Celkem jasné je hledisko které jsi zaujal. Jenže podle některých zdrojů se milota otočil zpět aby zabránil nájezdům kumánské lehké jízdy na tábořiště české hotovosti, když to viděli zálohy, mysleli si že ustupujeme a zdrhli. Chudák přemek.
Tohle je jedna z mála bitev kterých bych se chtěl účastnit a na které můžu jako čech být pyšný, ač prohraná. Chtěl bych být přemyslův železný pán ;)
Militaristický koutek
-
Neferit
- Šifrovač
- Příspěvky: 2323
- Registrován: 29.9.2005 16:53
- Bydliště: terra incognita
- Kontaktovat uživatele:
Ano! Ukažme si na něj!Dalcor píše: Neferit SR nečte PM!!!
No, nedávno jsem četla článek v... ehm... sakra, bylo to v Epoše nebo ve 100+1?Ale zpět k tématu. Pánové a případně i dámy, vraťme se k největší tragédii české hitore, na den svatého Rufa roku dvanáctistéhosedmdesátéhoosmého padl král římský, král český a markrabě moravský Přemysl Otakar II.
Myslíte si že, jeho smrt způsobená tím že do boje nezasáhly zálohy pod vedním pana Miloty z Dědic byla zradou výše zmíněného, nebo špatným pochopením úlohy lehké jízdý pana Miloty a způsobená panika mezi zálohami.
... že to možná vůbec zrada nebyla; myslím, že to zhruba pojednávalo o tom, že Přéma prostě prohrál a některý z jeho potomků-obdivovatelů se rozhodl, že to zkusí v dějinách trochu předělat, aby to Přemyslovcům nedělalo ostudu. Zkusím se po tom článku podívat. Cozzinnni píše:Ten Milota ale byl svině...
Cozzinnni píše:Taktická svině...
Tvoje vstupy mají takovou vypovídací hodnotu, jako kdybych se já snažila zapojovat do diskuze o Duně on-line
(pro nechápavé - vůbec žádnou )http://gh.ffshrine.org?r=23256
deviantART - place, where deviancy comes to play
Pokud máte něco, co po mně chcete, tak mě kontaktujte pomocí PM, emailu nebo ICQ. Vše je zde uvedeno.
deviantART - place, where deviancy comes to play
Pokud máte něco, co po mně chcete, tak mě kontaktujte pomocí PM, emailu nebo ICQ. Vše je zde uvedeno.
-
wosmahl
- Sigilan
- Příspěvky: 399
- Registrován: 2.3.2006 14:34
- Bydliště: Kárlsbád
- Kontaktovat uživatele:
Divim se ale, proč jestli se teda snažil zachránit tábor, neposlal nějakou zprávu ostatním jednotkám(teda za předpokladu že nebyl ve víru bitvyto se to posíla dosti blbě) přece stačilo říct několika vojákům: "Hele Franto zaběhni támhle za hrabětem z nevimodkud a řekni mu, že jdu takticky bránit náš tábor" to snad nemohlo bejt tak težký.
-
Neferit Sr.
- Sigilan
- Příspěvky: 2222
- Registrován: 10.6.2006 18:10
- Bydliště: Vyrostl jsem v Kloboučkách, vy namyšlení velkoměšťáci! ]:>
Cozzinnni - prosím o přesnější specifikace. Napsat pouze " taktická svině" nutí položit otázku. A to" Kdo?" je taktická svině. Milota, Dalcor nebo někdo úplně jiný?
Jinak omlouvám se, něco k věci s hlavou apatou napíšu zítra.
Jinak omlouvám se, něco k věci s hlavou apatou napíšu zítra.
"Jde o to, že kdyby o něco šlo, bylo by dobré vědět, o co vlastně jde."
neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
neznámý voják, na kbelíku z protipožární stěny muničního skladu v Žilině, LP 1981
Dalcore,
dříve než se pustím do tebou položené otázky, velice rád bych se vyjádřil ke dvěma bodům, se kterými s tebou nesouhlasím. Ač rovněž obdivuji "krále železného a zlatého", přesto musím oponovat tomu, co jsi zde uvedl.
