SGW: Hvězdy v plamenech
Napsal: 1.2.2009 20:21
Po dlouhé době, kdy jsem své dílo vylepšoval a překopával, dávám na vědomí, že SGW opět přilétá na Sigil. Doufám, že se vám to bude líbit.
Prolog
roce 2010 se středem zájmu světových médií stalo Rusko. Prezident Medvěděv a celá ruská vláda se hroutila pod tlakem několika separatistických frakcí, které se rozhodly převzít vládu nad Ruskem. I přes snahu ruské policie pokračovaly ve své činnosti, spočívající v sabotážích průmyslu a ovlivňování veřejnosti. Separatisté označovali současné Rusko za zkorumpovanou zemi, kde musí zavládnout opětovný řád. Propagovali obnovení sovětské éry, což se zamlouvalo stárnoucím generálům někdejší Rudé armády. Nepokoje postupně přerostly až v občanskou válku, kde slabší a slabší vládní jednotky stály proti zfanatizovaným davům. Prezident Medvěděv byl i s celou vládou zajat a popraven a povstalci oficiálně vyhlásili Nový sovětský svaz. Zároveň začali vyhrožovat státům bývalého SSSR vojenskou intervencí, pokud se nepřipojí. Většina států uposlechla, pouze Gruzie a baltské země odmítly. OSN tyto země začala vojensky podporovat a v čele s USA začala tlačit na novou ruskou vládu, aby vrátila moc do rukou vlády. Povstalci však neuposlechli.
24. září 2010 překročily ruské jednotky, které se k armádě většinou dobrovolně připojily, hranice Gruzie i baltských zemí. I přes jejich houževnatý odpor s podporou vojsk OSN, padla Gruzie 4. října 2010, hned po ní Estonsko, Lotyšsko a 9. října i Litva.
Novosověti se však nezastavili. Zahájili mohutnou ofenzivu na západ. Poté, co byli s nesmírnými ztrátami na obou stranách odraženi (za vše jmenujme naprostý masakr obklíčených ruských jednotek v rozstřílené Varšavě), rozhodl vůdce Nového sovětského svazu o použití atomových zbraní. Smlouvy o jaderném odzbrojování byly zrušeny a stovky nukleárních hlavic byly zkombinovány s tajným projektem ruských vědců, znemožňující detekci střel radarem ani jinou technologií. Americké družice vše zachytily, ale Američané nikomu nic neřekli. Měli totiž svůj vlastní tajný protiraketový systém, který byl vyvíjen už od devadesátých let a byl doveden k absolutní dokonalosti.
Vojska NATO přes fanatický odpor postupovala do nitra Ruska. Opakovaly se události z roku 1941, ale když stáli vojáci Severoatlantického paktu 2. února 2011 před Moskvou, začaly na ně náhle pršet taktické nukleární střely. Statisíce vojáků zemřely, další statisíce umíraly v následujících dnech na nemoc s ozáření. Zároveň však svá sila opustila první salva mezikontinentálních balistických střel. Mířily na Evropu…
Brusel, Berlín, Paříž, Londýn, Porýní…Evropa byla srovnána se zemí dříve, než se vzmohla na odpor. Miliony lidí zemřely, další miliony umíraly na ozáření. Místo států teď byla pouze měsíční krajina.
Následovaly další a další salvy. Novosovětská zloba neznala mezí. Jižní Amerika…Afrika…Jihovýchodní Asie…Austrálie…
Ruské střely zmařily několik miliard životů. Číně se nevyplatila ani podpora Novosovětů, byla také zničena. Poté přišla na řadu Severní Amerika. Všechny rakety však byly zničeny daleko od pobřeží a odpověď byla drtivá. Stovky hlavic srovnaly se zemí prakticky celé Rusko. Všechna velká ruská města byla zničena, miliony Rusů zabity. Nebyl už nikdo, kdo by kapituloval.
Rok 2011 byl dále v historii znám jako Rok Apokalypsy.
Svět se proměnil v pustinu, kde se občas, tu a tam našla hrstka přeživších. Radiace však zabíjela to, co bomby nestihly. USA vyčkávaly…
V roce 2200, po téměř dvou stovkách let ticha a nejistoty, radiace klesla a americké jednotky se vydaly na pouť, která byla zakončena roku 2210 sjednocením Země pod USA, které se přejmenovaly na Pozemskou republiku. Začala éra rekonstrukce…
Rok 2600 byl později znám jako Rok Zakončení. Infrastruktura planety byla obnovena a zjizvená Země se opět zalidnila. Zároveň však vědci Pozemské republiky otočili své zraky ke hvězdám.
Kosmický program pokračoval následující století, než byl v roce 2700 představen první hyperpohon. Začala kolonizace Galaxie. Mýty o inteligentních mimozemských rasách byly vyvráceny, na většině planet byl život pouze v bakteriálním stádiu. Do roku 2900 již Aliance Hvězdných Systémů (AHS) ovládala více jak polovinu Galaxie a stále vládl mír…
V roce 2940 se však stala událost, která měla změnit osud Galaxie. Několik technologicky vyspělých planet na hranici aliančního území se odtrhlo od Aliance Hvězdných Systémů a založilo vlastní planetární stát, Praianskou Planetární Unii (PPU). Rada Aliance pojala znepokojení, neboť tyto planety byly důležité vědecké světy. Byla však přesvědčena, že tyto světy integritu Aliance neohrozí.
Praiané kolonizovali planety v té polovině Galaxie, kam Aliance ještě nedorazila a v roce 2970 již existovala dvě rovnocenná impéria. Aliance navázala s Praiany dobré diplomatické styky, Praiané nechali alianční vyslance nahlédnout do svých technologií a vyslanci byli ohromeni technologickou vyspělostí praianské válečné flotily. Aliance reagovala urychleným vývojem a stavbou své vlastní bojové flotily.
V roce 2990 bylo již jasné, že jedna galaxie je pro dvě impéria malá. Zatím byl klid, ale pod pozlátkem idyly vřela krize. Obě impéria byla připravena k hvězdné válce, první v lidské historii. Nikdo nevěděl, kdo, či co zažehne onen pomyslný sud střelného prachu a odstartuje ničivý konflikt.
14. června 2991 byla na „území nikoho“ mezi oběma mocnostmi zničena praianská diplomatická loď. Dodnes se neví, jestli to byla AHS, nebo akce Praianů, každopádně byly přerušeny veškeré diplomatické styky a 16. června 2991 dorazila Alianční Radě stručná, ale mrazivá zpráva od Praianů: „Od 16. června 2991 existuje válečný stav mezi Praianskou Planetární Unií a Aliancí Hvězdných Systémů.“ Dvě hodiny po doručení zprávy dorazila zpráva o zničení alianční základny na hraniční planetě Sorus 548. Následovala všeobecná mobilizace. Pozdě…
Praianský hněv byl strašlivý. Planeta za planetou, systém za systémem, Praiané stále postupovali do nitra Aliance. Alianční lodě kladly zuřivý odpor, desetitisíce vojáků, námořníků i civilistů padly. Ve chvíli, kdy Praiané měli Sluneční soustavu téměř na dosah, se Aliance vzchopila, povolala do zbraně všechny zdravé muže dosud neodvedené do armády a v sérii krutých bitev Praiany zatlačila až na bývalou hranici. První galaktická válka skončila podepsáním klidu zbraní 24. srpna 2995. Obě mocnosti využily příměří a začaly se připravovat na totální válku, po které zbude v galaxii jen jedno impérium a druhé zmizí v propadlišti dějin...
Obě strany vyčkávají…
O Mléčnou Dráhu však mají zájem nejen lidé…
Začátek konce, část první
„Až třikráte uběhne život Metuzalémův a třikráte jednatřicetkrát Země svou pouť dokončí, nebesa zachvátí plameny a ze dvou jeden zůstane.“
Neznámá vědma, 1.století n.l.
„Seknul jsem se u CS, seknul jsem se u Šturmovika, ale teď to sci-fi kurva už dopíšu!“
Cozzinnni, před drahnou dobou.
27.4.2998, 20:19 pozemského času, soustava S143
Na první pohled se mohlo zdát, že S143 je obyčejná soustava, k tomu ještě malá, pouze s jednou planetou a hvězdou, která se pomalu blížila ke svému konečnému zániku, již teď její záře přecházela ze žluté na rudou, i když mělo trvat ještě mnoho tisíc let, než se definitivně rozplyne. Ale soustava 143 byla významná. Na planetě i na jejich dvou měsících byly orbitální i povrchové doky, na oběžné dráze kroužily mohutné stanice pro obranu i zásobování flotil, na měsících byly senzorové stanice dlouhého dosahu a na nízké orbitě minové pole. Problém byl v tom, že všechna tyto zařízení byla mrtvá. Planeta, která se rok od roku oteplovala, byla liduprázdná, nikde ani jeden alianční voják nebo praianský kyborg. Stanice byly prázdné, orbitální obranné platformy deaktivované, doky zely prázdnotou, miny byly pouze neškodnými předměty.
Planeta nesoucí jméno Borael 143 totiž byla totiž praianskou stranou hranice neutrální zóny. V minulosti o ní proběhly dvě obrovské vesmírné i pozemní bitvy, zařízení doteď měla po povrchu mnoho průstřelů, děr a poškození. Když se jí na konci První galaktické války pokusila Aliance dobýt, byla s nesmírnými ztrátami na obou stranách odražena a okolo planety i po širém okolí dodnes poletovaly tuny trosek a dokonce i lidská těla, která byla vesmírným mrazem a nepřítomností vzduchu dokonale zakonzervována. Právě trosky byly důvodem, proč se náhle pár set kilometrů od jednoho z měsíců objevil záblesk a do sektoru vstoupila loď.
Byla to stará těžební loď třídy Mineworker. Měla otlučený trup, rez si na ní už delší dobu pochutnával a vůbec vypadala jako loď, která půjde co nevidět do šrotu. Tyto lodě, používané k dobývání surovin z asteroidových polí, měly místo pouze pro pilota a operátora soustavy manipulačních ramen s těžebními nástroji, zbytek byl určen pro náklad. Nejsilnější zbraní Mineworkerů byly laserové pistole jejich posádek. Na boku byl oprýskaný nápis Vulture a její pilot, Samuel Harles, sem přiletěl s vidinou zisku.
Harles byl pětačtyřicetiletý podsaditý chlapík, který už měl ledacos za sebou, včetně služby na alianční fregatě během První galaktické války, a kromě své mizerně placené práce údržbáře civilních lodí si přivydělával sbíráním trosek na starých bojištích a jejich prodejem. V troskách totiž bylo hodně výnosných materiálů, které po tunách skupovali hlavně piráti na stavbu svých lodí, což z trosek činilo cenný artikl, byť nelegální.
Ale co, pomyslel si Harles, když mě nechytili za celý ty tři roky, teď mě taky nechytí.
Doufal, že nenamáhal starý hyperpohon své lodi nadarmo. S143, to byl pro „troskaře“ (jak se mužům jako Har les říkalo) zlatý důl. A co, že je už takřka na pražanském území. Pět let tamtudy neletěla ani jedna vojenská loď a poldové se zde objeví jednou za uherák, tak proč takový množství kvalitního matroše nechat zahálet?
Harles zapnul těžební senzory, systém vyhledávající suroviny vhodné k těžení. Na obrazovce se objevil shluk bodů pár desítek kilometrů od něj, podle dálkového spektrometru titanium, wolfram, něco deuteria, stopové množství zlata a platiny. Usmál se a zažehl hlavní motory.
Vulture se za několik minut maximální rychlostí dostal až k troskám. Harles vypnul motory, aby neplýtval drahocenným deuteriem (neboť civilní lodě používaly fúzní reaktory) a po malých schůdcích sešel do místnosti s ovládacími pákami manipulačního systému. Pomocí elektromagnetů začal postupně přemisťovat trosky do nákladového prostoru. Šlo o činnost náročnou na synchronizaci pohybů, neboť pák bylo doopravdy více než moc, Harles měl ale praxi, patřil mezi troskaře už dva roky a za tu dobu měl dost času se pořádně zdokonalit. Brzy už měl polovinu nákladového prostoru naplněnou troskami a když se chystal popadnout jeden obzvláště velký úlomek, na obrazovce senzorů v opuštěném kokpitu se začaly objevovat symboly modrého víru, jeden za druhým. Z hyperprostoru vystupovalo více lodí. Harles to však nemohl vědět. Byl vlk samotář, létal sám, snižoval tím riziko prozrazení, nikdy totiž nevíte, kde se váš parťák zpije pod obraz a nevyžvaní všechno o vás policistovi v převleku. Nemohl vědět o tom, co se k němu blíží. A když se konečně zvedl a zamířil do kokpitu, bylo na útěk pozdě. Sotva usedl, pohlédl průzorem a ztuhnul.
