Fallout-Second war

Zde se soustřeďují různí pouliční umělci města Sigilu a prezentují tu svá expresionistická, dekadentní a avantgardní veledílka.

Moderátor: Sadako

Odpovědět
Uživatelský avatar
Arian
Lim-Lim
Příspěvky: 2147
Registrován: 28.9.2005 20:11
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Fallout-Second war

Příspěvek od Arian »

No,původně jsem nepřemýšlel,že bych to zveřejnil,ale jelikož stejně počítám,že bude trvat ještě hodně dlouho,než SW dopíšu,rozhodl jsem se,že vám i já předvedu své dílo. První je třeba říct,že se nejedná o povídku,ale o román(kdo nezná rozdíl-román je mnohem rozsáhlejší :-D ).A celkově počítám aspon se 100 stranami. Rozhodně nejsem žádný skvělý spisovatel,ale myslím,že vynikám v popisování děje a prostředí...
Nicméně potom,co jsem dostal nový komp psaní ustalo a jaksi doufám,že váše názory a připomínky by mě do psaní zase navnadili. Takže do toho...

EDIT: 11.11.2005-prošel jsem první a druhou kapitolu a odstranil pár gramatických chyb. Pokud při čtení na nějaké narazíte,dejme mi vědět pomocí PM please...

Edit: 22.11.2005-opraveny zbylé kapitoly a přidána 7. a 8.
Naposledy upravil(a) Arian dne 23.11.2005 9:36, celkem upraveno 3 x.
Vidíš-li na konci černého tunelu světlo, pak je to obvykle na tebe letící fotonové torpédo
Uživatelský avatar
Arian
Lim-Lim
Příspěvky: 2147
Registrován: 28.9.2005 20:11
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Arian »

