Poutníci

[Pendergast]

Poutníci
Jsme v temném lese. Je hluboká noc, kterou osvětluje pouze měsíc v úplňku. Hluboko v tomto lese, který ležel daleko od všech lidských obydlí, plápolal malý ohníček, na němž se opékala malá srnka. U něj seděl muž. Byl oblečen v loveckých kalhotech a v zeleném plášti, jehož kápi měl přehozenou přes hlavu. Za ním byl o strom opřen dlouhý luk. Muž upíral oči do temnoty lesa. Pomalu začal sahat po jílci meče u opasku.
„Neboj, přicházím v míru,“ ozval se hlas a vzápětí se z temnoty vynořila postava muže. Byl už starý, ale přesto se v jeho vzezření skrývala síla. Kráčel vzpřímeně a měl jistý krok. Měl na sobě černý plášť, který ostře kontrastoval s jeho bílými vlasy. Avšak to, co prvního muže rozrušilo nejvíc, se nalézalo v jeho ruce. Dlouhá černá hůl pokrytá ornamenty. Byl to mág.
Mág si přisedl k ohníčku a zazubil se na muže, jenž už odložil meč. ,,Děkuji, vůně masa mě přilákala. Mohu si vzít?“ Muž přikývl. „Opravdu děkuji, putuji v tomto lese už hodnou chvíli. Mimochodem, ušetři si námahu, za chvíli přijdou další tři. Určitě by je nepotěšilo mít šíp v hlavě. Setkali se asi půl míle odtud. Po chvíli diskutování s připravenými meči se spojili. Nejsou nebezpeční. Budou tu do pěti minut.“ Muž opět přikývl, ale přesto si nenápadně připosedl blíž k luku. Mág si toho všiml a usmál se. „Ty nejsi moc důvěřivý, co? Dobrá vlastnost, dobrá. Ale pamatuj. Nikdy nesuď lidi podle vzhledu. Sám totiž nevypadáš moc dobře. Šaty dělají člověka. Blbost. Ty jsi stopař.“ Bylo to spíše oznámení než otázka, a tak muž opět přikývl. Oba muži ztichli a čekali na příchod dalších cestovatelů.
„Zdravím vás,“ pravil muž vojenského vzezření. Přes záda měl pověšený dlouhý meč a u pasu měl díky. Spolu s ním přišel také trpaslík s těžkou válečnou sekerou v rukou. Třetí cestovatel byl nejpodivnější. Jeho rysy byly nepřirozeně dokonalé. Působil neuvěřitelně nezemsky.u pasu měl pouze meč.
„Smíme přisednout?“, zeptal se voják. Stopař přikývl. Mágovi se zdálo, že se luk objevil u stopaře zase o něco blíž. „Jsem rád, že jsem v tomto bohy prokletém místě našel další lidi,“ usmíval se voják. „Setkali jsme se tady s kolegy u křižovatky kousek odsud. Dohodli jsme se na společném cestování. Pak jsme uviděli váš oheň.“
Všichni se pozorovali navzájem nedůvěřivými pohledy. Stopař se začal starat o svůj luk, voják začal nenápadně leštit meč a trpaslík měl sekeru v klíně. Pouze mág a podivný zůstali
Naprosto v klidu. Mág se nakonec rozhodl prolomit ticho. „Pokud spolu máme strávit noc v tomto lese, musíme si důvěřovat. Navrhuji, abychom si sdělili důvody naší přítomnosti.“ Nikdo se však neodhodlal začít. Čaroděj si povzdechl. „Já tedy začnu.“
„Mé jméno je Kertos Černá hůl . Ano, jsem to já. Nejsem ta legenda, o které vám vyprávěly vaše babičky, přesto si lidé myslí, že jsem dávno mrtvý. I když mohu být legenda. Žijeme totiž v divných časech, kdy ztracené věci z legend vyskakují na každém kroku. Můj důvod k cestě sem je jednoduchý. Jak jistě víte, před třemi měsíci se v bitvě pod horu Alher u města
Alherion se střetla vojska krále Nathaniela a neznámých útočníků z Plání. Obě strany proti sobě postavily přes tři sta tisíc válečníků. Král Nathaniel zvítězil jen s vypětím sil. Vítězství bylo dosáhnuto v poslední chvíli, přestože králi přišla na pomoc celá řada spojenců. Přišli bojovníci ze Svobodných měst, ostrova Středu, námořníci z jasného moře, trpaslíci Rudého kladiva a nakonec samotné legendy. Sami zlatí draci, stvoření z legend, přiletěli v průběhu bitvy na pomoc. Mohu říct, s malou stopu sebestřednosti, že jsem na pomoc přišel i já. Velel jsem všem mágům, kteří se spojili pod mé velení. Mnoho jich zemřelo, příliš mnoho. Po skončení bitvy mi bylo jedno jasné. Ta armáda byla někým vyslaná Nebyla z žádného národa, nebo území. Rozhodl jsem se zjistit, kdo stojí za tímto útokem. Neboť ten, který za tím stojí jistě nevynaložil všechnu svou sílu, aby jí zahodil v jednom nepodařeném pokusu. Proto jsem se rozhodl jít na Pláně. Proto jsem zde.“ Mág domluvil a rozhlédl se po užaslých obličejích ostatních.
