Od vylodění po Berlín -WW2 cyklus
Napsal: 8.7.2008 16:15
Zde prezentuji takovou minisérii, kterou dělám společně s jedním mým kámošem. Všechno je to jeho nápad, včetně hrubého konceptu, jelikož jsem si myslel, že je to škoda nezveřejnit, zveřejňuji to poté, co jsem jeho koncepty předělal do čtivější formy.
Od vylodění po Berlín
1.díl
Datum: 6. června 1944
Místo: Normandie, Francie, pláž Juno, úsek Mike
Čas: 7:35
Moře pod ocelově šedou oblohou klidně šumělo. Slabé vlnky omývaly pláž a racci kroužili okolo. Člověk by ani neřekl, že je válka…
Oceloví ježci na hladině však tento omyl vyvracelo. A také to, že vesnice za pláží, Berniéres, Saint-Aubin a malý přístav Corseulles-sur-Mer se hemžily německými vojáky, kteří hned za písečnými dunami pláže zbudovali opevnění.
Náhodný pozorovatel by ani nevěděl, že se schyluje k největší invazní operaci v dějinách lidstva. Na moři již touto dobou totiž byly tisíce a tisíce spojeneckých vyloďovacích plavidel, které nesly desetitisíce mužů, většina z nich byli nováčci, kteří nevěděli, že je čeká krveprolití…
Seržant Robert Petters, kterého jeho vojáci znali spíše jako seržanta Boba, se nervózně ošíval ve vyloďovacím člunu. Spolu s ním tam byla jeho rota patřící k Royal Winnipeg Rifles, naprostou většinu tvořili devatenáctiletí a dvacetiletí mladíci, kteří dobrovolně vstoupili do armády. Skoro nikdo z nich netušil, co leží před nimi. Pevně svírali své zbraně a nervózně hleděli přes bočnice člunu před sebe.
Petters byl již válečný veterán, bojoval na Sicílii a v Itálii, ale teď velel partě zelenáčů. Nedělal si iluze, z brífinku věděl, že Němci jsou dobře zakopaní a že vylodění se pravděpodobně zvrhne v masakr. Věděl, že touhle dobou se již bojuje na plážích po celé Normandii. Věděl, že výsadkáři, ať už američtí nebo britští, buď splnili své úkoly, nebo jsou mrtví či zajatí.
Z myšlenek ho vytrhla sprška vody. Dostali se na dostřel německých minometů a děl. V dálce již viděli obrys pláže. Petterse zneklidnilo, že nevidí téměř žádné výstřely. Samozřejmě, raketové lodě a námořní děla pláže bombardovaly, ale že by Němce úplně vyhladily?
Sem tam do bočnice narazila zbloudilá kulka a neškodně se odrazila do vody.
Petters se otočil a spatřil radistu, desátníka Connaugheye, který se třásl jako osika. Petters se mu nedivil. Sám měl co dělat, aby jeho třas neviděli vojáci.
„My umřeme, seržante?“
Petters ho otcovsky poplácal po rameni: „Zvládneme to, desátníku. Bůhví, že se nám to povede.“
Pak nahlédl ven. Dělostřelba houstla, všude létala vodní tříšť, ale i přes to viděl, že k cíli zbývá ani ne padesát metrů.
Otočil se na své muže a pomyslel si, kolik z nich dnes zemře.
„Chlapi! Jakmile se člun otevře, na nic nemyslete a co nejrychleji běžte k…“
Hromová exploze ho přerušila. Jeden ze člunů najel na minu, která ho i s posádkou roztrhala na kusy. Do člunu dopadla ožehlá ruka a proděravělá helma. Někteří vojáci začali panikařit.
Další exploze. Dělostřelecký granát zasáhl jeden obojživelný Sherman DD přímo do motoru. Kusy pancíře zabubnovaly na člun, jeden dlouhý kus zasáhl jednoho vojáka do hrudi a probodl ho skrz na skrz. Medik se ani nesnažil mu pomoci, bylo jasné, že tohle nemůže přežít.
Petters zařval: „Po otevření běžte co nejrychleji přes pláž k betonový hrázi, jasný?“
Všichni souhlasně přikývli.
Zachvění, skřípání písku o kov a poté motor člunu utichl.
Petters v duchu odpočítával poslední sekundy…
Pak první voják v řadě, kapitán Spencer, prudce rozrazil kovová dvířka člunu a vojáci vyběhli ven. V polovině lávky uslyšeli nezaměnitelný zvuk „trhání látky“, který mohl patřit jedině kulometu MG42. Dávka dopadla mezi vybíhající vojáky. Jedna z kulek zasáhla vojína Gordona přímo do čela, prolétla skrz a od rýče na jeho zádech se odrazila na vojína Nixona. Vystříkla krev a Nixon se zhroutil. Petters, který vyskočil ze člunu hned za ním, viděl, že vojínovi chybí celá jedna půlka čelisti. Seržant po něm hmátl, svůj Enfield popadl do jedné ruky a druhou začal bolestí řvoucího Nixona vléct k betonové hrázi, která se zdála jediným spolehlivým úkrytem proti německým kulkám.
