Sigil: Diskusní fórum

Tak teď z trochu jiného soudku. Tady je troška milostných básniček. Všechny vznikli v době, kdy jsem byl úplný blázen do jedné holky (jak jinak, že?). A vlastně jsem do ní zamilovaný doteď. Je to oslava jí samé, vyjádření mé lítosti nad tím, že mi není dopřáno s ní být a taky by s toho mělo plynout určitá věc. A to, že by člověk neměl nikdy přestat věřit v sám sebe a ať mu osud háže jakkékoli klacky pod nohy, nikdy by se neměl vzdát... Takže:

Procházíš se mými sny, jsi tam tak vznešená,
Jak princezna, co v náručí rytíře je nesena.
U tebe tajemný člověk pokorně stojí,
Pokleká před Tebou ve své naleštěné zbroji.
Pokleká a ze své lásky k tobě se vyznává,
Poté se sám do neznáma vydává.
Kráčí neúnavně po nekonečných pláních,
Kráčí už Věky, avšak jemu nezáleží na nich.
Stále myslí na tu dívku, kterou mohl spatřit,
Složil by ji k nohám celý svět, jen musel by mu patřit.
Myslí na ni, když slunce oblohou pomalu pluje,
Chce aby věděla, že on ji nejvíce miluje.
Myslí na ni, když měsíc svou ukolébavku zpívá,
Chce aby věděla, že o ní nádherné sny mívá.

***

Závidím trávě, po které bosou nohou kráčíš,
Závidím slzám, kterými si svou tvář smáčíš,
Závidím kapkám deště, které po těle Ti stékají,
Závidím slunečním paprskům, které pomalu Tě svlékají,
Závidím peřině, kterou celá se přikrýváš,
Závidím polštáři, na který každou noc uleháš,
Závidím ptákům, kteří ráno Tě vítají,
Závidím větru, který hladí Tě potají,
Závidím všem těmto věcem ……
Neboť pro Tebe bije mé srdíčko.

***

Proč se dívám na hvězdy a přitom myslím na ni?
Proč se stále otáčím, i když za mnou nic není?
Proč mi štěstí mezi prsty neustále uniká?
A proč ten čas tak strašně rychle utíká?
Proč dělám věci krásnější než doopravdy jsou?
Proč proti mně andělé zbrojí, proč proti mně jdou?
Proč stále přemýšlím a ani nevím o čem?
Proč jdu proti stínům s tím nejtupějším mečem?
Proč mě Valar nevyslyší, vždyť já chci jen tak málo!
Proč se musím budit s tím, že „to se mi jen zdálo“?
Proč stále někam kráčí a ani nevím kam?
Milióny proč, sám sebe se ptám…

***

Vodopády slz padaj od jezera vzpomínek,
V mém srdci teď žhne jen strašně slabý plamínek,
Stačí aby vítr sfoukl tu naději poslední,
A už si nikdy nevychutnám jasné slunce polední.
Temnota mě obejme, budu se cítit sklíčen,
Budu bloudit po sférách a hledat co je klíčem,
K tomu abych odemkl dveře k mému spasení,
Pak možná znovu naleznu do života nadšení.
Teď však musím doufat, že ten plamínek nezahyne,
Že ani jedna vteřina beznaděje neuplyne.

***

Když v noci hvězdičky na nebi září,
Díváš se na ně? Cítíš jak hladí Tě po tváři?
Cítíš tu jejich neskutečnou moc?
Vidíš jak prozáří i tu nejtemnější noc?
I když jsou od nás milióny kilometrů vzdáleny,
Stejně jsou to ty nejjasnější večerní lucerny,
Ta jejich nádhera slovy popsat se nedá,
K tomu nám chybí ta správná něha.
Proč se jen lidé žehnou za mocí, bohatstvím a slávou?
Když ten největší poklad mají přímo nad hlavou?

