Tak většinou píšu povídky, ale zkoušel jsem i jiné literární útvary a také kresbu, ale to bych nechal na jindy. První povídka je situována do mého fantasy světa Creetu, ve kterém vedu RPG hry a který je za roky používání už docela propracovaný. Nicméně dost úvodů. Tady je...
Hlad
Ležel pod stromem schoulen do klubíčka. Vlhká země už po něm natahovala svoje studené pařáty, které se draly i přes silnou vrstvu oblečení. Zpola přivřenýma očima se díval na brázdy v rozbahněné lesní půdě, které naznačovaly trasu, po níž se sem před několika hodinami doplazil. Bolest už ho přemohla natolik, že ani nekňučel. Jeho oči s každým okamžikem získávaly víc a víc skelný nádech a blížící se soumrak zvěstoval jediné. Jistou smrt. Pokud ne kvůli zraněním, které utrpěl, pak kvůli zimě, která zde v noci panovala. Dospěl až sem, aby tu nyní skonal. Tak blízko své vyvolené a přece tak daleko...
Znovu procitl, až když už na obloze svítil měsíc. Za cenu strašlivé bolesti vystřelující z pochroumané nohy do boku se mu podařilo posadit se. Litoval, že už nemá hůl, moc by mu pomohla. A vyčítal si svou naivní hloupost, která ho přivedla do těchto míst.
* * *
Plížil se pomalu kolem krčmy. Vzrušený hovor i zevnitř linoucí se teplo ho přitahovaly stejně jako můru plamen. Už mnohokrát se mu stalo, že ho z knajpy vykázali, ale on to musel stejně zkoušet znovu a znovu. Právě se chystal vzít za klepadlo, když na jeho rameni spočinula čísi ruka. Udiveně se ohlédl, poněvadž až doposud necítil ničí přítomnost. A jeho žluté oči se upřely na to nejkrásnější stvoření, jaké měl kdy možnost v tomto bohem zapomenutém kraji spatřit.
Spoře oděná divoženka si na plné rudé rty přitiskla ukazovák zakončený sotva znatelným drápkem, mírně přivřela oči hluboké jako tůně a vydala ze sebe cosi připomínající zamručení. Jako zbavený smyslů pustil klepadlo a následoval o poznání méně snadno její ladné kroky do mlází za vsí. Když ji znovu dohnal, zasmála se tím svým hrdelním hláskem jeho toužebnému výrazu, který se mu rozléval po zarostlém obličeji.
Chystal se něco říct, cokoliv… ale ona si znovu položila prst na rty a pak, aby mu zabránila i v posledních pokusech protestovat, ho políbila. Až do té doby nikdy skutečnou vílu neviděl. Věděl, že jsou krásné, krásnější, než by kdy mohla být lidská žena. Stačilo si zamanout a mít kohokoliv. A přesto si tato vybrala právě jeho.
„Jsme stvoření magie, ty i já,“ špitala mu do ucha, mezi hlasitými vzdechy, které doprovázely jejich milování. V tu chvíli nechápal, co tím myslí. Ale měl pochopit. A pochopil. Brzy. Když měsíc vyšel nad obzor, obrovské plné kolo, zakrývající snad polovinu oblohy, změnil se z vousatého chlapce ve vlka. A divoce na něm rajtující víla zplna hrdla vykřičela celou svou vášeň ke hvězdám.
V tu chvíli se rozštěkali psi a krátce na to se rozlétly dveře několika nejbližších stavení. A pak už běželi tmou, vlk a dívka, která se stala ženou. Myslel si, že ho miluje. Jak byl bláhový. Použila ho. A její slova nebyla nic než omamné řeči. Když se nad ránem probudil, byla pryč. A ta tam byla i jeho vlčí podoba. Byl zase vousatý chlapec, odsouzený putovat od vesnice k vesnici a doufat, že mu v té další dají alespoň okoralou kůrku chleba a nepoštvou na něj psy.
* * *
Nějakým zázrakem nezahynul jako stovky jemu podobných. Jeho čelo teď sice zdobil šrám po zásahu kamenem, což mu dodávalo ještě děsivějšího vzezření. A třináct úplňků po jejich prvním setkání se jejich cesty zkřížily podruhé. Už dávno nebyla tak sladce krásná jako tehdy. Její kdysi alabastrová pleť byla umouněná od popela, její oči ztratily lesk a místo tichého šibalského smíchu se v nich zračil strach a soužení.
„Teď jsi otec,“ řekla mu prostě a dala mu nahlédnout pod listěnou halenu, kde se v záňadří schovávalo dítě. Vousatý chlapec vyjeveně zíral na droboučké stvoření, mnohem menší než jakékoliv nemluvně, které kdy spatřil. A ono se zase zpod rudé kštice dívalo svýma jako talíře velkýma očima na něj. Spočinuli tak v bezhlesném okamžiku, otec a syn. Čas jako by se zastavil. Ale ten moment byl ten tam, když divoženka opět přivinula halenu k tělu a odvířila pryč v krouživých skocích. Běžel za ní, seč mu síly stačily, ale zanedlouho se mu začal krátit dech a bodání pod srdcem ho přinutilo zastavit. Zcela vysílen padl pod jeden z habrů, kterých byly všude kolem zástupy. Mučivý hlad, který dnes pociťoval celý den, se s novou naléhavostí přihlásil o slovo jako pěst mačkající mu žaludek a už mu nedovolil vstát.
Chvíli zkoušel hrabat v zemi a hledat nějaké kořínky, ale trpce palčivá pachuť těch, které našel, ho od tohoto snažení rychle odradila. Po čtyřech jako zvíře, kterým ostatně byl, pokračoval dál směrem, kterým cítil, že utíkala. Opět se mu zdálo, že ji zahlédl, což ho přimělo vyskočit a zase chvíli běžet. Jeho běh ale skončil neslavně. Šlápl do jámy, snad nějakého doupěte, a ošklivě si pochroumal nohu. Náhlý šok mu nakrátko zbystřil uvažování. Zapřemýšlel, má-li smysl dál pokračovat v marné honičce a chvíli se s pomocí hole pokoušel vrátit zpět po vlastní stopě.
Jeho kulhání přerušil smích, který se ozval těsně za ním. Obrátil se, hůl mu vypadla z ruky a tak se jí poslušně složil k nohám. Se zájmem si ho prohlížela, zabláceného a špinavého, jak leží uprostřed lesa. Její oči v sobě měly jakýsi fanatický výraz.
Pomalu od něj odcházela, ale nepřestávala ho sledovat. Plazil se za ní, co mu ubývající síly dovolovaly, ale vždycky mu unikla o krok či dva. S blížící se tmou se zcela vyčerpal. Ležel schoulen do klubíčka pod mohutným dubem a čekal na smrt.
Pozorovala ho z nedalekého mlází a čekala, až zdechne. V jednu chvíli se vzpamatoval a jí se ho téměř zželelo. Skoro.
„Bude to trvat dlouho, matko?“ zavibroval jí v hlavě hlas. „Mám hlad. Co takhle toho člověka dorazit.“
Víla potěžkala v ruce sukovici, kterou nešťastnému chlapci sama sebrala. Rozvážným krokem zamířila k jeho tělu. Bylo hubené a kostnaté, ale musí to stačit. Musí nakrmit dítě. Konec konců, je to jen člověk.
Alnagova tvůrčí dílna
Moderátor: Sadako
- Alnag
- Sigilan
- Příspěvky: 512
- Registrován: 17.9.2006 9:33
- Bydliště: dno Propasti
- Kontaktovat uživatele:
Tak tady je druhý příspěvek. Je to povídka už starší (teď už pro mne neuvěřitelných pět let a taky jedna z mých prvních... tedy prvních co jsem dopsal. I tato povídka se odehrává v mém světě Creetu).
TAK JAKO VŽDY
„Accipe quam primus, brevis est occasio lucri.“ („Ber co nejdříve, příležitost jen krátká je k zisku.“)
Probudilo ji až náhlé smýknutí. Trhla sebou, aby se osvobodila ze sevření a v její ruce se jako kouzlem objevila dlouhá, nebezpečně vyhlížející dýka. Hostinský se nezdál být příliš veselý, když se čepel lehce otřela o jeho krk.
„Než mě zabiješ Kočičko, měla bys alespoň zaplatit dluhy,“ řekl podrážděně, ale po tváři mu stékala kapička potu. „A teď už vypadni, musím uklidit hospodu.“
Mladá žena se na něho zašklebila, ale pak schovala nůž a zamířila k východu.
„Dělá to už pět argentů a šest štístek,“ prohlásil odvážně, když odsunula závoru.
Ve dveřích se otočila, aby si ho znovu změřila pohledem. „Zítra zaplatím,“ prohlásila sebejistě a zmizela v ulicích.
* * *
Jablko bylo dobré – vzhledem k ceně. Za pět prstů by bylo dobré cokoliv. Rozhodně nehodlala platit směšně nadsazenou cenu tří štístek za kus. Znovu se do něj s chutí zakousla. Sladká šťáva jí svlažila vyprahlé hrdlo. Pak zachytila letmým pohledem podezřelý pohyb. Její instinkty byly stejně rychlé jako ty kočičí. Proto byla také Kočička, alespoň pro některé. Jiní ji říkali Šílená. A ani ti neměli k pravdě daleko.
Rychle se rozhlédla a zpozorovala nejméně tucet stráží. Všechny navlečené v těch směšných brněních. Jako by je snad mohla ochránit proti jejím čepelím.
Prostor kolem ní se začal kvapně vyprazdňovat. Městská hlídka kolem ní vytvářela veliký kruh. Konečně zahlédla někoho známého. Byl to velitel jednotek Podhradí. Spiklenecky na něj mrkla.
„Radil bych ti, abys nedělala potíže,“ prohlásil autoritativním hlasem velitel, kterému pocit jistoty dodávala natažená kuše, kterou na ni mířil.
Levačkou potěžkala jablko a na chvíli zauvažovala. Na náměstíčku bylo ticho jako v hrobě. Pak hodila. Ozvalo se zasvištění čepele letící vzduchem. Jeden ze strážných se zhroutil. Velitele zasáhlo jablko.
,Škoda ho,’ pomyslela si.
Odrazila se, aby vzápětí přistála na dvoukoláku naloženého několika sudy. Strážní nebyli hloupí a věděli, co bude následovat. Několik z nich se již rozběhlo ke schodišti, které vedlo na domovní terasy. Kočička znovu skočila. Zachytila se okraje střechy výstavního sídla a vyhoupla se nahoru. Dalším důvodem, proč jí říkali Kočička, byly její časté útěky po atlantských střechách. Kolem ní prolétla další šipka z kuše. Na dohled se objevili mohutní strážní. Na její vkus tu začínalo být trochu horko.
Běh po plochých střechách domů lemujících Stříbrnou ulici byl snadný. Potíže začaly, když zabočila na sedlové střechy domků, které obklopují Širokou. Mnoho šindelů zde bylo uvolněných nebo kluzkých takže rychlý běh po nich se rovnal šílenství. Lidé dole křičeli, někteří si i ukazovali. To prostě patřilo k místnímu koloritu.
Dupot těžkých vojenských bot najednou utichl. Riskovala pohled dozadu, jen aby zahlédla, že strážní se rozhodli neriskovat. Jeden z nich však již natahoval kuši. Skočila na další střechu. Šindele zde byly v ještě horším stavu než ty předešlé. A potom se propadla.
* * *
Točila se jí hlava. Ležela ve tmě na něčem, trochu připomínajícím pytle s obilím. Cítila bolest. Sáhla si dozadu na temeno hlavy, aby nahmátla mokrou lepkavou ránu.
„Sakra,“ zaklela. Prohmátla i nohu, ale ukázalo se, že je jenom pohmožděná. Znovu zaklela. Její oči si již stačily přivyknout na příšeří, které na půdě panovalo. Pomalu se rozhlédla kolem, ale dávala pozor, aby s hlavou příliš prudce nehýbala.
Slyšela strážné, blížící se pomalu po střeše, jejich opatrné kroky. Musela rychle něco vymyslet.
,Proč se tohle muselo stát zrovna mně a zrovna dnes.’
Opatrně se přesunula co nejdál od díry ve střeše, kterou dovnitř vnikala trocha světla.
Jeden ze strážných se jal prolézat otvorem. Pustil se a s pořádným zaduněním dopadl na zetlelou podlahu. Rozhlédl se a zamrkal, ale nic neviděl, ani nůž, který zasvištěl vzduchem a zakousl se mu do hrdla. Strážník se zhroutil a z úst se mu vyřinula bublající krev. Tělo sebou ještě několikrát trhlo, než skonalo docela.
Kočička proklela stráže, bohy i osud a zkusmo utáhla šátek, kterým si ovázala zranění. Druhý strážný lelkoval u otvoru, ale neopovažoval se lézt dovnitř dostatečně poučen osudem, který potkal jeho kolegu. Kočička se ušklíbla.
,Dobře děláš.’
* * *
Hlava jí výstražně pulzovala, když sestupovala po nebezpečně se tvářícím žebříku do nitra domu. Ani se nerozhlížela po něčem, co by mohla nějak zpeněžit. Jednak jí nebylo zrovna dvakrát do zpěvu a navíc lidé z Široké nepatřili zrovna k boháčům.
Dům byl bohudík prázdný, zato na ulici se už formoval oddíl Hlídky, chystající se vpadnout dovnitř. Nebylo zbytí, bude muset utéct stokou. Už jen při té představě se jí zvedal žaludek. Otvor byl dost úzký a taky dost zaneřáděný, ale Kočička byla mistryní v prolézání úzkými škvírami. I když latrínou to bylo poprvé.
Zaslechla úder a domyslela si, že stráže vyrážejí dveře. Pak uslyšela dupot nohou. Ale to už byla skrz a spadla do vody. Naštěstí dostatečně hluboké. Atlantské stoky byly vybudovány opravdu velkoryse. Pokusila se zachytit kraje úzkého chodníčku lemujícího stoku, ale ruka jí sklouzla a ona se znovu ponořila do vody.
* * *
Křivozub se na ní obdivně podíval. „Vidím, že si se přidala k nám – krysám,“ prohlásil a roztáhl rty v podivné nápodobě úsměvu, přičemž odhalil propastnou mezeru mezi zuby.
„Drž hubu, nebo začnu zvracet,“ přikázala mu Kočička a Křivák opravdu raději utichnul. Ale dlouho mu to nevydrželo. Byl přece znám jako Kecal, Kvákal i Propastná tlama. I když to poslední jste mu do očí řekli většinou jen jednou.
„Slyšel jsem, že chystáš něco velkýho,“ začal znovu a dal si nonšalantně ruku v bok.
„Tos slyšel špatně,“ odsekla zlodějka a přitiskla si na ránu na hlavě mokrý šátek.
„Prý jsi to včera vykřikovala nahlas U ryby a háčku,“ hájil se Křivák, ale pak starostlivě dodal: „Měla bys říct raději Felčarovi, aby se ti na to podíval.“
„Seš snad moje chůva,“ zasyčela na něho zlostně v odpověď, ale ve skutečnosti se rozhodla jeho doporučení poslechnout.
„Takže proč si přišla?“ zajímal se.
„Potřebuju nějaké vybavení,“ vysvětlila a upřeně se na Křivozuba zadívala.
„Musím to mít dneska do půlnoci,“ dodala po chvíli důrazně.
* * *
„Mohlo to být i horší, ale být tebou dával bych si příště větší pozor,“ napomínal Kočičku vytáhlý, nervózně působící mladík. Jeho prsty zkušeně pracovaly na ráně společně s jehlou a nití.
„Slyšel jsem, že jdeš tentokrát do něčeho velkého,“ vyzvídal.
„Ještě ty začínej,“ usekla ho rázně.
„Říkal to Tříprsťák Tom, když jsem mu ošetřoval tu ruku, co jsi mu tuhle přerazila,“ řekl Felčar nevzrušeně.
„Nevzpomínám si,“ zamumlala jen a jala se přemýšlet, kdo všechno o tom asi ještě ví.
„Tak a hotovo,“ ohlásil posléze.
„Kolik?“ zeptala se suše.
„Víš, že od tebe nic nechci,“ řekl mladík a do hlasu se mu vmísil neznatelný přídech obdivu.
„Tentokrát zaplatím. Opravdu,“ slíbila, ještě než zmizela ve dveřích.
Felčar ještě notnou chvíli civěl na pootevřené dveře.
* * *
Zvony Triina chrámu právě odbíjely půlnoc. Celé město bylo ponořené do tmy, snad až na pár oken, ve který se ještě svítilo. Poslední opozdilci spěchali domů v oprávněném strachu z přepadení. Po Královské třídě přecházela čtyřčlenná městská hlídka, rozhodnutá, za žádnou cenu nevkročit do bočních uliček města.
Byla to bezměsíčná noc jako stvořená k činům.