Vojáci ze všech sil, obtěžkáni výstrojí, běželi k hrázi. Několik z nich v běhu klopýtlo, padlo a už nevstalo. Petters Nixona stále táhnul. Okolo uší mu hvízdaly kulky, ale on vojína, který už mezitím bolestí milosrdně omdlel, prostě nedokázal pustit. Jestli to byla odvaha, nebo strach, co mu sevřelo ruku okolo Nixonova ramene, na to nemyslel. Jediné, co mu běželo hlavou, bylo dostat se co nejrychleji k hrázi.
Ohlušující rána, sprška písku a když Petters přišel k sobě, uvědomil si, že nedrží Nixona, ale pouze jeho ruku. Pustil jí a rozběhl se k hrázi. V uších mu pískalo a nohy si šly, kam chtěly. Padl na kolena, když náhle ucítil něčí ruku na rameni, jak ho táhne k hrázi. Teprve tam přišel k sobě.
Sluch se mu vrátil takřka hned potom, co dorazil k hrázi. Zvuky bitvy, rachot kulometů, nářek raněných a umírajících a exploze granátů mu z hlavy vyhnaly veškeré jiné myšlenky.
„Seržante!“
Petters se otočil na volajícího, desátníka Bowna, který ležel pod hrází a pevně třímal svůj Bren.
„Ano vojáku?“ Petters musel řvát, co hlasivky dovolily, aby překřičel hluk bitvy.
„Co dál, pane?“
Vojáci, kteří se krčili pod hrází, mysleli na to samé a otočili se na Petterse.
„Tahle zeď musí k čertu, jinak tu zůstaneme jako na talíři,“ odvětil seržant. „Teď musíme počkat na nějakej tank, kterej tu zeď krapet pocuchá!“
Sám doufal, aby to trvalo co nejkratší dobu. Pohled na pláž, kde ležely desítky mrtvých a umírajících Kanaďanů ho v jeho doufání utvrdily.
Dalších pár lodí přirazilo ke břehu, mezi nimi i pár tankových. Dvě z nich přistály sotva dvacet metrů od Petterse a jeho mužů. Jedna sice prakticky okamžitě dostala zásah a spolu s naloženým Shermanem vzplanula, ale z druhé bez úhony vyjel plamenometný Churchill Crocodile a namířil si to přímo k seržantovi. Zastavil se, sklopil hlavní dělo a Petters pochopil, co má střelec tanku v úmyslu.
„Pryč!“ zařval a vojáci pár metrů přikrčeně odběhli.
Výbuch, na kryjící se vojáky dopadlo pár menších kusů betonu a když se dým rozptýlil, v hrázi zela velká díra, která odhalovala ostnatý drát a za ním již první německé zákopy a jeden dřevený bunkřík.
Petters se náhle cítil tak nějak uvolněněji. Tohle už byl styl boje, který mu vyhovoval.
Otočil se na vojáky: „Bajonety! Jdeme k fricům na návštěvu!“ Neměl rád tyto pseudoheroické hlášky, ale teď si nějak nemohl pomoci. Sáhl k pasu, vytáhl krátký bajonet „spike“ a nasadil ho na hlaveň své zbraně, stejně jako dalších několik vojáků, kteří měli taktéž Enfieldy. Zbytek jenom zbraně pevněji sevřeli.
Petters se zhluboka nadechl a poté se prudce zvedl.
„Tak jdem!“
Jeho muži se zvedli a vyrazili vpřed. Ostnatý drát byl porušen kusy hráze a Petters ho snadno přeskočil a dopadl do zákopu. Málem si přitom zlomil nohy pod váhou výstroje. Syknul bolestí, když v tom si všiml Němce, který zmateně přebíjel svojí Kar-98k. Petters se prudce otočil a střelou od boku ho zasáhl do břicha. Němce síla náboje .303 hodila na záda, kde na něj dopadl desátník Bown.
Petters pohybem, který opakoval už od Sicílie, pušku přebil a kývl na Bowna a dalších pár mužů, vojína Jacksona, svobodníka Picktona a vojína Harrise, který třímal Enfield s optikou.
„Jdeme!“ zavelel seržant a společně šli dál zákopem.
