Stránka 1 z 1

Podivná Společnost

Napsal: 5.11.2009 13:58
od Carlos
První část první povídky z nichž rád utvořil něco jako povídkový cyklus:

Na pakrovišti mezi pobořenými domy skučel podzimní vítr. Jeho dlouhé prsty zajížděly s přehledem i za tlustou vrstvu kabátu, saka i košile. Nemluvě o plátěných kalhotách.
Milan Vichner nervózně podupával, aby se ve studené noci zahřál. Ozvěna dupání se rozhléhala po celém opuštěném sídlišti.
Bylo to už téměř tři roky, co se stal zástupcem koordinátora. Byla to až primitivní práce – musel donést a rozdělit několik složek agentům, nesměl do složek nahlédnout, nesměl se s agenty nijak bavit ani se je pokoušet oslovit, pokud je někde potká. Také nesměl o těchto sněmech nikomu říct. Jednoduchá práce za deset tisíc týdně.
Navíc mu to garantovalo stálou a příjemnou práci v kanceláři až do důchodu.
Milan se podíval na hodinky. Zjistil, že má pořád nějakých dvacet minut, než agenti přijedou. Zvýšil frekvenci podupávání a raději se ve vzpomínkách odebral jinam.
Vzpomínal si, jak před třemi lety zůstával v práci přesčas, protože se potřeboval podívat na nějaké účty navíc. Druhý den si chtěl trochu pospat a udělat si čas na Moniku, jeho přítelkyni. Jeho anděla. Přišel za ním Rostislav Barszány. Ředitel pobočky. Během krátké doby se dopracoval až na ředitele pobočky. Muž s geniálními organizačními schopnosti, maniak přes čísla navíc disponoval příjemným reprezentativním vystupováním – sen každého obchodníka.
Rostislav s Milanem nikdy předtím nemluvil, ale tentokrát ho oslovil.
Melodickým a přesto mužným hlasem na něj zavolal.
,,Milane,“ Milan ani netušil, že zná jeho jméno. ,,Máš chvilku?“
,,Dobrý večer,“ pozdravil slušně Milan a došel k Rostislavovi. ,,Co byste potřeboval?“
,,Víš, mám tady jednu speciální zásilku, kterou bych potřeboval abys předal,“ podával Milanovi těžkou krabici, kterou si předtím odložil vedle stroje na kávu.
,,Víte, pane,“ odpovídal omluvně Milan. ,,Chtěl jsem dnes a zítra strávit nějaký čas s přítelkyní, tak jsem si chtěl udělat nějakou práci navíc...“
Rostislav se na něj přátelsky usmál.
,,To je v pořádku,“ přikývl. ,,Doneste tedy prosím tuto zásilku a zítra i pozítří si vezměte placené volno. O vaši práci se postarám.“
,,Pane, to přece...“ Rostislav ale Milana přerušil.
,,Ani netušíte, jak moc mi pomůžete.“
Tehdy šel Milan na sněm poprvé, dnes už však byl téměř profesionál. Profesionál v neptaní a nevykládání.
Během jedné minuty v půlkruhu kolem něj zaparkovaly luxusní vozy. Mercedesy, BMW, Audi a jeden Chevrolet. Všechno to byly černé reprezentativní limusiny. Uvnitř seděli muži a ženy v oblecích, jaké nosili do práce uspěšní podnikatelé. Postavami a chováním však připomínali mafiánské made-many.
Nikdo z nich nemluvil. Všichni vypadali obyčejně a naprosto běžně. Tak jako každý chytrý mafián. Možná že dělali něco nelegálního, možná měli jen rádi noční výlety. Milana to netrápilo. Nemuselo. On jen předal složky aniž by do nich nahlédl anebo se na něco ptal – ideální obranný mechanismus.
Všichni vystoupili z aut a Milan vyndal tři krabice plné složek a postavil je na kapotu své ošuntělé Octavie. Otevřel první krabici a vyndal svazek složek.
Nahlas začal číst.
,,Petr a Martin,“ dva muži z Mercedesu k němu přistoupili a bezeslova si tlustou složku vzali.
,,Michaela a Štěpán, Marcel a Radek...“
Postupně rozbalil všechny krabice a rozdal všechny složky. Když měli všichni, co potřebovali, začali zase po dvojicích nasedat do vozů.
,,Dobrou noc,“ zabručel Milan.
Muž tmavé pleti, kterého si pamatoval jako Petra po něm hodil pohledem, v očích se mu podivně zablýsklo.
Martina zamrazilo v zádech. Jeho mysl ale všechno uvedla na pravou míru, když si uvědomila, že za ním problikává lampa. Člověku přece takhle oči nesvítí.
Když všechny vozy zmizely a on zůstal na parkovišti sám, zhluboka si oddechl a posadil se do svého auta. Neměl Rostislavovy lidi vůbec rád. Narozdíl od Rostislava totiž nepůsobili vůbec lidsky ani příjemně. Chladní jako stroje. A určitě i stejně výkonní. Ať je jejich práce jakákoli.

,,Tos ho musel děsit?“ zeptal se mohutný muž světlé pleti a nazrzlých vlasů, kterého Milan oslovil jako Martina.
Petr nakrčil tmavé obočí a úkosem se podíval na svého společníka.
,,Zabráni mu to, aby se vyptával,“ Petr mluvil vždycky chladně a neměl Martina rád. Martin Petra také ne a jen ironie osudu mohla zapříčinit, že se museli stát partnery.
,,Tak to otevři,“ řekl Petr a rozjel Mercedes na plný kotel, jakmile se rozsvítila zelená.