Blížila se k němu menší flotila plavidel a nebyly to žádné mrňavé kocábky, nejméně pět bitevních křižníků a okolo menší lodě. Když připluly blíže, Harles s hrůzou poznal ty znaky, které před pěti lety, kdy ještě sloužil na alianční fregatě, nikdy neviděl rád, popravdě z nich měl slušně nahnáno. Výsostné znaky Praianského planetárního kolektivu v neutrální zóně mohly znamenat jediné.
Jak já nesnáším déja vu.
Od flotily se oddělily dvě fregaty a zamířily přímo k Vulture. Senzory zachytili nabíjení zbraní a Harlesovi bylo jasné, co se teď stane a že už nemůže cokoli udělat. Než se mu nabije hyperpohon, rozstřílí ho na cucky.
Jak teď litoval těch propitých peněz, které mohl stejně dobře investovat do pancíře a do nějakých těch zbraní. Takhle z něj byl jen terč na střelnici. Nehodlal však jen stát na místě a čekat na smrt. Dilithia měl málo, ale na pár minut dilithiového pohonu to stačilo. Aktivoval ho a loď začala zrychlovat. Praiané však nechtěli nechat svou kořist jen tak uprchnout.
Z pulzních děl o výkonu téměř deset megawattů začaly v pravidelných intervalech vyletovat energetické pulzy, které vzdálenost mezi nimi a Vulture překonaly sotva za dvě vteřiny. Štíty byly tak slabé, že po prvním zásahu explodoval zadní emitor a vzal sebou i kus zádě. Další zásahy se zakously do motorů a ty vybuchly a těžce narušily strukturální integritu lodi. Poslední rány z salvy těžce proděravěly trup a zničily hlavní počítač.
Neovladatelná Vulture se slepě otáčela v prostoru. Z obrovských děr unikal kyslík a vypadával náklad. Harles, který utržil ošklivou ránu na hlavě, když s ním síla zásahu hodila o palubní desku, zoufale křičel a mlátil do všech tlačítek v dosahu, ale všechny obrazovky, beztak už plné chybových hlášek, zčernaly. Vulture se otočila průzorem k jedné z fregat a zoufalý Harles si všiml světlého bodu, který vyletěl z její přídě. Harles věděl, co to znamená. Přestal mlátit do kláves a jen tupě zíral na tu zářící tečku, která se řítila přímo na něj. V duchu přemýšlel, kolik sekund života mu zbývá. Mimoděk sáhnul po tlačítku uvolnění nouzové bójky a poslední, co Samuel Harles v životě viděl, byl jasný záblesk…
Torpédo prorazilo sklo průzoru a vybuchlo. Exploze celou příď lodi roztrhala na kusy. Druhá polovina začala rychle rotovat, než přiletělo druhé torpédo, které si našlo cestu do reaktoru. Následoval druhý jasný záblesk a když se plyny rozptýlily, místo Vulture poletoval prostorem roj trosek.
Obě fregaty se připojily ke zbytku flotily, která aktivovala dilithiový pohon a vysokou rychlostí zamířila přímo k Boraelu. Malá bójka ale neúnavně vysílala dálkový nouzový signál do všech směrů…
27.4.2998, 21:30 pozemského času, hranice neutrální zóny
Po všech palubách se rozezněly sirény. Světla na zdech, jindy bíle osvětlující úzké chodby, zrudla a začala blikat. Posádka všeho nechala a o překot se hnala ke svým stanovištím. Obsluha zbraní usedla do řídících center obřích střelišť, inženýři zaujali svá místa ve strojovně a u řídících systémů energetického rozvodu, piloti si za běhu dopínali své skafandry a v hangáru usedali za pomoci mechaniků do kokpitů stíhaček
Na můstku začali přijímat důstojníci zprávy o připravenosti systémů a okamžitě je hlásili prvnímu důstojníkovi.
„Reaktor běží na 100%, tlak vzduchu i podpora života normální, centrální rozvod energie v normálu.“
„Defenzivní systémy připraveny a běží, štíty na 100%, zbraňové systémy nabity a připraveny k palbě, torpéda nabita a připravena k odpálení, stíhačky na startu.“
„Detekční systémy v pořádku a běží, probíhá sken okolí.“
„Motory 5% tahu, manévrovací systémy v pořádku a běží, hyperpohon nabit na 34%.“
První důstojník se otočil na kapitána: „Pane, všechny systémy v pořádku a připraveny, loď v plné bojové pohotovosti Condition-A.“
Kapitán Sean McNorman se podíval na svou konzoli, kde na monitoru svítil čas 5:42:48. Usmál se. Jeho loď, ASS Spearfish, tedy bitevní křižník třídy Starfire, teprve před dvěma týdny vyplula z doků na orbitě Marsu a posádka tedy neměla tolik času na plné sehrání se, ale přejít z klidového stavu Condition-C na stav Condition A pod sedm minut, to je více než dobré.
Snad to tak bude i v boji.
Zapnul palubní interkom a promluvil: „Posádko, mluví k vám kapitán. Zvládli jsme přejít na plnou bojovou pohotovost za méně než sedm minut. Blahopřeji ke skvělému výkonu. Konec cvičení, Condition-C. Konec.“
Posádka, nepochybně potěšena výsledkem, až na určené směny opustila své posty a věnovala se jiným záležitostem, jako klimbání v kajutách, četba nebo tlachání s kolegy v kantýně. Kapitán se protáhl a dlouze zívnul. Jeho funkce mu povolovala pouze kratičký odpočinek, jakožto kapitán musel být neustále ve střehu, ale teď na nějaké předpisy kašlal. Potřebuje se pořádně vyspat, on i loď za sebou mají týden v jednom kole. Nejprve měl menší problém s hyperpohonem, kvůli kterému Spearfish musela tvrdnout skoro dva dny ve volném vesmíru, než se podařilo technikům hyperpohon zprovoznit. Poté následovalo pětidenní střelecké cvičení v asteroidovém pásu okolo nějaké nevýznamné planety, kde jeden z úlomků asteroidu zničeného zbraněmi Spearfish zasáhl jednu fregatu a vážně jí poškodil.
Když se daří, tak se daří pomyslel si kapitán, když se kouknul na hodinky. Ukazovaly 20:42 pozemského času. Za čtvrt hodiny je večerka, ale nikdo se snad nebude zlobit, když si půjde dát dvacet o něco dřív. Patnáct minut sem, patnáct minut tam…
„Dreare, můstek je váš,“ předal velení prvnímu důstojníkovi a zamířil do své kajuty, kam po pár minutách chůze dorazil. Byla honosně zařízená, ale McNorman, který prakticky celou svou kariéru prožil mezi mužstvem, luxus nevnímal. Spokojil by se i s obyčejnou kajutou, ale předpisy jsou holt předpisy.
Zrovna stál pod sprchou a duchem už byl v posteli, když mu pípnul soukromý komunikátor a ozval se hlas prvního důstojníka.
„Kapitáne, přijďte prosím hned na můstek.“
S brbláním na sebe naházel věci a zamířil k můstku.
Myšlenka na sprchu a spánek mu málem vyrazila z mozku s obtížemi budovanou poslušnost k rozkazům, ale než to stačila dokončit, kapitán vstoupil na můstek.
Stejně nikdy nepřestával žasnout, že ten několik desítek tisíc tun těžký kolos se řídí z této (ve srovnání s velikostí lodi) malé místnosti. Prakticky zde bylo jen pár konzolí, sedadla a velký prosklený průzor, doplněný všemožnými monitory. Kapitán zamířil do svého mírně vyvýšeného křesla přímo pár kroků za piloty a nasadil si své černé brýle, které nebyly pouze lacinou ozdobou, ale skrze soustavu optických čidel všude po trupu mu umožňovaly pohledy na všechny části lodi a zároveň také byly stylovým doplňkem…
„Co se děje?“ ukončil rázně proud myšlenek vířících v jeho mozku.
Operátorovi senzorů v záři jeho monitorů matně zářil obličej.
„Před pár minutami jsme zachytili neznámý signál na nouzové frekvenci, pane. Směrové přijímače ukazují kurs nula-pět-čtyři.“
Kapitán si na své konzoli stisknutím tlačítka vyvolal mapu sektoru a od polohy lodi vedl pomyslnou čáru do určeného kursu.
Cože? Odsud?
„Není to chyba senzorů?“
Operátor se zatvářil mírně dotčeně: „Nemyslím pane. Skutečně přijímáme nouzový signál. Zjistil jsem, že pomalu slábne, tipuji záchranná bójka.“
„Takže to ale znamená, že někdo z neutrální zóny volá o pomoc.“
„Zřejmě, pane.“
Kapitán moc dobře věděl, co by řekli Praiané přítomnosti alianční válečné lodě v demilitarizované zóně.
Ale tam někde je možná nepohyblivá loď, která možná ztrácí vzduch a která možná má na palubě houf lidí.
A pokud nepohnu prdelí, tak umřou.
„Navigace?“
Navigační důstojník vzhlédl: „Ano?“
„Kurs nula-pět-čtyři, jaký je nejbližší navigační bod?“
Důstojník chvíli pracoval s počítačem: „Borael 143 pane. Stará pevnostní planeta.“
To vím taky. Já tam totiž byl a já tam bojoval a nebylo to hezký.
V živé paměti měl obraz vybuchujícího neovladatelného křižníku s několika tisíci muži na palubě, který po ztrátě motorů narazil do jedné z obranných stanic. Jedno mrtvé sežehlé tělo tehdy narazilo do průzoru fregaty, kde McNorman sloužil jako pilot.
„Kapitáne?“
Hlas navigačního důstojníka ho vytrhl z myšlenek. Už zase jsem byl mimo…
„Jak daleko je ten signál?“
„Podle jeho síly tipuji tak osm set milionů kilometrů.“
„Odhad sedí na Borael, pane,“ doplnil operátora navigátor.
Tak dobře…
„Nabijte hyperpohon, kurs nula-osm-pět, rychlost 4.“ otočil se kapitán k pilotům. Poté promluvil do interkomu.
„Kapitán posádce, Condition-B, příprava na hyperprostorový skok.“
Po lodi se již podruhé rozezněly sirény. Posádka zaujala své pozice, Condition-B znamenal obsazení všech postů a zvednutí štítů, zbraně zůstávaly nečinné.
Pilot přijal zprávu o nabití hyperpohonu.
„Hyperprostorový skok za patnáct vteřin.“ Jeho hlas byl přepojen na interkom, slyšela ho tedy celá posádka.
Počítač potvrdil navigační bod a nakonfiguroval podle něj hyperpohon tak, aby loď do prostoru vstoupila na okraji soustavy, loď letící několikanásobkem rychlosti světla byla totiž ovlivnitelná gravitací, která mohla zakřivit kurs a při nadsvětelné rychlosti se počítal každý metr.
„Pět vteřin do skoku.“ Pilot do počítače namačkal konečnou sekvenci pro skok.
„Tři…dva…jedna…zážeh!“
Lodí otřásly silné vibrace a Spearfish se zábleskem zmizela.
Hergot, to mě jednou zabije. Kapitán si nikdy pořádně nezvykl na prudké zrychlení. Vždy se mu dělalo lehce nevolno a aspoň deset minut se vzpamatovával. To mu však nebylo dopřáno. Dříve, než by si přál, pilot oznámil pět sekund do opuštění hyperprostoru a sotva se stačil kapitán duševně připravit, otřásla se loď znovu a po záblesku vstoupila do S143.
Kapitán se jakž takž vzpamatoval a otočil se na operátora.
„Ten signál?“
Operátor se skláněl nad konzolí: „Počítač podle síly signálu odhaduje maximálně deset kilometrů od nás, kurs nula-pět-pět.“
Kapitán se zamyslel. Je blízko praianské hranice. Riskuje a to tak, že hodně. Rozhodl se, že tu nezůstane o nic déle, než bude muset.
„Vyšlete průzkumníka!“
Za několik minut se mohutné dveře hangáru na boku lodi pomalu otevřely a od podlahy, sledován personálem ukrytým za hermetickými prosklenými vraty, se odlepil upravený stíhací stroj RF-15 Beagle Phoenix. Místo standardních třímegawattových kanonů měl pouze jeden a nenesl prakticky žádný pancíř, zato měl výkonnější motory a vysoce citlivé senzory.
Iontové motory modře zažhnuly a stroj vylétl ven.
Kapitán na můstku přepnul na hangárová čidla a ve svých brýlích sledoval, jak se Phoenix vzdaluje.
„Přepojte mi komunikaci z taktického centra.“ Veškerá komunikace mezi průzkumníkem a řídícím střediskem, umístěným nad hangárem, teď šla i přes můstek a zde do reproduktorů ve zdi.
