Napsal: 12.2.2007 15:22
a já jsem si říkal, že mě krmil... Nekrmil jak vidno... a já jsem si říkal, že mě krmil... Nekrmil jak vidno...Sigil: Diskusní fórum
Militaristický koutek Mk II
Stránka 7 z 51
a já jsem si říkal, že mě krmil... Nekrmil jak vidno...Napsal: 12.2.2007 17:13
Dalcor, můžu a pokusím se.
Ten článek je velice zajímavý a já se přiznám že jsem se musel hodně snažit, abych si vzpomněl co nejvíce informací. Podíval jsem se do čeho se dalo a toto se mi podařilo zkompilovat.Napřed ale trocha historie. Omlouvám se za to, ale když už se s tím píšu, chtěl bych aby to mělo trochu podhoubí.
1. První raketové nosiče jaderných zbraní obdržela čs. armáda v roce 1961. Jednalo se o operačně-taktické nosiče raket R-170. V kódu nato SCUD A, dolet 170 km), zařazené do výzbroje tzv. těžkých dělostřeleckých brigád.
2. V roce 1962 byly naší armádě dodány i první taktické nosiče jaderných zbraní R-30. Ve spojeneckém kódu FROG 3, dolet 30 km, které byly začleněny do oddílů vojskových raket vševojskových divizí, tzv. samostatných dělostřeleckých oddílů. Zkratka sdo, u jednoho sloužil jako spojař i můj vlastní brácha. Zažil jsem i označení ovr. Nevím bohužel, který název by byl ten správný.
3. Od roku 1963 byly rakety R-170 nahrazovány modernějšími komplexy R-300, v kódu NATO SCUD B, dolet 300 km a od roku 1966 i rakety R-30 novými prostředky R-60 v kódu NATO FROG 7, dolet 60 km. Tyhle žabičky měly být jakýmsi ekvivalentem raket LANCE US ARMY a nebo PLUTO od francouzského sboru na území NSR. Byly označovány jako rakety taktické.
4. V 80. letech ČSLA obdržela menší množství nové raketové techniky v podobě systémů OKA kód SS-23, dolet 500 km a TOČKA kód SS-21 s doletem 70 km. Rakety SCUD B a SS-23 byly začleňovány do kategorie operačních raket. Rakety strategické naše armáda neměla.
Raketové brigády, vybavené nosiči operačně-taktických raket, byly dislokovány v posádkách Hranice na Moravě, Rokycany a Stará Boleslav. V osmdesátých letech byl používán název těžká raketová brigáda. Oddíly vojskových raket nebo samostatné dělostřelecké oddíly disponující nosiči taktických raket, se nacházely v lokalitách Stružná, , Holýšov, Vimperk, Jemčina, Přáslavice, Bratislava a o dalších pěti se domnívám že byly, ale nemám tušení kde. Jaké byly počty těchto raket nemám ponětí, ale jistě by se to dalo dohledat v dokumentaci o inspekcích vojsk NATO a u nás.
Součástí tzv. Střední skupiny sovětských vojsk, rozmístěné na území Československa od 21.8.1968, byly i příslušné raketové svazky a útvary. Velitelství skupiny byly podřízeny dvě raketové brigády dislokované s posádkách Turnov a Hvězdov . Ten Hvězdov ale bez záruky. Dále každá z pěti vševojskových divizí, tvořících součást "skupiny", měla ve svém složení oddíl vojskových raket.
V reakci na rozmístění několika set odpalovacích zařízení Pesching 2 v západní Evropě došlo k rozmístění na území Československa raket OTR-22 kód SS-12. Raketová brigáda vyzbrojená systémy OTR-22 se nacházela v Potštátu u Hranic na Moravě. Počty střel nevím a je to už jedno.
I přes rozmístění nosičů jaderných zbraní na československém území, se speciální munice, tj. jaderné hlavice, u nás nenalézala. Toto platilo nejen pro sovětské rakety krátkého dosahu, ale i pro operačně-taktické rakety a taktické rakety, nacházející se ve výzbroji raketových svazků a útvarů jak Střední skupiny sovětských vojsk v ČSSR, tak i bývalé Československé lidové armády. Proto si myslím, že v článku uvedené údaje jsou správné a že skutečně tyto předsunuté sklady byly vybudovány a připraveny na uložení jaderné munice v případě prudkého zhoršení mezinárodní situace a důvodné obavy z války. Pokud někdo má nosič schopný dopravit jaderný prostředek kamkoliv Evropě a má i tyto jaderné prostředky, nelze v případě krize nebo dokonce neúspěchů při vedení války vyloučit nic.
Ten článek je velice zajímavý a já se přiznám že jsem se musel hodně snažit, abych si vzpomněl co nejvíce informací. Podíval jsem se do čeho se dalo a toto se mi podařilo zkompilovat.Napřed ale trocha historie. Omlouvám se za to, ale když už se s tím píšu, chtěl bych aby to mělo trochu podhoubí.
1. První raketové nosiče jaderných zbraní obdržela čs. armáda v roce 1961. Jednalo se o operačně-taktické nosiče raket R-170. V kódu nato SCUD A, dolet 170 km), zařazené do výzbroje tzv. těžkých dělostřeleckých brigád.
2. V roce 1962 byly naší armádě dodány i první taktické nosiče jaderných zbraní R-30. Ve spojeneckém kódu FROG 3, dolet 30 km, které byly začleněny do oddílů vojskových raket vševojskových divizí, tzv. samostatných dělostřeleckých oddílů. Zkratka sdo, u jednoho sloužil jako spojař i můj vlastní brácha. Zažil jsem i označení ovr. Nevím bohužel, který název by byl ten správný.
3. Od roku 1963 byly rakety R-170 nahrazovány modernějšími komplexy R-300, v kódu NATO SCUD B, dolet 300 km a od roku 1966 i rakety R-30 novými prostředky R-60 v kódu NATO FROG 7, dolet 60 km. Tyhle žabičky měly být jakýmsi ekvivalentem raket LANCE US ARMY a nebo PLUTO od francouzského sboru na území NSR. Byly označovány jako rakety taktické.
4. V 80. letech ČSLA obdržela menší množství nové raketové techniky v podobě systémů OKA kód SS-23, dolet 500 km a TOČKA kód SS-21 s doletem 70 km. Rakety SCUD B a SS-23 byly začleňovány do kategorie operačních raket. Rakety strategické naše armáda neměla.
Raketové brigády, vybavené nosiči operačně-taktických raket, byly dislokovány v posádkách Hranice na Moravě, Rokycany a Stará Boleslav. V osmdesátých letech byl používán název těžká raketová brigáda. Oddíly vojskových raket nebo samostatné dělostřelecké oddíly disponující nosiči taktických raket, se nacházely v lokalitách Stružná, , Holýšov, Vimperk, Jemčina, Přáslavice, Bratislava a o dalších pěti se domnívám že byly, ale nemám tušení kde. Jaké byly počty těchto raket nemám ponětí, ale jistě by se to dalo dohledat v dokumentaci o inspekcích vojsk NATO a u nás.