Fallout-Second war

1. Vault city

,,No tak Jacku, nechej přece toho snění a pojď něco dělat! Musíme opravit ventilaci na druhém poschodí, pořád tam něco chrastí.“ Jack Morrow se probral. Snad už po dvacáté tenhle měsíc se zamyslel, jaké by to bylo opustit Vault city a vydat se někam pryč, daleko od všech těch pravidel,které musel pořád jako hlupák dodržovat.
Ještě napůl přemýšleje vešel do výtahu, který zamířil o podlaží níž. Vedle něj stála Andy Seimondová, nejlepší inženýrka jakou znal, vlastně když tak nad tím uvažoval, byla to i jediná inženýrka, kterou znal… Vyšli z výtahu a zamířili k jednomu z ventilačních panelů. Andy ho otevřela, chvíli se v něm přehrabovala, a pak vytáhla malý válec s radioaktivním znakem. ,,Mikrofúzní baterie, to jsem si mohla myslet. Tak proto jsme tu závadu nemohli lokalizovat, kryt baterie odizoloval veškerý dopadající signál senzorů“.
,,Na co se ta věc používá?“ zeptal se Jack.
,,No, nejsem si tím tak úplně jistá, ale myslím, že se to používalo jako náboje do zbraní-do velmi silných zbraní. To je dneska všechno Jacku. Zajdi si domů a pořádně se vydrhni. A vyměň si prosím tě oblek, máš ho špinavý jak brahmín.“
Jack se podíval na svůj modrý oblek. Na první pohled bylo vidět, že je špinavý až hanba a bílou číslici osm, kterou nosil na hrudi, nebylo přes špínu skoro vůbec vidět.
Jack vyšel ven z Vaultu, ale nešel domů, nýbrž na jednu z laserových věží, představující hranici města a nekonečné pouště. Město už bylo liduprázdné. Sedl si na vršek věže a pozoroval sluneční kotouč, pomalu se přemisťující k obzoru. Umazanou rukou si prohrábl krátké hnědé vlasy a druhou se pokusil trochu opucovat oblek na své štíhlé postavě-marně. Přestal se tedy věnovat obleku a znovu se zahleděl do moře písku, obepínající město. Jack sem na věž chodíval rád, jelikož byl odtud vidět krásný západ slunce a mohl tu v klidu přemýšlet. O všech svých myšlenkách a pocitech. Díky lidské chamtivosti a snaze o moc došlo v roce 2077 k jaderné válce, při níž lidstvo téměř celé vymřelo. Zachránili se pouze lidé ve Vaultech, obrovských podzemních krytech vybudovaných pro zachování lidské rasy. Jack měl to štěstí, že jeho předkové byli jedni ze zachráněných. V roce 2094 se kryty otevřely a jejich obyvatelé vyšli do nového světa. Lidé z Vaultu osm vytvořili hned v blízkosti svého krytu město-dali mu jméno Vault city na památku místa, které je po mnoho let tolik chránilo. Za město se to vlastně ani považovat nedalo, protože v současné době mělo pouhých 126 obyvatel. Jack se zamyslel ještě hlouběji. Vault city žilo osaměle, oddělené od ostatních komunit obrovskou pouští. Kdysi se tu snad objevil nějaký pobuda, co chtěl ve Vault city žít, ale poté co bylo předměstí pro ,,neobčany“ zrušeno a všichni lidé z něj odvedeni někam do zapadlé díry na jihu, už se tu nový člověk neobjevil.
Ve městě si vystačili se vším sami, ale podle Jackova názoru to nebyl dobrý život. Nesmyslná pravidla, přísná karanténa pro celé město a samozřejmě první občanka-Lynnette. Byla to mrcha nejvyššího kalibru. Před pár lety se dohodla s ghouly, zmutovanými lidmi, z den vzdálené vesnice Gecka na výměně elektřiny za léky, ale pak dohodu přestala dodržovat, ghoulové zastavili dodávky elektřiny a od té doby si Vault city musí vystačit jen s elektřinou z Vaultu-a té opravdu není mnoho. Nedostatek energie zabraňuje expanzi města a přírůstku obyvatel, což je hlavní důvod, proč je Vault city téměř stejně velké, jako na počátku. První občanka však o zvýšení počtu obyvatel ani zájem nejevila. Bylo mu jasné, že takovýhle život ho už nudí a nebaví a že bude čekat na jakoukoli příležitost opustit Vault city.