***

Slzičky smutku stékají mi po tváři,
Ani jedna hvězda na nebi nezáří,
Obloha je zatažena, stejně jako srdce mé,
Kdo pohladí mne teď? Kdo zlé myšlenky zažene?
Zběsile utíkám schovat se do svého nitra,
Jenže co bude za týden? Co bude zítra?
Ten sen se mi zhroutil jak domeček z karet,
Kapičky smutku stékají mi na ret.
Kapičky smutku, ty kruté perly osudu,
Nikdy jsem netušil, že zažiji takového studu.
A teď tu stojím a nevím co mám říct,
Nevím co mám dělat, nevím co má být.
Můžu tu jen stát, utápět se v zoufalství čirém,
Jen jako trosečník, co sám bloudí po moři širém.
Jsem teď dokonale na dně, smečka vlků už se blíží,
Co mám jen dělat, když ke mě si to míří?
Co mám jen dělat, když cítím jejich dech?
Když cítím jak mráz mi běhá po zádech?
Vkládal jsem do sebe takové naděje,
Jenže zklamal jsem, zklamal jak příběh bez děje.

***

Když slunce na konci dne pomalu zapadá,
Když večerní chlad dýchá mi na záda,
Když slunce sklání těsně nad obzorem,
Když se snaží splnit zákon dávno psaných norem,
Když slunce zakončuje svou celodenní pouť oblohou,
Když již jeho paprsky na zem dopadnout nemohou,
Chci Ti říct, že myslím na Tebe a na Tvou tvář,
Neboť jsi to ty, kdo píšeš mi můj snář.
Na stránky mé duše píšeš perem stříbrným,
Stále víc a víc blížíš se metám mým vysněným,
Trefila jsi srdce mé jistou rukou lučištníka,
Já mám Tě rád, nebo tak nějak se to říká,
Když jeden člověk vloží druhému do života naději,
Pak nezáleží na zápletce, příběhu či na ději,
Záleží jen na postavách, na jejich přesvědčivém výkonu,
Záleží jen na tom, že nepodlehnou ničemu a nikomu.

LA: No... ehm... poezie

Já jsem nevěděl,že ty básníčky pro Veu shromažduješ

LA: No a ne? Třeba se mi budou ještě hodit

Že bys je zas použil na jinou jo?

Podle mého názoru se to dá aplikovat...

Pokud se ty dvě neznají,tak určitě-no ale abych nebyl už moc dlouho OT,myslím,že ty básničky jsou docela povedené,ale nevím,jestli se s nimi ještě v dnešní době dá někdo zblbnout

Popravdě nečekal bych od mladého muže:

1) že něco takového napíše
2) že to tady zveřejní

Ale jsem rád, že takoví mladí muži, v dnešní době stále ještě existují.
Zamyslel jsem se, a předpokládám, že toho jsi chtěl dosáhnout crovaxi e-v.
A taky trochu zavzpomínal na doby plné inspirace.
Docela by mě zajímalo, jak na takovéto snahy nahlíží představitelky nežnější poloviny lidstva. Mám obavu, že to v dnešní době moc "nežerou".

LordArian píše:Já jsem nevěděl,že ty básníčky pro Veu shromažduješ

2LA: Ty seš ale drbna, co nevíš nepovíš viď.

Mno, ale docela by jste se divili. Myslím, že starodávné dvoření se dámám s kytkou v ruce a skládání básniček, se jim stále líbí. A vím, že holku dokáže taková básnička velice potěšit... a řekněte jim, že jste to složil vy a máte nálepku "šíleného romantika" Ne všechny staré zvyky ze světa vymřeli...

Tokkar: Já nikde nic nerozhlašuju-mluvil jsem s crovaxem

lordarian: mezi dvouset ocima.lol

crovax en-vec : Mal by si ho naučiť čo som chcel povedať tým svojim podpisom

lordarian: mam te od nukeho naucit to co chtel rict tim svojim podpisem... lol