Součástí tzv. Střední skupiny sovětských vojsk, rozmístěné na území Československa od 21.8.1968, byly i příslušné raketové svazky a útvary. Velitelství skupiny byly podřízeny dvě raketové brigády dislokované s posádkách Turnov a Hvězdov . Ten Hvězdov ale bez záruky. Dále každá z pěti vševojskových divizí, tvořících součást "skupiny", měla ve svém složení oddíl vojskových raket.
V reakci na rozmístění několika set odpalovacích zařízení Pesching 2 v západní Evropě došlo k rozmístění na území Československa raket OTR-22 kód SS-12. Raketová brigáda vyzbrojená systémy OTR-22 se nacházela v Potštátu u Hranic na Moravě. Počty střel nevím a je to už jedno.
I přes rozmístění nosičů jaderných zbraní na československém území, se speciální munice, tj. jaderné hlavice, u nás nenalézala. Toto platilo nejen pro sovětské rakety krátkého dosahu, ale i pro operačně-taktické rakety a taktické rakety, nacházející se ve výzbroji raketových svazků a útvarů jak Střední skupiny sovětských vojsk v ČSSR, tak i bývalé Československé lidové armády. Proto si myslím, že v článku uvedené údaje jsou správné a že skutečně tyto předsunuté sklady byly vybudovány a připraveny na uložení jaderné munice v případě prudkého zhoršení mezinárodní situace a důvodné obavy z války. Pokud někdo má nosič schopný dopravit jaderný prostředek kamkoliv Evropě a má i tyto jaderné prostředky, nelze v případě krize nebo dokonce neúspěchů při vedení války vyloučit nic.
Napsal: 12.2.2007 17:57
Děkuji a nezbývá než doufat že nikoho nenapadne tohle svinstvo použít
Napsal: 12.2.2007 18:31
Neferit Sr.: zajímavý článek. Musím se pochlubit, že i otec mého spolužáka udájně takovou základnu hlídal. Ač mně osobně se to nezdá jako post odpovídající záklaďákovi 
Napsal: 12.2.2007 19:17
Javor - post strážného tedy člověka, který se zbraní v ruce a se zvláštními právy k jejímu použití mohl zastávat kterýkoliv voják základní služby, pokud splnil předepsaná kritéria. Mohl hlídat cokoliv. Přesně řečeno stážní stanoviště označené například "Budova číslo 2", mohlo ukrývat cokoliv a daný voják to nepotřeboval k činnosti strážného vědět.
Takže táta Tvého spolužáka klidně mohl hlídat i objekty raketové základny. Jo stážní služba, to by sedalo vzpomínat, posádkové věznice, muniční skad ve Vyškově, aj to byly doby. A těch průšvihů, no nic, to sem nepatří.
Takže táta Tvého spolužáka klidně mohl hlídat i objekty raketové základny. Jo stážní služba, to by sedalo vzpomínat, posádkové věznice, muniční skad ve Vyškově, aj to byly doby. A těch průšvihů, no nic, to sem nepatří.
Napsal: 16.2.2007 16:04
Napsal: 28.2.2007 17:27
Další můj článek:
Bitva o Midway (3.6.1942)
Útok na Pearl Harbor, vylodění v Malajsii, dobytí Singapuru, invaze na Filipíny a potopení lodí Prince of Wales a Repulse, to vše působilo na spojence jako hrozba japonské nadvlády nad rozlehlými oblastmi oceánu i pevniny. Na konci toho všeho byli japonští admirálové a generálové nuceni učinit zdánlivě jednoduché rozhodnutí. Buď pokračovat
v postupu a zvětšovat japonské území dál na jih a na východ -jak si přálo námořnictvo-, nebo se zastavit a dobytá území zkonsolidovat -jak to chtěli generálové-.
Byl to boj o moc, ve kterém mělo navrch císařské námořnictvo vedeno rozhodným a mocným admirálem Isoroku Jamamotem, nejvyšším představitelem japonské kombinované flotily. Jejich mysl zaměstnával severovýchodní a jihovýchodní Pacifik
a občas se připletly i myšlenky o invazi do Austrálie a na západní pobřeží USA.Dne 18.dubna 1942 však bylo Jamamotovi jasné, co má udělat. Z paluby americké letadlové lodi USS Hornet vzlétlo
šestnáct taktických bombardérů B-25 Mitchell a bombardovaly Tokio, Jokohamu, Kobe a Osaku. Škod mnoho nenapáchali, ale morální dopad byl obrovský. Americkou bojovou morálku tento nálet katapultoval do hvězdných výšin, kdežto
Japonce poprvé za celou válku přiměl k přemýšlení o vlastní obraně.Jamamotovi v hlavě vykrystalizoval konečný plán na postup. Spočíval v těchto bodech:
1) Okupace Tulagi v jižní části Šalamounových ostrovů, kde se dala postavit námořní a letecká základna, odkud by se daly provádět letecké průzkumy
nad východními přístupy do Korálového moře. Poté dobytí Port Moresby na jihovýchodě Nové Guineje a odtud poté vzdušné ovládnutí Korálového moře i námořních cest spojující Austrálii a a USA.
2) dobytí ostrova Midway uprostřed Tichého oceánu a současně dobytí západních Aleut. Toto mělo vylákat US Navy k otevřenému střetu s Japonci, ke střetu, který si Jamamoto tak zbožně přál.
3) nakonec invaze a dobytí Nové Kaledonie, Fidži a Samoy. Tak by došlo k přerušení životně důležitých cest z USA do Austrálie.
První část tohoto plánu vyprovokovala bitvu japonských a amerických palubních letadel známou jako bitva v Korálovém moři, která i s přípravami trvala devět dní do 9.5.1942. Zde se jako velká výhoda pro Američany ukázalo rozluštění
japonského námořního šifrovacího kodu. Nejvyšší velitel amerického námořnictva Chester Nimitz byl na konci dubna 1942 informován zpravodajskou službou, že Japonci soustřeďují námořní síly k útoku na jih, tedy k útoku na Tulagi, Port Moresby a poté proti Nové Guineji. Nimitz, jež byl pověstný svou trpělivostí a obrovským optimismem, se rozhodl vrhnout do ohrožené oblasti všechny
dostupné jednotky své flotily. Ty byly zformovány do tří samostatných skupin. Jedné velel víceadmirál Frank J. "Frank Jack" Fletcher na vlajkové letadlové lodi USS Yorktown s plným počtem palubních letadel, doprovázené třemi těžkými křižníky a clonou torpédoborců. Druhé skupině velel víceadmirál Aubrey Finch, jehož vlajkovou lodí byla etadlová loď USS Lexington. Tato skupina byla také doplněna třemi křižníky a torpédoborci. Třetí skupinou byl
kombinovaný svaz US Navy a královského australského námořnictva. Tomuto svazu velel britský víceadmirál J.G. Grace. Fletcher na Yorktownu byl pověřen velením nad všemi třemi taktickými skupinami.
