Militaristický koutek Mk II

[Vallun]

Český špion Erwin van Haarlem

autor: Jaroslav Kmenta (*1969, PedF UK, investigativní žurnalista MF Dnes.)
anotace

Tato kniha vydaná nakladatelstvím JKM v Praze roku 2005 vypráví příběh podplukovníka československé rozvědky Václava Jelínka, který působil jako agent-nelegál (tedy bez diplomatického krytí) na Západě za dob studené války.

Děj se začíná odvíjet již v roce 1944, kdy se narodili Václav Jelínek i Erwin van Haarlem, první ve vcelku všední české rodině, kdežto druhý byl syn nizozemské kolaborující židovky a vojína nacistické armády polského původu. Na příkaz svého otce, hlavy rodiny musela Johanna van Haarlem dát malého Erwina pryč a z blíže nespecifikovaných důvodů si vybrala Československo. Václav Jelínek se po vojně, pod vlivem knížek o Dr. Sorgem (významném prosovětském agentovi německého původu působícím v Japonsku před a na začátku druhé světové války, jehož role nebyla dosud spolehlivě ohodnocena a popsána), dal k rozvědce - oproti ostatním si i v socialistickém Československu žil velmi pohodlně, maje např. zhruba čtyřnásobný plat... Díky svým schopnostem se stal kádrovým materiálem pro pozici nelegála v Západním bloku s orientací na SRN. Jeho krycí povolání mělo být cukrovarnický specialista, ale tato práce se mu nezamlouvala. Po událostech ze srpna 1968 (okupace vojsky Varšavské smlouvy) byl stažen ze školícího pobytu v NDR, kde si zdokonaloval němčinu. Zřejmě proto,že příliš přičichl k rozvědné činnosti a, byť byl přesvědčení komunista, bez většího ideologického přemýšlení podepsal souhlas s pobytem sovětských vojsk. Byl vyslán do Rakouska zdokonalit se v číšnických dovednostech, neb to měla být jeho nová krycí profese. Za pobytu v Rakousku se mu naskytla šance získat práci v londýnském hotelu Hilton.

To již používal krycí identitu Erwina van Haarlema, jenž při adopci v Československu již dříve dostal "nové" jméno a příjmení. Jeho prvním úkolem bylo proniknout do vyšších politických kruhů a případně do blízkosti královské rodiny. V tomto neuspěl, ale získal přístup k různým židovským organizacím, které se zabývaly pomocí sovětským židům - refusenikům, jímž bylo znemožněno vycestovat do Izraele. Tyto organizace na základě myšlenek Helsinské konference činily nátlak na politické představitele Spojeného království a Spojených států při odzbrojovacích rozhovorech se Sovětským svazem, neboť na základě zmíněné konference se spojil 1. koš (otázky zbrojení) a 5. koš (otázky lidských práv) a tak výměnou za ústupky v oblasti zbrojení docházelo k pozvolnému zlepšování stavu lidských práv v SSSR. Díky činnosti van Haarlemově byla Moskva v těchto rozhovorech o krok napřed. Erwin van Haarlem rovněž předal pražské centrále některé informace z oblasti vývoje léčiv.

Ovšem 5. dubna 1988 byl v Británii zatčen a odsouzen k desetiletému trestu odnětí svobody za špionáž proti Velké Británii. A to pod svou krycí identitou, neboť ani pod nátlakem nevyzradil své pravé jméno ani další podrobnosti o své činnosti. Ve vězení strávil téměř přesně pět let, když jej v březnu 1993 vysvobodila intervence ÚZSI (Úřad pro zahraniční styky a informace, jedna ze čtyř "tajných služeb" ČR) podpořená přímluvou prezidenta Václava Havla k Železné Lady Tatcherové. Kniha se zmiňuje i o pozdější Jelínkově činnosti jakožto česko-anglického překladatele při prodeji IPB Nomuře a rovněž obsahuje pasáže o osudu "pravého" pana van Haarlema a především "jejich" "matky" Johanny van Haarlem.

Námět knihy je sám o sobě mimořádně zajímavý. O rozhovor s nepravým Erwinem van Haarlemem se ucházelo větší množství zahraničních zpravodajů včetně Nigela Westa, který se otázkou tajných služeb dlouhodobě zabývá. Přesto si podplukovník Jelínek vybral právě Jaroslava Kmentu, což už samo o sobě je zajímavé, neboť Kmenta má jakési renomé jako investigativní novinář, ale v oblasti tajných služeb by se našla onačejší jména, za všechny nemohu nezmínit pana Pacnera.