Ze stínu podloubí se vyloupla postava. Rychle přeběhla otevřené prostranství a opět se přikrčila u protější zdi. Snad to ani nebylo potřeba, ale patřilo to už prostě k tradici.
Kočička shodila tmavý plášť, který by jí při výstupu spíše překážel, a znovu překontrolovala celé vybavení. Šplhání po průčelí Chrámu byla hračka, jelikož byl bohatě zdoben reliéfy, které jí poskytovaly tolik potřebnou oporu pro ruce i nohy. Konečně dosáhla balkónu, z něhož tak často žehnal velekněz zástupům.
„Nech mě hádat,“ ozvalo se zašeptání vedle ní.
V její ruce se v mžiku objevila dýka.
„Tohle je moje výprava Křiváku,“ zavrčela.
„Snad nechceš ukrást Triinu slzu?“ nenechal se Křivozub vyvést z míry. „Víš, že se to ještě nikomu nepodařilo?“
„Někdo musí být první,“ nedala se a přesunula se ke dveřím. „A teď mě nech. Víš, že dělám zásadně sama.“
Odkudsi z četných kapes svého oděvu vylovila šperhák. Chvíli si hrála se zámkem, než se ozvalo lupnutí, oznamující úspěch.
„Myslela jsem, že už jsi šel,“ řekla, když zaslechla za zády Křivozubův zrychlený dech.
„Víš, že tě do toho nenechám jít samotnou,“ zašeptal posléze. „Jsi pro mě jako dcera.“
„Hlavně když z toho něco kápne, co?“ Kočička se zašklebila, ale to nebylo v tak hluboké tmě vidět.
Chvíli naslouchali, ale když se nic neozvalo, vstoupili dovnitř.
* * *
„Je načase použít Vílí prach,“ připomněl Kočičce Křivák.
„Nemusíš mi radit,“ odsekla mu. „Vím dobře, co mám dělat.“
Pak ale odkudsi vyprostila umně zdobenou krabičku. Rozfoukala trochu jemného prášku okolo, a chodba začala slabě světélkovat. Přímo před nimi se zhmotnily obrysy mohutných mříží, oddělujících chrámovou loď od vstupního komplexu.
„Co chceš dělat s tímhle,“ zeptal se Křivozub, marně pátrající po jakémkoliv náznaku otevíracího mechanizmu.
„Nic,“ prohlásila rozhodně Kočička. Pak opět zalovila v kapsách. „Není to skutečné,“ vysvětlila překvapenému Křivákovi. „Viděla jsem, jak to ráno otvírají. Je to nějaká magie.“ Konečně vytáhla amulet. „A tohle je klíč.“
Křivozub překvapeně vydechl. Kočička zakroužila amuletem kolem mříže a ta se rozplynula jako dým.
* * *
„Prima,“ zaradoval se Křivák. Přímo proti nim se leskl největší známý démant – Triina slza. Socha bohyně ho držela v dlaních jako by ho měla již, již upustit.
Kočička se pro něho natáhla. Její ruka se zastavila jen několik málo palců od kamene. Najednou nemohla dál. Nemohla… Nechtěla…
„Dělej!“ poháněl ji Křivák páčící mezitím rubín z podstavce sochy.
„Nejde to,“ ozvala se Kočička. „Já prostě –“ hlas jí odumřel.
Křivozub se na ni tázavě zadíval, ač v šeru, které prostupovalo lodí nemohl spatřit nic, než její siluetu. Rozhodl se to udělat sám. Sáhl po Slze. Ani jeho ruka se však nedotkla artefaktu. Hrubě zaklel, ale nedokázal ruku dostat ani o coul blíž.
„Kašlem na to,“ prohlásil po chvilce, která mu však připadala jako celá věčnost. Berem to ostatní.
Kočička neznatelně přikývla, ale pořád se nehýbala. Konečně se dokázala odtrhnout od kouzla kamene. Popadla zlatý svícen a hodila ho do pytle. Za ním rychle následoval krásně zdobený kalich a několik dalších maličkostí.
Zaslechli kroky.
„Padáme,“ přikázal Křivozub, který zcela převzal iniciativu a rozběhl se k východu. Kočička ho loudavě následovala.
„Dělej,“ zasyčel na ni.
* * *
„Vidim to tak na padesát argentů pro každýho,“ ohlásil radostně Křivozub.
Kočička zamručela v odpověď jen něco nejasného.
„Cos tam viděl?“ zeptala se konečně a hlas se jí podivně chvěl.
„Prachy, holka. Spoustu prachů,“ odpověděl nadšeně.
„Myslím, když jsi šáhnul po Slze. Co jsi viděl?“ zeptala se znovu napjatě.
„To, co už bych nechtěl vidět nikdy znova,“ zakabonil se Křivák.
Kočička jen němě přikývla.
* * *
„V noci prý někdo vyloupil Triin chrám,“ prohlásil Felčar konverzačním tónem.
„Slyšela jsem,“ odpověděla stejným tónem Kočička. „Tady je tvoje odměna,“ prohlásila a položila na lavici váček s penězi.“
„Prý ale odnesli jen několik drobností a Slzy se ani nedotkli,“ pokračoval nevzrušeně Felčar.
„To tím asi moc nezískali,“ odvětila Kočička a nenápadně ohmatala v kapse poslední zbývající zlaťák.
Bylo to jako vždycky. Byla bez peněz.
TAK JAKO VŽDY
„Accipe quam primus, brevis est occasio lucri.“ („Ber co nejdříve, příležitost jen krátká je k zisku.“)
Probudilo ji až náhlé smýknutí. Trhla sebou, aby se osvobodila ze sevření a v její ruce se jako kouzlem objevila dlouhá, nebezpečně vyhlížející dýka. Hostinský se nezdál být příliš veselý, když se čepel lehce otřela o jeho krk.
„Než mě zabiješ Kočičko, měla bys alespoň zaplatit dluhy,“ řekl podrážděně, ale po tváři mu stékala kapička potu. „A teď už vypadni, musím uklidit hospodu.“
Mladá žena se na něho zašklebila, ale pak schovala nůž a zamířila k východu.
„Dělá to už pět argentů a šest štístek,“ prohlásil odvážně, když odsunula závoru.
Ve dveřích se otočila, aby si ho znovu změřila pohledem. „Zítra zaplatím,“ prohlásila sebejistě a zmizela v ulicích.
* * *
Jablko bylo dobré – vzhledem k ceně. Za pět prstů by bylo dobré cokoliv. Rozhodně nehodlala platit směšně nadsazenou cenu tří štístek za kus. Znovu se do něj s chutí zakousla. Sladká šťáva jí svlažila vyprahlé hrdlo. Pak zachytila letmým pohledem podezřelý pohyb. Její instinkty byly stejně rychlé jako ty kočičí. Proto byla také Kočička, alespoň pro některé. Jiní ji říkali Šílená. A ani ti neměli k pravdě daleko.
Rychle se rozhlédla a zpozorovala nejméně tucet stráží. Všechny navlečené v těch směšných brněních. Jako by je snad mohla ochránit proti jejím čepelím.
Prostor kolem ní se začal kvapně vyprazdňovat. Městská hlídka kolem ní vytvářela veliký kruh. Konečně zahlédla někoho známého. Byl to velitel jednotek Podhradí. Spiklenecky na něj mrkla.
„Radil bych ti, abys nedělala potíže,“ prohlásil autoritativním hlasem velitel, kterému pocit jistoty dodávala natažená kuše, kterou na ni mířil.
Levačkou potěžkala jablko a na chvíli zauvažovala. Na náměstíčku bylo ticho jako v hrobě. Pak hodila. Ozvalo se zasvištění čepele letící vzduchem. Jeden ze strážných se zhroutil. Velitele zasáhlo jablko.
,Škoda ho,’ pomyslela si.
Odrazila se, aby vzápětí přistála na dvoukoláku naloženého několika sudy. Strážní nebyli hloupí a věděli, co bude následovat. Několik z nich se již rozběhlo ke schodišti, které vedlo na domovní terasy. Kočička znovu skočila. Zachytila se okraje střechy výstavního sídla a vyhoupla se nahoru. Dalším důvodem, proč jí říkali Kočička, byly její časté útěky po atlantských střechách. Kolem ní prolétla další šipka z kuše. Na dohled se objevili mohutní strážní. Na její vkus tu začínalo být trochu horko.
Běh po plochých střechách domů lemujících Stříbrnou ulici byl snadný. Potíže začaly, když zabočila na sedlové střechy domků, které obklopují Širokou. Mnoho šindelů zde bylo uvolněných nebo kluzkých takže rychlý běh po nich se rovnal šílenství. Lidé dole křičeli, někteří si i ukazovali. To prostě patřilo k místnímu koloritu.
Dupot těžkých vojenských bot najednou utichl. Riskovala pohled dozadu, jen aby zahlédla, že strážní se rozhodli neriskovat. Jeden z nich však již natahoval kuši. Skočila na další střechu. Šindele zde byly v ještě horším stavu než ty předešlé. A potom se propadla.
* * *
Točila se jí hlava. Ležela ve tmě na něčem, trochu připomínajícím pytle s obilím. Cítila bolest. Sáhla si dozadu na temeno hlavy, aby nahmátla mokrou lepkavou ránu.
„Sakra,“ zaklela. Prohmátla i nohu, ale ukázalo se, že je jenom pohmožděná. Znovu zaklela. Její oči si již stačily přivyknout na příšeří, které na půdě panovalo. Pomalu se rozhlédla kolem, ale dávala pozor, aby s hlavou příliš prudce nehýbala.
Slyšela strážné, blížící se pomalu po střeše, jejich opatrné kroky. Musela rychle něco vymyslet.
,Proč se tohle muselo stát zrovna mně a zrovna dnes.’
Opatrně se přesunula co nejdál od díry ve střeše, kterou dovnitř vnikala trocha světla.
Jeden ze strážných se jal prolézat otvorem. Pustil se a s pořádným zaduněním dopadl na zetlelou podlahu. Rozhlédl se a zamrkal, ale nic neviděl, ani nůž, který zasvištěl vzduchem a zakousl se mu do hrdla. Strážník se zhroutil a z úst se mu vyřinula bublající krev. Tělo sebou ještě několikrát trhlo, než skonalo docela.
Kočička proklela stráže, bohy i osud a zkusmo utáhla šátek, kterým si ovázala zranění. Druhý strážný lelkoval u otvoru, ale neopovažoval se lézt dovnitř dostatečně poučen osudem, který potkal jeho kolegu. Kočička se ušklíbla.
,Dobře děláš.’
* * *
Hlava jí výstražně pulzovala, když sestupovala po nebezpečně se tvářícím žebříku do nitra domu. Ani se nerozhlížela po něčem, co by mohla nějak zpeněžit. Jednak jí nebylo zrovna dvakrát do zpěvu a navíc lidé z Široké nepatřili zrovna k boháčům.
Dům byl bohudík prázdný, zato na ulici se už formoval oddíl Hlídky, chystající se vpadnout dovnitř. Nebylo zbytí, bude muset utéct stokou. Už jen při té představě se jí zvedal žaludek. Otvor byl dost úzký a taky dost zaneřáděný, ale Kočička byla mistryní v prolézání úzkými škvírami. I když latrínou to bylo poprvé.
Zaslechla úder a domyslela si, že stráže vyrážejí dveře. Pak uslyšela dupot nohou. Ale to už byla skrz a spadla do vody. Naštěstí dostatečně hluboké. Atlantské stoky byly vybudovány opravdu velkoryse. Pokusila se zachytit kraje úzkého chodníčku lemujícího stoku, ale ruka jí sklouzla a ona se znovu ponořila do vody.
* * *
Křivozub se na ní obdivně podíval. „Vidím, že si se přidala k nám – krysám,“ prohlásil a roztáhl rty v podivné nápodobě úsměvu, přičemž odhalil propastnou mezeru mezi zuby.
„Drž hubu, nebo začnu zvracet,“ přikázala mu Kočička a Křivák opravdu raději utichnul. Ale dlouho mu to nevydrželo. Byl přece znám jako Kecal, Kvákal i Propastná tlama. I když to poslední jste mu do očí řekli většinou jen jednou.
„Slyšel jsem, že chystáš něco velkýho,“ začal znovu a dal si nonšalantně ruku v bok.
„Tos slyšel špatně,“ odsekla zlodějka a přitiskla si na ránu na hlavě mokrý šátek.
„Prý jsi to včera vykřikovala nahlas U ryby a háčku,“ hájil se Křivák, ale pak starostlivě dodal: „Měla bys říct raději Felčarovi, aby se ti na to podíval.“
„Seš snad moje chůva,“ zasyčela na něho zlostně v odpověď, ale ve skutečnosti se rozhodla jeho doporučení poslechnout.
„Takže proč si přišla?“ zajímal se.
„Potřebuju nějaké vybavení,“ vysvětlila a upřeně se na Křivozuba zadívala.
„Musím to mít dneska do půlnoci,“ dodala po chvíli důrazně.
* * *
„Mohlo to být i horší, ale být tebou dával bych si příště větší pozor,“ napomínal Kočičku vytáhlý, nervózně působící mladík. Jeho prsty zkušeně pracovaly na ráně společně s jehlou a nití.
„Slyšel jsem, že jdeš tentokrát do něčeho velkého,“ vyzvídal.
„Ještě ty začínej,“ usekla ho rázně.
„Říkal to Tříprsťák Tom, když jsem mu ošetřoval tu ruku, co jsi mu tuhle přerazila,“ řekl Felčar nevzrušeně.
„Nevzpomínám si,“ zamumlala jen a jala se přemýšlet, kdo všechno o tom asi ještě ví.
„Tak a hotovo,“ ohlásil posléze.
„Kolik?“ zeptala se suše.
„Víš, že od tebe nic nechci,“ řekl mladík a do hlasu se mu vmísil neznatelný přídech obdivu.
„Tentokrát zaplatím. Opravdu,“ slíbila, ještě než zmizela ve dveřích.
Felčar ještě notnou chvíli civěl na pootevřené dveře.
* * *
Zvony Triina chrámu právě odbíjely půlnoc. Celé město bylo ponořené do tmy, snad až na pár oken, ve který se ještě svítilo. Poslední opozdilci spěchali domů v oprávněném strachu z přepadení. Po Královské třídě přecházela čtyřčlenná městská hlídka, rozhodnutá, za žádnou cenu nevkročit do bočních uliček města.
Byla to bezměsíčná noc jako stvořená k činům.
Ze stínu podloubí se vyloupla postava. Rychle přeběhla otevřené prostranství a opět se přikrčila u protější zdi. Snad to ani nebylo potřeba, ale patřilo to už prostě k tradici.
Kočička shodila tmavý plášť, který by jí při výstupu spíše překážel, a znovu překontrolovala celé vybavení. Šplhání po průčelí Chrámu byla hračka, jelikož byl bohatě zdoben reliéfy, které jí poskytovaly tolik potřebnou oporu pro ruce i nohy. Konečně dosáhla balkónu, z něhož tak často žehnal velekněz zástupům.
„Nech mě hádat,“ ozvalo se zašeptání vedle ní.
V její ruce se v mžiku objevila dýka.
„Tohle je moje výprava Křiváku,“ zavrčela.
„Snad nechceš ukrást Triinu slzu?“ nenechal se Křivozub vyvést z míry. „Víš, že se to ještě nikomu nepodařilo?“
„Někdo musí být první,“ nedala se a přesunula se ke dveřím. „A teď mě nech. Víš, že dělám zásadně sama.“
Odkudsi z četných kapes svého oděvu vylovila šperhák. Chvíli si hrála se zámkem, než se ozvalo lupnutí, oznamující úspěch.
„Myslela jsem, že už jsi šel,“ řekla, když zaslechla za zády Křivozubův zrychlený dech.
„Víš, že tě do toho nenechám jít samotnou,“ zašeptal posléze. „Jsi pro mě jako dcera.“
„Hlavně když z toho něco kápne, co?“ Kočička se zašklebila, ale to nebylo v tak hluboké tmě vidět.
Chvíli naslouchali, ale když se nic neozvalo, vstoupili dovnitř.
* * *
„Je načase použít Vílí prach,“ připomněl Kočičce Křivák.
„Nemusíš mi radit,“ odsekla mu. „Vím dobře, co mám dělat.“
Pak ale odkudsi vyprostila umně zdobenou krabičku. Rozfoukala trochu jemného prášku okolo, a chodba začala slabě světélkovat. Přímo před nimi se zhmotnily obrysy mohutných mříží, oddělujících chrámovou loď od vstupního komplexu.
„Co chceš dělat s tímhle,“ zeptal se Křivozub, marně pátrající po jakémkoliv náznaku otevíracího mechanizmu.