Fletcherovi měl čelit admirál Inouye, který měl proti Američanům vrhnout loďstvo plující do Port Moresby skládající se z pěti nákladních lodí, čtyř křižníků a eskortní letadlové lodě Šoho se skvadronou skvělých stíhaček Zero. Během plavby tohoto svazu průlivem Jomard a souostrovím Louisiád vyplula rychle na jih také 5.divize letadlových lodí admirála Inouye zahrnující nejnovější letadlové lodě Zuikaku a Šokaku se 125 bombardovacími, torpédonosnými a stíhacími letadly na palubě a plula až na úroveň východně od Šalamounových ostrovů daleko od dosahu spojeneckých průzkumných letadel. Tato část japonského svazu se měla otočit na západ po obeplutí jižních Šalamounových ostrovů a
ostrovba Cristobal, vplout do Korálového moře z východu a poté pokračovat na severozápad na místo setkání se svazem invazních plavidel, kterým měla poskytnout leteckou podporu při útoku na Port Moresby.
Fletcher však byl ten, kdo udělal první krok. Po útoku torpédových Devastatorů se potopila letadlová loď Šoho a spolu s ní i polovina posádky čítající 1200 mužů. Invazní lodě zbaveny vzdušného krytí se rychle obrátily směrem na sever k Rabaulu, aniž by propluly průlivem Jomard. Další Fletcherovou starostí bylo zjistit, kde se nacházi útočný svaz dvou velkých letadlových lodí víceadmirála
Takagiho a jejich torpédové a bombardovací letadla. Lodní radary sice v noci ze 7. na 8. května zachytili velmi blízkou přítomnost japonského svazu ale nikdo neměl chuť pouštět se do noční bitvy.
Za úsvitu už od sebe byly obě strany dost daleko, každá ale v jiném počasí.Během celého rána svítilo na Fletcherovy lodě slunce z jasné oblohy, kdežto na Japonce pršelo a pod nízkými mraky
byla omezená viditelnost. Není pochyb o tom, kdo měl výhodu. V tu chvíli chtěl Fletcher podržet skvadrony Yorktownu v záloze ale protože potřeboval informace o poloze Japonců, vyslal asi dvacet letadel z Lexingtonu na průzkum. Během dvou hodin hlásili piloti těchto letadel první polohu japonských lodí na severozápad od Fletcherovo svazu mezi ostrovem Cristobal a Luisiádami. Témeř současně také Japonci odhalili americké lodě plující na severovýchod.
Fletcher z dešifrované depeše věděl, že Japonci tu budou brzy a proto nařídil mohutný nálet asi osmdesáti strojů z Lexingtonu i Yorktownu. Byly to střemhlavé bombardéry SBD Dauntless, torpédové TBD Devastator a stíhačky F4F Wildcat. Přes ztrátu momentu překvapení proběhl 8.května krátce po 11:30 útok torpédové skvadrony VT-5 vedené Lieutenant Commanderem Joe Taylorem a asi šedesáti střemhlavých Dauntlessů. Byla svedena první bitva letadlových lodí za celou válku v Pacifiku. Její vyvrcholení trvalo něco přes 45 minut.Japonská loď Šokaku dostala několik zásahů torpédy a bombami a začala hořet. Naproti tomu sesterská loď Zuikaku ve zhoršené viditelnosti unikla. Ihned po skončení této bitvy pokračovala japonská 5.divize letadlových lodí ve stopách invazní flotily na sever Rabaulu včetně uhašené Šokaku, která i přes utrpěné škody byla schopná plavby vlastními silami. Mezitím byl Fletcherův svaz podroben těžkým odvetným útokům. Přes těžká poškození a ztráty na životech se Yorktown s eskortními
křižníky ubránila, ale na Lexington dopadl úder plnou vahou. Pod smrští bomb a torpéd se začala "Lady Lex", jak jí přezdívali američtí námořníci, naklánět pod úhlem sedmi stupňů na bok, hořely tři kotelny, nabírala vodu a přesto dál plula snad jen silou vůle. Později však lodí otřásla série výbuchů a nezbývalo něž loď opustit. Poté co se posádka dostala do bezpečí, byla Lexington potopena torpédoborcem Phelps.
Po této bitvě se už Japonci nikdy nesnažili probojovat se průlivem Jomard a za Luisiády pro útok na Port Moresby. Japonský tlak na jih byl jednou provždy zastaven. A to za cenu letadlové lodě Lexington, torpédoborce Sims a tankeru Neosho, což není zas tak vysoká cena.V tu chvíli ale všechny dostupné síly letadlových lodí obou velmocí začaly urychleně shromažďovat síly k velké bitvě o malý ostrov Midway, která měla rozhodnout o dalším průběhu války v Pacifiku.Dobytí Midway představovalo pro Jamamota další bod k dosažení tučnějších kořistí a také kýžené bitvy s Nimitzovými loděmi. Klamným úderem v západních Aleutách se Jamamoto se svými podřízenými generály Nagumem a Kondem připravoval ke střetnutí s Američany, ke kterému muselo dojít dříve nebo později. Stále ještě žil v opojení způsobeném Pearl
Harborem, potopením Lexingtonu a poškozením Yorktownu. Navíc si byl jist, že americké pacifické loďstvo musí být zničeno ještě v roce 1942, jinak dojde díky ohromnému výrobnímu a lidskému potenciálu USA k obratu a povede to k neodvratné porážce. Jamamoto věděl, že nadešla rozhodující chvíle. Budoucnost císařského námořnictva měl v rukou. Chtěl brzy svést bitvu s US Navy , zvítězit a zmocnit se celého Tichého oceánu.
Co ovšem Jamamoto nevěděl, bylo to, že se utká s loďstvem vybeveným nejenom moderním radary, ale i s nepřítelem, který dokáže rozluštit tajné japonské depeše a znal celý obsah depeší, které si mezi sebou vyměňovalo japonské
elitelství a jednotky flotily a jejich štáby. Během posledních dnů července 1942 znali Američané všechny japonské plány a řádně se připravili. Toto rozluštění nakonec stálo Jamamota o necelý rok později život.
Shrnuto do jedné věty, Jamamotův plán byl tak jednoduchý, jak byl přímý. Síly pro okupaci ostrovů v západních Aleutách pod velením admirálů Omoriho a Kakuty zdvihly kotvy v japonských vodách mezi 24. a 28. květnem s cílem dosáhnout Aleut 3. června. Mělo být využito všechno proto, aby Nimitz, Fletcher i admirál Raymond Spruance uvěřili, že tento klamný úder je ve skutečnosti hlavní japonský úder.
Mezitím se nejdůležitější síly vydaly k Midway. Hlavní těleso tvořila vlajková admirálská bitevní loď Jamato o výtlaku 64000 tun a s osmi děly ráže 457 mm, útočný svaz admirála Naguma se čtyřmi rychlými letadlovými loděmi, třemi bitevními loděmi, clonou torpédoborců a 250 letadly. Dále to byla 2.flotila admirála Konda zahrnující podpůrnou skupinu admirála Kurity se čtyřmi těžkými křižníky a torpédoborci a výsadkové loďstvo admirála Tanaky.