Hned za prvním ohybem se na Petterse vrhnul Němec. Samopal MP40 držel nad hlavou, zřejmě měl v úmyslu seržantovi zbraní rozbít hlavu. Petters se instinktivně sehnul a výpadem vrazil bajonet Němci do břicha. Ten upustil zbraň a zařval bolestí. Petters bajonet vytrhl a druhou ránou zarazil spike umírajícímu přímo do oka. Němcovo tělo se naposledy napjalo a poté padlo na záda. Svobodník Pickton upustil svého Stena, popadl německý samopal a tázavý Harrisův pohled ho zastihl zrovna, když ze sumek mrtvoly bral zásobníky: „Jsem slyšel že je kvalitní.“
„Ty jsi houby patriot,“ odvětil Harris.
„Zmlkněte a pojďte,“ řekl Petters, který si mezitím otřel spike od krve o německou uniformu a teď vyrazil vpřed.
Další exploze je všechny donutila zahučet do zákopu. Objevila se další díra v hrázi, ale hromada suti zákop zatarasila. Jackson se protáhl okolo Petterse a vylezl po hromadě sutin nahoru dříve, než ho mohl seržant zastavit. Vzápětí se ozval štěkot kulometu a Jackson dopadl zpět s pěti průstřely v těle.
Petters o dřevěném bunkříku věděl, ale Jackson zřejmě ne. Seržant se na mrtvého smutně podíval. Kam až může zajít nepozornost.
Nad zákopem se objevily pásy, jak je Churchill Crocodile přejížděl. Petters vyhlédl ven a viděl, jak zastavil a vyslal proud ohně na bunkřík, který prakticky okamžitě vzplanul. Rozrazila se boční dvířka a vyběhli dva Němci, jednomu z nich hořely záda. Jednoho z nich skolil kulomet BESA vedle Churchillova kanonu, druhý Němec se přeměnil na další zářez na pažbě Harrisovy odstřelovačky.
Churchill se valil dál směrem ke Courseulles-sur-Mer a Petters toho okamžitě využil. Spolu s vojáky vyskočili ze zákopu a kryje se za tankem postupovali k prvním domům. Z oken statku pálil kulomet, kulky se ale neškodně odrážely od pancíře.
Tank dosáhl plotu, když se od něj vojáci odpoutali, plot přeskočili a pár rychlými kroky dosáhli stěny s oknem. Petters, zády opřený o zeď, vytáhl granát a pokynul Bownovi. Ten se rozmáchl a pažbou rozbil okno, do kterého vzápětí vletěl Pettersův granát. Ozvala se exploze a ven vyletěla smršť skla, dřeva a porcelánu. Jakmile se rozptýlil dým, Bown skočil dovnitř, následován Pettersem a Harrisem. Jednoho Němce výbuch odhodil na protější zeď a když uviděl Bowna, okamžitě hmátl po své P38. Kanaďan byl rychlejší.
Ocitli se zřejmě v něčem, co bývalo útulným obývákem. Granát zde nadělal spoušť. Zpod převržené skříně trčela zakrvácená ruka v německé uniformě, která třímala Parabellu. Harris po ní nadšeně skočil a zastrčil si jí za opasek.
Petters opatrně nahlédl ze dveří, nejdříve do protější kuchyně a poté nahoru na schodiště. Odtud se také ozval výstřel a kulka se zaryla do zdi ani ne dva centimetry od seržantovy hlavy. Ještě si ani nestačil uvědomit, co se stalo, když ho Pickton popadl za batoh a zatáhl ho zpět. Vystřídal ho Bown, který zákeřného Němce zabil krátkou dávkou.
„Příště se raději koukněte, kam strkáte hlavu, pane, taky se mohl trefit,“ okomentoval to Pickton, který byl přinejmenším stejně vystrašený jako Petters, který se zmohl jen na zamumlané „díky.“
Takhle blízko k němu ještě smrt nebyla. Dva centimetry. Byla by z něho jen další položka v seznamu padlých…
Z druhého parta zahřměl kulomet. Petters se vzpamatoval. Enfielda odložil, vzal si od Picktona samopal a naznačil Bownovi, ať kryje vršek schodů. Bown přikývl a zamířil vzhůru. Petters pomalu se zbraní napřaženou vystoupal a uviděl, jak v místnosti napravo od něj klečí za kulometem dva Němci a pálí na pláž. Právě díky rachotu své zbraně zřejmě neslyšeli výstřely na schodech a výbuch granátu zřejmě považovali za dělostřelecký granát.
Petters si klekl do dveří a zařval: „Hende hoch!“
Oba Němci se zmateně otočili a téměř současně se vrhli každý na jinou stranu. Petters instinktivně stiskl spoušť.
Ozvaly se tři rány a poté kovové zacvakání. Jeden Němec byl mrtvý, ale druhý stačil skočit za převržený stůl.
„K čertu!“ zařval samou nervozitou Petters, ukryl se za roh a vytáhl granát. Odjistil ho a hodil dovnitř. Ozval se výbuch a Petters vrazil dovnitř. Granát stůl ošklivě potrhal, ale byl to solidní kus dřeva a Němci zřejmě (aspoň prozatím) zachránil život. Petters se naklonil za stůl a na zmateného a omámeného Němce namířil svůj revolver Webley.