Martin pohladil papírové desky a škubl provázkem, který je držel pohromadě.
Vykoukl na ně papír s fotkou, jménem, bydlištěm a spoustou dalších údajů.
,,Karel Vágner, Marta Vágnerová,“ četl Martin nahlas.
,,Manželé?“ zeptal se bez viditelného zájmu Petr.
,,Píšou to tady,“ přikývl Martin.
,,Mocnost?“
,,Tvoje,“ zasmál se Martin. ,,Vidíš, to mě vždycky zajímalo, co když třeba narazíš na kamaráda nebo souseda?“
,,Připadá ti,“ zasyčel zlověstně Petr. ,,Že v pekle jsou kamarádi nebo sousedi?“
,,Rozhodně ne, co se tebe týká,“ zabručel Martin popuzen naprostým nedostatkem humoru svého partnera.
Najednou sebou Martin podivně škubl.
,,Co se děje?“ zeptal se Petr a zpomalil.
,,Nevím,“ Martin si třel podivná tetování, která se táhla přes celé jeho paže, hrudník i záda. ,,Nebude to nic dobrýho.“
Tak jako divné mravenčení a svědění začalo, tak také přestalo.
,,Psychik?“ zeptal se Petr.
,,Je to možný,“ zavrčel Martin, kterého tento útok rozhodil. ,,Ale to musel být uvnitř mý hlavy.“
,,Radši se budeme soustředit na práci.“
Martin souhlasně zabručel a přečetl ze složky adresu manželů Vágnerových. Byla to zchátralá budova na severním konci města. Střecha držela už opravdu z posledních sil, okna byla dávno vymlácená. Jediné, co svítilo novotou byly masivní dubové dveře pobité masivním kovem.
,,Jak se přes to dostaneme?“ zeptal se řečnicky Petr.
,,Nezkusíme to oknem?“ navrhl Martin.
,,Leda by ses chtěl nechat usmažit na uhel,“ Petr se zamyslel. ,,Myslím, že bys měl být schopen manipulovat s hmotou těch dveří.“
,,To ty taky, ne?“ Martin byl sice schopný, ale Petr byl navíc imigrant. Měl by být mnohem mocnější než kdy Martin mohl být.
,,Ne. Tohle je bráněné proti mému plemeni.“
Martin se postavil naproti dveřím a klesl do podřepu. ukazováčky namířil na dveře a zavřel oči. Na čele mu od soustředění vylezla silná žíla.
Dlouhou chvíli se nic nedělo. Slyšet bylo jen Martinovo hekání.
Petr ho už chtěl přerušit a vymyslet jinou cestu dovnitř, když se ozvalo cinknutí. První šroub držící dveře byl venku.
Během jediné vteřiny se dveře zmuchlaly jako papír a díky masivním pantům vytrhly i kus zdi.
,,Ťuk, ťuk,“ zachraptěl Martin.
,,Dobré,“ pokýval Petr. ,,Manželé Vágnerovi!“
Petr křičel dovnitř ještě hodnou chvíli.
,,Myslím,“ přerušil ho Martin. ,,Že jestli ti neodpověděli ani na desáté zavolání, jedenácté už bylo jaksi navíc.“
,,Promítám si prostory budovy pomocí zvuku.“
Martin nikdy netušil, že Petr má takovéhle netopýří schopnosti. Jestliže je nikdy předtím nepoužil, dalo se tušit velké nebezpečí.
,,Dobrý?“ zeptal se Martin.
,,Jdeme,“ zavelel Petr. ,,Opatrně.“
Vnitřek budovy byl stejný jako vnějšek. Omšelý, plesnivý a zapáchající. Zápach mrtvol byl cítit v každém koutě.
Ani jeden z agentů nebyl překvapen. Když zasahovali, tak většinou proti někomu, kdo porušil daná pravidla – zpravidla když někoho zabil. Nebo oživil. Nebo mu propadla výjezdní lhůta. Nejčastěji vše najednou.
Ve starém krbu byl smotek pavučin nevídaných rozměrů. Na rozvrzaných parketách se dala i v temnotě snadno rozeznat stopa krve.
Petr ukázal na rozpadající se schodiště. Martin přikývl.
Našlapovali pomalu. Každý krok je mohl prozradit a vystavit zbytečnému nebezpečí. Petr zalovil v saku a vytáhl obrovský revolever. Martin si promnul prsty a jemně luskl. Kolem jeho prstů se rozhořela slabá namodralá záře.
Petr i Martin se na sebe podívali. Petr pokčil obočí a Martin přikývl.
,,Pane Vágnere,“ zaječel Martin. ,,Víme, že jste tady!“
Najednou se zbytky schodů rozlétly do stran. Jedna tříska roztrhla Martinovi obočí.
Před nimi stál morbidně obézní holohlavý muž s podivně zastřiženým vousem.
,,Vágnere,“ řekl klidným hlasem Petr. ,,Vaše lhůta vypršela před jedním pozemským měsícem. Máte nějakou omluvu pro neuposlechnutí výzvy k opuštění?“
,,Nikam nejdu!“ zachrčel tlustý muž. ,,Tohle je můj domov a vy nemáte právo mě kamkoli stěhovat. Mě, mou ženu ani mé děti!“
Z jeho tlustých rukou vyšlehl žlutý blesk a před Petrem roztrhl parkety.
