Vyassaultujem a všechny rozassaultujem!!!

Zde se soustřeďují různí pouliční umělci města Sigilu a prezentují tu svá expresionistická, dekadentní a avantgardní veledílka.

Moderátor: Sadako

Odpovědět
Uživatelský avatar
crovax en-vec
Sigilan
Příspěvky: 396
Registrován: 28.9.2005 16:14
Bydliště: "Kráter"

Vyassaultujem a všechny rozassaultujem!!!

Příspěvek od crovax en-vec »

VYASSAULTUJEM A VŠECHNY ROZASSAULTUJEM!!!

Všechny postavy v povídce jsou smyšlené. V povídce padají sprostá slova a proto by ji nikdo, nikde a nikdy NEMĚL ČÍST !!! KURVA TOŽ TAK…

Bylo nebylo. Spíš bylo než nebylo, neboť kdyby nebylo bylo by to bývalo hodně v řiti. Takže bylo… bylo jedno království, zvoucí se Alvem. V tomto kraji spočívalo na samotném hřbetě obrovského kopce hlavní město Skorsk. Ostatním končinám světa bylo toto město známo spíše jako Býg Fabrýk, protože se pyšnilo spotřebou kartonu cigaret na jedno obyvatele. A to za den! Ti kdož někdy shlédli Skorsk zdáli tvrdí, že se nic nevyrovná pohledu na mohutnou masu kouře stoupající v jakoukoli denní i noční hodinu směrem k obloze. Alexovy větráky nejsou schopny dostatečně rychle odfoukávat cigaretový kouř a tak není ve Skorsku vidět na krok. Ten, kdo chce do města vstoupit musí absolvovat náročný výcvik, jak dokázat přežít bez kyslíku. Nicméně to je bohaté město s mnoho honosnými domy a nulovou nezaměstnaností (továrna na výrobu cigaret). A jednou takhle v pátek večer bylo v hospodě Prázdný měšec…

Editor: Ve Skorsku žádná taková hospoda není!
Autor: Jak není?
Editor: Jak to mám vědět, já to píšu?
Autor: Tak to jsme se celkem sekli.

No nic, tohle není naše město, na ty řeči kolem o jeho nádherách můžete v klidu zapomenout, protože musíme dál. Od Skorsku, co byste kamenem určitě nedohodili, stálo další město – Varden. Nebylo sice tak bohaté jako metropole, ale stále bylo velice vznešené, vystavěné lidmi, kteří naslouchali radám mistrů trpaslíků. Ideální místo kam šoupnout pár nabušených herojů a odstartovat naše žůžo dobrodružství! Obyvatelé se zde k sobě chovali slušně, pořádek v ulicích dodržovala výkonná městská hlídka, ALE JAK NA SVIŇU TU NEBYLA TA SPRÁVNÁ HOSPODA!!! Přátelé jsme nuceni pokračovat dál, ale nebojte my ten debilní Prázdný měšec stejně najdeme. Tam kdesi za jednou horou, dvěmi údolími, třemi propastmi, čtvero jezery, patero lesy, šestero řekami, sedmero rybníky, osmero potoky, devatero tůňkami, desatero přikázáními, desetitisícero kalužemi, tam kde by to nikdo nečekal, uprostřed ničeho, na samotném kraji Velkého Zkurveného Oceánu, absolutně out of civilization, leží naprosto nezajímavá vesnice, kde schválně ti parchanti postavili Prázdný měšec, aby nás všechny pěkně nasrali! Vidlákov, jak se ta vesnice jmenovala, byla hodna svého jména. Většina obyvatel tu měla IQ na úrovni šumící trávy, technologicky na tom byli třeba i kytky lépe a peněz byl nedostatek. Kdysi dávno tu přistála loď slovutného cestovatele, hrdiny a dobrodruha Baldur-Onea (čti Baldurvana). Jeho loď do tohoto zapadákova přinesli zrádné proudy oceánu a Baldur-One se, když zjistil kam se to dostal, vydal urychleně a naprosto znechucen opět na širé moře. Ale obyvatelé vesnice vzali hrdinovu patnáctiminutovou návštěvu jako požehnání celého Vidlákova. Od té doby tu najdeme Baldur-Oneovo náměstí, kde uprostřed stojí jeho socha v nadživotní velikosti (pěkně trapná a vůbec nevypadá jako Baldur-One). V hospodě se čepuje Baldur-Oneovo pivo a jedna místní stařena, která jako jediná z celé vesnice pamatuje hrdinův příjezd, peče Baldur-Oneovy koláče. V „přístavišti“ má zabookované VIP místo pro svou loď, které dennodenně stráží Baldur-Oneova čestná stráž a každý den začíná tím, že se celá vesnice sleze na břehu a patnáct minut nadrženě vyhlíží zda Baldur-One znovu přijede. Prostě debilismus na druhou. Celý Vidlákov se skládá z deseti příbytků okolo náměstí, kostela, kde o sobotách káže fanatický Baldur-Oneův kněz, kovárna a – jak všichni správně tušíte – hospoda Prázdný Měšec.

V pátek večer bylo v Prázdném měšci nezvykle rušno. Způsobili to dva cizinci, kteří se před dvěma hodinami (máme to teda pěkný skluz) usadili v rohu místnosti a čekali až se k nim konečně dostaneme. Cizinci – muž a žena – vypadali exoticky. Muž měl na sobě samurajské brnění, odznak tajemných bojovníků slepě následujících svůj kodex. Lidé ve Vidlákově věděli o samurajích jen z doslechu a to co o nich slyšeli v nich rozhodně nevzbuzovalo příliš důvěry. Vlasy měl sepnuty do culíku a jeho tvář hyzdila jizva pravděpodobně z některého z bojů, do kterých se tito šílenci beze strachu pouštěli. Zrovna si jednou ze svých katan odstraňoval špínu zpod nehtů. Žena byla velice pěkná, na poměry vesnice nutno říct že přímo nádherná. Dokazovali to nadržené pohledy okolo sedících mužů. Rajcovní špičaté uši naznačovali její spojitost se vznešenou rasou elfů. Ve svých hnědých vlasech měla plno listí, takže bezesporu patřila k lesním elfům. Pleť měla lehce opálenou a hebkou (že by něco od Avonu?). Byla oblečena v zelené tunice a plášť měla sepnut stříbrnou sponou. Své dvě zbraně - luk a válečné kladivo opřela o stůl a prsty bezmyšlenkovitě brnkala o tětivu. Evidentně se nudila. Tak jsme ready, takže k nim okamžitě přicupital hostinský Světnička, muž baculatější postavy, stár asi 50 let a pyšníc se pěstěným knírem.
„Co to bude?“ zeptal se dvou neznámých hostů
„Pivo!“ poručil si Samuraj
„A mě vodu,“ poprosila elfka
„Osmnáct už bylo?“ vyzvídal Světnička a elfka se lehce pousmála. Mě už táhne k první tisícovce, pomyslela si.
„Jasně,“ řekl znechuceně muž, takové otázky neměl v oblibě.
„A občanky máte?“
„Co to je?“ podivila se elfka
„To je taková legitimace, která mi řekne kolik je vám let.“
Samurajova katana se rychlostí blesku nebezpečně přiblížila hrdlu hostinského.
„Je toto dostatečnou legimi… letigi… tam tím?“ zeptal se chladně Samuraj a Světnička vystrašeně pokýval hlavou.
„Takže jednoho Baldur-Onea a dámě sklenici vody,“ dořekl hostinský, otočil se k výčepu a rázoval si to k němu.
„Tu vodu nechcu z kohoutku!“ zavolala za ním elfka
Samurajovo obratné zacházení s katanou udělalo na okolo sedící veliký dojem. A to viděli jediné máchnutí. Jeden z hostů spěšně odešel, ale to cizinci nezaregistrovali. Když krčmář donesl to co si žádali nahnul se Samuraj k elfce.
„Írimë co tady v tom zapadákově budeme dělat?“
„A kdo říkal: Pojďme tady bude tu sranda? Prý ‚vyrazíme po stopách Baldur-Onea‘! A jak to dopadlo? Tou jeho sochou si se kochal asi dvě vteřiny, kněze, který prorokoval jeho příchod si vzal katanou a z těch jeho koláčků si se poblil. Dva týdny bratříčku, dva týdny nám trvalo než jsme se sem dostali. Došli nám peníze, jsem zvědava čím teda chceš zaplatit to pivo a to ani nezmiňuju to, že nás možná sejme ta stráž u mola až jim skončí šichta. To jsi musel kolem nich neustále chodit a provokovat je tím tvým ‚A nejede a nejede‘? Vždyť ty jsi jim zničil prakticky celý mýtus a vůbec bych se nedivila kdyby nás ráno ukamenovali! Že já husa raději nezůstala s Dha-vhydem…“
Samuraji došlo během toho co Írimë mluvila pivo. Vlastně mu došlo už po první větě, ale on ze slušnosti čekal až jeho sestra domluví, přece jen byla starší a stále od ní mohl dostat přes držku. Teď si konečně mohl objednat další…
„Pivo hostinský! A hejbni sebou,“ zahulákal a znovu věnoval pozornost sestře, „Jako klerik je teď potřeba jinde, dobře to víš. Ve Spamu zuří občanská válka. A tohle není náš boj. Neboj se ségra, brzo se s ním znova setkáš.“
„Ta nesmyslná válka,“ zněla Írimina odpověď, „copak není jedno, kdo má víc příspěvků? Ty, co za tím stojí bych pověsila za koule ze srázu! Pitomá politika!“
Poté se oba na dlouhou chvíli odmlčeli.

***

Stojatou hladinu nudy rozčeřil až po třech hodinách příchod bezrukého muže. Mohl se chlubit mohutnou postavou, měřil něco kolem dvou sáhů. Jeho šaty vypovídali o vyšším společenském postavení než jakého byli všichni kolem a i když mu muselo být tak třicet jeho tvář byla vrásčitá, zřejmě se mu nedostávalo dobré nálady. A ani teď to nevypadalo, že by mu bylo do zpěvu. Kouknul na Světničku a ten mu posunkem ukázal na místo kde seděli Írimë a Samuraj. Muž k nim bez otálení přistoupil, Samuraj do sebe právě lil desáté pivo a příchozího vůbec nezaregistroval.
„Ehm… Mohl bych si přisednout?“ zeptal se muž zdvořile a Írimë přikývla, „Zrovna jsem se dozvěděl, že do naší vesnice zavítali dobrodruzi…“
Írimë se tázavě zadívala na svého bratra. „Jsme dobrodruzi?“
Samuraj konečně zvedl hlavu od svého džbánu a všiml si neznámého. Alkohol v krvi mu brzdil myšlení. Musel si uspořádat myšlenky a uvědomit si kolik jich do krčmy přišlo. Dopočítal se čísla dva. Takže buď přišel s tím chlapem nebo, podíval se nalevo, s tou elfkou. Anebo přišli ti dva spolu a on byl u stolu vlastně cizí. Risknul to.
„Co je to za týpka?“ zeptal se Írimë lehce přiožralým hlasem.
„Co já vím,“ odpověděla, „ptám se: Jsme dobrodruzi?“
Takže měl pravdu, chlap byl nový. Samuraj se pomalu dostával z alkoholového opojení a začali mu docházet souvislosti. Vidlákov = nuda = to pivo před ním. Elfka = sestra. Sestra = dotaz. Dotaz = Jsme dobrodruzi?
„A co když jo?“ nadhodil Samuraj
„Měl bych pro vás práci…“ odpověděl jejich nový společník
„Tak sme! A co ste vůbec zač?“
„Tisícero omluv. V tom rozrušení jsem zapomněl na své dobré vychování. Jmenuji se Bučivoj Zmetek a jsem starostou této vesnice. A mohl bych znát vaše jména?“ Bučivoj mluvil velice spisovným dialektem, takže Samuraji trvalo než to dokázal všechno přeložit.
„Aha, tak tohle sem já a tohle je má sestra.“
„Já?“
„Ne vy! Já!“
„A vaše jméno?“
„Sem řikal Samuraj.“
„Neříkal…“ snažil se oponovat Bučivoj, ale v tom okamžiku se k němu naklonila Írimë.
„Řekněte, že to říkal, je to cholerik jak kráva. Jinak já jsem Írimë“ pošeptala mu
Ještě nedávno by starosta dokázal se Samurajem vytřít podlahu za jeho nepřijatelné chování, jenže nyní byl jaksi indisponován. Raději rezignoval.
„Říkal.“
„TAK CO SE SE MNOU HÁDÁŠ!!!“
Starosta pro jistotu takticky mlčel. Až když se Samuraj trochu zklidnil, dal se znovu do řeči.
„Měli by jste teda zájem o menší brigádu?“
„A o co by se jednalo?“ ptala se elfka
„Tak vzali by jste to nebo ne?“
„Jak máme něco vzít aniž bychom věděli do čeho jdeme?“
„ANO nebo NE?“ vyjekl Bučivoj a po zdvořilosti ze začátku nebylo ani památky. V jeho hlase se mísil tón strachu a nervozity. Pohledem se střetl se Samurajem. Ten celý zbrunátněl a starosta polkl. Samuraj chytl další korbel (pro jistotu si těch piv objednal pět najednou, kdo má pořád čekat na další, že?), hltavě ho pil a stále pozoroval Bučivoje. Druhou rukou zabloudil k jedné ze svých katan a provokativně po ní přejížděl prstem.
„No…ééé…jednalo by se o zabití…draka,“ řekl starosta a Samuraj vyprskl všechno pivo co měl v ústech, „je to takový malý dráček, úplně malinký…“
„Ty vole to si děláš prdel či co??? Do toho nejdu ani za nic!!!“
„Deset zlatých?“ zkusil to starosta a Samuraj se zarazil, jeho sestra se na něho významně zadívala, člověk nenajde deset zlaťáků jen tak na ulici a navíc teď peníze celkem potřebovali. Bučivoj si všiml, že Samurajovo rozhodné NE je teď na vážkách a přisadil:
„Navíc zapomeneme na jisté nepříjemnosti vámi způsobené. Olin a Domino jsou fajn chlapíci, pokud je tedy někdo nerozčílí…“
Írimë pod stolem kopla do svého bratra. Vlastně chtěla kopnout do svého bratra, ale naneštěstí se trefila holeně starosty. Kované špičky jejích bot udělali své.
„ÍÍÍÍÍÁÁÁÁÁUUUU,“ zakňučel Bučivoj a do tváře mu vyhrkly slzy. Bolestí byl chvíli mimo a elfka bratrovi pohrozila, že jestli to nepřijme hodí ho holubům (velice krutý trest, spočívá v tom, že jste politi medovinou či jinou lepkavou tekutinou, poté je na vás naházeno zrní a poté proti vám pošlou holuby). Samuraj se zatřásl a jakmile byl starosta zase OK pronesl k němu.
„Dobrá, přesvědčil ste nás, ale potřebujem slyšet více.“
Starosta začal tím, že drak je vlastně ještěr s netopýru podobnými křídly chrlící oheň, ale tady ho elfka přerušila s tím, že ví jak vypadá drak. Potřebovali se dozvědět něco o tom ‚jejich‘ drakovi, ale Bučivoj jim nebyl schopen nic konkrétního sdělit. Nevěděl jak se jmenuje ani kde se usídlil, netušil jak je mocný ani jakými vládne silami. Při otázce proč chce drakovu smrt znejistěl, neustále pokukoval po dveřích jakoby se tam drak měl každou chvíli objevit a mumlal něco ve smyslu ‚dluh z minula‘. Bylo jasné, že z Bučivoje nic nedostanou.
„Takže to nakonec berem! A plácnem si na to!“ řekl Samuraj a když si uvědomil, že si plácnout nějak nemůžou vlepil starostovi velkou facku. „Dohodnuto.“
Bučivoj Zmetek, i když to byl pořádný kus chlapa, se otřesen ránou zapotácel a měl co dělat aby se udržel na nohou. Síla jakou byla facka vedena ho překvapila, alespoň za tu chvilku bolesti zjistil, že si na svůj delikátní problém najal ty správné lidi. Kretén, ale alespoň silný, pomyslel si starosta. Nepochyboval, že elfka je stejně nebezpečná jako její bratr.
„Pak tedy dohodnuto,“ řekl a v hlavě mu dunělo, „stavte se u mě zítra ráno, sepíšeme řádnou pracovní smlouvu,“ dokončil a otočil se k odchodu.
„Šéfe nemohl byste to za nás zacálovat?“ zavolal za ním Samuraj
„Připiš mi to na účet, ano?“ pronesl starosta k hostinskému
„Ale my tu ještě budem…“
Starosta se podíval na Světničku a ten přikývl.

***

Samuraj se probral s pocitem, že mu musí uvnitř hlavy bušit tisíce permoníků se svými malými warhammříky. Namáhavě ji zvedl a čelo měl celé otlačené od desky stolu na níž měl kebuli položenou. Promnul si oči a uviděl Írimë jak stojí na jedné noze, ruce má rozpřaženy a medituje.
„Ty krávo to musela být ale kalba,“ pronesl
Írimë otevřela oči. „Vypil si třicet piv a deset panáků ‚Polibku smrti‘ (99% alkohol). Už je skoro poledne, tak vstávej, protože nás čeká starosta. Pamatuješ si doufám, že jsme vzali práci??“
Samuraj znechuceně přikývl. Vidina toho, že se se svou kocovinou potáhne k nějakému drakovi se mu vůbec nezamlouvala. Rozhlédl se po místnosti a až na jediného zákazníka nebyl v hospodě nikdo. Osoba sedíc v protilehlém rohu byla zahalena v černém a jen oči dávali tušit někoho skrývajíc se pod šaty. Asi ženu. Upřeně sourozence pozorovala. Samurajec se zvedl k odchodu a neznámá udělal to samé. Samuraj se zarazil. Znovu se posadil a neznámá také. Zvedl se a ona s ním. Rychle si sedl a znovu se postavil, zahalená žena taky.
„Írimë mohla bys mi říct kdo to, do hajzlu, je?“
„To kdybych věděla, celou nos tu sedí a neustále na nás zírá. Pokoušela jsem se o ní zjistit více, ale bylo to jak hustit do šutru. Pořád mlčí! Myslela jsem, že si pro tebe přišla smrtka, ale když si se nakonec probral…“ sdělila suše elfka
Oba ji prozatím ignorovali a vydali se ke dveřím, neznámá jim v patách. Samuraj vzal za kliku a poté co vyšel ze dveří málem zakopl o opilce. Byla to další žena, kratší černé vlasy jí zakrývali část obličeje. Samuraj do ní kopl.
„To je hrozné ti otrapové! Ani to nedojde domů. Proč to chlastá, když to neumí?!?“ rozhořčil se
„Vypila toho stejně jako ty. Divím se, že máte stále ještě játra. Je to místní čarodějka.“
„Ty ji znáš?“ podivil se Samuraj
„Překvapuje mě, že ty ne, na to jak jste se k sobě včera měli…“
„Bylo něco?“
„Jen takové lehké flirtování. Hráli jste spolu kdo toho snese více, ale když se ke konci snažila čárymáryfukovat…“
„Říká se fakovat!“ přerušil ji Samuraj
„Ne, sloveso od slova čárymáryfuk je čárymáryfukovat!“
„Hmm, jak chceš…“
„Mno, tak když se snažila čárymáryfukovat aniž by věděla co vůbec dělá, rozhodla se raději vydat se domů. O vteřinu později si padl ty. Takže remíza,“ informovala Írimë
„Magič říkáš?“ Víš co, berem ji sebou, možná se bude hodit,“ řekl Samuraj, chytl čarodějku za kotník a táhl ji po zemi. Dům starosty nebylo vůbec obtížné najít, byl to ten nejhonosnější z celé vesnice. Jak by ne, každý z vyšších úředníků neřkuli politiků je svině hrabivá. Opilého mága pro jistotu nechali ležet před budovou. Podepsali řádnou pracovní smlouvu a dostali pět zlaťáků předem na nákup potřebného vybavení. Nejprve museli zajít ke kováři, neboť si Samuraj během bujaré noci ztupil obě katany a ty byly okamžitě postiženy penalizací -4 THAC0. Samuraj odmítl s takovými šmejdy bojovat a Írimë nakonec souhlasila uvolnit část zálohy za nabroušení. Když vstoupili do obligátně vybavené kovárny, kde bylo horko jako kráva, uviděli svalnatého muže jak se dohaduje s malým, ale vůbec ne roztomilým poníkem.
„Chendo kolikrát ti mám povídat, že ti žádný meč neprodám!“ zlobil se kovář
„Mečík…“ prosil poník
„Ne!“
„Dýku…“
„Ne!“
„Kudličku…“
„NE! A neotravuj, mám tu zákazníky!“ ukončil debatu kovář
Samuraj k němu přistoupil a sdělil mu svůj požadavek, poník mezitím smutně odkráčel. Katany byly po chvíli opět ve skvělém stavu. Čtyři zlaté v háji. To Írimë hrozně dopálilo, protože přes moc sepsala seznam věcí, které by mohli potřebovat a na 6 pochodní, čtvrtku oleje, křesadlo, dvousáhový provaz, kladívko, 30 hřebíků, 40 šípů, několik listů pergamenu, léčivé lektvary a menší balistu jim zbýval jediný zlaťák. Samuraj navrhl aby ho propili a Írimë, když to slyšela ze zlosti kopla do stále ještě spící čarodějky. Ta se s trhnutím probrala a když ji Samuraj nastínil situaci a sdělil jí, že se stala součástí skupiny jdoucí na draka, snažila se předstírat nevědomí. Ovšem to jí ani náhodou nepomohlo, Írimë ji odnevědoměla dalším rázným kopancem. Dvě hodiny do ní museli hustit než se svou účastí na výpravě souhlasila. A to teprve poté co jí Írimë řekla, že by z toho mohly kápnout docela slušný peníze na nějakou tu kalbičku. Byla to Rumová Pralinka, Alkoholomancer. Nálada v družině okamžitě stoupla s vědomím, že do svých řad získali mága. Jenže to netušili, že Pralinka byla kdysi (přesněji tři dny po nástupu) vyhozena z magické univerzity pro svou rebelantskou snahu vytvořit nový obor čarování, založený na tvrdém alkoholu. V chlastu se opravdu skrýval magický potenciál. Naneštěstí úspěšné seslání alkoholického kouzla spočívá v kombinaci přesného vyřčení složité magické formule (něco jako: Ulvux nyidray in dhial altrawhyldthn duielm s velkým důrazem na intonaci…) a minimálně tří promilí (to platí pro základní útočné kouzlo Poblij) alkoholu v krvi. Ta formule se pak říká docela blbě. Proto je Pralinka jediný Alkoholomancer na světě. Z výše uvedeného vyplývá, že úplně na nic, ale to ostatní nevěděli. Čarodějka je na chvíli opustila, aby si doma mohla sbalit svou výbavu.