„Nic,“ prohlásila rozhodně Kočička. Pak opět zalovila v kapsách. „Není to skutečné,“ vysvětlila překvapenému Křivákovi. „Viděla jsem, jak to ráno otvírají. Je to nějaká magie.“ Konečně vytáhla amulet. „A tohle je klíč.“
Křivozub překvapeně vydechl. Kočička zakroužila amuletem kolem mříže a ta se rozplynula jako dým.
* * *
„Prima,“ zaradoval se Křivák. Přímo proti nim se leskl největší známý démant – Triina slza. Socha bohyně ho držela v dlaních jako by ho měla již, již upustit.
Kočička se pro něho natáhla. Její ruka se zastavila jen několik málo palců od kamene. Najednou nemohla dál. Nemohla… Nechtěla…
„Dělej!“ poháněl ji Křivák páčící mezitím rubín z podstavce sochy.
„Nejde to,“ ozvala se Kočička. „Já prostě –“ hlas jí odumřel.
Křivozub se na ni tázavě zadíval, ač v šeru, které prostupovalo lodí nemohl spatřit nic, než její siluetu. Rozhodl se to udělat sám. Sáhl po Slze. Ani jeho ruka se však nedotkla artefaktu. Hrubě zaklel, ale nedokázal ruku dostat ani o coul blíž.
„Kašlem na to,“ prohlásil po chvilce, která mu však připadala jako celá věčnost. Berem to ostatní.
Kočička neznatelně přikývla, ale pořád se nehýbala. Konečně se dokázala odtrhnout od kouzla kamene. Popadla zlatý svícen a hodila ho do pytle. Za ním rychle následoval krásně zdobený kalich a několik dalších maličkostí.
Zaslechli kroky.
„Padáme,“ přikázal Křivozub, který zcela převzal iniciativu a rozběhl se k východu. Kočička ho loudavě následovala.
„Dělej,“ zasyčel na ni.
* * *
„Vidim to tak na padesát argentů pro každýho,“ ohlásil radostně Křivozub.
Kočička zamručela v odpověď jen něco nejasného.
„Cos tam viděl?“ zeptala se konečně a hlas se jí podivně chvěl.
„Prachy, holka. Spoustu prachů,“ odpověděl nadšeně.
„Myslím, když jsi šáhnul po Slze. Co jsi viděl?“ zeptala se znovu napjatě.
„To, co už bych nechtěl vidět nikdy znova,“ zakabonil se Křivák.
Kočička jen němě přikývla.
* * *
„V noci prý někdo vyloupil Triin chrám,“ prohlásil Felčar konverzačním tónem.
„Slyšela jsem,“ odpověděla stejným tónem Kočička. „Tady je tvoje odměna,“ prohlásila a položila na lavici váček s penězi.“
„Prý ale odnesli jen několik drobností a Slzy se ani nedotkli,“ pokračoval nevzrušeně Felčar.
„To tím asi moc nezískali,“ odvětila Kočička a nenápadně ohmatala v kapse poslední zbývající zlaťák.
Bylo to jako vždycky. Byla bez peněz.
- Alnag
- Sigilan
- Příspěvky: 512
- Registrován: 17.9.2006 9:33
- Bydliště: dno Propasti
- Kontaktovat uživatele:
Pokračování předchozí povídky (ještě tři následují )
BOJ O ŽIVOT
„Quia incertum est, quo loco te mors exspectat, tu eam omni loco exspecta.“ (* „Protože není jisté, na kterém místě čeká tě smrt, čekej ji všude.“)
Na obzoru se právě zaskvěly první sluneční paprsky, když Kočička dokončovala svou práci. Úděl zloděje byl těžký a v temných atlantských uličkách přežili jen ti nejlepší. Ty ostatní jste našli plavat v Angeře s podříznutým hrdlem. Tedy v tom lepším případě…
Důležitá byla trpělivost, preciznost a hlavně dokonalé načasování. To zřejmě Kočičce nechybělo, protože byla stále ještě naživu. Celý mechanizmus spočíval ve vyvážení. Jakmile člověk zvedl krabičku, past sklapla. Prosté, ale účinné. Ale to ji nemohlo zastavit. Zlehka, zlehoulinka zvedala bohatě zdobenou šperkovnici, zatímco zvyšovala tlak dýkou, kterou tlačila na spouštěcí zařízení. Potřebovala dokonalý odhad. A štěstí…
Znenadání se ozvalo zachřestění. Řetěz, držící mříž zvednutou, povolil a ta se řítila dolů. Ko-čička nelenila. Popadla krabičku a skočila. Stočila se do klubíčka a udělala kotoul. Téměř cítila, jak se jí kolem tváře prokmitlo několik kovových prutů a se zarachocením dopadlo do jim vytyčených drážek.
Stěží mohla doufat, že vyvázne bez povšimnutí stráží. Hluk, který způsobila mříž, již určitě zburcoval celý palác. Chodbou sem mířily dvojí těžké kroky. Zoufale zapátrala po vhodném úkrytu, ale úzká chodba, prostá jakýchkoliv výklenků, neskýtala ani tu nejmenší možnost schovat se.
* * *
Dvojice strážných obezřetně prošla chodbou. Meči, jež nervózně svírali v rukou, máchali před sebou, pro případ, že by se v temnotě před nimi někdo skrýval. Na chvíli se zastavili, zřejmě očekávajíce posily. Jeden ze strážných pozvedl pochodeň a snažil se očima propátrat neproniknutelnou tmu.
Kočička v duchu zaklela. Visela teď pod stropem jako moucha, lapená mezi síť a pavouka. Dýky, které zarazila mezi spáry a které ji nyní držely vysoko nad zemí, začínaly povolovat. A plápolající louč jí nepříjemně pálila do nohou.
Jedna z dýk se uvolnila. Naštěstí se strážní konečně pohnuli. Jinak by si nemohli nevšimnout zlodějky, která jim právě tiše přistála za zády. Podařilo se jí vyhnout se i další dvojici stráží a dostat se až k východu, který ústil do uličky za palácem. Opatrně vyhlédla ven, ale ulička byla naštěstí prázdná. Jen o kus dál si mourovatá kočka olizovala tlapky. Kočička si to vyložila jako příznivé znamení a vyšla ven.
* * *
Křivozub pozvedl jeden z kamenů výš, ke světlu, aby si ho lépe prohlédl. „Je prasklej,“ oznámil zklamaně, „jinak by měl tak dvě i tři stovky. Takhle nejvejš třicet.“
Kočička přikývla. „A kolik bys řekl za tohle?“ zeptala se a podala svému bývalému učiteli podivně tvarovaný nůž z černé oceli. „Bylo to mezi těmi šperky.“
Křivozub si ho se zájmem prohlédl. Zkusil jeho ostrost a zatřepal hlavou, jako vždy když ho něco přesvědčivě uspokojilo. „Nevím, co to je…“ prohlásil vážně, „ale řekl bych, že to může být pěkně drahý. Chceš to prodat?“
„Ne,“ zakroutila hlavou, „přišla jsem tam o jednu ze svých dýk. Nechám si to jako náhradu.“
Pak sáhla po dalším šperku, jakémsi nevkusně přezdobeném náhrdelníku. „A tohle?“
* * *
Uplynulo několik dní plných popíjení laciného vína za hlasitého zpěvu ve špinavé, zatuchlé špeluňce U ryby a háčku. Probuzení nebylo ani trochu příjemné. A ani placení dluhů ne. Poloprázdný váček pak Kočička dobře ukryla, i když spíše sama před sebou, než před jinými nenechavci.
Ten den si také poprvé všimla, že je sledována. Byla opatrná, to patřilo k profesi. Ale ten, kdo ji sledoval, byl opravdu schopný. Zpozorovala ho vlastně jen náhodou. Pokusila se ho totiž okrást. Jeho váček přímo sváděl k činu. Jenom trouba si ho ještě ozdobí zlatým lemováním, aby jako magnet přitahoval oči všech místních kapsářů. Pokud je ovšem úmyslně přitáhnout nechce.
Všimla si ho a hlavně jeho váčku znovu, když se zastavila na kus řeči s Tomem Tříprsťákem, který jí mimo jiného obstarával i důležité informace.
Kočička se ho pochopitelně pokusila setřást. Nechtěla však prozradit žádný ze svých bez-pečných úkrytů, takže se rozhodla pro Rybí trh. Vzduch byl prostoupen rybinou i zápachem z rozkládajících se vnitřností válejících se kdesi za trhem. Obchodníci vykřikovali své nabídky a snažili se přilákat kolemjdoucí. Na dláždění sebou mrskala bezmocná ryba, která majiteli vyskočila přímo zpod nože. Leč její pokus o únik nebyl úspěšný.
Kočička prokličkovala kolem několika stánků, vpadla do jednoho z přístavních skladišť, plného beden a soudků, a smotaných lan i sítí a plachet, prostě všech těch věcí, které námořníci nemohli postrádat. Chvíli nato se vynořila v uličce U tří rohů. Tasila dva dlouhé, ošklivě vypadající nože a čekala. Na okamžik se rozhostilo úplné ticho. Kočička sebou trhla, když zaslechla skřípění, ale byla to jen stará nedovřená okenice, kterou rozrazil vítr. Vyčkávala ještě chvíli. Dnes ale bylo celý den bezvětří. Rozběhla se pryč a jen těsně se vyhnula letící šipce. Neotáčela se. Jenom běžela. Ten kdo ji sledoval, nebyl jen tak někdo. Byl to zabiják.
* * *
Den nato našli rybáři Tříprsťákovo tělo plout v Angeře. Kočička nepochybovala o tom, o čí práci šlo.
„Musíš mi pomoct!“ žádala důrazně Křivozuba. „Někdo po mně jde. A já musím vědět kdo.“
Křivozub jen ležérně pokrčil rameny. „Takovejch bylo,“ prohlásil.
„Tohle je jiný,“ Kočička teď už skoro křičela. „Je to profesionální vrah.“
„Jedinej, na koho byl spoleh, byl Tom,“ prohlásil znepokojeně Křivák. „Neznám nikoho jinýho, kdo by mohl vědět něco víc. A kdo by ti to řekl. Ne potom, co se mu stalo.“
Podívali se jeden druhému vážně do očí. Nakonec Křivák uhnul pohledem.
„Kdybys ale potřebovala nějakou zbraň, myslim, že tady mám jeden fajn meč,“ řekl a sklonil se k truhlici.
„Ne,“ prohlásila rozhodně Kočička, i když ještě trochu ochraptělým hlasem.
„Nebo kuši,“ nedal se odradit.
„Ne, mám svoje nože a to mi stačí.“
* * *
Celý den byla ve střehu očekávajíc útok. Ten ale stále nepřicházel. Nikde ani nezahlédla svého pronásledovatele. První stíny se už začaly plížit do poloprázdných uliček, trhovci se věnovali sklízení neprodaného zboží a Kočičky se zmocnila podivná předtucha. Zaútočí ještě dnes. V noci. Cítila únavu z celodenního napětí. Ze všeho nejraději by spala. Ale nemohla. Ne teď, když se chystá udeřit. Jen doufala, že její pronásledovatel je na tom podobně.
Opustila úzké uličky Rybářova, jež se jí mohly snadno stát smrtící pastí. Ne snad, že by Po-říčí skýtalo o mnoho více bezpečí, alespoň však tudy čas od času prošla patrola městské stráže. Musela se ušklíbnout nad svou vlastní naivitou, městská stráž byla složená z neschopných budižkničemů, kteří se nehodili ani na pořádné řemeslo, ani do armády. Nechytili ani ji, jak tedy mohla byť jen doufat, že by dokázali účinně zasáhnout proti němu.
Snad náhoda, snad osud ji znovu zavedly do chrámu bohyně Trii. Do chrámu, jenž před nedávnem vyloupila. Z polostínu fascinovaně pozorovala dvě novicky zhasínající svíce. Ani si nevšimla postavy, která se k ní zezadu přitočila.
„Chrám se na noc zavírá, sestro.“
Kočička se prudce otočila. Do dlaní jí sklouzly dvě dýky.
„Neobávej se.“ Malá zkroucená postava, zpola se ztrácející v sutaně, upírala svůj vědoucí pohled do její tváře.
Kočička rychle schovala dýky. „Myslela jsem, že snad… že bych snad ještě mohla požádat bohyni o radu.“ Kočiččina obvyklá výřečnost byla náhle ta tam.
„Ale jistě, sestro. Naše bohyně nikdy neodmítne potřebné.“ Trpaslíkovy oči se významně stočily k chrámové pokladničce. Kouzlo okamžiku bylo porušeno.
Kočička si povzdechla. ‚To jsou celí oni. Peníze, nic jiného je nezajímá.‘ Poctivě ale vhodila do kasičky požadované štístko. Mohla by si ho zase vzít. Kdyby chtěla. Pak přešla do středu ztemnělé síně. Skřet ji od vchodu zamyšleně pozoroval. Poklekla. Vlastně se ještě nikdy nemodila. Nebylo proč. Pomalu, rozvážně sepjala ruce. Zavřela oči. Čekala. Pak zaslechla křupnutí. V mžiku byla na nohou. Trpaslík zmizel. V šeru chrámu rozeznávala lavice i sochy světců. Bylo jich ale pět.
Hledala pohyb. Chrámovou loď opanovalo na okamžik naprosté ticho. Pak se ozvalo zadrnčení tětivy. Vrhla se na zem. Šipka ji minula tak těsně, že skoro cítila, jak se jí otřela o krk. Proklela se za svou bezednou hloupost. Co ji to proboha popadlo? Modlit se.
Když se nemohla spolehnout na svůj zrak, skrývajíc se za jednou z lavic, zaposlouchala se alespoň do zvuků, které proudily lodí. Někde kapala voda, ale jen slabě a vzdáleně. Bylo slyšet hryzání myší, pokud to tedy byly myši. Ne, neslyšela také nic. Nemůže zůstávat na jednom místě.
Pomalu se plížila podél první z chrámových lavic a snažila se dělat co nejméně hluku. Zabiják ovšem tolik ohledů neměl. Vyskočil na lavice a běžěl po jejich opěradlech, dokazuje tak svoji akrobatickou dovednost. Ztichlým chrámem se ozvalo zasvištění taseného meče. Kočička také obnažila svoje dýky. A to už stál proti ní. Jejich pohledy se setkaly. Zlodějka a vrah. Dvě tváře zločinu.
Potom meč opsal smrtící oblouk a zastavil se až o jednu z dýk. Kočička ustupovala, protože smrtícímu tempu tohoto několikásobně lepšího duelanta nedokázala vzdorovat. Ale věděla, že dřív nebo později narazí na zeď. A to bude její konec. Minuli hlavní oltář s Triinou sochou. Kočička si znovu vybavila svoji marnou motlitbu k bohyni. A vysmála se sama sobě. Tváří v tvář smrti začínala uvažovat jako obyčejní lidé. Tomu se říká zoufalství?
Loď náhle zaplála jasným světlem, takže si Kočička mohla svého pronásledovatele dokonale prohlédnout. Jeho pohled napůl bíle natřené tváře byl ledově chladný, vyrovnaný a tak prázdný. Přináším smrt, vzkazoval. Kočička neměla čas zjišťovat, odkud se záře vzala, přesto díky tomu co zahlédla koutkem oka, ji napadlo, že to snad září Triina slza, drahokam, který se před časem pokusila ukrást.
„Ihned přestaňte,“ ozvalo se chrámem.
Vrah ovšem neustále útočil a tak nemohla polevit v tempu šermířských fines ani Kočička. I kdyby chtěla. A po pravdě by docela chtěla.
Potom ji ovšem neznámá síla začala tlačit k zemi. Nejprve mírně, takže jí dokázala vzdorovat, potom se však tlak začal stupňovat. Došlo jí, že nadchází její konec. Vrah byl od ní jen krůček a ona už se, pomalu na kolenou, nedokázala účinně bránit. Jenže i její posel smrti klečel a zdálo se, že je tlačen k zemi ještě razantněji než ona.
Kočička si konečně mohla dovolit chvíli oddechu. Její pohled zabloudil směrem k soše bohyně. A skutečně, krystal magicky zářil a jeho záře zaplavovala celý chrám světlem jako ve dne. Jenže to už si to k nim mířil místní kněz. V ruce svíral zlatem zdobenou berlu.
Kočičce spadl kámen ze srdce. Tria byla mírná bohyně. Pravděpodobně budou chtít zase peníze.
„Za souboj v chrámu,“ pronesl flámen suše, „se platí.“
Kočička se na něj směle usmála. Peníze měla. Sice si je šetřila na jiné věci, ale za záchranu života to přece stojí.
„Platí se smrtí,“ upřesnil kněz a jeho berla dvakrát dopadla s tichým lupnutím.