Procházel jsem různé poznámky z přednášek, monografie a syntézy, ale nikde se mi nepodařilo objevit, že by Přemysl II. Otakar byl římským králem. Pravda – mohl být silným kandidátem na říšský trůn a několik slibných příležitostí se mu naskytlo, ale nikdy je nevyužil. První možnost měl v r. 1256 kdy se královský (resp. císařský) stolec uvolnil po smrti Viléma Holandského. Přemyslovu kandidaturu prosazovala část říšské šlechty a někteří vlivní duchovní (např. kolínský arcibiskup se osobně vydal do Prahy), protože tak silná osobnost jako Přemysl II. Otakar mohl říši poskytnout pevnou vládu a obnovit vnitřní stabilitu. Právě Přemyslovo neobyčejně silné postavení se nakonec stalo největší překážkou k jeho zvolení – většina říšské aristokracie měla přirozeně zájem na panovníkovi slabém, kterého by mohli snadno ovládat. Mj. proto byl zvolen cizinec Richard Cornwallský a pár let nato do té doby zcela bezvýznamné hrabátko z Habsburského rodu, který se mohl pyšnit nanejvýše polozapadlým hrádkem kdesi u Švýcarska…
Přemysl by kandidaturu přijal, ale předtím si vyžádal souhlas svatopetrského stolce. Od nově nastoupeného pontifika Alexandra IV. však nepřišel. Druhou příležitost pak král promarnil v roce 1273. Volbu silně podcenil a místo účasti se raději věnoval tažení do Uher. Ostatní kurfiřti nejen že v obavě z rostoucího vlivu Přemysla zvolili Rudolfa Habsburského, ale dokonce později zpochybňovali platnost voličského hlasu českého krále. Přemysl Rudolfovu volbu odmítl uznat, což nakonec vyústilo ve válečné střetnutí v r. 1276 a 1278.
Nicméně, Přemysl II. Otakar měl neobyčejně silné postavení v tehdejším středoevropském prostoru. Alespoň do začátku sedmdesátých let. O tom svědčí, že jej Richard Cornwallský ustanovil "obráncem jmění korunního vpravo od Rýna". Z tohoto titulu ostatně Přemysl připojil k českému království Chebsko, kteréžto vzal pod ochranu. V době slabé vlády bezvýznamných římských králů dokázal hájit zájmy říše lépe než její korunovaní vladaři. Přesto jej však nemůžeme označit za římského krále, neboť jím nikdy nebyl zvolen.
Samozřejmě se mohu plést a Přemysl II. byl korunován řísmkým králem. Jen jsem na to však nikde nenarazil, takže tě prosím o opravu, pokud se pletu. Už přeci jen uplynul půl rok od doby, kdy jsem se českým středověkem zabýval na zkoušku, takže jsem ledacos zapomněl.
Druhý nesouhlas. Dalcore, já bych v Moravském poli neviděl nejtragičtější událost českých zemí, jak píšeš. Následná pětiletka braniborského markraběte Oty V. představovala neutěšené období pro do té doby hrdé české království. Ale již za dvacet od porážky na Moravském poli se dokázalo české království natolik zkonsolidovat, že opět vstoupilo na středoevropskou scénu se ctí. Kdyby bylo Moravské pole tak tragickou událostí, vývoj českého státu by se sotva vyvíjel tak, jak dnes můžeme číst v učebnicích historie – vláda Václava II., poté v českých luzích a hájích nedoceněného "krále cizince" Jan Lucemburského a naopak jeho všemi glorifikovaného potomka Karla.
V osobě Přemyslova vnuka se nakrátko spojily tři koruny – česká, polská a uherská, byť na pár let, o tom však více dále. Což je především zásluha Václava II. Copak toto nesvědčí o tom, jak silné muselo být české království, že dokázalo přestát zdrcující ztrátu jižních držav, smrt krále, tunelářskou správu Oty Braniborského? Vždyť za dvacet let od Moravského pole bylo české království opět důstojným a rovnocenným protivníkem/partnerem pro ostatní středoevropské mocnosti.