Všechny tyto jednotky měly k Midway dorazit taktéž 3. června.Od 4. června měl pak Nagumo na vlajkové lodi Akagi a její protějšky Kaga, Soryu a Hyriu zahájit letecké útoky
zahájit ze severozápadu letecké útoky k vyřazení amerických letadel a k výsadku mělo dojít 5. června.To byl tehdejší Jamamotův plán akcí na dobytí Midwaye. Aby jej Nagumo dodržel, vydal 4. června svůj vlastní stručný a jasný pokyn: "Provést letecký útok na Midway a zničit všechno letectvo na tamějších základnách.Mezi Nagumem a Midwayí však stály tři letadlové lodě US Navy: USS Enterprise, USS Hornet a opravený USS Yorktown.
Celkem disponující téměř 230 letadly TBD Devastator, SBD Dauntless a F4F Wildcat.Díky včasnému varování nařídil velitel midwayské posádky kapitán Cyril Simard, neustálé hlídkování, které prováděly létající čluny PBY Catalina a bombardéry B-17 vojenského letectva. Se svou třicetihodinovou výdrží mohla Catalina hlídkovat i ve vzdálenějších sektorech...¨Zhruba v 9:00 dne 3.června 1942 se velitel jedné Cataliny, Ensign Jack Reid, nacházel v nejzašší části svého sektoru
na západ, v místech, odkud zpravodajci předpokládali pohyb Jamamotových svazů. Necelou minutu před otočením stroje zpět k Midway spatřil Reid daleko před sebou soustředění japonských lodí směřujících na jih. Reid se tehdy otočil na
druhého pilota a zeptal se: "Vidíš to, co já?" A kopilot odpověděl: "Zatraceně, jo!"Reid využil skrytu v mracích a sledoval Japonce tak dlouho, kolik mu stav paliva umožňoval. Díky informacím o
rychlosti Japonců tak mohli Spruance a Fletcher na ně jen netrpělivě čekat.První krok udělali Američané, když krátce po úsvitu 4.června zachytil Jamamota americký radar, jak pluje k ostrovu
vzdálenému 145 km plnou parou. Fletcher okamžitě nařídil Spruancovi, aby podnikl útok z Enterprise a Hornetu na blížící se Japonce. Ve stejnou chvíli nařídil Nagumo mohutný útok proti letišti na Midway z lodí Akagi, Kaga, Hyriu a Soryu.Odpovědnost za 36 torpédových bombardérů B5N2, 36 střemhlavých bombardérů D3A1 a 36 stíhaček Zero připadla na poručíka Tomanaga, letového důstojníka z Hyriu. Zera pročesávala prostor před bombardéry a tři skvadrony se okamžitě pustily do boje s branícími Wildcaty. Poručík Jasuširo Šigemacu, vedoucí devíti Zer z Hiryu, sestřelil osmnáct amerických strojů, jeho parťák Masao Izuka z Kagy hlásil dvanáct sestřelů. Ve třetí vlně pak poručík Masaji Suganami
a jeho Zera sestřelili dalších šest obránců. Zatím vítězili Japonci. Za cenu čtyřiceti letadel zničili polovinu letectva na Midway jak ve vzduchu, tak na zemi. Další škody způsobily bombardéry na letištích a zařízeních. Piloti vracející se zpět na paluby letadlových lodAdmirálové Fletcher a Spruance s loděmi Enterprise a Hornet tehdy převzali bojovou iniciativu a provedli protiúder, který stál mnoho letadel, ale byl mistrovsky provedený. Nagumo a jeho svaz potěšený úspěchem ranního náletu na Midway ještě stále směřoval k ostrovu. Jamamotovy a Kondovy síly byly poněkud pozadu na západ, což bylo vhodné, kdyby Nagumo potřeboval pomoc.
První nálety provedené stroji USAAC, Navy a Marine Corps z ostrova byly krajně neúčinné. Příčinou byla zastaralá letadla a nezkušenost posádek.Nic z toho sebedůvěrou Japonců neotřáslo. Teď však přišla řada na Hornet, Enterprise a Yorktown.
Útok zahájily torpédové TBD Devastatory z Hornetu pod velením Lieutenant Commandera Johna Waldrona bez stíhacího doprovodu. Zera se na ně vrhly krátce před odhozením torpéd a mnoho jich sestřelily. Stejný osud potkal torpédové letouny z Enterprise pod vedením Lieutenant Commandera Eugena Lindseyeho. Byli také bez eskorty stíhaček díky chybám ve shromažďování po vzletu a také tato vlna narazila na hordu Zer. Z čtrnácti Devastatorů bylo deset sestřeleno, včetně velitelského stroje.
Teď už zbývaly jen Devastatory z Yorktownu. I ty však těžce trpěly pod útoky japonských stíhaček a to i přes to, že tato skupina již stíhací doprovod měla. sedm Devastatorů bylo sevřeno do kleští ještě před odhozením torpéd. Z pěti dalších letadel, kterým se podařilo torpéda na Soryu vypustit byla další tři sestřelena.
Z celkového počtu čtyřicet jedna strojů se vrátilo pouze šest a z vypuštěných torpéd jen jedno zasáhlo cíl a to nenapáchalo moc velké škody. Japonské letadlové lodi však musely prudce manévrovat, aby se torpédům vyhnuly a to nedovolovalo start dalších bombardérů a stíhaček uskladněných na palubě.
V tu chvíli vyslali Spruance a Fletcher všechny letuschopné Dauntlessy.Tento úder nakonec vyhrál bitvu. Velitelem akce byl Lieutenant Commander Clarence McClusky z Enterprise, kterého podporovala skvadrona poručíka W.E.Gallahera. Dauntlessy se z výšky 5000 metrů střemhlav vrhly na letadlovou loď Kaga. To stejné se událo i při útoku na Akagi, který vedl poručík R.H.Best. Stejně jako v případě Gallahera a McCluskyho našly bomby jeho letadel cíl.
Obě zasažené letadlové lodi silně hořely, což způsobilo hotový galimatyáš na letových palubách. Lieutenant Commander M.F.Leslie proto obrátil pozornost na Soryu a jeho torpédové letouny ji důkladně zasáhly pod čarou ponoru. Na palubě Soryu propukl požár a plameny přeskakovaly z jednoho letadla nacucaného palivem na druhé. Brzy se proměnila letová paluba v ohnivé peklo. Když hořící Soryu uviděl periskopem kapitán Elliot Buckmaster, velitel ponorky USS Nautilus, několika torpédy ji dorazil.
V poledne 4. června byly tři z nejmodernějších letadlových lodí vyřazeny z boje, ale Hiryu stále plula nezraněna. V tu chvíli bitva přešla do závěrečné fáze.
Americké ztráty v polovině tohoto dne byly jen lehké. Enterprise ztratila nejvíce strojů, ztratila čtrnáct ze sedmatřiceti Dauntlessů, deset z čtrnácti Devastatorů a jeden Wildcat. Hornet také utrpěl velké ztráty. Nevrátil se žádný Devastator a jedenáct Wildcatů. Yorktown také ztratil letadla, z Devastatorů se vrátil jen jeden, ztraceny byly dva Dauntlessy a tři Wildcaty.