„Sierro, tady Ranger-Foxtrot-Jedna. Vzdálenost ke zdroji pět minut, přepínám.“
Kapitán napjatě poslouchal, zatímco si na monitoru vyvolal senzorovou obrazovku a sledoval modře označený bod, jak se blíží k pulzující tečce.
„Sierro, Ranger-Foxtrot-Jedna, vypadá to na trosky lodi a záchrannou bójku, přepínám.“
„Srážka s asteroidem?“ zkusil hádat první důstojník.
„Tady? Vždyť tady je to prakticky čisté,“ odvětil kapitán.
„Velení, mám vizuální kontakt,“ ozvalo se z reproduktorů. „Odesílám data, přepínám.“
Kapitánovi se za pár vteřin objevil obraz z optických senzorů průzkumníka. Trosky rotovaly v prostoru a neustále se od sebe vzdalovaly. Uprostřed slabě blikal xenonový majáček záchranné bójky, teď již však spíše umdléval, jak bójce docházela energie.
Zapnul mikrofon: „Ranger-Foxtrot-Jedna, mluví kapitán. Nějaké záchranné moduly, přepínám.“
Chvíle ticha.
„Ne, pane. Nic nevidím, známky života negativní. Přede mnou je malý shluk asteroidů, mám je prozkoumat? Přepínám.“
Kapitán se zamyslel…
Možná modul odplul mezi asteroidy.“
„Ranger-Foxtrot-Jedna, potvrzuji sken, přepínám.“
Stroj vletěl mezi první asteroidy a svými senzory bedlivě prozkoumával metr po metru.
„Sierro, Ranger-Foxtrot-Jedna. Nic pane.“
Kapitán si povzdechl.
Pozdě.
„Rozumím, Jedničko. Vrať se domů, přepínám.“
„Potvrzuji, návrat…počkejte!“
Kapitán zpozorněl.
„Mám tu čtyři kontakty, IFF…Sakra!“
V ten samý okamžik vykřikl poplašeně operátor senzorů: „Pane, nepřátelské kontakty, kurs nula-tři-devět. Útočí na Rangera!“
Do prdele!
Kapitán udeřil do rudého tlačítka na své konzoli.
„Condition-A. Opakuji, Condition-A, bojový poplach. Toto není cvičení, opakuji, toto není cvičení!“
Do zbraní začala proudit energie, po celé lodi se rozječely sirény. Velitelé střelišť začali dostávat údaje ze zaměřovacích senzorů a na obrazovce se jim objevily čtyři malé rudé body, které sledovaly jeden kličkující menší modrý bod.“
„Velení, Ranger-Foxtrot-Jedna! Mám na zadku čtyři stíhačky, jsou to Speary, opakuji, jsou to Speary!“
Kapitánovi se v žaludku utvořila ledová koule.
To může znamenat jen jediné…
Přepnul brýle na pohled dopředu a nastavil maximální zoom. Již viděl Rangera, jak zběsile kličkuje před žlutými proudy střel, vystřelovaných ze čtyř stíhaček za ním.“
Kapitán věděl, že nemůže zahájit palbu, dokud je k nim průzkumník tak blízko. Když se však objevil výbuch, jak byla Jednička dávkou pulzů zničena, bylo rozhodnuto.
Obranné věže po celém trupu se aktivovaly a otočily svá 3 MW pulzní dvojčata proti vetřelcům. Ti se však na hranici dostřelu otočili a zamířili zpět do asteroidů a pro větší kanony byly stíhačky moc malý terč.
Jak kapitánovi o pár vteřin později došlo, uvolnily prostor pro daleko nebezpečnější hrozbu.
Když chtěl dát kapitán příkaz k přiblížení se k asteroidům a k jejich důkladnému proskenování, ozval se operátor: „Pane. Dva velké kontakty, kurs nula-tři-osm a nula-tři-šest! Podle velikosti identifikuji jako Savage, pane!“
Savage, kódové označení pro praianské lehké křižníky. Obratné, ale ne moc odolné.
Kapitán se otočil na piloty: „Za jak dlouho se nabije hyperpohon?“
„Pět, šest minut, pane,“ odvětil krátce pilot.
„Vampýři, pane, čtyři torpéda! Kurs nula-tři-pět, čas do zásahu minuta třicet osm vteřin!“
A je to tady...
„Aktivujte FSS.“
FSS, neboli Flak Shield System představoval soustavu rotačních 30 mm railgunů s kadencí až 6000 střel za minutu, které měly svými tříštivými střelami vytvořit v bezpečné vzdálenosti od lodi neprostupnou stěnu střepin proti torpédům nebo letounům protivníka. Teď se mohutné šestihlavňové kanony zvedaly a otáčely se vstříc čtveřici světlých bodů v dáli.
„Čas do zásahu minuta, pane.“
Kapitán přepnul své brýle na ohrožený pravobok. Z několika míst právě začaly obrovskou rychlostí vyletovat proudy střel a půl kilometru od lodi vytvářely clonu výbuchů a žhavých střepin letících rychlostí kulky do všech stran.
Kapitán si vyvolal obrazovku senzorů a bedlivě sledoval dva rudé body označené velkým T, jak se blíží k lodi a ke stěně výbuchů.
Objevily se dva jasné záblesky a operátor senzorů zajásal. Byl, stejně jako zbytek osazenstva můstku pod silným stresem a každá pozitivní událost ho naplnila obrovskou radostí.
„Vampýři Jedna a Dva zničeni, pane! Trojka a Čtyřka se stále blíží.“ To už operátor zase vychladl.
Dvě torpéda byla zničena půl kilometru před lodí, roztrhána na kusy střepinami. Zbylá dvě proklouzla. Zaměřovací systémy kanonů FSS se je pokoušely sledovat, ale střely byly moc rychlé.
„ Do zásahu zbývá tři…dva…jedna…“
Vteřinu před nárazem do štítů obě torpéda aktivovaly své elektromagnetické hlavice, které vyslaly intenzivní EM pulz. Pro emitor pravého štítu to byla silná zátěž, naštěstí torpéda nebyla natolik silná, aby štít vyřadila. Štít byl vážně oslaben, ale vydržel následné exploze obou torpéd.
Energie explozí se v mohutném trupu rozptýlila a na můstek dorazily jen slabé vibrace.
Hlavní inženýr se ozval okamžitě: „ Pravý štít na třicet dva procent, žádné škody na trupu.“
Zároveň zazněl hlas zbraňového důstojníka: „Pane, jsou na dostřel paprskových emitorů.“
OK, teď já, pomyslel si kapitán.
„Paprskové zbraně, miřte na torpédomety, palte!“
Zbraňový důstojník předal rozkaz obsluze platform s duálními emitory laserových paprsků.
„Palba na cíle Savage-1 a Savage-2, palebný protokol A, palba dle uvážení, miřte na torpédomety.“
Celkem čtyři platformy se otočily na své cíle a vyslaly osm paprsků, čtyři na každý terč. Na senzorech se tyto proudy energie objevily jako jasné linky směřující k dvojici rudých bodů.
„Všechny paprsky zasáhly, pane,“ ozval se zbraňový důstojník. „Vypadá to, že Savage-1 se obrací.“
„Zaměřte Savage-2!“
Z hlavní vyrazily další paprsky. Tentokrát všech osm na jeden terč. Savage-1 měl vyřazené torpédomety a neměl zbraně, kterými by mohl Spearfish na takovou vzdálenost ohrozit. Praianský kapitán se snažil ukrýt se mezi asteroidy, v tu chvíli však dorazily paprsky. První tři vyřadily boční štít, další tři se zaryly do trupu a zanechaly v něm tři hluboké rýhy s roztavenými okraji a zbylé dva zasáhly levý hlavní motor, který explodoval. Poškozený křižník se s unikajícím vzduchem a pouze na jeden motor snažil dostat do bezpečí asteroidů.
Druhý křižník měl větší štěstí. Paprsky Spearfish mu vyřadily pouze jeden torpédomet, z toho druhého právě vyletělo další torpédo.
„Vampýr odpálený Savage-2, čas do zásahu tři minuty,“ ozval se operátor.
Po něm promluvil zbraňový důstojník: „Pane, je na dostřel pulzních děl.“
„Palte.“
Na pravoboku se otočily čtyři mohutné věže, každá s duálním padesátimegawattovým pulzním dělem a vyslaly vstříc Praianům salvu jasných modrých pulzů. Savage-2 s oslabenými štíty nemohl vzdorovat. Těsně předtím, než do něj pulzy narazily, odpálil další torpédo. Poté se do něj mohutné koule plazmy zaryly.
„Máme tam dva vampýry, pane. Vampýr-1 kurs nula-osm-čtyři, čas do zásahu minuta a dvacet vteřin, a Vampýr-2, kurs nula-osm-pět, čas do zásahu dvě minuty padesát dva vteřin.“
Kapitán se nervózně zavrtěl v křesle.
„A co Praiané?“
„Savage-1 zmizel ze senzorů, vypadá to, že se roztříštil o asteroidy. Savage-2 stojí na místě…počkejte, startují záchranné moduly!“
Skutečně, z velkého rudého bodu na senzorech se oddělilo několik menších bodů, vysílajících nouzový signál na všechny strany.
Kapitán pocítil nával triumfu. Tahle posádka vyřadila dvě nepřátelské lodě za takhle krátkou dobu. Na chvíli se cítil jako by právě vyhrál válku. Zatímco větší část jeho mozku se utápěla radostí, ta menší, racionálnější část, ho upozornila na záchranné moduly a zvláště na jejich nouzové signály. Kapitán se probral, měl vztek sám na sebe, že kvůli dvěma lehkým křižníkům vyvádí jako malý kluk a myšlenky se mu vrátily zpět k boji.
Takže jestli jich tu je víc, za chvíli tu budou.
„Čas do zásahu minuta, pane.“
„Co pravý štít?“
„Posílil na čtyřicet šest procent, ale myslím, že to nestačí,“ řekl s nejistotou v hlase inženýr.
Kapitán věděl, že s manévrovacími schopnostmi bitevního křižníku nemá šanci se torpédům vyhnout. Teď mohl spoléhat jen na FSS.
Rotační kanony začaly opět chrlit tříštivé projektily a opět utvořily inferno výbuchů a žhavých střepin. Torpéda do něj vlétla, na senzorech se ztratila v zářících bodech explozí. Za dvě vteřiny vylétla, obě.
Tak takovouhle smůlu snad mít nemůžu, pomyslel si kapitán.
„Kam nás zasáhnou?“ otočil se na operátora.
Operátor zadal příkaz do počítače. Počítač porovnal dráhu torpéda a polohu lodi a na plánku trupu vyznačil možné okruhy zásahu.
„Pane, největší pravděpodobnost sedí na okolí hangáru, rozmezí deset palub.“
To znamená jediné.
„Vykliďte hangár!“
Torpéda dorazila až k lodi a odpálila své EM hlavice. Již podruhé dostal emitor pravého štítu extrémní dávku energie a tentokrát nevydržel. Těsně před tím, než by se býval roztavil, ho hlavní rozvodný systém odpojil od přívodu energie. Emitor byl zachráněn, ale pravý štít selhal. První torpédo se sice ještě roztříštilo o slábnoucí štít, ale druhé proletělo.
Elektronický mozek torpéda byl naprogramován na vypočítání oblasti možného zásahu a poté na zaměření nejzranitelnější části této oblasti. Naváděcí hlavice ve zlomku vteřiny označila vrata hangáru a torpédo se mírně sklonilo a zamířilo přímo doprostřed cíle.
Vrata sice byla vyrobena z velmi tlustého pancíře, slitiny titanu a durania, ale propalná kumulativní hlavice se skrz kov prokousala jako mlsné dítě čokoládou. Rozžhavený kov se rozlétl na všechny strany a protaveným otvorem vlétlo torpédo dovnitř, kde odpálilo terciální tříštivou hlavici.
Účinek výbuchu byl v uzavřeném prostoru hangáru ničivější než obvykle. Exploze roztrhala na kusy všechny zaparkované stíhačky a vyhodila do vzduchu sklad vodíku a uskladněné akumulátory do zbraní, což mělo za následek další znásobení síly exploze. Kontrolní stanoviště bezprostředně nad hangárem bylo rozmetáno na kusy a strukturální integrita trupu vážně utrpěla. Dopad torpéda protrhl strop a podlahu hangáru, zničil většinu chodeb nad a pod ním a zabil tři desítky členů posádky.
Rázová vlna proběhla trupem na všechny strany. Na můstku měly vibrace takovou sílu, že kapitán měl co dělat, aby z křesla nevypadl.
Když vibrace ustaly, štěkl na inženýra: „Hlášení o škodách!!“
„Pane, torpédo naprosto zničilo hangár a všechny stíhačky. Dále protrhl podlahu a strop, únik vzduchu ve většině sektorů nad a pod hangárem. Letové stanoviště se nehlásí, vyřazeny čtyři obranné věže a jedna střední baterie. Integrita trupu na osmdesáti pěti procentech, ztráty na životech zhruba třicet mužů. Manévrovací systém lehce poškozen.“
To už by stačilo.