S přispěním trošky toho elfího šarmu se jim podařilo nakoupit vše potřebné na dluh. K Írimininu seznamu si ještě Samuraj vyřval karton cigaret a sud piva. Jenže tady narazili na problém: sama se ta halda věcí opravdu k drakovi nedostane. Osud jim však do cesty přivanul poníka, kterého prvně potkali u kováře. Ostýchavě přistoupil k sourozencům a s nervozitou v hlase pravil.
„Vesnicí se rozletěla zpráva, že se chystáte na toho přerostlého netopýra…“
„Sakra! Starosta tvrdil, že je to drak, si ho asi podám!“ zaklel Samuraj
„Jasně, drak,“ pokračoval poník, „ta obrovská mrcha! Hele rád bych mu nakopal prdel, mám s ním totiž nevyřízené účty. Kvůli němu sem přišel o domov…“
„Bratře podívej na toho nebohého poníka,“ spustila Írimë, „zoufalý, se strachem v očích přišel prosit nás o pomoc. Zákeřná dračí stvůra přiletěla v temnotě a její dech proměnil noc v den. Spalující žár zničil poníkův domov!“
„Co to potíš??? Prostě jak sem ho uviděl, tak sem tak zesral svou stáj, že se tam nemůžu vrátit,“ usadil Írimë poník, „Navíc jak vidím máte hafo věcí, které vám můžu nést. Jmenuju se Chenda, the Semolina a nabízím své služby!“
„Hmmm to je sice hezké, ale máš nějaké doporučení?“ zeptal se Samuraj
„Víte kdo byl můj prapraprapraděda?“
„Vůbec.“
„Vilík!“ vyhrkl ze sebe poník
„Ten ze Včelky Máji?“ ptala se Írimë
„Ne, ten z Pána Prstenů!“
Írimë se nechápavě podíval na svého bratra, ale ten jen pokrčil rameny.
„Pomáhal nést Jeden Prsten do Mordou,“ snažil se je Chenda navést na správnou stopu
„Jenom jeden? Tož to se moc nepronesl…“
Poník tušil, že tudy cesta nevede, tak vytáhl ze své hřívy několik lehce pokrčených pergamenů.
„Tady mám doporučení od Kiliho Třpytky. Napsal: Supr poňyk.“
„Toho neznáme,“ řekli jednohlasně sourozenci
„Tak tady od Slavuše Koroptvy, potulného rytíře, nesl sem jeho vybavení až do Skorsku.“
„Toho taky ne…“
„Kelvem Tyrask? Stěhoval sem mu minulé léto nábytek.“
„Negativní.“
„Hraběnka Enilva? Ta byla ze mě tak unešená, že mi nabídla místo dvorního poníka. Je to tu napsané!“
„Nic nám to jméno neříká.“
Sakra, jak vás mám přesvědčit když nikoho… Počkat!“ zarazil se Chenda a do tváře se mu vlil úsměv od ucha k uchu, „tady mám ocenění Poník roku v kategorii Samec od Asociace Nezávislých Poníků,“ triumfoval
„Tak to zní celkem přijatelně, ale tu organizaci neznáme. Bohužel, konkurzem si neprošel, ale nevěš hlavu, příležitostí se všude skrývá plno…“ ukončil diskuzi Samuraj a Chenda měl co dělat, aby se nerozbrečel. V tu chvíli však do krámku vstoupila Pralinka, která viditelně už stačila oslavit své přijetí do družiny, protože narazila do blízkého sloupku a rozplácla se na zem.
„Pralinka!“ vyrazil ze sebe Chenda, „ta vám určitě řekne jak skvělý a úžasný poník sem! Těch nocí co sme propili, co my se spolu nablili…“
Když se jejich novému mágovi podařilo dostat na nohy, došel až k nim. Chenda se snažil upoutat na sebe pozornost máváním kopyta. Povedlo se mu to.
„Nazdár Chendo!“ pozdravila poníka Pralinka a ten důležitě pokynul v odpověď
„Znáš ho?“ optal se Samuraj
„Mnó jiště! Těch nocí co sme propili, co my se spolu nablili…“
„Sem to řikal,“ ucedil Chenda
„A můžeme mu věřit?“
„Chendovi? Ani náhodou! To je taková svině, že se až divím, že je to poník. Ale dá se skvěle využít. Něco unese, něco prozkoumá a když tak ho použijem jako živý štít, ne?“
Írimë koukla na svého bratra a ten ji odpověděl pohledem ‚Je mi to jedno, ale krmit cigárama ho nebudu!“
„Dobrá,“ rozhodla Írim, „co si žádáš za své služby?“
Chendovi se vzrušením zježila srst. „Sehnali by ste mi meč?“
„Myslím, že až prokážeš, že si ho zasloužíš, tak to nebude problém,“ řekla elfka
„Tak tím ste si získali mou věrnost!“ přísahal poník

***

Zahalená postava, která se k nim přidala v Prázdném Měšci je neustále následovala. Nepomohlo když po ní házeli kamením ani když ji Írimë těsně k nohám střílela šípy (nadávala přitom proč že to nemůže naprat do ní, neboť si snižovala accuraci). Pro svou mlčenlivou povahu, nejasnou minulost, přítomnost i budoucnost jí začali říkat Unknown. Tak se společnost rozrostla již na pětičlennou… tedy šestičlennou pokud počítáme i Pralinčina mazlíčka – želvu Rozárku (mezi její zvláštní schopnosti patří jednou za čas proměna v Ninju Želvu. Moc Ninji závisí na výběru jednoho ze čtyř Avatarů – Danoneho, Mikhailova, Raflathea, Legonarda). Teď jim zbývala už jen poslední věc, aby se mašina jménem dobrodružství rozjela: někdo, kdo by jim řekl kde toho svého draka vůbec najdou. Každého kolemjdoucího (dva lidi) zastavovali a ptali se. Nikdo jim však nedokázal pomoci. Několik hodin uplynulo a nastal večer. Družina se utápěla v beznaději stojíc kousek od břehu. Když se na obloze objevili první hvězdy, zoufalá Írimë k nim zvolala.
„Elbereth Gilthoniel! Rozsvětitelko hvězd! Tvá služebnice Tě pokorně žádá, pomoz nám!“
Jenže se nic nestalo. Voda šplouchala, hvězdy svítili a Chenda se nudil.
„Asi už spí,“ sdělila Írimë, „vždyť už je noc…“
Už už se chystali k odchodu, najít si nějaké teplé místečko a přespání, když se kousek od nich na břeh vynořila nějaká postava. Namáhavě se dobelhala k blízké zídce, opřela se o ni a hluboce oddychovala. Jelikož hvězdy tu noc mocně zářili, i na těch 10 sáhů poznali, že se jedná o muže. Měl mladý obličej a krátké hnědé vlasy. Byl docela hubený a na sobě měl hnědý háv. Írimë se otočila ke zbytku.
„Elbereth nás vyslyšela,“ řekla a poté v čele skupiny přistoupila k cizinci.
„Zdravím tě Maio! Tak si nakonec dorazil.“ přivítala připlavšího
„Jak dorazil???“ odvětil naštvaně neznámý
„To já tě tu povolala…“
„A proč si to sakra udělala?“
„Musíme se dostat k jedné dračí sluji…“
„Jaká dračí sluj? Co to meleš ženská? Kde to vůbec sem? Mezigalaktický navigátor se úplně ucvikl, nedokáže lokalizovat mou polohu a háže mi samé fatal errory!
„Jsi na pobřeží Albenu, přesněji ve Vidlákově. Já jsem Írimë a toto jsou mí společníci. Chystáme se zabít jednoho draka a ty bys nám měl ukázat jak se k němu dostaneme.“
„Hele, nevím nic o nějakém blbém drakovi. Nevím co ste za bandu a je mi to upřímně jedno. Pěkně sem si to kalil s kámošem v naší hospodě, když mě na hajzlu vcucla mušle a hodila mě na nějaký debilní ostrov, všude samá zasraná voda. Tak sem čtyři dni plaval k tomuhle vyjekanému pobřeží. Sem fakt maximálně vytočený, takže jestli si mě sem dostala, tak mě laskavě hoď zpátky. V hostě mi totiž stojí pivo a jestli mi ho ti parchanti vypili, tak si ho hezky zaplatíš!!!“
„Nemůžu udělat vůbec nic, jsi tu z vůle Elbereth!“
„Tak ať to udělá ona!“
„Jsi tu, protože tu máš být a odejdeš až bude čas odejít!“ zařvala Írimë a poté se hádka přenesla do roviny vražedných pohledů. Neznámý nevěděl, jestli se má nad absurdností té situace vztekat či brečet. To už k němu ale přišel Samuraj.
„Já sem vůdce téhle skupiny,“ řekl a zbytek se na něho tázavě podíval kdeže vzal toho vůdce, Samuraj však pokračoval, „dovol, abych zhodnotil tvou situaci: Si v prdeli. Jak říká sestra, si tu abys nám pomoh, takže navrhuju to udělat a ono se to na konci nějak vsákne.“
„Vy tvrdíte, že jediný způsob jak se dostat domů je pomoct vám?“
„Přesně tak!“
Cizinec chvíli váhal, ale nakonec souhlasil, co jiného mu zbývalo. Společnost se dala do jásotu… teda kromě Unknown, která mlčela. Pralinka při této sváteční příležitosti otevřela flašku a sama ji sobecky vykalila.
„Jak se jmenuješ?“ optal se Samuraj
„Ljúk Skajvókr, Rytíř Jedi.“
„Kdo sou Džedájové?“
„Mno, abych to nějak vysvětlil, na začátku, kdysi dávno, sme si řekli, že by bylo fajn vytvořit skupinu , která by bojovala proti tomu šmejdu co se válí všude po vesmíru. To víte, situace pro nás nevypadala příliš růžově. Já na pracálu, otec na pracáku, Mistr Soda platil šílené alimenty, Abdul van Kenabdul splácel hypotéku a Han Věčně Sólo trpěl napoleonským komplexem. Celou kampaň, které sme dali krycí jméno Hvězdné Války, sme vyhypovali. Dokonce sme si pořídili takové super silné baterky jako zbraně, ale málem nám celý podnik zkrachoval na nezájmu okolí. Tak sme vyslali jednoho našeho kámoše, Jirku Lukáše, do minulosti a on o nás natočil propagační film. Ten, když se dostal až k nám, způsobil v celé galaxii paniku gigantických rozměrů a zakázky se nám hned hrnuly. Za peníze Republiky můj otec Dark Vandrák vystavěl obrovskou hospodu, kde chlast teče proudem a holky nemaj co na sebe. Pojmenovali sme ji Hvězda Smrti a jakože je to totálně devastující zbraň a jakože my sme ti jediní kdo ji dokáže zničit. Aby to vypadalo věrohodně, tak Mistr Soda vymyslel takové fajn kouzla Světlé a Temné strany Síly. Celé je to taková konspirace, jejímž jediným účelem je vytřískat z Republiky co nejvíc peněz. Otec navíc zbouchnul jednu z důležitých osob Říšského Senátu, takže Aminedala v tom jede s náma. Docela good byznys. Jen nevím jak to tam kluci beze mě teďkonc zvládnout… Ale dost řečí, kdo ste vy?“
„Takže,“ spustil Samuraj, „mě říkají… ehm… é... Kontrolní otázka pro Pralinku! Schválně, jestli víš jak se jmenuju.“
„Samuraj, vole,“ ucedila čarodějka
„Jo, máš recht. Jen sem tě zkoušel, prece jen si tu nová..“
Vůdce začal s představováním jednotlivých složek skupiny.
„Takže já sem Samuraj vole,“ řekl a podal Ljúkovi ruku, „tohle je má sestra Írimë a pokud bys měl o ní zájem, tak ti musím říct, že nemáš šanci, bo už chodí s jedním klerikem…“
Írimë se na svého bratra zahleděla pohledem vysokoúrovňového fireballu.
„Díky, nechci,“ sdělil pohrdavě Ljúk Skajvókr
„Tak nic, no. Toto je v celé své kráse naše kouzelnice Pralinka, dívčím jménem Rumová.“
Čarodějka obdařila nového člena zářivým úsměvem, zmínka o Hvězdě Smrti ji nebývale nadchla.
„Tohle,“ pokračoval Samuraj, „je Unknown, nevíme o ní zhola nic, je záhadná jak trik se špičatým kloboukem…“
Neznámá na pozdrav typicky zamlčela.
„A dostáváme se k poslednímu, ne však užitečností, našemu, tjadá, poníku Chendovi!“
Chenda vystřihl pózu hodnou vítěze vietnamské Hvězdné Pěchoty v jejich soutěži Cete bit Suprstar?
Rytíř Jedi si ho nedůvěřivě změřil od hlavy k patě.
„Na co tak vejráš?“ vystartoval poník
„Říká ti něco Incident na Vatu?“
„Co je incidentnavatu?“ podivil se Chenda
„Hmmm, čtu ti ve tváři…“
„Kurva, kterej hajzl mě pomaloval fixkou?“ zuřil Chendouš
„Ale to se jen tak říká,“ upřesnil Ljúk, „čtu ve tvé tváři upřímnost, chápeš? Máš štěstí, že to šlo mimo tebe.“
„Mohl bys to upřesnit?“
„Jednoho dne se všichni poníci v Galaxii zcvokli a začali zabíjet své pány, plenit města a znásilňovat. Vedl je poník, kterému jeho majitel říkal Zmrde. Shromáždil armádu dvou set miliónů poníků a dobyl planetu Vatu. Tam se jim postavil milión droidů a protože to byla dobrá šance jak se ještě více zviditelnit, do všeho sme se zapletli i my, Rytíři Jedi. Následoval masakr, blastery umlčeli většinu rebelantů dřív než se dostali na dosah svých kopyt. Vyhráli sme 199 999 999 : 0. Zmrdovi se podařilo z Vatu uprchnout ve svém křižníku Ponik One. A od té doby po něm není ani vidu ani slechu, stal se nejhledanějším teroristou vesmíru. Jen škoda, že všichni ví jak vypadá… Mno nic… Tohle je v kronikách zapsáno jako VVVPKJ – Velké Vesmírné Vyvraždění Poníků Kromě Jednoho.“
Chendovi nad strašným osudem jeho soukmenovců běhal mráz po zádech. Ostatním to bylo, jak vidno, šum a fuk. O „pár“ poníků méně či více, no matter. Soustrastné ticho, které vyluzoval Chenda, přerušila až slova vůdce.
„No jo, Ljúku, ale na rytíře si nějak málo vyzbrojen, nemyslíš? Na, pučím ti tady tuhle svou dýku,“ řekl a podával Jediovi zbraň a aby si šplhl, dodal, „je to má nejmilovanější zbraň, už jako malý kluk sem s ní zabíjel, věz tedy, že ti tímhle aktem prokazuji přátelství nejvyšší míry, opatruj ji jako by si s ní ty zabíjel už od dětství…“
Dýka, nebo spíše tupý, zrezivělý kus kovu, nebyla zbraní válečníka Ljúkova formátu. On měl tu svou.
„Však sem vám říkal o našich světelných baterkách, ne?“ řekl Ljúk a vytáhl věc, která vypadala jako úplně obyčejná baterka. Jenže jen vypadala. Ljúk Skajvókr zmáčkl čudlík ‚buton‘, ozvalo se džúúúin a Jedi držel v rukou dosti nakopaný…
„…světelný meč Světelňák,“ osobně informoval Ljúk, „Několik tisíckrát sme zhustili kužel světla baterky tak, aby se dala použít k mordování. Ani by ste nevěřili, co to ten meč všechno dokáže… Plus pětková zbraň, vypůjčil sem si ho od Mistra Sody. Ten bude ale naštvaný až to zjistí…“
Samuraj se zahleděl na dýku.
„Hmm, stejně sem ji chtěl vždycky vyhodit…“ řekl a hodil dýku do vody.
„Fakt dík,“ smutněl poník, „mohl si ji dát mě…“
„Ty svoje dostaneš až prokážeš, že si to zasloužíš!“ upozornil ho Samuraj

Když Ljúka dostatečně vyzpovídali se znenadání ozvala Írimë.
„Bratře?“
„Sestro?“
„Kde jsi přišel na to, že jsi vůdce? Nevzpomínám si, že bychom tě na něho pasovali…“
„Hele, vidíš tu jizvu?“ dotázal se Samuraj a ukazoval si přitom na tvář, „Protitanková střela, pěkná bestie. Přiletěla a hnedka byla zase pryč. Avšak stačila mi zasadit tenhle zákeřný úder… Takže když sem přežil střet s hrozně rychlým nepřítelem, nemyslíš, že bych si vůdcovství zasloužil?“
Ljúk při zmínce o Samurajově ‚souboji‘ jen uznale pokyvoval hlavou.
„Si první člověk,“ spustil, „který přežil střet s protitankovou střelou a ta dokáže divy! Navrhuju, aby Samuraj byl skutečně vůdcem…“
Írimë taktéž nakonec hlasovala pro bratra, Pralinka se přidala, neboť si hned ze startu nechtěla dělat nepřátele, Unknown mlčela a mlčení znamená souhlas. Jen poník Chenda mručel.
„A proč by vůdcem nemohla být Unknown? Když už pořád mlčí, tak ať k nám taky k něčemu je, ne?“
Nakonec byl vůdcem zvolen stejně Samurajník. Unknown dostala funkci květinářky v družině. Poník Chenda byl spokojen, Unknown tu teď nebyla úplně zbytečně. Zkontrolovali si své vybavení. Vše nasvědčovalo tomu, že je všechno v pořádku.
„Můžem vyrazit, dobrodružství začíná!“ vykřikl nadšeně Ljúk
„Ale to-to-to-to sem měl říct já,“ poznamenal Samuraj
„Tak to řekni…“
„Tjádydádydádydá… To je konec, přátelé!“
Samuraj byl evidentně hodně mimo.
„Cože, snad začátek, ne?“
„Dobrodružství začíná právě teď!“ křikla Írimë
Nic se nestalo. Hvězdy svítili, voda šplouchala a Chenda se nudil.
„Myslím, že je to právě na vůdci, aby to odstartoval…“ hádala Pralinka
Když to Samuraj slyšel schválně zdržoval. Vytáhl cigárko a neuvěřitelně pomalu potahoval. To, že na něm závisel osud celé družiny si zjištně vychutnával.
„Můžeme vyrazit. Dobrodružství začíná právě… … …TEĎ!“ řekl konečně
Ve 22 hodin, 46 minut, 11 sekund, 12. Vedrenu 937. roku, oficiálně začíná dobrodružství družiny, která má změnit tvář světa. VYRAZILI!!!

Castingem nám teda nakonec prošli :

SAMURAJ
Pohlaví : Muž Věk : 22
Rasa : Člověk Specializace : boj na kataní způsob
Zvláštní znamení : Na pravém líci má škrábanec, aby vypadal drsně! On sám tvrdí, že je od protitankové střely. Většina družiny bohužel neví co to je, takže mu to všichni, vyjma Jedie, děsně žerou. Musím říct, že ANI Samuraj sám neví co to protitanková střela je, ale připadalo mu to jako COOL slovo.

Je to vůdce družiny. Moc se o něm neví. Je tajemný jako tajemnost sama. Málomluvný-za něho mluví machroviny s jeho katanami. V boji na meče na něho moc lidí nemá, prostě ten typ člověka, kterého chcete mít při sobě když vám jde o držku. Vlastní trubičku se záhadnou směsí.

LJÚK SKAJVÓKR – Rytíř Jedi
Pohlaví : Muž Věk : neřekne
Rasa : Člověk Specializace : světlá strana Síly
Zvláštní znamení : světelný meč „Světelňák“ +5, +2k8 zranění popálením, nositel imunní vůči jedům a nemocem. Jediný ví co je to protitanková střela.

Díky nekonečné nepravděpodobnosti se dostal o několik světelných let dál, než původně předpokládal. Navíc 200 miliónů let dozadu („Zasraný cestování v čase.“) a navíc na ostrůvek o poloměru 2 sáhy uprostřed širého moře. K pevnině to bylo přibližně 138,78 mil („Co jsem komu udělal?“). Jakmile doplaval do nejbližší civilizace, najala ho družina, aby jí dovedl k dračí sluji („Ale já jsem cizinec.“).

RUMOVÁ PRALINKA
Pohlaví : Žena Věk : asi 20
Rasa : Půlelf Specializace : kouzla ze sféry alkoholu
Zvláštní znamení : její kouzla vyžadují přesné dávkování alkoholu, které se však Pralince zatím ještě nepodařilo vychytat a vždy ho přežene, takže družina musí většinou najít nějaký jiný způsob jak se s problémem/situací/věcí vypořádat. (Mrakoplaš 4EVER!)

Jak se k družině dostala je jí záhadou. To si tak člověk (v jejím případě půlelf) jde domů z kalby a ráno se probudí na začátku strastiplné mise. Chlastá. Hrozně chlastá. Má s sebou plno různobarevných flakónků s nápisy: „RUM“, „FERNET“, „VODKA“, atd. Ovládá kouzla jako Mocné Slovo: Ožer, Ranní kocovina či Alkoholická Metakriplóza.

PONÍK CHENDA
Pohlaví : Samec Věk : 5 poníkovských let
Rasa : Konikus Ponikus Specializace : nosič, občasný průzkum
Zvláštní znamení : mluví, mluví sprostě, mluví ze spaní, mluví i pod vodou, mluví když není tázán

Neocenitelný pomocník a kamarád družiny. Plánuje, že si za peníze utržené z dobrodružství koupí meč! Je úplně blázen do mečů. Ve stáji má pověšeno mnoho plakátů právě s meči. Tvrdí, že jeho prapraprapraděd byl Vilík, který pomáhal nést Jeden Prsten do země Mordor, kde se snoubí šero se šerem.

ÍRIMË – the elven sniper
Pohlaví : Žena Věk : 2000 let
Rasa : No co asi? Specializace : head shots
Zvláštní znamení : špičaté uši

Nevlastní sestra Samuraje. Co ta umí s lukem/Ljúkem (a nejen s ním……………………………….…..myslím, že na domyšlení jsem dal dost místa…no dobře, tak ještě chvilku…………………………..to stačí! Vlastní speciální luk elitních elfích lukostřelců, navíc upgradovaný o optiku, laserový zaměřovač, tepelné navádění šípů a tětivu z hvězdného svitu (na černém trhu se dá dneska sehnat cokoli). Tuhle holku radši nenasrat.

UNKNOWN
Pohlaví : podle objemnější hrudi by se dalo usuzovat že žena, ale kdo ví…
Rasa : N/A Věk : N/A Specializace : N/A

Jak se ke družině dostala neví vůbec nikdo. Prostě přišla a následuje družinu jako stín. Je celá zahalena v černé, jen oči má nezakryty – takový muslimský styl oblékání. Promluví jen při velmi zvláštních situacích.




Jak už bylo řečeno, družina dostala zakázku, na jejímž konci má být zabit drak. Odměnou jim budiž 10 zlatých (5 zlaťáků předem, 5 po dokončení úkolu). Chenda sice namítal, že 10 zlatých je za draka nějak málo, načež mu Samuraj odvětil, že jsou teprve na druhé úrovni, takže se to s těmi penězi nesmí zatím přehánět. Navíc Chendu ujistil, že svůj meč stejně dostane a pokud bude hodný, tak i nějaký hudební nástroj, (všiml si totiž, že si Chenda v hřívě schovává fotku světoznámého barda Hair Dylina i s podpisem) to Chendu, alespoň prozatím, uspokojilo. Když nakoupili všechno potřebné vybavení (lano, křesadlo, kladivo a hřebíky, pochodně, šípy pro Írimë a cigárka pro všechny), najali zrovna připlavšího Ljúka Skajvókra, aby je dovedl k dračí jeskyni. Cesta pod jeho velením trvala rovných 10 let a přitom stačilo jen přejít kopec za městem, údolím jít dvě míle a u cedule „DRAK TAM“ zahnout právě TAM. Ale Ljúk to bral přes lesy, hvozdy, řeky, jezera, pohoří, pláně, louky a stráně, království i republiky a tak se nám výlet trošku prodloužil. Během této nebezpečné pouti družina vraždila všechno, co znamenalo alespoň 1XP (experience points – chcete-li zkušenosti). Jejich krvelačnými zbraněmi umírali skřeti, hobité, právníci, babky kořenářky, dedečci hříbečci a všechno, co nebylo tak rychlé, aby se okamžitě vzdálilo. A všechno co tak rychlé bylo, stejně dohnaly Iriminy šípy. Poslední, co tito zdrhající ubožáci slyšeli, bylo vítězoslavné „HEAD SHOT“ linoucí se z úst snipera. Poté co zbavili veverčí kolonii její královny-despoty, pro jistotu i se všemi jejími poddanými a vším co veverku, byť jen vzdáleně, připomínalo (tj. křečci, sysli, bobři, myši, krysy, atd.), všichni postoupili na další úroveň. Chenda opět namítal, že když už jsou na té třetí úrovni, tak mohli za toho draka dostat tak o 5 zlatých víc, takže Samuraj musel slíbit, že mu sežene i lupeny na Dylinův koncert. A poník si mnul kopyta; ještě chvíli bude takhle otravovat a všechny utržené peníze z dobrodružství půjdou do jeho kapsy.