BOJ O ŽIVOT
„Quia incertum est, quo loco te mors exspectat, tu eam omni loco exspecta.“ (* „Protože není jisté, na kterém místě čeká tě smrt, čekej ji všude.“)
Na obzoru se právě zaskvěly první sluneční paprsky, když Kočička dokončovala svou práci. Úděl zloděje byl těžký a v temných atlantských uličkách přežili jen ti nejlepší. Ty ostatní jste našli plavat v Angeře s podříznutým hrdlem. Tedy v tom lepším případě…
Důležitá byla trpělivost, preciznost a hlavně dokonalé načasování. To zřejmě Kočičce nechybělo, protože byla stále ještě naživu. Celý mechanizmus spočíval ve vyvážení. Jakmile člověk zvedl krabičku, past sklapla. Prosté, ale účinné. Ale to ji nemohlo zastavit. Zlehka, zlehoulinka zvedala bohatě zdobenou šperkovnici, zatímco zvyšovala tlak dýkou, kterou tlačila na spouštěcí zařízení. Potřebovala dokonalý odhad. A štěstí…
Znenadání se ozvalo zachřestění. Řetěz, držící mříž zvednutou, povolil a ta se řítila dolů. Ko-čička nelenila. Popadla krabičku a skočila. Stočila se do klubíčka a udělala kotoul. Téměř cítila, jak se jí kolem tváře prokmitlo několik kovových prutů a se zarachocením dopadlo do jim vytyčených drážek.
Stěží mohla doufat, že vyvázne bez povšimnutí stráží. Hluk, který způsobila mříž, již určitě zburcoval celý palác. Chodbou sem mířily dvojí těžké kroky. Zoufale zapátrala po vhodném úkrytu, ale úzká chodba, prostá jakýchkoliv výklenků, neskýtala ani tu nejmenší možnost schovat se.
* * *
Dvojice strážných obezřetně prošla chodbou. Meči, jež nervózně svírali v rukou, máchali před sebou, pro případ, že by se v temnotě před nimi někdo skrýval. Na chvíli se zastavili, zřejmě očekávajíce posily. Jeden ze strážných pozvedl pochodeň a snažil se očima propátrat neproniknutelnou tmu.
Kočička v duchu zaklela. Visela teď pod stropem jako moucha, lapená mezi síť a pavouka. Dýky, které zarazila mezi spáry a které ji nyní držely vysoko nad zemí, začínaly povolovat. A plápolající louč jí nepříjemně pálila do nohou.
Jedna z dýk se uvolnila. Naštěstí se strážní konečně pohnuli. Jinak by si nemohli nevšimnout zlodějky, která jim právě tiše přistála za zády. Podařilo se jí vyhnout se i další dvojici stráží a dostat se až k východu, který ústil do uličky za palácem. Opatrně vyhlédla ven, ale ulička byla naštěstí prázdná. Jen o kus dál si mourovatá kočka olizovala tlapky. Kočička si to vyložila jako příznivé znamení a vyšla ven.
* * *
Křivozub pozvedl jeden z kamenů výš, ke světlu, aby si ho lépe prohlédl. „Je prasklej,“ oznámil zklamaně, „jinak by měl tak dvě i tři stovky. Takhle nejvejš třicet.“
Kočička přikývla. „A kolik bys řekl za tohle?“ zeptala se a podala svému bývalému učiteli podivně tvarovaný nůž z černé oceli. „Bylo to mezi těmi šperky.“
Křivozub si ho se zájmem prohlédl. Zkusil jeho ostrost a zatřepal hlavou, jako vždy když ho něco přesvědčivě uspokojilo. „Nevím, co to je…“ prohlásil vážně, „ale řekl bych, že to může být pěkně drahý. Chceš to prodat?“
„Ne,“ zakroutila hlavou, „přišla jsem tam o jednu ze svých dýk. Nechám si to jako náhradu.“
Pak sáhla po dalším šperku, jakémsi nevkusně přezdobeném náhrdelníku. „A tohle?“
* * *
Uplynulo několik dní plných popíjení laciného vína za hlasitého zpěvu ve špinavé, zatuchlé špeluňce U ryby a háčku. Probuzení nebylo ani trochu příjemné. A ani placení dluhů ne. Poloprázdný váček pak Kočička dobře ukryla, i když spíše sama před sebou, než před jinými nenechavci.
Ten den si také poprvé všimla, že je sledována. Byla opatrná, to patřilo k profesi. Ale ten, kdo ji sledoval, byl opravdu schopný. Zpozorovala ho vlastně jen náhodou. Pokusila se ho totiž okrást. Jeho váček přímo sváděl k činu. Jenom trouba si ho ještě ozdobí zlatým lemováním, aby jako magnet přitahoval oči všech místních kapsářů. Pokud je ovšem úmyslně přitáhnout nechce.
Všimla si ho a hlavně jeho váčku znovu, když se zastavila na kus řeči s Tomem Tříprsťákem, který jí mimo jiného obstarával i důležité informace.
Kočička se ho pochopitelně pokusila setřást. Nechtěla však prozradit žádný ze svých bez-pečných úkrytů, takže se rozhodla pro Rybí trh. Vzduch byl prostoupen rybinou i zápachem z rozkládajících se vnitřností válejících se kdesi za trhem. Obchodníci vykřikovali své nabídky a snažili se přilákat kolemjdoucí. Na dláždění sebou mrskala bezmocná ryba, která majiteli vyskočila přímo zpod nože. Leč její pokus o únik nebyl úspěšný.
Kočička prokličkovala kolem několika stánků, vpadla do jednoho z přístavních skladišť, plného beden a soudků, a smotaných lan i sítí a plachet, prostě všech těch věcí, které námořníci nemohli postrádat. Chvíli nato se vynořila v uličce U tří rohů. Tasila dva dlouhé, ošklivě vypadající nože a čekala. Na okamžik se rozhostilo úplné ticho. Kočička sebou trhla, když zaslechla skřípění, ale byla to jen stará nedovřená okenice, kterou rozrazil vítr. Vyčkávala ještě chvíli. Dnes ale bylo celý den bezvětří. Rozběhla se pryč a jen těsně se vyhnula letící šipce. Neotáčela se. Jenom běžela. Ten kdo ji sledoval, nebyl jen tak někdo. Byl to zabiják.
* * *
Den nato našli rybáři Tříprsťákovo tělo plout v Angeře. Kočička nepochybovala o tom, o čí práci šlo.
„Musíš mi pomoct!“ žádala důrazně Křivozuba. „Někdo po mně jde. A já musím vědět kdo.“
Křivozub jen ležérně pokrčil rameny. „Takovejch bylo,“ prohlásil.
„Tohle je jiný,“ Kočička teď už skoro křičela. „Je to profesionální vrah.“
„Jedinej, na koho byl spoleh, byl Tom,“ prohlásil znepokojeně Křivák. „Neznám nikoho jinýho, kdo by mohl vědět něco víc. A kdo by ti to řekl. Ne potom, co se mu stalo.“
Podívali se jeden druhému vážně do očí. Nakonec Křivák uhnul pohledem.
„Kdybys ale potřebovala nějakou zbraň, myslim, že tady mám jeden fajn meč,“ řekl a sklonil se k truhlici.
„Ne,“ prohlásila rozhodně Kočička, i když ještě trochu ochraptělým hlasem.
„Nebo kuši,“ nedal se odradit.
„Ne, mám svoje nože a to mi stačí.“
* * *
Celý den byla ve střehu očekávajíc útok. Ten ale stále nepřicházel. Nikde ani nezahlédla svého pronásledovatele. První stíny se už začaly plížit do poloprázdných uliček, trhovci se věnovali sklízení neprodaného zboží a Kočičky se zmocnila podivná předtucha. Zaútočí ještě dnes. V noci. Cítila únavu z celodenního napětí. Ze všeho nejraději by spala. Ale nemohla. Ne teď, když se chystá udeřit. Jen doufala, že její pronásledovatel je na tom podobně.
Opustila úzké uličky Rybářova, jež se jí mohly snadno stát smrtící pastí. Ne snad, že by Po-říčí skýtalo o mnoho více bezpečí, alespoň však tudy čas od času prošla patrola městské stráže. Musela se ušklíbnout nad svou vlastní naivitou, městská stráž byla složená z neschopných budižkničemů, kteří se nehodili ani na pořádné řemeslo, ani do armády. Nechytili ani ji, jak tedy mohla byť jen doufat, že by dokázali účinně zasáhnout proti němu.
Snad náhoda, snad osud ji znovu zavedly do chrámu bohyně Trii. Do chrámu, jenž před nedávnem vyloupila. Z polostínu fascinovaně pozorovala dvě novicky zhasínající svíce. Ani si nevšimla postavy, která se k ní zezadu přitočila.
„Chrám se na noc zavírá, sestro.“
Kočička se prudce otočila. Do dlaní jí sklouzly dvě dýky.
„Neobávej se.“ Malá zkroucená postava, zpola se ztrácející v sutaně, upírala svůj vědoucí pohled do její tváře.
Kočička rychle schovala dýky. „Myslela jsem, že snad… že bych snad ještě mohla požádat bohyni o radu.“ Kočiččina obvyklá výřečnost byla náhle ta tam.
„Ale jistě, sestro. Naše bohyně nikdy neodmítne potřebné.“ Trpaslíkovy oči se významně stočily k chrámové pokladničce. Kouzlo okamžiku bylo porušeno.
Kočička si povzdechla. ‚To jsou celí oni. Peníze, nic jiného je nezajímá.‘ Poctivě ale vhodila do kasičky požadované štístko. Mohla by si ho zase vzít. Kdyby chtěla. Pak přešla do středu ztemnělé síně. Skřet ji od vchodu zamyšleně pozoroval. Poklekla. Vlastně se ještě nikdy nemodila. Nebylo proč. Pomalu, rozvážně sepjala ruce. Zavřela oči. Čekala. Pak zaslechla křupnutí. V mžiku byla na nohou. Trpaslík zmizel. V šeru chrámu rozeznávala lavice i sochy světců. Bylo jich ale pět.
Hledala pohyb. Chrámovou loď opanovalo na okamžik naprosté ticho. Pak se ozvalo zadrnčení tětivy. Vrhla se na zem. Šipka ji minula tak těsně, že skoro cítila, jak se jí otřela o krk. Proklela se za svou bezednou hloupost. Co ji to proboha popadlo? Modlit se.
Když se nemohla spolehnout na svůj zrak, skrývajíc se za jednou z lavic, zaposlouchala se alespoň do zvuků, které proudily lodí. Někde kapala voda, ale jen slabě a vzdáleně. Bylo slyšet hryzání myší, pokud to tedy byly myši. Ne, neslyšela také nic. Nemůže zůstávat na jednom místě.
Pomalu se plížila podél první z chrámových lavic a snažila se dělat co nejméně hluku. Zabiják ovšem tolik ohledů neměl. Vyskočil na lavice a běžěl po jejich opěradlech, dokazuje tak svoji akrobatickou dovednost. Ztichlým chrámem se ozvalo zasvištění taseného meče. Kočička také obnažila svoje dýky. A to už stál proti ní. Jejich pohledy se setkaly. Zlodějka a vrah. Dvě tváře zločinu.
Potom meč opsal smrtící oblouk a zastavil se až o jednu z dýk. Kočička ustupovala, protože smrtícímu tempu tohoto několikásobně lepšího duelanta nedokázala vzdorovat. Ale věděla, že dřív nebo později narazí na zeď. A to bude její konec. Minuli hlavní oltář s Triinou sochou. Kočička si znovu vybavila svoji marnou motlitbu k bohyni. A vysmála se sama sobě. Tváří v tvář smrti začínala uvažovat jako obyčejní lidé. Tomu se říká zoufalství?
Loď náhle zaplála jasným světlem, takže si Kočička mohla svého pronásledovatele dokonale prohlédnout. Jeho pohled napůl bíle natřené tváře byl ledově chladný, vyrovnaný a tak prázdný. Přináším smrt, vzkazoval. Kočička neměla čas zjišťovat, odkud se záře vzala, přesto díky tomu co zahlédla koutkem oka, ji napadlo, že to snad září Triina slza, drahokam, který se před časem pokusila ukrást.
„Ihned přestaňte,“ ozvalo se chrámem.
Vrah ovšem neustále útočil a tak nemohla polevit v tempu šermířských fines ani Kočička. I kdyby chtěla. A po pravdě by docela chtěla.
Potom ji ovšem neznámá síla začala tlačit k zemi. Nejprve mírně, takže jí dokázala vzdorovat, potom se však tlak začal stupňovat. Došlo jí, že nadchází její konec. Vrah byl od ní jen krůček a ona už se, pomalu na kolenou, nedokázala účinně bránit. Jenže i její posel smrti klečel a zdálo se, že je tlačen k zemi ještě razantněji než ona.
Kočička si konečně mohla dovolit chvíli oddechu. Její pohled zabloudil směrem k soše bohyně. A skutečně, krystal magicky zářil a jeho záře zaplavovala celý chrám světlem jako ve dne. Jenže to už si to k nim mířil místní kněz. V ruce svíral zlatem zdobenou berlu.
Kočičce spadl kámen ze srdce. Tria byla mírná bohyně. Pravděpodobně budou chtít zase peníze.
„Za souboj v chrámu,“ pronesl flámen suše, „se platí.“
Kočička se na něj směle usmála. Peníze měla. Sice si je šetřila na jiné věci, ale za záchranu života to přece stojí.
„Platí se smrtí,“ upřesnil kněz a jeho berla dvakrát dopadla s tichým lupnutím.
- Alnag
- Sigilan
- Příspěvky: 512
- Registrován: 17.9.2006 9:33
- Bydliště: dno Propasti
- Kontaktovat uživatele:
JSI ZLODĚJ
„Fures Clamorem Metuunt“ („Zloděj se bojí křiku “)
„Musím ji najít!“ prohlásil Křivozub rezolutně.
Felčar němě přikývl a usrkl vína. Bylo už pozdě v noci nebo spíš k ránu a v hospodě U ryby a háčku měli už zavřeno. Jenom oni dva pozorovali neklidný plamen svíčky a přemýšleli, co se asi stalo s Kočičkou. Zlodějkou, kterou měli oba tak rádi. Křivozub jako otec a Felčar… nu, on by řekl, že jako bratr.
„Hledá ji nejméně třicet lidí. Ty už na tom nic nezměníš,“ pronesl sklesle Felčar.
„Obrátila se na mne o pomoc…“
* * *
„Jsi zloděj!“
Mladík s rozcuchanými vlasy se zastavil s pootevřenou pusou, aniž se stačil zakousnout do jablka a otočil se po hlase. Velké blankytně modré oči na něj upírala malá, sotva pětiletá holčička. V náručí držela umolousané kotě.
Svěsil ruku s jablkem, na jehož slupce byly jen letmé prohlubně v místech, kde se chystal jej načít.
„Cos to řekla?“ zeptal se výhružně a zamračil se na ni. Byla typickým dítětem ulice. Roztrhané šaty, pohublá, s věčně hladovým výrazem ve tváři. Ale na krku se jí cosi zatřpytilo.
„Jsi zloděj a máš křivé zuby,“ pronesla odhodlaně holčička a dál ho pozorovala. Nebo možná pozorovala spíš to jablko.
Zkusmo pohnul rukou s jablkem na stranu. Holčička se pořád dívala na něj.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se a dřepnul si k ní. Krátce zhodnotil cenu amuletu v podobě stříbrné kočičí hlavy, který jí vysel na hubeném krčku.
„Jsi zloděj. Viděla jsem, jak jsi ukradl to jablko,“ prohlásila rezolutně.
„Chceš ho?“ zeptal se.
„Krást se nemá,“ napomenula jej.
„Víš co, tak mi dej pokoj,“ mladík se prudce postavil.
„Jsi zloděj,“ ozvalo se mu za zády, když se od ní odvrátil.
Vydal se dál do uliček Rybářova, neochvějně směřuje k hostinci U ryby a háčku. Konečně se zakousl do jablka, ale tvář mu skoro zkřivila křeč. Bylo strašně kyselé. Po několika desítkách stop se nenápadně ohlédl. Na cestě v prachu cesty sedělo kotě a lízalo si tlapku. Holčičku nebylo nikde vidět.
Otočil se a vrátil se ke kotěti. Očima pátral po zmizelé dívence. Nebylo po ní ani stopy. Sebral tedy alespoň ze země kotě.
„Zase kradeš, zloději?“ hlas přicházel shůry.
Stála na střeše jednoho z domů, ruce v bok a nepřívětivě ho pozorovala. Opatrně kotě položil.
„Co kdybys slezla raději dolů?“ navrhnul. „Mohlo by se ti tam nahoře něco stát.“
* * *
Křivozub dlouho mlčky hleděl do plamene žmoulaje v ruce nevelký stříbrný přívěšek. Potom odstrčil židli.
„Odcházím. Je teď na tobě, abys Bratrstvo vedl.“
Felčar vytřeštil oči. „Blázníš? Nikdy jsem…“
Křivozub mlčel, ale už se strojil na cestu. Ošklivě vyhlížející dýka zajela do pochvy připevněné k holeni.