„Co hyperpohon?“
„Hyperpohon plně funkční, pane!“ ozval se pilot.
„Za jak dlouho bude nabit?“
„Za minutu.“
Moc dlouho.
„Na to nemáme čas. Nouzové nabití hyperpohonu, přesměrujte energii ze zbraní.“
„Pane, jeden velký kontakt, kurs nula-osm-pět, vypadá to na Strider. Nabíjí zbraně!“
Strider, kódové označení pro praianský bitevní křižník. Poškozená Spearfish mu nebyla důstojným soupeřem.
Potřebuju hyperpohon, tak se kurva hejbej! řval v duchu na hlavní počítač kapitán.
„Pane, hyperpohon nabit!“
„Leťte, okamžitě!“
„Čtyři torpéda, kurs nula-osm-pět!“ vyjekl vyděšeně operátor senzorů.
„Kurs, kapitáne?“ zeptal se pilot.
„Jestli se chcete dožít večera, tak už to do prdele spusťte!“
Pilot stiskl aktivaci hyperpohonu v kurzu na nejbližší alianční základnu. Těsně před dopadem čtveřice těžkých torpéd Spearfish unikla do hyperprostoru a její kapitán si mohutně oddychl…
28.4.2998, alianční orbitální základna Pytho, systém S-761. 0:42 pozemského času
Alianční základna Pytho na orbitě planety Carillon 761 ležela sotva šedesát AU od hranice neutrální zóny a v případě náhlého praianského útoku měla sloužit jako předsunutá obrana planety. Proto byla neustále obsazena malou flotilou, umístěnou v orbitálních docích a nízké orbitě, většinou pouze lehkými loděmi, nejtěžší lodí zde byl lehký křižník třídy Heracles, který byl právě zásobován v jednom z doků.
Celá nízká orbita byla obsazena jakýmisi přerostlými garážemi, stabilizovanými čtveřicí motorů. Zatímco do těch nejmenších se vešel sotva lehký dělový člun, do pěti největších doků mohl bez problémů vplout lehký křižník. Každý tento dok měl malé zázemí pro členy posádek, které byly dopravovány na povrch kosmobusy. Největší lodě, jako bitevní křižníky nebo bitevní lodě, byly kotveny ve speciálních kotvících konstrukcích, připomínajících kupoli, které po orbitě pluly v bezprostřední blízkosti hlavní stanice, ve které byl prostor pro více než dva a půl tisíce lidí. Tato stanice byla navíc velmi dobře vyzbrojena, od lehkých rychlopalných kanonů až po těžké dalekonosné torpédomety. Vnitřní prostory nadále skýtaly zázemí pro až sto šedesát stíhaček, bombardérů nebo výsadkových útočných transportérů. Hlavní stanice byla podporována menšími platformami, které byly navíc vybaveny vysoce citlivými senzory.
A u kontrolní konzole těchto senzorů právě seděl znuděný operátor.
Měl za sebou už tři hodiny služby a měl jí plné zuby. Jediné, co v jeho otupělém mozku zůstalo, byla myšlenka na spánek, který mu ze všeho chyběl nejvíc.
Proč jsem ksakru zrovna já na nočních směnách??
„Kontrolní stanoviště, tady Moose Jaw, identifikace Golf-Bravo-46689, žádám o povolení k zakotvení. Kurs nula-pět-devět, rychlost tři-osm-jedna, přepínám.“
Zhruba kilometr od jednoho z doků se pomalu přibližoval dělový člun, který šel na přistání.
Naváděcí počítač operátorovi potvrdil identifikaci a na navigačním monitoru vyznačil trasu do nejbližšího volného doku.
Taky na noční šichtu mohli vybrat toho zelenáče…
„Moose Jaw, rozumím, dok C-3 volný. Snižte rychlost na dva-pět-nula, pokračujte k bodu DPSP, kurs nula-šest-nula, konec.“
DPSP, tedy Docking Procedure Start Point, představoval navigační bod, kde se musela loď přesně srovnat s dokem a malou rychlostí do něj vplout. Dělový člun na tento bod pomalu doplul a nyní se otáčel přídí přímo k vletovému otvoru do doků. Navigační počítač člunu přijal data od centrály doku a pilotovi vyznačil na jeho HUD displeji trasu, která vedla přesně mezi úchytná magnetická ramena.
„Kontrolo, tady Moose Jaw. Jsme na DPSP, jdeme na kotvu, konec.“
Ale oni nééé…zelenáč se bude válet a já, kterej tu maká už bůhvíjak dlouho, bude ponocovat…
„Moose Jaw, tady kontrola. Rychlost jedna-tři-nula, přistání povoleno. Vítejte na Pythu, přepínám.“
„Moose Jaw rozumí. Přichystejte slavobránu, přepínám a konec.“
To bylo pro piloty vesmírných lodí typické, to jejich suché vtipkování. Byl to jediný recept, jak čelit stresu a nudě na dlouhých cestách kosmem, kde posádka propadala kromě únavy také ponorkové nemoci. Zakotvení v kosmickém přístavu a návštěva planety byla vítaná možnost, jak se po dlouhé době pořádně prospat, načerpat energii a vidět zase jednou slunce jinak než skrz průzor lodi, spolu s nadýcháním se čerstvého přírodního vzduchu, protože ta sterilní atmosféra na palubách lodí, kde klimatizace pohotově odstraňovala jakýkoli pach nebo vůni, se jednomu po delší době přece jen začne zajídat.
Moose Jaw pomalu zmizel v doku, kde se na něj přisála magnetická ramena a přetlakové tunely. Posádka opustila svá místa a s pocitem nesmírné úlevy nechala za sebou ten kus kovu, ve kterém již trávili čas více dní, než je zdrávo a to na tom byli ještě dobře oproti členům posádek bitevních křižníků nebo stanic ve volném vesmíru, ti na pevnou zem nevkročili třeba měsíc, někdy i více.¨
Operátor přijal potvrzení o zakotvení Moose Jaw a jeho mozek opět otupěl. Dlouze se protáhl, pěkně na plná ústa si zívnul a podíval se na hodinky. Čtvrt na dvě v noci pozemského času. Normální člověk by teď spal. Ležel by v teplé posteli, v teplém domově…
Že já se radši nedal na právničinu. Ti maj aspoň klid.
Bez špetky zájmu zíral na monitor před sebou, díky kterému mohl pomocí soustavy retranslačních senzorových bójí pozorovat soustavu až téměř na její hranici. Počítač obraz ze všech bójí přijal a spojil ho do obrazovky, kterou už začínal mít operátor až po krk.
Kurňa, zakouřil bych si, pomyslel si a rozhlédl se okolo. Nikde nikdo, jeho nadřízený je určitě stejně ospalý jako on. Bleskurychle sáhl do kapsy a vytáhl svou cigaretu. Ne však to smrduté svinstvo, jež kouřili jeho pra-pra-pra a tak dále předci ve 20. století, nýbrž elektronický model s atomizérem, napájený akumulátorem. Pouštěl kuřákovi do těla pouze čistý nikotin, žádné oxidy bůhvíčeho, žádný dehet. Dokonce měla cigareta na konci diodu, která řeřavěla úplně stejně jako její praprapraprapraprababička.
Zrovna ve chvíli, kdy se chtěl pohodlně opřít a dlouze potáhnout, se na obrazovce se objevil symbol modrého víru. Někdo, nebo něco vstupovalo do systému.
Operátora to z míry moc nevyvedlo. Až po chvíli mu cosi řeklo, že Moose Jaw byla poslední hlášená loď na časové rozmezí jeho služby. Se špetkou podezření bedlivě ten modrý vír pozoroval.
Vír zmizel a objevil se modrý bod, místo identifikačního kódu však byl označen nesmyslnou směsicí čísel a písmen. Nepohyboval se.
Operátor se zatvářil zmateně. Modrá představovala přátelskou loď, ale co ta identifikace? S tázavým výrazem přepnul dálkový komunikátor na všechny dostupné frekvence a promluvil do svého headsetu.
„Neznámému plavidlu, tady letová kontrola základny Pytho. Identifikujte se. Opakuji, identifikujte se.“
Operátor domluvil a napjatě čekal…
Ticho.
Výzvu zopakoval, tentokrát trochu důrazněji. Žádná odpověď.
Ve chvíli, kdy chtěl odeslat zprávu pohotovostním plavidlům, v jeho sluchátkách zachrčelo. Znělo to jako mužský hlas, ale praskot a šum ho přehlušil.
Operátor vyladil frekvenci.
„Tady Pytho, opakujte!“
Tentokrát už šel hlas slyšet o něco zřetelněji, dost na to, aby operátor slyšel naléhavý tón.
„Tady ASS Spearfish, identifikace Bravo-Charlie-79643. Jsme poškozeni, žádáme o po…“
Poté komunikace vypadla.
Víc už však operátor nepotřeboval.
„Pohotovostním jednotkám, tady kontrolní stanoviště. Kód Delta-Alfa-Sierra, opakuji, kód Delta-Alfa-Sierra, odesílám souřadnice, konec.“
Během několika minut již z doků vyplouvala lékařská loď, v podstatě jenom upravený lehký křižník nacpaný nejmodernějším lékařským vybavením a s velkými prostory pro přeživší a raněné. Okolo ní plul doprovod dvou útočných fregat jakožto eskorta, jen tak pro klid v duši. Jejich navigační počítače přijaly data z dálkových senzorů, lodě aktivovaly dilithiové pohony a řítily se vstříc kolegům v nouzi.
Kapitáni záchranného týmu celou cestu přemýšleli, jestli vůbec dorazí včas, jestli nenajdou jen kovovou rakev bez života. Jejich senzory již neznámou loď zachytily a neomylně naváděly tým k cíli.
Ve vzdálenosti dvaceti kilometrů lodě zaujaly postavení a jedna z fregat vypustila průzkumný Phoenix. Jeho pilot vyletěl z malého hangáru tak akorát pro jednu stíhačku a zamířil přímo k bodu, který mu označil navigační počítač nakonfigurovaný pomocí dat z mateřské lodi.
Tak se na to podíváme, pomyslel si pilot, když již před sebou viděl obrysy lodi.
„Velení, tady Ranger-Foxtrot-Jedna, mám vizuální kontakt, opakuji, mám vizuální kontakt. Potvrzuji identifikaci, je to Spearfish, přepínám.“
Operátor na mateřské lodi odpověděl takřka okamžitě, ještě než pilot dořekl svou zprávu.
„Rozumím, Rangere. Co LSL?“
LSL neboli Life Support Light představoval malý majáček, umístěný na můstku lodi, který byl napojen přímo na systém podpory života. Pokud nesvítil, znamenalo to, že loď je bez kyslíku a tepla a tudíž mrtvá.
Operátor na Pythu i kapitáni záchranných plavidel ani nedýchali napětím.
Co když…
„Velení, Ranger-Charlie-Jedna. LSL svítí, opakuji, LSL svítí.“
Mohutný oddech několika hrdel by dohromady dal celkem slušný vítr.
„Rangere, tady velení. Rozumím, leť domů, přepínám a konec.“
Phoenix se otočil a lékařská loď zrychlila. Otočila se k Spearfish bokem a poté z místa, kde by normálně měla být pulzní baterie, vystřelila kotvu napojenou na přetlakový tunel. Kotva se přisála magnetickými zámky na trup Spearfish a laserové řezáky napájené z reaktoru lékařské lodi začaly propalovat pancíř. Zanedlouho velké kolo o průměru dva metry odpadlo směrem dovnitř a skrz tunel se vydal do útrob lodi záchranné družstvo. Jeho velitel, vyzbrojen baterkou a pistolí, nervózně posvítil do ztemnělé chodby.
Panebože, snad jsme nepřišli pozdě…
Náhle se ozval palubní interkom: „Mluví kapitán. Záchranné lodě přirazily. Přesuňte se spořádaně do sektoru 3-15, opakuji, sektor 3-15, konec.“
Překvapení zachránci se zanedlouho ocitli v obležení členů posádky, kteří seřazeni pochodovali tunelem na palubu lékařské lodi. Postupně se loď vyprazdňovala a poslední, jak zvyk velí, se objevil kapitán a osazenstvo můstku. Velitel záchranářů čekal radost, kapitánův naléhavý výraz pro něj byl překvapivý. Přesto promluvil první.
„Díkybohu, že jste…“
„Potřebuji co nejrychleji spojení s velením!“ přerušil ho hrubě nervózní kapitán.