,,Nechci vám ublížit,“ prohlásil omluvně. ,,Ale pokud nás nenecháte napokoji, ublížím!“
,,Smůla,“ pokrčil Petr rameny. ,,Protože já ti ublížit chci!“
Revolver najednou mířil Vágnerovi doprostřed čela. Z hlavně vyšel smrtící záblesk. Obrovská rána naznačovala, že v nábojnici bylo hodně přes míru střelného prachu. Hlaveň však nějakým zázrakem vydržela.
Vágner se ještě pokusil vystřelit blesk, ale jeho hlava pukla jako vejce.
Martin se podíval na Petra.
,,Možná bych ho přesvědčil,“ Martin neměl rád zabíjení.
,,Možná budeš mít možnost přesvědčit zbytek Vágnerovic famílie.“
Petr pohodil hlavou směrem ke vchodu do něčeho, co kdysi bývalo kuchyní. Ven vyběhla štíhlá a vysoká žena.
,,Karle!“ klečela vedle objemného mrtvého těla a objímala ho. ,,Proč jste ho zabili?!“
,,Paní Vágnerová,“ mluvil Martin smířlivě. ,,Pochopte, nedal nám navybranou. Jsem si ale jistý, že váš Pán s ním bude mít slitování, možná vám povolí se s ním shledat. Ale pojďte prosím s námi k tunelu. Obejde-li se to bez potíží, osobně se za vás přimluvím.“
,,Ty hybridní debile,“ zavrčela vysoká žena. Její ostré rysy a světlá kůže se náhle začaly měnit. Co chvíli někde praskla kůže, oči s rosolovitou stoupou po sklivci odpadly.
Během několika vteřin před nimi stál démon s tělem pavouka, na nějž byl našroubován humanoidní trup a hlava se sedmi očima.
,,Už můžu střílet?“ zeptal se sarkasticky Petr. Martin zrovna neocenil jeho znovuobjevený smysl pro humor.
Martin musel uskočit obrovské špičaté noze, která se ho pokusila probodnout.
,,Střílej, dohajzlu!“ vykřikl ještě v letu.
Petr na nic nečekal a bleskurychle zamířil. Ve stejném okamžiku, kdy hlaveň mířila Martě Vágnerové na prostřední oko, shodil ze stropu pavouk o velikosti německého ovčáka kouli vlhké pavučinové hmoty. Petrova ruka byla okamžitě obalena. Přesto Petr stiskl spoušť. Ven z chomáče pavučiny nevyšlehla ani jiskra, ale uvnitř se rozpoutalo hotové inferno.
Martin se zatím pokoušel uhýbat nohám pavoučího démona – Marty Vágnerové.
,,To už by stačilo!“ zakřičel a z prstů, které stále osvětlovala namodralá záře, vyšlehl dlouhý, úzký paprsek.
Prolétl hrudí démona a vylétl zády, kde se rozpadl zpět na světlo neškodné vlnové délky.
Marta Vágnerová se však nehodlala vzdát a dál sekala obrovskýma nohama kolem.
Martin se soustředil a vůlí zdvihl třísky, které zbyly po explozi schodů. Všechny je otočil hrotem na démona a vypálil je proti ní.
Petr mával dýmající koulí pavučin a ječel bolestí.
Jeho rysy se trochu pozměnily. Jeho nahnědlá pokožka náhle změnila barvu na rudou, jeho brada se prodlužovala a zuby se měnily na jakési jehličky vyskytující se v každé dásni po tísíci.
Podíval se na strop, odkud se spouštěl obrovský pavouk.
Monstrózními drápy sekl po vlákně pavučiny a pavouk spadl. Metrová výška však pro něj nepředstavovala žádné nebezpečí.
Martin sebral všechnu telekinetickou sílu, která mu zbývala a vrhl třísky proti démovi. Třísky zajely do těla bez větších námah. Jedna prolétla bulvou a sklivcem a její špička vylezla temenem.
Démon ale pořád stál. Možná to byla jen setrvačnost, ale pořád byl nebezpečný.
Petr si už stihl přivyknout na bolest, protože jeho teď už pekelně rudá kůže vypadala spíš jako složená ze šupin. Napřáhl se a použil chomáč pavučiny jako boxerskou rukavici. Síla úderu byla neuvěřitelně silná a zvuk prasknutí chitinové skořápky působil jako relaxační hudba. Během chvíle začal Petr získávat zpět svou lidskou podobu.
Martin se rozhodl souboj ukončit, jak nejlépe mohl. Začal si představovat rotující disk světla. Úzký a rotující. Mířící na démonův krk. Pevně se soustředil. Nedovolil ničemu, aby ho to vyrušilo, dokonce ani sekajícím démonových nohám.
Povedlo se!
Rotující světelný disk pročísl vzduch. Martin cítil všechny částice, které se rychlým pohybem rozzářily. Ovládal je. A ovládal je se smrtící přesností.
Disk prolétl krkem démona a hlava neškodně odpadla stranou.
Z Martina se stoupal dým. Vydal až příliš moc energie. Nemohli si dovolit zůstat na místě.
,,Petře,“ houkl přes rameno. ,,Jsi hotov?“
Petr pozorval teď už lidskýma očima pavoučí hemžení na stropě.
,,Jak se to vezme,“ odpověděl.
,,Cože?“ Martin se otočil a Petr ukázal na strop.
,,Doprdele,“ odplivl si Martin, když se první pavouk rozhodl podívat se, co se tam dole děje.
,,Mám v autě granát,“ navrhl Petr.
,,Tak si pospěš!“ Martin se schoulil do klubíčka.
Petr se rozeběhl ven. Do cesty mu však vstoupilo jedno z větších pavoučích dětí.