Ještě chvíli se díval na hru barev a světel při západu slunce, a pak sešel z laserové věže dolů a zamířil do Cassidyho baru. Cassidy byl snad jediný člověk, který se ve městě vymykal normálu. Bylo mu něco kolem čtyřiceti let, byl dokonale plešatý a Jack věděl, že dříve míval problémy se srdcem. Slýchával o něm historky, že kdysi míval bar na předměstí, jenže pak se prý jednoho dne objevil ve Vault city člověk zvaný Vyvolený, který vzal Cassidyho s sebou na svou cestu pouští. Měl to být právě Vyvolený, kdo obstaral dohodu s ghouly, kdo ochránil město před útoky pouštních banditů a kdo zajistil Vault city samostatnost, přestože New California Republic (spolek měst, snažících se obnovit starý řád) projevilo o město veliký zájem. Když se pak Cassidy po pár letech vrátil domů, bylo mu uděleno občanství a mohl si zřídit bar na okraji vnitřního města. Jack měl Cassidyho docela rád, protože to nebyl typický občan dodržující veškerá pravidla, a protože stejně jako Jack neměl rád první občanku.
Bar byl v tuhle hodinu už úplně prázdný a Cassidy sám seděl u jednoho z malých stolků a četl si v nějakých záznamech. Když uviděl Jacka, dobrotivě se usmál a nabídl mu místo naproti jemu. ,,Rád tě vidím kamaráde,“ řekl a zašel Jackovi natočit velkou sklenici té nejlepší pálenky, kterou měl- všechen alkohol byl ve Vault city zakázán, takže to samozřejmě Jack nikde nerozhlašoval.
,,Co je nového příteli?“
,,U mě skoro nic Cassidy, jen mi tohle město už leze krkem a to čím dál víc. Kdyby to šlo, hned bych odtud zmizel, někam daleko, někam, kde už nebudu spoutám nesmyslnými pravidly a nařízeními.“
,, Jo hochu, tak to jsme na tom stejně. Jenže já už nejsem nejmladší a netuším, jestli bych cestu pouští zvládl. Mám sice kam jít, ale pokud se mi moji přátelé neozvou, těžko je jakkoliv kontaktuji.“
Jackovi svitla naděje:,,Tak ty víš kam by se dalo jít? Povídej Cassidy, prosím!“
,,Dobrá, dobrá. Můžu ti vlastně povědět celý svůj příběh, jelikož ho stejně nemám komu vypravovat. Vlastně se divím, že jsem ti ho nepověděl už dřív. Takže poslouchej chlapče: Je tomu už přes patnáct let, co jsem se setkal s Vyvoleným. Pamatuji si na to jako dnes. Jeho pravé jméno bylo Narg a tenkrát mu bylo, no asi jako tobě-okolo osmnácti. Hned, jak jsem ho uviděl, bylo mi jasné, že může dokázat velké věci… A taky je dokázal. Byl jsem velice rád, když mi nabídl, abych se k němu připojil na jeho cestě pustinou. Kromě mě a Narga s námi cestoval i jeden barbar-Sulik. Stala se z nás nerozlučná trojice a jeden pro druhého jsme byli schopni obětovat život. Nádherné časy to byli!!
Narg pocházel z malé vesnice daleko na severu-Arroya. Ta vesnice byla na pokraji zkázy a jedině GECK (Garden of Eden Creation Kid-souprava na vytvoření ráje) ji mohl zachránit. Museli jsme ho nutně najít. Během hledání jsme prošli snad všechna místa Kalifornie-Den, Modoc, New Reno, NCR a mnoho dalších. Jenže úkol se nám brzy zkomplikoval- při našem putování jsme narazili na vojenskou skupinu zvanou Enkláva. Zjistili jsme, že se chystá vypustit nad celou Severní Kalifornií nebezpečný virus, který měl zlikvidovat ,,organismy zasažené radiací“, tedy nás všechny. Oni sami radiací zasaženi nebyli, nechápu proč. Naštěstí se nám podařilo zničit hlavní bázi Enklávy ještě před vypuštěním viru a k tomu jsme nakonec našli ne jeden, ale dva GECKy. Já jsem pak začal mít vážné problémy se srdcem a Narg usoudil, že jedině lékařská technologie Vault city mě může udržet při životě. Poslední co vím je, že GECK použili k vytvoření města někde mezi San Franciskem a New Renem. Přistěhovali se tam všichni lidé z Arroya a taky mnozí lidé, kteří žili v uzavřených skupinách v poušti. Čas od času mi Narg poslal nějakou zprávu, ale už dlouho se tu neukázal. Netuší, že mé problémy ze srdcem jsou už dávno pryč a že už bych se k němu mohl znovu připojit. Snad se tu ale od něj zas někdo ukáže a já odejdu s ním…“
Naposledy upravil(a) Arian dne 7.12.2005 13:21, celkem upraveno 3 x.
Vidíš-li na konci černého tunelu světlo, pak je to obvykle na tebe letící fotonové torpédo
Uživatelský avatar
Arian
Lim-Lim
Příspěvky: 2147
Registrován: 28.9.2005 20:11
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Arian »