„Ééé…cože?“
Obyčejně jsou mi lidi vděčný, že jsem je dostal z tohohle kusu šrotu…
„Určitě jste viděli to, co zbylo z hangáru.“
„Myslíte tu hromadu šrotu? Co s tím?“
„Praiané…“
Prolog
roce 2010 se středem zájmu světových médií stalo Rusko. Prezident Medvěděv a celá ruská vláda se hroutila pod tlakem několika separatistických frakcí, které se rozhodly převzít vládu nad Ruskem. I přes snahu ruské policie pokračovaly ve své činnosti, spočívající v sabotážích průmyslu a ovlivňování veřejnosti. Separatisté označovali současné Rusko za zkorumpovanou zemi, kde musí zavládnout opětovný řád. Propagovali obnovení sovětské éry, což se zamlouvalo stárnoucím generálům někdejší Rudé armády. Nepokoje postupně přerostly až v občanskou válku, kde slabší a slabší vládní jednotky stály proti zfanatizovaným davům. Prezident Medvěděv byl i s celou vládou zajat a popraven a povstalci oficiálně vyhlásili Nový sovětský svaz. Zároveň začali vyhrožovat státům bývalého SSSR vojenskou intervencí, pokud se nepřipojí. Většina států uposlechla, pouze Gruzie a baltské země odmítly. OSN tyto země začala vojensky podporovat a v čele s USA začala tlačit na novou ruskou vládu, aby vrátila moc do rukou vlády. Povstalci však neuposlechli.
24. září 2010 překročily ruské jednotky, které se k armádě většinou dobrovolně připojily, hranice Gruzie i baltských zemí. I přes jejich houževnatý odpor s podporou vojsk OSN, padla Gruzie 4. října 2010, hned po ní Estonsko, Lotyšsko a 9. října i Litva.
Novosověti se však nezastavili. Zahájili mohutnou ofenzivu na západ. Poté, co byli s nesmírnými ztrátami na obou stranách odraženi (za vše jmenujme naprostý masakr obklíčených ruských jednotek v rozstřílené Varšavě), rozhodl vůdce Nového sovětského svazu o použití atomových zbraní. Smlouvy o jaderném odzbrojování byly zrušeny a stovky nukleárních hlavic byly zkombinovány s tajným projektem ruských vědců, znemožňující detekci střel radarem ani jinou technologií. Americké družice vše zachytily, ale Američané nikomu nic neřekli. Měli totiž svůj vlastní tajný protiraketový systém, který byl vyvíjen už od devadesátých let a byl doveden k absolutní dokonalosti.
Vojska NATO přes fanatický odpor postupovala do nitra Ruska. Opakovaly se události z roku 1941, ale když stáli vojáci Severoatlantického paktu 2. února 2011 před Moskvou, začaly na ně náhle pršet taktické nukleární střely. Statisíce vojáků zemřely, další statisíce umíraly v následujících dnech na nemoc s ozáření. Zároveň však svá sila opustila první salva mezikontinentálních balistických střel. Mířily na Evropu…
Brusel, Berlín, Paříž, Londýn, Porýní…Evropa byla srovnána se zemí dříve, než se vzmohla na odpor. Miliony lidí zemřely, další miliony umíraly na ozáření. Místo států teď byla pouze měsíční krajina.
Následovaly další a další salvy. Novosovětská zloba neznala mezí. Jižní Amerika…Afrika…Jihovýchodní Asie…Austrálie…
Ruské střely zmařily několik miliard životů. Číně se nevyplatila ani podpora Novosovětů, byla také zničena. Poté přišla na řadu Severní Amerika. Všechny rakety však byly zničeny daleko od pobřeží a odpověď byla drtivá. Stovky hlavic srovnaly se zemí prakticky celé Rusko. Všechna velká ruská města byla zničena, miliony Rusů zabity. Nebyl už nikdo, kdo by kapituloval.
Rok 2011 byl dále v historii znám jako Rok Apokalypsy.
Svět se proměnil v pustinu, kde se občas, tu a tam našla hrstka přeživších. Radiace však zabíjela to, co bomby nestihly. USA vyčkávaly…
V roce 2200, po téměř dvou stovkách let ticha a nejistoty, radiace klesla a americké jednotky se vydaly na pouť, která byla zakončena roku 2210 sjednocením Země pod USA, které se přejmenovaly na Pozemskou republiku. Začala éra rekonstrukce…
Rok 2600 byl později znám jako Rok Zakončení. Infrastruktura planety byla obnovena a zjizvená Země se opět zalidnila. Zároveň však vědci Pozemské republiky otočili své zraky ke hvězdám.
Kosmický program pokračoval následující století, než byl v roce 2700 představen první hyperpohon. Začala kolonizace Galaxie. Mýty o inteligentních mimozemských rasách byly vyvráceny, na většině planet byl život pouze v bakteriálním stádiu. Do roku 2900 již Aliance Hvězdných Systémů (AHS) ovládala více jak polovinu Galaxie a stále vládl mír…
V roce 2940 se však stala událost, která měla změnit osud Galaxie. Několik technologicky vyspělých planet na hranici aliančního území se odtrhlo od Aliance Hvězdných Systémů a založilo vlastní planetární stát, Praianskou Planetární Unii (PPU). Rada Aliance pojala znepokojení, neboť tyto planety byly důležité vědecké světy. Byla však přesvědčena, že tyto světy integritu Aliance neohrozí.
Praiané kolonizovali planety v té polovině Galaxie, kam Aliance ještě nedorazila a v roce 2970 již existovala dvě rovnocenná impéria. Aliance navázala s Praiany dobré diplomatické styky, Praiané nechali alianční vyslance nahlédnout do svých technologií a vyslanci byli ohromeni technologickou vyspělostí praianské válečné flotily. Aliance reagovala urychleným vývojem a stavbou své vlastní bojové flotily.
V roce 2990 bylo již jasné, že jedna galaxie je pro dvě impéria malá. Zatím byl klid, ale pod pozlátkem idyly vřela krize. Obě impéria byla připravena k hvězdné válce, první v lidské historii. Nikdo nevěděl, kdo, či co zažehne onen pomyslný sud střelného prachu a odstartuje ničivý konflikt.
14. června 2991 byla na „území nikoho“ mezi oběma mocnostmi zničena praianská diplomatická loď. Dodnes se neví, jestli to byla AHS, nebo akce Praianů, každopádně byly přerušeny veškeré diplomatické styky a 16. června 2991 dorazila Alianční Radě stručná, ale mrazivá zpráva od Praianů: „Od 16. června 2991 existuje válečný stav mezi Praianskou Planetární Unií a Aliancí Hvězdných Systémů.“ Dvě hodiny po doručení zprávy dorazila zpráva o zničení alianční základny na hraniční planetě Sorus 548. Následovala všeobecná mobilizace. Pozdě…
Praianský hněv byl strašlivý. Planeta za planetou, systém za systémem, Praiané stále postupovali do nitra Aliance. Alianční lodě kladly zuřivý odpor, desetitisíce vojáků, námořníků i civilistů padly. Ve chvíli, kdy Praiané měli Sluneční soustavu téměř na dosah, se Aliance vzchopila, povolala do zbraně všechny zdravé muže dosud neodvedené do armády a v sérii krutých bitev Praiany zatlačila až na bývalou hranici. První galaktická válka skončila podepsáním klidu zbraní 24. srpna 2995. Obě mocnosti využily příměří a začaly se připravovat na totální válku, po které zbude v galaxii jen jedno impérium a druhé zmizí v propadlišti dějin...
Obě strany vyčkávají…
O Mléčnou Dráhu však mají zájem nejen lidé…
Začátek konce, část první
„Až třikráte uběhne život Metuzalémův a třikráte jednatřicetkrát Země svou pouť dokončí, nebesa zachvátí plameny a ze dvou jeden zůstane.“
Neznámá vědma, 1.století n.l.
„Seknul jsem se u CS, seknul jsem se u Šturmovika, ale teď to sci-fi kurva už dopíšu!“
Cozzinnni, před drahnou dobou.
27.4.2998, 20:19 pozemského času, soustava S143
Na první pohled se mohlo zdát, že S143 je obyčejná soustava, k tomu ještě malá, pouze s jednou planetou a hvězdou, která se pomalu blížila ke svému konečnému zániku, již teď její záře přecházela ze žluté na rudou, i když mělo trvat ještě mnoho tisíc let, než se definitivně rozplyne. Ale soustava 143 byla významná. Na planetě i na jejich dvou měsících byly orbitální i povrchové doky, na oběžné dráze kroužily mohutné stanice pro obranu i zásobování flotil, na měsících byly senzorové stanice dlouhého dosahu a na nízké orbitě minové pole. Problém byl v tom, že všechna tyto zařízení byla mrtvá. Planeta, která se rok od roku oteplovala, byla liduprázdná, nikde ani jeden alianční voják nebo praianský kyborg. Stanice byly prázdné, orbitální obranné platformy deaktivované, doky zely prázdnotou, miny byly pouze neškodnými předměty.
Planeta nesoucí jméno Borael 143 totiž byla totiž praianskou stranou hranice neutrální zóny. V minulosti o ní proběhly dvě obrovské vesmírné i pozemní bitvy, zařízení doteď měla po povrchu mnoho průstřelů, děr a poškození. Když se jí na konci První galaktické války pokusila Aliance dobýt, byla s nesmírnými ztrátami na obou stranách odražena a okolo planety i po širém okolí dodnes poletovaly tuny trosek a dokonce i lidská těla, která byla vesmírným mrazem a nepřítomností vzduchu dokonale zakonzervována. Právě trosky byly důvodem, proč se náhle pár set kilometrů od jednoho z měsíců objevil záblesk a do sektoru vstoupila loď.
Byla to stará těžební loď třídy Mineworker. Měla otlučený trup, rez si na ní už delší dobu pochutnával a vůbec vypadala jako loď, která půjde co nevidět do šrotu. Tyto lodě, používané k dobývání surovin z asteroidových polí, měly místo pouze pro pilota a operátora soustavy manipulačních ramen s těžebními nástroji, zbytek byl určen pro náklad. Nejsilnější zbraní Mineworkerů byly laserové pistole jejich posádek. Na boku byl oprýskaný nápis Vulture a její pilot, Samuel Harles, sem přiletěl s vidinou zisku.
Harles byl pětačtyřicetiletý podsaditý chlapík, který už měl ledacos za sebou, včetně služby na alianční fregatě během První galaktické války, a kromě své mizerně placené práce údržbáře civilních lodí si přivydělával sbíráním trosek na starých bojištích a jejich prodejem. V troskách totiž bylo hodně výnosných materiálů, které po tunách skupovali hlavně piráti na stavbu svých lodí, což z trosek činilo cenný artikl, byť nelegální.
Ale co, pomyslel si Harles, když mě nechytili za celý ty tři roky, teď mě taky nechytí.
Doufal, že nenamáhal starý hyperpohon své lodi nadarmo. S143, to byl pro „troskaře“ (jak se mužům jako Har les říkalo) zlatý důl. A co, že je už takřka na pražanském území. Pět let tamtudy neletěla ani jedna vojenská loď a poldové se zde objeví jednou za uherák, tak proč takový množství kvalitního matroše nechat zahálet?
Harles zapnul těžební senzory, systém vyhledávající suroviny vhodné k těžení. Na obrazovce se objevil shluk bodů pár desítek kilometrů od něj, podle dálkového spektrometru titanium, wolfram, něco deuteria, stopové množství zlata a platiny. Usmál se a zažehl hlavní motory.
Vulture se za několik minut maximální rychlostí dostal až k troskám. Harles vypnul motory, aby neplýtval drahocenným deuteriem (neboť civilní lodě používaly fúzní reaktory) a po malých schůdcích sešel do místnosti s ovládacími pákami manipulačního systému. Pomocí elektromagnetů začal postupně přemisťovat trosky do nákladového prostoru. Šlo o činnost náročnou na synchronizaci pohybů, neboť pák bylo doopravdy více než moc, Harles měl ale praxi, patřil mezi troskaře už dva roky a za tu dobu měl dost času se pořádně zdokonalit. Brzy už měl polovinu nákladového prostoru naplněnou troskami a když se chystal popadnout jeden obzvláště velký úlomek, na obrazovce senzorů v opuštěném kokpitu se začaly objevovat symboly modrého víru, jeden za druhým. Z hyperprostoru vystupovalo více lodí. Harles to však nemohl vědět. Byl vlk samotář, létal sám, snižoval tím riziko prozrazení, nikdy totiž nevíte, kde se váš parťák zpije pod obraz a nevyžvaní všechno o vás policistovi v převleku. Nemohl vědět o tom, co se k němu blíží. A když se konečně zvedl a zamířil do kokpitu, bylo na útěk pozdě. Sotva usedl, pohlédl průzorem a ztuhnul.
