Slíbené pokračování. Nyní bych se chtěl blížeji podívat na Milotu z Dědic, kterýžto si zde od Cozzinnniho vysloužil přízvisko "taktická svině". Jak si máme jeho čin vysvětlit? Jednalo se o zradu, nepochopení situace, chybné rozhodnutí či zcela něco jiného? Tato otázka trápí (nejen) české historiky již od oné památné bitvy. Milota tak svým osudem připomíná jiného "zrádce" – Čapka ze Sán, který měl svým útěkem rozhodnout o zkáze polních vojsk ve střetnutí u Lipan. Ač obě události dělí půl druhého století, při bližším pohledu zjistíme, že se k oběma válečníkům zachovala česká historiografie stejně macešsky. Ponechme nyní stranou Čapka ze Sán a sledujme Milotův příběh ve světle dvou historických prací.
Autorem první je František Kurfürst, jmenuje se Válečné dějiny československé a byla napsána v roce 1937.
Franitšek Kurfürst píše:… Nyní bylo na českých zálohách, dosud nedotčených, aby zasáhly a proměnily kolísání bitvy ve vítězství. České zálohy, vedené Milotou z Dědic, však nejenže nezasáhly, nýbrž daly se zrádně na útěk. To rozhodlo o porážce Čechů. Na 10.000 Čechů padlo a mnoho jich bylo zajato. (str. 119)
A ukázka druhá, tentokrát od Vratislava Vaníčka. Jedná se o pasáž z Velkých dějin Zemí koruny české. Díl III., vydáno roku 2002, str. 194
Vratislav Vaníček píše:Bitvu nerozhodla "zrada českých pánů", jak se dlouho tradovalo v české historiografii a německém kronikářství, ale útok skupiny rytířů ze zálohy proti pravidlům rytířského boje. Vedením skryté zálohy pověřil král Rudolf své věrné od Enže, pana Oldřicha z Capellenu a rytíře Konráda ze Sommerau, kteří se za nerytířský způsob boje omlouvali, avšak dostali od Rudolfa vysoké odměny. Útok vyvolal dezorientaci a rozbil Přemyslovy rytířské šiky.
Jak vidíme, pohled české historiografie na Milotův čin se velmi liší. Brzy po bitvě získal Milota nálepku zrádce, která mu vydržela až do 19. století. Tehdejší česká historiografie nejenže se nepokusila o přezkoumání, ale ve vlně vlasteneckého cítění Milotovu nálepku potvrdila a označila jej za viníka králova skonu. Jak vidíme v práci Fr. Kurfürsta, toto stigma bylo přijímáno stále i ve 20. století. Až teprve v poslední čtvrtině uplynulého století došlo k posunu. Pro Přemyslovu porážku se začaly hledat důvody i jnde a počalo se ukazovat, že bitva se nejspíše vyvíjela trochu jinak. Milotův "útěk" tak nebyl rekací na nepříznivý vývoj ve střetnutí, ale pokusem zvrátit boj zpět ve prospěch českého krále.
Rudolf Habsburský proslul více jako šetrný hospodář než jako udatný válečník. Ač se nemohl udatností rovnat Přemyslovi, Habsburk nebyl žádný hlupák a ve válčení se vyznal. Rytířské pojetí bitvy pro tohoto pragmatika na říšském trůně příliš neznamenalo, proto se rozhodl pojistit si vítězstvím následujícím způsobem. Pod vedením asi padesátky rytířů vytvořil zvláštní oddíl o síle několika set bojovníků. V čele stál Oldřich z Capellenu (někde se uvádí Ulrych z Kapellu). Přepadový oddíl se skryl a vyčkal na svoji chvíli.
V prvním střetnutí se srazily šiky Přemyslových železných pánů s Kumány, aniž by jedna ze stran získala zřetelnější výhodu a ke slovu tak přišla druhá řada vedená osobně Přemyslem II. Podařilo se jí zatlačit Rakušany, avšak v tu chvíli udeřil Rudolf v čele třetí vlny. Římský král byl jedním z přemyslových rytířů sražen z koně a před smrtí jej zachránila pomoc Waltera z Ramswagenu, který mu opatřil nového koně. Bitva však stále nebyla rozhodnuta, Přemysl měl v záloze ještě oddíly složené ze Slezanů a Poláků.
V tu chvíli udeřila Oldřichova jednotka, která vpadla třetí vlně do týla a šířila kolem sebe paniku. Těžkoděnci se mohli otáčete pouze s největšími obtížemi. Ani za této situace však Milota neztratil rozvahu a pokusil se rakouskému komandu oplatit stejnou mincí. Počal šikovat své spolubojovníky, vybídl je k otočení koní a chystal se vpadnout Oldřichově oddílu do zad. Nicméně dezorientovaní a průběhem bitvy rozladění vojáci si tento krok vysvětlili jako pokyn k ústupu. Třetí polsko-slezský šik se tak dal na útěk a strhl s sebou další. Přemysl sice dokázal zformovat své nejvěrnější k obraně, ale jak víme, byla to obrana poslední. Za to však hrdinská. Můžeme říct, že nalezl podobný osud, který se vydal hledat do bitvy u Kresčaku jeho nástupce na českém trůně král Jan Lucemburský. Rozdíl však byl v tom, že Přemysl padl čestnou smrtí rytíře dříve, než by si sám přál.
Tohle je rekonstrukce bitvy, jak jí podává prof. Josef Žemlička. Myslím, že se jedná o dostatečně věrohodnou verzi, která má dost blízko skutečnosti. Zbývá tedy položit si otázku, proč zrovna Milota?
Opět si dovolím odcitovat prof. Žemličku, tentokrát jeho poslední práci nazvanou Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali.
Josef Žemlička píše:Podobně jako si kressenbrunské vítězství nedokázala lidská představivost vysvětlit bez zásahů shůry, neuměla ani zkázu "železného" Přemysla pochopit bez spiknutí a nevěry. (str. 207)
Zkáza slavného krále musela být nějak vysvětlena a motiv zrady se k tomu hodil nejlépe.
Vysvětlím proč.