Martin držel pavoučí obsah stropu celou svou vůlí. Vytvořil kolem něj jakousi neviditelnou silovou bariéru miskového tvaru. Někteří pavouci, kteří byli ostatními sraženi dolů, teď vypadali jakoby viseli ve vzduchu.
,,Dělej,“ zaječel Martin.
,,Mám tu trochu problém!“
Martin na krátkou chvíli povolil jednu ruku a prstem ukázal na pavouka stojícího Petrovi v cestě. V mžiku vzduchem prolétl kulový blesk a zasáhl pavouka. Ten se otočil na záda a jen občas cukl nohou.
,,Dělej!“ zopakoval Martin.
Petr rychle vyběhl ven.
Před Martinem se odkudsi zjevil další osminožec. Jeden z větších exemplářů. Krok za krokem se blížil. Jeho kusadla tančila děsivý tanec.
Martin ho mohl usmažit, ale pak by neměl dost síly, aby udržel bariéru, která i tak byla už příliš nízko, jak na ni dopadalo stále více chlupatých oblud.
,,Dělej, kurva!“ zařval ze všech sil.
Petr se přehraboval v kufru.
Kříž – ne. Brokovnice – ne. Samopal – možná, ale ne teď. Granát!
Popadl ho a běžel zpět do budovy.
Martin skrze přimhouřené oči jasně viděl přibližující se nestvůru.
,,Nepřibližuj se,“ varoval pavouka. ,,Zabil jsem ti matku i otce!“
Pavouk se na chvíli zastavil.
,,Rozumíš, co?“ zakřenil se Martin.
Pavouk se najednou odrazil a letěl na Martina.
Martin v mžiku naakumuloval maximum energie a praštil jí do pavouka. Ten se rozlétl do všech stran.
Martin se rozeběhl, jak nejrychleji mohl. V jeho stopách dopadaly chlupaté obludy. Velkých bylo možná deset, ale malých několik stovek.
Uviděl ve dveřích Petra.
,,Házej, doprdele!“ zaječel na něj.
Petr na nic nečekal a vytrhl pojistku napalmového granátu.
Během jediné vteřiny se dům změnil v postupující ohnivé peklo. Ozval se výbuch špatně odpojeného plynu i jiskření elektřiny.
A taky kvičení pavoučích děťátek. Krásné kvičení!
,,Jsi v pořádku?“ zeptal se Petr z lehu, jak je odhodila tlaková vlna.
,,Jo,“ uslyšel zachraptění místo odpovědi.
,,Škoda.“

Re: Podivná Společnost

Napsal: 29.3.2010 16:12
od Carlos
Dokončení první části Podivné společnosti:

Milan se vracel noční tramvají domů. Míjel všechny části města, manžerské betonové avšak honosné centrum, bídné periferie i industriální zónu. O tom, co se dělo jen několik málo kilometrů od něj, neměl ani ponětí.
Tramvaj s ním sdílela klasická mozaika nočních cestujících – opilá partička, důchodce zaměstnaný načerno a pracující dlouho do noci, sedřená barmanka.
A taky On.
Milan si ho nedokázal nikam zařadit. Z práce nejel, nebyl nijak unavený ani znuděný jako ostatní. Jeho oblečení bylo ošuntělé a připomínalo všechny myslitelné subkultury – punk, hip hop, SHARP – kdo hledal, našel. Nikdy nesundaval sluchátka, z nichž se přes celý vagón ozývala stejně podivná směska hudby. Vždycky měl s sebou knihu, nikdy ne stejnou jako tu, kterou četl posledně. Minulý týden to byl Hitlerův Mein Kampf, tentokrát Rousseauvo Pojednání O Původu Nerovnosti.
Když zaregistroval, že si ho Milan prohlíží, koutkem úst se usmál a dál se věnoval knize.
Divný člověk. Milan se vždycky cítil jistější, když vystoupil a nechal ho za sebou.
Ozvalo se skřípění brzd a tramvaj sebou příznačně zaškubala v rytmu vypadni-vypadni-vypadni.
Milan musel přejít skoro celé sídliště, aby se dostal domů. Naštěstí už dávno objevil zkratku skrze čtvrť vybydlených domů. Byla to strašidelná cesta, ale ušetřila skoro patnáct minut.
Našlapoval na namrzlý beton a soustředil se na každý zvuk. Uměl přesně rozpoznat, kdy bezdomovci upadla láhev s toluenem nebo jiným svinstvem. Věděl, že crčení znamená ožralu močícího někde poblíž. A znal zvuk pérka vyskakujícího nože.
Otočil se.
Stála za ním skupina tří teenagerů z tramvaje. Snažili se být oblečeni podle jakési pseudo-módy, ale vypadali omšele a chudě jako nějaká parodie. Kolem zavanul pach alkoholu, jak jejich vůdce otevřel ústa.
,,Hej, úředníčku,“ kruci, Milan si už dlouho říkal, že oblek a drahý kabát bude přitahovat lůzu jako cukr vosy. ,,Nechtěl by ses s námi podělit o nějakou kačku?“
Milan si prohlédl ruce vůdce, ale nůž neviděl.
,,Jo,“ podával mu stovku, kterou měl zrovna v kapse. ,,Proč ne.“
,,Stovka,“ pokýval vůdce a ostatní se zle usmáli. Milanovi se hnusili, ale neměl rád konflikty. ,,To je štědrý. A nechtěl bys nás pozvat k sobě? Koupíme nějaký to pivko, co?“
,,Jdi do hajzlu,“ Milan se otočil k odchodu.