2.Útěk

Od Jackova rozhovoru s Cassidym uplynul už víc jak měsíc, život ve Vault city ale plynul stereotypně dál. Jack se však nemohl na svou práci soustředit a pořád si představoval, jak putuje společně s Nargem za dobrodružstvím. První, kdo si všiml změny v jeho chování, byla Andy, ale ta už na změny jeho nálad byla zvyklá a nepřikládala tomu velký význam. Jenže jeho chování bylo čím dál tím horší a vyvrcholilo to návštěvou u První občanky, která mu podala důraznou přednášku o tom, jak se má správný občan chovat, a že v případě dalšího porušování kázně to může mít za následek zrušení občanství a následný exil z Vault city. Jack byl toho dne ve velice špatném rozpoložení, a proto se vydal ke Cassidymu, aby si s ním znovu popovídal.
,,Musíš se trochu uklidnit kamaráde“, řekl Cassidy poté, co mu Jack pověděl o rozhovoru s Lynnette. ,,První občanka je mrcha, to ty víš. A jestli by tě vyhodila do pouště, neměl bys moc velkou šanci na přežití. Nejbližší město je odtud asi měsíc chůze, což bys bez zásob asi těžko zvládl. Mohl by ses samozřejmě usadit v Gecku, ale je tam tak veliký stupeň radiace, že bys za pár dní stejně zemřel.“
,,Když já ale...“
Větu však už Jack nedokončil. Najednou se otevřely vstupní dveře a do baru vstoupili dva vysocí muži v kovově šedém brnění. Od ramen až ke kotníkům se na brnění táhly dva červené pruhy a na levé straně hrudi měli vsazený jakýsi odznak. Něco jako kruh a v něm meč, pár ozubených koleček a uprostřed ozdobné písmeno T. Na obou rukávech byl vyšitý znak medvědí hlavy. U pasu měli připevněný opasek se spoustou vybavení a na zádech byl jakýsi batoh, z něhož vyčnívaly dvě obrovské zbraně.
Jeden z mužů nyní promluvil: ,,Je některý z vás Cassidy??“.
,,Ano,to jsem já“.
,,Mé jméno je George Lewis a mám pro vás zprávu od velitele Narga“.

