KONCERT DEINE LAKAIEN, WIEN 7. 10. 2007
I rozhodlo se Sadakantis podzimu roku dvoutisícího sedmého navštívit koncert Deine Lakaien ve Vídni. Vídeň je za rohem, spojení z Brna více než přátelské, Lokajové jsou bez komentáře
a počal se tak psáti další list v dobrodružné knize výše zmíněné entity.
Už začátek cesty byl veselý, Žlutý mor (c) měl jako obvykle zpoždění, naštěstí na běžný průměr celkem malé a jízda sama proběhla bez komplikací, což nám ovšem hodiny následující bohatě vynahradily.
Krátce po třetí jsme byli vyklopeni na nádraží v Pratenstern a vydali se zjišťovat, kde to vlastně jsme a jak se dostaneme na místo určení. Anžto je Rakousko země skrz naskrz západní (což je, jak se ukáže později, značně dvousečná zbraň), mají i tam na každé zastávce úžasnou věc – kompletní mapu města. Po chvíli zoufalého tápání slavilo hledání úspěch a nalezli jsme jak naši lokaci současnou, tak lokaci vyžadovanou a vydali se mírným tempem od zastávky k zastávce k cíli. Cestou se objasnilo pár historických skutečností, např. jak to vlastně bylo s tureckým (ne)dobytím Vídně – oni ji Turci nakonec dobyli, jen jim to pár století trvalo. Kam se člověk podíval, všude se to hemžilo snědými nosatými lidmi, v případě ženského pohlaví v nejrůznějších šátcích a upřímně řečeno, tu němčinu tam též moc slyšet není.
Po páté se nám podařilo dostat se do blízkého okolí konání koncertu a po bedlivém obhlédnutí místa činu jsme zakotvili na těch pár hodin, které zbývaly do otevření haly a prodeje lístků v blízkém parku, na místě s roztomilým názvem „Friedrich Engels Platz“ a pozorovali cvrkot. Moc toho tedy k vidění nebylo, kromě veřejných toalet nevalné úrovně, spousty Turků v teplákovkách, vycházky (zřejmě) dvou chovanců zdejší obdoby Jedličkova ústavu, důchodců se psy a jednoho vyznavače joggingu.
Před sedmou jsme se přemístili k Planet Music a netrpělivě čekali na zahájení prodeje lístků. Chvíli po nás dorazila i první předzvěst ZLA – česká, značně nesympatická, výprava, čítající necelých deset osob, převažovaly ženy, tzv. Gothzilly. Během pár minut se začala malá místnost v předsálí plnit černotou, tj. ZLOgothYky nejrůznějšího věku, pohlaví, stupně ověšení železem etc. etc. Též se konečně otevřela pokladna, takže prozatímní hlavní quest byl splněn a vyplížili jsme se ven posílit se cigaretou. Vzápětí se stala nečekaná, leč o to milejší věc – z bočního východu vykráčel sám Alex Veljanov a já měla tak možnost si na maximálně dva metry ověřit, že je vážně hodně, ale hodně malý. Nasedl do dodávky, odjel a já měla alespoň malé :) zdůvodnění, proč se tvářím poněkud divně. Před půl osmou jsme zalezli nazpět, neboť se mělo konečně pouštět do hlavního sálu. Dva vyhazovači působili poměrně hrozivě, ale stačilo jim na otázky ohledně fotoaparátu a lahve (v prvním případě jsem nelhala, v druhém trochu ano..ale nenechám si přece vyhodit pití, zvlášť když pít na koncertě nehodlám a metat láhev po účinkujících už vůbec ne) odpovědět záporně a mohlo se postoupit dále do podzemí. Sál byl prostorný, nikdo se ještě moc k pódiu nehrnul, většina černoty se občerstvovala u baru či okouněla u stánků s tričky a posedávala ve výklencích, obsadili jsme tedy rychle místa v první linii, která jsme následujících pět hodin neměli v úmyslu opustit ani pod pohrůžkou násilí. Ano, i tento quest se nám kupodivu zdařil.
Jak bylo vyhrožováno v programu, těsně po půl deváté vkráčela na nevelké pódium předkapela, která vypadala jako složená ze zvukařů (zpěvák, kytarista) a vyhazovače (naprosto neuvěřitelný tlustý muž s laptopem) a jejíž název si pochopitelně nepamatuji. Hrát moc neuměli, ale co nesvedli rukama či hlasem, to zvládali frenetickými pohyby. Zvláště onen tlouštík nejspíš chodil na hodiny velmi specifického tance, něco takového jsem ještě neviděla. Zpěvák sice nebyl tak originální, ale jeho výrazy, dravé poskakování a bohužel postupem času i obnažení horní poloviny těla (fujky) bylo dost šílené. První tři písničky, mimochodem covery, zněly ještě jakž-takž, pak se naneštěstí přidalo na volume, ubralo melodičnosti a celé dění začalo být ubíjející. Též se kolem nás rozmístily české Gothzilly a ta nejagresivnější přímo vedle mne na hopsající postavičku v jeden moment zavřeštěla „Ty se mi líbíš, máš slečnu?“ Neodpověděl, možná to bylo pro její dobro (a ZLO zbytku návštěvníků). Trojice freaků se o půl desáté konečně odporoučela a pak se již jen čekalo na vrchol večera. Opilým Gothzillám se zdálo neúnosné a tak se rozhodly začít pískat, ječet a stěžovat si, že tu není správná atmosféra, nedá se tu tančit a komu se dá loktem. Já se zase rozhodla, že kdyby se čirou náhodou někdo ptal na náš původ, jsme Slovinci.
