Sigil: Diskusní fórum

Nejvyšší správní soud píše:Jakkoli to nemá vliv na rozhodnutí krajského soudu o věci samé, a tedy ani na výsledek řízení o kasační stížnosti, musí Nejvyšší správní soud přisvědčit stěžovateli v tom, že popelnice skutečně není ručním vozíkem; obecně lze říci, že snaha krajského soudu zařadit popelnici mezi předměty vypočtené v § 2 písm. j) zákona o silničním provozu není na místě a míjí se účelem. Krajský soud při argumentaci k tomuto závěru vycházel právě z citovaného ustanovení, podle nějž je chodcem i „osoba, která tlačí nebo táhne sáňky, dětský kočárek, vozík pro invalidy nebo ruční vozík o celkové šířce nepřevyšující 600 mm, pohybuje se na lyžích nebo kolečkových bruslích anebo pomocí ručního nebo motorového vozíku pro invalidy, vede jízdní kolo, motocykl o objemu válců do 50 cm3, psa a podobně“. Krajský soud připodobnil popelnici k ručnímu vozíku o celkové šířce nepřevyšující 600 mm, protože dospěl k závěru, že žádná pojízdná popelnice nepřesahuje tyto rozměry, a dovodil tak, že stěžovatel nebyl řidičem nemotorového vozidla, nýbrž chodcem. Tento myšlenkový postup je však zbytečný. Ustanovení § 2 písm. j) zákona o silničním provozu ve své první části demonstrativně vypočítává předměty, které sice slouží k dopravě či přepravě osob či materiálu, avšak přesto nejsou považovány za vozidla, a osoby, které je obsluhují, tak nejsou řidiči nemotorových vozidel. To, že stěžovatel nebyl řidičem nemotorového vozidla, však lze dovodit i pouhou logickou úvahou, bez ohledu na uvedený výčet. Jakékoli vozidlo slouží, jak již uvedeno, k dopravě či přepravě; tento účel popelnice neplní, a nic na tom nemůže změnit ani fakt, že se jedná o popelnici vybavenou kolečky, a tedy pojízdnou. I kdyby pojízdná popelnice přesahovala šířku 600 mm, nečinilo by to z ní nemotorové vozidlo. Závěr, že obsluha pojízdné popelnice není řidičem nemotorového vozidla, tak neplyne z rozměrů popelnice, nýbrž z povahy tohoto předmětu a účelu, jemuž obvykle slouží.

Zdejší soud nesouhlasí ani se způsobem, jakým krajský soud získal podklady pro své úvahy o povaze popelnice. Jak je zřejmé ze soudního spisu, soud provedl bez přítomnosti stran pochůzku po okolí a osobně změřil několik typů běžných popelnic. Při jednání dne 17. 7. 2006 informoval strany o úředním záznamu, který z této pochůzky vzešel, a upozornil strany na to, že záleží na nich, zda budou výsledky tohoto měření akceptovat. Dne 24. 7. 2006 proběhlo další jednání; ačkoli z protokolu o něm není zřejmý postoj stran k výsledkům měření, soud v rozsudku bez dalšího používá údaje takto zjištěné. Správní soud může provést i důkazy, které neprovedl správní orgán (§ 52 odst. 1 s. ř. s.); dokazování však soud provádí při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř., § 64 s. ř. s.). Soudní spis v této věci vyvolává pochybnosti o tom, zda se tak opravdu stalo, a pasáž na str. 4 rozsudku, v níž se soud zabývá rozměry popelnic, tak postrádá řádný procesní podklad.

Ajantis píše:No, to Ceplovo motto jsem si ve skutečnosti vymyslel, Jičínského jsem kritizoval, i když o tom nevím, a pozitivní diskriminace je pochopitelně zcela totéž jako politická korektnost. A co na to Jan Tleskač?

Ajantis píše: No, to Ceplovo motto jsem si ve skutečnosti vymyslel, Jičínského jsem kritizoval, i když o tom nevím, a pozitivní diskriminace je pochopitelně zcela totéž jako politická korektnost. A co na to Jan Tleskač?

SiNuHeT píše:Opozice chce zrušit Ústav pro studium totalitních režimů, neboť (mimojiné) "...Tento stát provedl také řadu opatření pro celkovou společnost obecně pozitivních, zvláště v oblasti sociální...."

hnus, hnus, a ještě jednou hnus. Jičínský se tímto v mých očích definitivně zařadil do pozice největšího zmrda v téhle zemi.
Co na snahu svých loutkovodičů řekne Švejnar - omluví se komunistům, že před nimi emigroval?

29.12.2007 - Zdeněk Jičínský - str. 06
Méně předpojatosti a více objektivity!