„Hende hoch!“
Němec sáhl po své pistoli. Petters s hřejivým pocitem, že dodržel Ženevskou konvenci, stiskl spoušť a německá krev potřísnila zeď.
Zezdola se náhle ozvalo německé „Hende hoch!“ a anglické „Zahoď to!“ Petters okamžitě seběhl dolů a teď pozoroval, jak Harris, Bown a Pickton míří na tři Němce, kteří vylezli ze sklepa.
„Hende hoch!“ „Zahoď to!“ „HENDE HOCH!!“ „ZAHOĎ TO SKOPČÁKU!!“
Rozrazil se zadní vchod a dovnitř vběhlo dalších několik Kanaďanů se zelenými barety v čele s mohutným poručíkem. Okamžitě, jak spatřili Němce, namířili na ně své zbraně. Němci si uvědomili svou beznadějnou situaci a upustili zbraně.
Petters sklonil svůj Webley a potřásl si s příchozím rukou: „Poručík De Goll,“ představil se poručík.
„Seržant Petters. Díky, asi by to tu bez vás nedopadlo dobře,“ odvětil s úlevou Petters.
„Za málo. Á, omluvte mě,“ odpověděl De Goll a vyběhl ven. Před statkem zastavil Sherman, otevřel se poklop a velitel tanku se otočil na De Golla, který vylezl na věž.
„Co se děje, poručíku,“ zeptal se tankista.
„Dvěstě metrů za touhle zatáčkou je kostel plnej skopčáků. Mají tam i nějaký děla,“ ukazoval rukou poručík.
„Dobře, díky. Dáme si pozor,“ řekl tankista a zmizel v tanku.
„Půjdeme s vámi,“ dodal ještě De Goll a pokynul svým i Pettersovým mužům. Všichni vyběhli ven, Petters si vzal zpět svůj Enfield a nyní pomalu postupovali vedle tanku.
Ani nestačili vyjet ze zatáčky a dávka z kulometu zabila dva z De Gollových mužů. Tank s trhnutím zastavil, natočil věž a vypálil. Granát prorazil zeď kostela a sutiny zavalily okop s kulometem.
Petters, který si urovnával helmu a vstával, si všiml Němce, který v rozvalinách domu naproti pozvedl svůj Panzerfaust. Okamžitě zvednul zbraň a vystřelil. Kulka roztříštila kus zdi čtvrt metru od německého vojáka, který raketu odpálil. Petters se zmohl jen na „K zemi!!“
Hlavice zasáhla Sherman do věže a naprosto jí zničila. Petters ani nemusel moc přemýšlet, tohle posádka nemohla přežít. Němec tam již nebyl, Harris mu prohnal kulku hlavou.
Z kostela začaly teď štěkat kulomety a ostatní zbraně. Vedle budovy navíc byly protitankové kanony PaK 40.
Petters,stejně jako všichni, které neodhodil výbuch Panzerfaustu, se jen bezmocně krčili pod vrakem tanku. Picktona viděl, jak si bezmyšlenkovitě kopáčkem kope kryt na dlažbě. Petters se k němu doplazil a zatáhl ho pod vrak.
Leželi tam sotva minutu, ale seržantovi to připadalo jako věčnost.. Na vrak bubnovaly kulky a Petters se klepal čím dál tím více při pomyšlení, že dříve či později na ně Němci zaměří PaK a pošlou je všechny do pekel.
Pak náhle zaslechl burácení leteckých motorů. Seržant překvapeně vzhlédl a uviděl tři Typhoony s podvěšenými pětisetliberními bombami. Dva z nich bomby odhodily na kostel. Obrovská exploze kostel rozmetala na kusy. Petters se jen bezděčně skrčil a na vrak dopadlo pár kusů sutin. Třetí Typhoon se postaral o děla. Stroje ještě párkrát zakroužily nad troskami kostela a poté zmizely.
Petters opatrně vylezl a se zbraní napřaženou před sebe pomalu kráčel k tomu, co zbylo z kostela. Ze sutin se vyhrabalo asi deset Němců, kteří neměli pomyšlení na nějaký boj.
„Nicht shiessen, bitte!“ volali jeden přes druhého a zahazovali zbraně. Vzápětí k nim přiběhlo pár Kanaďanů, kteří je odvedli.
Ještě pár desítek minut zaznívaly z ulic výstřely, ale vesnice již byla v kanadských rukách, Petters si vyčerpaně sednul, sundal si helmu a otřel pot a špínu z obličeje. Podíval se okolo sebe. V troskách města tam leželi jak Němci, tak mnoho Kanaďanů. Ten pocit po vítězné bitvě dobře znal a vítal ho.