Podobně jako Zdeněk Fiala se domnívám, že pády, které utrpělo české království po smrti Přemysla I. Otakara a jeho vnuka Václava III. byly logickým důsledkem předchozí politiky, která byl nepřiměřeně expanzivní na možnosti čerstvě narozené monarchie. Je notoricky známé, že království vzniklo až v roce 1212 a hle, za půl století nato Přemysl ovládal Rakousy a Štýrsko (od r. 1251 sňatkem s Markétou), ale také Chebsko (viz výše) a Korutany a Kraňsko, ke kterým přišel v rámci tzv. Sponheimského dědictví po Otovi Korutanském. Jenže rozšíření království mělo i stinnou stránku. Přemyslova vláda na nově získaném území, pomineme-li Chebsko, se uchycovala pouze s nejvyššími obtížemi a proti přemyslovské správě nezřídka vypukávala povstání. Koneckonců právě mocenský vzestup českého krále byl příčinou jeho pádu. Pokud posiloval svoji pozici jako nevýznamný panovník, bylo to pro ostatní vcelku výhodné. Jenže v okamžiku, kdy jim český král začal pomalu přerůstat přes hlavu, uvědomili si, že se jim rodí nový a mocný protivník, což samozřejmě nemohli připustit. Dosud rozhádaní protivníci se spojili (alespoň dočasně) proti společnému nepříteli, který představoval hrozbu pro všechny stejně bez výjimky. Český král se octil ve faktické izolaci, stižen klatbou říšskou i papežskou a jediná cesta vedla na Moravské pole, protože Přemysl nebyl ochoten se smířit s tím, že ztratil vše co léta pracně dobýval. Éra rytířství pozvolně ustupovala, ale český král to zřejmě nepostřehl a rozhodl se situaci vyřešit se ctí – v jedné rozhodující bitvě, bez ohledu na chmurné vyhlídky.
V podobné situaci se ocitl i sedmnáctiletý Václav III. Bylo nad síly jeho samotného i možnosti českého království vyčerpaného desetiletími mocenských bojů, aby dokázal udržet nesourodé a značně bouřlivé česko-polsko-uherské soustátí. Jednoduše řečeno, příliš velké sousto na talíři, které neodpovídalo reálným možnostem. Nicméně nebylo to Václavovou vinou, ani nemůže vinit jeho otce za to, že synovi zanechal přetěžký odkaz v podobě dvou dalších království. Václav II. dělal vše proto, aby vrátil českému království lesk, který poprvé Evropě ukázal jeho otec.
Vývoj, které český stát prodělal ve 13. století byl nesmírně bouřlivý a odráží se na něm postupná přeměna středověké společnosti. Z čerstvě povýšeného knížectví se stalo konečně po třech století království a zařadilo se po bok ostatních středoevropských států. Pokusilo se využít nabízených příležitostí, ale vždy narazilo na odpor zkušených hráčů, kteří nechtěli do svých řad vpouštět nového konkurenta. Ano, občas jej rádi využili ve vzájemných sporech, ale nebyli ochotní mu přiřknout rovnocenné postavení. Zcela logicky. Avšak i přes utržené rány české království nezaniklo a zachovalo si nabytý potencionál, na kterém v následujícím věku rozvinuli svoji slávu Lucemburkové.
Na slibovanou bitvu se podívám později, protože už jsem toho napsal až příliš. Nicméně pokud tě (a vůbec všechny ostatní) něco z toho zaujalo, neváhej a kuj železo, dokud je žhavé.
dříve než se pustím do tebou položené otázky, velice rád bych se vyjádřil ke dvěma bodům, se kterými s tebou nesouhlasím. Ač rovněž obdivuji "krále železného a zlatého", přesto musím oponovat tomu, co jsi zde uvedl.
Procházel jsem různé poznámky z přednášek, monografie a syntézy, ale nikde se mi nepodařilo objevit, že by Přemysl II. Otakar byl římským králem. Pravda – mohl být silným kandidátem na říšský trůn a několik slibných příležitostí se mu naskytlo, ale nikdy je nevyužil. První možnost měl v r. 1256 kdy se královský (resp. císařský) stolec uvolnil po smrti Viléma Holandského. Přemyslovu kandidaturu prosazovala část říšské šlechty a někteří vlivní duchovní (např. kolínský arcibiskup se osobně vydal do Prahy), protože tak silná osobnost jako Přemysl II. Otakar mohl říši poskytnout pevnou vládu a obnovit vnitřní stabilitu. Právě Přemyslovo neobyčejně silné postavení se nakonec stalo největší překážkou k jeho zvolení – většina říšské aristokracie měla přirozeně zájem na panovníkovi slabém, kterého by mohli snadno ovládat. Mj. proto byl zvolen cizinec Richard Cornwallský a pár let nato do té doby zcela bezvýznamné hrabátko z Habsburského rodu, který se mohl pyšnit nanejvýše polozapadlým hrádkem kdesi u Švýcarska…
Přemysl by kandidaturu přijal, ale předtím si vyžádal souhlas svatopetrského stolce. Od nově nastoupeného pontifika Alexandra IV. však nepřišel. Druhou příležitost pak král promarnil v roce 1273. Volbu silně podcenil a místo účasti se raději věnoval tažení do Uher. Ostatní kurfiřti nejen že v obavě z rostoucího vlivu Přemysla zvolili Rudolfa Habsburského, ale dokonce později zpochybňovali platnost voličského hlasu českého krále. Přemysl Rudolfovu volbu odmítl uznat, což nakonec vyústilo ve válečné střetnutí v r. 1276 a 1278.