Blížila se k němu menší flotila plavidel a nebyly to žádné mrňavé kocábky, nejméně pět bitevních křižníků a okolo menší lodě. Když připluly blíže, Harles s hrůzou poznal ty znaky, které před pěti lety, kdy ještě sloužil na alianční fregatě, nikdy neviděl rád, popravdě z nich měl slušně nahnáno. Výsostné znaky Praianského planetárního kolektivu v neutrální zóně mohly znamenat jediné.
Jak já nesnáším déja vu.
Od flotily se oddělily dvě fregaty a zamířily přímo k Vulture. Senzory zachytili nabíjení zbraní a Harlesovi bylo jasné, co se teď stane a že už nemůže cokoli udělat. Než se mu nabije hyperpohon, rozstřílí ho na cucky.
Jak teď litoval těch propitých peněz, které mohl stejně dobře investovat do pancíře a do nějakých těch zbraní. Takhle z něj byl jen terč na střelnici. Nehodlal však jen stát na místě a čekat na smrt. Dilithia měl málo, ale na pár minut dilithiového pohonu to stačilo. Aktivoval ho a loď začala zrychlovat. Praiané však nechtěli nechat svou kořist jen tak uprchnout.
Z pulzních děl o výkonu téměř deset megawattů začaly v pravidelných intervalech vyletovat energetické pulzy, které vzdálenost mezi nimi a Vulture překonaly sotva za dvě vteřiny. Štíty byly tak slabé, že po prvním zásahu explodoval zadní emitor a vzal sebou i kus zádě. Další zásahy se zakously do motorů a ty vybuchly a těžce narušily strukturální integritu lodi. Poslední rány z salvy těžce proděravěly trup a zničily hlavní počítač.
Neovladatelná Vulture se slepě otáčela v prostoru. Z obrovských děr unikal kyslík a vypadával náklad. Harles, který utržil ošklivou ránu na hlavě, když s ním síla zásahu hodila o palubní desku, zoufale křičel a mlátil do všech tlačítek v dosahu, ale všechny obrazovky, beztak už plné chybových hlášek, zčernaly. Vulture se otočila průzorem k jedné z fregat a zoufalý Harles si všiml světlého bodu, který vyletěl z její přídě. Harles věděl, co to znamená. Přestal mlátit do kláves a jen tupě zíral na tu zářící tečku, která se řítila přímo na něj. V duchu přemýšlel, kolik sekund života mu zbývá. Mimoděk sáhnul po tlačítku uvolnění nouzové bójky a poslední, co Samuel Harles v životě viděl, byl jasný záblesk…
Torpédo prorazilo sklo průzoru a vybuchlo. Exploze celou příď lodi roztrhala na kusy. Druhá polovina začala rychle rotovat, než přiletělo druhé torpédo, které si našlo cestu do reaktoru. Následoval druhý jasný záblesk a když se plyny rozptýlily, místo Vulture poletoval prostorem roj trosek.
Obě fregaty se připojily ke zbytku flotily, která aktivovala dilithiový pohon a vysokou rychlostí zamířila přímo k Boraelu. Malá bójka ale neúnavně vysílala dálkový nouzový signál do všech směrů…
27.4.2998, 21:30 pozemského času, hranice neutrální zóny
Po všech palubách se rozezněly sirény. Světla na zdech, jindy bíle osvětlující úzké chodby, zrudla a začala blikat. Posádka všeho nechala a o překot se hnala ke svým stanovištím. Obsluha zbraní usedla do řídících center obřích střelišť, inženýři zaujali svá místa ve strojovně a u řídících systémů energetického rozvodu, piloti si za běhu dopínali své skafandry a v hangáru usedali za pomoci mechaniků do kokpitů stíhaček
Na můstku začali přijímat důstojníci zprávy o připravenosti systémů a okamžitě je hlásili prvnímu důstojníkovi.
„Reaktor běží na 100%, tlak vzduchu i podpora života normální, centrální rozvod energie v normálu.“
„Defenzivní systémy připraveny a běží, štíty na 100%, zbraňové systémy nabity a připraveny k palbě, torpéda nabita a připravena k odpálení, stíhačky na startu.“
„Detekční systémy v pořádku a běží, probíhá sken okolí.“
„Motory 5% tahu, manévrovací systémy v pořádku a běží, hyperpohon nabit na 34%.“
První důstojník se otočil na kapitána: „Pane, všechny systémy v pořádku a připraveny, loď v plné bojové pohotovosti Condition-A.“
Kapitán Sean McNorman se podíval na svou konzoli, kde na monitoru svítil čas 5:42:48. Usmál se. Jeho loď, ASS Spearfish, tedy bitevní křižník třídy Starfire, teprve před dvěma týdny vyplula z doků na orbitě Marsu a posádka tedy neměla tolik času na plné sehrání se, ale přejít z klidového stavu Condition-C na stav Condition A pod sedm minut, to je více než dobré.
Snad to tak bude i v boji.
Zapnul palubní interkom a promluvil: „Posádko, mluví k vám kapitán. Zvládli jsme přejít na plnou bojovou pohotovost za méně než sedm minut. Blahopřeji ke skvělému výkonu. Konec cvičení, Condition-C. Konec.“
Posádka, nepochybně potěšena výsledkem, až na určené směny opustila své posty a věnovala se jiným záležitostem, jako klimbání v kajutách, četba nebo tlachání s kolegy v kantýně. Kapitán se protáhl a dlouze zívnul. Jeho funkce mu povolovala pouze kratičký odpočinek, jakožto kapitán musel být neustále ve střehu, ale teď na nějaké předpisy kašlal. Potřebuje se pořádně vyspat, on i loď za sebou mají týden v jednom kole. Nejprve měl menší problém s hyperpohonem, kvůli kterému Spearfish musela tvrdnout skoro dva dny ve volném vesmíru, než se podařilo technikům hyperpohon zprovoznit. Poté následovalo pětidenní střelecké cvičení v asteroidovém pásu okolo nějaké nevýznamné planety, kde jeden z úlomků asteroidu zničeného zbraněmi Spearfish zasáhl jednu fregatu a vážně jí poškodil.
Když se daří, tak se daří pomyslel si kapitán, když se kouknul na hodinky. Ukazovaly 20:42 pozemského času. Za čtvrt hodiny je večerka, ale nikdo se snad nebude zlobit, když si půjde dát dvacet o něco dřív. Patnáct minut sem, patnáct minut tam…
„Dreare, můstek je váš,“ předal velení prvnímu důstojníkovi a zamířil do své kajuty, kam po pár minutách chůze dorazil. Byla honosně zařízená, ale McNorman, který prakticky celou svou kariéru prožil mezi mužstvem, luxus nevnímal. Spokojil by se i s obyčejnou kajutou, ale předpisy jsou holt předpisy.
Zrovna stál pod sprchou a duchem už byl v posteli, když mu pípnul soukromý komunikátor a ozval se hlas prvního důstojníka.
„Kapitáne, přijďte prosím hned na můstek.“
S brbláním na sebe naházel věci a zamířil k můstku.
Myšlenka na sprchu a spánek mu málem vyrazila z mozku s obtížemi budovanou poslušnost k rozkazům, ale než to stačila dokončit, kapitán vstoupil na můstek.
Stejně nikdy nepřestával žasnout, že ten několik desítek tisíc tun těžký kolos se řídí z této (ve srovnání s velikostí lodi) malé místnosti. Prakticky zde bylo jen pár konzolí, sedadla a velký prosklený průzor, doplněný všemožnými monitory. Kapitán zamířil do svého mírně vyvýšeného křesla přímo pár kroků za piloty a nasadil si své černé brýle, které nebyly pouze lacinou ozdobou, ale skrze soustavu optických čidel všude po trupu mu umožňovaly pohledy na všechny části lodi a zároveň také byly stylovým doplňkem…
„Co se děje?“ ukončil rázně proud myšlenek vířících v jeho mozku.
Operátorovi senzorů v záři jeho monitorů matně zářil obličej.
„Před pár minutami jsme zachytili neznámý signál na nouzové frekvenci, pane. Směrové přijímače ukazují kurs nula-pět-čtyři.“
Kapitán si na své konzoli stisknutím tlačítka vyvolal mapu sektoru a od polohy lodi vedl pomyslnou čáru do určeného kursu.
Cože? Odsud?
„Není to chyba senzorů?“
Operátor se zatvářil mírně dotčeně: „Nemyslím pane. Skutečně přijímáme nouzový signál. Zjistil jsem, že pomalu slábne, tipuji záchranná bójka.“
„Takže to ale znamená, že někdo z neutrální zóny volá o pomoc.“
„Zřejmě, pane.“
Kapitán moc dobře věděl, co by řekli Praiané přítomnosti alianční válečné lodě v demilitarizované zóně.
Ale tam někde je možná nepohyblivá loď, která možná ztrácí vzduch a která možná má na palubě houf lidí.
A pokud nepohnu prdelí, tak umřou.
„Navigace?“
Navigační důstojník vzhlédl: „Ano?“
„Kurs nula-pět-čtyři, jaký je nejbližší navigační bod?“
Důstojník chvíli pracoval s počítačem: „Borael 143 pane. Stará pevnostní planeta.“
To vím taky. Já tam totiž byl a já tam bojoval a nebylo to hezký.
V živé paměti měl obraz vybuchujícího neovladatelného křižníku s několika tisíci muži na palubě, který po ztrátě motorů narazil do jedné z obranných stanic. Jedno mrtvé sežehlé tělo tehdy narazilo do průzoru fregaty, kde McNorman sloužil jako pilot.
„Kapitáne?“
Hlas navigačního důstojníka ho vytrhl z myšlenek. Už zase jsem byl mimo…
„Jak daleko je ten signál?“
„Podle jeho síly tipuji tak osm set milionů kilometrů.“
„Odhad sedí na Borael, pane,“ doplnil operátora navigátor.
Tak dobře…
„Nabijte hyperpohon, kurs nula-osm-pět, rychlost 4.“ otočil se kapitán k pilotům. Poté promluvil do interkomu.
„Kapitán posádce, Condition-B, příprava na hyperprostorový skok.“
Po lodi se již podruhé rozezněly sirény. Posádka zaujala své pozice, Condition-B znamenal obsazení všech postů a zvednutí štítů, zbraně zůstávaly nečinné.
Pilot přijal zprávu o nabití hyperpohonu.
„Hyperprostorový skok za patnáct vteřin.“ Jeho hlas byl přepojen na interkom, slyšela ho tedy celá posádka.
Počítač potvrdil navigační bod a nakonfiguroval podle něj hyperpohon tak, aby loď do prostoru vstoupila na okraji soustavy, loď letící několikanásobkem rychlosti světla byla totiž ovlivnitelná gravitací, která mohla zakřivit kurs a při nadsvětelné rychlosti se počítal každý metr.
„Pět vteřin do skoku.“ Pilot do počítače namačkal konečnou sekvenci pro skok.
„Tři…dva…jedna…zážeh!“
Lodí otřásly silné vibrace a Spearfish se zábleskem zmizela.
Hergot, to mě jednou zabije. Kapitán si nikdy pořádně nezvykl na prudké zrychlení. Vždy se mu dělalo lehce nevolno a aspoň deset minut se vzpamatovával. To mu však nebylo dopřáno. Dříve, než by si přál, pilot oznámil pět sekund do opuštění hyperprostoru a sotva se stačil kapitán duševně připravit, otřásla se loď znovu a po záblesku vstoupila do S143.
Kapitán se jakž takž vzpamatoval a otočil se na operátora.
„Ten signál?“
Operátor se skláněl nad konzolí: „Počítač podle síly signálu odhaduje maximálně deset kilometrů od nás, kurs nula-pět-pět.“
Kapitán se zamyslel. Je blízko praianské hranice. Riskuje a to tak, že hodně. Rozhodl se, že tu nezůstane o nic déle, než bude muset.
„Vyšlete průzkumníka!“
Za několik minut se mohutné dveře hangáru na boku lodi pomalu otevřely a od podlahy, sledován personálem ukrytým za hermetickými prosklenými vraty, se odlepil upravený stíhací stroj RF-15 Beagle Phoenix. Místo standardních třímegawattových kanonů měl pouze jeden a nenesl prakticky žádný pancíř, zato měl výkonnější motory a vysoce citlivé senzory.
Iontové motory modře zažhnuly a stroj vylétl ven.
Kapitán na můstku přepnul na hangárová čidla a ve svých brýlích sledoval, jak se Phoenix vzdaluje.
„Přepojte mi komunikaci z taktického centra.“ Veškerá komunikace mezi průzkumníkem a řídícím střediskem, umístěným nad hangárem, teď šla i přes můstek a zde do reproduktorů ve zdi.
„Sierro, tady Ranger-Foxtrot-Jedna. Vzdálenost ke zdroji pět minut, přepínám.“
Kapitán napjatě poslouchal, zatímco si na monitoru vyvolal senzorovou obrazovku a sledoval modře označený bod, jak se blíží k pulzující tečce.