Za rozbřesku jednoho letního dne se jim konečně podařilo dorazit na konec své cesty. Před očima jim vyvstanula nevábně vyhlížející jeskyně.
„Na to, kolik musí mít ten drak prachů, ji mohl trochu zkrášlit,“ spustil Samuraj, „Komu se potom chce lézt do tak hnusné jeskyně.“
„Možná proto vypadá tak hnusně,“ bystře postřehla jeho nevlastní sestra.
„No jasně, aby sis k tomu neřekla svoje, že jo?“ oponoval jí vůdce, „To mi musíš kazit moji vůdcovskou řeč?“
„Já jen chtěla…“
„Přece se tady nebudete hádat!“ vložil se do toho Jedi.
„Nemohl by ze mě někdo sundat všechno to vybavení, plís, už mě bolí záda,“ prosil Chenda.
A tak všichni pomohli poníkovi od břemene jež nesl a po chvíli se opět ozval Samuraj: „Takže lidi, kdo tam půjde první?“
Ticho
Stále ticho.
Po hodině ticha se ozvala mágyně.
„Já bych navrhovala,“ navrhovala Pralinka, „Kámen – Nůžky – Pergamen, co vy na to?“
„DsOuBpReÝr nápad,“ Chendovo super skoro zaniklo ve jednohlasném dobrý. Hold, Chenda musí mít vždy něco extra.
KÁMEN –
…všichni se pekelně soustředili…
– NŮŽKY –
…ještě pekelněji…
– PERGAMEN!
Samuraj se ujal role soudce: „Takže, všichni máme pergamen a jen Chenda má kámen.“
„Já nemám kámen! Zkus si s tím kopytem udělat pergamen, to nejde!“, bědoval poník.
„Dobře, tak nám řekni co chceš dát a pojedem ještě jednou.“
Chenda: „Pergamen!“
KÁMEN – NŮŽKY – PERGAMEN
Samuraj se opět jal soudcovat, evidentně se mu to líbilo: „Všichni máme nůžky a Chenda, jak jste všichni slyšeli chtěl pergamen. Chendo je to jasné…“
Chenda: „Prosím, prosím, smutně koukám, ještě jednou, já se teď nějak nesoustředil, tentokrát chci nůžky!“
„Dobře, ale abys věděl, děláme to jen proto, že jsi kámoš.“
KÁMEN – NŮŽKY – PERGAMEN
Chenda pomalu otevřel jedno očko, potom druhé…
Samuraj na vrcholu blaha: „Chenda nůžky, ostatní kámen.“
Bylo vidět, že poník zesmutněl, protože komu by se chtělo jít jako prvnímu. Mě teda ne. A ty nemachruj, tobě by se taky nechtělo!
Írimë se chudáčka poníka zželelo a proto řekla: „Chendo, já ti to tam ponejprv vystřílím a když se na to pak ještě rozběhneš…“
Jak řekla, tak i udělala. Ozvalo se: SVIS, SVIS, SVIS, SVIS.
„…tak pokud tam něco bylo, tak už je to mrtvý…“
„…a pokud tam byl někdo důležitý, tak už je taky pod kytkama,“ narážel Samuraj.
Írimë po něm hodila spalující pohled, ale to už si Chenda odměřoval od ústí jeskyně 10 sáhů na rozběh. Stále si mumlal něco ve smyslu „Jak to jen dělají“. Jo, pokud vás zajímá co zrovna teď dělá Unknown, tak musím říct, že stojí a je ticho. Ale zpět k našemu průzkumníkovi, ten se zrovna otočil a pohlédl do děsivého chřtánu jeskyně, zvoucího ho do svých útrob. Nadechl se. Vydechl.
„Můžeš při tom i zemřít,“ řekl Ljúk a náhle na tváři ucítil něčí pěst. Byla to pěst Pralinky.
„Ty vole, proč mu to říkáš???“ zašeptala.
„Jako jestli při tom exne, tak chci mít čistý svědomí, že jsem ho varoval,“ zněla odpověď.
Chenda se však nedal zastrašit, od dob Vilíka tu tak statečný poník nebyl. Nadechl se. Vydechl. Rozběhl se. 9 sáhů, 8 sáhů, 7 sáhů. Chendovy kopýtka se rozkmitaly do smrtelného kmikotu. 6 sáhů, 5 sáhů, 4 sáhy, a sakra, už jen 3 sáhy, 2 sáhy, jeden a Chenda se ztratil ve tmě jeskyně. Dvě vteřiny nebylo slyšet nic, poté se ozvalo hlasité BUCH! a hned potom AUUU!
„Do prdele, jsou tu dveře,“ sténal Chenda.
Celá kompanie se rychle dostala k poníkovi. Skutečně tam byly dveře. A byly masivní. A do, pravděpodobně javorového dřeva, byly zabodnuty 4 elfí šípy. Samuraj se uchechtl.
„Drž hubu!“ rázně ho uzemnila Írimë, náhle ji však zaujal nápis nad těmi dveřmi. Stálo tam: „PRESS ENTER OR KLIKA TO BEGIN A MISSION“
„Co to je?“ zeptala se Pralinka a přímo zírala na nápis.
„Pokud já vím,“ ozval se Samuraj, „tak přes jazyky jsou tady mágové a ...“
„Hele co jsem našel,“ skočil mu do řeči Chendouš a už v tlamě nesl podivnou bílou věc obdélníkového tvaru. Taková tabulka s písmeny které po přečtení nedávaly vůbec smysl.
„Fuj, škaredý pejsek!“ řekla Írimë, „dá to z pusinky, no dá.“
Chenda tu věc vyplivl a tázavě se na snipera podíval: „Si něco hulila, či co?“
V tom se do toho vložil Ljúk: „Tak tomu se u nás říká klávesnice a pokud se nemýlím tak tady stačí zmáčkout Enter a ty dveře se otevřou.
Zmáčkl Enter. Mýlil se. Asi proto, že klávesnice nebyla zapojená.
„Ta klávesnice není zapojená,“ řekl.
A ani nemohla být, protože z ní nevedl žádný kabel.
„Nóóó, ona ani nemůže být zapojená, tady není žádný kábl,“ dodal vzápětí.
„A co takhle zkusit klasicky kliku, hmm?“ zapojil se Chenda.
„Ty budeš asi velký magor, že jo?“ obořil se na něho vůdce, „My jdeme na nabušeného draka a do jeho sluje se dostaneme trapně, jednoduše a klasicky klikou. V tom musí být nějaká jiná čertovina. Kdybychom aspoň dokázali přeložit ten nápis. Pralinko ty seš pěkně na hovno čaroděj. Co si dělala když ste brali cizí jazyky?“
„Chlastala…“ odpověděla Pralinka a oči jí jiskřili. To vůdci stačilo.
„Co počkat než ty dveře zhnijou?“ zazněl nápad z úst Jedie
Tak strávili několik hodin tím, že čekali až dveře zhnijí. Ani po pěti hodinách nic.
„Neopálíme ty dveře dynamitem?“ řekl opět Jedi
„Tak na ten nezbyly peníze…“ zhatila Ljúkovi plány Írimë
Samuraje to přestalo bavit.
„Nevím jak vy, ale já jdu domů“, netrpělivost vůdce podtrhla morálku celého mužstva, tří žen a jednoho poníka. Všichni se otočili od ústí jeskyně. A odhodlaně se vydali úkol nesplnit.

Editor: Nemyslíš, že jsme to trochu posrali?
Autor: Můžu já snad za to, že jsou to volové a tu kliku nezkusili?
Editor: A co Deus Ex Machina?

Dveře se jakoby nějakou nadpřirozenou silou samy otevřeli. A všichni se dali do jásotu. Málem bych zapomněl, Unknown stála a mlčela, tak, když opět dostala trochu prostoru, Pralinka vzala za kliku.
Objevil se obrovský nápis LOADING...

***

První otevřel oči Jedi. Byl sám. A sakra…, pomyslel si
Potom procitla Írimë. Nikdo nikde. Hmmm, sem v pěkný kaši, řekla si v duchu
A Samuraj otevřel oči zrovna……….teď. Ostatní byli pryč. Kurva kde to sem!? zaklel si pro sebe
Chenda, Pralinka a Unknown se probrali současně. Každý. Chenda: Zmrdi!, Pralinka: Do prdele!, Unknown: Ticho. Byli odděleni. Nikdo se ani neodvažoval pohnout z míst kde stál. Kde jsou ostatní? proletělo každému hlavou. Nakonec po nekonečných deseti vteřinách strachu zařval Samuraj:
„Jestli je to ňáká past, šmejdi, tak vás nakopu do prdele!!!“
„Ty vole tys nás ale vylekal!“ ozvalo se sáh od něj
„To ste vy? Identifikujte se!“
„Ljúk Skajvókr.“
„Írimë.“
„Rumová Pralinka.“
„Chenda.“
Ticho
„A kde je Samuraj?“ zeptal se zděšeně vůdce, „aha to sem já,“ dodal s viditelnou úlevou v hlase, „takže sme tu všici, dejte mi chvilku ať můžu vydýchat to, že sem se kurva málem ztratil. Uf, sem ready. Nemá někdo nápad jak se z téhle šlamastyky dostanem?“ Nastalo hrobové ticho.
„Ano, Unknown, chtěla si něco říct?“ zeptal se Ljúk
Ticho
„Aha, chápu.“
Popisovat ticho následující hodiny by bylo trochu nudné a zabralo by docela dost místa, tak to zkrátím jen na: Hodinu bylo ticho. Najednou se však ozvala Írimë.
„Ljúku, ty hovado, dej IHNED ze mě ty svý nadržený pracky!!!“
„Ehm…,“ řekl Ljúk, „já je mám podél svýho těla…“
„CHENDO???“
„Vůbec,“ dementoval volaný, „já mám přece kopýtka…“
„Čí sou to teda pracky?“
„Moje.“ řekl tajemný hlas
Teď se do toho vložil vůdce, vytočený tím, že si někdo dovoluje tak nehorázným způsobem šahat na jeho sestřičku: „Všichni kromě mě, Ljúka, Chendy, Írimë, Pralinky a Unknown hezky hlasitě a zřetelně řeknou svý jméno jinak tu někoho sejmu!!!“
„Georgius Cvrlikot,“ řekl tajemný hlas
„Aha takže pane Cvrlikot mohl byste…“ spustila Írimë
„Pro tebe Georgo, můžeš mi klidně tykat…“
„OKAMŽITĚ DEJ TY SVÝ PRACKY Z MOJÍ HRUDI!!!“
„Klídek pusinko, vždyť stačilo jen říci a…“ svou větu nedokončil, neboť ucítil něco odporně ostrého na té JEHO hrudi, takže raději kapituloval. Nastalo trapné ticho do kterého si Chenda trapně pískal. Chendův trapný pískot přerušil až Jedi.
„Tak Georgo a teď bys nám mohl říct co tady děláš a jaký to bylo, když…“
„Ty by si chtěl jednu schytat, že jo? A ty odpověz!“ řekla elfka a příkaz směřovala na Georga.
„Já se tu šel schovat před deštěm,“ odpověděl, „kdybych věděl kam se to dostanu tak radši zmoknu. Strávil sem tu v beznaději hodiny a hodiny. Potom sem se tedy odhodlal najít ty zasraný dveře. Tak si to tak tápu ve tmě, tápu a tápu a najednou, co se mi to nedostalo pod ruku… No a zbytek už znáte…“
„A jaké řemeslo provozuješ?“ optala se Pralinka
„No řekněme, že se zabývám činností, která by u jistých úřadů nesklidila moc nadšení. Jsem lupič. Každý zámek odemknu, každou past zneškodním, odepnu každou halenku, každou holku… no radši nic…“
„A taky trochu jebeš bardům do fochu…“ narážela Írimë
„Já se ti tedy moc omlouvám a slibuju, že už to nikdy neudělám!“
„Drž si svý ručky na uzdě nebo si to zodpovíš…“
„…jejímu klerikovi,“ dokončil za elfu Jedi
Docela hustou atmosféru prořízl vůdcův hlas: „Georgo nechceš se k nám přidat, jdeme na draka a párek obratnějších rukou by se nám hodil.“ A lupič souhlasil, poté co mu ovšem zaručili rovnocenný podíl na drakově pokladu. Ale pořád to nic neměnilo na tom, že byli stále ve stejném srabu jako na začátku. Po několika zamyšlených minutách situaci vyřešil, kdo jiný než ctihodný vůdce, ten si totiž do úst vložil cigaretu, zapálil sirku a…
„SVĚTLO!!!“ ozvalo se sborově, „my potřebujem světlo!“
„Mě se zdálo, že nám tu něco chybí,“ řekl si pro sebe Samuraj a byl pyšný, že situaci, ač úplnou náhodou, vyřešil (a potom, že kouření se nevyplácí). Sirka zhasla.
„ ROŽNI!!!“ zařvali všichni, teda kromě Unknow, a tak velitel znovu zažehl sirku, která po několika vteřinách opět zhasla.
„NO TÁÁÁK!!!“ Samuraj tedy pálil jednu sirku za druhou, aby se mohli podívat, kam že se to vůbec dostali. Místnost vypadala kruhově. Tma. Škrtnutí sirkou. Naproti nim ležela jakási dlouhá věc. Tma. Další sirka. Skupina se tedy dala k opatrnému postupu k té věci, kryjíc při tom nejslabší článek družiny – mága a… Tma. Vůdci došla trpělivost a vysvětlil, že jestli si ještě chvíli takhle budou hrát se sirkami, tak si potom nebudou mít čím zapálil cigára. Po chvíli se rozžehli tři pochodně a konečně se všem naskytl pohled na…
„ÁÁÁÁÁÁ,“ zaječela Pralinka, „u mě stojí nějaký cizí chlap!!!“
„To jsem já, Georgo, váš nový člen vzpomínáš?“ řekl Pralince, která k tomu vzpomenutí musela vyžahnout půlku z litrového flakónku FERNET.
„To si mjel říct hned, frajere…“ pauzu využila na další doušek, „...já sem brutal magič, he-he,“ flakónek v její ruce spěl rychle ke svému dnu…. á teď už byl na dně, „umim čáry-máry a pokud Geordžíku ne-nebldeš vjedjet kam s-ssss rukama, tak, tak…. BLÉÉÉÉ“ dokončila čarodějka konverzaci a skácela se na zem.
„Pralinko zakazuju ti chlastat!!!“ zařval velite, „Ljúku pomož jí na nohy a hlídej ji ať něco nevyvede.“ Konečně tedy měla družina čas porozhlédnout se po místnosti. Byla opravdu kruhová a na severu pokračovala chodbou, podlaha byla hliněná a zdi z hrubě otesaného kamene, byla prázdná až na velice dlouhý žebřík. Společnost žebřík ignorovala a vydala se chodbou. Ušli pár sáhů a narazili na jámu. Velice hlubokou jámu. Na druhou stranu to bylo zhruba deset sáhů, kolik dolů to si nikdo netroufal odhadnout. Problém. Jedi odložil Pralinku, která mezitím usnula a zeptal se: „Co budeme dělat?“ Po hlasité výměně názorů se dohodli, k velké nelibosti poníka, že se Chenda skočí podívat co je na dně, popřípadě jak by jim dno mohlo pomoci. Uvázal si jistící lano a po slibu, že mu navíc očarují kopýtka na ‚Vražená kopýtka +3‘ skočil do hlubin. Ozvalo se deset sáhů dlouhé ÁÁÁÁÁÁ a potom ŽUCH. Chenda se dole rozplakal. Tu k jámě přistoupila Unknown a zeptala se:
„Proč pláčeš? Tobě někdo umřel?“
Upřely se na ni čtyři páry nevěřících očí.
„NE krávo, mám zpřerážené všechny kopyta, KURVA!!! Tak už mě vytáhněte!!!“
Vzhledem k prostému matematickému zákonu, který říká, že dvousáhové lano je 5x kratší než desetisáhová jáma to nešlo.
„Ehm… Chendo, si tam?“ zeptala se Írimë
„Ne kurva, šel sem pryč.“
„Kam mohl jít?“ zeptala se zbytku, ale ten jen zmateně krčil rameny
„Doprdele tak co bude? Sem pořád tady!!!“
„A kde si byl předtím?“
„Kde asi???“
„Nevíme!“
„VYTÁHNĚTE MĚ!!!!“
„My nemáme konec…“ sdělil Samuraj a Chenda se dal znovu do pláče.
„Nemám ho sejmout, ať se netrápí?“ navrhl sniper
„A ty se potom potáhneš s těma krámama co nesem?“ oponoval Samuraj.
Tenhle nápad nepřipadal v úvahu.
„A co kdyby sme,“ převzal otěže Ljúk, „vzali všechny tekutiny co máme a nalily je dolů. To Chendu nadnese a my tu jámu budeme moct potom i přeplavat.“
Trefa do černého! Po chvíli jásotu začala kompanie vylévat vše co vypadalo jako tekutina. Healing potion, fernet, Vodku, Rum i vodu z čutor. Nic. Samuraj potom do jámy párkrát plivl, ale stále nic.
„Že by sme tam toho nalili málo?“ podivil se vůdce a chtěl dále svou úvahu rozvinout, když se z temnoty dole ozvalo: „TJADADADÁÁÁ, PAM PADAM!!!“ Ten blbec to všechno vypil, byla jediná myšlenka v celé skupině.
„PONÍCI JDOU DO BOJÉÉÉ!! JUCHůůůů!“ zněl ožralý hlas.
„Víte co,“ řekl Jedi zklamaný svým předchozím neúspěchem, „serem na něho, serem na draka, vrátíme se, ten žebřík co sme viděli prodáme tak za dva zlaťáky a…“
„Počkej, počkej!“ přerušila ho Írimë, „slyšeli jste to???“
„ZA DVA ZLAŤÁKY!!!“ řekl nadšeně Samuraj
„Néééé, Ljúku řekni to ještě jednu!“ pobízela elfka
„Víte co,“ řekl Jedi znovu, „kašlem na něho…“
„…minule tam bylo serem!“ opravil ho vůdce
„Víte co,“ znovu Ljúk, „serem na něho, serem na draka, vrátíme se, ten žebřík co sme viděli prodáme tak za dva zlaťáky a… No a tady sem skončil“
„Slyšeli jste tam tu myšlenku?“ tázala se elfka
„Necháme se podat!!!“ vybafli na ni Samuraj i Jedi. Unknown po své strhující replice na začátku opět mlčela. Pralinka spala a Georgo... Kde je sakra Georgo??? Aha tady... Zrovna přicházel a v rukou nesl žebřík.
"Mě tak napadlo..." spustil
"Počkej teď neruš," okřikl ho Samuraj, "Írimë slyšela myšlenku v... Ljúku řekni to ještě jednou..."
"ŽEBŘÍK VY PAKA!!!" zařvala Írimë
A pak už jednoduše spustili žebřík, vzali napraného, ale vyléčeného (healing potiony) Chendu a napranou čarodějku a na druhém konci opět vylezli. Nechali ty dva vystřízlivět a pln nadějí hleděli vstříc budoucnosti...
Naposledy upravil(a) crovax en-vec dne 29.9.2005 13:19, celkem upraveno 1 x.

Uživatelský avatar
crovax en-vec
Sigilan
Příspěvky: 396
Registrován: 28.9.2005 16:14
Bydliště: "Kráter"

Příspěvek od crovax en-vec »

„A kde mám jako všechen svůj chlast?“ divila se Pralinka, když shledala svůj vak jaksi prázdným a ani po několika násobném prohledání nenašla jediný z flakónků.
„No… víš… ééé… my sme tak… ééé…“ začal ze sebe zdráhavě soukat Ljúk
„Chenda ho všechen vypil,“ přišla Írimë s pohotovou a navíc pravdivou odpovědí
Obličej Rumové Pralinky se zkroutil do naštvané grimasy, už, už chtěla vybuchnout, zjebat Chendu tak, že by se v noci budil z nočních můr, ale najednou začala čarodějka pozorně naslouchat nepřítomným zvukům.
„Ty něco slyšíš?“ šeptl Samuraj Ljúkovi, který stál vedle něj.
„Ticho…“ zněla odpověď
Samuraj se nenápadně naklonil k Unknown.
„Jo, jo, ticho…“
Ale to ticho bylo zlé. Jen tak si můžeme vysvětlit to, že si Pralinka najednou sedla na bobek a rozplakala se.
„BÚÚÚ…“
„Proč pláčeš? Tobě někdo umřel?“ zeptala se Unknown a třebaže to pronesla klidně, téměř neslyšitelně, Samuraje, který naslouchal tomu jejímu tichu, málem ranila mrtvice jak se lekl.
„Jo, umřel! Búúú… teď sem dostala zprávu od Odboru úmrtí mágových přítelíčků! Búúú… Rozárka… moje Rozárka mi zemřela!!!“
I přes své dokonalé maskování bylo vidět, že Unknowniny oči se zalily slzami. Ona brečela a ono to vůbec nebylo slyšet! Samuraji to vše začalo docházet. Viděl malou holčičku a její rodiče. Ti rodiče se hádali, bili ji a ona to trpěla. Tak moc trpěla, že celé noci proplakala do polštáře. Do toho polštáře se ukryl její hlas a všechny její zvuky.
A potom… Samuraje zamrazilo… jí ten polštář někdo vzal. A ona se ocitla bez hlasu a mlčí proto, že může říct jen několik slov než… umře? Ona hledá polštář! A je tady s náma, protože jí ten polštář někdo z nás vzal. A ona se k nám snesla jako černý anděl pomsty a vezme si svůj polštář stůj co stůj! A poté za trest popraví všechny ostatní! Ale mě nedostaneš, holčičko! Samuraj uchopit jílec své katany. Však já v tom tvém tichu najdu slabinu. Ponořil se na samotný práh slyšitelnosti. Najednou slyšel jak okolo bijí srdce jako kostelní zvony, jak kolem rostou vlasy. Slyšel jak v žilách proudí krev. Ale kolem Unknown bylo dokonalé ticho. Ani jediný decibel! Kdyby teď někdo promluvil Samuraji by snad praskla hlava, kdyby teď někdo promluvil… ale on zařval!
„NÉÉÉ! Moje Rozárka!!!“
Samuraj byl atakován takovou silou, div, že mu hlava zůstala. Jakoby vám do mozku najel stokilometrovou rychlostí kamion a vy si mohli vychutnat každičkou setinu té vteřiny po které by nastal konec… Švihl sebou na zem a třepal se jako by dostal epileptický záchvat. Družina se na něho chvíli dívala a když jí došlo, že opravdu nesimuluje, začali všichni panikařit. Jen Írimë byla v klidu a ledovým hlasem řekla:
„Nemám ho teď sejmout? Ať se netrápí?“
„Si blbá? Vždyť je to tvůj bratr!“ pokáral ji Ljúk
Tak ani teď se Írimë akce nedočkala a radši si sedla stranou, aby nerušila bratrův výstup.
„Kurva, dělejte něco! Vždyť nám tu chcípne!“ řval Chenda
„Ale klerika sme nechali doma!“ hulákal Ljúk
„Co se dělá při epileptickým záchvatu???“ ptal se Georgo
„Elektrošoky!“ řekl vítězoslavně Ljúk, „To používaj všude! Pralinko, sesmahni ho bleskem…“
„Ale…“
„Dělej!!! Ztrácíme ho!!!“
Pralinka složila ruce do co nejefektivnějšího znamení a zvolala magickou formuli.
„Čáry máry fuk!“
Nic.
„Abrakadabra!“
Nic.
„Avada Kedavra!“
A kurva.
Výboj smrtelné energie šel přímo. Zasáhl Samuraje a ten jím byl odhozen o několik sáhů dál, chvíli se svíjel v neskutečných bolestech a poté… umřel.
„Ježiši! Promiň Samuraji!“ pištěla Pralinka, jenže tohle byla kletba, která se nedá prominout! „Samuraji?“ A teď si to uvědomila!
„Búúú!!! Ubohá Rozárka!“ řvala
„Pralinko… ty vole Pralinko!“ přerušil ji Georgo, „Teď ne! To vyřešíme později!“
Samuraj zatím ležel bez života na studené podlaze. Byl to konec jednoho z….