Nicméně, Přemysl II. Otakar měl neobyčejně silné postavení v tehdejším středoevropském prostoru. Alespoň do začátku sedmdesátých let. O tom svědčí, že jej Richard Cornwallský ustanovil "obráncem jmění korunního vpravo od Rýna". Z tohoto titulu ostatně Přemysl připojil k českému království Chebsko, kteréžto vzal pod ochranu. V době slabé vlády bezvýznamných římských králů dokázal hájit zájmy říše lépe než její korunovaní vladaři. Přesto jej však nemůžeme označit za římského krále, neboť jím nikdy nebyl zvolen.
Samozřejmě se mohu plést a Přemysl II. byl korunován řísmkým králem. Jen jsem na to však nikde nenarazil, takže tě prosím o opravu, pokud se pletu. Už přeci jen uplynul půl rok od doby, kdy jsem se českým středověkem zabýval na zkoušku, takže jsem ledacos zapomněl.
Druhý nesouhlas. Dalcore, já bych v Moravském poli neviděl nejtragičtější událost českých zemí, jak píšeš. Následná pětiletka braniborského markraběte Oty V. představovala neutěšené období pro do té doby hrdé české království. Ale již za dvacet od porážky na Moravském poli se dokázalo české království natolik zkonsolidovat, že opět vstoupilo na středoevropskou scénu se ctí. Kdyby bylo Moravské pole tak tragickou událostí, vývoj českého státu by se sotva vyvíjel tak, jak dnes můžeme číst v učebnicích historie – vláda Václava II., poté v českých luzích a hájích nedoceněného "krále cizince" Jan Lucemburského a naopak jeho všemi glorifikovaného potomka Karla.
V osobě Přemyslova vnuka se nakrátko spojily tři koruny – česká, polská a uherská, byť na pár let, o tom však více dále. Což je především zásluha Václava II. Copak toto nesvědčí o tom, jak silné muselo být české království, že dokázalo přestát zdrcující ztrátu jižních držav, smrt krále, tunelářskou správu Oty Braniborského? Vždyť za dvacet let od Moravského pole bylo české království opět důstojným a rovnocenným protivníkem/partnerem pro ostatní středoevropské mocnosti.
Podobně jako Zdeněk Fiala se domnívám, že pády, které utrpělo české království po smrti Přemysla I. Otakara a jeho vnuka Václava III. byly logickým důsledkem předchozí politiky, která byl nepřiměřeně expanzivní na možnosti čerstvě narozené monarchie. Je notoricky známé, že království vzniklo až v roce 1212 a hle, za půl století nato Přemysl ovládal Rakousy a Štýrsko (od r. 1251 sňatkem s Markétou), ale také Chebsko (viz výše) a Korutany a Kraňsko, ke kterým přišel v rámci tzv. Sponheimského dědictví po Otovi Korutanském. Jenže rozšíření království mělo i stinnou stránku. Přemyslova vláda na nově získaném území, pomineme-li Chebsko, se uchycovala pouze s nejvyššími obtížemi a proti přemyslovské správě nezřídka vypukávala povstání. Koneckonců právě mocenský vzestup českého krále byl příčinou jeho pádu. Pokud posiloval svoji pozici jako nevýznamný panovník, bylo to pro ostatní vcelku výhodné. Jenže v okamžiku, kdy jim český král začal pomalu přerůstat přes hlavu, uvědomili si, že se jim rodí nový a mocný protivník, což samozřejmě nemohli připustit. Dosud rozhádaní protivníci se spojili (alespoň dočasně) proti společnému nepříteli, který představoval hrozbu pro všechny stejně bez výjimky. Český král se octil ve faktické izolaci, stižen klatbou říšskou i papežskou a jediná cesta vedla na Moravské pole, protože Přemysl nebyl ochoten se smířit s tím, že ztratil vše co léta pracně dobýval. Éra rytířství pozvolně ustupovala, ale český král to zřejmě nepostřehl a rozhodl se situaci vyřešit se ctí – v jedné rozhodující bitvě, bez ohledu na chmurné vyhlídky.