„Sierro, Ranger-Foxtrot-Jedna, vypadá to na trosky lodi a záchrannou bójku, přepínám.“
„Srážka s asteroidem?“ zkusil hádat první důstojník.
„Tady? Vždyť tady je to prakticky čisté,“ odvětil kapitán.
„Velení, mám vizuální kontakt,“ ozvalo se z reproduktorů. „Odesílám data, přepínám.“
Kapitánovi se za pár vteřin objevil obraz z optických senzorů průzkumníka. Trosky rotovaly v prostoru a neustále se od sebe vzdalovaly. Uprostřed slabě blikal xenonový majáček záchranné bójky, teď již však spíše umdléval, jak bójce docházela energie.
Zapnul mikrofon: „Ranger-Foxtrot-Jedna, mluví kapitán. Nějaké záchranné moduly, přepínám.“
Chvíle ticha.
„Ne, pane. Nic nevidím, známky života negativní. Přede mnou je malý shluk asteroidů, mám je prozkoumat? Přepínám.“
Kapitán se zamyslel…
Možná modul odplul mezi asteroidy.“
„Ranger-Foxtrot-Jedna, potvrzuji sken, přepínám.“
Stroj vletěl mezi první asteroidy a svými senzory bedlivě prozkoumával metr po metru.
„Sierro, Ranger-Foxtrot-Jedna. Nic pane.“
Kapitán si povzdechl.
Pozdě.
„Rozumím, Jedničko. Vrať se domů, přepínám.“
„Potvrzuji, návrat…počkejte!“
Kapitán zpozorněl.
„Mám tu čtyři kontakty, IFF…Sakra!“
V ten samý okamžik vykřikl poplašeně operátor senzorů: „Pane, nepřátelské kontakty, kurs nula-tři-devět. Útočí na Rangera!“
Do prdele!
Kapitán udeřil do rudého tlačítka na své konzoli.
„Condition-A. Opakuji, Condition-A, bojový poplach. Toto není cvičení, opakuji, toto není cvičení!“
Do zbraní začala proudit energie, po celé lodi se rozječely sirény. Velitelé střelišť začali dostávat údaje ze zaměřovacích senzorů a na obrazovce se jim objevily čtyři malé rudé body, které sledovaly jeden kličkující menší modrý bod.“
„Velení, Ranger-Foxtrot-Jedna! Mám na zadku čtyři stíhačky, jsou to Speary, opakuji, jsou to Speary!“
Kapitánovi se v žaludku utvořila ledová koule.
To může znamenat jen jediné…
Přepnul brýle na pohled dopředu a nastavil maximální zoom. Již viděl Rangera, jak zběsile kličkuje před žlutými proudy střel, vystřelovaných ze čtyř stíhaček za ním.“
Kapitán věděl, že nemůže zahájit palbu, dokud je k nim průzkumník tak blízko. Když se však objevil výbuch, jak byla Jednička dávkou pulzů zničena, bylo rozhodnuto.
Obranné věže po celém trupu se aktivovaly a otočily svá 3 MW pulzní dvojčata proti vetřelcům. Ti se však na hranici dostřelu otočili a zamířili zpět do asteroidů a pro větší kanony byly stíhačky moc malý terč.
Jak kapitánovi o pár vteřin později došlo, uvolnily prostor pro daleko nebezpečnější hrozbu.
Když chtěl dát kapitán příkaz k přiblížení se k asteroidům a k jejich důkladnému proskenování, ozval se operátor: „Pane. Dva velké kontakty, kurs nula-tři-osm a nula-tři-šest! Podle velikosti identifikuji jako Savage, pane!“
Savage, kódové označení pro praianské lehké křižníky. Obratné, ale ne moc odolné.
Kapitán se otočil na piloty: „Za jak dlouho se nabije hyperpohon?“
„Pět, šest minut, pane,“ odvětil krátce pilot.
„Vampýři, pane, čtyři torpéda! Kurs nula-tři-pět, čas do zásahu minuta třicet osm vteřin!“
A je to tady...
„Aktivujte FSS.“
FSS, neboli Flak Shield System představoval soustavu rotačních 30 mm railgunů s kadencí až 6000 střel za minutu, které měly svými tříštivými střelami vytvořit v bezpečné vzdálenosti od lodi neprostupnou stěnu střepin proti torpédům nebo letounům protivníka. Teď se mohutné šestihlavňové kanony zvedaly a otáčely se vstříc čtveřici světlých bodů v dáli.
„Čas do zásahu minuta, pane.“
Kapitán přepnul své brýle na ohrožený pravobok. Z několika míst právě začaly obrovskou rychlostí vyletovat proudy střel a půl kilometru od lodi vytvářely clonu výbuchů a žhavých střepin letících rychlostí kulky do všech stran.
Kapitán si vyvolal obrazovku senzorů a bedlivě sledoval dva rudé body označené velkým T, jak se blíží k lodi a ke stěně výbuchů.
Objevily se dva jasné záblesky a operátor senzorů zajásal. Byl, stejně jako zbytek osazenstva můstku pod silným stresem a každá pozitivní událost ho naplnila obrovskou radostí.
„Vampýři Jedna a Dva zničeni, pane! Trojka a Čtyřka se stále blíží.“ To už operátor zase vychladl.
Dvě torpéda byla zničena půl kilometru před lodí, roztrhána na kusy střepinami. Zbylá dvě proklouzla. Zaměřovací systémy kanonů FSS se je pokoušely sledovat, ale střely byly moc rychlé.
„ Do zásahu zbývá tři…dva…jedna…“
Vteřinu před nárazem do štítů obě torpéda aktivovaly své elektromagnetické hlavice, které vyslaly intenzivní EM pulz. Pro emitor pravého štítu to byla silná zátěž, naštěstí torpéda nebyla natolik silná, aby štít vyřadila. Štít byl vážně oslaben, ale vydržel následné exploze obou torpéd.
Energie explozí se v mohutném trupu rozptýlila a na můstek dorazily jen slabé vibrace.
Hlavní inženýr se ozval okamžitě: „ Pravý štít na třicet dva procent, žádné škody na trupu.“
Zároveň zazněl hlas zbraňového důstojníka: „Pane, jsou na dostřel paprskových emitorů.“
OK, teď já, pomyslel si kapitán.
„Paprskové zbraně, miřte na torpédomety, palte!“
Zbraňový důstojník předal rozkaz obsluze platform s duálními emitory laserových paprsků.
„Palba na cíle Savage-1 a Savage-2, palebný protokol A, palba dle uvážení, miřte na torpédomety.“
Celkem čtyři platformy se otočily na své cíle a vyslaly osm paprsků, čtyři na každý terč. Na senzorech se tyto proudy energie objevily jako jasné linky směřující k dvojici rudých bodů.
„Všechny paprsky zasáhly, pane,“ ozval se zbraňový důstojník. „Vypadá to, že Savage-1 se obrací.“
„Zaměřte Savage-2!“
Z hlavní vyrazily další paprsky. Tentokrát všech osm na jeden terč. Savage-1 měl vyřazené torpédomety a neměl zbraně, kterými by mohl Spearfish na takovou vzdálenost ohrozit. Praianský kapitán se snažil ukrýt se mezi asteroidy, v tu chvíli však dorazily paprsky. První tři vyřadily boční štít, další tři se zaryly do trupu a zanechaly v něm tři hluboké rýhy s roztavenými okraji a zbylé dva zasáhly levý hlavní motor, který explodoval. Poškozený křižník se s unikajícím vzduchem a pouze na jeden motor snažil dostat do bezpečí asteroidů.
Druhý křižník měl větší štěstí. Paprsky Spearfish mu vyřadily pouze jeden torpédomet, z toho druhého právě vyletělo další torpédo.
„Vampýr odpálený Savage-2, čas do zásahu tři minuty,“ ozval se operátor.
Po něm promluvil zbraňový důstojník: „Pane, je na dostřel pulzních děl.“
„Palte.“
Na pravoboku se otočily čtyři mohutné věže, každá s duálním padesátimegawattovým pulzním dělem a vyslaly vstříc Praianům salvu jasných modrých pulzů. Savage-2 s oslabenými štíty nemohl vzdorovat. Těsně předtím, než do něj pulzy narazily, odpálil další torpédo. Poté se do něj mohutné koule plazmy zaryly.
„Máme tam dva vampýry, pane. Vampýr-1 kurs nula-osm-čtyři, čas do zásahu minuta a dvacet vteřin, a Vampýr-2, kurs nula-osm-pět, čas do zásahu dvě minuty padesát dva vteřin.“
Kapitán se nervózně zavrtěl v křesle.
„A co Praiané?“
„Savage-1 zmizel ze senzorů, vypadá to, že se roztříštil o asteroidy. Savage-2 stojí na místě…počkejte, startují záchranné moduly!“
Skutečně, z velkého rudého bodu na senzorech se oddělilo několik menších bodů, vysílajících nouzový signál na všechny strany.
Kapitán pocítil nával triumfu. Tahle posádka vyřadila dvě nepřátelské lodě za takhle krátkou dobu. Na chvíli se cítil jako by právě vyhrál válku. Zatímco větší část jeho mozku se utápěla radostí, ta menší, racionálnější část, ho upozornila na záchranné moduly a zvláště na jejich nouzové signály. Kapitán se probral, měl vztek sám na sebe, že kvůli dvěma lehkým křižníkům vyvádí jako malý kluk a myšlenky se mu vrátily zpět k boji.
Takže jestli jich tu je víc, za chvíli tu budou.
„Čas do zásahu minuta, pane.“
„Co pravý štít?“
„Posílil na čtyřicet šest procent, ale myslím, že to nestačí,“ řekl s nejistotou v hlase inženýr.
Kapitán věděl, že s manévrovacími schopnostmi bitevního křižníku nemá šanci se torpédům vyhnout. Teď mohl spoléhat jen na FSS.
Rotační kanony začaly opět chrlit tříštivé projektily a opět utvořily inferno výbuchů a žhavých střepin. Torpéda do něj vlétla, na senzorech se ztratila v zářících bodech explozí. Za dvě vteřiny vylétla, obě.
Tak takovouhle smůlu snad mít nemůžu, pomyslel si kapitán.
„Kam nás zasáhnou?“ otočil se na operátora.
Operátor zadal příkaz do počítače. Počítač porovnal dráhu torpéda a polohu lodi a na plánku trupu vyznačil možné okruhy zásahu.
„Pane, největší pravděpodobnost sedí na okolí hangáru, rozmezí deset palub.“
To znamená jediné.
„Vykliďte hangár!“
Torpéda dorazila až k lodi a odpálila své EM hlavice. Již podruhé dostal emitor pravého štítu extrémní dávku energie a tentokrát nevydržel. Těsně před tím, než by se býval roztavil, ho hlavní rozvodný systém odpojil od přívodu energie. Emitor byl zachráněn, ale pravý štít selhal. První torpédo se sice ještě roztříštilo o slábnoucí štít, ale druhé proletělo.
Elektronický mozek torpéda byl naprogramován na vypočítání oblasti možného zásahu a poté na zaměření nejzranitelnější části této oblasti. Naváděcí hlavice ve zlomku vteřiny označila vrata hangáru a torpédo se mírně sklonilo a zamířilo přímo doprostřed cíle.
Vrata sice byla vyrobena z velmi tlustého pancíře, slitiny titanu a durania, ale propalná kumulativní hlavice se skrz kov prokousala jako mlsné dítě čokoládou. Rozžhavený kov se rozlétl na všechny strany a protaveným otvorem vlétlo torpédo dovnitř, kde odpálilo terciální tříštivou hlavici.
Účinek výbuchu byl v uzavřeném prostoru hangáru ničivější než obvykle. Exploze roztrhala na kusy všechny zaparkované stíhačky a vyhodila do vzduchu sklad vodíku a uskladněné akumulátory do zbraní, což mělo za následek další znásobení síly exploze. Kontrolní stanoviště bezprostředně nad hangárem bylo rozmetáno na kusy a strukturální integrita trupu vážně utrpěla. Dopad torpéda protrhl strop a podlahu hangáru, zničil většinu chodeb nad a pod ním a zabil tři desítky členů posádky.
Rázová vlna proběhla trupem na všechny strany. Na můstku měly vibrace takovou sílu, že kapitán měl co dělat, aby z křesla nevypadl.
Když vibrace ustaly, štěkl na inženýra: „Hlášení o škodách!!“
„Pane, torpédo naprosto zničilo hangár a všechny stíhačky. Dále protrhl podlahu a strop, únik vzduchu ve většině sektorů nad a pod hangárem. Letové stanoviště se nehlásí, vyřazeny čtyři obranné věže a jedna střední baterie. Integrita trupu na osmdesáti pěti procentech, ztráty na životech zhruba třicet mužů. Manévrovací systém lehce poškozen.“
To už by stačilo.