Editor: Ehm… Že tě přerušuju, ale když se tak dívám dál, tak budeš Samuraje ještě potřebovat!“
Autor: Hmm, to je sice hezké, ale pokud vidíš tak byl Samuraj právě zasažen smrtelnou kletbou Avada Kedavra!
Editor: Jeden malý kluk ji kdysi přežil…
Autor: Fakt? No tak potom je to vyřešeno! Samuraj ji přežije taky…

Samuraj kráčel v tunelu, na jehož konci zářilo jasné světlo. Věděl, že až tam dojde, bude po něm ámen… A zároveň cítil, že on tam chce dojít. Takže takhle vypadá předsmrt, pomyslel si. Ale co se vlastně stalo? To nevěděl, ale abych to uvedl na pravou míru, jeho teorie o polštáři byla kardinální arcihovadina! Už jste někdy viděli polštář, který by pohltil zvuk? Od konce tunelu ho dělilo jen pár kroků. Jenže dál ho nepustila červenobílá páska a cedule: Konec tunelu dočasně mimo provoz…

Když otevřel oči byl opět mezi svými. Všichni se na něho dívali jako zrovna vstal z mrtvých. Zdálo se, že je úplně v pořádku, akorát ho strašně pálilo čelo. Avada Kedavra na něm stejně nechala následky a k jizvě od protitankové střely mu přibyla na čele další jizva. Vypadala jako znak jednotek SS, tedy dva klikatící se blesky.
„Kde sme to přestali?“ zeptal se zmateně Samuraj držíc si při tom pálící jizvu, poté co mu poreferovali o tom, co se s ním právě stalo.
„Už teda můžu?“ otázala se Pralinka a Georgo přikývl. „Búúú!!! Moje ubohá Rozárka!!!“
„Rozárka? To je ta želva, kterou si nechala jít pěšky a pořád si tvrdila, že nás dožene?“ zeptal se Ljúk a Pralinka se slzami v očích přikývla.
„Jak se to stalo?“ vyzvídal dále Jedi
„Umřela na… vzlyk… totální vyčerpání. Šlo s ní několik stovek lidí, její fanklub, a neustále ji povzbuzovali a hnali dopředu! Kripli jedni! Kdyby ji nechali jít si svým vlastním tempem, tak by to určitě zvládla! Ale né, ona beztak musela machrovat!!! Deset let se s námi snažila držet krok! V Zubrově ji postavili pomník…“
„Zubrov?“ přerušil ji Samuraj, který se pomalu začínal vzpamatovávat ze své skorosmrti, „Není to ta dědina, jak se tam tenkrát stala ta šílená katastrofa?“
„Myslíš to, jak díky tobě, bratříčku, lehl celý Zubrov popelem?“
„Ehm…,“ vložil se do toho Georgo, „o co tady jde?“
„Ále,“ mávla rukou Írimë, „tady náš ctěný vůdce se v Zubrovském seníku vyspal se starostovou dcerou, Nathalia se myslím jmenovala, no a potom si zapálil a usnul vyčerpáním. Tak tak se nám ho podařilo od tama dostat. Ta koza ho nechtěla pustit, prý ,Samík si mě vezme a budeme spolu až do smrti…‘ Musela jsem jí rozbít hubu, aby ho nechala. Ale přání se jí splnilo, byla s ním až do smrti!“
„ONA UMŘELA?“ zděsil se Georgo
„Uhořela, chudinka a spolu s ní 255 její spoluobčanů…“
„ONO TAM ZAŘVALO 256 LIDÍ?“
„Když si řekneš, že uhořel jeden Zubrov, nezní to tak hrozivě… A navíc si slyšel, ne? V Zubrově má Rozárka pomník, takže ho asi znovu postavili a zalidnili…“
Poté nechali Pralince ještě trochu času, aby se vzchopila a tak ještě hodinu odpočívali. Georgo třikrát po sobě zvítězil ve slovním fotbalu. Hrál sám. Ljúk, Chenda a Írimë řešili co nás drží ve vzduchu. Samuraje pálila jizva a nedůvěřivě pokukoval po Unknow. Ta mlčela. Po hodině vůdce zavelel, družina sesbírala vybavení a, i když s námitkami, pokračovala v dobrodružství. Chodba se táhla dále na sever, ale ani po zhruba 100 sázích ne a ne skončit. Zastavili se, aby si mohli dát kuřáckou přestávku. Chendovu rozprávku na téma ‚Průsvitné oblečení‘ najednou přerušil Ljúk.
„Dělá tady vůbec někdo mapu? Mě tu nefunguje GPSka!“
Chvíli se na sebe všichni hodně blbě dívali a když bylo podle pohledů typu „Já myslel, že ji dělá ten druhý“ patrné, že ji nikdo nedělá a že se vlastně ztratili, vypukla nepředstavitelná panika. Vzájemně do sebe vráželi, jejich vybavení se rozsypalo kolem. Chendovi chytla srst a nebohý poník vystartoval chodbou dál jako fireball. Samuraj se pokusil o harakiri, ale byl tak rozrušen, že se netrefil.
„POČKAT!!!“ zařval z plných plic Georgo a počkal na Chendu, kouřící škvarek, až se vrátí k družině. „Pokud se nemýlím, tak jsme šli pořád rovně, takže NEPROPADEJTE PANICE!“
Kompanie si oddechla, posbírali roztroušené vybavení a když Chenda přestal čoudit, určili Pralinku, aby kreslila mapu. Ta sice namítala, že jí chybí fialová barvička, ale efekt to mělo nijaký. Při té příležitosti se Ljúk rozhodl, že bude psát deník, který potom vydá jako své paměti. Napsal: Z první místnosti jsme virazili vyrazyly šli na sever a kráčeli rovně. Zatím ho nic víc nenapadlo. Tak navrhl, aby pokračovali dále. Vyrazili tedy a byl to právě Ljúk, který družinu kryl zezadu. Po chvíli však dostal zvláštní nutkání ohlédnout se. Udělal to a v chabé záři své pochodně spatřil černou kočku. Ta zamňoukala a odešla. Jedi pokrčil rameny a chtěl pokračovat za družinou. Jenže v tu chvíli spatřil další černou, která jakoby z oka vypadla té předchozí. Taktéž zamňoukala a odešla…
„Páni!“ žasl Jedi
„Co je?“ zeptala se Írimë
„Právě sem zažil Déja-vu.“
„Co jsi viděl?“
„Támhle šla černá kočka a hned za ní úplně stejná.“
„Určitě to byla ta samá kočka?“
„Tím si nejsem jist. Co se děje?“
„Déja-vu je renonc v matrici. Museli něco změnit.“
Tichem chodby se rozlehlo tasení zbraní. Samuraj se otočil a začal ostatní rychle vést chodbou dál. Urazil asi 20 coulů a narazil do cihlové stěny. Tedy, že je to stěna cihlová zjistili až poté, co odhrnuli červený závěs, který ji skrýval.
„Ták, tady je ta změna,“ konstatoval vůdce
„Zasranej DM!“ zaklela Pralinka
„Sme v prdeli, slepá ulička, můžem jít dom!“ řekl nasraně Chenda
„Počkejte!“ zastavil jejich horkokrevnost Georgo, „To budou jen maskované dveře. A bude tady někde past, můj šestý smysl zloděje mi to napovídá!“
Tak Georgo strávil dvě hodiny tím, že se snažil najít ukrytou past, potažmo se pokoušel dveře alespoň otevřít. Vůbec se mu to nedařilo, ale za žádnou cenu nechtěl před družinou vypadat jako neschopný blbec. Nasadil proto ten nejzděšenější pohled co dokázal a o krok ustoupil.
„Ta p-p-past je magického rázu. Seslal ji čaroděj šedesáté… co šedesáté, stopadesáté úrovně! Nepřibližujte se k těm dveřím, sic vás smrt postihne!“
„Hele Georgo,“ spustil Samuraj, „nevíš kdo se tady chvástal tím: Každý zámek odemknu, každou past zneškodním, odepnu každou halenku atd.? Zatím sem viděl jen pokus odepnout tu halenku…“
„Ten čaroděj byl stopadesáté úrovně!!!“
„No jo, ale s takovým přístupem se až do konce života budeš bát stopadesátek čarodějů…“
„Samuraji,“ vložila se do toho Pralinka, „Georgo má pravdu. I Pajdalf byl proti němu jen ubohá čtyřicítka a to prosím uměl trik se špičatým kloboukem…“
Zatímco Pralinka mluvila, Unknown mlčela.
„Anebo El-Ministr, třicátý devátý level a ten toho sakra uměl! Takže já navrhuju…“
„To sem zvědav, co vymyslí věčně ožralý nedostudovaný čaroděj…“ šeptl Chenda Ljúkovi a Pralinka to naneštěstí slyšela.
„Tak si naser!!! Měla sem super nápad, ale když si na mě tak zlý, tak nic neřeknu!“ řekla uraženě čarodějka, sedla si na bobek a trucovala. Ostatní ji na kolenou prosili, aby svůj návrh sdělila zbytku, ale byla neoblomná. Až po pětihodinovém vyjednávání se Georgovi podařilo donutit Chendu se omluvit, ale to Pralince nestačilo. Žádala pro poníka trest smrti. To se však vůdci nějak zvlášť nezamlouvalo, protože…

1.stále měli nějaké to vybavení
2.zvířátka, jakkoli otravná by se jen tak z malichernosti zabíjet neměla
3.kdo by potom zastával funkci mučedníka?

Tak ho zmlátili, protože…

1.by mu jinak nedošlo, že on má nést to vybavení
2.zvířátka by se takhle k čarodějům opravdu neměla chovat
3.jinak by ve funkci mučedníka zlenivěl

To se však urazil Chenda a oznámil, že s takovým přístupem v družině nadále nezůstane a že odchází.
Tak mu zlomili nohy, protože…

1.to vybavení můžou nést i sami
2.zvířátka si nemohou dovolit zradit
3.je mučedník a musí si svou funkci vychutnat dosytnosti
4.Scotty doesn’t know!!! Scotty doesn’t know!!!

Pralinka, sviňka jedna škaredá, byla navýsost spokojená. Teď jim svůj geniální plán může vysvětlit.
„Takže já navrhuju, aby sme se vydali tamtudy…“ řekla a ukázala napravo. Všichni se tam podívali. Chodba tím směrem pokračovala. Samuraj v čele družiny vyrazil, udělal krok a ozvalo se slabounké cvak.
Tak tady je! blesklo Georgovi hlavou a zaječel:
„JE TO ŠIPKOVÁ PAST!!! TA MRCHA PŘILETÍ Z CHODBY!!! VŠICHNI K ZEMI!!!“
Za vteřinu už všichni leželi a za další nictinu se tam kde ležel Samuraj vysunulo osm bodců, jenž olemovalo jeho tělo.
Tak to bylo štěstí, pomyslel si, ale to už vystřelil devátý bodec, jež se někde zapomněl a projel samurajským brněním v místě, kde bylo srdce jako nůž máslem. Pod vůdcovým tělem se začala rozlévat kaluž krve. Družina celý ten hrůzyplný výjev sledovala, neschopná se jakkoli pohnout. Pralinka omdlela a Chenda ji následoval.
„Je mrtvý…“ ozvalo se prosté konstatování z úst Írimë.
„Není!“ řekl roztřeseným hlasem Georgo, neboť si uvědomoval, že za to může on. Šel k Samuraji a kopl do něho.
„Vždyť se ještě hýbe!“
Nenápadně chytl jeho ruku a snažil se imitovat vůdcův hlas:
„Ahoj, si tu tak ležím a je mi skvěle, fakticky!“
Vzápětí ale Georgo Samurajovu ruku pustil, protože z vůdcovy mrtvoly vystoupila přízračná postava, rozmazaná, ale tak strašně podobná Samuraji. Asi to byl jeho brácha…

Samuraj se rozhlédl. Zase ten tunel. Ten samý tunel jako minule. Ale tentokrát musím projít až na konec, žádná páska mě nezastaví. Prostě musím! Rozběhl se…

Samuraj-přízrak se rozhlédl a hypnotizován tmou chodby se rozběhl. Jedi dostal divný pocit, něco nebylo v pořádku. Za chvíli se jeho tělo sesulo k zemi. Přízračný Ljúk se rozběhl za Samurajem. Dohnal ho a SÍLOU mu podrazil nohy.
„Ty nikam nepudeš!“
„Musím se dostat na konec!“
Ljúk-astrální forma znovu použil SÍLU a držel Samuraje-přízrak v kleštích.
„Dostaňte ho z těch bodců a hoďte mi kladivo!“ zavelel Ljúk-teď ne materiální forma ke zbytku družiny.
Georgo okamžitě odsunul vůdcovo tělo a Írimë hodila přízračnému Jediovi své válečné kladivo. To prošlo skrz napřaženou ruku.
„Sakra, polož ho vedle mě!“ instruoval Ljúk-přízrak a elfka tak učinila. Jedi nad kladivo vztáhl ruku a ono zprůsvitnělo. Uchopil zbraň a nekompromisně dotáhl Samuraje k jeho tělu, mrštil s ním do místa odpočinku jeho tělesné schránky a dříve než stačil přízrak vstanout, co největší silou ho astrálním kladivem udeřil do hrudi. Přízrak zapadl zpět do svého těla, rána po bodci se zacelila a Samuraj otevřel oči. Jedi se vrátil do svého těla a i on otevřel oči. Pokusil se vstanout, ale nohy mu to nedovolily, skácel se na zem a vyčerpáním usnul. Zdálo se mu jak se na své rodné planetě Taboo 5 prohání nad velkým jezerem ve speciálním kluzáku, těsně před západem slunce. Když to ale napral přímo do blízké skály, sen ho přestal bavit. Probral se. Ostatní se nad ním skláněli a když se dostal na nohy přistoupil k němu Samuraj a podávaje mu ruku řekl:
„Zachránils mi život, teď ti já dlužím ten svůj.“
„Takže mi ho teď hezky dej, ať mám dva,“ odpověděl zcela vážně Ljúk a Samuraj už sahal po své kataně.
„Si dělám prdel…“ doplnil pro jistotu Ljúk
„Ty vole Ljúku, ale jak si to udělal?“ ptala se Írimë
„No to kdybych do hajzlu věděl…“

Autor: Nemyslíš, že všichni ti tvorové jsou tak skvělé loutky? Pěšáci na šachovnici mocných…
Editor: Řekl bych spíše otroci pod zástavou psychopata… To tě baví pořád je tak mučit?
Autor: Jóóó!!!

Chendovi, neschopného pohybu, uvázali na krk lano a Pralinka se stala tou vyvolenou, která ho potáhne...
Georgo se styděl, že Samuraje dostal do tak prekérní situace a mlčel. Írimë a Chenda taky. Unknown mlčela svým specifickým způsobem. Samuraj neměl co říct a Ljúk co dodat. Tak se pustili dále.
Chodba se táhla se své neměnnosti a za chvíli se dostali k místnosti, za které vycházelo světlo.
„OK, Chendo, běž očíhnout situaci…“ poručil Samuraj průzkumníkovi.
„A… můžeš… mi… říct… kurva… jak…?“ zlobil se poník a jednotlivá slova prokládal hlubokými nádechy. Ti kripli ho málem uškrtili. Samuraj chvíli přemýšlel, jak situaci vyřešit. Tím, že ho zvolili vůdcem na jeho bedra uložili obrovskou zodpovědnost. Koho ale obětovat, když ne Chendu?
„Už to mám! My tě tam s Ljúkem hodíme!“
„To si… děláš prdel, že jo?“
„Chceš meč nebo ne?“
Tak tímhle Samuraj trefil desítku. Chenda zmlkl a vůdce s Ljúkem ho vzali do náruče.
„Kdyby tě tam někdo ohrožoval, braň se tím, že si invalida! Zlom vaz…“
„No jasně, když už mám zlomené nohy, tak proč né ten vaz, že jo?“ huboval ironicky průzkumník. Samuraj jeho poznámku ignoroval.
„Na tři, Ljúku! Raz… dva…“
„Počkej, počkej!“ přerušil ho Ljúk, „Tři je po dva?“
„Jo vole! Tak raz… dva…“
„Počkej, počkej, počkej!“ znovu ho přerušil Ljúk, „A po tři je čtyři?“
„Arrrgh, ale to teď nepotřebujem!!! Soustřeď se, do háje! Tak raz... dva…“
„Počkej…“
„A po čtyři je pět, potom šest, sedm, osm, devět a deset! A drž už hubu!“ řekl pěkně nasraně velitel
„Ale já se chtěl zeptal, jestli je odmocnina ze dvou 1,4142…“
„Jak to mám do hajzlu vědět??? Asi jo když to říkáš.“
„Chachá!“ zajásal Jedi, „Takže mezi raz a dva musí být odmocnina ze dvou!“
Samuraj kapituloval.
„Raz… odmocnina ze dvou… dva…“ asi pět sekund čekal až ho Ljúk zase přeruší, jenže ten se k tomu už neměl, „TŘI!“
Chenda letěl a byl to krásný hod. Už nikdy žádná jiná družina nehodila poníka se zlomenýma nohama tak daleko. 8,99 sáhů. Chendouš dopadl na zlomené nohy, ozvalo se slabé křupnutí a dušené zasténání. Všichni, kromě Unknown, která stála a mlčela, nastražili uši, aby zaslechli Chendovo případné varování. Za chvíli se ozvalo:
„Pssst, poďte sem, je tu nějaký týpek v plátovém brnění!“
Samurajova mysl začala pracovat na plné obrátky. Plátová zbroj…
„Pssst Chendo,“ zašeptal velitel, „je plátová nebo plná plátová?“
„Jak to mám kurva poznat, dělejte!“
No tak dejme tomu, že je to levnější plátová zbroj. I ta stojí majlant. Aby si ji člověk mohl dovolit, musel by být buď kupec nebo politik. Jenže kupec ani politik by se v jeskyni jako je tahle nemohl dostat tak daleko. Takže si ten plátooděnec v místnosti musel na to brnění vydělat dobrodružením. Z toho vyplývá, že to je nějaký hodně vymakaný fighter!
„Ehm...“ začal vůdce, „teď sem si uvědomil, že sem něco zapomněl doma, takže se vrátíme…“
„Nebuď lama! Přece tam Chendu nenecháme.“ Odporoval mu „dobromil“ Georgo
„No jo, kurva! Tak dem, no!“
Se zbraněmi v rukou zdrávahě vstoupili do místnosti. Samuraj se kryl za Georga, který šel první. Chenda ležel zhruba uprostřed kruhové místnosti. Jinak se nelišila od té první. Stěny z hrubě tesaných kamenů a hliněná podlaha. U stěny naproti stál plátooděnec. Byl k nim otočený zády a protože se družina velice snažila nezpůsobit hluk, příchozíc si nevšiml. Zrovna ho zaměstnávalo vykonávání potřeby do kanálku u zdi. Zjevně trpěl střevními potížemi, neboť prděl jak drak…
Že bychom už byli na konci? pomyslela Írimë.
No dobře, tak pro ty co nechápou obrazné vyjádření: prděl strašně hodně moc…
„Probodnu ho zezadu…“ zašeptal Georgo a velitel to s povděkem kvitoval.
„To ho ani nevyslechnem?“ divila se čarodějka
„Na to bude čas potom…“ uklidnil ji lupič. Přece si nenechá ujít první příležitost k akci…
Zkontroloval svou krátkou hůl, podíval se na cíl. Vyrazil. Opatrně našlapoval krok za krokem tak jak se to naučil, když tolikrát prchal z bytů svých milenek, jimž se nečekaně vrátili manžílci. Krok, další a další… až šlápl na Chendovu zadní nohu. Reagoval okamžitě. Vztyčeným prstem poníkovi pohrozil.
„Drž hubu,“ drtil mezi zuby
Chenda zatnul a od té bolesti, jíž trpěl se mu do tváře vehnaly slzy. Georgo zkontroloval svou krátkou hůl, mrkl na cíl. Ten byl pryč.
Do háje, kam se poděl? Kde je? panikařil zloděj a pak si uvědomil, že když člověk mrkne musí potom oči ještě otevřít… Učinil tak. Cíl stále úlevně vzdychal. Ani netušil, že se k němu zezadu krade smrt. Georgo vyrazil a… šlápl Chendovi na přední nohu. Tentokrát to poník nevydržel.
„ÍÍÍÍÍÁÁÁÁÁUUUU,“ zařval
Ten blbec mě prozradil, zaklel lupič v duchu.
Postava v plátové zbroji se bleskurychle otočila a ani nestihla zaklapnout víko, aby schoval… …malého plátooděnce. Byl to muž, po xichtu mu bylo asi tak 25 let, 6 měsíců a plus mínus 8 dnů. V poměru k plátovému brnění do kterého byl nasoukán vypadala jeho hlava jako tenisák. Tak byla malá!
„To neumíte zaklepat, když někam vcházíte.“ obořil se na družinu.
„Takže tedy klepy, klep.“ dodal Jedi.
„Co tu chcete?“ pokračoval muž s hlavou velkou jako tenisák, „a kdo vůbec jste?“
„Já jsem…“ vůdce znejistěl, nenápadně se však podíval na svůj samurajský meč, poté vítězoslavně sdělil:
„Samuraj! A tohle je má družina,“ představil sebe a své společníky vůdce, „Neviděl jste tady náhodou někde kolem pobíhat draka?“
„Á starý drak Tlak,“ odpověděl dotázaný, „takže další družina, kterou zlákal jeho bájný poklad…“
Myslím, že ani nemusím popisovat nadrženost pohledů jednotlivých družníků při zmínce o pokladu.
„…a která brzy přivoní kytkám zespodu… Alespoň bude materiál na experimenty…“ dodal si sám pro sebe chlápek v plátovce. „Jak jste říkal, že se jmenujete?“
Sakra, to si to ten blbec nemohl zapamatovat! Znovu mrkl na svůj tahák.
„Samuraj!“
„Samuraj a jak dál?“ ptal se opět, „přece musíte mít nějaké jméno, třeba jedno z nejhezčích, které znám: Míša… nebo… třeba… no existuje určitě spousta jmen, které sice nejsou tak hezké jako Míša, ale pomohou nám se vzájemně odlišit…“ Samuraj se otočil ke zbytku společenstva a tázavě se podíval na svou nevlastní sestru.
„Když ses narodil, tak maminka říkala: Podívejte se na ty jeho očka, úplný Samuraj. Jenom Samuraj, nic víc,“ řekla.
„Tak já budu třeba Samuraj Míša.“ zašeptal.
„Tak ty budeš JENOM Samuraj.“ Odvětil mu Ljúk.
Vůdce se tedy otočil zpět k chlapovi s tenisákem a smutně řekl: „Tak já jsem jenom Samuraj, a kdo jste vy?“
„Já jsem čaroděj desáté úrovně, zástupce arcimága Kobří tvrze, Pan Nekromant. Jsem ten, kdo chrání mrtvé světlo. Co já všechno mám, co já všechno umím! Vy mi nesaháte ani po kotníky! Jmenuji se… Míša Blanka,“ dokončil velice pyšně své titulování a bohužel chtěl pokračovat…
„Zavři hubu nekromante!“ zarazil Míšu naštvaně Ljúk „My jsme ti, co bojují proti takým namyšleným, vychloubačným hajzlům, jako jsi ty, připrav se na boj smrtizmrde!“ výhružně sdělil Jedi a potom se otočil ke všem: „Tak to bude v klidu, ten má na sobě tolik kovu, že si ani neprdne.“
Všichni věděli, co tím chce říct - čarodějové na sobě nesmí mít žádné brnění. Jen Írimë to nedošlo…
„Předtím ale prděl jak drak!“
Ljúk se pokusil o námitku, ale Írimë ho nenechala mluvit.
„Ale nenech se mýlit Ljúku, on to vlastně není drak! To bylo jen obrazně řečeno! Nic si z toho neděj, nemohl si tušit, že to není doopravdický drak, nikdo není dokonalý…“
„Ten si ani neprdne je taky obrazně řečeno…“ ucedil Jedi
„Jděte do háje s nějakýma obrazama! Ty si řešte někde v galerii, teď nás čeká ten plátooděnec!“

Nekromant Míša už hodnou chvíli složitě gestikuloval rukama ve snaze vyčarovat nějaké kouzlo.
Samuraj obnažil své katany.
Jedi rozžehl svůj Světelňák +5.
Írimë založila do svého luku dva šípy, koukla do zaměřovače.
Ohořelý poník se zlomenýma nohama ležící uprostřed bitevního pole se snažil jazykem odlízat do bezpečí.
Pralinka, která nebyla bez alkoholu schopna kouzlit, jen tak výhružně mávala pěstičkami.
Georgo se ve stínech plížil kolem stěny.
Unknown stála a byla ticho.

