Takže- za urážku dobrého vkusu ďakujte Yachikovi, ktorý ma uviedol do stavu, keď som si začal myslieť, že táto poviedka plného "potrochpanakochslivovicebysatosnadsadzkouajdalonazvatzrecesiehumoru"
sa dá čítať aj bez igelitového pytlíku na vracanie. Pretože sa mi bůhviproč lepšie píše v češtine, takže bude frekvencia 20 chýb na vetu, prosím, upozornite ma, takže po slabých dvoch rokoch pohľad na ňu prežijú aj ortodoxní češtinári. (ešte poznámka- túto poviedku som písal v škole, keď som sa fatálne nudil, s mojou mentalitou nemá-dúfam-nič spoločné...)
„Zrcadlo, zrcadlo, kdopak je nejkrásnejší na světe?“
„To si neumíš vymyslet nic originálnějšího? Ale když už, tak by trvalo hóóódně dlouhou dobu než bys přišel na řadu, ty idiote.“
„Debilní zrcadlo! To tě baví v kuse si ze mně dělat prdel?“
„Jo. Je to legrace. Bez legrace. Ale můžu tě ujistit, že patříš mezi 100 nejinteligentnějších opic, jaké jsem kdy viděl. Bylo jich asi padesát.“
„Debile! Vytáhnul jsem tě z toho zámku, a ty nejenže nepoděkuješ, ale ještě...ještě...“
„Ti nakazím sebevědomí... Jo, děkuju, z celého srdce...“
„Zrcátka mají srdce?“
„Eh... uh... to je dost jedno. V tom zámku byla děsná nuda. Věřil bys, že jsem byl v nedostupné místnosti? Ani jsem nemohl děsit návštevníky k smrti!“
„To je fakt strašné.“
„To je. Tak díky za záchranu mé duše, orangutane“
„Debilní zrcadlo! Rozbiju tě, rozbiju!“
„Promiň, ora... kamaráde. Ale já fakt nemohu. A ty mě nerozbiješ, viď?“
Marlin se potichu přesunul k posteli a svalil se tam jak pytel balvanů. Prokletej lup. Do toho malého, zapadlého, a především zatraceného zámku, kláštera či co to bylo, neměl nikdy lézt. Anebo měl aspoň vydržet na záchod. A tam se na krásné mramorové vaně skvělo zhruba půlmetrové zrcadlo s nádherným dřevěným rámem. Protože malý, zapadlý, a především zatracený zámek, klášter či co to bylo, byl na hodnotné věci chudší než útulek pro psy, Marlin ani chvíli neváhal a zrcadlo bral. Měl štěstí, že když zrcadlo poprvé promluvilo, byl pěkně sťatej, tak ho netrefila mrtvice a následujíci ráno mu přišlo mluvící zrcadlo jako samozřejmost.
„Haló“
„Mno?“
„Chceš slyšet jak sem se stal zrcadlem?“
„Mno, proces výroby zrcadla neznám, ani mně nějak zvlášť nezajímá.“
„Ale né, já byl kdysi člověk.“
„Člověk?“
“No, to jsou tací rádoby inteligentní humanoidi, jež jsou vám, orangutanům, dost podobní.“
„Přestaň!“
„Ok, ok... tak, byl jsem sluha...“
„Ale já neřekl, že to chci slyšet.“
„... jedné královny. Ta královna byla strašně krásná, a byla to taky děsná šlapka. Ale na tom nesejde. Vlastně, sejde, ale až později... Mno, tak jsem věrne sloužil, až jednoho dne se milá královna rozhodla, že jako zrcadlo budu užitečnější. Tak mně zaklela v zrcadlo, a protože si asi myslela, že jsem vševědoucí, ptala se mě každé ráno...“
„Kdopak že je nejkrásnější na světe.“
„Přesně. A já jí samozřejmě odpovědel, že ona. Né, žeby mě to nenudilo...A pak král zemřel, a královna si vzala, protože jako žena nemohla spravovat majetek (diskriminace, to ano, ale nemá to na diskriminaci zrcadel...), starého impotentního ňoumu, o kterém si byla jistá, že ji v radovánkach se služebníctvem překážet nebude. Jenže král měl jednu dost podstatnou chybu, kterou tá kráva přehlídla, a to neskutečně krásnou a ještě neskutečněji naivní dceru. Její naivita způsobila, že.... ehm... o královnu přestal být brzy zájem. To tu starou krávu děsně sralo, a protože mi na mém životě záviselo méně než dnes na politickém systému v Kambodži, rozhodl jsem se podpíchnout tu starou krávu, že jsem... ehm... trochu pozměnil odpověď na ranní otázku.“
„Uhm.“
„A pak... pak jsem se královsky bavil, vole, to ti bylo teprv divadlo. Ale to je jedno. Jednoduše, královna naivku vyhostila a dala ji sežrat zvěři. Protože mi to bylo líto, že jsem ji takto zavařil, poprosil jsem starého chlípného hraničáře, jež ji tam měl odvést, ať naposledy využije... ehm zneužije její naivitu, pak nech ji nechá žít a já mu za to řeknu tajemství. Což splnil.“