Byly to děsivé ztráty ale s přihlédnutím na to, že tři japonské letadlové lodi byly vyřazeny to byl nesporně zisk. Zbývala tak už jen Hiryu. Přestože bylo jasné, že nemá šanci, admirál Jamaguči na její palubě se rozhodl, že bude bojovat až do konce. okolo poledne vyslal střemhlavé bombardéry D3A1 a torpédové B5N2 proti Yorktownu. I když ji těžce poškodily, tato Fletcherova vlajková loď dál plula, než jí dodělala dvě letecká torpéda zblízka. Doprovodné torpédoborce však stačily zachránit celou posádku.
Odplata přišla brzy. V 17:00 vzlétlo 24 Dauntlessů vedené poručíkem Gallaherem a nalezlo Hiryu plující plnou parou na severozápad přibližne 160 km od Midway a s Jamagučim spokojeným po celodenní práci.
Čtyři přímé zásahy pumami o hmotnosti 450 kg založily rozsáhlé požáry po celé lodi. Celou noc se Hiryu ještě držela, ale ráno 5. července okolo 9:00 nastal konec. Kapitán Kaku zůstal na palubě, když Hiryu zmizela pod hladinou.
Bylo rozhodnuto. Jamamoto ztratil vzdušné krytí 250 letadel a musel ustoupit na západ, což ho velmi bolelo. Navíc přišel o možnost bojovat přímo s Nimitzovými loděmi, po čemž také velmi toužil.
Bitva o Midway byla zlomová pro válku v Pacifiku i pro vedení války. Hladinová plavidla si v ní ani jednou nevystřelila, všechno oddřely letadlové lodě a letadla, a to na obou stranách. Do té doby byla nejdůležitější lodí loď bitevní, ale nyní prokázaly svou hodnotu letadlové. Bylo za válku mnohokrát prokázáno, že sebelépe bráněná loď je bez vzdušného krytí jen pomalu se pohybující cíl.
O necelý rok později, 18.dubna 1943 se stal admirál Jamamoto obětí americké schopnosti dešifrovat japonské depeše. Američané se tak dozvěděli, že admirál přiletí na ostrov Bouganville v Šalamounových ostrovech. Bylo známo datum i přesný čas admirálovo přistání. Stíhačky P-38 Lightning z 339.stíhací skvadrony již čekaly, a zaútočily při přiblížení admirálovo letadla na přistání...
Uffff počtvrté
Bitva o Midway (3.6.1942)
Útok na Pearl Harbor, vylodění v Malajsii, dobytí Singapuru, invaze na Filipíny a potopení lodí Prince of Wales a Repulse, to vše působilo na spojence jako hrozba japonské nadvlády nad rozlehlými oblastmi oceánu i pevniny. Na konci toho všeho byli japonští admirálové a generálové nuceni učinit zdánlivě jednoduché rozhodnutí. Buď pokračovat
v postupu a zvětšovat japonské území dál na jih a na východ -jak si přálo námořnictvo-, nebo se zastavit a dobytá území zkonsolidovat -jak to chtěli generálové-.
Byl to boj o moc, ve kterém mělo navrch císařské námořnictvo vedeno rozhodným a mocným admirálem Isoroku Jamamotem, nejvyšším představitelem japonské kombinované flotily. Jejich mysl zaměstnával severovýchodní a jihovýchodní Pacifik
a občas se připletly i myšlenky o invazi do Austrálie a na západní pobřeží USA.Dne 18.dubna 1942 však bylo Jamamotovi jasné, co má udělat. Z paluby americké letadlové lodi USS Hornet vzlétlo
šestnáct taktických bombardérů B-25 Mitchell a bombardovaly Tokio, Jokohamu, Kobe a Osaku. Škod mnoho nenapáchali, ale morální dopad byl obrovský. Americkou bojovou morálku tento nálet katapultoval do hvězdných výšin, kdežto
Japonce poprvé za celou válku přiměl k přemýšlení o vlastní obraně.Jamamotovi v hlavě vykrystalizoval konečný plán na postup. Spočíval v těchto bodech:
1) Okupace Tulagi v jižní části Šalamounových ostrovů, kde se dala postavit námořní a letecká základna, odkud by se daly provádět letecké průzkumy
nad východními přístupy do Korálového moře. Poté dobytí Port Moresby na jihovýchodě Nové Guineje a odtud poté vzdušné ovládnutí Korálového moře i námořních cest spojující Austrálii a a USA.
2) dobytí ostrova Midway uprostřed Tichého oceánu a současně dobytí západních Aleut. Toto mělo vylákat US Navy k otevřenému střetu s Japonci, ke střetu, který si Jamamoto tak zbožně přál.
3) nakonec invaze a dobytí Nové Kaledonie, Fidži a Samoy. Tak by došlo k přerušení životně důležitých cest z USA do Austrálie.
První část tohoto plánu vyprovokovala bitvu japonských a amerických palubních letadel známou jako bitva v Korálovém moři, která i s přípravami trvala devět dní do 9.5.1942. Zde se jako velká výhoda pro Američany ukázalo rozluštění
japonského námořního šifrovacího kodu. Nejvyšší velitel amerického námořnictva Chester Nimitz byl na konci dubna 1942 informován zpravodajskou službou, že Japonci soustřeďují námořní síly k útoku na jih, tedy k útoku na Tulagi, Port Moresby a poté proti Nové Guineji. Nimitz, jež byl pověstný svou trpělivostí a obrovským optimismem, se rozhodl vrhnout do ohrožené oblasti všechny
dostupné jednotky své flotily. Ty byly zformovány do tří samostatných skupin. Jedné velel víceadmirál Frank J. "Frank Jack" Fletcher na vlajkové letadlové lodi USS Yorktown s plným počtem palubních letadel, doprovázené třemi těžkými křižníky a clonou torpédoborců. Druhé skupině velel víceadmirál Aubrey Finch, jehož vlajkovou lodí byla etadlová loď USS Lexington. Tato skupina byla také doplněna třemi křižníky a torpédoborci. Třetí skupinou byl
kombinovaný svaz US Navy a královského australského námořnictva. Tomuto svazu velel britský víceadmirál J.G. Grace. Fletcher na Yorktownu byl pověřen velením nad všemi třemi taktickými skupinami.
Fletcherovi měl čelit admirál Inouye, který měl proti Američanům vrhnout loďstvo plující do Port Moresby skládající se z pěti nákladních lodí, čtyř křižníků a eskortní letadlové lodě Šoho se skvadronou skvělých stíhaček Zero. Během plavby tohoto svazu průlivem Jomard a souostrovím Louisiád vyplula rychle na jih také 5.divize letadlových lodí admirála Inouye zahrnující nejnovější letadlové lodě Zuikaku a Šokaku se 125 bombardovacími, torpédonosnými a stíhacími letadly na palubě a plula až na úroveň východně od Šalamounových ostrovů daleko od dosahu spojeneckých průzkumných letadel. Tato část japonského svazu se měla otočit na západ po obeplutí jižních Šalamounových ostrovů a
ostrovba Cristobal, vplout do Korálového moře z východu a poté pokračovat na severozápad na místo setkání se svazem invazních plavidel, kterým měla poskytnout leteckou podporu při útoku na Port Moresby.