Ljúk šel na nekromanta přímo, Samuraj se chystal napadnout ho z boku. Georgo obkroužil kolem stěny a octl se tam, odkud vyšel. Írimë vypálila své šípy, které těsně minuly Ljúkovu hlavu a navíc si mohly jen nechat zdát, že by Míšu trefily.
„Tak to by bylo Mocné Léčení, pokud by mu to vyšlo,“ rozpoznala Pralinka kouzlo, které se chystal Míša Blanka neúspěšně seslat. Jenže parchant ho seslal úspěšně - bylo jasné, že švindluje - a švihl ho směrem k Jediovi, který ovšem svinsky uklouzl na slupce od banánu, již některý pitomec nechal ležet uprostřed místnosti. Kouzlo proletělo nad Ljúkem, zrovna když padal a trefilo Chendu. Byl jím odhozen proti stěně a narazil do ní hlavou. Fraktura lebky. Dopadl na zem a začal se bolestivě svíjet.
Já ti dám Mocné Léčení! pomyslel Ljúk, když se ohlédl za následky seslaného kouzla
Nekromant si všiml hrozícího napadení z boku. Mávl tedy rukou a před Samurajem se zhmotnili dva kostliví válečníci, kteří ve svých kostlivých prackách drželi dosti zrezivělé šavle a ve tvářích měli nasazený kostlivý škleb.
A to je všechno? pohrdavě si pomyslel velitel a rozpohyboval se do smrtelného tance. Dřív než byste stačili říct managrulinkoternemulonminiltarestukvolistomperentolumixvaldatrakoplexvadel leželi oba mrtví. Ljúk byl už u mága a získal iniciativu, švihl Světelňákem… kostky se kutálí …a minul. Nekromant začal sesílat další ze svých kouzel.
„Ehm… Bude to asi něco útočnýho!,“ informovala Pralinka.
FAKT? divil se ironicky Jedi.
Mezitím se zloději podařilo k nekromantovi připlížit zezadu a svou krátkou holí mu zasadil backstab za 50 HP. Jako by se ani nechumelilo sesílal dál – opravdu zasraně švindloval. Kouzlo spělo ke svému vyvrcholení. Jedi, vědom si nebezpečí, znovu zaútočil, tentokrát na krk a řval při tom FATALITY!!! Holá kůže na krku není proti Světelňáku +5 moc odolný armor… Hlava se odkutálela směrem k Samuraji a ten s ní začal kopal panenky. Jenže nekromantovi ruce si jaksi neuvědomili, že hlava už není a dokončily kouzlo. Ljúk se ještě snažil uskočit, ale schytal to do nohy. Míšovo tělo se odporoučelo k zemi.
„…čtrnáct, patnáct, šestnáct…“ počítal velitel panenky a zbytek družiny ho povzbuzoval. Teda kromě Ljúka, který měl teď jiné starosti… A ještě kromě Chendy, který se stále svíjel u stěny a měnill přitom tvar těla. Byl totiž zasažen Děsivou Metamorfózou… A taky nepovzbuzovala Unknown, protože ta mlčela…
Jedi se namáhavě opřel o stěnu.
„Řekněte mé milované, že jsem ji měl opravdu rád…“ pronesl k družině Ljúk, ale nikdo ho neposlouchal, všechny zajímalo kolikrát Samuraj dokáže odpanenkovat nekromantovu hlavu. Ale to je jedno, Ljúk stejně žádnou milovanou nemá…
Aha… uvědomil si Jedi a stiskl krvácející ránu. V noze měl díru jak vrata. Na zemi se povaloval půllitr jeho krve…
„… třicet dva, třicet tři, třicet čtyři…“ panenku č. 34 si ovšem Samuraj hodil moc daleko od těla, nebyl schopen už pokračovat. Natáhl se však ještě a výsledek zaokrouhlil na třicet pět. „Míč“ přitom napálil přímo Ljúkovi do hlavy a ten omdlel. Celá družina se shlukla u Chendy, nevšímajíc si přitom omdlevšího Jedie. Ten si mohl alespoň pěkně v klidu, nikým nerušen, vykrvácet. Chenda se dál svíjel v křečích a neustále měnil tvar. Kdyby družina dorazila o chvíli dřív mohli spatřit Chendu, přeměněného do prakticky dnes již vyhynulého předplotníka nepřeskočitelného. Teď se v obrovských bolestech změnil v králíka s hlavou kudlanky nábožné.
„Nemám ho sejmout, ať se netrápí?“ navrhla elfka, stále totiž čekala na svůj první zářez na pažbě.
„Počkej!“ zarazil ji Georgo, „nech ho tak… Třeba z toho vyleze nějaká bestie a tu budem moct potom zabít. Víc zkušeností!“
Chendovy králičí tlapky se notně prodloužily a nabraly tvar lidských rukou. Nebohá člověko-králičí kudlanka se rukama drápala na Samuraje. Ten do ní kopl až odletěla ke stěně. Hlava se jí změnila v lidskou. Chvíli se nic nedělo, ale poté proces metamorfózy pokračoval. Nebyl to hezký pohled. Chenda – napůl člověk, napůl králík – řval. Šíleně řval! Írimë byla tak v šoku, že odvrátila pohled, Pralinka se schoulila Georgovi do náručí jako bezbranná myška a lupič ihned využil příležitosti: začal zkoumat objem jejího zadečku. Ani si toho nevšimla jak byla vyděšená. Na to Chendovo utrpení se nedalo vůbec dívat. Zbytek, co byl ještě králík se měnil postupně ve vorvaně, krokodýla, křečka, žirafu až se ustálil ve formě člověka. Chenda tam ležel v rouše Evině… pardon Adamově.
„Kurva, hoďte na mě něco!“ zapištěl stále ještě s výrazným poníkovským přízvukem Chenda a schoulil se do klubíčka.

Editor: Máš tam úplně nahého Chendu… Chceš dostat rank 18+?
Autor: Ještě, že já tě mám!

Ostatní oblečení se rozhlídli po místnosti a uviděli skříň, které si prvně vůbec nevšimli. Každý z nich by přísahal na svůj život (Samuraj na svou sestru), že tam ještě před chvílí žádná nebyla. Georgo a Ljúk vzali skříň a hodili ji na Chendu.
„Nemyslel sem to tak doslova!!!“ ozvalo se z pod skříně. Tak ji zase zvedli. Byla to asi nějaká čarovná skříň, neboť se teď na ní objevil nápis: Oblečení a vybavení pro ty, kteří byli kouzlem Děsivá Metamorfóza změněni z poníka na barda.
„To se hodí, teda pokud je Chenda teď bard…“ řekl Georgo, kterého Pralinka už opustila a radši se držela Írimë.
„Já sem bard, dejte to sem,“ řekl člověk Chenda a přicházejíc ke skříni si držel jisté partie.
„Wooooow!“ zavískli Írimë a Pralinka společně. Unknown mlčela.
Chenda se ustrojil – ve skříni bylo vše co potřeboval – jezdecké boty, šedé kalhoty, stříbrný opasek… růžovoučká košilka…
„Do řiti, psali tam snad, že to je pro toho kdo je přeměněn na barda! Ne na buzeranta, ne?“
Košili mršil zpátky a kožené brnění si oblékl na holou kůži. Tak, co by to bylo za barda bez hudebního nástroje… Chenda vytáhl ze skříně pěknou vyřezávanou loutnu a zkusmo prsty přejel po strunách.
Skříííííííííp, křáááááááách, drrrrrrrrrrrrnk….
No, má se ještě co učit… A nakonec ze skříně vylovil…. Chendovi se vzrušením postavilo úplně něco jiného než srst …dva krátké meče! Přestal vnímat okolí a začal podléhat tajům šermu… Ostatní se začali věnovat Ljúkovi, jen Írimë si všimla ještě jedné věci, kterou ukrývala skříň: starý ošuntělý pytel ovázaný provazem, na němž byl přichycen kousek pergamenu. Elfka ho začala číst.

Manuál pro práci s Bezedným pytlem číslo MX 5005.

Vítej dobrodruhu,
právě v rukou držíš příručku pro práci s Bezedným pytlem od firmy S&A. Stal jsi se šťastným majitelem tohoto užitečného předmětu. Jeho užitečnost spočívá v tom, že Ti pomůže nést vybavení na které už nemáš dostatečnou nosnost. Takže pokud budeš přetížen, neváhej a odlehči si. Princip je jednoduchý: vem předmět, který chceš do pytle umístit a ulož ho tam. Uvnitř pytle sedí mág - odborník, který se postará o to, aby Tvůj předmět byl uložen v nekonečnu tak, aby si ho v případě náhlé potřeby mohl co nejrychleji dostat zpět. Na daný předmět stačí jen pomyslet a sáhnout pro něj do pytle. Mág v pytli je vycvičený telepat, snažíme se totiž vše podřídit Tvému komfortu. Naše heslo zní: Rychle, rychleji, nejrychleji!!! Užij tedy našeho pytle kdykoli budeš potřebovat, přejeme Ti hodně zdaru! Ještě poznámka: Pro Tvůj Bezedný pytel číslo MX 5005 byl přiřazen mág Hugo.

Hmmm… To zní zajímavě, už nepotřebujeme Chendu, budou řízky! pomyslela elfka, začala prohrabovat svůj vak a hledala něco co by mohla do Bezedného pytle uložit. Avšak jediné co shledala momentálně neužitečným bylo její spodní prádlo (samozřejmě to náhradní!). Uložila ho tedy do pytle… ale vzápětí si uvědomila co by s ním Hugo, kdovíjak dlouho tam zavřený, mohl provádět. Strčila ruku zpátky do pytle a pomyslela na své hedvábné kalhoty a podprsenku… Nic.
„Hele, to prádlo naval zpátky!“
Nic.
„Říkám, že chci zpátky svý spodní prádlo!!!“
Nic.
Írimë se hodně naštvala. Vždyť to prádlo bylo od Armandiho! Rozkročila se nad otvorem pytle a vypálila do něj tři šípy.
„Ty mi tam můžeš schovat taky, parchante!“

O několik stovek mil dál, tam, kam byste kamenem museli házet tak dvacettisíckrát se zrovna v tu chvíli pořádala partie Člověče, elfe, trpaslíku, nezlob se! Nad herní deskou sedělo zvířátko lim-lim a spokojeně se usmívalo, neboť mělo v chlívku už tři elfy, zatímco druhý hráč, taký těžký týpek, namakaný magič, oháklý v powerarmoru, měl ve chlévě pouze jediného trpaslíka. Hodil kostku na stůl.
„Osm!“ zaradoval se taký těžký týpek, namakaný magič oháklý v powerarmoru.
„Jak můžeš mít na šestistěnné kostce osm?“ podivilo se zvířátko lim-lim.
Přišel sice o zrak, ale blbý není, blesklo mágovi hlavou.
„Dostal si mě, mám jen šest…“
„Lžeš.“
„Pět?“ zkusil to mág
„Lžeš.“
„No dobře, tak jsem hodil jen jedna!“ řekl nasupeně mág a posunul svého trpaslíka o tři pole.
„Švindluješ! Nezapomínej na to, že jsem sice slepý, ale pořád ti můžu číst myšlenky sarevoKu Obrácený!!“
Mág dostával tedy hodně pokouřit, ale jeho nevyhnutelnou porážku přerušil příchod chlápka v kroužkové zbroji. Došel k oběma hráčům a uklonil se.
„Pane, přináším Vám zprávu o týdenních výnosech z akce Globální dojeb,“ řekl a rozvinul pergamen ze kterého začal číst.
„Získali jsme 500 zbrojí, 1 200 zbraní, 10 000 šípů, 200 úkolových předmětů, 20 tun písku, 15 000 alvemských zlatých, 10 000 zbytečných příspěvků, plnou truhlici trongortogonských diamantů a…“ chlápek se na chvíli odmlčel, „... jedny elfí kalhotky a podprsenku. Jenže navíc Vám s politováním musím oznámit, že jsme přišli na pracovišti MX 5005 o pracovníka. Mág třetí úrovně Hugo Viktorovič byl zastřelen. Zanechal po sobě manželku a dva syny.“
„Jeho rodině zašlete kondolenci…“ odvětil taký těžký týpek, namakaný magič oháklý v powerarmoru, „Třeba nějakou pěknou básničku, ať je to trochu rozveselí… Hugovo místo neprodleně nahraďte někým jiným. A dál to znáte – zbraně a zbroje do zbrojnice, peníze do pokladny. Úkolové předměty vyhoďte, stejně se nedají prodat. Písek vyvezte někam za město, právě jsem dostal geniální nápad jak ho využít. A to spodní prádlo doneste mě, jedna z mých „kamarádek“ bude mít z elfího hedvábí radost… To je vše kapitáne. Děkuji. Odchod.“
Kapitán se znovu uklonil, otočil se na patě a když vyšel ze síně, taký těžký týpek, namakaný magič oháklý v powerarmoru se obrátil k zvířátku lim-lim a při tom nepatrně zavadil o hrací desku tak, že všechny figury spadly na zem.
„Vidíš Antracite? Jsem ti říkal, že ty Bezedné pytle budou vynášet…“
Lim-lim uznale pokýval hlavou.
„A ten písek?“
„Postavíme poušť…“

Elfka odhodila pytel zpět do skříně a přidala se ke zbytku, který se právě pokoušel Ljúkovi zafačovat ránu na noze. Krve ztratil dobrý litr a stále si dopřával slastného bezvědomí. Írimë odstrčila Georga, který se jako poslední pokusil obvaz zavázat a radši to udělala sama. Povedlo se jí to na první pokus. No jo, když má někdo doma klerika… Provedla to opravdu zručně, neboť rána po chvíli přestala tak moc krvácet.
„Tak Ljúku, vstávej jde se dál!“ zavelel vůdce a kopl Jedie do žeber. Ten se s trhnutím probral. Bolest byla pořád stejná navíc umocněná bolestí v žebrech.
„Jdeme!“
„To… bolí…“
Samuraj, i když nerad, vytáhl svou trubičku se záhadnou směsí a nabídl ji Ljúkovi.
„Zakuř si to! Ta bolest potom přejde. Tlač to do hlavy!“
Ljúk si silně potáhl, zadržel směs v sobě a tlačil ji do hlavy. Potom vydechl. A zopakoval celou akci znova… a zas… a zas… zase… znova… to je vůl… a ještě jednou…
„Ne tak rychle, vždyť tě to zabije!!!“ upozornil ho vůdce, „A taky ať mi tam něco zbude!“
Ale to už Ljúk, nedbaje bolesti, vyskočil na nohy, rozběhl se, vyskočil do vzduchu a najednou ho zaujal jeden z kamenů, který tvořil severní stěnu. Netrefil se země a začal lítat. Georgo se pokusil zhuleného Jedie chytit, ale ten se snesl na zem a ujel mu vlakem dál do nitra jeskyně, aby za chvíli připlaval ze směru, kterým do místnosti vešli. Boty od sněhu, v ruce zmrzlinu… Když ji slízal, chvíli se hecoval a potom s halasným GERONIMO!!! se rozběhl proti zdi, do které brutálně napral. Otočil se, nařkl Georga z velezrady a ulehl ke spánku. Několik hodin muselo společenstvo, které s Prstenem nemělo vůbec nic společného, čekat až se Ljúk probere.
Mezitím si Chenda zvykal na svou novou lidskou podobu. Neustále chodil sem-tam, sem-tam a liboval si, jak je skvělé chodit po dvou. Meče z ruky nepustil dobré čtyři hodiny. Změnil si také své jméno. Nejdříve uvažoval o něčem hodně drsném jako Zabiják, Drtič či Lamač kostí, ale poté se rozhodl, že ke svému jménu nakonec přidá „i“ a vznikne tak CHENDAI aby to znělo více bardsky. A nakonec, jeho sebevědomí vzrostlo do nehorázných výšin. Pověsil se na Írimë a Pralinku.
„Tak co kočky, kam vyrazíme, až draka zlého porazíme? Až tu konec všemu bude, vypijeme vínko rudé? …Ty krávo, to byl rým… dokonce dva! Héj volové, já sem fakt bard! Sledujte… takhle k nim jdu a říkám: Tak co kam pudem až zabijeme toho draka? …ehm… do hajzlu, jak to bylo? No nic, zapomeňte na to…“
Obě holky samozřejmě zůstaly vůči Chendaiovému nabalování úplně chladné. Ten do nich ještě chvíli hustil, ale pak to vzdal. Jediná možnost, co ještě zůstala byla…
„A co ty? Pořád mlčíš, nepromluvíš… Nechceš si se mnou zašpásovat?“ dotíral na Unknown
Ticho.
„Mlčení znamená souhlas!“
Ticho.
Tak šli.
Po chvíli se oba vrátili a Chendai byl celý rudý, asi ho to zmohlo. Usmíval se.
„No na to, že pořád mlčí…“ nechal úvahu viset ve vzduchu. Georgo nemohl zůstat pozadu.
„A se mnou půjdeš?“ mrkl na Unknown
Ticho.
„Mlčení znamená souhlas!“
Ticho.
Tak šli.
Za chvíli se i oni vrátili. Georgo byl snad ještě rudší než Chendai. Oba se na sebe podívali.
„Jde jí to skvěle!“
„Ubožáci…“ poznamenala na adresu firmy lupič & bard Írimë.
„A se mnou?“ zeptal se ostýchavě Samuraj a touha si taky trochu užít mu dala úplně zapomenout na teorii o polštáři. Jeho sestra po něm loupla opovrhujícím pohledem.
Ticho.
„Mlčení znamená souhlas!“ řekl celý nadšený velitel
„TO SI VY HOVADA MYSLÍTE, ŽE JSEM NĚJAKÁ DĚVKA ČI CO???“ vybuchla Unknown, „TĚM DVĚMA PRASÁKŮM JSEM TO ŘEKLA TAM VZADU, CHTĚLA JSEM TO ŘEŠIT DISKRÉTNĚ, ALE POHÁR MÉ TRPĚLIVOSTI PŘETEKL!!!“
„Měli ste pravdu,“ špitl Samuraj, „Na to, že pořád mlčí, jí to jde skvěle.“
Írimë s Pralinkou vybuchly smíchy, Unknown se odmlčela.
Jakmile se Ljúk probral a pochválil dobře ovázanou ránu na noze, družina mu vysvětlila co se stalo s jejich poníkem. Chendai k Jediovi poté přistoupil a odvedl ho stranou.
„Ty, jestli si chceš zašpásovat, tak jdi klidně s Unknown...“ řekl Chendai-svině
„Víš, já na takové ty na jednu noc nejsem,“ vyjebal s ním Ljúk a odkulhal se ke zbytku.
Bard ostrouhal a společenstvo se jalo dál potupovat jeskyní.