„Co hyperpohon?“
„Hyperpohon plně funkční, pane!“ ozval se pilot.
„Za jak dlouho bude nabit?“
„Za minutu.“
Moc dlouho.
„Na to nemáme čas. Nouzové nabití hyperpohonu, přesměrujte energii ze zbraní.“
„Pane, jeden velký kontakt, kurs nula-osm-pět, vypadá to na Strider. Nabíjí zbraně!“
Strider, kódové označení pro praianský bitevní křižník. Poškozená Spearfish mu nebyla důstojným soupeřem.
Potřebuju hyperpohon, tak se kurva hejbej! řval v duchu na hlavní počítač kapitán.
„Pane, hyperpohon nabit!“
„Leťte, okamžitě!“
„Čtyři torpéda, kurs nula-osm-pět!“ vyjekl vyděšeně operátor senzorů.
„Kurs, kapitáne?“ zeptal se pilot.
„Jestli se chcete dožít večera, tak už to do prdele spusťte!“
Pilot stiskl aktivaci hyperpohonu v kurzu na nejbližší alianční základnu. Těsně před dopadem čtveřice těžkých torpéd Spearfish unikla do hyperprostoru a její kapitán si mohutně oddychl…
28.4.2998, alianční orbitální základna Pytho, systém S-761. 0:42 pozemského času
Alianční základna Pytho na orbitě planety Carillon 761 ležela sotva šedesát AU od hranice neutrální zóny a v případě náhlého praianského útoku měla sloužit jako předsunutá obrana planety. Proto byla neustále obsazena malou flotilou, umístěnou v orbitálních docích a nízké orbitě, většinou pouze lehkými loděmi, nejtěžší lodí zde byl lehký křižník třídy Heracles, který byl právě zásobován v jednom z doků.
Celá nízká orbita byla obsazena jakýmisi přerostlými garážemi, stabilizovanými čtveřicí motorů. Zatímco do těch nejmenších se vešel sotva lehký dělový člun, do pěti největších doků mohl bez problémů vplout lehký křižník. Každý tento dok měl malé zázemí pro členy posádek, které byly dopravovány na povrch kosmobusy. Největší lodě, jako bitevní křižníky nebo bitevní lodě, byly kotveny ve speciálních kotvících konstrukcích, připomínajících kupoli, které po orbitě pluly v bezprostřední blízkosti hlavní stanice, ve které byl prostor pro více než dva a půl tisíce lidí. Tato stanice byla navíc velmi dobře vyzbrojena, od lehkých rychlopalných kanonů až po těžké dalekonosné torpédomety. Vnitřní prostory nadále skýtaly zázemí pro až sto šedesát stíhaček, bombardérů nebo výsadkových útočných transportérů. Hlavní stanice byla podporována menšími platformami, které byly navíc vybaveny vysoce citlivými senzory.
A u kontrolní konzole těchto senzorů právě seděl znuděný operátor.
Měl za sebou už tři hodiny služby a měl jí plné zuby. Jediné, co v jeho otupělém mozku zůstalo, byla myšlenka na spánek, který mu ze všeho chyběl nejvíc.
Proč jsem ksakru zrovna já na nočních směnách??
„Kontrolní stanoviště, tady Moose Jaw, identifikace Golf-Bravo-46689, žádám o povolení k zakotvení. Kurs nula-pět-devět, rychlost tři-osm-jedna, přepínám.“
Zhruba kilometr od jednoho z doků se pomalu přibližoval dělový člun, který šel na přistání.
Naváděcí počítač operátorovi potvrdil identifikaci a na navigačním monitoru vyznačil trasu do nejbližšího volného doku.
Taky na noční šichtu mohli vybrat toho zelenáče…
„Moose Jaw, rozumím, dok C-3 volný. Snižte rychlost na dva-pět-nula, pokračujte k bodu DPSP, kurs nula-šest-nula, konec.“
DPSP, tedy Docking Procedure Start Point, představoval navigační bod, kde se musela loď přesně srovnat s dokem a malou rychlostí do něj vplout. Dělový člun na tento bod pomalu doplul a nyní se otáčel přídí přímo k vletovému otvoru do doků. Navigační počítač člunu přijal data od centrály doku a pilotovi vyznačil na jeho HUD displeji trasu, která vedla přesně mezi úchytná magnetická ramena.
„Kontrolo, tady Moose Jaw. Jsme na DPSP, jdeme na kotvu, konec.“
Ale oni nééé…zelenáč se bude válet a já, kterej tu maká už bůhvíjak dlouho, bude ponocovat…
„Moose Jaw, tady kontrola. Rychlost jedna-tři-nula, přistání povoleno. Vítejte na Pythu, přepínám.“
„Moose Jaw rozumí. Přichystejte slavobránu, přepínám a konec.“
To bylo pro piloty vesmírných lodí typické, to jejich suché vtipkování. Byl to jediný recept, jak čelit stresu a nudě na dlouhých cestách kosmem, kde posádka propadala kromě únavy také ponorkové nemoci. Zakotvení v kosmickém přístavu a návštěva planety byla vítaná možnost, jak se po dlouhé době pořádně prospat, načerpat energii a vidět zase jednou slunce jinak než skrz průzor lodi, spolu s nadýcháním se čerstvého přírodního vzduchu, protože ta sterilní atmosféra na palubách lodí, kde klimatizace pohotově odstraňovala jakýkoli pach nebo vůni, se jednomu po delší době přece jen začne zajídat.
Moose Jaw pomalu zmizel v doku, kde se na něj přisála magnetická ramena a přetlakové tunely. Posádka opustila svá místa a s pocitem nesmírné úlevy nechala za sebou ten kus kovu, ve kterém již trávili čas více dní, než je zdrávo a to na tom byli ještě dobře oproti členům posádek bitevních křižníků nebo stanic ve volném vesmíru, ti na pevnou zem nevkročili třeba měsíc, někdy i více.¨
Operátor přijal potvrzení o zakotvení Moose Jaw a jeho mozek opět otupěl. Dlouze se protáhl, pěkně na plná ústa si zívnul a podíval se na hodinky. Čtvrt na dvě v noci pozemského času. Normální člověk by teď spal. Ležel by v teplé posteli, v teplém domově…
Že já se radši nedal na právničinu. Ti maj aspoň klid.
Bez špetky zájmu zíral na monitor před sebou, díky kterému mohl pomocí soustavy retranslačních senzorových bójí pozorovat soustavu až téměř na její hranici. Počítač obraz ze všech bójí přijal a spojil ho do obrazovky, kterou už začínal mít operátor až po krk.
Kurňa, zakouřil bych si, pomyslel si a rozhlédl se okolo. Nikde nikdo, jeho nadřízený je určitě stejně ospalý jako on. Bleskurychle sáhl do kapsy a vytáhl svou cigaretu. Ne však to smrduté svinstvo, jež kouřili jeho pra-pra-pra a tak dále předci ve 20. století, nýbrž elektronický model s atomizérem, napájený akumulátorem. Pouštěl kuřákovi do těla pouze čistý nikotin, žádné oxidy bůhvíčeho, žádný dehet. Dokonce měla cigareta na konci diodu, která řeřavěla úplně stejně jako její praprapraprapraprababička.
Zrovna ve chvíli, kdy se chtěl pohodlně opřít a dlouze potáhnout, se na obrazovce se objevil symbol modrého víru. Někdo, nebo něco vstupovalo do systému.
Operátora to z míry moc nevyvedlo. Až po chvíli mu cosi řeklo, že Moose Jaw byla poslední hlášená loď na časové rozmezí jeho služby. Se špetkou podezření bedlivě ten modrý vír pozoroval.
Vír zmizel a objevil se modrý bod, místo identifikačního kódu však byl označen nesmyslnou směsicí čísel a písmen. Nepohyboval se.
Operátor se zatvářil zmateně. Modrá představovala přátelskou loď, ale co ta identifikace? S tázavým výrazem přepnul dálkový komunikátor na všechny dostupné frekvence a promluvil do svého headsetu.
„Neznámému plavidlu, tady letová kontrola základny Pytho. Identifikujte se. Opakuji, identifikujte se.“
Operátor domluvil a napjatě čekal…
Ticho.
Výzvu zopakoval, tentokrát trochu důrazněji. Žádná odpověď.
Ve chvíli, kdy chtěl odeslat zprávu pohotovostním plavidlům, v jeho sluchátkách zachrčelo. Znělo to jako mužský hlas, ale praskot a šum ho přehlušil.
Operátor vyladil frekvenci.
„Tady Pytho, opakujte!“
Tentokrát už šel hlas slyšet o něco zřetelněji, dost na to, aby operátor slyšel naléhavý tón.
„Tady ASS Spearfish, identifikace Bravo-Charlie-79643. Jsme poškozeni, žádáme o po…“
Poté komunikace vypadla.
Víc už však operátor nepotřeboval.
„Pohotovostním jednotkám, tady kontrolní stanoviště. Kód Delta-Alfa-Sierra, opakuji, kód Delta-Alfa-Sierra, odesílám souřadnice, konec.“
Během několika minut již z doků vyplouvala lékařská loď, v podstatě jenom upravený lehký křižník nacpaný nejmodernějším lékařským vybavením a s velkými prostory pro přeživší a raněné. Okolo ní plul doprovod dvou útočných fregat jakožto eskorta, jen tak pro klid v duši. Jejich navigační počítače přijaly data z dálkových senzorů, lodě aktivovaly dilithiové pohony a řítily se vstříc kolegům v nouzi.
Kapitáni záchranného týmu celou cestu přemýšleli, jestli vůbec dorazí včas, jestli nenajdou jen kovovou rakev bez života. Jejich senzory již neznámou loď zachytily a neomylně naváděly tým k cíli.
Ve vzdálenosti dvaceti kilometrů lodě zaujaly postavení a jedna z fregat vypustila průzkumný Phoenix. Jeho pilot vyletěl z malého hangáru tak akorát pro jednu stíhačku a zamířil přímo k bodu, který mu označil navigační počítač nakonfigurovaný pomocí dat z mateřské lodi.
Tak se na to podíváme, pomyslel si pilot, když již před sebou viděl obrysy lodi.
„Velení, tady Ranger-Foxtrot-Jedna, mám vizuální kontakt, opakuji, mám vizuální kontakt. Potvrzuji identifikaci, je to Spearfish, přepínám.“
Operátor na mateřské lodi odpověděl takřka okamžitě, ještě než pilot dořekl svou zprávu.
„Rozumím, Rangere. Co LSL?“
LSL neboli Life Support Light představoval malý majáček, umístěný na můstku lodi, který byl napojen přímo na systém podpory života. Pokud nesvítil, znamenalo to, že loď je bez kyslíku a tepla a tudíž mrtvá.
Operátor na Pythu i kapitáni záchranných plavidel ani nedýchali napětím.
Co když…
„Velení, Ranger-Charlie-Jedna. LSL svítí, opakuji, LSL svítí.“
Mohutný oddech několika hrdel by dohromady dal celkem slušný vítr.
„Rangere, tady velení. Rozumím, leť domů, přepínám a konec.“
Phoenix se otočil a lékařská loď zrychlila. Otočila se k Spearfish bokem a poté z místa, kde by normálně měla být pulzní baterie, vystřelila kotvu napojenou na přetlakový tunel. Kotva se přisála magnetickými zámky na trup Spearfish a laserové řezáky napájené z reaktoru lékařské lodi začaly propalovat pancíř. Zanedlouho velké kolo o průměru dva metry odpadlo směrem dovnitř a skrz tunel se vydal do útrob lodi záchranné družstvo. Jeho velitel, vyzbrojen baterkou a pistolí, nervózně posvítil do ztemnělé chodby.
Panebože, snad jsme nepřišli pozdě…
Náhle se ozval palubní interkom: „Mluví kapitán. Záchranné lodě přirazily. Přesuňte se spořádaně do sektoru 3-15, opakuji, sektor 3-15, konec.“
Překvapení zachránci se zanedlouho ocitli v obležení členů posádky, kteří seřazeni pochodovali tunelem na palubu lékařské lodi. Postupně se loď vyprazdňovala a poslední, jak zvyk velí, se objevil kapitán a osazenstvo můstku. Velitel záchranářů čekal radost, kapitánův naléhavý výraz pro něj byl překvapivý. Přesto promluvil první.
„Díkybohu, že jste…“
„Potřebuji co nejrychleji spojení s velením!“ přerušil ho hrubě nervózní kapitán.
„Ééé…cože?“
Obyčejně jsou mi lidi vděčný, že jsem je dostal z tohohle kusu šrotu…
„Určitě jste viděli to, co zbylo z hangáru.“
„Myslíte tu hromadu šrotu? Co s tím?“
„Praiané…“