,,Drzej parchant,“ prohodil vůdce smečky a ozvalo se další cvaknutí vyhazováku.
Milan se otočil rychleji, než opilcovy smysly stihly předat signál k útoku, a kopl dotírajícího teenagera do rozkroku. Ten se se skučením skácel na kolena.
Další z jeho partičky byl ale rychlý dost a zaútočil na Milanovo břicho nožem. Milan tak tak stihl uskočit. Následoval další útok, tentokrát mířený na krk. Milanovi se podařilo zachytit útočníkovo zápěstí a v duchu děkoval svému otčímovi, že ho naučil sebeobraně a boxu.
Přetlačovali se vší silou.
Další klapnutí nebylo od nože. Bylo to natežení kohoutku revolveru. Alespoň se tím vysvětlilo, proč nezaútočil i třetí člen party. Mířil na Milana krátkým koltem.
,,Možná bys ho chtěl pustit, buzerante!“ navrhl pistolník. Milan neviděl důvod, proč neuposlechnout, alespoň rezavá čepel nože zmizí z dosahu jeho krku.
,,Představení hodné Moliéra,“ ozvalo se zpoza útočníka. Následoval krátký potlesk, jakého se dostává hercům při konci hodně špatného divadla. ,,Komedie téměř prvotřídní.“
Hlas zněl nadpřirozeně. Všichni věděli, odkud přichází, ale naplňoval celé okolí, byl všude a rozšiřoval se s neklesající intenzitou.
Milan i oba útočníci zamžourali do tmy. Černá kožená bunda, široké černé kalhoty, na hlavě bekovka a na krku pověšená sluchátka. On, podivín!
Pomalým, ale jistým krokem se přibližoval.
Útočník s nožem se schoval za Milana a přiložil mu nůž ke krku. Střelec zamířil na přicházejícího.
,,Nevím, co jsi zač, magore,“ řekl sebejistě střelec. ,,Ale koukej vocaď vypadnout nebo schytáš kulku!“
,,Střelná zbraň v rukou zbabělce z něj neudělá bojovníka, špíno.“ Podivnín mluvil klidně s jakýmsi pobaveným podtónem.
Milan si byl jistý, že nikdo nechápal, jak se mohl dostat tak rychle ke střelci a vyrvat mu revolver z ruky. Střelec tam ohromeně stál a díval se do prázdné dlaně.
,,Co to kurva?“ vykřikl.
Vůdce skupiny na nic nečekal a jako správný mrchožrout utekl, když uviděl dravce.
Ozvalo se šest lehkých cinknutí a potom jeden tvrdší náraz. Proč, ksakru, podivín vyndal náboje a zahodil zbraň?
Útočník za Milanem sebou škubl.
Ruka s nožem se s křupnutím zlomila nejdřív horizontálně a pak dozadu za Milana. Milan nebyl hloupý, odskočil stranou. Co kdyby se tomu puberťákovi podařilo bodnout ho do zad.
Otočil se právě včas, aby viděl, jak se puberťák zvedl ze země veden silou úderu. Dopadl zády na tvrdý beton.
Podivín se zadíval na střelce s prázdnýma rukama.
,,Co čumíš?“ zavolal na něj. ,,Vypadni, hrdino!“
Než dozněla poslední slabika, střelec solidárně následoval vůdce v úprku.
,,Já... hádám, že bych vám měl poděkovat,“ oslovil podivína Milan.
,,Není zač, příteli,“ podivín mu podal ruku a zvedl ho ze studeného chodníku.
,,Příteli?“ odvážil se zeptat Milan.
,,Každý je mým přítelem,“ mrkl na něj podivín. ,,Než se prokáže opak.“
Milan krátce zauvažoval. S takovými bojovými schopnostmi si ten značně idealistický pohled na svět zřejmě mohl dovolit.
,,Jak jste věděl,“ ptal se dál Milan. Vždycky, když byl rozhozený, měl tolik otázek. ,,že budu potřebovat pomoc? Nikdy nevystupujete se mnou.“
,,Někdy prostě víš,“ podivín usekl větu, nadechl se a navázal. ,,Milane.“
,,Vy... vy mě znáte?“ Teď si Milan uvědomil, že v přítmnosti toho člověka vždycky pociťoval nejistotu. Vrátila se s úderností bouracího kladiva.
,,Znám tvoje jméno,“ podivín si vyndal z náprsní bundy cigaretu a zapálil si. Nabídl i Milanovi, ale ten odmít. ,,A vím o tobě leccos dalšího.“
Milan už byl regulérně vyděšený. Ten šílenec ho sice zachránil, ale tohle bylo bláznivé. Proč mu prostě nemohl pomoct, Milan by ho třeba pozval na pivo a rozešli by se?
,,Dal bych si pivko,“ dohajzlu! On snad čte myšlenky, pomyslel si Milan. ,,Co ty?“
,,M-měl bych jít domů za přítelkyní,“ Milan se bál přímo odmítnout, ale čekal, že by to stejně nepomohlo. Ten blázen byl jako světlo. A Milan se plácal kolem jako můra, která stejně udělá, co se od ní čeká.
,,Pojď. Platím.“ Podivín se otočil a věděl, že ho Milan bude následovat.
Milan chvíli stál, ale pak si řekl, že se v hospodě v nejhorším vymluví, že musí na záchod a zmizí. Rychle podivína dohnal.
,,Ani nevím, kdo jste.“ Nadhodil spíš, aby řeč nestála a vyhl se trapnému tichu.