Samotná kniha je z literárního hlediska velmi čtivá a zajímavá, avšak její styl je poznamenán novinářskou profesí autora, takže se snaží čtenáře příliš rychle a skoro za každou cenu ohromit, což se, myslím, promítlo i do věrohodnosti samotného díla. Zvláště z počátku vystupuje Jelínek jako cholerický hrubián mírně asociálních hodnot, což rozhodně nepředstavuje ideální kádr pro špionážní činnost v zahraničí a natož v ilegalitě. Navíc znám osobně některé jeho žáky z Kunratického gymnázia a jejich popis páně Jelínka takovéto sklony téměř vylučuje.

V celé knize se odráží až nekritická úcta autora k osobě van Haarlemově. Možná proto jsou značně nadsazeny jeho rozvědné úspěchy v Anglii. Podplukovník Jelínek byl jistě velmi cenný agent, jelikož po sérii defekcí následujících po srpnu 1968 padla téměř celá provýchodní agenturní síť v západních zemích, ale typově jsou jeho informace až terciálního charakteru (za primární jsou ve světě tajných služeb vždy považovány informace o tajných službách protivníka a za sekundární klíčové strategické informace - druhy a rozmístění zbraní hromadného ničení, zásadní politická rozhodnutí a pod.), přestože v odzbrojovacích rozhovorech sehrály možná výraznou úlohu. Rovněž se zdá nepravděpodobné, že by byl schopen tak významně uškodit izraelskému Mossadu, jak mu připisuje Kmenta. Spíš je to snaha autora, možná podporovaná samotným Jelínkem, vynahradit mu okolnosti jeho propuštění z Parkhurstu (nejtěžšího vězení Jejího Veličenstva - na příkaz politického vedení vyzradil ÚZSI Britům veškeré informace o Jelínkovi a jeho činnosti), které vnímal dotyčný jako svou osobní porážku...

Rovněž mám důvodné pochybnosti o v knize uvedených informacích ohledně soudního procesu s Erwinem van Haarlemem, lze uvěřit tomu, že to byl zatím jediný případ, kdy byl v Old Bailey (Stará Kauce, největší anglický kriminální soud) někdo odsouzen pod cizím jménem. Ale další informace, zvláště pak popis přístupu jeho přiděleného obhájce Mr. Lynche, Q.C. jsou krajně podezřelé - titul Q.C. (Queen´s Councilor - Královnin dvorní právní rada) se rozhodně nedává jen tak kdekomu a nevěřím,že by byl jeho nositel ochoten se snížit k tak špinavé hře... Každopádně z dalších pramenů vyplývá, že Kmenta nezmínil všechny důkazy o Jelínkově vinně.

Naopak velmi věrohodně působí vyprávění o van Haarlemových pocitech a myšlenkách ve vězení a po něm. Pro úplnost je třeba dodat, že jako reakce na tuto knihu vyšla kniha Johanny van Haarlem, která vysvětluje celou věc z jejího pohledu a jenž popisuje celou událost jako odporný zločin československé rozvědky a podplukovníka Jelínka osobně proti její osobě...

Celkově se určitě jedná o zajímavou knihu hodnou přečtení, ale je třeba k ní přistupovat s vyšší než obvyklou dávkou zdravé skepse. Podplukovník Jelínek byl bezesporu výtečný důstojník československé rozvědky a těžko může nést odpovědnost za to, jaká identita mu byla přidělena. Na druhou stranu to nebyl žádný superšpion, bez kterého by se zhroutil svět.

Pár zajímavých odkazů k tématu:

Kritický pohled na Kmentovu knihu - Kritika by byla oprávněnější, kdyby hned v prvním odstavci nebyly nepřesnosti (nelegálové se používali i v době mírové).

článek z Idnes.cz - který mne navedl na tuto knihu, je ve stejném duchu jako kniha...

[Cozzinnni]

Tak jsem se na netu dočetl, že Írán nechal vykopat 320 000 hrobů. Oni to snad Íránci s tou válkou proti USA a Izraeli myslí vážně...

Více informací tady

A nejhorší je na tom to, že zatímco si Amíci s Íránci budou vesele válčit, my se nedoplatíme za benzín, už teď je to nechutně drahé

[Hamster]

Oni to snad Íránci s tou válkou proti USA a Izraeli myslí vážně...

Ach ti zlí íránci. NATO může očekávat vyhlášení války každým dnem.

[Neferit Sr.]

Neumím si představit, že by v boji proti íránské armádě mohla americká či koaliční armáda ztratit 320 000 vojáků. Nebo je taky možné že něco nevíme.

