Dalcore,
dříve než se pustím do tebou položené otázky, velice rád bych se vyjádřil ke dvěma bodům, se kterými s tebou nesouhlasím. Ač rovněž obdivuji "krále železného a zlatého", přesto musím oponovat tomu, co jsi zde uvedl.
Procházel jsem různé poznámky z přednášek, monografie a syntézy, ale nikde se mi nepodařilo objevit, že by Přemysl II. Otakar byl římským králem. Pravda – mohl být silným kandidátem na říšský trůn a několik slibných příležitostí se mu naskytlo, ale nikdy je nevyužil. První možnost měl v r. 1256 kdy se královský (resp. císařský) stolec uvolnil po smrti Viléma Holandského. Přemyslovu kandidaturu prosazovala část říšské šlechty a někteří vlivní duchovní (např. kolínský arcibiskup se osobně vydal do Prahy), protože tak silná osobnost jako Přemysl II. Otakar mohl říši poskytnout pevnou vládu a obnovit vnitřní stabilitu. Právě Přemyslovo neobyčejně silné postavení se nakonec stalo největší překážkou k jeho zvolení – většina říšské aristokracie měla přirozeně zájem na panovníkovi slabém, kterého by mohli snadno ovládat. Mj. proto byl zvolen cizinec Richard Cornwallský a pár let nato do té doby zcela bezvýznamné hrabátko z Habsburského rodu, který se mohl pyšnit nanejvýše polozapadlým hrádkem kdesi u Švýcarska…
Přemysl by kandidaturu přijal, ale předtím si vyžádal souhlas svatopetrského stolce. Od nově nastoupeného pontifika Alexandra IV. však nepřišel. Druhou příležitost pak král promarnil v roce 1273. Volbu silně podcenil a místo účasti se raději věnoval tažení do Uher. Ostatní kurfiřti nejen že v obavě z rostoucího vlivu Přemysla zvolili Rudolfa Habsburského, ale dokonce později zpochybňovali platnost voličského hlasu českého krále. Přemysl Rudolfovu volbu odmítl uznat, což nakonec vyústilo ve válečné střetnutí v r. 1276 a 1278.
Nicméně, Přemysl II. Otakar měl neobyčejně silné postavení v tehdejším středoevropském prostoru. Alespoň do začátku sedmdesátých let. O tom svědčí, že jej Richard Cornwallský ustanovil "obráncem jmění korunního vpravo od Rýna". Z tohoto titulu ostatně Přemysl připojil k českému království Chebsko, kteréžto vzal pod ochranu. V době slabé vlády bezvýznamných římských králů dokázal hájit zájmy říše lépe než její korunovaní vladaři. Přesto jej však nemůžeme označit za římského krále, neboť jím nikdy nebyl zvolen.
Samozřejmě se mohu plést a Přemysl II. byl korunován řísmkým králem. Jen jsem na to však nikde nenarazil, takže tě prosím o opravu, pokud se pletu. Už přeci jen uplynul půl rok od doby, kdy jsem se českým středověkem zabýval na zkoušku, takže jsem ledacos zapomněl.
Druhý nesouhlas. Dalcore, já bych v Moravském poli neviděl nejtragičtější událost českých zemí, jak píšeš. Následná pětiletka braniborského markraběte Oty V. představovala neutěšené období pro do té doby hrdé české království. Ale již za dvacet od porážky na Moravském poli se dokázalo české království natolik zkonsolidovat, že opět vstoupilo na středoevropskou scénu se ctí. Kdyby bylo Moravské pole tak tragickou událostí, vývoj českého státu by se sotva vyvíjel tak, jak dnes můžeme číst v učebnicích historie – vláda Václava II., poté v českých luzích a hájích nedoceněného "krále cizince" Jan Lucemburského a naopak jeho všemi glorifikovaného potomka Karla.
V osobě Přemyslova vnuka se nakrátko spojily tři koruny – česká, polská a uherská, byť na pár let, o tom však více dále. Což je především zásluha Václava II. Copak toto nesvědčí o tom, jak silné muselo být české království, že dokázalo přestát zdrcující ztrátu jižních držav, smrt krále, tunelářskou správu Oty Braniborského? Vždyť za dvacet let od Moravského pole bylo české království opět důstojným a rovnocenným protivníkem/partnerem pro ostatní středoevropské mocnosti.