Fletcher však byl ten, kdo udělal první krok. Po útoku torpédových Devastatorů se potopila letadlová loď Šoho a spolu s ní i polovina posádky čítající 1200 mužů. Invazní lodě zbaveny vzdušného krytí se rychle obrátily směrem na sever k Rabaulu, aniž by propluly průlivem Jomard. Další Fletcherovou starostí bylo zjistit, kde se nacházi útočný svaz dvou velkých letadlových lodí víceadmirála
Takagiho a jejich torpédové a bombardovací letadla. Lodní radary sice v noci ze 7. na 8. května zachytili velmi blízkou přítomnost japonského svazu ale nikdo neměl chuť pouštět se do noční bitvy.
Za úsvitu už od sebe byly obě strany dost daleko, každá ale v jiném počasí.Během celého rána svítilo na Fletcherovy lodě slunce z jasné oblohy, kdežto na Japonce pršelo a pod nízkými mraky
byla omezená viditelnost. Není pochyb o tom, kdo měl výhodu. V tu chvíli chtěl Fletcher podržet skvadrony Yorktownu v záloze ale protože potřeboval informace o poloze Japonců, vyslal asi dvacet letadel z Lexingtonu na průzkum. Během dvou hodin hlásili piloti těchto letadel první polohu japonských lodí na severozápad od Fletcherovo svazu mezi ostrovem Cristobal a Luisiádami. Témeř současně také Japonci odhalili americké lodě plující na severovýchod.
Fletcher z dešifrované depeše věděl, že Japonci tu budou brzy a proto nařídil mohutný nálet asi osmdesáti strojů z Lexingtonu i Yorktownu. Byly to střemhlavé bombardéry SBD Dauntless, torpédové TBD Devastator a stíhačky F4F Wildcat. Přes ztrátu momentu překvapení proběhl 8.května krátce po 11:30 útok torpédové skvadrony VT-5 vedené Lieutenant Commanderem Joe Taylorem a asi šedesáti střemhlavých Dauntlessů. Byla svedena první bitva letadlových lodí za celou válku v Pacifiku. Její vyvrcholení trvalo něco přes 45 minut.Japonská loď Šokaku dostala několik zásahů torpédy a bombami a začala hořet. Naproti tomu sesterská loď Zuikaku ve zhoršené viditelnosti unikla. Ihned po skončení této bitvy pokračovala japonská 5.divize letadlových lodí ve stopách invazní flotily na sever Rabaulu včetně uhašené Šokaku, která i přes utrpěné škody byla schopná plavby vlastními silami. Mezitím byl Fletcherův svaz podroben těžkým odvetným útokům. Přes těžká poškození a ztráty na životech se Yorktown s eskortními
křižníky ubránila, ale na Lexington dopadl úder plnou vahou. Pod smrští bomb a torpéd se začala "Lady Lex", jak jí přezdívali američtí námořníci, naklánět pod úhlem sedmi stupňů na bok, hořely tři kotelny, nabírala vodu a přesto dál plula snad jen silou vůle. Později však lodí otřásla série výbuchů a nezbývalo něž loď opustit. Poté co se posádka dostala do bezpečí, byla Lexington potopena torpédoborcem Phelps.
Po této bitvě se už Japonci nikdy nesnažili probojovat se průlivem Jomard a za Luisiády pro útok na Port Moresby. Japonský tlak na jih byl jednou provždy zastaven. A to za cenu letadlové lodě Lexington, torpédoborce Sims a tankeru Neosho, což není zas tak vysoká cena.V tu chvíli ale všechny dostupné síly letadlových lodí obou velmocí začaly urychleně shromažďovat síly k velké bitvě o malý ostrov Midway, která měla rozhodnout o dalším průběhu války v Pacifiku.Dobytí Midway představovalo pro Jamamota další bod k dosažení tučnějších kořistí a také kýžené bitvy s Nimitzovými loděmi. Klamným úderem v západních Aleutách se Jamamoto se svými podřízenými generály Nagumem a Kondem připravoval ke střetnutí s Američany, ke kterému muselo dojít dříve nebo později. Stále ještě žil v opojení způsobeném Pearl
Harborem, potopením Lexingtonu a poškozením Yorktownu. Navíc si byl jist, že americké pacifické loďstvo musí být zničeno ještě v roce 1942, jinak dojde díky ohromnému výrobnímu a lidskému potenciálu USA k obratu a povede to k neodvratné porážce. Jamamoto věděl, že nadešla rozhodující chvíle. Budoucnost císařského námořnictva měl v rukou. Chtěl brzy svést bitvu s US Navy , zvítězit a zmocnit se celého Tichého oceánu.
Co ovšem Jamamoto nevěděl, bylo to, že se utká s loďstvem vybeveným nejenom moderním radary, ale i s nepřítelem, který dokáže rozluštit tajné japonské depeše a znal celý obsah depeší, které si mezi sebou vyměňovalo japonské
elitelství a jednotky flotily a jejich štáby. Během posledních dnů července 1942 znali Američané všechny japonské plány a řádně se připravili. Toto rozluštění nakonec stálo Jamamota o necelý rok později život.
Shrnuto do jedné věty, Jamamotův plán byl tak jednoduchý, jak byl přímý. Síly pro okupaci ostrovů v západních Aleutách pod velením admirálů Omoriho a Kakuty zdvihly kotvy v japonských vodách mezi 24. a 28. květnem s cílem dosáhnout Aleut 3. června. Mělo být využito všechno proto, aby Nimitz, Fletcher i admirál Raymond Spruance uvěřili, že tento klamný úder je ve skutečnosti hlavní japonský úder.
Mezitím se nejdůležitější síly vydaly k Midway. Hlavní těleso tvořila vlajková admirálská bitevní loď Jamato o výtlaku 64000 tun a s osmi děly ráže 457 mm, útočný svaz admirála Naguma se čtyřmi rychlými letadlovými loděmi, třemi bitevními loděmi, clonou torpédoborců a 250 letadly. Dále to byla 2.flotila admirála Konda zahrnující podpůrnou skupinu admirála Kurity se čtyřmi těžkými křižníky a torpédoborci a výsadkové loďstvo admirála Tanaky.
Všechny tyto jednotky měly k Midway dorazit taktéž 3. června.Od 4. června měl pak Nagumo na vlajkové lodi Akagi a její protějšky Kaga, Soryu a Hyriu zahájit letecké útoky
zahájit ze severozápadu letecké útoky k vyřazení amerických letadel a k výsadku mělo dojít 5. června.To byl tehdejší Jamamotův plán akcí na dobytí Midwaye. Aby jej Nagumo dodržel, vydal 4. června svůj vlastní stručný a jasný pokyn: "Provést letecký útok na Midway a zničit všechno letectvo na tamějších základnách.Mezi Nagumem a Midwayí však stály tři letadlové lodě US Navy: USS Enterprise, USS Hornet a opravený USS Yorktown.