[Vallun]

V konvenčním válečném tažení určitě ne, i když by to byl nelehký oříšek, tak převaha technologií je jednoznačná. Ale nikdo Ti nezaručí, že to konvenční konflikt bude, pokud k němu dojde...

Navíc tohle všechno nmůže být jen propaganda... Bylo by zajímavé vědět, co o tom říkají jejich vlastním obyvatelům.

[Vallun]

Stephen Coonts - Bojová akce
Deset podob války, která teprve přijde, od deseti nejlepších autorů

Navnaděn zajímavým podtitulem šáhnul jsem v knihovně po této publikaci v pravdě poctivých rozměrů a věnoval nemálo času do přečtení jejích více než 600 stran. Musím na rovinu přiznat, že to bylo z poloviny zklamání, neboť literární i militaristická kvalita vložených povídek byla značně nestejná. A ne vždy kvalita literární odpovídala té militaristické a naopak. Co hodnotím snad nejpozitivněji je předmluva napsaná S. Coontsem, která se věnuje soudobé válečné literatuře a věcem souvisejícím. V této pasáži je totiž zmíněno Conntsovo chápání pojmu technothriller, které, ač se s ním celkově neztotožňuji, přináší některé zajímavé pohledy, neboť "techno-thriller" považuje za válečný román současnosti. S tím nelze souhlasit z literárního hlediska, protože stále vznikají románová díla navazující svou formou na tradici Remarqua, Rollanda či Hemingwaye. Avšak toto tvrzení je pravdivé z toho hlediska, že vyjadřuje vztah části civilní (či spíše "civilní" - snad všichni autoři jsou bývalí důstojníci ozbrojených sil USA) veřejnosti k záležitostem války a ozbrojených sil. Technothrillery z tohoto hlediska představují jakousi rehabilitaci války a válečnictví v reakci na protiválečné nálady po Vietnamské válce. Lze tedy říct, že představují jakési vyznání contrapostvietnamské generace Američanů, jenž znovu našla svou hrdost v ozbrojené službě vlasti, a poukazují na stále vzrůstající potřebu schopných ozbrojených sil pro obranu demokracie a dalších zájmů USA.

Nejprve bych začal u těch povídek, které nejsou militaristicky tak zajímavé, což ale může být dáno i tím, že ony povídky vznikaly v době od počátku devadesátých let (naneštěstí nejsou konkrétně datovány). Hned první z nich je Coontsova vlastní - Džihád. Tato povídka vypráví o bývalém příslušníku U.S. Marine Recons, který je pod falešnou vlajkou pomstychtivé syrotkyně najat na likvidaci několika blízkovýchodních teroristických hlavounů kdesi v severoafrické poušti. Čtivost není špatná, ale povídka sama nepřináší nic nového nebo nezvyklého, krom takového detailu, že všechna letadla OV-22 Osrpay a jejich odvozeniny jsou zpětně lokalizovatelné díky systému GPS (něco podobného je běžně k dostání pro zabezpečení vozidel), takže ukrást si Ospraye pro soukromé použití se nejeví zrovna rozumné.
Vnitřní informace Deana Inga jsou psány pro mne nepříliš vyhovující ich-formou a navíc se jedná spíš o detektivku, případně špionážní román, než o militaristickou povídku, přesto s přimhouřením očí do výběru patří, neboť jako jedna z mnoha upozorňuje na nebezpečí terorismu, konkrétně v ní jde o snahu několika islámských teroristů pod zástěrkou běžného obchodu vyrobit na palubě nákladní lodi z běžně dostupných chemických látek výbušnou směs a odpálit jí v Oaklandu. Třetí a poslední z méně vyhovujících prací je Ralph Peters a jeho v Melnici žádná válka není – formou se nejvíce blíží klasickým (proti)válečným románům, vypráví příběh (jenž se zcela klidně mohl stát) z prostředí rozpadající se Jugoslávie a snaží se demonstrovat především krajně odlišnou mentalitu některých kultur ve srovnání s euroatlantickou civilizací.