Poté přistoupil ke Cassidymu a podal mu dopis. Ten byl zapečetěn v úhledné čistě bílé obálce, pečeť samotná pak nesla stejný znak meče a písmene T, jaký měli vojáci na zbrojích. Cassidy dopis otevřel a četl:


Zdravím Cassidy!!
Máme docela velké problémy a budeme potřebovat tvou pomoc. Vypadá to, že Enkláva znovu nabírá na síle. Stále častěji potkáváme jejich hlídky, a to i na severu, kde se dřív neodvážila. Hlídáme Navarro, které zatím zůstává opuštěné, ale bojím se, že tomu tak nebude napořád. Také s potravou začínají být problémy. Naše karavany s Modocu byly už párkrát po sobě napadeny, nejen enklávany, ale i pouštními bandity. Navíc nás obyvatelé Modocu informovali, že jejich sady jsou napadeny neznámou chorobou ničící plody. Mám strach, aby za tím nestála Enkláva, však víš že má s viry a bakteriemi bohaté zkušenosti. Proto jakmile to bude možné, přijeď do Tarentu. Posílám ti doprovod, abys byl v bezpečí. Doufám, že se brzy uvidíme.
Narg


,,Tak Narg se mi konečně ozval- to je výborné. Kdy odjedeme?“ zeptal se Cassidy a Jack se neubránil pocitu, že je plný nadšení a radosti.
,,Co nejdřív pane, Narg naléhal na vaše brzké dopravení“.
Cassidy se zamyslel a pak pravil: ,,Dnes v noci si odpočinete tady u mě v baru. Zítra ráno oznámím První občance svůj odchod z města a zítra k večeru, až poleví žár, odjedeme.“
,,Kamaráde!!“ozval se Jack, ,,nezapomněl si na mě??
,,Vůbec ne Jacku, odjíždíš se mnou, to je jasné. Hned zítra večer!!“
Na druhý den ráno zamířili Jack a Cassidy do budovy senátu, aby si vyžádali opuštění města. Přijala je samotná Lynnette. Zrovna seděla u svého pracovního stolu a psala nějaký dopis. Když je uviděla, přísně si je změřila pohledem, a pak jim pokynula, aby se posadili naproti ní.
,,Takže pánové, vy jste podali žádost na opuštění Vault city…z jakého důvodu??“.
,,Protože chceme odcestovat za svými přáteli do jiného města, První občanko,“ odpověděl Cassidy, ,,přijeli sem včera večer a navrhli nám přestěhování.“
,,Hm, to je sice pěkné, ale já nemám důvod vás nechat jen tak odejit. Jste dobří občané a…“
,,Dobří občané!!!??“ vyjekl zničehonic Jack, ,,Ještě včera jste mi vyhrožovala exilem a dnes nás tu budete držet!!?? Vám snad dělá potěšení občany tyranizovat!“
Cassidymu bylo ale hned jasné, že přestřelil: První občanka se zatvářila velice přísně, pak se ale ďábelsky usmála. ,,Pane Morrowe, právě teď jste dokázal, že jste naprosto nezpůsobilý starat se o sebe v poušti sám. Budete dopraven do nápravného zařízení, dokud nebudete opět psychicky v pořádku. A pokud jde o vás pane Cassidy, pamatuji si, že vás Vyvolený dopravil do Vault city, protože jste měl velice vážné zdravotní problémy- zachránili jsme vám vlastně život... Vaše problémy se srdcem jsou sice nyní vyléčeny, ale nemusí tomu tak být napořád. Povolení k opuštění města se neuděluje… považuji tímto debatu za uzavřenou.“
Poté Lynnette zmáčkla tlačítko na stole a do místnosti vstoupili čtyři muži v kovových brněních s brokovnicí v ruce. ,,Pánové,“ řekla První občanka, ,,odveďte pana Morrowa do nápravného zařízení a pana Cassidyho do jeho domu. Děkuji vám.“
O pár hodin později, když Jack ležel na posteli v cele nápravného zařízení, proklínal sám sebe, že tak vybuchl. Bylo mu sice jasné, že Lynnette by povolení k opuštění města neudělila ani tak, ale on teď nemusel ležet v cele a mohl s Cassidym plánovat útěk. Byl si jistý, že je to dost temperamentní člověk a nějakým zákazem se nenechá zviklat. Vždyť od svobody Cassidyho dělila jen jedna brána chráněná párem stráží. Zatímco on by se musel probojovat přinejmenším přes tucet mužů... Venku už byla úplná tma a tady v nápravném zařízení jen o něco menší. Jack už v tu chvíli málem spal, když tu náhle uviděl i přes zavřená oční víčka ostrý modrý záblesk. Ve vteřině byl na nohou hledíc do tmy, co to bylo. Jediné, co spatřil, byli však dva strážní, kterak leží na zemi a svíjí se v křečích způsobených elektrickým výbojem. Až po pár vteřinách si uvědomil, že v místnosti jsou ještě další tři lidé a že prohledávají cely. Konečně našli tu jeho a Jack s úlevou zjistil, že je to Cassidy se svými společníky.