„Všechno je jednou poprvé…“ zavrčel nakonec, hodil si přes rameno naditou mošnu a bez dalšího slova odšel. Felčar ještě dlouho pozoroval otevřené dveře. Tak dlouho, že svíce prskla a zhasla. Hostinec U ryby a háčku se ponořil do šera.
* * *
Pozor zloději, už brzo spadne klec,“ opakovala holčička, stojící na střeše a pozorující ho přezíravým pohledem.
Křivozub se pomalu ale jistě přestával ovládat. Vždy když se už chystal odejít, ozval se ten líbezný hlásek. Pronásledovala ho a nedávala mu pokoje.
„Jestli toho okamžitě nenecháš, vylezu tam nahoru za tebou…“ vyhrožoval.
„Zkus to,“ opáčila a zasmála se. Jeden ze šindelů pod jejíma nohama se uvolnil a plesknul sebou do bahna uličky. Dívenka prostě odtančila po střeše o kus dál.
* * *
Křivozub zpola kráčel a zpola klopýtl městem, mysl zakalenou laciným vínem a plnou trudných myšlenek. Jen matně si vzpomínal na dlouhé hodiny, kdy procházel kolem řeky a teskně pozoroval proplouvající lodě. Jako ve snách procházel místy, které přivolávaly staré vzpomínky.
A pak jej něco přimělo přece jen odbočit na tržiště. Normálně by se mu byl býval vyhnul, neboť neměl náladu si přilepšit a bylo rychlejší tu změť stánků obejít, než se pokoušet prodrat se skrze tu spoustu lidí, ale nakonec zjistil, že si to šine za vůní rožněného vepřového, smíšenými odéry z bylin a koření a za hlasitých výkřiků kupců vychvalujících svoje zboží.
* * *
Po dlouhém přemlouvání holčička slezla ze střechy a teď cupitala vedle něj, sotva stačíc jeho dlouhým krokům. V náručí se jí zmítalo nepokojné kotě. Čím víc se vzdalovali od středu města, tím zchátraleji a ubožeji vypadaly okolní budovy.
„Pusť tu kočku, než se z toho jejího prskání zblázním.“
„Ne,“ odsekla dívenka a změřila si ho pohledem, který by zabíjel, kdyby mohl.
„Když ji nepustíš, budu ti říkat Vzteklá kočička,“ vyhrožoval Křivozub. „Pořád.“
„Aťsi.“
Konečně dorazili k Bezpečnému domu. Dveře kdysi dávno natřené volskou krví do tmavoruda dnes byly téměř šedé. Chvíli zaváhal, ale pak vyťukal smluvené znamení.
„Co ta tady dělá?“ zeptal se podrážděný hlas, když je pouštěl dovnitř.
„Ta je tu se mnou,“ zavrčel Křivouzub do vyrudlých dveří a vešel spolu s dítětem do uvnitř panujícího přítmí.
„No, jen se nečerti,“ řekl Klíčník. „Víš moc dobře, že sem nikoho cizího vodit nesmíme.“
„Není cizí,“ odsekl Křivozub. „Je to moje dcera. A teď už drž hubu. Na kázání nemám náladu.“
Po hmatu a po paměti vedl Kočičku bludištěm místnůstek.
„A teď sis ukradl mne,“ vyhrkla do tmy zničehonic holčička. „Jsi prostě nenapravitelný zloděj.“
Křivozub si povzdechnul, ale tvář mu přesto rozvlnil úsměv. Naštěstí to nebylo vidět. Člověk musí zachovávat dekórum.
* * *
Prosmýkl se kolem káry se zeleninou, ke které byl přivázán ztěžka dýchající pohublý oslík. Nevypadal, že by se chystal někam utéct, spíš potřeboval napít, neboť mu letní slunce stoupající právě k zenitu nedělalo dvakrát dobře.
Postarší žebrák, kterého tu dosud neviděl, zpola sedící a zpola ležící ve stínu honosného stránku se suknem, ho nepokrytě pozoroval svýma zdánlivě slepýma očima. Křivozub se na něj zamračil, ale nepomohlo to. Šel raději dál.
* * *
„A tohle bude tvůj nový domov,“ řekl Křivozub a položil kotě na zem, jen skromně pokrytou suchou slámou.
Holčička si založila ruce na prsou.
„Nemáš přece kam jít,“ dodal a přikleknul k ní tak, aby si viděli do očí.
„Zloději!“
„A ty nechceš být zlodějkou? Naučím tě, jak na to…“ sliboval.
„Hmm…“ přikývla znenadání holčička a natáhla k němu ruce, aby jej objala.
Spočinuli tak jen krátce, ale kdokoliv by je v ten okamžik viděl, uvěřil by, že jsou skutečně otcem a dcerou.
„Zůstaň tady,“ nakázal jí, „brzy se vrátím a donesu nějaké jídlo.“
Když odcházel, pozorovala zamyšleně jeho záda, ale pak se obrátila ke kotěti.
Křivozub mezitím zkoumal zblízka její medailonek s kočičí hlavou, který jí v nestřežené chvíli sundal z krku. Doufal, že mu řekne víc o tom, kým holčička je. Byla to nepochybně mistrovská práce, ale nebyl z toho příliš moudrý a tak si talisman pověsil na krk, přičemž zjistil, že ten jeho mu chybí.
Srdce mu nakrátko zachvátila panika. Cechovní odznak byl pryč. Pak se s podezřením vrátil ke své cele. Dívenka právě zavěšovala amulet kotěti na krk. Chvíli ji tiše pozoroval, jak si se svým zvířátkem divoce hraje a pak se stejně nenápadně odkradl pryč.
* * *
Prošel kolem boudy káry se všemožnou veteší, kterou na tržišti prodával jeden z akolytů chrámu Trii Milosrdné. Získávali tak prostředky na pomoc chudým. Věnoval zboží jen letmý pohled, poněvadž to obvykle byly jen tretky a různé haraburdí. Málem zakopl o malého psa, který se mu připletl pod nohy a pak…
Pak se zarazil a nevěřícně se ohlédl zpět.
„Myslím, že vím o něčem, co by pána mohlo zajímat,“ zahlaholil hlubokým hlasem majitel prostopášně nakynuté postavy v bílé, provazem přepásané sutaně.
Křivozub vzal pomalu, nevěřícně do rukou malý měděný medailonek s profilem bohyně měsíce. Odvěký to symbol cechu. Poznal ho okamžitě. Poznal ten odlomený růžek, poznal šířící se zelenou skvrnu měděnky. Věděl přesně, čí je, neboť kdysi dávno patřil jemu.
* * *
„Nech si ho.“
„Co?“ zeptala se holčička takřka bezelstně a upřela na něj pohled svých velkých, upřímných očí.
„Však ty víš,“ nedal se Křivozub a složil, natáhnul se na pryčně do pohodlnější polohy.
Dívenka sedící na udusané hliněné podlaze ho tiše pozorovala. Už věděl, co hledá. Ale tentokrát se pojistil. Zavřel oči a předstíral spánek, ale byl zvědavý, jak to bude pokračovat.
* * *
V jeden okamžik si Křivozub tiše prohlížel medailon a o sotva jeden úder srdce později ležel tlustý klerik s překvapeným výrazem v očích na pultě svého malého pojízdného krámku. Zloděj ho držel pod krkem svíraje jeho úbor tak silně, že nebohý kněz poulil oči hrůzou.
Zraky lidí na tržišti se k nim začaly otáčet, ale sotva se ve vzduchu zalesklo ostří ošklivě vypadajícího nože, mnozí pohled zase rychle sklopili.
„A teď mi rychle vyklop, co všechno o tom přívěšku víš, nebo se rozluč se životem.“ Sám Křivozub netušil, jak výhružný hlas může mít.
V nebohém akolytovi by se v té chvíli krve nedořezal. Nevnímal ani to, jak se k nim z různých stran tržiště blíží lidé, kteří přece jen nehodlali jen přihlížet. Natožpak, jak si o něco dál si cestu davem probíjela i stráž.
Zato Křivozub by vycítil jejich přítomnost na sto honů.
„Ale řekneš mi to někde jinde…“ dodal a táhl za sebou zoufale cupitajícího kněze do křivolaké uličky mezi chrámem a přilehlými domy.
* * *
Prošacovala ho skutečně mistrně. I když to čekal, téměř to ani necítil. Bohužel nenašla, co chtěla. Ani nemohla, neboť to Křivozub ukryl za jeden z četných trámů střechy Bezpečného domu.
Trochu zklamaně od něj poodešla, ale on se v duchu usmíval. Konečně zažíval pocit drobného, téměř bezvýznamného vítězství.
* * *
Byla to ona. Ležela v dutině skály svinutá, jako by spala. Jenže nespala. Pleť bledá a vysušená se začala svrašťovat. Maso zmizelo, zbyly jen kosti potažené kůží. Na Křivozuba zíral umrlec. Při tom pohledu mu podklesla kolena. Kdyby ho za ním stojící, dosud ještě řádně vyplašený, kněz s pochodní nezachytil, zhroutil by se nejspíš na zem. Takhle se jen opíral o stěnu ztemnělé kostnice a zoufale hleděl v plápolajícím světle louče na ten skličující a děsivý obraz.
Chtěl plakat. Chtěl vykřičet svůj žal světu, ale nebyl toho schopen. Nedokázal uronit jedinou slzu. Cítil podivnou dusivou překážku v krku a slanou chuť na jazyku. Obával se, že ten okamžik jednou přijde. Děsil se ho. A teď když to nastalo, měl pocit, jako by vystoupil sám ze sebe. Jako by se pozoroval zvenčí, jako by vnímal žal jiného člověka. Hluše. Prázdně.
A poprvé v celém svém životě se hnusil sám sobě.
„Fures Clamorem Metuunt“ („Zloděj se bojí křiku “)
„Musím ji najít!“ prohlásil Křivozub rezolutně.
Felčar němě přikývl a usrkl vína. Bylo už pozdě v noci nebo spíš k ránu a v hospodě U ryby a háčku měli už zavřeno. Jenom oni dva pozorovali neklidný plamen svíčky a přemýšleli, co se asi stalo s Kočičkou. Zlodějkou, kterou měli oba tak rádi. Křivozub jako otec a Felčar… nu, on by řekl, že jako bratr.
„Hledá ji nejméně třicet lidí. Ty už na tom nic nezměníš,“ pronesl sklesle Felčar.
„Obrátila se na mne o pomoc…“
* * *
„Jsi zloděj!“
Mladík s rozcuchanými vlasy se zastavil s pootevřenou pusou, aniž se stačil zakousnout do jablka a otočil se po hlase. Velké blankytně modré oči na něj upírala malá, sotva pětiletá holčička. V náručí držela umolousané kotě.
Svěsil ruku s jablkem, na jehož slupce byly jen letmé prohlubně v místech, kde se chystal jej načít.
„Cos to řekla?“ zeptal se výhružně a zamračil se na ni. Byla typickým dítětem ulice. Roztrhané šaty, pohublá, s věčně hladovým výrazem ve tváři. Ale na krku se jí cosi zatřpytilo.
„Jsi zloděj a máš křivé zuby,“ pronesla odhodlaně holčička a dál ho pozorovala. Nebo možná pozorovala spíš to jablko.
Zkusmo pohnul rukou s jablkem na stranu. Holčička se pořád dívala na něj.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se a dřepnul si k ní. Krátce zhodnotil cenu amuletu v podobě stříbrné kočičí hlavy, který jí vysel na hubeném krčku.
„Jsi zloděj. Viděla jsem, jak jsi ukradl to jablko,“ prohlásila rezolutně.
„Chceš ho?“ zeptal se.
„Krást se nemá,“ napomenula jej.
„Víš co, tak mi dej pokoj,“ mladík se prudce postavil.
„Jsi zloděj,“ ozvalo se mu za zády, když se od ní odvrátil.
Vydal se dál do uliček Rybářova, neochvějně směřuje k hostinci U ryby a háčku. Konečně se zakousl do jablka, ale tvář mu skoro zkřivila křeč. Bylo strašně kyselé. Po několika desítkách stop se nenápadně ohlédl. Na cestě v prachu cesty sedělo kotě a lízalo si tlapku. Holčičku nebylo nikde vidět.
Otočil se a vrátil se ke kotěti. Očima pátral po zmizelé dívence. Nebylo po ní ani stopy. Sebral tedy alespoň ze země kotě.
„Zase kradeš, zloději?“ hlas přicházel shůry.
Stála na střeše jednoho z domů, ruce v bok a nepřívětivě ho pozorovala. Opatrně kotě položil.
„Co kdybys slezla raději dolů?“ navrhnul. „Mohlo by se ti tam nahoře něco stát.“
* * *
Křivozub dlouho mlčky hleděl do plamene žmoulaje v ruce nevelký stříbrný přívěšek. Potom odstrčil židli.
„Odcházím. Je teď na tobě, abys Bratrstvo vedl.“
Felčar vytřeštil oči. „Blázníš? Nikdy jsem…“
Křivozub mlčel, ale už se strojil na cestu. Ošklivě vyhlížející dýka zajela do pochvy připevněné k holeni.
„Všechno je jednou poprvé…“ zavrčel nakonec, hodil si přes rameno naditou mošnu a bez dalšího slova odšel. Felčar ještě dlouho pozoroval otevřené dveře. Tak dlouho, že svíce prskla a zhasla. Hostinec U ryby a háčku se ponořil do šera.
* * *
Pozor zloději, už brzo spadne klec,“ opakovala holčička, stojící na střeše a pozorující ho přezíravým pohledem.
Křivozub se pomalu ale jistě přestával ovládat. Vždy když se už chystal odejít, ozval se ten líbezný hlásek. Pronásledovala ho a nedávala mu pokoje.
„Jestli toho okamžitě nenecháš, vylezu tam nahoru za tebou…“ vyhrožoval.
„Zkus to,“ opáčila a zasmála se. Jeden ze šindelů pod jejíma nohama se uvolnil a plesknul sebou do bahna uličky. Dívenka prostě odtančila po střeše o kus dál.
* * *
Křivozub zpola kráčel a zpola klopýtl městem, mysl zakalenou laciným vínem a plnou trudných myšlenek. Jen matně si vzpomínal na dlouhé hodiny, kdy procházel kolem řeky a teskně pozoroval proplouvající lodě. Jako ve snách procházel místy, které přivolávaly staré vzpomínky.
A pak jej něco přimělo přece jen odbočit na tržiště. Normálně by se mu byl býval vyhnul, neboť neměl náladu si přilepšit a bylo rychlejší tu změť stánků obejít, než se pokoušet prodrat se skrze tu spoustu lidí, ale nakonec zjistil, že si to šine za vůní rožněného vepřového, smíšenými odéry z bylin a koření a za hlasitých výkřiků kupců vychvalujících svoje zboží.
* * *
Po dlouhém přemlouvání holčička slezla ze střechy a teď cupitala vedle něj, sotva stačíc jeho dlouhým krokům. V náručí se jí zmítalo nepokojné kotě. Čím víc se vzdalovali od středu města, tím zchátraleji a ubožeji vypadaly okolní budovy.
„Pusť tu kočku, než se z toho jejího prskání zblázním.“
„Ne,“ odsekla dívenka a změřila si ho pohledem, který by zabíjel, kdyby mohl.
„Když ji nepustíš, budu ti říkat Vzteklá kočička,“ vyhrožoval Křivozub. „Pořád.“
„Aťsi.“
Konečně dorazili k Bezpečnému domu. Dveře kdysi dávno natřené volskou krví do tmavoruda dnes byly téměř šedé. Chvíli zaváhal, ale pak vyťukal smluvené znamení.
„Co ta tady dělá?“ zeptal se podrážděný hlas, když je pouštěl dovnitř.
„Ta je tu se mnou,“ zavrčel Křivouzub do vyrudlých dveří a vešel spolu s dítětem do uvnitř panujícího přítmí.
„No, jen se nečerti,“ řekl Klíčník. „Víš moc dobře, že sem nikoho cizího vodit nesmíme.“
„Není cizí,“ odsekl Křivozub. „Je to moje dcera. A teď už drž hubu. Na kázání nemám náladu.“
Po hmatu a po paměti vedl Kočičku bludištěm místnůstek.
„A teď sis ukradl mne,“ vyhrkla do tmy zničehonic holčička. „Jsi prostě nenapravitelný zloděj.“
Křivozub si povzdechnul, ale tvář mu přesto rozvlnil úsměv. Naštěstí to nebylo vidět. Člověk musí zachovávat dekórum.
* * *
Prosmýkl se kolem káry se zeleninou, ke které byl přivázán ztěžka dýchající pohublý oslík. Nevypadal, že by se chystal někam utéct, spíš potřeboval napít, neboť mu letní slunce stoupající právě k zenitu nedělalo dvakrát dobře.