Chvíli poseděl a poté opět popadl zbraň, nasadil helmu a vydal se na improvizovaný štáb pro další rozkazy.
Konec první části.
TO BE CONTINUED.
Od vylodění po Berlín
1.díl
Datum: 6. června 1944
Místo: Normandie, Francie, pláž Juno, úsek Mike
Čas: 7:35
Moře pod ocelově šedou oblohou klidně šumělo. Slabé vlnky omývaly pláž a racci kroužili okolo. Člověk by ani neřekl, že je válka…
Oceloví ježci na hladině však tento omyl vyvracelo. A také to, že vesnice za pláží, Berniéres, Saint-Aubin a malý přístav Corseulles-sur-Mer se hemžily německými vojáky, kteří hned za písečnými dunami pláže zbudovali opevnění.
Náhodný pozorovatel by ani nevěděl, že se schyluje k největší invazní operaci v dějinách lidstva. Na moři již touto dobou totiž byly tisíce a tisíce spojeneckých vyloďovacích plavidel, které nesly desetitisíce mužů, většina z nich byli nováčci, kteří nevěděli, že je čeká krveprolití…
Seržant Robert Petters, kterého jeho vojáci znali spíše jako seržanta Boba, se nervózně ošíval ve vyloďovacím člunu. Spolu s ním tam byla jeho rota patřící k Royal Winnipeg Rifles, naprostou většinu tvořili devatenáctiletí a dvacetiletí mladíci, kteří dobrovolně vstoupili do armády. Skoro nikdo z nich netušil, co leží před nimi. Pevně svírali své zbraně a nervózně hleděli přes bočnice člunu před sebe.
Petters byl již válečný veterán, bojoval na Sicílii a v Itálii, ale teď velel partě zelenáčů. Nedělal si iluze, z brífinku věděl, že Němci jsou dobře zakopaní a že vylodění se pravděpodobně zvrhne v masakr. Věděl, že touhle dobou se již bojuje na plážích po celé Normandii. Věděl, že výsadkáři, ať už američtí nebo britští, buď splnili své úkoly, nebo jsou mrtví či zajatí.
Z myšlenek ho vytrhla sprška vody. Dostali se na dostřel německých minometů a děl. V dálce již viděli obrys pláže. Petterse zneklidnilo, že nevidí téměř žádné výstřely. Samozřejmě, raketové lodě a námořní děla pláže bombardovaly, ale že by Němce úplně vyhladily?
Sem tam do bočnice narazila zbloudilá kulka a neškodně se odrazila do vody.
Petters se otočil a spatřil radistu, desátníka Connaugheye, který se třásl jako osika. Petters se mu nedivil. Sám měl co dělat, aby jeho třas neviděli vojáci.
„My umřeme, seržante?“
Petters ho otcovsky poplácal po rameni: „Zvládneme to, desátníku. Bůhví, že se nám to povede.“
Pak nahlédl ven. Dělostřelba houstla, všude létala vodní tříšť, ale i přes to viděl, že k cíli zbývá ani ne padesát metrů.
Otočil se na své muže a pomyslel si, kolik z nich dnes zemře.
„Chlapi! Jakmile se člun otevře, na nic nemyslete a co nejrychleji běžte k…“
Hromová exploze ho přerušila. Jeden ze člunů najel na minu, která ho i s posádkou roztrhala na kusy. Do člunu dopadla ožehlá ruka a proděravělá helma. Někteří vojáci začali panikařit.
Další exploze. Dělostřelecký granát zasáhl jeden obojživelný Sherman DD přímo do motoru. Kusy pancíře zabubnovaly na člun, jeden dlouhý kus zasáhl jednoho vojáka do hrudi a probodl ho skrz na skrz. Medik se ani nesnažil mu pomoci, bylo jasné, že tohle nemůže přežít.
Petters zařval: „Po otevření běžte co nejrychleji přes pláž k betonový hrázi, jasný?“
Všichni souhlasně přikývli.
Zachvění, skřípání písku o kov a poté motor člunu utichl.
Petters v duchu odpočítával poslední sekundy…
Pak první voják v řadě, kapitán Spencer, prudce rozrazil kovová dvířka člunu a vojáci vyběhli ven. V polovině lávky uslyšeli nezaměnitelný zvuk „trhání látky“, který mohl patřit jedině kulometu MG42. Dávka dopadla mezi vybíhající vojáky. Jedna z kulek zasáhla vojína Gordona přímo do čela, prolétla skrz a od rýče na jeho zádech se odrazila na vojína Nixona. Vystříkla krev a Nixon se zhroutil. Petters, který vyskočil ze člunu hned za ním, viděl, že vojínovi chybí celá jedna půlka čelisti. Seržant po něm hmátl, svůj Enfield popadl do jedné ruky a druhou začal bolestí řvoucího Nixona vléct k betonové hrázi, která se zdála jediným spolehlivým úkrytem proti německým kulkám.