,,Tys nám ale nahnal strachu“ zašeptal Cassidy zatímco vypínal silové pole. ,,Nechtěli jsme nikoho zabít při tvém osvobozování, proto jsme museli najít správnou intenzitu pro elektromagnetický granát, což je dost těžké. Báli jsme se, aby tě ten impuls nezabil.“ Mezitím se mu podařilo vypojit silové pole a Jack byl volný. Cassidy se usmál: ,,Teď už se musíme jen dostat přes stráže u hlavní brány a můžeme vyrazit.“
K bráně se dostali za poměrně dlouhou dobu, protože museli jít velice obezřetně, aby si jich nikdo nevšimnul. Noční osvětlení je totiž mohlo při neobezřetné chůzi prozradit. Měli dost času, svítat mělo až za šest hodin a stráže v nápravném zařízení se taky prospí ještě pěkných pár hodin. U brány stáli dva hlídači- muž a žena. Cassidy a jeho doprovod se rozhodli využít stejné taktiky, jako při osvobození Jacka- ve stínu budov se přiblížili až na dosah bráně,a pak jeden z vojáku vytáhl další granát- velký asi jako jablko. Aktivoval ho a hodil strážím přímo pod nohy. Následoval modrý záblesk, silná tlaková vlna, a pak už oba strážní leželi omráčení na zemi. George se přemístil do strážní budky s tím, že otevře hlavní bránu. Ve chvíli, kdy ji však otevřel, je však ze všech stran obklíčili vojáci Vault city. V čele stál druhý občan, starší senátor McClur a poručík Stark- vedoucí nápravného zařízení.
,,Špatný pokus o útěk hoši-odložte zbraně!!“,pronesl Stark.
Oba vojáci a Cassidy, který byl nyní oblečený ve stejném brnění jako jeho kolegové, se postavili před Jacka, jenž na sobě neměl, kromě vězeňského obleku, vůbec nic. Všichni tři si vytáhli z ,,batohu“na zádech zbraně a zároveň si klepli na levé zápěstí- z obleku se vysunula přilba, která teď chránila jejich hlavy.
Cassidy se dal do vyjednávání: ,,No tak McClure, tohle nemá cenu. Chceme jen opustit Vault city, nic víc. Ty jsi byl vždycky rozumný člověk. Stráže nejsou mrtví, jen omráčení, takže jsme se ničeho zlého nedopustili.“
,,To my víme, kdyby se ti strážní v nápravném zařízení neprobudili, asi bychom o vás ještě teď nevěděli.“ ,,Sakra!!!“,zamumlal si pro sebe naštvaně George, ,,špatná intenzita…“
McClur chvíli přemýšlel, a pak pokračoval: ,,Což o to, já bych vás pustil, ale tvrdě bych pak za to zaplatil. Nechci si rozhněvat První občanku.“
,,Já vím, Lynnette je neúprosná. Ale děkuji McClure za čas a podporu, dokázal si, že jsi schopný člověk- to, že stojíš na naší straně, ti jednou možná pomůže…“
Jakmile to Cassidy dořekl, prolétl vzduchem další granát hozený Georgem, pak už následoval jen oslnivý záblesk a všichni vojáci padli k zemi. Cassidy a jeho společníci vytvořili pro Jacka ochranou zeď, takže ho tlaková vlna nezasáhla. Obleky výboj dokonale pohltili.
,,Díky McClure,“ řekl ještě Cassidy a zamířil s ostatními branou ven.
Hned před hraničními zdmi stálo staré šedočerné auto, ledabyle zaparkované v písečných dunách.
,,Nasedej Jacku“ pobídl ho George a poté se sám usadil za volant.
Večerní ticho pak už jen prořízl tichý zvuk startujícího generátoru, auto se vneslo pár centimetrů nad zem a obrovskou rychlostí zamířilo noční pouští k horizontu…
Naposledy upravil(a) Arian dne 12.11.2005 0:02, celkem upraveno 1 x.
Vidíš-li na konci černého tunelu světlo, pak je to obvykle na tebe letící fotonové torpédo
Uživatelský avatar
Arian
Lim-Lim
Příspěvky: 2147
Registrován: 28.9.2005 20:11
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Arian »

