Krátké příběhy
Napsal: 14.11.2005 14:24
Hele, přiznám se bez mučení, že jsem se dost inspirovala částí jednoho anglického fanficu Misery & Happines, takže podobnost je zaručena :)
******************************************************
Dopis Gorionovi
Milý Gorione,
i když vím, že teď už ti to nepomůže, doufám, že se máš v zásvětí dobře. Události, díky kterým jsme uprchli ze Svítící tvrze už utichly a vypadá to, že jsem aspoň na nějakou dobu v bezpečí, ale řekla bych, že je jen otázkou času, než se zase stane něco co mě donutí bojovat o holé přežití. Jako bych slyšela Imoen, jak mi říka, že mám přestat vysílat negativní vlny. Asi jsem trávila příliš času ve společnosti Xana a jeho filozofie "všichni jsme odsouzeni k záhubě".
Pokud jsi nějakým způsobem sledoval, co se dělo během doby, kdy jsme bojovali s Železným Trůnem (Imoen původně žila v domnění, že se jedná o železné sociální zařízení, leč bylo tomu poněkud jinak), tak doufám, že jsem neudělala nic, za co bych měla já - nebo ty - nějak stydět. Ale jak už jsem zjistila, lidé jsou velice nevděčná rasa a hádám, že to bude maximálně rok, než šeptanda rozšíří, že jsem jeden z Bhaalových Zplozenců a budu muset z Brány odejít. Svým způsobem se na to i těším. Chtěla bych se zase setkat se svými přáteli (tj. moje družina, se kterou jsem cestovala během tohodle železného šílenství); Imoen, Kivan, Jaheira, Khalid a Xan. Dohromady partička, kterou bych někdy s chutí zakousla, ale bez kterých by mi asi brzo ruplo v makovici.
Přijde mi fascinují fakt, že spousta lidí si o mně myslí, že jsem se dobrovolně vydala na otevřenou cestu a celou tu dobu se snažila tě pomstít. Není to ale celá pravda. Jistě, pomsta v tom určitě hrála nějakou roli, ale jednou musí přijít čas, kdy místo pomsty nastoupí odpuštění. MUSÍ přijít.
Jak tak zpětně sleduju všechny události, které se během toho roku na cestách udály, uvažuju o tom, že jednou o tom všem napíšu epos. Nebo frašku. Některé příhody byly, jsou a budou komické, třeba ta, kdy jsem před partičkou xvartů zachraňovala krávu. Je mi do smíchu, když si uvědomím, že jsem asi jediný dobrodruh, který kdy za zachránění krávy dostal hóódně užitečných informací. Ano, zázraky se očividně pořád ještě dějí; ještě celej ten náš svět není úplně ztracenej.
Ještě ale k tvému dopisu; vyčetla jsem z něj, že jsi celou tu dobu věděl, co jsem. Napadá mě tolik otázek, na které už ale nejspíš nikdy neuslyším odpověď. Co tě vedlo k tomu, že jsi mě vychovával? Proč jsme se nespojili se Sarevokem? Třeba by to všechno dopadlo úplně jinak. Proč mi šel Sarevok po krku? Proč mě chápal jako hrozbu a ne jako možného spojence?
Teď už je to vlastně jedno. Myslím, že už bude načase tenhle dopis ukončit, jelikož za chvíli pro mě přijdou důstojníci z Ohnivé pěsti, jsme už totiž domluvení, že vyrazíme do ulic.
S pozdravem
Sindal
******************************************************
Dopis Gorionovi
Milý Gorione,
i když vím, že teď už ti to nepomůže, doufám, že se máš v zásvětí dobře. Události, díky kterým jsme uprchli ze Svítící tvrze už utichly a vypadá to, že jsem aspoň na nějakou dobu v bezpečí, ale řekla bych, že je jen otázkou času, než se zase stane něco co mě donutí bojovat o holé přežití. Jako bych slyšela Imoen, jak mi říka, že mám přestat vysílat negativní vlny. Asi jsem trávila příliš času ve společnosti Xana a jeho filozofie "všichni jsme odsouzeni k záhubě".
Pokud jsi nějakým způsobem sledoval, co se dělo během doby, kdy jsme bojovali s Železným Trůnem (Imoen původně žila v domnění, že se jedná o železné sociální zařízení, leč bylo tomu poněkud jinak), tak doufám, že jsem neudělala nic, za co bych měla já - nebo ty - nějak stydět. Ale jak už jsem zjistila, lidé jsou velice nevděčná rasa a hádám, že to bude maximálně rok, než šeptanda rozšíří, že jsem jeden z Bhaalových Zplozenců a budu muset z Brány odejít. Svým způsobem se na to i těším. Chtěla bych se zase setkat se svými přáteli (tj. moje družina, se kterou jsem cestovala během tohodle železného šílenství); Imoen, Kivan, Jaheira, Khalid a Xan. Dohromady partička, kterou bych někdy s chutí zakousla, ale bez kterých by mi asi brzo ruplo v makovici.
Přijde mi fascinují fakt, že spousta lidí si o mně myslí, že jsem se dobrovolně vydala na otevřenou cestu a celou tu dobu se snažila tě pomstít. Není to ale celá pravda. Jistě, pomsta v tom určitě hrála nějakou roli, ale jednou musí přijít čas, kdy místo pomsty nastoupí odpuštění. MUSÍ přijít.
Jak tak zpětně sleduju všechny události, které se během toho roku na cestách udály, uvažuju o tom, že jednou o tom všem napíšu epos. Nebo frašku. Některé příhody byly, jsou a budou komické, třeba ta, kdy jsem před partičkou xvartů zachraňovala krávu. Je mi do smíchu, když si uvědomím, že jsem asi jediný dobrodruh, který kdy za zachránění krávy dostal hóódně užitečných informací. Ano, zázraky se očividně pořád ještě dějí; ještě celej ten náš svět není úplně ztracenej.
Ještě ale k tvému dopisu; vyčetla jsem z něj, že jsi celou tu dobu věděl, co jsem. Napadá mě tolik otázek, na které už ale nejspíš nikdy neuslyším odpověď. Co tě vedlo k tomu, že jsi mě vychovával? Proč jsme se nespojili se Sarevokem? Třeba by to všechno dopadlo úplně jinak. Proč mi šel Sarevok po krku? Proč mě chápal jako hrozbu a ne jako možného spojence?
Teď už je to vlastně jedno. Myslím, že už bude načase tenhle dopis ukončit, jelikož za chvíli pro mě přijdou důstojníci z Ohnivé pěsti, jsme už totiž domluvení, že vyrazíme do ulic.
S pozdravem
Sindal