Po katastrofálním
Zrcadle se mi pan Tarkovskij odvděčil dvěmi skvostnými filmy. Jsem rád, že jsem na něj nezanavřel.
Ty "sci-fi adaptace" mu jdou o poznání více než komorní intimní výpovědi. Je třeba si ale zvyknout na jeho poněkud netradiční meditativní styl - pokud tohle člověk zvládne, dočká se více než dostatečné satisfakce. Tarkovskij nezahlcuje spoustou myšlenek v co nejkratším čase, ale spíše jen naznačuje, nejde až úplně do hloubky a tohle nechá na člověka v pomalém tempu působit. A osobně mě mnoho z jeho námětů opravdu oslovilo.
Stalker byl hodně zajímavý, ovšem tematicky mi byl ještě bližší
Solaris - to je opravdu úžasný zážitek, hned putoval do mého TOP seznamu. Btw rozhodně bych ani jeden z těchto filmů neoznačil za "filosofický", na což už jsem nejednou narazil.
Co je mi záhadou, tak že ač je jeho styl hodně rozvláčný (byť rozhodně ne nezajímavý), tak se na něj velmi dobře kouká. Jen ve Stalkerovi mi úvodní cca hodina přišla dost prázdná, pak se ale počal rapidně zlepšovat a vrcholí v skvělé scéně před Komorou. A u Solaris jsem přímo doufal, aby to pokračovalo co nejdéle a já se ještě dozvěděl "co nejvíc".
Nu a obdivuji ho též za výběr herců. Ne že by měli bůhví kolik prostoru pro hraní, spíše jen jsou a koukají, ovšem jsou v tom dokonalí. Své hraje jistě i nalíčení, ovšem jako typy jsou vybraní všichni skvěle a věřím jim úplně všechno. Ostatně do chladné, pomalé, chvílemi až hororové sci-fi Solaris by se jiní ani nehodili.
Míním s panem Tarkovskim pokračovat, jen se raději vyhnu těm nejvíce osobním příběhům.
Opravdu nechápu smysl - visuálně je mi z toho na zvracení (něco tak trapného se jen tak nevidí), je to příšerná blbost a navíc nebetyčný nepovedený pokus o vykradeninu.
(tedy až na to, že mimo akci mě teda moc nenadchl 
).