Sám Kertos Černá hůl,“ vydechl trpaslík. „Legendy vskutku vyskakují z trávy. „Vy máte být už pět staletí mrtev.“ Mág se usmál. „Ale nejsem mistře trpaslíku, zdaleka nejsem. Bohužel,“ dodal šeptem „ A co ty tajemný? Co tebe sem přivádí? Já už vím, kdo jsi, ale ostatní ještě ne,“ obrátil se s těmito slovy na podivného muže. Ten si povzdechl. „Abyste pochopili, kdo jsem, musíte nejdřív něco vidět. Ale pamatujte: Nesuďte dne před večerem.“
Najednou se všem cestovatelům ukázal v hlavě obraz. Obraz velkého a majestátného tvora. Jeho křídla musela mít rozpětí přes třicet metrů. Celá jeho pokožka měla zlatou barvu. Byl to samotný zlatý drak, stvoření z legend.
„To jsem já. Má jméno je Carisheragnr-Dgertnolf. Říkejte mi Caris. Jak říkal čaroděj, i my zlatí draci jsme se rozhodli opět vstoupit do dění tohoto tohoto světa, neboť jsme cítili, že za útokem stojí nějaká zlá moc. Přiletěli jsme v poslední chvíli. Naše magie zabíjela stovky nepřátel, svými drápy jsme trhali břicha nepřátel, ale i tak byla bitva vyhrána jen s obtížemi. Na konci bitvy se totiž ten tajemný nepřítel objevil na bojišti na duchovní úrovni. Vy lidé jste to necítili, ty možná mágu. Draci s ním bojovali vší mocí, jež mají. Přesto ho pouze odehnali. Já, jako jeden z nejmocnějších svého druhu jsem byl vyslán zjistit, kdo je ten nepřítel.
Voják byl nadšen. ?Zlatý drak! Viděl jsem vás v té bitvě. Byli jste skutečně požehnáním.“
Caris se usmál „A co vás vede do těchto končin?“
Jsem Bolgen, velitel gardy krále Nathaniela a jeho dobrý přítel, společník a rádce. Vedl jsem v té bitvě oddíl přímo do středu nepřátelské armády, kde se skrývali mágové. Mnoho jsme jich pobili. Bohužel po bitvě ti, kteří záviděli mou pozici u krále, mě poslali jsem, do tohoto prokletého lese, směrem k Pláním. To je můj příběh.“
Mág promluvil. „A bude i poslední. Jsme již unavení. Zítra se vydáme na cestu, neboť naše cesty jsou společné. V tom se ozval trpaslík. „Ještě můj příběh zbývá mágu. Rád bych ho vyprávěl.“ Mág s povzdechem přikývl.
„Jmenuji se Grarq. Byl jsem tak, když jsme my, trpaslíci Rudého kladiva, přišli v síle dvaceti tisíc na pomoc králi Nathanielovi . Bojovali jsme v tom nejtvrdším místě. Tam, kde se čelně střetli hlavní síly. V průběhu bitvy do nás navíc najela jízda. Jí jako syn krále Rudého kladiva jsme velel pěti tisícům odříznutých trpaslíku, kteří se ocitli v obklíčení. Díky zásahu draků se z obklíčených stali obkličovatelé. Byla to skvostná bitva. Po skončení bitvy se mému otci zdál sen. Byl o hrozbě, která povstala na Pláních. Požádal jsem otce, aby mě vyslal zjistit původ té hrozby. Vyhověl mi.“
Carish se usmál. „To jsi byl ty. Trpaslík v rudém brnění, co bojuje jako děs. Pamatuji se.“
Trpaslík na tento kompliment přikývl.
A co ty, stopaři, jaký je tvůj příběh?“ Zeptal se mlčenlivého muže mág. Stopař začal vyprávět.
Jmenuji se Tomas a jsem vrchní stopař vévody z Trinieeasu. My jsme do bitvy nezasáhli. Velká síla nepřátel procházela procházela naším vévodstvím a odřízla nás od krále. Bojovali jsme v hlubokých lesích, které se rozléhají na území našeho vévodství. Způsobili jsme jim těžké ztráty, ale nakonec vypálili mnoho vesnic. Včetně té mojí. Vystoupil jsem se služeb vévody a vydal se na Pláně pomstít.“ S těmito slovy opět upadl do mlčenlivého soustředění.
„ Musíš být opatrný, neboť na Pláních se setkáš s osudem. My ostatní také. Pomsta může skončit i hůř. Nyní už opravdu musíme jít spát. Čeká nás dlouhá pouť.“ Mág, aniž by si všímal ostatních si lehl a usnul. Ostatní ho brzy následovali.