3.První setkání

Auto uhánělo směrem k jihovýchodu jako o závod. Kolem šesté hodiny začalo svítat a všem se naskytl nádherný pohled na ubíhající planiny a poušť. Jack sledoval krajinu se zatajeným dechem. Nikdy neviděl víc než okolí Vault city a až teď si konečně připadal volný. Po smrti rodičů před třemi lety si nikdy nepřipadal tak šťastný jako v tuto chvíli. I Cassidy mu připadal mnohem spokojenější, usměvavější a vypadal, jakoby omládl o několik let. Druhý s vojáku se jmenoval James Tander a jak se ukázalo, byli to s Georgem dva skvělí společníci. Nechtěli jim však nic povědět o Tarentu ani o jeho vzniku, protože se prý Narg těší na to, až jim to poví sám.
Jack si zatím oblékl brnění. Zjistil, že je velice lehké, zároveň však dostatečně pevné a stvořeno z tak skvělého materiálu, že se v něm ani nepotil. Helma byla vytvořena ze stejné slitiny a Jack musel obdivovat důmyslnost, s jakou se helma zasouvala a vysouvala. Dále zjistil, že k výzbroji každého vojáka patří dvě velké zbraně, a to jedna založená na principu energie (pulsní, laserová nebo plasmová) a jedna mechanicky založená (např.kulomet, brokovnice, nebo velice silná Gaussova puška, fungující na principu vyslání silného projektilu o rychlosti mnohokrát převyšující rychlost zvuku.)
Dále měl pak každý voják ještě jednu malou pistoli (opět laserovou, pulsní, plazmovou nebo Gaussovou) ,nůž a pár granátů nejrůznějších typů. Pak nějaké drobné lékařské potřeby, trochu jídla a pár přístrojů jako jsou vysílačka na kratší vzdálenost, Geigrův počítač, nebo elektronický paklíč. A samozřejmě nesměly chybět náhradní náboje, kterými většinou byli Mikrofúzní články. To vše však bylo v obleku tak důmyslně rozmístěno, že Jacka tyto věci vůbec neobtěžovali, ba je skoro necítil.
,,Jak dlouho může voják vydržet v poušti??“
,,No, s tímhle vybavením skoro 3 měsíce. Zásoby jídla nejsou nic jiného než vysoce energetické pilulky, obsahující velké množství minerálů, cukrů, tuků, bílkovin i vitamínů. Zároveň ale fungují trochu i jako droga, proto je nemůžeme brát pořád. Občas se zkrátka musíme vrátit na normální stravu.“ Informoval ho George.
,,A co voda???“
,,Na pravé straně pod ramenem máš malou krabičku- to je vodní čip. Zpracovává vlhkost ve vzduchu na vodu a tu ti vede trubičkou do helmy. Přesně takový, jako se používal ve Vaultech. Když Narg zkoumal vodní čip z Vaultu 13, zjistil, že by se dal vyrobit. Výroba je sice velice náročná, ale dnes už má každý občan Tarentu svůj vlastní čip a pár desítek jich je do zásoby. Díky tomu nemusí být ve městě velké zásoby vody, jen něco málo pro zemědělství.“
,,Škoda, že jste to neřekli už ve Vault city, v místním Vaultu je těch čipů více než 300. Nikdo neví, proč jich je tam tolik, ten původní nepřestal nikdy fungovat.“
„Opravdu?“ udivil se James, ,,tak to se někdy ještě do Vault city vrátíme, ty čipy by se mohly hodit.“
,,To mohly,“ řekl Jack.
Čas plynul dál a okolo poledne už měli více jak půlku cesty za sebou. Rychlost byla pořád závratná a jak Jack zjistil, mikrofúzní baterie potřebné k provozu auta vydrží jako pohon velice dlouho, takže jim na celou cestu do Tarentu vystačí asi jen dvě nebo tři. Cestou si Cassidy všimnul mnoha zmutovaných tvorů jako jsou obří škorpióni, párači, mantisové, floateři nebo alieni, o kterých se tvrdí, že pochází z vesmíru.
,,Tihle alieni jsou stejně zvláštní stvoření. Nepotřebují téměř žádný vzduch ani vodu k tomu aby přežili. Navíc je velice těžké je zabít,“ rozpovídal se George. Chtěl k tomu ještě něco dodat, ale v tu chvíli se nad obzorem začal rýsovat podivní létající objekt, blížící se k nim.
,,Vertibird!!! A není náš. Rychle zastav a kryjte se!!!“ zařval až s panickou hrůzou v hlase James.
Auto zastavilo na pár metrech a všichni čtyři vystoupili. Vertibird -vrtulníku podobné vznášedlo- se zatím dostal až těsně nad ně a začal po nich pálit rakety. Většinu z raket zničil Cassidy se svou ,,Gaussovkou“ ale dvě z nich dopadli jen pár metrů od nich. Jack ke svému obrovskému překvapení zjistil, že ačkoliv má na sobě jen tenkou vrstvu zbroje, výbuch skoro vůbec necítil. Trochu ho to osmělilo, vytáhl tedy svou plasmovou pušku a zaměřil Vertibird. Chvíli mířil, a potom zmáčkl spoušť. Asi sekundu nato vylétla z hlavně dozelena rozžhavená plasma a zasáhla Vertibird přímo do zadní vrtule. Chvíli to vypadalo, že se nic vrtulníku nestalo, pak se však začalo vrtule roztápět a vrtulník se vrhl na přistání. Přistání se pilotovi Vertibirdu povedlo docela lehce, takže stroj přistál bez vážného poškození asi sto metrů od nich. Vyhrnulo se z něj pět enklávanů, načež se začali krýt za vrtulníkem. Bylo jich sice o jednoho více, ale Jack si všiml, že jsou kvůli zbrojím méně pohybliví a jejich zbraně -ačkoliv stejného typu- jsou dvakrát tak větší, a tím pádem zřejmě i těžší.