,,Kdo jsem,“ cizinec mluvil zase tím ironickým podtónem. ,,To by bylo nadlouho a nechci to rozebírat za pochodu. Ale jestli tě zajímá jméno. Můžeš mi říkat třeba... Alex.“
,,To je vaše jméno?“
,,Ne.“


Martin se zvedl z trávníku.
,,Tos, kurva, nemohl vzít pořádný zbraně?“ vyčetl Petrovi.
,,Jistě, mám nafukovací kapsy,“ odsekl Petr. ,,Mimoto, nikdo nic neříkal o podělaný rodince Odul!“
Došli k autu a nasedli.
Petr si pustil svojí hudbu. Obal na CD říkal, že interpret se jmenuje Necro. To sedělo. Během chvíle se ozval nejtvrdší rap, co Martin kdy slyšel – plný zombie, střev a krve.
,,Opovaž se něco říct,“ zavrčel Petr, ale Martin si jeho slova spíš doplnil, než aby je slyšel přes ten řev.
,,Co je tam dál?“ ptal se po chvíli Petr, zatímco tlumil hudbu.
,,Tohle by měla být pohoda,“ odpověděl Martin a četl z papíru. ,,Kostel Archanděla Michaela. Nepovolená skupina exorcistů.“
,,Počet?“ zajímal se tentokrát Petr o detaily.
,,Dvanáct až patnáct. Vede je seraf.“
,,Nesnáším tu pakáž,“ odplivl si s nechutí Petr.
,,Jsem si jistý,“ zakřenil se Martin. ,,Že i oni opětují tvé vřelé city.“
Museli projet skoro celé město. Motor turbodiesel poladěný, aby podával maximální výkony, vrněl jako legie koček. Přestože projížděli městem, na digitálním tachometru svítilo 156 km\h.
,,Zpomal nebo máme v zádech roj fízlů,“ navrhl Martin.
,,Viděl jsi už někdy policajty honit černý mercedes uprostřed noci, navíc s vládní značkou?“ odpověděl Petr otázkou a projel třetí křížovatku v řadě na červenou.
Dojeli až k polorozpadlému kostelu. Slabá záře nasvědčovala, že uvnitř probíhá nějaká akce.
,,Budeš mít problém se svěcenou půdou?“ obával se Martin, že zůstane na úkol sám.
,,To platí na třech místech na světě,“ Petr sešlápl pedál a brzdy slabě zaskřípaly. ,,Tohle není žádné z nich.“


Milan zapadl s podivínem do hospody. Přesně odpovídala vkusu, který podivínovi přisoudil. Tma, z nekvalitních reprobeden se linula divná směska hudby. Přesto to vypadalo, že majitel nemá nouzi o peníze. Alespoň podle výběru nápojů a jejich cen
Usadili se na křesla, která kdysi bývala kožená, ale čas a stovky zákaznických zadků udělaly své.
,,Ahoj,“ pozdravila Alexe sevírka. ,,Dáte si?“
,,Já jen...“ začal Milan, ale Alex ho mávnutím ruky umlčel.
,,Ahoj kočko,“ usmál se na barmanku. ,,Dáme si dvakrát Jacka s kolou a dvakrát Heineken. Díky.“
Milan nevěřícně pozoroval, jak Alex na servírku svůdnicky mrkl. Ona nedala najevo žádnou antipatii. Spíš naopak.
,,Ty sem chodíš často?“ optal se Milan, když servírka odešla vyřídit objednávku.
,,Ne,“ zavrtěl Alex hlavou. ,,Dnes jsem tu poprvé.“
Milan se mu rozhodl věřit, i když vlastně netušil proč.
,,Takže,“ začal řeč, kterou si celou cestu připravoval. ,,Díky za záchranu. Fakt si toho vážím. Já jen, nejsem totiž zvyklý, že by se někdo někoho zastal.“
,,Já nejsem někdo a ty nejsi někoho,“ zasmál se Alex a pohodlně se opřel do křesla. ,,Jsme Milan a Alex.“
,,Jo... no,“ Milan nějak nevěděl, co se na to dá říci.
,,Pověz mi něco o sobě, Milane,“ vybídl ho Alex.
,,No, není moc co říct,“ Milan si mocně upil z Jacka a zapil to pivem. ,,Jsem účetní a dělám pro jednu velkou firmu.“
,,Je to opravdu to, co tě dělá Milanem? Jedinečnou a unikátní bytostí?“ otázal se Alex řečnicky. ,,Ne, to jsou sračky, co píšeš na daňový přiznání. Já nevybírám daně a ptám se na tebe.“
Milan se podíval Alexovi do tváře, na chvíli se v ní objevil záblesk vzteku, ale byl rychle vystřídán zvědavostí.
Milan věděl, že z něj stejně dostane všechno. Nezdálo se mu nebezpečné, říct Alexovi něco o své minulosti. Nalil do sebe celou sklenici whiskey s kolou.
,,No, matka zemřela při porodu,“ matně si vzpomínal, co mu o ní řekli, ale v podstatě to byly nepodstatné maličkosti. ,,Otec byl zastřelen ve službě, byl prý policajt. Adoptovali mě docela fajn lidi.“
,,Jaký byli?“ vyzvídal dál Alex.
,,Nevím,“ pokrčil rameny Milan. Byl si jistý, že Alex nechce slyšet fráze, co se na tuhle otázku běžně vydávají za odpověď. ,,Mají mě rádi. Já je taky... ale oni jsou. Jiní.“
Alex vzal do ruky láhev piva a naznačil Milanovi, aby si ťukli.