Lidové noviny pod titulem hodným bulváru „ČSSD chválí komunistický režim před rokem 1989“ včera pohaněly návrh poslanců ČSSD podaný Ústavnímu soudu na zrušení zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů.
Je smutné, že se LN uchylují k dezinformaci. Takové je mj. tvrzení článku, že „sociální demokraté převzali komunistickou argumentaci a tvrdí, že režim před listopadem 1989 nebyl totalitní a měl řadu světlých stránek“. Martin Zvěřina píše: „Kdyby stížnost podepsali jen komunisté, nestálo by to za řeč. Jenže do útoku zatroubila ČSSD stavící se ráda do pozic ochránkyně demokracie, a to v reprezentativním obsazení. Že Zdeňku Jičínskému nepřipadala 60. léta jako totalita, dokážeme pochopit, nikoli omluvit.“
V novinovém článku je těžké reagovat na všechna ta krátká spojení a demagogické závěry dvou článků psaných v duchu pojmového mccarthismu, abych užil přiléhavého výrazu Václava Bělohradského pro tento druh české publicistiky. Proto připomenu jen základní skutečnosti.
Už v době Federálního shromáždění v roce 1991, kdy se poprvé jednalo o návrhu zákona o době nesvobody, byl hlavní spor o to, zda lze pro 40 let trvání komunistického režimu v Československu nalézt jednu přesnou charakteristiku. Tyto spory se znovu opakovaly v roce 1993, v době jednání o návrhu zákona o protiprávnosti komunistického režimu, který jej prohlašoval za zločinný.
Hlavní námitky proti takovému zjednodušujícímu určení spočívaly v argumentaci, že 40 let je v moderní historii doba velmi dlouhá, během níž došlo k významným změnám vnitropolitickým i mezinárodním, jež měnily i působení politického režimu.
Zvláště se dokazovalo, že nelze dobu 60. let s jejich vyvrcholením v době Pražského jara s jeho reformním programem, který přesahoval vše, co se do té doby i potom stalo v kterékoli zemi sovětského tábora – kdy nastal neobyčejný rozkvět kulturního života a umění – zahrnovat pod společný pojem, vztahující se k nejhrůznějším letům stalinismu u nás z přelomu 40. a 50. let.
Obdobně asi všichni lidé, kteří to zažili, si uvědomují veliký rozdíl mezi šedesátými léty, léty demokratizace politického a společenského života, a léty normalizace po potlačení reforem vojsky Varšavské smlouvy.
Ústavní soud, který rozhodoval o návrhu na zrušení zákona o protiprávnosti komunistického režimu, dospěl k závěru, že prvé jeho čtyři paragrafy, které tento režim charakterizují, mají ideologický, nikoli normativní, tj. právní charakter. Tento jeho závěr a rozdíl, který je mezi ideologickým a právním soudem, se ovšem v mediích nebere na vědomí.
V návrhu poslanců ČSSD se samozřejmě uznává, že komunistický režim byl nedemokratický. Byl jistě celých 40 let autoritativní, neposkytoval základní občanská a politická práva tak, jak je znají současné demokracie. Pojem totalitní je však pojem spíše ideologický než vědecký, proto se také používá ve velmi vágním smyslu.
Je úkolem historického zkoumání, aby prokázalo, zda, kdy a v jakém smyslu lze mluvit o komunistickém režimu u nás jako o totalitním. A tomu právě koncepce zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů s jeho preambulí, která tento soud předjímá, brání. Proto podali poslanci ČSSD návrh Ústavnímu soudu.
Dějiny jsou složité, plné paradoxních jevů. Zjednodušeně lze říci, že federalizace z doby Pražského jara, jež v normalizaci existovala jen formálně, vytvořila institucionální rámec a předpoklady pro pokojný vývoj vztahů českého a slovenského národa po 17. 11. 1989 a pro klidné rozdělení státu.
O vzniku ČNR v době Pražského jara 1968, kdy jsem se stal jejím poslancem (na podzim 1969 v rámci začínající normalizace jsem byl nucen tuto dráhu ukončit), a o federalizaci jsem napsal studii, jež vyšla začátkem 80. let v Kolíně n. Rýnem. Dávám podnět redakci LN, aby o ní uspořádala diskusi – za účasti dalších členů ČNR z té doby. Pro čtenáře LN by mohla být užitečná.

Foto popis|

O autorovi| Zdeněk Jičínský (Autor je poslanec ČSSD)

Vallun píše:Tvé předchozí vyjádření o Jičínském prostě obsahuje negativní hodnocení, ať chceš, nebo ne... Jako, že z kontextu dovozuji, že chceš....

Jab píše:Když se vám to nelíbí, tak změňte ústavu.
Tohle už je skoro na pořádnou demonstraci...