Postarší žebrák, kterého tu dosud neviděl, zpola sedící a zpola ležící ve stínu honosného stránku se suknem, ho nepokrytě pozoroval svýma zdánlivě slepýma očima. Křivozub se na něj zamračil, ale nepomohlo to. Šel raději dál.
* * *
„A tohle bude tvůj nový domov,“ řekl Křivozub a položil kotě na zem, jen skromně pokrytou suchou slámou.
Holčička si založila ruce na prsou.
„Nemáš přece kam jít,“ dodal a přikleknul k ní tak, aby si viděli do očí.
„Zloději!“
„A ty nechceš být zlodějkou? Naučím tě, jak na to…“ sliboval.
„Hmm…“ přikývla znenadání holčička a natáhla k němu ruce, aby jej objala.
Spočinuli tak jen krátce, ale kdokoliv by je v ten okamžik viděl, uvěřil by, že jsou skutečně otcem a dcerou.
„Zůstaň tady,“ nakázal jí, „brzy se vrátím a donesu nějaké jídlo.“
Když odcházel, pozorovala zamyšleně jeho záda, ale pak se obrátila ke kotěti.
Křivozub mezitím zkoumal zblízka její medailonek s kočičí hlavou, který jí v nestřežené chvíli sundal z krku. Doufal, že mu řekne víc o tom, kým holčička je. Byla to nepochybně mistrovská práce, ale nebyl z toho příliš moudrý a tak si talisman pověsil na krk, přičemž zjistil, že ten jeho mu chybí.
Srdce mu nakrátko zachvátila panika. Cechovní odznak byl pryč. Pak se s podezřením vrátil ke své cele. Dívenka právě zavěšovala amulet kotěti na krk. Chvíli ji tiše pozoroval, jak si se svým zvířátkem divoce hraje a pak se stejně nenápadně odkradl pryč.
* * *
Prošel kolem boudy káry se všemožnou veteší, kterou na tržišti prodával jeden z akolytů chrámu Trii Milosrdné. Získávali tak prostředky na pomoc chudým. Věnoval zboží jen letmý pohled, poněvadž to obvykle byly jen tretky a různé haraburdí. Málem zakopl o malého psa, který se mu připletl pod nohy a pak…
Pak se zarazil a nevěřícně se ohlédl zpět.
„Myslím, že vím o něčem, co by pána mohlo zajímat,“ zahlaholil hlubokým hlasem majitel prostopášně nakynuté postavy v bílé, provazem přepásané sutaně.
Křivozub vzal pomalu, nevěřícně do rukou malý měděný medailonek s profilem bohyně měsíce. Odvěký to symbol cechu. Poznal ho okamžitě. Poznal ten odlomený růžek, poznal šířící se zelenou skvrnu měděnky. Věděl přesně, čí je, neboť kdysi dávno patřil jemu.
* * *
„Nech si ho.“
„Co?“ zeptala se holčička takřka bezelstně a upřela na něj pohled svých velkých, upřímných očí.
„Však ty víš,“ nedal se Křivozub a složil, natáhnul se na pryčně do pohodlnější polohy.
Dívenka sedící na udusané hliněné podlaze ho tiše pozorovala. Už věděl, co hledá. Ale tentokrát se pojistil. Zavřel oči a předstíral spánek, ale byl zvědavý, jak to bude pokračovat.
* * *
V jeden okamžik si Křivozub tiše prohlížel medailon a o sotva jeden úder srdce později ležel tlustý klerik s překvapeným výrazem v očích na pultě svého malého pojízdného krámku. Zloděj ho držel pod krkem svíraje jeho úbor tak silně, že nebohý kněz poulil oči hrůzou.
Zraky lidí na tržišti se k nim začaly otáčet, ale sotva se ve vzduchu zalesklo ostří ošklivě vypadajícího nože, mnozí pohled zase rychle sklopili.
„A teď mi rychle vyklop, co všechno o tom přívěšku víš, nebo se rozluč se životem.“ Sám Křivozub netušil, jak výhružný hlas může mít.
V nebohém akolytovi by se v té chvíli krve nedořezal. Nevnímal ani to, jak se k nim z různých stran tržiště blíží lidé, kteří přece jen nehodlali jen přihlížet. Natožpak, jak si o něco dál si cestu davem probíjela i stráž.
Zato Křivozub by vycítil jejich přítomnost na sto honů.
„Ale řekneš mi to někde jinde…“ dodal a táhl za sebou zoufale cupitajícího kněze do křivolaké uličky mezi chrámem a přilehlými domy.
* * *
Prošacovala ho skutečně mistrně. I když to čekal, téměř to ani necítil. Bohužel nenašla, co chtěla. Ani nemohla, neboť to Křivozub ukryl za jeden z četných trámů střechy Bezpečného domu.
Trochu zklamaně od něj poodešla, ale on se v duchu usmíval. Konečně zažíval pocit drobného, téměř bezvýznamného vítězství.
* * *
Byla to ona. Ležela v dutině skály svinutá, jako by spala. Jenže nespala. Pleť bledá a vysušená se začala svrašťovat. Maso zmizelo, zbyly jen kosti potažené kůží. Na Křivozuba zíral umrlec. Při tom pohledu mu podklesla kolena. Kdyby ho za ním stojící, dosud ještě řádně vyplašený, kněz s pochodní nezachytil, zhroutil by se nejspíš na zem. Takhle se jen opíral o stěnu ztemnělé kostnice a zoufale hleděl v plápolajícím světle louče na ten skličující a děsivý obraz.
Chtěl plakat. Chtěl vykřičet svůj žal světu, ale nebyl toho schopen. Nedokázal uronit jedinou slzu. Cítil podivnou dusivou překážku v krku a slanou chuť na jazyku. Obával se, že ten okamžik jednou přijde. Děsil se ho. A teď když to nastalo, měl pocit, jako by vystoupil sám ze sebe. Jako by se pozoroval zvenčí, jako by vnímal žal jiného člověka. Hluše. Prázdně.
A poprvé v celém svém životě se hnusil sám sobě.
- Alnag
- Sigilan
- Příspěvky: 512
- Registrován: 17.9.2006 9:33
- Bydliště: dno Propasti
- Kontaktovat uživatele:
TÁPÁNÍ V TEMNOTĚ
„Contra hostem aut fortem oportet esse aut supplicem.“ („Buď s nepřítelem bojuj, nebo pros.“)
Rychlé, čvachtavé kroky, brodící se nehlubokou vodou městské stoky se rychle blížily. Potkan, držící hlídku na svém obvyklém postu, už rozeznal odlesky plamenů pochodně, které tančily po kamenných zdech vroubících Poslední míli. Bylo to místo, z něhož se živí lidé nevraceli, místo kam Spravedliví posílali na smrt zrádce, kteří se provinili proti nepsaným zákonům společenstva zlodějů. Jenže ona se teď vracela. Tania proběhla zatáčkou jako by měla za patami smečku vlkodlaků, jenže ona měla za patami něco horšího. Špinavá voda, kterou rozstřikovala na všechny strany, pocákala i Potkanův šedavý háv, jenž mu umožňoval splynout s okolím a ten se rychle stáhl do hloubi svého výklenku. Bylo vcelku jasné, co se stalo, probudila Běs, a ten jí byl nyní na stopě. Potkan měl dojem, že viděl cosi mihnout se pod hladinou. Pro jistotu nahmátl pod kabátem svůj křivý nůž, ale neodvažoval se ani pohnout, skoro ani nedýchal.
Cosi chňaplo po Taniiných nohou a ta jen tak tak vyskočila z vody a z posledních sil se zachytila příček zrezivělého železného žebříku, který vedl na denní světlo dopadající sem v několika málo slabých paprscích. Pochodeň spadla se zasyčením do vody a ve stokách se opět rozhostila téměř absolutní tma. Potkan si víc představoval, než viděl, co se asi poblíž děje.
Voda vřela, když se v ní zmítalo cosi, co si svou dravostí nezadalo s menším drakem. Tania ale byla v bezpečí na žebříku, protože slyšel i to, jak její nohy třikrát došláply na příčky. Potom se ozvalo kvílení kovu, snad že se to cosi pokusilo vytrhnout žebřík z jeho kotvení ve zdi. Další dvě zoufale rychlá šlápnutí, krátký výkřik a šplouchnutí vody, která pohltila padající tělo. Potkan sebou trhnul, nůž mu vklouznul do ruky téměř sám a už už se chystal poslechnout ten vnitřní hlas, který mu nakazoval jít té nebožačce na pomoc. Ale nešel. Všichni věděli, že s Běsem není radno si zahrávat. Všichni to věděli. Byl něco jako jejich patron, jejich malý, soukromý bůh, který hlídal vodní cesty, příčina toho, proč se atlantské stráže do stok za zloději nikdy moc nehrnuly.
* * *
Tania však ke zlodějům nepatřila. Nikdo nevěděl, odkud přišla, prostě se jednoho dne zjevila. Z ničeho nic se rozlétly dveře hospody U ryby a háčku, podniku nevalné pověsti, který byl hlavním stanem zlodějů. A jako by nic si to nakráčela přímo k samozvanému šéfovi Bratrstva. K Felčarovi, kterého se báli i ti nejotrlejší rabiáti a vrazi. Říká se sice, že tenhle mladíček studoval kdysi na Ridellské univerzitě lékařství, ale měl i jinačí školy. Sám Křivozub si ho vybral za nástupce. Protesty byly záhy utlumeny bubláním krve deroucí se z proříznutých hrdel a tak teď k němu zloději chodili na radu a zaplatit svůj díl do cechovní poklady nebo nechat si ošetřit zranění. A všechno šlo dobře. Tedy dokud se nezjevila ona.
Potkan si dobře vzpomínal, že když vešla, otočily se k ní všechny zraky v nálevně. A bylo se na co dívat. Hluboké černé oči mandlového tvaru naznačovaly, že nejméně jeden z jejích rodičů byl Crussoňan. A přesto hovořila místním dialektem, jako by zde žila od narození. Ale to nebylo všechno. Její sporé odění nezakrývalo skoro nic. Nebylo tak rafinované jako nosívají telonské kurtizány. Tedy ne že by to Potkan mohl posoudit. Nikdy žádnou z nich neviděl. Působilo až stroze jednoduše, ale přesto nebo právě proto vynikla její nádherně vyvinutá postava.
Nikdo z nich, kteří tenkrát seděli nad džbánkem levného kyselého vína a mastili karty, nechápal, co dělá někdo jako ona v srdci nejvykřičenější atlantské čtvrti. Žena, která se mohla stát milenkou tribunů. Alespoň tak jim to tehdy připadalo.
* * *
I přes dvojité dveře „ošetřovny“ v zadním traktu Ryby a háčku se k nim nesl zvýšený hlas jindy tak ledově klidné osoby, jako byl Felčar. Stejně jako přišla, tak také odešla. Hrdě a vznešeně. Ještě než za sebou zavřela vchodové dveře, si je, jednoho po druhém změřila, jako by si jejich obličeje snažila vrýt do paměti. Felčar s bledou tváří stál ve dvéřích své ošetřovny a ještě dlouho se bez hnutí díval na dveře, které za ní potichu zapadly.
* * *
Od toho dne jako by se všechno zvrtlo. Tedy po pravdě všechno bylo na levačku od té doby, co zmizela Kočička. Felčar byl ještě málomluvnější než dřív a často pohlížel k místu, kde sedávala. Ale po Taniině návštěvě U ryby a háčku se Bratrstvu prostě přestalo dařit. Stráže na ně často číhaly na místech, které se chystali poctít svou návštěvou. Lidé z cechu záhadně mizeli nebo umírali za těch nejneuvěřitelnějších okolností.
Mezi Bratrstvem začal obcházet stín strachu. Když to takhle pokračovalo asi měsíc, svolal Felčar znenadání poradu všech kápů. Byla to nevídaná událost. Jednotlivé části Bratrstva se střetávaly jen zřídka a to obvykle jen tehdy, když si vzájemně zkřížily plány. Tentokrát však bylo U ryby a háčku plno. Hodně lidí sedělo nahoře na galerii, na stolech i pod nimi. I jinak těžko dýchatelný vzduch plný kouře ze špatně táhnoucího krbového komína nyní zahustil štiplavý pach potu a špíny.
„Jsme ve válce,“ oznámil jim suše a bez úvodu Felčar.
Hostinec okamžitě zaplnilo mumlání a výkřiky, takže jeho další slova zanikla v hlomození.
Pořádek zjednal až Velký Fabio, který se při svých dobře deseti stopách postavil a z plných plic zařval: „Tichóó!“
Mumlání postupně ustávalo nebo alespoň kleslo na snesitelnou míru.
„Před nedávnem nám bylo doručeno nesplnitelné ultimátum.“
Další mumlání.
„Vy všichni jak tu sedíte a také vaši bratři, vaše ženy a vaše děti. Kdokoliv, kdo někdy pomáhal Bratrstvu, je nyní na seznamu obětí zabijáků z Půltváří.“
Šramot v sále znovu nabyl nesnesitelné intenzity. Někdo vyběhl ze dveří, ale v natřískaném sále Potkan nezahlédl kdo.
„Jaké bylo to ultimátum?“ ozvalo se vedle Potkana.
Dalo se vážně pochybovat, že by se otázka donesla až k Felčarovi, který stál v malém prostoru před dveřmi ošetřovny s rukama složenýma za zády a čekal, až se hosté uklidní. Někdo jiný ale přeci jen otázku zaslechl a začal vykřikovat.
„Ultimátum!“
A přidávali se další.
„Ultimátum! Ultimátum!“
Za chvíli skandovala celá hospoda.
„Půltváře po nás žádají jistý předmět, který měla ve svém držení Kočička a po té se slehla zem,“ oznámil Felčar.
„Takže ji stačí jen najít,“ konstatoval Velký Fabio.
„Ne,“ odpověděl mu Felčar.
„Kočičku hledáme už celé měsíce. Já po vás ale chci, abyste našli tuto ženu.“
Ze záňadří vytáhl neumělou kresbu Tanii a ukázal jí přítomným.
„Přiveďte ji živou nebo mrtvou. Od dnešního dne nezůstaneme Půltvářím nic dlužní. Hledejte je a zabíjejte. Zabijte je dřív, než oni zabijí nás. Vím, že mají pověst démonů, ale jsou to jen lidé. A ona je toho důkazem. Dokáži vám, že má krev stejně červenou jako jeden každý z nás. A teď jděte.“
A s tím Felčar odkráčel do své pracovny zanechav sál v oněmělém tichu. Rozcházeli se dlouho a výjimečně se stalo, že by někdo odešel osamocen. Ve větších hloučcích se vraceli ke svým lidem, aby jim sdělily tyhle pochmurné noviny.
* * *
Přivedli ji za dva dny. Potkan vše pozoroval ze svého kouta. V podstatě ji táhli, protože odmítala jít. Bylo vidět, že se bránila. Její tváře i tváře dvojice, která ji lapila, byly plné šrámů a modřin. Víckrát, než bylo nezbytně nutné, s ní praštili o zem. Dveře ošetřovny se otevřely.
Felčar vytáhl od pasu svůj jako břitva ostrý nůž.
„A teď pošleme našim nepřátelům vzkaz,“ prohlásil rezolutně.
„Počkat,“ zachrčela Tania ležící na zemi. „Žádám boží soud.“
Shromáždění členové Bratrstva se tázavě podívali na Felčara. Každý bratr měl právo na boží soud.
„Nejsi členem Bratrstva. Nemáš právo na nic než na smrt.“
Potkan nebyl sám, kdo si všiml, že se Felčarův hlas podivně chvěje.
„Zbabělče,“ zasyčela a pokusila se plivnout jeho směrem.
Někteří zloději šoupali nohama. A tázavě se dívali na Felčara.
„Fajn. Zaveďte ji na Poslední míli.“
Felčar se pohlédl přímo na Potkana, kterému se přitom sevřelo hrdlo a srdce nakrátko poskočilo až hrdla.
„Ty ji tam zavedeš. Zkouška je jasná. Na konci Poslední míle je výklenek a v něm Selunina soška. Když ji doneseš zpět, jsi volná.“
* * *
Zvuky zápasu po chvíli ustaly. Potkan opatrně vyčkával. Potom však sebral odvahu a šel se podívat. Voda byla zakalená množstvím jakéhosi zeleného slizu. A tam, tam kde čekal, že nalezne zbytky jejího mrtvého těla, ztěžka bublavě oddechoval Běs a pomalu se plazil zpátky do svého doupěte v Poslední míli.
„Je to démon,“ zašeptal si pro sebe. Pak si ve slabém světle své lucerny všiml, že cosi kovového matně probleskuje ve zvířené vodě. Těsně u paty žebříku tu ležela v nevelké hloubce stoky malá plastika – soška bohyně měsíce Seluny, patronky zlodějů.
„Už je po všem.“ zavolal do tmy, když Běs zmizel v hloubi okolní černoty.