Uživatelský avatar
crovax en-vec
Sigilan
Příspěvky: 396
Registrován: 28.9.2005 16:14
Bydliště: "Kráter"

Příspěvek od crovax en-vec »

A chodba blbá pořád ne a ne se změnit, stále hliněná podlaha a stěny z hrubě tesaných kvádrů. Po chvíli narazili na další místnost, z níž se ozýval chřastot kostí. Poté co Chendai důrazně řekl, že na žádný další průzkum nejde, zase vstoupili do kruhové místnosti a pohled na čtyři kostlivce je vůbec nepřekvapil. Stáli u tří kovaných truhel a to je překvapilo. Všem se roztřásly ruce s vidinou tuny zlaťáků a drahokamů a já nevím čeho ještě. Například Ljúk si přál, aby v nich byla menší kosmická loď se kterou by se mohl dostat domů. Ale zpět ke kostlivcům. Jeden nich, pravděpodobně velitel, byl beze zbraně a kolem lebky měl ovinutu černou pásku. Ostatní byli válečníci a aby to družina vůbec přežila, drželi v rukou dosti zrezivělé šavle, kterými si poklepávali o své pařáty. Jeden z nich tak vehementně, že si urazil ruku. Čelisti kostlivého velitele se rozhýbaly a on spustil směrem k příchozím.
„Vy nesmít rušit pána!“
„Myslíš Míšu?“ Tak toho rušit už fakt nebudem!“ odpověděl mu Jedi
Kostlivec se na něho nechápavě zadíval (pokud se to takhle dá říct u držky bez jakéhokoli svalu) svými prázdnými očními důlky.
„Míša už čuchá ze spodu ke kytkám…“ upřesnil Georgo
Kostlivec nepochopil ani teď.
„Míša exnul, zdechl, chcípl, zkapal, zařval, zemřel, jak chceš…“ přidal se Chendai
Kostlivcovi to pomalu začalo docházet.
„Pán není?“
„Není!“
„Vy pikat za smrt pána!“ pohrozil skeleton – velitel a ukazovákem přitom mířil na Írimë.
Elfka zavřela oči a začala počítat.
„...jeden, dva, tři…“
„…dvacet osm, dvacet devět, třicet…“
„…padesát šest, padesát sedm, padesát osm…“
„…devadesát osm, devadesát devět… ééé… ehm… už jdu! Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát nebo nebudu hrát!“
Otevřela oči a uviděla ostatní své spolubojovníky jak zmateně pobíhají po místnosti a neví kam se schovat. Nejvíce to vychytal Georgo, protože se schoval do stínů. Kostlivci nikde. Byli schovaní v místnosti na sever, družina je teď mohla v pohodě obejít a pokračovat na východ za svým důležitým posláním, ale ne, oni hráli… schovku! Samuraj poprosil a posunkem ukázal na dveře. Byli dřevěné a měli železné kování. Celkově vypadali staře a zašle. Írimë vzala za kliku a trhnutím je otevřela. Nahlédla do prostorné místnosti, která určitě musela být Míšovou osobní komnatou, neboť se nesla v duchu smrti a neživota. Byla zlověstně temná, osvětlována chabým světlem čtyř lamp v rozích, které vrhali rudé světlo. Co jsem to ještě chtěl… jo, konečně nebyla debilně kruhová!!! Elfka okamžitě zmerčila kostlivce, jenž se neúspěšně snažili maskovat za umučené exempláře. Bylo by se jim to i povedlo, jen kdyby se přitom netvářili tak pitomě…
„Baf! Mám vás!“ vyhrkla elfka a jeden z kostlivců válečníků se tak lekl, že se srazil s podlahou a roztřískal se o ni. Ale to už Írimë běžela k pikole.
„Piky, piky, pan kostlivec bez ruky!“
„Ty nebýt fér, tamti vidět dřív!“ obořil se na ni velitel a ukázal na zbytek společenstva, „zemřít ty… CVELFKO!!!“
To Írimë naštvalo, hrozně jí to naštvalo! A nebýt toho, že jí bratr zakryl prostor, když se rozhodl bránit její čest, ležel by kostlivec už na zemi a ochutnával hliněnou chuť podlahy. Ljúk si vzal na starost kostlivého válečníka a jí nezbylo než vyřídit skeletona bez ruky. Pustila tětivu a ta zadrnčela. Jenže JENOM zadrnčela. Elfce tam chybět ten smrtonosný svistot šípu. A chyběl oprávněně, protože ten šíp zapomněla ve vzteku založit. Ihned svou chybu napravila a tentokrát pro jistotu vložila šípy dva. Tětiva znovu zadrnčela a teď tam ten svistot byl. Dvojnásobný. Oba šípy zasáhli svůj cíl mezi žebra. Zasažený se tupě zahleděl na černé opeření trčící mu z hrudi. Ve své nesmírné senilnosti uvažoval, že by měl něco udělat. Dva šípy mu civí z hrudi. Kostlivec stále uvažoval. CIVÍ TI DVA ŠÍPY Z HRUDI, DEBILE!!! Konečně mu to došlo, umřel. Ljúk, i přes svou bolavou nohu, hravě přemohl svého protivníka, když mu ukopl hlavu. Poslední dvojice, tedy Samuraj versus kostlivý velitel, kolem sebe ještě stále kroužila. První výpad byl na Samuraji, seknul katanou ve výšce ramen s úmyslem oddělit lebku od zbytku. Jenže kostlivec jeho záměr vystihl, roznožkou se vyhnul smrtící a udeřil vůdce do onoho velmi (VELMI!) choulostivého místa. Celé pánské osazenstvo se reflexně chytlo tamtéž. Chendai dokonce s takovou vervou, že se složil na zem a skučel ať mu jde bolístko někdo pofoukat (nezapomněl však dodat, že by to měla být žena…). Holky se k tomu pochopitelně neměli a tak zase vstal. Kostlivec po efektní roznožce předvedl ještě efektnější salto vzad a kopl při něm Samuraje do obličeje. Ten byl ihned u kostlivce na dosah svých čepelí. Jenže skeleton využil dalšího svého triku: vyskočil do vzduchu, pokrčil nohy, rozpřáhl ruce a jakoby tam na chvíli zůstal viset. Samuraj tím byl tak překvapen, že nijak nezareagoval na další kopanec, který mu kostra uštědřila přímo do nosu. Vůdci se z nosu spustil potůček krve a stékal mu přes rty. Olízl si je. Oči se mu zalily krví a popadl ho berserk. Zuřivě a chaoticky sekal katankami hlava nehlava a Pralinka o tu hlavu málem přišla, kdyby se včas nesklonila. Avšak jediné co dokázal trefit byl prázdný vzduch, kostlivec totiž běžel po stěně a házel machry. Svůj běh ukončil vzdušnou hvězdicí. Samuraj vytrhl své sestře z ruky kladivo a mrštil ho po kostře, která na tento nečekaný výpad nebyla schopna nijak zareagovat a kladivo ji urazilo celý hrudní koš a přiléhající končetiny. Jen lebka stále zůstala viset ve vzduchu.
„Můj brácha je… MORTE!!!“ zařval pořád ještě ne mrtvý nemrtvý, nahodil nitro boost a vystartoval proti Samuraji. Kdyby měl stále po ruce kladivo mohl to být první baseballový odpal v dějinách světa. Jenže kladivo leželo opodál. Takhle se na něho řítila pěkně naštvaná lebka a on by ani nestačil tasit katany. Tak alespoň provedl úskok doprava. Lebce se najednou změnil cíl: Samuraj na cíl: zeď.
Dříííííííísk!
Bylo po boji, ale Samuraji to nestačilo. Stále pod vlivem amoku vzal kladivo a bušil do už mrtvého nemrtvého až z něj zbyl na podlaze jemný prášek. Když se s rudýma očima otočil ke svým společníkům, Chendai, Georgo a Ljúk ho společnými silami zpacifikovali, aby s tím tupým, vražedným nástrojem nezpůsobil ještě více škody. Když vůdce vychladl jejich zrak opět upoutali tři krásně kované truhly.
„Dejte mi chvilku a já vypáčím ty zámky,“ řekl Georgo
„Ale vždyť tam žádné nejsou!“ postřehla Pralinka
„Jsi blbá? Na TAKOVÝCH truhlách jsou VŽDYCKY zámky!!!“
„Tak mi je ukaž…“
„Dej mi chvilku…“
Když Georgo musel po hodině přiznat, že tam žádné zámky opravdu nejsou, ani nejsou neviditelné, že tam nikdy žádné zámky nebyly a dokonce, že nikdo nikdy nepomýšlel na to, že by je tam dal, odstrčil ho Samuraj, zdvihl víko první truhly a vytáhl z ní…
„…LEVEL armor!“ sdělil užasle nadrženě dementně úchylným hlasem a pohledem stejného typu na něj zíral.
„Mě to připadá jako obyčejný modrý tričko…“ snažil se ho znovu zchladit Jedi, ale Samuraj byl mimo všechny reality, ukryl se v malé místnůstce ve své hlavě, prozaicky nazvané ‚Já mám LEVEL armor!‘
„Hele, jestli se budeš dál tvářit tak užasle nadrženě dementně úchylně, tak ti jednu střelím, rozumíš?“ pohrozil Ljúk
Vůdce se ještě chvíli díval tím užasle nadrženě dementně úchylným pohledem a poté ho změnil jen na nadrženě dementně úchylný neboť odúžasnul. Dostal ránu. Když se vrátil zpět do reálu, vysvlékl si své samurajské brnění a oblékl si LEVEL armor-tričko.
„Bez toho svýho brnění už tak drsně nevypadáš,“ poznamenala jeho sestra
„Hele, klidně si to tričko nech, ale na něj si hezky zpátky obleč to brnění,“ řekl Jedi hlasem, kterému se nedalo odporovat.

Autor: Na tomto místě bych rád poukázal na Ljúkovu hloupost, neboť kdyby Samuraje nechal po jeskyni běhat jen tak na lehko, brzy by ho určitě něco sejmulo, já už bych se o to postaral. No a potom by Jedi mohl Samuraje znovu zachránil a životy by měl už tři…

Nicméně se Samuraj Jediovi odporovat pokusil.
„Ale nikdo na sobě nemůže mít dvě brnění!“
„Vždyť je to jen tričko…“
„JE TO LEVEL ARMOR!!!“
„No vidíš, ty na sobě nebudeš mít dvě brnění, ale brnění a armor!“ řekl Ljúk a věděl, že tímto se misky vah vítěztví naklonily na jeho stranu… Samurajník se pokusil ještě o jeden zoufalý argument.
„Ale mě tam nepůjde vidět nápis LEVEL…“
„SKLAPNI!!!“ ozvalo se sborově. A tak se vůdce musil podvolit vůli většiny. Ljúk poté zkusil nadzvednout víko druhé truhly. Nešlo to…
„Asi tam bude zámek…“ poznamenal Georgo
„Okamžitě slez z toho víka!“
Georgo zklamán, že nemůže být užitečný se odklidil stranou, Jedi otevřel truhlu. Nebyla tam ovšem malá vesmírná loď, jak si přál, ale…
„…to je vaše/naše/jejich ne mithrilové plátové SCORE brnění. Artefakt, který byl ztracen v dávnověku. Artefakt, o němž se tvrdilo, že ho roztavil žár (či něco jiného?) Drakenova dechu. Artefakt, který byl zkut mistrem Tukaneinem a jeho týmem! A já ho tady mám před sebou. Pokud se někdy dostanu domů, přivezu po Svatém Grálu a Excalibru, třetí nejhledanější relikvii Sluneční soustavy…“ řekl užasle nadrženě dementně úchylným hlasem a dostal ránu. Držel nenamodralé brnění s diamanty vysázeném nápisu SCORE na vzdálenost paží.
„Tak už si ho obleč, ať vidíme jaký si v něm fešák!“ ozvalo se za ním. Otočil se s ostýchavým úsměvem na tváři směrem k ostatním. Když se obrátil zpět, přestal se usmívat.
„GEORGO! Naval ho zpátky!!!“ zařval na lupiče, který si zbroj zrovna strkal do kapsy. Neochotně ho Medkovi vrátil.
„A proč bys ho měl mít zrovna TY?!?“ zeptal se rozhořčeně Chendai.
„Hele já si tu truhlu otevřel a sem tedy právoplatným majitelem jeho obsahu! Prosím tě Pralinko, neznáš nějaké kouzlo, které by Chendaie vrátilo do jeho normální podoby? Vždyť takhle je ještě otravnější!“
„Já nechci! Promiň, ó velký rytíři Jedi!“ podlézal bard, „A pokud dovolíš, otevřu si já poslední truhlu…“
Jedi mávl rukou, že je mu to jedno a začal se oblékat do SCORE brnění. Chendai okamžitě otevřel poslední truhlu, těšíc se přitom, jak i on bude užasle nadrženě dementně úchylným pohledem tlemit na svůj artefakt. Ale nebylo tam nic. NIC!!! Samozřejmě ta truhla prázdná nebyla, barda předběhl lupič.
„Bylo tam jen tohle,“ řekl přitom co zíral na nějakou knihu. „Ga-me-star…“
Ljúk mu časák vytrhl z ruky.
„Ty vole, tohle číslo nemám!“ zaradoval se Ljúk, když si přečetl palcové titulky na obálce:

Baldur’s Gate III získala Nobelovu cenu za přínos kultuře!

Black Isle skupuje 100% Electronic Arts!

WCG 2050: United States of Czech and Slovakia: 15 zlatých medailí!

NHL 2010 – 2050: Čtyřicetinásobné Déja-vu?

„Nó… takže měníme!“ ozval se Chenda, „Dej sem brnění a já Ti dám ten časák…“
„Ha.. ha… ha…“ ironicky se zasmál Ljúk, „Když tak to je Georgův časák a protože je Georgo můj kámoš, tak mi ho dá, že jo… GEORGO!!! ŘEK SEM, ŽE MI HO DÁŠ!!! NAVAL TO BRNĚNÍ!!!“
Lupič opět neochotně vrátil brnění potom co ho tak obratně ukradl přímo z Ljúkovy postavy. Poklad byl tedy velice spravedlivě rozdělen…

Editor: Spravedlnost vypadá jinak…
Autor: Hele, ty jsi tu jen proto abys vyhledával nejasnosti a nepřesnosti v textu. Tak mlč!!!
Editor: Nemůžeš přece napsat, že to bylo rozděleno spravedlivě, když 2/3 pokladu dostal Ljúk! Dej něco i ostatním!

Chenda byl hodně naštvaný z toho, že nic nedostal, ale tu před něj a před ostatní neobdařené pokladem znenadání, jakoby božskou rukou veden, spadl… balíček žvýkaček. Orbitky!!!
Hmmm, aspoň něco… pomyslel bard a strčil si balíček do kapsy.
„Můžu si dovolit takovou malou otázku?“ zeptal se Ljúk. Ostatní mlčeli a mlčení znamená souhlas.
„Má tady někdo z vás perk ‚Používání žvejkaček‘?“
Chenda nasraně švihl balíček do rohu místnosti a ostatní to opakovali. Nic dalšího zde, až na tři prázdné truhly a žvýkačky, které neuměli použít, nic zajímavého nebylo, takže se přesunuli do komnaty bývalého nekromanta. Mazaná Írimë však počkala až všichni zmizí z dohledu a poté posbírala žvejky a těšila se na dobu kdy získá potřebný perk. Míšova komnata byla pochmurně temná a jak bylo řečeno měla konečně poctivé rohy! Pralinka okamžitě spatřila polici plnou různorodých lektvarů, očka se jí rozzářila.
„Luxusní nabídka!“ řekla nadšeně, zkušeným pohybem ruky odzátkovala lahvičku s růžovou tekutinou, celou jí jedním hltem vypila a… poblila se. „Fúúúj, rozmixovaný skřetí mozek!“
Namátkou vytáhla z police další z lektvarů, znovu ho vypila a opět vyklopila obsah žaludku.
„Do prdele, tekutý dusík, tak to je celkem silný kafe.“
A tak to šlo dál: kurare, žluč z obřího pavouka, kyselina octová, olej, 100% ředidlo… ale žádný alkohol. Police byla prázdná. Pralinka měla pocit, že jsi musela vyzvracet samotný žaludek. Na zemi nebyl a to ji trochu uklidnilo. Její pozornost náhle upoutala černá kočka, která si hověla na kamenném oltáři.
„Luxusní kočička. Čičííí. Budeš můj přítelíček?“
„Haf, haf,“ zněla odpověď.
„Ty vole, to bude nějaká odrůda z ciziny…“ poznamenal Samuraj
Pralinka chtěla kočku pohladit, ale ta ji kousla. Z malé ranky se vyvalila krev.
„Ty svině!“ řekla rozhořčeně čarodějka, chytla kočku za ocas a začala s ní točit nad hlavou.
„A teď zjistíme kolik ti ještě zbývá životů…“
Kočičí hlava narazila s hysterickým mmňňňňáááááúúúú na oltář a zanechala na něm krvavý flek. Bezvládné tělo dopadlo na podlahu.
„Smůla. Poslední.“
„Oko za oko, kousnutí do ruky za roztříštěnou lebku!“ parafrázoval sniper známé pořekadlo.
„Stejně jen machrovala, že umí mluvit cizím jazykem…“ doplnil vůdce
„Myslím, že pudem, dělá se mi z toho tady zle,“ navrhl Ljúk
Vrátili se do předchozí místnosti a směle se vydali východní cestou.

***

Přibližovali se k místnosti ze které se ozývalo slabounké: Ei dí pí mejk mi krejzy, Ei dí pí mejk mi krejzy… Ostražitě do místnosti vkročili. Celkově vypadala jinak, než předchozí. Tvarem připomínala hokejku středního útočníka ruského národního týmu, hrajícího na levou stranu. Podlaha byla pokryta mramorovými dlaždicemi, které se matně leskly v sinalém světle. Stěny byly obrostlé mechem. Asi uprostřed místnosti dokola chodila jakási ženština a stále si mumlala: Ei dí pí mejk mi krejzy, Ei dí pí mejk mi krejzy…
„DRÁÁÁK!!!“ zahulákal Samuraj, ženská mu nevěnovala ani špetku pozornosti.
„COŽE?!?“ zeptal se Georgo s tupým výrazem v obličeji.
„Kdybys měl za sebou tolik nebezpečenství jako já, věděl bys, že draci sou skvělí iluzionisti. Tohle je prostě léčka! ÚTÓÓÓK!!!“ zařval vůdce a několika skoky překonal vzdálenost mezi ním a ‚drakem‘. Čepel jeho katany vysekla skoro půlkruh a… setkala se s Georgovou kovanou holí.
„Tohle ti nedovolím!“ řekl odhodlaně a jejich zbraně se zaklesly.
„Ti řikam, že je to drak!“ oponoval velitel
„Ti řikam, že není!“
Samuraj po lupiči šlehl naštvaným pohledem, nebyl zvyklý, aby mu někdo odporoval.
„JE!“
„NENÍ!“
„DO PRDELE JE!“
„DO PRDELE NENÍ!“
„JE!“
„NENÍ“
„NENÍ!“ zkusil to fintou Samuraj.
„JE!“
„No vidíš, tak co máš?“
„Jdi do hajzlu, prostě NENÍ!“
„No dobře, tak ať máš čistý svědomí…“ řekl vůdce a vykroutil Georgovu krátkou hůl tak, že vyletěla do vzduchu, kde ji Samuraj zachytil. Zloděj beze zbraně o krok ustoupil. Samuraj hůl nabídl šílené ženské, která po celou dobu jejich sporu chodila dokola a žvanila to svoje: Ei dí pí mejk mi krejzy… Žena se na hůl podívala a poté ji uchopila.
„VYTÁHLA NA MĚ ZBRAŇ!!!“ zděšeně vyjekl velitel a jeho katana se opět vznesla do vzduchu…

### CENSORED ###

Autor: Následující řádky nejsou vhodné pro děti a mladistvé. Vlastně v nich je tak brutální násilí, že by to leckterý pařič Bloodu, Serious Sama, Manhuntu či jiné úchylárny nedal. Proto je úplně vypustíme. Pro klid v duši.

Zkrvavené tělo zasvinilo vyleštěný mramor.
„Neměl by se ten drak změnit do původní podoby?“ rýpl si Georgo
„Měl…“ odpověděl Samuraj
„Takže to nebyl drak?“
„Asi ne.“
„Takže si zabil nevinného člověka?“
„A kdo to měl do prdele poznat?!?“
Místnost byla skrovně vybavena několika skříněmi, ale ke zklamání družiny, se k těch skříních nacházelo jen to nejzákladnější vybavení (pochodně, křesadlo, 10s provaz, roubík pro ukecané poníky, fialová pastelka…), tedy vybavení, které mělo být v první místnosti a ne až v té předposlední. Nic pozoruhodného zde nebylo, takže šli dále.

***

Chodba se klikatila, neustále museli někam odbočovat. Avšak po několika minutách se narovnala a družina zdáli uviděla nezaměnitelné světlo blyštícího se zlata a jiskřících se drahokamů. Samuraji se rozklepala ruka, Georgo musel svou čelist sbírat až z podlahy, Chendaiovi z úst stékala nechutně protáhlá slina a Ljúk se na ten lesk díval ještě užaslejším, ještě nadrženějším, ještě dementnějším a ještě úchylnějším pohledem, než s jakým zíral na SCORE brnění. Holky zůstaly profesionální a nedali na sobě znát jakékoli rozrušení.
„Takže mí věrní spolubojovníci, sme na konci,“ začal Samuraj. Už od vstupu plánoval nějakou strhující a povzbuzující řeč, která by jeho přátelům dodala, nyní tak potřebné odvahy, ale nevymyslel vůbec nic. Po chvíli jen dodal.
„Myslím, že bysme se na to měli vyspat.“
Všichni s ním souhlasili, když nic tak už jen to, že o několik hodin oddálí střet s nejhrůznějším obyvatelem tohoto doupěte. Na začátku bylo jen: Jdeme na draka!

Editor: Na začátku je Vyassaultujem a všechny rozassaultujem!!!
Autor: Mohl bys už konečně držet hubu a nechat mě pracovat?
První externí pracovník: To je schýza, co?
Druhý externí pracovník: Jak se říká rozčtvrcené osobnosti?
První externí pracovník: Že by schýza na druhou?
Autor: Do prdele, jak jste se sem dostali???
První externí pracovník, Druhý externí pracovník: My jsme tu furt!
Autor: Tak ztichněte nebo se nikam nedostaneme!!!
První externí pracovník, Druhý externí pracovník: Nás to ale celkem baví…
Autor: DRŽTE HUBY!!!

Takže na začátku si jen řekli: Jdeme na draka.

Editor: No vidíš, to už je lepší!
První externí pracovník: Seš dobrej!
Druhý externí pracovník: Geniální…
Editor: Fenomenální…
Autor: Arrrrggghhh!

Ale nikdo z nich si neuvědomoval nebezpečí do kterého se vrhli. A teď jim to došlo. A to draka ještě ani koutkem oka nespatřili! To, že se do tohoto úkolu vrhli přímo po hlavě bylo s největší pravděpodobností způsobeno euforií z peněz, které měli slíbeny. Holt, zálohu vzali, takže to budou muset dodělat. Na spaní ani hlídky nestavěli, nemělo to cenu, neboť všechno další nebezpečí bylo vymýceno a drak byl tak velký, že by chodbou k nim neprolezl. Alespoň doufali, že je tak velký. Vlastně nedoufali. Prostě doufali, že pro tuto chvíli je velký a neproleze k nim, aby se potom zmenšil až na něho vlítnou. Nikdo před tím než usnuli nepromluvil, dokonce ANI UNKNOWN NE!!! Každý byl sám se svými myšlenkami a probíral možné scénáře následujícího střetnutí. Poslední, kdo konečně zabral byl Ljúk.

Jediovi chvíli trvalo než si uvědomil, že je na úplně jiném místě než usnul. Temný a chladný vnitřek jeskyně vystřídala mýtina osvětlovaná měsícem v úplňku. Naproti Ljúkovi se ve vzduchu vznášela dívka s přízračnými křídly obklopená bílou aurou. Rudé vlasy jí neposlušně vlály ve větru. Bělostná pokožka, roztomilý obličej a ty oči… Ljúk by přísahal, že v těch modrých očích je ukrytá veškerá krása řek, moří i oceánů. Měla na sobě plátové brnění za které by se nemusel stydět žádný munchkin. Na zádech měla připnut meč, který byl snad stejně dlouhý jako ona sama. U pasu se jí pohupovali dva ‚Pouštní orli‘.
Ty krávo to je ale manga-kuna, zhodnotil v duchu Ljúk její vzezření
Když tak gazela…
Ale to je jedno… Kurva, ona mi čte myšlenky!
Čtu… odpověděla telepaticky dívka a ladně se snesla na zem.
„Ljúku Skajvókre, Ty, jenž jsi zde cizincem, nesu Ti poselství. Jmenuji se Vea, jsem jedním ze tří archandělů, vykonavatel tribunálu Universa. Původně měl zprávu doručit Gabriel. Vy spolu něco máte, že se tak snažil mě přesvědčit, že on je ten nejlepší pro tento úkol?“
Ljúk uhranut archandělem s dementím úsměvem odmítavě zatřásl hlavou.
Co asi má pod tím brněním?
Nic, jsem naostro…
Do prdele!
„Takže bychom mohli přistoupit k tomu poselství. Slyšel jsi někdy o Delfínech z věštírny?“
Ljúk opět zakroutil hlavou.
„Radši bych si na to sedla…“
Jedi mávl rukou, že se mu stojí dobře.
„Kdysi dávno, po velké válce s Melkorem, byla Ztebekrychle velice slabá. Stačil by jediný další konflikt a tenhle svět by se odjebal do věčných lovišť. Proto byl povolán dráček stodvacetsedmička, platinový otec všech draků. Ten zplodil třicet svých dětí. Každý drak představoval jednu část pečeti, chránící Vrchní stranu Ztebekrychle před mocným démonem Diabolkem. Avšak bylo také vyřčeno proroctví, které se pomalu naplňuje… ehm… doufám, že se z toho neposereš…“
Ljúk potřetí zakroutil hlavou a archanděl začal pomalu odříkávat slova staré věštby:

Jeden prsten vládne všem, jeden jim všem káže,
Jeden všechny přivede, do temnoty sváže,
V zemi Mordor, kde se snoubí šero s šerem!

„Nebude to jen tak čirou náhodou zpráva pro Středozemi?“ zeptal se Ljúk
„Do háje zelenýho, máš pravdu! Oni to zase na ústředí zchujili! Takže, počkej… tady to je…“

Až na Ztebekrychli poslední drak padne…
VŠICHNI BUDEM V PRDELI!!!