Deine Lakaien nastoupili takřka přesně s úderem desáté, překvapivě moc dobře nezněli – úvodní Lonely a ještě pár písniček po ní mělo nečekaně špatný zvuk, naštěstí se postupem času upravil do přijatelné podoby. České čúzy kolem se sice snažily, seč mohly, aby si koncert neužil nikdo další, jenže se jim to, alespoň v mém případě, naštěstí nepodařilo. Mimochodem, tyto děvy byly také jediné, koho museli vyhazovači opakovaně napomínat, aby nefotily, když je to zakázáno..marně, pokaždé sádlem se třesoucí ručka aparát vytáhla a na kapelu metat blesky počala.
Jakmile se upravil výše zmíněný zvuk, bylo to už jen dobré, tedy alespoň pro mne. Ono totiž jít Lakaienům na koncert znamená mimo jiné sledovat kapelu, která si hraní vyloženě užívá a dává diváků pocítit, že v tuto chvíli to jsou opravdu „deine Lakaien“ (nebo to aspoň umí dobře předstírat). Výkonům na hudebním poli se nedalo nic vytknout a výkony na poli show byly také více než kvalitní. Nejvíce vyčnívali asi cellista s houslistkou, kromě opravdu roztomilých výrazů (to se týká hlavně slečny, je rozkošná) měli připraveny též nejrůznější souboje na smyčce. Alex za sebou tradičně tahal po pódiu stojan od mikrofonu, až se mu podařilo poškodit jeho spodní část, předváděl celou plejádu šklebů, koulel očima a ty jeho tanečky, navíc měl moc pěkné dlouhé sako..luxus. Kytarista, který si nechal asi letos konečně narůst vlasy – na všech dřívějších fotkách a záznamech míval vyholenou hlavu – si jich patřičně vážil a házel hlavou, co to šlo a aby nezatěžoval pouze krk, občas se zlomil do solidního breaku. Ernsta nebylo za klavírem, laptopy a dalšími přístroji moc vidět, takže se projevoval jen rozzářeným úsměvem. Hodina a něco uteklo jako nic, nastala tradice „Zugabe“, kapela se vypjala k finále, uklonila, zamávala a po půlnoci zmizela. Rozhodli jsme se je následovat (ne přímo…škoda:)), oblékli svetry a vyšli nahoru.
Zde se stala osudová chyba – pohrdli jsme přidruženým barem a vydali se vídeňských ulic s nadějí, že nalezneme nějaký nonstop. Ó hořká naivito! Ó nepoučitelný optimisme! Před námi se otevírala chladná vídeňská noc a takřka devět hodin do odjezdu našeho ranního moru a my se vydali hledat otevřený podnik. Po pár hodinách ostrého pochodu naprosto mrtvým městem nám začalo pomalu docházet, že to nebude jen tak. V ulicích, kromě občasného Turka a jednoho zmateného turisty s mapou, nabylo ani živáčka. Ve spoustě výkladů se sice svítilo, ale byla to odporná lest, všude se na nás smály cedulky, kde se skvěla otevírací doba možná tak do půlnoci. I v úplném centru Vídně to spalo. Pochopila jsem, proč jsou v ČR cizinci jak utržení ze řetězu, doma nemají sebemenší šanci. Sice je mi jasné, že je to také v tom vědět, kam jít, ale Vídeň vypadala jako poslední místo na světě, kde se provozuje něco jako noční život. Ano, narazili jsem na pár otevřených hospod, ale ani do jedné se nám zrovna nechtělo. U té, která byla vybavena kromě hrdého nápisu o internacionalitě také skleněnými dveřmi, jsme chvíli hloubali nad vstupem, otevírací doba do čtyř byla kolem druhé lákavá, ale když se dveře rozevřely a ven vyhlédl postarší Turek, který jistě v ruce za zády ukrýval sekáček a pod barpultem několik mrtvol, dali jsme se na zbabělý ústup. Zbytek noci jsme pochodovali sem a tam a ve chvílích nejvyšší únavy si sedali na lavičky, abychom vzápětí vstávali, neboť milé lavičky stačily pěkně navlhnout. V šest ráno jsme se ve společnosti značného množství nadšeně joggujících Vídeňáků vyčerpaně připlazili k nádraží Pratenstern a rozhodli se najít alespoň suchou a lehce vytopenou čekárnu. Chyba mostu, čekárny se, milé děti, nejspíš ve Vídni nevedou, určitě ne na tom nádraží, kde jsme bloumali my. Na chvíli jsme sklesli do prosklené budky u příjezdu vlaků, leč zima a přílišný ruch nás vyhnaly brzy pryč. Naštěstí se u nádraží vyskytovalo těsně vedle Billy pochybné bistro, kde jsme proseděli poslední dvě hodiny do odjezdu Žlutého moru. Zpáteční cesta proběhla ve znamení oboustranného komatu a já si z Vídně coby suvenýr přivezla kromě lístků, hudebního prospektu a pár fotek z bistra taky slušné nachlazení. Ovšem za sebe mohu jednoznačně říci – ano, stálo mi to za to.
P.S.
ZDE najdete pár fotek z vystoupení DL.
Hrozný to podnik a hrozně to předražené (a hrozné) pivo...