Vojáci ze všech sil, obtěžkáni výstrojí, běželi k hrázi. Několik z nich v běhu klopýtlo, padlo a už nevstalo. Petters Nixona stále táhnul. Okolo uší mu hvízdaly kulky, ale on vojína, který už mezitím bolestí milosrdně omdlel, prostě nedokázal pustit. Jestli to byla odvaha, nebo strach, co mu sevřelo ruku okolo Nixonova ramene, na to nemyslel. Jediné, co mu běželo hlavou, bylo dostat se co nejrychleji k hrázi.
Ohlušující rána, sprška písku a když Petters přišel k sobě, uvědomil si, že nedrží Nixona, ale pouze jeho ruku. Pustil jí a rozběhl se k hrázi. V uších mu pískalo a nohy si šly, kam chtěly. Padl na kolena, když náhle ucítil něčí ruku na rameni, jak ho táhne k hrázi. Teprve tam přišel k sobě.
Sluch se mu vrátil takřka hned potom, co dorazil k hrázi. Zvuky bitvy, rachot kulometů, nářek raněných a umírajících a exploze granátů mu z hlavy vyhnaly veškeré jiné myšlenky.
„Seržante!“
Petters se otočil na volajícího, desátníka Bowna, který ležel pod hrází a pevně třímal svůj Bren.
„Ano vojáku?“ Petters musel řvát, co hlasivky dovolily, aby překřičel hluk bitvy.
„Co dál, pane?“
Vojáci, kteří se krčili pod hrází, mysleli na to samé a otočili se na Petterse.
„Tahle zeď musí k čertu, jinak tu zůstaneme jako na talíři,“ odvětil seržant. „Teď musíme počkat na nějakej tank, kterej tu zeď krapet pocuchá!“
Sám doufal, aby to trvalo co nejkratší dobu. Pohled na pláž, kde ležely desítky mrtvých a umírajících Kanaďanů ho v jeho doufání utvrdily.
Dalších pár lodí přirazilo ke břehu, mezi nimi i pár tankových. Dvě z nich přistály sotva dvacet metrů od Petterse a jeho mužů. Jedna sice prakticky okamžitě dostala zásah a spolu s naloženým Shermanem vzplanula, ale z druhé bez úhony vyjel plamenometný Churchill Crocodile a namířil si to přímo k seržantovi. Zastavil se, sklopil hlavní dělo a Petters pochopil, co má střelec tanku v úmyslu.
„Pryč!“ zařval a vojáci pár metrů přikrčeně odběhli.
Výbuch, na kryjící se vojáky dopadlo pár menších kusů betonu a když se dým rozptýlil, v hrázi zela velká díra, která odhalovala ostnatý drát a za ním již první německé zákopy a jeden dřevený bunkřík.
Petters se náhle cítil tak nějak uvolněněji. Tohle už byl styl boje, který mu vyhovoval.
Otočil se na vojáky: „Bajonety! Jdeme k fricům na návštěvu!“ Neměl rád tyto pseudoheroické hlášky, ale teď si nějak nemohl pomoci. Sáhl k pasu, vytáhl krátký bajonet „spike“ a nasadil ho na hlaveň své zbraně, stejně jako dalších několik vojáků, kteří měli taktéž Enfieldy. Zbytek jenom zbraně pevněji sevřeli.
Petters se zhluboka nadechl a poté se prudce zvedl.
„Tak jdem!“
Jeho muži se zvedli a vyrazili vpřed. Ostnatý drát byl porušen kusy hráze a Petters ho snadno přeskočil a dopadl do zákopu. Málem si přitom zlomil nohy pod váhou výstroje. Syknul bolestí, když v tom si všiml Němce, který zmateně přebíjel svojí Kar-98k. Petters se prudce otočil a střelou od boku ho zasáhl do břicha. Němce síla náboje .303 hodila na záda, kde na něj dopadl desátník Bown.
Petters pohybem, který opakoval už od Sicílie, pušku přebil a kývl na Bowna a dalších pár mužů, vojína Jacksona, svobodníka Picktona a vojína Harrise, který třímal Enfield s optikou.
„Jdeme!“ zavelel seržant a společně šli dál zákopem.
Hned za prvním ohybem se na Petterse vrhnul Němec. Samopal MP40 držel nad hlavou, zřejmě měl v úmyslu seržantovi zbraní rozbít hlavu. Petters se instinktivně sehnul a výpadem vrazil bajonet Němci do břicha. Ten upustil zbraň a zařval bolestí. Petters bajonet vytrhl a druhou ránou zarazil spike umírajícímu přímo do oka. Němcovo tělo se naposledy napjalo a poté padlo na záda. Svobodník Pickton upustil svého Stena, popadl německý samopal a tázavý Harrisův pohled ho zastihl zrovna, když ze sumek mrtvoly bral zásobníky: „Jsem slyšel že je kvalitní.“
„Ty jsi houby patriot,“ odvětil Harris.