„…“
„…“
„A to je celý?“
„Ty jsi to nepochopil, viď? Drak Tlak na kterého se ta vaše slavná družina chystá je posledním drakem na Ztebekrychli! Protože ostatní zařvali na Dol Zkalenu a dráček sto dvacet sedmička opustil tento svět… Prosím Tě, nemohl by ses mi přitom dívat do očí?“
Jediův pohled zamířil trošku výš.
„Pokud Tlak padne, na Vrchní stranu Ztebekrychle vtrhne Diabolkova armáda nemrtvých, bestií a démonů! Ani spojená armáda všech čtyř království není schopna jí čelit! Ljúku! Tady mám oči!“
„Dobrá přesvědčila si mě, pokusím se ostatní přemluvit, aby sme draka nezabíjeli.“
Archanděl se rozesmál.
„Ve své pošetilosti jsi mě nepochopil. Tlak je sice starý, ale stále dostatečně mocný, aby rozdrtil celou kavalérii a ani by se přitom nezadýchal… Jenže Delfíni z věštírny se domnívají, že jiné zlo Tlaka povede do království smrti. A uvažuj, nepadne-li drak, nebude válka a pokud nebude válka, nebudu potřebovat tohle brnění…“
Ljúk polkl. Vea byla několik coulů od něho. Bál se, že mu srdce musí každou chvíli prorazit hrudní koš a jeho krev potřísní bílé archandělovo brnění. Jejich rty se začali pomalu přibližovat… Najednou však ucítil bolest v oblasti žaludku a známý bardův hlas.
„Vstávej, jde se na draka a nešpul na mě rty!“
Vein nádherný obraz se pomalu rozplýval, Ljúk se ho snažil ještě zachytit, ale byl pryč. PRYČ!!! A za všechno může ten zmetek!

Autor: Mě by to taky nasralo…
Editor: Do něj, Ljúku!

Jedi hbitě vyskočil na nohy a tichem jeskyně se roznesl zvuk rozžehnutého světelného meče.
„KDO SE PROSIL, ABYS MĚ BUDIL!!!! OSTATNÍ JEŠTĚ SPÍ!!!!“
Což ovšem nebyla tak úplná pravda, neboť Írimë, ranní ptáček, byla taky vzhůru a ostatní se budili díky hluku, který způsobil. Ale budit ho nemusel, to pravda byla. Chendai o krok ustoupil a tasil loutnu.
„Zazpíváš mi něco?“ zeptal se vražedně chladným hlasem Jedi. Bard si uvědomil svou chybu a tasil meče. Oba zaujali bojové postavení a zkoumali své možnosti.
„No tak, hoši!“ přerušila bardovraždu Írimë, „Táhneme za jeden provaz, takže se uklidněte a podejte si ruce!“
Oba se chvíli zdráhali, ale když Ljúk napočítal pětiset (umí skvěle fixlovat v počítání, je zastáncem teorie, že jakékoli číslo je jen relativní pojem, který se plusově či mínusově mění v závislosti na tom jak se vám to zrovna hodí) podal Chendaiovi ruku. Tomu se ulevilo, protože by si na své dva krátké nemagické meče proti Světalňáku +5 nevsadil.
„A teď si hezky dejte pusu…“ doplnila elfka a kdyby pohled dokázal zabít, byla by mrtvá.
Dvakrát.
„No když si na něj předtím tak hezky špulil rtíky…“
Čtyřikrát!
„Tak jestli ste si to vyříkali můžem jít na našeho přítele,“ spustil vůdce, když už bylo po sporu a všichni vzhůru.
„Nemůžem!“ oponoval suše Jedi
„COŽE?!?“ ozvali se všichni najednou, kromě Unknown, která stála a mlčela, a Ljúk jim musel převyprávět svůj sen a na závěr hodil jeden nasraný pohled na Chendaie. Ten polkl.
„Tak na to ti z vysoka kašlu!“ oznámil Samuraj, „Já chci svejch pět zlaťáků a jen tak mimochodem sme už vzali zálohu…“
„Pučíme si od draka,“ navrhl Jedi, ale ani tím velitele nepřesvědčil.
„Slib je slib…“ ukončil debatu Samuraj a vydal se směrem k drakově hlavní síni.
„Slib je slib…“ řekla Írimë, když kolem Ljúka procházela a poplácala ho po zádech.
„Slib je slib…“ řekl Georgo a udělal to samé.
„Slib je slib…“ řekl Chendai a Jedie ty kecy a poplácávání začali DOCELA štvát!
„Slib je slib…“ řekla Pralinka a Ljúk se rozhodl, že další dostane ránu.
Ticho, když procházela Unknown a to Jedie dopálilo ještě víc. Potřeboval si na někom vylít zlost. Stěna! Ta zasraná provokativní stěna, která je tak debilně kamenná. Co největší silou do ní udeřil.
Do hajzlu, to je bolest, pomyslel a díval se na své zkrvavené klouby na ruce.
„Jo a sliby se mají plnit nejen o Vánocích,“ ještě jednou si rýpla Pralinka. Škoda, že Ljúkova levačka nebyla tak pohotová a pravačka byla teď indisponována.
Družinu tedy Jedi nepřesvědčil, ovšem sám uvnitř jeskyně zůstat nechtěl, proto ji s Pralinkou dohnali. Všichni jeho společníci byli shromážděni u stěny a cosi zkoumali. Ljúk si musel stoupnout na špičky, aby viděl. Na stěně stálo, bezpochyby krví napsáno TO HELL a nakreslena šipka pobízející je dál. Zepředu se ozýval bardův komentář.
„Odklon preromantismu od klasicismu zde není tak patrný, proto v něm můžeme najít i prvky dekadence. Posun v estetickém hodnocení je tu však zřejmý a tak zde lze uvažovat o jisté náklonnosti k vyrovnanosti pozdní literatury, v níž můžeme spatřit výraz národního ducha. Ten, kdo to psal musel být génius!“
Ljúk se prodral ke zdi a spatřil kostru svírající zrezivělou dýku, jenž ležela pod nápisem. Kopl do ní.
„Tak tady máš toho svého géniuse! A takhle dopadneme všichni! Copak to nechápete, blázni?“
Samurajův obličej změnil barvu i výraz, sveřepá odhodlanost byla pryč, jakoby si začínal uvědomovat to o co tady kráčí.
„Už sis to uvědomil, že?“ řekl chápavě Ljúk.
„JDEM! Chtěl sem ti jen dát maličkou naději, hehe,“ sdělil posměšně Samuraj. Jedi s nimi mrzutě pokračoval.
Naposledy upravil(a) crovax en-vec dne 27.2.2006 21:06, celkem upraveno 1 x.

Uživatelský avatar
crovax en-vec
Sigilan
Příspěvky: 396
Registrován: 28.9.2005 16:14
Bydliště: "Kráter"

Příspěvek od crovax en-vec »

Před tím, než vstoupili do poslední části komplexu dal vůdce rukou pokyn k zastavení a rychle šeptem sdělil zbytku.
„Použijem trik, který sem se naučil od svého mistra Héj-Bugi-Bugiho v klášteře JoJo. Všichni si zapalte cigárka,“ řekl a mezitím jedno každému podal, „a vytvoříme maskovací dýmec.“
Udělali jak vůdce navrhl a za chvíli byli zahaleni neprůhlednou kopulí kouře. Pod rouškou dýmu vstoupili do drakova dómu. Maskovací trik se pohyboval spolu s nimi, takže sami nic neviděli.
„Já vás vidím!“ ozval se znenadání hromový hlas.
„Klid, nemůže nás vidět, blafuje…“ zašeptal velitel a stále pokračovali v postupu.
„Já vás slyším!“
„Udržujte formaci, blafuje!“
„Já mám infravidění a ultrasluch…“
A kurva…
Vůdce narazil do něčeho tvrdého a svalil se na zem. Silný poryv větru náhle rozehnal jejich krytí. To, do čeho velitel vrazil byla drakova obrovská tlapa. Všichni o několik kroků ustoupili.
„Baf!“ ozvalo se od někudy z vrchu a když se družina podívala vzhůru spatřili Tlakovu strašlivou tlamu. Všichni si cvrnkli do kalhot. Drak se pokusil o konějšivý pohled a usmál se. Tím odhalil řadu pěkně ostrých tesáků.
„Luxusní kočička!“ pravila Pralinka a Unknown omdlela.
„Aspoň na chvíli zmlkne,“ zavtipkoval Chendai, ale nikdo se neusmál. Všichni zírali drakovi do obličeje. Na hlavě měl prapodivnou zdobenou čelenku, která mu u spánků udržovala dvě podlouhlé trubice. Írimë napadlo, že to zřejmě bude poslední módní výstřelek moderních draků či nějaký supersilný artefakt. Jsme v háji! Tlak stál ve svém majestátu na obrovské hromadě zlata, drahokamů, zbraní a zbrojí. Sám drak vypadal jako zlatá hrouda. Samuraj si pomyslel, že bylo docela bláznovství vrhnout se do dobrodružství aniž by si zjistili barvu draka. Očekával Stříbrného, Bronzového či Bramborového, ale Zlatého pána draků ne.
„Předpokládám, že jste mě přišli zabít,“ spustil smutně Tlak.
Samuraj zaváhal, ale pak nebojácně zvolal: „ANO!!!“
„NE!!!“ kontroval Ljúk, odvážně se přiblížil až k drakovi a opřel se o jeho tlapu, ruce založeny.
„Budu tě bránit,“ řekl a mrkl na Tlaka. Jediný, kdo Ljúka podpořil byl Georgo, který si stoupl na jeho stranu. Jedi se na lupiče podíval s děkovným výrazem na tváři. Ozvalo se tasení zbraní a bojový pokřik Írimë.
„Quinganya yolinuva macilelyanen!“

Autor: Můj luk bude zpívat s tvým mečem, pro ty elfsky nevzdělané. wink.

„Takto to dopadne vždy,“ řekl drak, aby na sebe upoutal pozornost. Družina se na něho tázavě podívala. Asi takhle:

???

Drak Tlak rozhodil svými pařáty a společnost si všimla mnoho kostí, které byli různě poházené mezi pokladem.
„Chcete si poslechnout mé Curriculum Vitae?“ zeptal se Tlak a nikoho ani nenapadlo s ním, i když vůbec nevěděli co Kurikulum Vité je, nesouhlasit. Írimë přikývla.
„Jsem potomek… dráčka sto dvacet sedmičky…“
Tuto informaci nechal Tlak chvíli hrdě viset ve vzduchu, ale jelikož společenstvo na ni nijak nereagovalo, pokračoval…
„…platinového otce všech draků…“
Opět žádná reakce.
„No tak nic. Měl jsem dvacet devět bratří. Spokojeně jsme žili v údolí Dol Zkalen pod patronátem dráčka. Jak nám povídal, byli jsme strážci pečeti. Ale stala se hrozná věc: do našeho údolí vtrhl šílenec jménem Pidihal. Byl to masakr. Pidihal běhal, kosil vše co se dalo a neustále řval: JENOM TŘICET DRAKŮ?!? Podařilo se uprchnout jen mě a dráčkovi sto dvacet sedmičce. Ostatní tam nechali život… Dráček mě odvedl do dívčího kláštera, kde jsem měl být podle něj v dokonalém bezpečí. Jenže jak chcete schovat draka mezi deset až patnáctiletými holčičkami? Tenkrát jsem ještě neovládal umění metamorfózy. Ale dráček to vyřešil, přece jen z nás byl on ten nejmoudřejší! Dal mi krycí jméno Tlačenka. Maskování bylo dokonalé! Sám platinový otec všech draků uletěl ke hvězdám, schovat se za tu úplně poslední…“

Editor: Vesmír je nekonečný, takže letí dodnes…

„Vše klapalo skvěle až do prvního večera, kdy jsme se šly s děvčaty koupat. Tam uzřeli, že nejsem žádná holka a dokonce ani humanoid! Byl jsem vyhnán a přiletěl jsem do tohoto kraje a našel tuto útulnou jeskyni. Po nějaké době mi však bylo smutno a já chtěl tak moc navštívit nedalekou vesnici. Říkal jsem si, že vesničany ve Vidlákově nebudu strašit a proto jsem se převtělil do podoby vznešeného elfa, neboť si elfů všichni váží. Jsem totiž skvělým iluzionistou, víte?“
Při této zmínce Samuraj loupl po Georgovi uraženým pohledem.
„Několik hodin jsem se však opaloval na sluníčku a když jsem dorazil do Vidlákova, tak nějaký hysterický chlap začal řvát, že mu kdysi Temní elfové vyvraždili celou rodinu. No a vysvětlujte ozbrojenému davu, že jsem jen opálený. Opět jsem byl vyhnán. Avšak nevzdal jsem se! Podruhé jsem přišel jako obchodník s pletenými svetry, já totiž velice rád pletu, mimochodem… líbí se vám mé svetry?“
Společenstvo si až teď mezi hromadou zlata všimlo komínku zhruba dvaceti svetrů. Nikomu se nelíbili, ale nikdo neměl odvahu to starému Tlakovi říct.
„No tak asi ne,“ pokračoval drak, „Ale obchod mi ve vesnici jen kvetl. Avšak prodal jsem několik kusů místní hraběnce. MŮŽU JÁ ZA TO, ŽE TY SVETRY TAK RYCHLE HOŘÍ??? Naneštěstí jí starosta lezl vždy lezl… ehm…“
Bylo vidět, že se zdráhá.
„Do prdele?“ nadhodila Pralinka
Drak přikývl a celý zrudl.
Že by to byl nakonec Červený drak? napadlo Samuraje, ale Tlak pokračoval.
„Znovu mě vyhnali. Do třetice všeho dobrého, řekl jsem si a přišel jako trpasličí válečník. Přihlásil jsem se k domobraně. Jednou v noci napadla vesnici skupina banditů a já se, jak mi velila má povinnost, pustil do boje. Sice mi přišlo divné, že ostatní zůstali vůči útoku zcela lhostejní, ale já neúnavně bojoval. Musel jsem pokořit více než dvacet banditů, než se zbytek dal na ústup. Zase špatně! Mezi Vidlákovem a bandity panovala nepsaná dohoda o tom, že ti grobiáni vesnici jednou za čtvrt roku vyloupí, ale jinak ji nechají na pokoji. A já navíc v šarvátce zabil vůdcova syna. Od té doby čelí Vidlákov mohutným nájezdům ze strany těch lupičů. A zmínil jsem se o tom, že mě zase vyhostili?“
„Na to jste zapomněl,“ řekla Írimë.
„Zase mě vyhostili!!!“
Jak překvapivé, pomyslel ironicky Ljúk.
„Po těchto zdrcujících neúspěších jsem se stáhl do ústraní tohoto komplexu. Když sem před půl rokem přišel nekromant Míša zaradoval jsem se. Budu mít přítele! Navezl mi tu tuto obrovskou hromadu zlata jako nájemné za dalších 100 let…“
Tak tu dobu trochu nevychytal, pomyslel si Jedi.
„Jenže jsem se v Míšovi spletl! Byl to zlý člověk! Zanedlouho rozhlásil po okolí, že zde žije starý nemocný drak a má obrovský poklad. Co jsem mu udělal? Po nějaké době mi tu začali chodit skupinky dobrodruhů jako jste vy gentlemani a…
„Ehm, ehm,“ ozvala se dámská část, kromě Unknown, která mlčela.
„…a gentlemanky, vzájemně se povraždí kvůli nějakému proroctví a poté si nekromant přijde pro jejich ostatky…“
„Už nepřijde,“ skočil mu do řeči Georgo.
„Nepřijde? Odešel?“
„Dalo by se to tak říct. Exnul…“ upřesnil lupič.
„Žádná škoda,“ mávl nad tím tlapou Tlak, „Avšak nedávno jsem se rozhodl provést geniální plán. Vzal jsem truhlici plnou zlaťáků a přiletěl jsem ve své dračí podobě do Vidlákova. Nejprve se přede mnou všichni schovali…“
Já se dokonce posral… vzpomínal Chendai na drakovu návštěvu
„…ale já je přesvědčil o tom, že mám dobré úmysly, že jsem přiletěl nabídnout své služby proti banditům a že jim daruji to zlato. Slavil jsem úspěch, ale co čert nechtěl, hodil jsem truhlu starostovi tak neohrabaně, že mu utrhla obě ruce…“
Mozaika byla kompletní. Starosta jde po drakovi kvůli svým pažím…
„Samozřejmě, že mě vyhnali. Tím pohár mé trpělivosti přetekl a proto jsem se rozhodl…“ drak se odmlčel.
Družina mlčela s ním.
Stále bylo ticho.
Unknown taky mlčela.
Teď už to drak Tlak nevydržel.
„To se mě ani nezeptáte pro co jsem se rozhodl???“
„Vyvraždíte tu pitomou vesnici?“ hádal Samuraj a jeho sestra do něho drkla.
„K čemu jste se rozhodl, pane draku?“
„Spáchám sebevraždu!“ sdělil vítězoslavně Tlak a Ljúk vytřeštil oči.
„To nesmíte!!!“ zarazil ho a poté převyprávěl svůj sen o archanděli, o slovech staré věštby, o Diabolkovi a nakonec se naštvaně podíval na barda.
„Tak to je to slavné proroctví!“ zvolal Tlak, „Ale koho to zajímá? Já budu v dračím nebi a co se se světem stane, to je mi šum a fuk! Lidé jsou ke mně zlí a já budu k nim! Ale opět jsem narazil na velké potíže. Poprvé jsem se pokusil oběsit, ale urval se se mnou strop.“
Ukázal tlapou k sutinám propadlého stropu.
„Poté jsem skočil z útesu a neuvědomil jsem si, že umím létat. Zoufalým třetím pokusem bylo probodnout se mečem, ale zkuste tím párátkem prorazit tenhle pancíř…“
Ukázal na masivní obouručím a potom na své šupiny. Vůdce polkl při pomyšlení, že by s drakem bojoval svými katankami a začal uvažovat o výhodách stoupnout si na Ljúkovu stranu.
„Ale nalezl jsem konečné řešení!“ zaburácel Tlak
„42!“ hbitě zvolal Rytíř Jedi.
„Ale ne, já myslel toto,“ řekl a poklepal si na ty dvě podlouhlé trubice u spánků, „Je to vodní bomba nebo tak nějak to nazývali v té knize ‚Sebevražda na 100 + 1 způsobů‘.“
„Myslíte vodíkovou bombu???“ zeptal se zděšeně Ljúk.
„Ano, to je ono, vodíková bomba, mám dvě, teď už to musí vyjít! A jestli chvíli počkáte, tak se můžete přesvědčit, že to opravdu vyjde,“ sdělil Tlak a začal cosi hledat mezi pokladem. Ljúk se pokusil ho zastavit, ale stáhlo se mu hrdlo a on nebyl schopen než jen vydat ze sebe pisklavý zvuk. Představa, že se podívá na výbuch vodíkové bomby ze vzdálenosti jednoho sáhu se mu příliš nezamlouvala.
„Vidíte,“ ozval se drak po marném pátrání, „Mám smůlu i teď, nemůžu najít spínač.“
Ljúk se, alespoň prozatím, ulevilo, když tu náhle se zpoza draka ozvalo:
„DRAKU TLAKU, ODLOŽTE VŠECHNY KOVOVÉ PŘEDMĚTY, KLÍČE NEBO DROBNÉ MINCE A VYJDĚTE S RUKAMA NAD HLAVOU, JSTE OBKLÝČEN!!!“
Družina si s drakem vyměnila tázavý pohled.
„PARDON, OBKLÍČEN!!!“
„Já v tuto odpolední hodinu nikoho nečekám,“ ujistil družinu Tlak
„Víte co, počkejte tady, my to jdeme omrknout,“ odpověděl Samuraj a mávnutím ruky vyzval zbytek aby ho následoval.
Vyšli z jeskyně a po dlouhé době si opět mohli vychutnat sluneční svit, který jim padl do tváře. Ocitli se na velmi povědomé louce. Deset sáhů napravo bylo ústí, kterým do komplexu vstoupili. Asi sedmdesát sáhů od nich viděli skupinu solidně opancéřovaných rytířů spolu s mužem bez rukou a trolem. Georgo s sebou táhl zdobenou skříň, kterou odcizil z drakova majetku. Vyčkávali co se bude dít. Muž bez rukou, jejich zaměstnavatel cosi pošeptal trolovi a ten zaburácel směrem k nim.
„TO JSTE VY??? MYSLELI JSME, ŽE JSTE MRTVÍ! CHCEME MLUVIT SE SAMURAJEM!“
Vůdce se rozhlédl, ale tu osobu nikde neviděl.
„SAMURAJ TU NENÍ!!!“ zařval
Ucítil poklepání na rameno a když se otočil uviděl sestru jak před něho nastavuje zrcátko.
„AHA, TAKŽE TADY NAKONEC JE!!!“
Ještě jednou se někde takhle debilně ztratím, tak si dám přes držku! pohrozil si velitel.
„TOHO DRAKA PŘENECHTE NÁM A MY SE O NĚHO UŽ POSTARÁME!“ zněla odpověď od trola.
„TAK TO VŮBEC!!!“ vložil se do toho Jedi, „K DRAKOVI SE DOSTANETE JEN PŘES NAŠE MRTVOLY, KRETÉNI!!!“
„RUŠÍTE DOHODU?“
„RUŠÍME!“ zařval Ljúk
„Tos posral!“ sdělil mu Samuraj, „Vždyť je jich třicet!“
„Třicet?!? Já jich napočítal pět!“
Opancéřovaná masa se dala do pohybu.

Jestli tohle přežiješ, Ljúku Skajvókre, tak tě zabiju já! klel v duchu Samuraj. Jedi si prozpěvoval si nějakou melodii. K nám se valí smrt a ten magor si zpívá! Najednou si však vůdce všiml jak Georgo mizí ve skříni, kterou ukradl a Pralinka, Írimë, Chendai a Unknown ho následují. Sám si to posral, sám ať si to taky vyžere! pomyslel si Samuraj, když se soukal do těsného prostoru jejich úkrytu. Přece si nebudu hrát na hrdinu, hrdinové umíraj mladí…

Ljúk, když viděl, že se k němu blíží jistá smrt, zavřel oči a začal si prozpěvovat bojovou melodii ze své rodné planety Taboo 5. TŮTU TUTUTUTŮTU TUTUTUTŮTU TUTUTUTŮ… Otevřel oči.
„Sem rád jak cip, že sem s váma…“
Nikdo ho nemohl slyšet. Nikdo tam nebyl. Jen zdobená skříň.
„Zbabělci…“ ucedil na půl huby Jedi, pohrdavě kopl do skříně a otočil se k třicetinásobné přesile.
Jednoho bych zabít mohl. A možná, když štěstí bude přát, jich zabiju dvacet osm.

Samuraj cítil jak Jedi kope do skříně ve snaze se dostat dovnitř a tak ještě s větší silou dveře přidržel, aby se tam nemohl dostat. Za chvíli uslyšel cizí, velmi hlasitý zvuk a pomyslel si, že Tlak asi přišel Ljúkovi na pomoc. Slyšel jak se krčí plech a jak někdo zasténal. Jedi to nebyl.
Sláva, vedeme 1 : 0!
Chvíli bylo ticho a pak Ljúk cosi zařval. Znělo to zoufale.
„Tak už ho dostali,“ konstatoval velitel. Nastalo dlouhé ticho, poté Samuraj zašeptal.
„Chendai, běž očíhnout situaci.“
Dřív než se bard zmohl na jakoukoli námitku byl z úkrytu vyhozen. Samuraj za ním bleskurychle zavřel. Zvenčí se ozvalo:
„Poďte ven, je po všem, Ljúk je všechny zabil!“
„Kecáš!“
„Nekecám, sem furt naživu, ne? Poďte volové!“
„Ehm, ehm,“ zaehmovala hlasitě Írimë.
„No dobře, tak volové a krávy!“
Gergo odstrčil velitele, opatrně ven nahlédl a Samuraj do něho drkl tak, že vypadl. Okamžitě zase zavřel.
„Pojďte, kurva, má pravdu!“
Vůdce se konečně odhodlal a jako poslední ze skříně vylezl. Dámy měly samozřejmě přednost. V polovině vzdálenosti mezi nimi a Ljúkem leželi absolutně zmasakrovaní rytíři. Jedi stál nad rozpolceným starostou a otíral ze Světelňáku krev. Spálil se. V dálce zahlédli prchajícího trola. Drak nikde.