Celkem disponující téměř 230 letadly TBD Devastator, SBD Dauntless a F4F Wildcat.Díky včasnému varování nařídil velitel midwayské posádky kapitán Cyril Simard, neustálé hlídkování, které prováděly létající čluny PBY Catalina a bombardéry B-17 vojenského letectva. Se svou třicetihodinovou výdrží mohla Catalina hlídkovat i ve vzdálenějších sektorech...¨Zhruba v 9:00 dne 3.června 1942 se velitel jedné Cataliny, Ensign Jack Reid, nacházel v nejzašší části svého sektoru
na západ, v místech, odkud zpravodajci předpokládali pohyb Jamamotových svazů. Necelou minutu před otočením stroje zpět k Midway spatřil Reid daleko před sebou soustředění japonských lodí směřujících na jih. Reid se tehdy otočil na
druhého pilota a zeptal se: "Vidíš to, co já?" A kopilot odpověděl: "Zatraceně, jo!"Reid využil skrytu v mracích a sledoval Japonce tak dlouho, kolik mu stav paliva umožňoval. Díky informacím o
rychlosti Japonců tak mohli Spruance a Fletcher na ně jen netrpělivě čekat.První krok udělali Američané, když krátce po úsvitu 4.června zachytil Jamamota americký radar, jak pluje k ostrovu
vzdálenému 145 km plnou parou. Fletcher okamžitě nařídil Spruancovi, aby podnikl útok z Enterprise a Hornetu na blížící se Japonce. Ve stejnou chvíli nařídil Nagumo mohutný útok proti letišti na Midway z lodí Akagi, Kaga, Hyriu a Soryu.Odpovědnost za 36 torpédových bombardérů B5N2, 36 střemhlavých bombardérů D3A1 a 36 stíhaček Zero připadla na poručíka Tomanaga, letového důstojníka z Hyriu. Zera pročesávala prostor před bombardéry a tři skvadrony se okamžitě pustily do boje s branícími Wildcaty. Poručík Jasuširo Šigemacu, vedoucí devíti Zer z Hiryu, sestřelil osmnáct amerických strojů, jeho parťák Masao Izuka z Kagy hlásil dvanáct sestřelů. Ve třetí vlně pak poručík Masaji Suganami
a jeho Zera sestřelili dalších šest obránců. Zatím vítězili Japonci. Za cenu čtyřiceti letadel zničili polovinu letectva na Midway jak ve vzduchu, tak na zemi. Další škody způsobily bombardéry na letištích a zařízeních. Piloti vracející se zpět na paluby letadlových lodAdmirálové Fletcher a Spruance s loděmi Enterprise a Hornet tehdy převzali bojovou iniciativu a provedli protiúder, který stál mnoho letadel, ale byl mistrovsky provedený. Nagumo a jeho svaz potěšený úspěchem ranního náletu na Midway ještě stále směřoval k ostrovu. Jamamotovy a Kondovy síly byly poněkud pozadu na západ, což bylo vhodné, kdyby Nagumo potřeboval pomoc.
První nálety provedené stroji USAAC, Navy a Marine Corps z ostrova byly krajně neúčinné. Příčinou byla zastaralá letadla a nezkušenost posádek.Nic z toho sebedůvěrou Japonců neotřáslo. Teď však přišla řada na Hornet, Enterprise a Yorktown.
Útok zahájily torpédové TBD Devastatory z Hornetu pod velením Lieutenant Commandera Johna Waldrona bez stíhacího doprovodu. Zera se na ně vrhly krátce před odhozením torpéd a mnoho jich sestřelily. Stejný osud potkal torpédové letouny z Enterprise pod vedením Lieutenant Commandera Eugena Lindseyeho. Byli také bez eskorty stíhaček díky chybám ve shromažďování po vzletu a také tato vlna narazila na hordu Zer. Z čtrnácti Devastatorů bylo deset sestřeleno, včetně velitelského stroje.
Teď už zbývaly jen Devastatory z Yorktownu. I ty však těžce trpěly pod útoky japonských stíhaček a to i přes to, že tato skupina již stíhací doprovod měla. sedm Devastatorů bylo sevřeno do kleští ještě před odhozením torpéd. Z pěti dalších letadel, kterým se podařilo torpéda na Soryu vypustit byla další tři sestřelena.
Z celkového počtu čtyřicet jedna strojů se vrátilo pouze šest a z vypuštěných torpéd jen jedno zasáhlo cíl a to nenapáchalo moc velké škody. Japonské letadlové lodi však musely prudce manévrovat, aby se torpédům vyhnuly a to nedovolovalo start dalších bombardérů a stíhaček uskladněných na palubě.
V tu chvíli vyslali Spruance a Fletcher všechny letuschopné Dauntlessy.Tento úder nakonec vyhrál bitvu. Velitelem akce byl Lieutenant Commander Clarence McClusky z Enterprise, kterého podporovala skvadrona poručíka W.E.Gallahera. Dauntlessy se z výšky 5000 metrů střemhlav vrhly na letadlovou loď Kaga. To stejné se událo i při útoku na Akagi, který vedl poručík R.H.Best. Stejně jako v případě Gallahera a McCluskyho našly bomby jeho letadel cíl.
Obě zasažené letadlové lodi silně hořely, což způsobilo hotový galimatyáš na letových palubách. Lieutenant Commander M.F.Leslie proto obrátil pozornost na Soryu a jeho torpédové letouny ji důkladně zasáhly pod čarou ponoru. Na palubě Soryu propukl požár a plameny přeskakovaly z jednoho letadla nacucaného palivem na druhé. Brzy se proměnila letová paluba v ohnivé peklo. Když hořící Soryu uviděl periskopem kapitán Elliot Buckmaster, velitel ponorky USS Nautilus, několika torpédy ji dorazil.
V poledne 4. června byly tři z nejmodernějších letadlových lodí vyřazeny z boje, ale Hiryu stále plula nezraněna. V tu chvíli bitva přešla do závěrečné fáze.
Americké ztráty v polovině tohoto dne byly jen lehké. Enterprise ztratila nejvíce strojů, ztratila čtrnáct ze sedmatřiceti Dauntlessů, deset z čtrnácti Devastatorů a jeden Wildcat. Hornet také utrpěl velké ztráty. Nevrátil se žádný Devastator a jedenáct Wildcatů. Yorktown také ztratil letadla, z Devastatorů se vrátil jen jeden, ztraceny byly dva Dauntlessy a tři Wildcaty.
Byly to děsivé ztráty ale s přihlédnutím na to, že tři japonské letadlové lodi byly vyřazeny to byl nesporně zisk. Zbývala tak už jen Hiryu. Přestože bylo jasné, že nemá šanci, admirál Jamaguči na její palubě se rozhodl, že bude bojovat až do konce. okolo poledne vyslal střemhlavé bombardéry D3A1 a torpédové B5N2 proti Yorktownu. I když ji těžce poškodily, tato Fletcherova vlajková loď dál plula, než jí dodělala dvě letecká torpéda zblízka. Doprovodné torpédoborce však stačily zachránit celou posádku.
Odplata přišla brzy. V 17:00 vzlétlo 24 Dauntlessů vedené poručíkem Gallaherem a nalezlo Hiryu plující plnou parou na severozápad přibližne 160 km od Midway a s Jamagučim spokojeným po celodenní práci.
Čtyři přímé zásahy pumami o hmotnosti 450 kg založily rozsáhlé požáry po celé lodi. Celou noc se Hiryu ještě držela, ale ráno 5. července okolo 9:00 nastal konec. Kapitán Kaku zůstal na palubě, když Hiryu zmizela pod hladinou.