A tak mluvili a pili. Čas utíkal jako splašené zvíře.
,,...nikdy jsem nechtěl dělat účetního, je to nuda k posrání,“ mlel opilý Milan. Ještě na tom nebyl tak zle, protože si uvědomoval, že je opilý. Alex s ním držel krok, ale kromě čím dál širšího úsměvu se nezdálo, že by byl opilý. ,,Chtěl jsem vždycky dělat něco důležitýho.“
,,Ale co?“ zafilosoval Alex. ,,Buď máš prachy a moc, abys změnil věci, nebo jsi prostě odsouzenej k tomu žít život, co ti přisoudili.“
,, Fakt si myslíš, že to tak je?“ zajímalo tentokrát Milana.
,,Co myslíš ty?“ zase odpověď v otázce. Milanovi problesklo hlavou, že snad nedostal za celé ty dvě hodiny jedinou přímou odpověď.
,,Myslím, že každej může dokázat cokoli,“ odpověděl, ale nevěřil tomu. Alex to věděl.
,,Myslím, že je čas odejít, co ty na to?“ zvedl se najednou Alex.
,,Jo, asi bych měl,“ přikývl Milan a váhavě se postavil na nohy. Za tu dobu, co tam seděli mu obě zdřevěněly a spousta alkoholu taky ničemu nepomohla.
,,Máme kus stejnou cestu.“


Petr tentokrát nechtěl ponechat nic náhodě. Z kufru vytáhl samopal a speciální zásobník. Dá se říct, že munice v něm byl jeho patent. Vymyslel ji dávno. Ještě než se dal k agentům. Tehdy lovil exorcisty na smlouvu. Ještě před tou zasranou byrokracií mocností.
,,Jsi dost freš?“ zeptal se Martina.
Martin se probral s transu.
,,Jo,“ zvedl se ze země. ,,Plný energie a s písní na rtech.“
,,Opravdu nechceš nějakou zbraň?“ snažil se přesvědčit Martina.
Martin nebyl součástí žádné mocnosti, byl anomálie. To znamenalo, že v jednu chvíli může dokázat cokoli, ale v další vůbec nic. Nebylo to jako choroba – chřipka je chřipka pořád, ale tyhle anomálie se lišily člověk od člověka. Být anomálií mělo jednu obrovskou výhodu – Martin mohl využít plný potenciál své moci, protože obě mocnosti si nad ním umyli ruce. Kdyby použil všechnu svou sílu Petr, byl by expres poslán do své domoviny.
Při myšlence na to, se otřásl.
,,Zbraně by mi jen uškodily,“ vysvětloval už po sté Martin. ,,Potřebuju obě ruce volné.“


,,Kudy to jdeme?“ divil se Milan.
,,Je to zkratka,“ dostalo se mu odpovědi. Nicméně Milan přesto pochyboval, co má Alex vlastně za úmysl.
Míjeli zničené domy, které, i když nebyly zahalené do černomodrého pláště tmy, byly šedočerné, vypálené, shnilé, zničené, děsivé.


Petr vykopl těžké dvoukřídlé dveře a záře vycházející z kostela ho nakrátko oslepila.
Martin podivně zkroutil prsty a z nich začala vycházet jakási temnota tlumící ostré světlo. V několika krátkých vteřinách se světlo ustálilo na přijatelné intenzitě.
Proti nim stálo šest anonymních mnichů v hnědých kápích. A taky bisukup. Stál u oltáře a mával křížem.
„Tohle je nepovolená činnost,“ zařval Petr. „Okamžitě ji ukončete a pojďte s námi. Jinak budeme nuceni přijmout opatření.“
„Jaká arogance tě vede k tomu,“ promluvil biskup a jeho hlas se nesl kostelem a odrážel se od zdí. „Že přežiješ setkání s námi? S těmi, jež váš počet převyšují trojnásobně?“
„Asi ještě neslyšel, že pýcha je taky hřích,“ zavtipkoval Martin, ale Petrovi to přišlo nepatřičné.
„Toto je poslední varování,“ pokračoval Petr a namířil samopal s obrovskou hlavní na biskupa.
Martinovy ruce začaly jakoby mrznout. Kolem jeho prstů se vznášel ledový opar.
„Pekelnická špíno!“ zaječel biskup. „Jak si dovoluješ vkročit do míst, která jsou pod správou serafa? Vyslance samotné moci Boží?“
„Je to práce,“ Petr natáhl zbraň a Martin zaujal pozici tak, aby rozložil úder co nejlépe. „A někdo ji dělat musí.“
Petr zahájil útok výstřely. Rány biskupa zvedla ze země a jeho tělo dopadlo na stěnu.
Martin mezitím vypustil všechen led k mnichům, kteří nestačili vytasit zbraně. Dva z nich se proměnili v ledové sochy. Petr okamžitě obě sochy rozstřelil a ty se rozpadly na tisíce malých kousků.
Zbylí čtyři mnichové konečně vyndali brokovnice a mířili na Petra a Martina. Snažili se nevnímat zimu, ale i tak se hlavně klepaly.
Výstřely vyšlehly takřka souběžně. Jakoby ty kápě někdo řídil.
Oba agenti skočili za lavice. Stihli to na poslední chvíli. Na hlavy jim dopadla sprška třísek.
Petr vystrčil hlavu a samopal. Dvakrát stiskl spoušť a dva mnichové byli zasaženi jeho speciální ohnivou municí. Vzpláli jako živé pochodně a šíleně pobíhali, dokud je plameny a kouř nezabily.