V podobné situaci se ocitl i sedmnáctiletý Václav III. Bylo nad síly jeho samotného i možnosti českého království vyčerpaného desetiletími mocenských bojů, aby dokázal udržet nesourodé a značně bouřlivé česko-polsko-uherské soustátí. Jednoduše řečeno, příliš velké sousto na talíři, které neodpovídalo reálným možnostem. Nicméně nebylo to Václavovou vinou, ani nemůže vinit jeho otce za to, že synovi zanechal přetěžký odkaz v podobě dvou dalších království. Václav II. dělal vše proto, aby vrátil českému království lesk, který poprvé Evropě ukázal jeho otec.
Vývoj, které český stát prodělal ve 13. století byl nesmírně bouřlivý a odráží se na něm postupná přeměna středověké společnosti. Z čerstvě povýšeného knížectví se stalo konečně po třech století království a zařadilo se po bok ostatních středoevropských států. Pokusilo se využít nabízených příležitostí, ale vždy narazilo na odpor zkušených hráčů, kteří nechtěli do svých řad vpouštět nového konkurenta. Ano, občas jej rádi využili ve vzájemných sporech, ale nebyli ochotní mu přiřknout rovnocenné postavení. Zcela logicky. Avšak i přes utržené rány české království nezaniklo a zachovalo si nabytý potencionál, na kterém v následujícím věku rozvinuli svoji slávu Lucemburkové.
Na slibovanou bitvu se podívám později, protože už jsem toho napsal až příliš. Nicméně pokud tě (a vůbec všechny ostatní) něco z toho zaujalo, neváhej a kuj železo, dokud je žhavé.
-
Dalcor
- Sigilan
- Příspěvky: 982
- Registrován: 30.9.2005 8:53
- Bydliště: Černá skála, Nightlund, Solamnie, Krynn, Mnohavesmír
- Kontaktovat uživatele:
Jsou dva tituly pánové císař římský a král římský. Pokdu se nepletu a plést se můžu, Přemysl byl zvolem Králem římským ale ne císařem římským, proto válka s lapkou Rudou ;)
EDIT : K tomuto co jsem napsal - Blbost - moje chyba, nějaké ty staré zapamatované přežitky
Je to můj subjektivní názor Gerlate pro mě je Morvaské pole možná horší souvislost než Bílá hora a tudíž mi to nemůžeš vyvracet!
EDIT : K tomuto co jsem napsal - Blbost - moje chyba, nějaké ty staré zapamatované přežitky
Je to můj subjektivní názor Gerlate pro mě je Morvaské pole možná horší souvislost než Bílá hora a tudíž mi to nemůžeš vyvracet!
To si samozřejmě oba uvědomujeme, že jsou dva tituly. Nicméně římský král je jen předstupeň římského císaře. Císařem se stane teprve po cestě do říma a korunování papežem. A ještě jednou tě ujišťuji, že Přemysl Otakar II. na ani jeden z těchto titulů nedosáhl.Dalcor píše:Jsou dva tituly pánové císař římský a král římský. Pokdu se nepletu a plést se můžu, Přemysl byl zvolem Králem římským ale ne císařem římským, proto válka s lapkou Rudou ;)
Příčina války s Rudolfem spočívala v tom, že Přemysl jeho volbu otevřeně zpochybnil, což nemohl Habsburk v žádném případě připustit s ohledem na své ambiciózní plány. Svým spojencům slíbil Přemyslovy državy, které na českém králi začal vymáhat na základě účelových nároků, které byly minimálně pochybné.
Dalcore, však já ti tvůj názor neberu. Koneckonců ani Bílou horu nevidím jako takovou tragédii pro český národ, jak se po dlouhá léta tradovalo. Obecně prostě nemám rád takové ty předěly, kdy se ukáže na jednu událost a řekne se "to byl ten zlom". To je do jisté míry profesně-studijní deformace.
Jak jsi podotkl, je to tvůj subjektivní názor a já si ho vážím a nevyvracím ti to. Prostě mám na celou záležitost jiný pohled, ale to neznamená, že jej komukoli vnucuji.
Dalcore, však já ti tvůj názor neberu. Koneckonců ani Bílou horu nevidím jako takovou tragédii pro český národ, jak se po dlouhá léta tradovalo. Obecně prostě nemám rád takové ty předěly, kdy se ukáže na jednu událost a řekne se "to byl ten zlom". To je do jisté míry profesně-studijní deformace.
Jak jsi podotkl, je to tvůj subjektivní názor a já si ho vážím a nevyvracím ti to. Prostě mám na celou záležitost jiný pohled, ale to neznamená, že jej komukoli vnucuji.