Bylo rozhodnuto. Jamamoto ztratil vzdušné krytí 250 letadel a musel ustoupit na západ, což ho velmi bolelo. Navíc přišel o možnost bojovat přímo s Nimitzovými loděmi, po čemž také velmi toužil.
Bitva o Midway byla zlomová pro válku v Pacifiku i pro vedení války. Hladinová plavidla si v ní ani jednou nevystřelila, všechno oddřely letadlové lodě a letadla, a to na obou stranách. Do té doby byla nejdůležitější lodí loď bitevní, ale nyní prokázaly svou hodnotu letadlové. Bylo za válku mnohokrát prokázáno, že sebelépe bráněná loď je bez vzdušného krytí jen pomalu se pohybující cíl.
O necelý rok později, 18.dubna 1943 se stal admirál Jamamoto obětí americké schopnosti dešifrovat japonské depeše. Američané se tak dozvěděli, že admirál přiletí na ostrov Bouganville v Šalamounových ostrovech. Bylo známo datum i přesný čas admirálovo přistání. Stíhačky P-38 Lightning z 339.stíhací skvadrony již čekaly, a zaútočily při přiblížení admirálovo letadla na přistání...
Uffff počtvrté
Napsal: 28.2.2007 21:36
Cozzinnni - slušná rešerže. Ale opět mi chybí vyjádření vlastního pohledu. Potom trošku pozornosti. Na konci jednoho odstavce píšeš, že americké ztráty byly pouze lehké, na začátku druhého pak, že byly děsivé. Tak jak to je podle Tvého vlastního názoru?
Byla tato bitva skutečně soumrakem bitevních lodí nebo to bylo specifické pro Tichomořské válčiště?
A co si myslíš potom o celé serii bitev u Quadalcanalu kde se letadlové lodě neobjevily nebo o třech letech války o Středozemní moře?
JInak dobrá práce.
Byla tato bitva skutečně soumrakem bitevních lodí nebo to bylo specifické pro Tichomořské válčiště?
A co si myslíš potom o celé serii bitev u Quadalcanalu kde se letadlové lodě neobjevily nebo o třech letech války o Středozemní moře?
JInak dobrá práce.
Napsal: 1.3.2007 8:09
Neferit sr. Ááá. Chybička se vloudila 
.
K těm názorům: Midway určitě změnila taktiku námořního boje do podoby, ve které se používá dodnes. Hlavním tělesem v této bitvě byla letadlová loď. Bitevní lodě, křižníky a torpédoborce neměly -jak jsem psal-příležitost k jedinému výstřelu.
Něco v tomto smyslu si uvědomili Briti, když japonská letadla smetla z hladiny Repulse a Prince of Wales. Pouze můžu opakovat, že sebelépe chráněná loď je bez vzdušného krytí jen pomalu se pohybující cíl.
Co se Středozemního moře týče, tam letadlové lodě byly pokud se nemýlím, viz dopravování Spitfirů na Maltu, to byly letadlovky HMS Eagle a USS Wasp.
Na ten Guadalcanal se ještě kouknu.
Jinak díky za recenzi.
. K těm názorům: Midway určitě změnila taktiku námořního boje do podoby, ve které se používá dodnes. Hlavním tělesem v této bitvě byla letadlová loď. Bitevní lodě, křižníky a torpédoborce neměly -jak jsem psal-příležitost k jedinému výstřelu.
Něco v tomto smyslu si uvědomili Briti, když japonská letadla smetla z hladiny Repulse a Prince of Wales. Pouze můžu opakovat, že sebelépe chráněná loď je bez vzdušného krytí jen pomalu se pohybující cíl.
Co se Středozemního moře týče, tam letadlové lodě byly pokud se nemýlím, viz dopravování Spitfirů na Maltu, to byly letadlovky HMS Eagle a USS Wasp.
Na ten Guadalcanal se ještě kouknu.
Jinak díky za recenzi.
Napsal: 1.3.2007 8:43
Ve středozemním moři neprobíhala klasická námořní válka, zdejší boje se týkaly spíše jen taktického zajištění schopnosti každé strany využít hladiny k přesunům materiálu a vojsk. Ovšem nejdůležitější akce se bez letadel neobešly - např. útok na přístav Tarranto - jedno ze dvou velkých hrdinství stařičkých palubních toprédových Swordfishů:) Navíc nezapomínejte, že Maltě se říkalo kammená letadlovka:) Jen bych podotkl,že v době zásobování malty Wasp nebyla USS, neboť byla zapůjčena Koruně.
Guadalcannal měl charakter obdobný Středomoří, nešlo o získání námořní převahy, ta byla víceméně dána (tak jako ve Středozemním moři), ale o plnění taktických logistických úkolů a letadlovka je příliš cenná na to, aby převážela materiál (krom již mzíněných letadel). NAvíc oěpt v rozhodujícícm prostoru byla stacionární letecká báze (Henderson Field), takže ze strany Amíků nebyla přítomnost LL nezbytná...
Guadalcannal měl charakter obdobný Středomoří, nešlo o získání námořní převahy, ta byla víceméně dána (tak jako ve Středozemním moři), ale o plnění taktických logistických úkolů a letadlovka je příliš cenná na to, aby převážela materiál (krom již mzíněných letadel). NAvíc oěpt v rozhodujícícm prostoru byla stacionární letecká báze (Henderson Field), takže ze strany Amíků nebyla přítomnost LL nezbytná...
Napsal: 1.3.2007 8:57
Vallun: Díky za informace. Přečetl sis ten můj článek?
jsem totiž strašně zvědav, jak to vidíš
jsem totiž strašně zvědav, jak to vidíš
Napsal: 1.3.2007 9:10
Cozzinni, nepřečetl, jen prolétl, mám toho v práci hodně...přímý andřízený tu není a kohosi napadlo,že ho zastupuju já....alespoň tedyx, když je ptořeba udělat nějakou práci... (pokud vim, jsi ejště školou povinný, takže to Tě to navíc přímo týká;)
rád bych sjem hodil svuj lčánek se stejným tématem,a el mám ho jen ve formátu 602:(
rád bych sjem hodil svuj lčánek se stejným tématem,a el mám ho jen ve formátu 602:(
Napsal: 1.3.2007 22:03
Vallun - a nejde to přeformátovat či jinak upravit? JInak k tomu co jste s Cozzinnnim napsali má pár připomínek, ale nechám to na víkend.
Napsal: 1.3.2007 23:25
Tokkar už nabídl spolupráci, pracuje se na tom:)Neferit Sr. píše:Vallun - a nejde to přeformátovat či jinak upravit? JInak k tomu co jste s Cozzinnnim napsali má pár připomínek, ale nechám to na víkend.
Napsal: 2.3.2007 22:30
Ty, které zaujaly křížové výpravy, resp. první tažení do Svaté země, možná bude zajímat následující publikace. Dneska jsem ji prolistovával na Chodově v Luxoru a vypadala vcelku lákavě. Mít více času, tak těch 239 Kč investuji. Demo-náhledy z díla jsou k dispozici na webu. Krom toho také Grada vydala příručky k Pearl Harboru, Dnu D, Slavkovu a tuším že i k Éře válčících států.