„A jaké bylo to tajemství?“
„Že je idiot, když mi věřil.“
„Aha.“
„Ale zpátky k tématu. Věděl jsem, že v lese se jí ujme parta starých hajzlíků, pardon, trpajzlíků, s nimiž jsem chodil v dětství dělat lumpárny. Ti snad její naivitu zneužívali ještě více než služebnictvo. Ale co, prý si nestěžovala. A pak, asi po roce, jsem opět dostal zlomyslnou náladu a prozradil jsem královně, že králova dcera žije. Opět pozměněním odpovědi na ranní otázku. Ta chytila takovej amok, že okamžitě dala oběsit hraničáře a sama rozbila devadesát procent zámeckého nábytku. Na mě, bohudík, zapomněla. Hraničář se z toho vyzul docela hladce, když se mu podařilo přesvědčit kata, že šibenici bude lepší vyzkoušet předtím, než ho oběsí, protože kdyby se to nepovedlo, byl by to pěknej průser...Věř mi, pohled na kata houpajícího se na šibenici byl vskutku zábavný. Hraničář zmizel do lesů za dryádami... Kéž bych já mohl taky. No, ale zpátky k námětu - královna se rozhodla, že princeznu stůj co stůj zničí. A vybrala na to způsob vskutku úchvatný. Někde, patrně v nějakém jakože naučným, poučným acojávímcoještě dokumentě se dozvěděla, že alkohol je jed, a patrně si to nesprávně vysvětlila. A někde jinde zase, že shnilé ovoce daný „jed“ obsahuje. Spojila si dvě a dvě dohromady (anebo si to alespoň myslela), vzala shnilé jablko, natřela ho červenou natěračskou barvou, převlekla se za bylinkářku a jela zvesela prodat jablko naivce. Tá ho samozřejmě koupila a snědla, ale jediný účinek byl, že k obrovské radosti trpajzlíků měla následujících pár dni... ehm... velmi veselou a svolnou náladu. Když se pak královna dověděla, že jedině přispěla k zlepšení sexuálniho života trpajzlíků... tak... ehm... chytila snad ještě větší amok než minule. A protože v zámku už nic nebylo, byl jsem na radě bohužel já s jedním sympatickým umyvadlem a pár okny. Nejprve se naštěstí rozhodla rozbít okna. Při nich si přeřezala tepnu a vykrvácela. A že prý střepy nosí štěstí. Naštestí to nebyly mé střepy.“
Marlinovi se nepříjemně zazdálo, že zrcadlo se ušklíblo.
„Mně s umývadlem pak rozprodali, už jsem se s ním nikdy neviděl. A princezna skončila nechutným happyendem. Jednou vešel do trpajzličího domečku paladin, uviděl tam... ehm... nechutnou scenérii, myslel si, že to to je proti princeznině vůli, pozabíjel trpajzlíky a vzal si ji za ženu.“
„Netypická představa happyendu.“
„Když myslíš. Každopádně princezna zemřela až za 20 let. Paladin si toho všiml až zhruba po měsíci, když se jí při posteli začalo jaksi skladovat jídlo. Protože ji služebné pravidelně pokrývali vrstvami všemožného sajrajtu, moc nesmrděla. Tedy, nesmrděla mrtvolou. Tým sajrajtem smrděla hodně.“
„Aha. Takže ty se mě snažíš přesvědčit, že jsi to zrcadlo ze Sněhurky?“
„Ne. Dělám si prdel. Prostě jsem nasral jednoho čaroděje a ten mě zaklel.“
„COŽE?“
„Nedívej se tak na mně. Taky jsem si myslel, že čarodějové neexistují, respektive existují jen bosorky, a ty jsou dobré jen na upálení. Ale tenhle člověk mi můj názor dokonale vyvrátil. Ukázalo se, že je čaroděj kapánek jiného ranku. Mě samotného to neskutečně překvapilo, když jsem se vzbudil, že se jdu podívat do zrcadla a jejda, já jsem zrcadlo. Dobrá, dobrá, když mě zaklínal, byl jsem při plném vědomí. Nebylo to dvakrát příjemné. Mimochodem, příběh, co jsem ti vyprávěl, vznikl v mém rámu za jednoho velmi dlouhého dne v zámku, jakých bylo nespočet. Je jeden z mých nejlepších. Co na něj říkaš?“
Marlin neodpovědel. Jenom se převalil na druhý bok a přivřel oči. S tímhle zrcadlem asi bude legrace. Možná ten lup nebyl až tak prokletý...
Zrcadlo
Moderátor: Sadako