„Zmlkněte a pojďte,“ řekl Petters, který si mezitím otřel spike od krve o německou uniformu a teď vyrazil vpřed.
Další exploze je všechny donutila zahučet do zákopu. Objevila se další díra v hrázi, ale hromada suti zákop zatarasila. Jackson se protáhl okolo Petterse a vylezl po hromadě sutin nahoru dříve, než ho mohl seržant zastavit. Vzápětí se ozval štěkot kulometu a Jackson dopadl zpět s pěti průstřely v těle.
Petters o dřevěném bunkříku věděl, ale Jackson zřejmě ne. Seržant se na mrtvého smutně podíval. Kam až může zajít nepozornost.
Nad zákopem se objevily pásy, jak je Churchill Crocodile přejížděl. Petters vyhlédl ven a viděl, jak zastavil a vyslal proud ohně na bunkřík, který prakticky okamžitě vzplanul. Rozrazila se boční dvířka a vyběhli dva Němci, jednomu z nich hořely záda. Jednoho z nich skolil kulomet BESA vedle Churchillova kanonu, druhý Němec se přeměnil na další zářez na pažbě Harrisovy odstřelovačky.
Churchill se valil dál směrem ke Courseulles-sur-Mer a Petters toho okamžitě využil. Spolu s vojáky vyskočili ze zákopu a kryje se za tankem postupovali k prvním domům. Z oken statku pálil kulomet, kulky se ale neškodně odrážely od pancíře.
Tank dosáhl plotu, když se od něj vojáci odpoutali, plot přeskočili a pár rychlými kroky dosáhli stěny s oknem. Petters, zády opřený o zeď, vytáhl granát a pokynul Bownovi. Ten se rozmáchl a pažbou rozbil okno, do kterého vzápětí vletěl Pettersův granát. Ozvala se exploze a ven vyletěla smršť skla, dřeva a porcelánu. Jakmile se rozptýlil dým, Bown skočil dovnitř, následován Pettersem a Harrisem. Jednoho Němce výbuch odhodil na protější zeď a když uviděl Bowna, okamžitě hmátl po své P38. Kanaďan byl rychlejší.
Ocitli se zřejmě v něčem, co bývalo útulným obývákem. Granát zde nadělal spoušť. Zpod převržené skříně trčela zakrvácená ruka v německé uniformě, která třímala Parabellu. Harris po ní nadšeně skočil a zastrčil si jí za opasek.
Petters opatrně nahlédl ze dveří, nejdříve do protější kuchyně a poté nahoru na schodiště. Odtud se také ozval výstřel a kulka se zaryla do zdi ani ne dva centimetry od seržantovy hlavy. Ještě si ani nestačil uvědomit, co se stalo, když ho Pickton popadl za batoh a zatáhl ho zpět. Vystřídal ho Bown, který zákeřného Němce zabil krátkou dávkou.
„Příště se raději koukněte, kam strkáte hlavu, pane, taky se mohl trefit,“ okomentoval to Pickton, který byl přinejmenším stejně vystrašený jako Petters, který se zmohl jen na zamumlané „díky.“
Takhle blízko k němu ještě smrt nebyla. Dva centimetry. Byla by z něho jen další položka v seznamu padlých…
Z druhého parta zahřměl kulomet. Petters se vzpamatoval. Enfielda odložil, vzal si od Picktona samopal a naznačil Bownovi, ať kryje vršek schodů. Bown přikývl a zamířil vzhůru. Petters pomalu se zbraní napřaženou vystoupal a uviděl, jak v místnosti napravo od něj klečí za kulometem dva Němci a pálí na pláž. Právě díky rachotu své zbraně zřejmě neslyšeli výstřely na schodech a výbuch granátu zřejmě považovali za dělostřelecký granát.
Petters si klekl do dveří a zařval: „Hende hoch!“
Oba Němci se zmateně otočili a téměř současně se vrhli každý na jinou stranu. Petters instinktivně stiskl spoušť.
Ozvaly se tři rány a poté kovové zacvakání. Jeden Němec byl mrtvý, ale druhý stačil skočit za převržený stůl.
„K čertu!“ zařval samou nervozitou Petters, ukryl se za roh a vytáhl granát. Odjistil ho a hodil dovnitř. Ozval se výbuch a Petters vrazil dovnitř. Granát stůl ošklivě potrhal, ale byl to solidní kus dřeva a Němci zřejmě (aspoň prozatím) zachránil život. Petters se naklonil za stůl a na zmateného a omámeného Němce namířil svůj revolver Webley.