Martin měl dost času, aby nakumuloval sílu. Odrazil se a zastavil se dva metry nad zemí. Jeho oči bíle zářily. Luskly prsty a čtyři lavice se vznesly do vzduchu. Mnichové zareagovali střelbou na odkrytý cíl. Martin s tím počítal a lavice se předním složili v jakousi ohromnou hradbu. Dřevo pohltilo broky. Mniši byli bez munice. Martin odmrštil masivní lavice jejich směrem.
Ozvalo se praskání kostí, jak lavice rozdrtily lebky a hrudníky.
„Jak se opovažujete!“ hlas naplnil celý kostel.
Z oltáře vyšlehla oslepující záře.


„Jaktože jsem tě nepotkal dřív,“ přemýšlel Milan. „Teda jako jinde než v tramvaji.“
„Dá se říct, že jsem všude,“ Alex si zapínal poklopec. „A vlastně nikde.“
Další kus cesty šli potichu.
„Je to ještě daleko?“ přerušil trapné ticho Milan.
„Za rohem je náš cíl,“ oznámil Alex s úsměvem.
„Ale tady nebydlím,“ protestoval Milan a i přes alkoholový závoj ho jímal strach.
„Nikdy jsem neřekl, že jdeme k tobě domů,“ zasmál se Alex. „Řekl jsem, že máme kus společné cesty.“
Milan chtěl něco říct, ale tok myšlenek mu přerušil výbuch světla. Rozeběhl se za roh ke zdroji a Alex ho pomalu následoval.
Ze dveří omšelého kostela vyletělo obrovskou rychlostí tělo a narazilo do zdi protějšího domu. Svezlo se k zemi a zůstalo ležet bez hnutí.
„Co to sakra...“ vyjekl Milan.
Alex beze slova ukázal do dveří kostela.
Milan se rozběhl dovnitř.
To, co uviděl, ho nenapadlo ani v nejdivnějších snech.
Zády k němu stál jeden z agentů a mířil na vznášející se a zařící ženskou postavu.
Ty plavé vlasy. Nádherné křivky a smutný výraz – Monika!
„Co se tu děje?“ zavolal.
„Miláčku!“ zakřičela Monika a snesla se k zemi. „Oni... oni přišli a snažili se mě zabít!“
Petr se nehnul a mířil na Moniku.
„Neposlouchej jí,“ zavrčel k Milanovi. „Vypadni odtud!“
„To... to ne,“ blekotal Milan.
Najednou do Petrova hrudníku udeřil sloup světla. Petr přelétl Milana a proletěl dveřmi ven.
„Moniko?“ nechápal Milan.
„Miláčku,“ tvářila se vyděšeně Monika. „Nevím, jak je to možné!“
„Já... já...“ Milan se nezmohl ani na slovo. Nevěděl, co k tomu říct. Byl si jistý, že by to nikdo nevěděl.
„Jsi úžasná herečka,“ ozvalo se za Milanovými zády.
Milan se otočil. Stál tam Alex.
„Co tu děláš?!“ zasupila Monika a zase začala zářit a vznesla se do vzduchu. „Barbare, vstup na tato místa je ti zapovězen! Přikazuji ti to mocí samotného Pána!“
Alex si nevzrušeně zapálil cigaretu.
„Je to tvůj pán, ne můj,“ prohodil s klidem.
„Táhni odtud!“ zařvala Monika.
Milan si byl jistý, že zapomněl dýchat.
„Miláčku,“ Moničin hlas zněl, jakoby byl tisíce let starý. „Ty znáš toho... člověka?“
„Ehm... Ano,“ pak se Milan zamyslel. „Tedy vlastně ne... No, přišli jsme spolu. Zachránil mě.“
„Čas ukončit tvou směšnou hru,“ zavrčel Alex. „Serafská špíno!“
„Je náš!“ zaječela nepříčetně Monika.
„Není ničí,“ odpověděl Alex. „Jeho osud je jen jeho. Nemáš nad ním žádnou moc.“
Monika mávla rukou a Milana zahalila bělavá záře.
„Kartáři,“ zaječela. „Teď je to mezi námi!“
„Jak si přeješ,“ Alex zaujal pozici podobnou nějakému karatistickému postoji.
Monika se jako malý svíticí tryskáč rozlétla k němu. Alex, jakmile byla nadosah, mávl pravačkou a trefil jí do obličeje. Monika byla odmrštěna obrovskou silou a narazila do kamenné zdi.
Ihned se zase zvedla. Z očí jí šlehaly plameny světla. Alex přesně věděl, co se chystá udělat.
Biskup za oltářem ožil. Jeho tělo se pohybovalo nemotorně a pomalu, ale k jeho účelu to stačilo. Už stál skoro u Alexe.
„Je mi ctí zemřít pro Pána,“ mumlal biskup. Když se dostal k Alexovi, zakřičel: „A ty půjdeš se mnou!“
To byla přesně chvíle, na níž Alex čekal. Zatnul všechny svaly a jeho mysl se soustředila na tělo biskupa. Alexovo vnímání dostalo nový impuls a všechno kolem se zpomalilo. Zvedl teď už zářící tělo biskupa silou vůle a mrštil jím po Monice.
„N-e-e-e!“ zaječela Monika, když jí začala pohlcovat záře vycházející z biskupova těla. Výbuch světla trval jen krátkou chvíli.
Monika i biskup zmizeli. I bariéra kolem Milana se ztratila.
„Co se...“ drmolil Milan. „Co se kurva stalo? Kde je Monika?“
„Poslal jsem ji domů.“