Z dálky slyšel, jak se k němu někdo brodí. Felčar nebyl zvyklý procházet stokami. Většinu času trávil na ošetřovně.
„Musí to být démon,“ sdělil mu Potkan místo pozdravu. „Musí být. Zahnala na útěk i samotného Běse,“ dodal zajíkavým hlasem. „Seluna nám pomáhej! Stojíme proti démonům.“
Felčar zvedl lucernu nad hlavu a důkladně si celé místo střetnutí prohlédl. Potom přejel rukou po jedné z příček rezavého železného žebříku. Na konečcích jeho prstů svítila jasně červená krev.
„Je to člověk. Jen člověk. A to je taky přesně to, co tam těm nahoře také řekneme.“
„Contra hostem aut fortem oportet esse aut supplicem.“ („Buď s nepřítelem bojuj, nebo pros.“)
Rychlé, čvachtavé kroky, brodící se nehlubokou vodou městské stoky se rychle blížily. Potkan, držící hlídku na svém obvyklém postu, už rozeznal odlesky plamenů pochodně, které tančily po kamenných zdech vroubících Poslední míli. Bylo to místo, z něhož se živí lidé nevraceli, místo kam Spravedliví posílali na smrt zrádce, kteří se provinili proti nepsaným zákonům společenstva zlodějů. Jenže ona se teď vracela. Tania proběhla zatáčkou jako by měla za patami smečku vlkodlaků, jenže ona měla za patami něco horšího. Špinavá voda, kterou rozstřikovala na všechny strany, pocákala i Potkanův šedavý háv, jenž mu umožňoval splynout s okolím a ten se rychle stáhl do hloubi svého výklenku. Bylo vcelku jasné, co se stalo, probudila Běs, a ten jí byl nyní na stopě. Potkan měl dojem, že viděl cosi mihnout se pod hladinou. Pro jistotu nahmátl pod kabátem svůj křivý nůž, ale neodvažoval se ani pohnout, skoro ani nedýchal.
Cosi chňaplo po Taniiných nohou a ta jen tak tak vyskočila z vody a z posledních sil se zachytila příček zrezivělého železného žebříku, který vedl na denní světlo dopadající sem v několika málo slabých paprscích. Pochodeň spadla se zasyčením do vody a ve stokách se opět rozhostila téměř absolutní tma. Potkan si víc představoval, než viděl, co se asi poblíž děje.
Voda vřela, když se v ní zmítalo cosi, co si svou dravostí nezadalo s menším drakem. Tania ale byla v bezpečí na žebříku, protože slyšel i to, jak její nohy třikrát došláply na příčky. Potom se ozvalo kvílení kovu, snad že se to cosi pokusilo vytrhnout žebřík z jeho kotvení ve zdi. Další dvě zoufale rychlá šlápnutí, krátký výkřik a šplouchnutí vody, která pohltila padající tělo. Potkan sebou trhnul, nůž mu vklouznul do ruky téměř sám a už už se chystal poslechnout ten vnitřní hlas, který mu nakazoval jít té nebožačce na pomoc. Ale nešel. Všichni věděli, že s Běsem není radno si zahrávat. Všichni to věděli. Byl něco jako jejich patron, jejich malý, soukromý bůh, který hlídal vodní cesty, příčina toho, proč se atlantské stráže do stok za zloději nikdy moc nehrnuly.
* * *
Tania však ke zlodějům nepatřila. Nikdo nevěděl, odkud přišla, prostě se jednoho dne zjevila. Z ničeho nic se rozlétly dveře hospody U ryby a háčku, podniku nevalné pověsti, který byl hlavním stanem zlodějů. A jako by nic si to nakráčela přímo k samozvanému šéfovi Bratrstva. K Felčarovi, kterého se báli i ti nejotrlejší rabiáti a vrazi. Říká se sice, že tenhle mladíček studoval kdysi na Ridellské univerzitě lékařství, ale měl i jinačí školy. Sám Křivozub si ho vybral za nástupce. Protesty byly záhy utlumeny bubláním krve deroucí se z proříznutých hrdel a tak teď k němu zloději chodili na radu a zaplatit svůj díl do cechovní poklady nebo nechat si ošetřit zranění. A všechno šlo dobře. Tedy dokud se nezjevila ona.
Potkan si dobře vzpomínal, že když vešla, otočily se k ní všechny zraky v nálevně. A bylo se na co dívat. Hluboké černé oči mandlového tvaru naznačovaly, že nejméně jeden z jejích rodičů byl Crussoňan. A přesto hovořila místním dialektem, jako by zde žila od narození. Ale to nebylo všechno. Její sporé odění nezakrývalo skoro nic. Nebylo tak rafinované jako nosívají telonské kurtizány. Tedy ne že by to Potkan mohl posoudit. Nikdy žádnou z nich neviděl. Působilo až stroze jednoduše, ale přesto nebo právě proto vynikla její nádherně vyvinutá postava.
Nikdo z nich, kteří tenkrát seděli nad džbánkem levného kyselého vína a mastili karty, nechápal, co dělá někdo jako ona v srdci nejvykřičenější atlantské čtvrti. Žena, která se mohla stát milenkou tribunů. Alespoň tak jim to tehdy připadalo.
* * *
I přes dvojité dveře „ošetřovny“ v zadním traktu Ryby a háčku se k nim nesl zvýšený hlas jindy tak ledově klidné osoby, jako byl Felčar. Stejně jako přišla, tak také odešla. Hrdě a vznešeně. Ještě než za sebou zavřela vchodové dveře, si je, jednoho po druhém změřila, jako by si jejich obličeje snažila vrýt do paměti. Felčar s bledou tváří stál ve dvéřích své ošetřovny a ještě dlouho se bez hnutí díval na dveře, které za ní potichu zapadly.
* * *
Od toho dne jako by se všechno zvrtlo. Tedy po pravdě všechno bylo na levačku od té doby, co zmizela Kočička. Felčar byl ještě málomluvnější než dřív a často pohlížel k místu, kde sedávala. Ale po Taniině návštěvě U ryby a háčku se Bratrstvu prostě přestalo dařit. Stráže na ně často číhaly na místech, které se chystali poctít svou návštěvou. Lidé z cechu záhadně mizeli nebo umírali za těch nejneuvěřitelnějších okolností.
Mezi Bratrstvem začal obcházet stín strachu. Když to takhle pokračovalo asi měsíc, svolal Felčar znenadání poradu všech kápů. Byla to nevídaná událost. Jednotlivé části Bratrstva se střetávaly jen zřídka a to obvykle jen tehdy, když si vzájemně zkřížily plány. Tentokrát však bylo U ryby a háčku plno. Hodně lidí sedělo nahoře na galerii, na stolech i pod nimi. I jinak těžko dýchatelný vzduch plný kouře ze špatně táhnoucího krbového komína nyní zahustil štiplavý pach potu a špíny.
„Jsme ve válce,“ oznámil jim suše a bez úvodu Felčar.
Hostinec okamžitě zaplnilo mumlání a výkřiky, takže jeho další slova zanikla v hlomození.
Pořádek zjednal až Velký Fabio, který se při svých dobře deseti stopách postavil a z plných plic zařval: „Tichóó!“
Mumlání postupně ustávalo nebo alespoň kleslo na snesitelnou míru.
„Před nedávnem nám bylo doručeno nesplnitelné ultimátum.“
Další mumlání.
„Vy všichni jak tu sedíte a také vaši bratři, vaše ženy a vaše děti. Kdokoliv, kdo někdy pomáhal Bratrstvu, je nyní na seznamu obětí zabijáků z Půltváří.“
Šramot v sále znovu nabyl nesnesitelné intenzity. Někdo vyběhl ze dveří, ale v natřískaném sále Potkan nezahlédl kdo.
„Jaké bylo to ultimátum?“ ozvalo se vedle Potkana.
Dalo se vážně pochybovat, že by se otázka donesla až k Felčarovi, který stál v malém prostoru před dveřmi ošetřovny s rukama složenýma za zády a čekal, až se hosté uklidní. Někdo jiný ale přeci jen otázku zaslechl a začal vykřikovat.
„Ultimátum!“
A přidávali se další.
„Ultimátum! Ultimátum!“
Za chvíli skandovala celá hospoda.
„Půltváře po nás žádají jistý předmět, který měla ve svém držení Kočička a po té se slehla zem,“ oznámil Felčar.
„Takže ji stačí jen najít,“ konstatoval Velký Fabio.
„Ne,“ odpověděl mu Felčar.
„Kočičku hledáme už celé měsíce. Já po vás ale chci, abyste našli tuto ženu.“
Ze záňadří vytáhl neumělou kresbu Tanii a ukázal jí přítomným.
„Přiveďte ji živou nebo mrtvou. Od dnešního dne nezůstaneme Půltvářím nic dlužní. Hledejte je a zabíjejte. Zabijte je dřív, než oni zabijí nás. Vím, že mají pověst démonů, ale jsou to jen lidé. A ona je toho důkazem. Dokáži vám, že má krev stejně červenou jako jeden každý z nás. A teď jděte.“
A s tím Felčar odkráčel do své pracovny zanechav sál v oněmělém tichu. Rozcházeli se dlouho a výjimečně se stalo, že by někdo odešel osamocen. Ve větších hloučcích se vraceli ke svým lidem, aby jim sdělily tyhle pochmurné noviny.
* * *
Přivedli ji za dva dny. Potkan vše pozoroval ze svého kouta. V podstatě ji táhli, protože odmítala jít. Bylo vidět, že se bránila. Její tváře i tváře dvojice, která ji lapila, byly plné šrámů a modřin. Víckrát, než bylo nezbytně nutné, s ní praštili o zem. Dveře ošetřovny se otevřely.
Felčar vytáhl od pasu svůj jako břitva ostrý nůž.
„A teď pošleme našim nepřátelům vzkaz,“ prohlásil rezolutně.
„Počkat,“ zachrčela Tania ležící na zemi. „Žádám boží soud.“
Shromáždění členové Bratrstva se tázavě podívali na Felčara. Každý bratr měl právo na boží soud.
„Nejsi členem Bratrstva. Nemáš právo na nic než na smrt.“
Potkan nebyl sám, kdo si všiml, že se Felčarův hlas podivně chvěje.
„Zbabělče,“ zasyčela a pokusila se plivnout jeho směrem.
Někteří zloději šoupali nohama. A tázavě se dívali na Felčara.
„Fajn. Zaveďte ji na Poslední míli.“
Felčar se pohlédl přímo na Potkana, kterému se přitom sevřelo hrdlo a srdce nakrátko poskočilo až hrdla.
„Ty ji tam zavedeš. Zkouška je jasná. Na konci Poslední míle je výklenek a v něm Selunina soška. Když ji doneseš zpět, jsi volná.“
* * *
Zvuky zápasu po chvíli ustaly. Potkan opatrně vyčkával. Potom však sebral odvahu a šel se podívat. Voda byla zakalená množstvím jakéhosi zeleného slizu. A tam, tam kde čekal, že nalezne zbytky jejího mrtvého těla, ztěžka bublavě oddechoval Běs a pomalu se plazil zpátky do svého doupěte v Poslední míli.
„Je to démon,“ zašeptal si pro sebe. Pak si ve slabém světle své lucerny všiml, že cosi kovového matně probleskuje ve zvířené vodě. Těsně u paty žebříku tu ležela v nevelké hloubce stoky malá plastika – soška bohyně měsíce Seluny, patronky zlodějů.
„Už je po všem.“ zavolal do tmy, když Běs zmizel v hloubi okolní černoty.
Z dálky slyšel, jak se k němu někdo brodí. Felčar nebyl zvyklý procházet stokami. Většinu času trávil na ošetřovně.
„Musí to být démon,“ sdělil mu Potkan místo pozdravu. „Musí být. Zahnala na útěk i samotného Běse,“ dodal zajíkavým hlasem. „Seluna nám pomáhej! Stojíme proti démonům.“
Felčar zvedl lucernu nad hlavu a důkladně si celé místo střetnutí prohlédl. Potom přejel rukou po jedné z příček rezavého železného žebříku. Na konečcích jeho prstů svítila jasně červená krev.
„Je to člověk. Jen člověk. A to je taky přesně to, co tam těm nahoře také řekneme.“
- Alnag
- Sigilan
- Příspěvky: 512
- Registrován: 17.9.2006 9:33
- Bydliště: dno Propasti
- Kontaktovat uživatele:
HRA STÍNŮ
„E duobus malis minus eligendum.“ („Ze dvou zel je třeba zvolit to menší.“)
Felčar už dávno přestal počítat mrtvé, které přinášela každodenní neviditelná válka. Válka zlodějů, jak jí nazývali místní, pro které byla viditelná snad až příliš. Neuplynula noc, aby řeka Angera, líný veletok kroutící se středem města, neobdržela bohatou obětinu.
Už dávno se atlantští zloději přestali ohlížet na svůj kodex. A dávno přestali být zloději. Teď byli vojáky. Vojáky ve válce, kterou si nezvolili. V boji kvůli něčemu, co možná ani neexistovalo. Nikdo nebyl v bezpečí před hněvem Půltváří, fanatických zabijáků, kteří se neštítili ničeho.
Měl sto chutí bušit zoufalstvím z bezvýchodné situace hlavou do zdi, ale místo toho musel poslouchat nadšené žvanění Valera, který mu při zašívání solidního šrámu na rameni bez ustání a stále barvitěji líčil, jak zahnali jednoho z Půltváří do úzkých v uličce příhodně zvané hřbitovní. Zřejmě mu dal až moc velkou dávku oblbováku, protože fanatický lesk v očích naznačoval, že nebýt popruhů, které ho držely na lůžku, už by se hnal pronásledovat další nepřátele. Právě když dokončoval poslední steh, ozvalo se zabušení na dveře ošetřovny.
Bez toho, že by se zdržoval čekáním na vyzvání ke vstupu, vevalil se dovnitř někdo, koho by Felčar čekal ze všeho nejméně.
Křivozub.
„Díky Pětici,“ vydechl úlevně Felčar a odložil jehlu.
Valero jen překvapeně poulil oči a dočista ztratil řeč.
„Musíme si promluvit,“ konstatoval Křivák tichým, mírně nakřáplým hlasem. „O samotě.“
* * *
„Vím přesně, po čem jdou,“ překvapil Křivozub svého nástupce, když si spolu sedli nad šálkem kyselého corvanského vína.
Bez dalšího slova vytáhl zpoza opasku předmět zabalený v kusu hadru a ukázal jej překvapenému Felčarovi. V umolousaném plátně se skrývala podivně zakroucená dýka s lesklým, obsidiánově černým ostřím.
„Vypadá to jako crussonská práce,“ pronesl po chvíli prohlížení mladý vůdce zlodějů. „A krom toho, že je pekelně ostrá, netuším, co na ní vidí.“
„Slyšel jsi někdy o Taurovi Černém?“ zeptal se Křivozub vážně.
Jeho společník jen zamítavě zavrtěl hlavou.
„Ani já o něm až do včerejšího dne neslyšel, ale jak se zdá, byl to odvážný, dost troufalý chlap. Vyzval totiž na souboj Nesmrtelného proroka, vládce celého Crussonu.“
„A ta dýka mu patřila?“ dovtípil se Felčar.
„Ano,“ přitakal mu jeho starší druh.
„Začínám chápat, proč to jeho lidi tak zajímá.“ Mladý doktor se na chvíli odmlčel, ale pak pokračoval. „Teď, když tu dýku máme, s nimi ale můžeme dojednat příměří. Zase jsi nás zachránil Křiváku.“
Když se Felčar začal zvedat od operačního stolu, Křivozubova ruka jej zastavila.
„Nezapomínáš na něco?“ optal se ho a vážně mu pohlédl do očí. „Nebo i pro ni platí, že sejde z očí, sejde z mysli?“
„Křiváku, rozumím ti, měl jsi ji jako dceru. A víš dobře, že jsem ji miloval. Ale jsou chvíle, jako je tato, kdy před láskou musí dostat přednost rozum. Pomsta nám ji už nevrátí. Kdyby byla cesta, víš sám, že bych udělal cokoliv…“ Felčarův hlas se zlomil.
„Měli bychom je nechat krvácet, měli bychom je zničit,“ zahřímal Křivák tak hlasitě, že tím probudil zapomenutého štamgasta, který vyspával po včerejší vydatné pitce v rohu lokálu. Ten se překvapeně rozhlédl, ale při pohledu na vášnivě diskutující dvojici rychle vystřízlivěl a vytratil se do ranní mlhy, které se zvedala kolem řeky.
Felčar se zhluboka nadechl. „Podívej, nezazlívám ti to. Ale nebyl jsi tady. Nevíš, jak se teď věci mají. Jestli někdo krvácí, jsme to my. Předal jsi mi vedení. A proto to musím udělat. Ne, že bych chtěl, prostě musím.“
Křivozubovi se na tváři vystřídalo několik výrazů. Nejprve to vypadalo, že začne běsnit, ale pak se stáhl jakoby do sebe a dosedl zpět na rozvrzanou židli.