Ostatní povídky již jsou militaristicky výživnější takže popořadě:
Dale Brown – Vůdcovské schopnosti
Povídka dějem předchází Poděsovi. Je kratší než onen "román" (cca 60 normostran) a odehrává se v čistě vojenském prostředí. Oproti Poděsovi je však podstatně kvalitnější, slušně čtivá a má myšlenku... Vypráví opět o důstojníkovi letectva Patricku MacLanahanovi (bo tak nějak:), který se jako operátor systémů elektronického vedení boje účastní na experimentálním letounu EB-52 Megafortress kontrolní činnosti v Perském Zálivu, zatímco na základně Randpolph ve Státech se rozhoduje o povyšování majorů letectva na podplukovníky (což představuje nejvýznamnější dělní zrna od plev v důstojnickém sboru US Air Force). Vtip je v tom,že zatímco major Patrick čelí modernizovanému sovětskému Tu - 160 Blackjack v Iránských službách, tak jeho armádní záznam hodnotí jakýsi plukovník Účetní služby letectva, jenž jej shledá natolik nezajímavým (všechny důležité záznamy jsou přísně a více tajné) a dokonce nepatřičným (kvůli fotografii a nedokončeným školením), že navrhne Formulář 772 - předčasné propuštění z armády...

Larry Bond – Improvizace
Odehrává se v blízké budoucnosti, kdy si Čína připravuje prostor pro okupaci Taiwanu. Z tohoto důvodu potřebuje vyřadit ze hry USA, proto pomocí obřího děla dle návrhu zesnulého Dr. Bulla (viz Frederic Forsyth – Boží pěst) začne sestřelovat satelity systému GPS, což poměrně rychle uvrhá Spojené státy do všestranné krize, neboť tento systém je nezbytný jak pro civilní, tak pro vojenský sektor. Reakce v rámci USA připomíná dobu počátku studené války – iniciativy ve vývoji protiopatření se chopí civilní jednotlivci a v neformální spolupráci s civilními společnostmi realizují projekt ozbrojeného raketoplánu, který čínské vesmírné ambice doslova uzemní.

James Cobb – Kavalérie
Záplatka se odvíjí za Afrických válek v roce 2020, kdy se bojištěm stane Mali jakožto klíčový stát severozápadní Afriky, co se týče přístupů do ostatních zemí. Proti Alžírské expanzi zde stojí početně nepatrné, avšak technicky nesmírně mocné prostředky novodobé pancéřové kavalérie. Cobb si představuje tanky budoucnosti kombinované s transportéry (tedy něco jako Merkava dnes) a doplněné o několik samočinných létajících a pojízdných modulů ovládaných dálkově, případně předprogramovaných.

H.W. Coyle – Kybernetičtí rytíři
Literárně nepříliš zdařilá a nijak zvlášť nápaditá povídka je věrná svému názvu, popisuje novou jednotku U.S.Army zaměřenou na ochranu amerických počítačových sítí. Nezapře inspiraci v Tom Clancy´s NetForce.

R.J. Piniero – Let Endeavouru
Snad nejméně pravděpodobná povídka, neboť předpokládá vytvoření vlastní Armády Rady Bezpečnosti OSN, včetně ozbrojeného satelitu(!!). Ten je unesen čečenským teroristou ruského původu a na jeho znovuzískání je vyslán zvláštní výsadek na palubě Endeavouru. Závěr povídky je snad přímo opsán z různých děl Sira A.C.Clarka.

David Hagberg – Kritický bod
Clancyovská povídka, napsaná velmi dobře, až na dějový zvrat, který lze zřejmě přičíst snaze o rychlé a stručné dokončení. Opět se týká snahy Číny o obsazení provincie Taiwan, tentokráte umocněné tím, že na tento ostrov utekl jeden z nejnebezpečnějších disidentů, lidový kazatel demokracie Ši-Ščung. Řešení situace se ujímá zástupce ředitele CIA pro operace MacGarvey, který s pomocí U.S.S. Seawolf unese Ši-Ščunga z Taiwanu, čímž alespoň dočasně zabrání čínské agresi.

Barret Tillman – Skyhawk na věky
Možná nejoriginálnější zápletka opět souvisící s Čínou a jejími světovládnými ambicemi. Pomocí více či méně legitimních úplatků a jiného nátlaku dosáhne Čína dohody o koupi vyřazené letadlové lodi Santa Cruz pro své námořnictvo. Během výcviku u kalifornského pobřeží prováděného soukromou společností (tvořenou bývalými vojáky) dojde k situaci, že se američtí instruktoři střetnou se svými čínskými žáky a jejich původními sovětskými poradci v bitvě o loď, jenž do USA dopravuje kufříkové atomové zbraně.

Celkově se nejedná o úplně špatnou sbírku povídek, i když jsem od ní očekával více. Především, bez Clancyho a Di Mercuria se nejedná o nejlepší (a to ani jen současné americké) autory příslušných žánrů.