„Hende hoch!“
Němec sáhl po své pistoli. Petters s hřejivým pocitem, že dodržel Ženevskou konvenci, stiskl spoušť a německá krev potřísnila zeď.
Zezdola se náhle ozvalo německé „Hende hoch!“ a anglické „Zahoď to!“ Petters okamžitě seběhl dolů a teď pozoroval, jak Harris, Bown a Pickton míří na tři Němce, kteří vylezli ze sklepa.
„Hende hoch!“ „Zahoď to!“ „HENDE HOCH!!“ „ZAHOĎ TO SKOPČÁKU!!“
Rozrazil se zadní vchod a dovnitř vběhlo dalších několik Kanaďanů se zelenými barety v čele s mohutným poručíkem. Okamžitě, jak spatřili Němce, namířili na ně své zbraně. Němci si uvědomili svou beznadějnou situaci a upustili zbraně.
Petters sklonil svůj Webley a potřásl si s příchozím rukou: „Poručík De Goll,“ představil se poručík.
„Seržant Petters. Díky, asi by to tu bez vás nedopadlo dobře,“ odvětil s úlevou Petters.
„Za málo. Á, omluvte mě,“ odpověděl De Goll a vyběhl ven. Před statkem zastavil Sherman, otevřel se poklop a velitel tanku se otočil na De Golla, který vylezl na věž.
„Co se děje, poručíku,“ zeptal se tankista.
„Dvěstě metrů za touhle zatáčkou je kostel plnej skopčáků. Mají tam i nějaký děla,“ ukazoval rukou poručík.
„Dobře, díky. Dáme si pozor,“ řekl tankista a zmizel v tanku.
„Půjdeme s vámi,“ dodal ještě De Goll a pokynul svým i Pettersovým mužům. Všichni vyběhli ven, Petters si vzal zpět svůj Enfield a nyní pomalu postupovali vedle tanku.
Ani nestačili vyjet ze zatáčky a dávka z kulometu zabila dva z De Gollových mužů. Tank s trhnutím zastavil, natočil věž a vypálil. Granát prorazil zeď kostela a sutiny zavalily okop s kulometem.
Petters, který si urovnával helmu a vstával, si všiml Němce, který v rozvalinách domu naproti pozvedl svůj Panzerfaust. Okamžitě zvednul zbraň a vystřelil. Kulka roztříštila kus zdi čtvrt metru od německého vojáka, který raketu odpálil. Petters se zmohl jen na „K zemi!!“
Hlavice zasáhla Sherman do věže a naprosto jí zničila. Petters ani nemusel moc přemýšlet, tohle posádka nemohla přežít. Němec tam již nebyl, Harris mu prohnal kulku hlavou.
Z kostela začaly teď štěkat kulomety a ostatní zbraně. Vedle budovy navíc byly protitankové kanony PaK 40.
Petters,stejně jako všichni, které neodhodil výbuch Panzerfaustu, se jen bezmocně krčili pod vrakem tanku. Picktona viděl, jak si bezmyšlenkovitě kopáčkem kope kryt na dlažbě. Petters se k němu doplazil a zatáhl ho pod vrak.
Leželi tam sotva minutu, ale seržantovi to připadalo jako věčnost.. Na vrak bubnovaly kulky a Petters se klepal čím dál tím více při pomyšlení, že dříve či později na ně Němci zaměří PaK a pošlou je všechny do pekel.
Pak náhle zaslechl burácení leteckých motorů. Seržant překvapeně vzhlédl a uviděl tři Typhoony s podvěšenými pětisetliberními bombami. Dva z nich bomby odhodily na kostel. Obrovská exploze kostel rozmetala na kusy. Petters se jen bezděčně skrčil a na vrak dopadlo pár kusů sutin. Třetí Typhoon se postaral o děla. Stroje ještě párkrát zakroužily nad troskami kostela a poté zmizely.
Petters opatrně vylezl a se zbraní napřaženou před sebe pomalu kráčel k tomu, co zbylo z kostela. Ze sutin se vyhrabalo asi deset Němců, kteří neměli pomyšlení na nějaký boj.
„Nicht shiessen, bitte!“ volali jeden přes druhého a zahazovali zbraně. Vzápětí k nim přiběhlo pár Kanaďanů, kteří je odvedli.
Ještě pár desítek minut zaznívaly z ulic výstřely, ale vesnice již byla v kanadských rukách, Petters si vyčerpaně sednul, sundal si helmu a otřel pot a špínu z obličeje. Podíval se okolo sebe. V troskách města tam leželi jak Němci, tak mnoho Kanaďanů. Ten pocit po vítězné bitvě dobře znal a vítal ho.
Chvíli poseděl a poté opět popadl zbraň, nasadil helmu a vydal se na improvizovaný štáb pro další rozkazy.
Konec první části.
TO BE CONTINUED.