„Máš právo mě nenávidět a věř mi, že tě úplně chápu,“ dodal ještě Felčar a také se znovu posadil.
„Vzpomínáš na Triinu slzu?“ zeptal se znenadání Křivák.
„Ano,“ přitakal Felčar.
„Když se jí pokusíš dotknout, spatříš na okamžik věci, pro které budeš jednou truchlit. Své blízké, lidi, na kterých ti záleží, uvidíš mrtvé.“ Křivoub se odmlčel. „Původně jsem myslel, že je to jen hrozba zlodějům. Teď už vím, že to byla předzvěst neodvratného osudu.“
„A jak to souvisí s tou dýkou?“ tázal se Felčar.
„Nijak, vůbec nijak,“ opáčil Křivozub a dál už jen mlčel.
* * *
Tentokrát nepřišla sama natož pokorně. Před dveřmi hostince zastavil palankýn crussonského velvyslance a když z něj za galantní Felčarovy pomoci vystoupila, spatřili všichni přítomní ke svému překvapení Taniu vyšňořenou jako by se právě chystala k tribunovu dvoru. Mnozí ji ani nepoznali v rouchu z černého, zlatem vyšívaného saténu, které vyměnila za svůj předešlý relativně prostý měšťanský oděv. Ti, které nefascinovala její postava, její dravčí chůze a rozkošná tvářička, mohli oči nechat na diadému posázeném smaragdy, který měla usazený ve vlasech. Vypadala doslova jako princezna z pohádek.
Přesněji řečeno princezna se svojí suitou, protože ji do hostince, jehož skromné zařízení vypadalo velmi nepřípadně jejímu vzhledu, následovala i čtveřice ostře vypadajících Nesmrtelných – příslušníků elitní crussonské gardy.
Samozřejmě, že proti desítkám zlodějů, lupičů a zabijáků, kteří se dnes u Ryby a háčku shromáždili, by neměli nejmenší šanci. Na to jich bylo příliš málo. Ale strach ze smrti byl silnou motivací si nic nezačínat, neboť bylo jisté, že kdyby se něco strhlo, byl by to oboustranný masakr.
„Takže nakonec máte to zboží, které chci,“ špitala Tania Felčarovi do ucha a ten se sevřenými rty němě přikývl, když ji přes lokál vedl do místnosti, kde si mohli pohovořit v soukromí.
„Počkejte venku,“ nařídila prostě svým strážcům, když došli ke dveřím ošetřovny, za nimiž už čekal Křivozub významně si pohrávající s nožem z černé oceli. Felčar za sebou zavřel dveře a zasunul závoru, aby je nikdo nerušil.
Zástupkyně Půltváří si to ovšem namířila přímo k někdejšímu kápovi zlodějů, ruku výmluvně nataženou před sebe.
Křivozub, taktéž oblečený do svého nejlepšího, ale o poznání prostšího šatu, vykouzlil na tváři jeden ze svých odstrašujících úsměvů, popadl její paži a mocně s ní zapumpoval.
„Myslim, že se ještě neznáme. Mně řikaj Křivák.“
Tania se vrhla postranní zamračený pohled na Felčara, který se už nadechoval k tomu taky něco dodat.
„Dejte mi tu dýku a zapomeneme na ty nepříjemnosti, které se tu v nedávné době staly,“ pronesla s mrazivým tónem v hlase.
„Křiváku, tu dýku,“ vyzval společníka Felčar a povzbudivě kývl.
„Á ano, dýka,“ pronesl zamyšleně Křivozub. „Jak jsem na ni mohl zapomenout,“ a s těmito slovy ji vrazil naprosto nepřipravenému Felčarovi do hrdla.
Krev se divoce rozstříkla po místnosti, zatímco crussoňanka beze slova elegantně odtančila z dosahu krátké zbraně a přehlédla krví naprosto zničené šaty. Felčarovo umírající tělo, nyní již nedržené dýkou opět vytrženou z rány, se jako pytel řepy sesunulo k zemi.
„Zbláznil ses,“ zeptala se šokovaně a do přeskakujícího hlasu se jí vkradl crussonský přízvuk. „Mohli jsme to skončit. Rozejít se v míru. Nikdo z nás nemá zájem na tom, aby to vraždění pokračovalo.“
„Řekněme, že nemůžu zapomenout na některý ty nepříjemnosti,“ dodal sarkastickým tónem Křivák a přehodil si krví potřísněnou dýku do druhé ruky. V jeho očích zahlédla záblesk šílenství a poprvé v životě ji zamrazil opravdový pocit strachu.
„Vezmu si ji od tvé chladnoucí mrtvoly, bude-li třeba,“ zavrčela podrážděně.
„O tom nepochybuju,“ opáčil a usmál se, zatímco nějaká poplašená duše zaklepala na dveře. V duchu si představil, co se teď v lokále asi tak děje. Několik desítek zbraní se tam připravuje k pohotovosti.
„Ale věř mi, že z týhle budovy živá nevyjdeš.“
„E duobus malis minus eligendum.“ („Ze dvou zel je třeba zvolit to menší.“)
Felčar už dávno přestal počítat mrtvé, které přinášela každodenní neviditelná válka. Válka zlodějů, jak jí nazývali místní, pro které byla viditelná snad až příliš. Neuplynula noc, aby řeka Angera, líný veletok kroutící se středem města, neobdržela bohatou obětinu.
Už dávno se atlantští zloději přestali ohlížet na svůj kodex. A dávno přestali být zloději. Teď byli vojáky. Vojáky ve válce, kterou si nezvolili. V boji kvůli něčemu, co možná ani neexistovalo. Nikdo nebyl v bezpečí před hněvem Půltváří, fanatických zabijáků, kteří se neštítili ničeho.
Měl sto chutí bušit zoufalstvím z bezvýchodné situace hlavou do zdi, ale místo toho musel poslouchat nadšené žvanění Valera, který mu při zašívání solidního šrámu na rameni bez ustání a stále barvitěji líčil, jak zahnali jednoho z Půltváří do úzkých v uličce příhodně zvané hřbitovní. Zřejmě mu dal až moc velkou dávku oblbováku, protože fanatický lesk v očích naznačoval, že nebýt popruhů, které ho držely na lůžku, už by se hnal pronásledovat další nepřátele. Právě když dokončoval poslední steh, ozvalo se zabušení na dveře ošetřovny.
Bez toho, že by se zdržoval čekáním na vyzvání ke vstupu, vevalil se dovnitř někdo, koho by Felčar čekal ze všeho nejméně.
Křivozub.
„Díky Pětici,“ vydechl úlevně Felčar a odložil jehlu.
Valero jen překvapeně poulil oči a dočista ztratil řeč.
„Musíme si promluvit,“ konstatoval Křivák tichým, mírně nakřáplým hlasem. „O samotě.“
* * *
„Vím přesně, po čem jdou,“ překvapil Křivozub svého nástupce, když si spolu sedli nad šálkem kyselého corvanského vína.
Bez dalšího slova vytáhl zpoza opasku předmět zabalený v kusu hadru a ukázal jej překvapenému Felčarovi. V umolousaném plátně se skrývala podivně zakroucená dýka s lesklým, obsidiánově černým ostřím.
„Vypadá to jako crussonská práce,“ pronesl po chvíli prohlížení mladý vůdce zlodějů. „A krom toho, že je pekelně ostrá, netuším, co na ní vidí.“
„Slyšel jsi někdy o Taurovi Černém?“ zeptal se Křivozub vážně.
Jeho společník jen zamítavě zavrtěl hlavou.
„Ani já o něm až do včerejšího dne neslyšel, ale jak se zdá, byl to odvážný, dost troufalý chlap. Vyzval totiž na souboj Nesmrtelného proroka, vládce celého Crussonu.“
„A ta dýka mu patřila?“ dovtípil se Felčar.
„Ano,“ přitakal mu jeho starší druh.
„Začínám chápat, proč to jeho lidi tak zajímá.“ Mladý doktor se na chvíli odmlčel, ale pak pokračoval. „Teď, když tu dýku máme, s nimi ale můžeme dojednat příměří. Zase jsi nás zachránil Křiváku.“
Když se Felčar začal zvedat od operačního stolu, Křivozubova ruka jej zastavila.
„Nezapomínáš na něco?“ optal se ho a vážně mu pohlédl do očí. „Nebo i pro ni platí, že sejde z očí, sejde z mysli?“
„Křiváku, rozumím ti, měl jsi ji jako dceru. A víš dobře, že jsem ji miloval. Ale jsou chvíle, jako je tato, kdy před láskou musí dostat přednost rozum. Pomsta nám ji už nevrátí. Kdyby byla cesta, víš sám, že bych udělal cokoliv…“ Felčarův hlas se zlomil.
„Měli bychom je nechat krvácet, měli bychom je zničit,“ zahřímal Křivák tak hlasitě, že tím probudil zapomenutého štamgasta, který vyspával po včerejší vydatné pitce v rohu lokálu. Ten se překvapeně rozhlédl, ale při pohledu na vášnivě diskutující dvojici rychle vystřízlivěl a vytratil se do ranní mlhy, které se zvedala kolem řeky.
Felčar se zhluboka nadechl. „Podívej, nezazlívám ti to. Ale nebyl jsi tady. Nevíš, jak se teď věci mají. Jestli někdo krvácí, jsme to my. Předal jsi mi vedení. A proto to musím udělat. Ne, že bych chtěl, prostě musím.“
Křivozubovi se na tváři vystřídalo několik výrazů. Nejprve to vypadalo, že začne běsnit, ale pak se stáhl jakoby do sebe a dosedl zpět na rozvrzanou židli.
„Máš právo mě nenávidět a věř mi, že tě úplně chápu,“ dodal ještě Felčar a také se znovu posadil.
„Vzpomínáš na Triinu slzu?“ zeptal se znenadání Křivák.
„Ano,“ přitakal Felčar.
„Když se jí pokusíš dotknout, spatříš na okamžik věci, pro které budeš jednou truchlit. Své blízké, lidi, na kterých ti záleží, uvidíš mrtvé.“ Křivoub se odmlčel. „Původně jsem myslel, že je to jen hrozba zlodějům. Teď už vím, že to byla předzvěst neodvratného osudu.“
„A jak to souvisí s tou dýkou?“ tázal se Felčar.
„Nijak, vůbec nijak,“ opáčil Křivozub a dál už jen mlčel.
* * *
Tentokrát nepřišla sama natož pokorně. Před dveřmi hostince zastavil palankýn crussonského velvyslance a když z něj za galantní Felčarovy pomoci vystoupila, spatřili všichni přítomní ke svému překvapení Taniu vyšňořenou jako by se právě chystala k tribunovu dvoru. Mnozí ji ani nepoznali v rouchu z černého, zlatem vyšívaného saténu, které vyměnila za svůj předešlý relativně prostý měšťanský oděv. Ti, které nefascinovala její postava, její dravčí chůze a rozkošná tvářička, mohli oči nechat na diadému posázeném smaragdy, který měla usazený ve vlasech. Vypadala doslova jako princezna z pohádek.
Přesněji řečeno princezna se svojí suitou, protože ji do hostince, jehož skromné zařízení vypadalo velmi nepřípadně jejímu vzhledu, následovala i čtveřice ostře vypadajících Nesmrtelných – příslušníků elitní crussonské gardy.
Samozřejmě, že proti desítkám zlodějů, lupičů a zabijáků, kteří se dnes u Ryby a háčku shromáždili, by neměli nejmenší šanci. Na to jich bylo příliš málo. Ale strach ze smrti byl silnou motivací si nic nezačínat, neboť bylo jisté, že kdyby se něco strhlo, byl by to oboustranný masakr.
„Takže nakonec máte to zboží, které chci,“ špitala Tania Felčarovi do ucha a ten se sevřenými rty němě přikývl, když ji přes lokál vedl do místnosti, kde si mohli pohovořit v soukromí.
„Počkejte venku,“ nařídila prostě svým strážcům, když došli ke dveřím ošetřovny, za nimiž už čekal Křivozub významně si pohrávající s nožem z černé oceli. Felčar za sebou zavřel dveře a zasunul závoru, aby je nikdo nerušil.
Zástupkyně Půltváří si to ovšem namířila přímo k někdejšímu kápovi zlodějů, ruku výmluvně nataženou před sebe.
Křivozub, taktéž oblečený do svého nejlepšího, ale o poznání prostšího šatu, vykouzlil na tváři jeden ze svých odstrašujících úsměvů, popadl její paži a mocně s ní zapumpoval.
„Myslim, že se ještě neznáme. Mně řikaj Křivák.“
Tania se vrhla postranní zamračený pohled na Felčara, který se už nadechoval k tomu taky něco dodat.
„Dejte mi tu dýku a zapomeneme na ty nepříjemnosti, které se tu v nedávné době staly,“ pronesla s mrazivým tónem v hlase.
„Křiváku, tu dýku,“ vyzval společníka Felčar a povzbudivě kývl.
„Á ano, dýka,“ pronesl zamyšleně Křivozub. „Jak jsem na ni mohl zapomenout,“ a s těmito slovy ji vrazil naprosto nepřipravenému Felčarovi do hrdla.
Krev se divoce rozstříkla po místnosti, zatímco crussoňanka beze slova elegantně odtančila z dosahu krátké zbraně a přehlédla krví naprosto zničené šaty. Felčarovo umírající tělo, nyní již nedržené dýkou opět vytrženou z rány, se jako pytel řepy sesunulo k zemi.
„Zbláznil ses,“ zeptala se šokovaně a do přeskakujícího hlasu se jí vkradl crussonský přízvuk. „Mohli jsme to skončit. Rozejít se v míru. Nikdo z nás nemá zájem na tom, aby to vraždění pokračovalo.“
„Řekněme, že nemůžu zapomenout na některý ty nepříjemnosti,“ dodal sarkastickým tónem Křivák a přehodil si krví potřísněnou dýku do druhé ruky. V jeho očích zahlédla záblesk šílenství a poprvé v životě ji zamrazil opravdový pocit strachu.
„Vezmu si ji od tvé chladnoucí mrtvoly, bude-li třeba,“ zavrčela podrážděně.
„O tom nepochybuju,“ opáčil a usmál se, zatímco nějaká poplašená duše zaklepala na dveře. V duchu si představil, co se teď v lokále asi tak děje. Několik desítek zbraní se tam připravuje k pohotovosti.
„Ale věř mi, že z týhle budovy živá nevyjdeš.“
- Alnag
- Sigilan
- Příspěvky: 512
- Registrován: 17.9.2006 9:33
- Bydliště: dno Propasti
- Kontaktovat uživatele:
Výše uvedené povídky a pár dalších naleznete v dárkovém vánočním balení:
Netbook: Creet: Dekameron I
autor: Alnag
obsah: soubor deseti povídek z Creetu
rozsah (0,5 MB, Adobe Reader 7, event. snad i starší verze)
http://www.d20.cz/svety/CREET/setting/dekameron1.pdf
Hezké Vánoce!
Netbook: Creet: Dekameron I
autor: Alnag
obsah: soubor deseti povídek z Creetu
rozsah (0,5 MB, Adobe Reader 7, event. snad i starší verze)
http://www.d20.cz/svety/CREET/setting/dekameron1.pdf
Hezké Vánoce!
- Alnag
- Sigilan
- Příspěvky: 512
- Registrován: 17.9.2006 9:33
- Bydliště: dno Propasti
- Kontaktovat uživatele:
Tak z trochu jiného soudku. I když se svými pokusy o poezii jsem zdaleka méně spokojen než s povídkami...
Sonet č. 2
Zvedl jsem z pohřební hranice
Černé růže ohnilý květ
To je tvá poslední stanice
Putuješ na onen svět
Jen čekám kdy opony z kůže
Zakryjí ten pohled bezmoci
Až zmizí ta prokletá růže
Já vydám zas jednou se do noci
A noční tu temnou oblohu
Zakryje na krátko blesk
Přes slzy nevidím jeho polohu
Mně nezbylo nic už, jen stesk
Jen stesk, žal a naděje, že se podsvětí
s tebou zas trochu víc ztemní a znesvětí…
Sonet č. 2
Zvedl jsem z pohřební hranice
Černé růže ohnilý květ
To je tvá poslední stanice
Putuješ na onen svět
Jen čekám kdy opony z kůže
Zakryjí ten pohled bezmoci
Až zmizí ta prokletá růže
Já vydám zas jednou se do noci
A noční tu temnou oblohu
Zakryje na krátko blesk
Přes slzy nevidím jeho polohu
Mně nezbylo nic už, jen stesk
Jen stesk, žal a naděje, že se podsvětí
s tebou zas trochu víc ztemní a znesvětí…