Podobně jako Zdeněk Fiala se domnívám, že pády, které utrpělo české království po smrti Přemysla I. Otakara a jeho vnuka Václava III. byly logickým důsledkem předchozí politiky, která byl nepřiměřeně expanzivní na možnosti čerstvě narozené monarchie. Je notoricky známé, že království vzniklo až v roce 1212 a hle, za půl století nato Přemysl ovládal Rakousy a Štýrsko (od r. 1251 sňatkem s Markétou), ale také Chebsko (viz výše) a Korutany a Kraňsko, ke kterým přišel v rámci tzv. Sponheimského dědictví po Otovi Korutanském. Jenže rozšíření království mělo i stinnou stránku. Přemyslova vláda na nově získaném území, pomineme-li Chebsko, se uchycovala pouze s nejvyššími obtížemi a proti přemyslovské správě nezřídka vypukávala povstání. Koneckonců právě mocenský vzestup českého krále byl příčinou jeho pádu. Pokud posiloval svoji pozici jako nevýznamný panovník, bylo to pro ostatní vcelku výhodné. Jenže v okamžiku, kdy jim český král začal pomalu přerůstat přes hlavu, uvědomili si, že se jim rodí nový a mocný protivník, což samozřejmě nemohli připustit. Dosud rozhádaní protivníci se spojili (alespoň dočasně) proti společnému nepříteli, který představoval hrozbu pro všechny stejně bez výjimky. Český král se octil ve faktické izolaci, stižen klatbou říšskou i papežskou a jediná cesta vedla na Moravské pole, protože Přemysl nebyl ochoten se smířit s tím, že ztratil vše co léta pracně dobýval. Éra rytířství pozvolně ustupovala, ale český král to zřejmě nepostřehl a rozhodl se situaci vyřešit se ctí – v jedné rozhodující bitvě, bez ohledu na chmurné vyhlídky.
V podobné situaci se ocitl i sedmnáctiletý Václav III. Bylo nad síly jeho samotného i možnosti českého království vyčerpaného desetiletími mocenských bojů, aby dokázal udržet nesourodé a značně bouřlivé česko-polsko-uherské soustátí. Jednoduše řečeno, příliš velké sousto na talíři, které neodpovídalo reálným možnostem. Nicméně nebylo to Václavovou vinou, ani nemůže vinit jeho otce za to, že synovi zanechal přetěžký odkaz v podobě dvou dalších království. Václav II. dělal vše proto, aby vrátil českému království lesk, který poprvé Evropě ukázal jeho otec.
Vývoj, které český stát prodělal ve 13. století byl nesmírně bouřlivý a odráží se na něm postupná přeměna středověké společnosti. Z čerstvě povýšeného knížectví se stalo konečně po třech století království a zařadilo se po bok ostatních středoevropských států. Pokusilo se využít nabízených příležitostí, ale vždy narazilo na odpor zkušených hráčů, kteří nechtěli do svých řad vpouštět nového konkurenta. Ano, občas jej rádi využili ve vzájemných sporech, ale nebyli ochotní mu přiřknout rovnocenné postavení. Zcela logicky. Avšak i přes utržené rány české království nezaniklo a zachovalo si nabytý potencionál, na kterém v následujícím věku rozvinuli svoji slávu Lucemburkové.
Na slibovanou bitvu se podívám později, protože už jsem toho napsal až příliš. Nicméně pokud tě (a vůbec všechny ostatní) něco z toho zaujalo, neváhej a kuj železo, dokud je žhavé.
... že to možná vůbec zrada nebyla; myslím, že to zhruba pojednávalo o tom, že Přéma prostě prohrál a některý z jeho potomků-obdivovatelů se rozhodl, že to zkusí v dějinách trochu předělat, aby to Přemyslovcům nedělalo ostudu. Zkusím se po tom článku podívat. 
(pro nechápavé - vůbec žádnou 