[Cozzinnni]

Neferit sr. :No, těch 320 000 hrobů nechali vykopat Íránci pro své vlastní válečné oběti. Amíci připravují spíše vaky na pozůstatky padlých, jako v Iráku, kde připravili 17 000 vaků pro operaci Pouštní meč a ztráty přitom byly nižší než na leckterém cvičení NATO.

A technologická převaha: To je jasné, podle mě se bude opakovat Pouštní bouře jen s tím rozdílem, že íránská armáda je přece jen asi kvalitnější než "neohrožení" iráčtí vojáci. Mám takový pocit, že Íránci vlastní pár exportních F-15, co je na tom pravdy?

[Geralt]

Tak bez mučení se přiznám, že nevím jaké byly koaliční ztráty během té operace. Ale dost pochybuju o tom, že na "leckterém cvičení NATO" by se lidské ztráty (běžně) počítaly minimálně v desítkách.

Kopání vlastních hrobů před válkou rozhodně není způsob jak zvednout morálku vlastního mužstva.

[Cozzinnni]

Geralt: No, publikace Rozhodující bitvy uvádí, že když americká 101. výsadková divize dosáhla údolí Eufratu, hlásila pouze jednoho zraněného, což překonalo i ty nejoptimističtější představy o ztrátách.

[Vallun]

Je pravda, že americké ztráty u pozemních jednotek byly překvapivě malé...navíc, co si vybavuji, tak největší ztráty na vojenském cvičení (avšak námořním) činí snad tisíc mužů - moře je živel vždycky, i dkyž jde jen o cvičení...Takže takto limitovnaé to i pravda být může...

[Geralt]

Z postupu jednoho útvaru zase nelze odvozovat situaci na celém bojišti. Co jsem prohledával odkazy, dostal jsem se k zmínkám o nějakých 20-30 mrtvých. Link zde. Což je sice opravdu velmi nízké číslo, ale na srovnání se cvičením NATO mi to pořád nestačí.

Reagoval jsem především proto, že si pamatuji Neferitova líčení o ČSLA, v nichž se mj. zmiňoval o obavě velení z lidských ztrát během cvičení s ostrými. Jestli se nepletu, a Neferit mě kdyžtak doufám opraví, vedlo to až tak daleko, že se zkrátka cvičení ostrými omezila. Pokud se i velení armády ve státě, který se nemusel ohlížet na nezávislá média nebo tlak občanských iniciativ, obávalo reakcí na případná úmrtí, co teprve říci o zemích NATO, které v tomto ohledu byly daleko jinde? Neumím si představit, jak by se tam přešla situace, kdy během cvičení běžně zemře nějakých 30-40 vojáků.
Za obrázek nám může posoudit událost stará tak dva týdny, kdy na jedné z přehlídek ve Francii voják omylem střílel ostrou municí, a zranil přitom asi šestnáct lidí. Náčelník GŠ resignoval. Pochopitelně to není přesně totéž jako vojenské cvičení, ale myslím, že princip tlaku na zodpovědnost zůstává stejný.

[Javor]

...ztráty přitom byly nižší než na leckterém cvičení NATO.

Nejde náhodou o kalkulované ztráty při štábních cvičeních, či jak se říká tomu, když si jen generálové posunují vlaječky o mapě?

[Vallun]

Geralt - znovu - máme tu i námořnictvo... Když se Ti během cvičení potopí ponorka, takl mšá hned skoro +- 100 mrtvých, že...;)

[Geralt]

Ano. Jenže jistě uznáš, že ponorka se nepotápí na "leckterém cvičení NATO". (Mj. zaplať pánbůh!) Omlouvám se, že se to zvrhává ve slovíčkaření, ale zkrátka to leckteré mi přišlo v úvodním příspěvku jako stěžejní. Pak to vypadá, že podobné ztráty jsou prostě během vojenských cvičení běžné, s čímž nesouhlasím. Nepolemizuju s tím, že se to nemůže stát - ostatně více pravděpodobným zdrojem katastrofy se jeví pád plně naloženého transportního letadla.

[Vallun]

Geralt - aha, já četl leteckém:) ale i tak bych řekl, že najdeme v historii nějakých deset cvičení států NATO (odhad) kde bylo 50 a více mrtvých... Což samozřejmě je údaj, který nicmoc nevypovídá:)

No, co si vybavuji, tak Státy ztratily behěm "cvičení" (jiných, než ostrých plaveb) nejméně 3 ponorky a Spojené království ještě jednu další... Má paměť naneštěstí, si nechce vybavit ta jména...:( Pád velkého transportního letounu si (naštěstí pro vojáčky) nevybavuji...:) Zkrátka cvičení a kór velké manévry, nejsou činnost bez rizika...