Duc, duc, duc…
Třicet párů noh rytmicky udusávalo trávu na louce.
Ljúk se snažil vypočítával vzdálenost blížící se smrti. Odhadl to tak na 2000 sáhů. Dával si jen falešné naděje, ve skutečnosti to bylo jen čtyřicet. Sedl si do trávy a zapálil cigaretu.
„Měl bych přestat kouřit nebo mě to jednou zabije. Hehe,“ mluvil sám k sobě
Duc, duc, duc…
„To bych rád vědět, co by na to řekli naši. Jedna z nejdůležitějších postav podfuku jménem Hvězdné Války a klidně si tu chcípám na cizí planetě…“
Duc, duc, duc...
„Z toho by mohla bejt dobrá písnička.“
Duc, duc, vrúúúúúúú…
Jak vrúúúúú? Duc, duc, duc, kreténi! chtěl zařvat Jedi na rytíře, ale všiml si, že v úžasu hledí kamsi na oblohu. Také vzhlédl k nebesům a viděl událost, která by se dala popsat číslem 1 ku 598,996,437,920,554. Toto číslo je konstantní pravděpodobnost, že na třicet fantasy rytířů přistane vesmírná loď zrovna ve chvíli kdy na vás útočí. Nebozí rytíři se pokusili ještě prchnout, ale byli lodí nekompromisně rozmačkáni. Loukou se roznesl zvuk krčícího se plechu. Někdo stihl ještě zasténat. Dveře vesmírného korábu se otevřely, vysunula se plošina, po ní sešel vesmírný návštěvník a zamířil si to rovnou ke starostovi.
„Bučivoj Zkažený?“ zeptal se vesmírčan starosty a ten jen zmateně pokýval hlavou na souhlas.
„JSI KRETÉN!!!“ zařval na něho návštěvník, otočil se na patě a rázoval si to k lodi. Nastoupil, můstek se zasunul a kosmický koráb začal startovat. Ljúk celou dobu přemýšlel, na co to zapomněl. Můžeš hádat třikrát, Ljúku, ale stejně už je pozdě… Jediovi to docvaklo.
„POČKÉÉÉJ, VEM MĚ SEBOU, POČKÉÉÉJ!!!“
Pozdě…
Loď nabrala potřebnou výšku, její mohutnost na chvíli zastínila slunce a poté obrovskou rychlostí vystartovala směrem vesmírné nekonečnosti. Ljúk tedy propásl svou možná jedinou šanci dostat se domů. Vztekal se, co vztekal, zuřil! Co zuřil! Běsnil tak, že i já bych si dvakrát rozmyslel na něho teď promluvit…
„Kdo to byl?“ zeptal se Jedie starosta Bučivoj.
Ups…
Světalňák byl už ve vzduchu a starostu Bučivoje rozpůlil. Potom se Jedi vražedně podíval na trola.
„Nezabíjet! Já jen zesilovač!“ žadonil trol a nasadil pohled elektronického zesilovače.
„Zmiz!“ omilostnil ho Ljúk a trol se dal na zběsilý útěk. Ljúk otřel ze svého meče krev a spálil se.

Zadavatel jejich úkolu byl mrtev a cíl žil. Dobrodružství bylo u konce. Ljúk zamlčel pravdu a získal si v družině obrovský respekt, neboť se všichni mylně domnívali, že všechny enemáky přemohl sám. Proto bylo snadné přesvědčit ostatní, aby draka nechali na pokoji. Když se vrátili do Vidlákova a informovali vesničany, že jejich starosta úplnou náhodou zemřel, vedla Pralinka plamennou řeč, kterou jí do úst vložila ohnivá voda. Nejprve jim vyčetla to, jak škaredě se ke starému drakovi chovali a poté co vysvětlila nesporné výhody mít takového draka ve vesnici z obranných důvodů, byl novým starostou zvolen právě Tlak. Pak jim ještě za všechno to utrpení co kvůli tomu drak a i oni sami měli, nadala do hajzlů a nakonec se opilá svalila na zem.

***

Jako odměnu dostala družina polovinu drakova pokladu, což znamenalo to, že každý měl mnohem více peněz než stačil unést. Největší tahanice ovšem vznikly kvůli pěti zlatým, které dostali od vesničanů, protože jich bylo sedm. Po výměně pěstních názorů odpadla Unknown, která, zatímco ji bili, stála a mlčela. A když se Georgo rozhodl, že se svého podílu na pěti zlatých vzdá, to samé udělal i Ljúk, Chendai, Írimë a Pralinka a pět zlatých mělo připadnout Samuraji, ale toho zmlátili za to, že je taková svině, že se peněz taky nevzdal a poté si zlaťáky spravedlivě rozdělili mezi sebou. Ze dne na den se z nich stali jedni z nejbohatších lidí na Ztebekrychli. S takovým bohatstvím nelenili a začali si plnit své sny. Samuraj si nechal očarovat své zbraně na Zabíječ +10 a Karkulka +5 (hrdinka jeho mládí). Na své samurajské brnění si nechal vytepal nápis LEVEL a modrý armor-tričko věnoval muzeu artefaktů, které bylo ve Vidlákově brzy postaveno. Až do konce světa se tam nacházel jen tenhle exemplář. Ljúk investoval všechny své peníze do neúspěšného projektu stavby vesmírné lodi (přece jenom se v dřevěné lítá blbě) a o všechny přišel. Avšak brzy sepsal půlstránkový deník z výpravy a ten se stal bestsellerem léta 937. Abych vám ušetřil prachy, tak ten deník zde v nezměněné podobě přepisuji. Stojí pěkně za hovno…

Chenda to napral do dveří, to je ale vůl! Z první místnosti sme šli na sever. Jo, máme nového zloděje, jmenuje se Georgius Cvrlikot a už nám stihl osahat Írimë. Musím se ho zeptat jak na to. A kurva, jáma! A kurva, velká! Po dvou hodinách úspěšně překonána. Bodce nám sejmuli Samuraje, ale já byl statečný a zachránil ho. Mám dva lajfy! Zabili sme nekromanta. To byl ale namyšlený kokot! Přeměnil nám Chendu z poníka na člověka. Teď je to bard. Má mnohem vyšší charisma než já. Teď už vůbec nemám šanci se u holek prosadit. I ta Unknown by ušla, ale stydím se. Potom sme sejmuli čtyři kostlivce, jeden dal Samuraji pěkně zabrat. HAHÁ! On je u Unknown odepsaný! Mám SCORE brnění! Heč, heč! Pak našimi zbraněmi padla šílená ženská. Chendai, jak si ten vůl teď říká, mě sere, pokukuje po Unknown. Při nejbližší příležitosti se ho pokusím stornovat. Čeká nás drak. Kašlu na Unknown, dneska v noci se mi zdálo o té nejkrásnělulinkovatější osůbce ve vesmíru. Doufám, že u ní mám šanci. Je to archanděl. Kurva, nemám. Draka sme nakonec nekillli, za to sem sejmul třicet rytířů. Kdyby jen věděli… JSEM SLAVNÝ!!!

No řekněte, koupili by jste si to? Vea, i přes Ljúkovy černé představy, nakonec splnila svůj slib a když nebylo války, nebylo potřeba bojové výstroje, brnění a tak… A co jiného chcete v noci dělat bez brnění, že jo? Došlo to tak daleko, že oba spolu začali chodit. Ale jen ve snu. Chendai si pořídil loutnu s vestavěným vrhačem alchymistickým ohnivých bomb. A poté třicet svých orámovaných portrétů v nadživotní velikosti s vlastnoručním podpisem a rozdával je každému, kdo o ně stál. Zatím je má všechny. A nakonec, jakožto bard, sepsal desetitisíci stránkový chvalozpěv na sebe s názvem Chendai, bard to skvělý jest. Část zde uvádím:

Kdo jest ten hrdina, jenž zlu se dívá do očí?
Kdo jest ten rek, který s démony zatočí?
(To je pěkná nuda, co?)
Kde zlo s ostatními bojuje, přichází jeho udatnost,
Kde bída lidi sužuje, tam prokazuje šlechetnost,
Kde propukají nemoci, tam přináší lék,
A skromný jest, neočekává vděk.
(Nuda, nuda, nudááá!)
Jeho písně, nepřátele zabíjí,
A dobrým lidem energii dobíjí.
Jeho rukou je zástava dobra nesena,
Ptáte se mě: Kdo je ten rytíř bez jména?
(N.U.D.A.)
Laskavá tvář, svalnaté tělo,
Nevím, nevím, něco by to chtělo,
Jméno! To jest to!
A já vám odpovím – Chendai je ten bardů král!
Bla, bla, bla…

Zbývajících deset tisíc stránek jsou to ty samé žvásty…

Pralinka si doplnila svou alkoholickou výbavu a zbytek prochlastala. Vytvořila nový rekord Ztebekrychle v nepřetržité kalbě. Vydržela chlastat celý zbytek Vedrenu (59 dní) než usnula totálně vyčerpaná na duši i na těle. Írimë si koupila gryfina, protože se jí nechtělo neustále chodit pěšky. Dala mu exotické jméno JAS 39. Zbytek pokladu utratila za hledání někoho, kdo by ji naučil perk ‚Používání žvýkaček‘. To se, i když s obtížemi podařilo a ona byla šťastná. Škoda jen, že ji Orbitky došly už po dvou dnech. Georgo si založil menší firmičku Vykrádačky s.r.o. Každý chtěl být tím slavným Georgiusem Cvrlikotem vyloupen. Ve volném čase zkoumal co nosí vidlákovské dívky pod sukní. To by jste nevěřili… Takže si žil jako zlaté prase v zlatém žitě. Unknowin podíl byl promlčen.

Vidlákov po příchodu Tlaka jen vzkvétal. Ihned byla postavena hradba, chránící vesnici před bandity. Tlak zadal výstavbu Velké univerzity pletení a již zmiňovaného muzea artefaktů. Pardon, artefaktu… trička… Do rostoucího městečka začali proudit řemeslníci z celého království. Drak si nechal svou čelenku posvětit samotným Lordem Zlorianem, Velkoinkvizitorem z Tarrrentu a prohlásil ji vesnickým symbolem. Od té doby má Vidlákov ve znaku dvě vodíkové bomby. Družina vyčkala až do zimy, které na Ztebekrychli říkají Kosen a poté se s velkou pompou vydala směr Skorsk, neboť na světě se musí ještě mnoho dobra vykonat. Za dva dny se, už s mnohem menší slávou, vrátili, zmrzlí až na kost. A tak až když se o svou vládu přihlásil Jaren nastal čas se s vesnicí rozloučit. Večer před tím, než měla družina odejít, uspořádat Tlak obrovskou hostinu jako poděkování za všechno, co společnost okolo Samuraje pro vesnici udělala. Na náměstí, kde se slavnost udála, přišli všichni obyvatelé Vidlákova. Nutno podotknout, že v pozdních nočních hodinách se kalilo úplně všude. Stoly se jen prohýbaly nad tou spoustou jídla, pekli se prasata, kuřata, králíci…

Editor: To mi připomíná, že už jsme dlouho nic nejedli. Já mám hlad!
Autor: Mlč, za chvilu bude konec!

Tlak byl šťastný, měl kolem sebe svůj lid a NAVÍC byl zvolen celonočním udržovatelem ohně! Bylo pozváno mnoho zvučných jmen celé Ztebekrychle. Dostavil se ovšem jen Pajdalf, který na takové pařbě nesměl chybět. A opět dostál své pyromanské pověsti, neboť s sebou dotáhl plno prskavek, dělobuchů, rachejtlí, raket, napalmu… Celý večer vyhrávali Bardi z Linkinova Parku. Jen družina se nedostavila. Přišla až s čtyřhodinovým zpožděním okolo jedenácté a Samuraj se vymlouval, že všichni čekali na Írimë než se rozhodne, které části oblečení jí budou večer rozhodně překážet. No jo, klerik byl daleko, předaleko… někde ve válce… Většina nezadaných (a vlastně i těch zadaných) se začalo okamžitě věnovat jí. Pajdalf příchod družiny náležitě uvedl tím, že vypustil svou nejoblíbenější raketu. Říkal jí PET – parádně emotivní tyjátr. Světlo zhaslo. Vystoupil oblak dýmu. Začal se podobat daleké hoře a její vrcholek začal řeřavět. Hora vyplivla zelené a rudé plameny. A tom vyletěl rudozlatý drak – ne v životní velikosti, ale vypadal strašlivě živý – oheň mu šlehal z tlamy, oči se hrozivě poulily, zaburácelo to a drak třikrát přeletěl nad hlavami davu. Jenže tady nejsme v Hobitíně, takže mu to nikdo nežral. Drak přifuněl kolem jako rychlovlak, udělal salto a pukl nad Velkým zkrveným oceánem s ohlušujícím třeskem. Samuraj s Pralinkou přišli za pouťovým kouzelníkem Pajdalem ať jde radši chlastat. Chendai se rozhodl, že se půjde nejdříve najíst a pak až bude pít.. Přistoupil ke stolu, kde na něj čekal muž ve slušivém obleku a podávaje mu vázanou knihu řekl:
„Mohu vám nabídnout…“
Bard knihu dychtivě začal pročítat. Po hodině ji vrátil muži, který celou tu dobu trpělivě stál vedle něj.
„Hlavně v druhé polovině,“ pravil mu bard, „se příběh nečekaně rozjíždí! A ten konec… jak bych to řekl… dechberoucí!“
„Ehm… to je jídelní lístek, pane. Co si tedy dáte?“
„Aha… hmm, a co byste mi doporučil?“
„Místní specialitu: kuřecí jahody s nivou.“
„To zní exoticky! Doneste mi to. Dvojitou porci!“
Za chvíli byl Chendai obsloužen a musel vysolit 342 zlatých. Nechutné peníze za nechutné jídlo.
„To je hnus,“ řekl s odporem ve hlase Jediovi, který stál opodál, „co sis objednal ty?“
„Ále, zkouším od každého něco,“ odpověděl Jedi, sebral ze stolu několik kousků nadýchaných dortíků a jeden si strčil do úst.
„ONO JE TO TADY ZADARMO?!?“ zděsil se bard
Ljúk si ho změřil nechápavým pohledem a přesunul se ke stolu s pitím. Chendai naštvaně smetl talíř s hnusnýma kuřecíma jahodama ze stolu a pustil se do normálního pečeného kuřátka.

Mezitím se před Írimë vytvořil zástup nadržených chlapů a každý z nich se vehementně snažil udělat dojem. Georgo je s pivem v ruce se zájmem sledoval, stojíc kousek nich. Jeden metal salta, druhý recitoval básničky, další se třeba snažil uchvátit elfku znalostí všelijakých mluvících brouků…

Editor: Mluvící brouk neexistuje ani jeden!
Autor: Ty se hodně dlouho nedočkáš zvýšení platu!

Írimë to vše přetrpěla jen tak tak. Nikdo ji nedokázal zaujmout. Ona na dnešní noc potřebovala pořádného chlapa! Někoho, kdo nemá blbé kecy, kdo se vyzná, je zručnější, někoho, kdo obratně ví co kam a jak… Někdo, kdo je citlivý, třeba někdo, kdo pracuje se zámky, protože tam tu obratnost a citlivost potřebuje. Jenže zámečník tu nebyl ani jeden, takže zbýval jen nějaký lupič…
Přistoupila k pobavenému Georgovi.
Vzdychla.
Deset minut bylo ticho.
Jen zdáli k nim doléhala Numberië.
Poté si Georgo zapálil.
Dvacet minut bylo ticho.
Elfka vzdychla.
„Tak už to nebudeme prodlužovat, ne?“ řekl lupič a oba se spěšně vydali někam za vesnici a zůstali tam až do rána. Ani popovídat si nestihli…

Chendai kolem sebe shromáždil několik lidí a když Bardi z Linkinova Parku skončili svůj hit Samwhër äi bylonn‘ jal se recitovat svou oblíbenou část chvalozpěvu Chendai, bard to skvělý jest čítající strany šest tisíc dvě stě třicet sedm až osm tisíc šestnáct. Škoda jen, že mu jeho posluchači usnuli nudou už po druhé straně.

Samuraj s Pralinkou a Pajdalem zatím kalili stranou. Vyžahli toho opravdu požehnaně, Pralinka se Pajdalfa pokoušela zasvětit do tajů alkoholomancie. Nějak to pořád nechápal a dožadoval se dalšího alkoholu. Zanedlouho Samuraj vytáhl svou trubičku se záhadnou směsí. A potom se povídalo s dvoumetrovými čmeláky, řešilo se jestli Matrix nosí ponožky a Pajdalf ukazoval jak se padá z Khazad Doom. Naši trojku o půlnoci vyrušila skupinka malých dětí s tím, že už musí jít spát, tak prosili pouťového kouzelníka:
„Pajdalfe, Pajdalfe, udělej ohňostroj!!!“
Jenže Pajdalf byl našrot, pro rachejtle by nedošel a tak po jedné holčičce švihl fireball. Vzplanula.
„Jó, jó, ještě!!!“
Po hodině děti došly.

A jedlo se a pilo a potom co děti odešli spát… ehm, spát na furt… se i kopulovalo. Jen Ljúk šel brzo do hajan, neboť se tuze těšil na další rande se svým archandělem. Všem bylo dobře. Akorát okolo třetí hodiny ranní se dostavilo několik ozbrojenců z vedlejší vesnice. Noční klid je holt noční klid.
„Atom Skorodětský, Noční hlídka, všichni vystupte ze šera opilosti!“
Jenže to tak rychle nikdo nedokázal. Naštěstí štáb Noční hlídky neměl dostatek místa pro tolik delikventů včetně draka a tak Atom a jeho banda začala kalit s Vidlákovem. A chlastalo se až do rána…

***

Samuraj se vzbudil něco po poledni s šílenou kocovinou, přesně takovou s jakou se budil na začátku dobrodružství. Urychleně posbíral zbytek družiny a ta se vydala vstříc Skorsku, protože nikdo z nich nechtěl uklízet ten bordel po zůstal po pařbě. Cesta byla děsná, všichni měli žaludky na vodě a naříkali, že se musí plahočit pěšky. Jen Írimë si hvízdala, neboť je Georgem nesl JAS 39. Po několika hodinách věnoval Chendai jeden ze svých obrazů staré babičce (taky bych si ho vzal kdybych měl pod krkem nůž). Potom však svedl Samuraj družinu z cesty do hustého lesa, jehož otcem byl prales, aby jeho sestra nemohla letět na gryfinovi. Cesta pak byla ještě horší. Byli obtěžkáni pokladem a dalšími věcmi pro dalekou cestu přes jednu horu, dvě údolí, tři propasti, čtyři jezera, pět lesů, šest řek, sedm rybníků, osm potoků, devět tůněk, deset přikázání a asi desetitisíc kaluží. Stromy jako by jim bránili v postupu. Šli tak už dobré čtyři hodiny a pak to Chendai psychicky nevydržel a vzal jeden strom jako rukojmí. Mířil mu loutnou s plným zásobníkem ohnivých bomb přímo na… do… prostě na něho mířil. Rázem se stromy rozestoupily a oni konečně mohli pokračovat. Byli už skoro z lesa venku když uslyšeli úchylnou písničku:

Proč mě nikdo nemá rád?
Jen jeden, jen jeden,
Co někdy mě vzal do svých dlaní,
Jen jeden, jen jeden… OŽRALÝ HRANIČÁŘ!

Šli po směru, kterým písnička ozývala až došli na mýtinu, kde stál jen jediný dosti seschlý strom. Písničku zpíval on. Přistoupili blíž.
„Proč si se mnou někdo alespoň nepopovídá?“ hořekoval strom sám pro sebe, „Jsem plný prázdnoty a beznaděje… jé! Ahoj!“ nálada se mu rapidně zvýšila, když spatřil družinu, „Popovídáte si se mnou?“
Samuraj se rozhodl, že chvilku stromu budou věnovat.
„Já se jmenuji Jasánek, ale každý mě tu zná pod přezdívkou Jasan. A kdo jste vy?“
Samuraj představil jednotlivé členy.
„Chcete slyšet vtip?“ zeptal se najednou Jasan.
Samuraj přikývl.
„A budete se smát, že jo?“
„No já se vtipům vždycky směju!“
„Tak dobře poslouchejte: To jde takhle zmoklý Fremen…“
„Tak my pudem,“ zavelel vůdce
„Ale vždyť jste se nezasmáli! Chápejte! Planeta, kde bydlí Fremeni je úplně suchá! Zmoklý Fremen! Chachááá! To je dobrý! Haló??? HALÓ!!!“

Proč mě nikdo nemá rád…

Poté už zdárně vyšli z lesa, syna pralesa, vnuka prapralesa před nimi se rozléhala planina. Něco pojedli a usmysleli si, že do večera planinu přejdou a utáboří se na kopci na horizontu. Došli právě včas, aby si mohli vychutnat nádherný západ slunce. Tam v dálce viděli Vidlákov, ještě včera tam chlastali a teď už jsou dvě desítky mil daleko. Sedli si a znaveni pochodem si povídali, jako už tisíckrát předtím, o prožitém dobrodružství. Georgo se odklidil stranou, neboť se rozhodl zaevidovat svou část pokladu. Začal malou truhličkou plnou drahokamů. Psal:

12 diamantů, 18 rubínů, 14 smaragdů, 1 silmaril, 1 bílá krabička s červeným kolečkem uprostřed

Krabička? podivil se zloděj a chvíli ji obracel v ruce. Poté kolečko zmáčkl.
Země se zachvěla, ozvala se obrovská ohlušující rána a v místě, kde stál vzkvétající Vidlákov začal k nebesům stoupat mohutný hřib.
„Letos bude dobrá sezóna!“ zaradovala se Pralinka, nadšený houbař.
„Vea mě zabije…“ řekl si pro sebe Ljúk

A žili šťastně až do smrti. Dalších dvacet čtyři vteřin…

Mission Accomplished

Yours score: 0000


SPECIAL THANX TO:

* jmenovitě Peťovi, Čendovi, Hance, Viťce, Jiřímu a Ingrid za to, že jsem si z nich mohl dělat prdel

*Lordu Arianovi za návrh vylepšit jednu ze scén

*všem, kdo povídku četli

UPOZORNĚNÍ!!!

Všechna zvířátka v povídce zemřela rychlou a bezbolestnou smrtí, takže mi ochránci zvířat můžete víte co…

Osoby mladší 15 let nechť si za slova: kurva, kretén, kokot, do prdele, hajzl, zmrd, chuj, a hanlivém smyslu: kráva a vůl, vloží píp, píp, píp, píp, píp, píp, píp, píp, píp!

Editor: Není trošku pozdě to zmiňovat?
Autor: Tak to hoď na začátek!
Editor: Ale to zničí celý look povídky!
Autor: Tak běž do prdele!

R. I. P.

Na tomto místě spočívají ti, kdož v povídce zemřeli. Budiž jim země lehká.

Odpovědět

Zpět na „Lazzova akademie bujné rozladěnosti“