James s Georgem se několika mistrnými tahy a skoky dostali až k Vertibirdu a nyní se kryli proti enklávské palbě. Jack a Cassidy ostřelovali zatím enklávany zpoza auta a Cassidy dokonce Gaussovkou jednoho z nich zasáhl, přičemž mu ulétla celá pravá polovina břicha a enklávan se zhroutil mrtvý k zemi. Ostatní čtyři smrt jejich druha zjevně vyděsila, protože se stáhli ještě dál za Vertibirda a ostřelovali ostatní už jen výjimečně. Pak udělal James riskantní tah. Překulil se přes písečné duny, rychle se postavil a kulometem začal střílet do enklávanů. Dva z nich trefil do helmy, které pukly a náboje kulometu tak zasáhly vojáky do hlavy. Oba byli okamžitě mrtví. Zbylí dva zvedli ruce nad hlavu a vystoupili zpoza Vertibirdu. Pomalým krokem zamířili ke Cassidymu a Jackovi. Už to vypadalo, že se vzdají, pak ale jeden z nich vytáhl malou pistoli a vystřelil po Cassidym. Cassidy dostal zásah přímo do srdce a zhroutil se k zemi. Jack v rychlosti zamířil a oba dva plasmovou pušku odrovnal. Pak se sklonil ke Cassidymu a zasunul mu přilbu.
,,Jsi v pořádku Cassidy??“
,,Jo,naštěstí sem. Ti zasraní parchanti mě sice trefili přímo do srdce, ale naštěstí už je to teď v pořádku. Před pár lety by mě to zabilo.“
To už k nim přiběhli i James s Georgem: ,,Máme štěstí, že to byla jenom průzkumná hlídka, kdyby to byl bojový výsadek, měli bychom s nimi daleko více práce.“
James dodal: ,,Obrali jsme enklávany o všechno vybavení a dali ho do auta. A ten Vertibird se nám taky může hodit. Máme ho opravený za pár minut, a pak s ním můžeme odletět do Tarentu.“
,,Jo, bude to náš jubilejní desátý Vertibird.“
,,Vy už jich máte deset??“ zeptal se Jack.
,,Jasně a k tomu sedm aut, ty jsme našli různě po Kalifornii. Díky tomu se můžeme dostat téměř kdekoliv a za dostatečně krátkou dobu,“ usmál se George.
Jack jen obdivně kroutil hlavou.
O pár desítek minut později byl už vertibird znovu schopný letu a rovněž Cassidy se cítil mnohem lépe. Veškeré vybavení ukořistěné enklávanům uložili do kufru auta.
,,Tak, to by bylo,“ prohlásil George, otírajíc si přitom pot s čela, ,,vy s Jamesem se přesunete do Tarentu Vertibirdem, aspoň tam budete rychleji. Já za vámi pojedu autem.“
Poté se s nimi rozloučil a všichni tři vešli do Vertibirdu. Byl uvnitř velice prostorný a pohodlný. Mohlo se do něj vlézt až pět osob a všech pět mělo dostatečně velké pohodlí. James se přesunul na místo pilota a zapnul počítač.
,,Energie je dostatek, do Tarentu to bude bohatě stačit,“ prohlásil a několika stisky tlačítek uvedl Vertibirda do pohybu. Stroj se bez nejmenších problému vznesl asi 100 metrů nad zem a obrovskou rychlostí zamířil k jihozápadu.
Po dvou hodinách letu se krajina pod nimi začala opět měnit. Už to nebyla pustá step, ale spíše holá pohoří a skály, přičemž v této oblasti už stejné jako na severu rostli stromy, na kterých však bylo vidět jejich značné poškození radiací.
Cassidy, kterého už zřejmě nudilo dívat se na ubíhající let, se otočil k Jackovi a zeptal se ho: ,,Tak co kámo, jak se ti líbilo první setkání s Enklávou??? Víš, tohle bylo jenom zahřívací kolo, většinou se nemazlí s žádným schováváním za Vertibirda, prostě zaútočí a pokud na sobě nemáš zbroj, jsi v hajzlu.“
,,Vypadali docela nebezpečně, ale na druhou stranu byli méně pohyblivý než my, takoví neohrabaní.“
Do rozhovoru se teď vložil James: ,,To je taky naše hlavní výhoda. Když Narg zjistil, že proti nim nemáme v souboji jeden na jednoho šanci, rozkázal, aby naši vědci zkusili vyrobit lehkou a zároveň odolnou zbroj a aby zbraně námi používané byli menší a lehčí. Výzkum trval celých šest let, ale výsledek je téměř dokonalý.“
U rozhovoru o Enklávě zůstali asi ještě dalších 20 minut, než James zbystřil pozornost a ukázal na malou vyvýšeninu před nimi. Pak se usmál a pravil: ,,Pánové, vítejte v Tarentu…“
Naposledy upravil(a) Arian dne 22.11.2005 21:34, celkem upraveno 1 x.
Vidíš-li na konci černého tunelu světlo, pak je to obvykle na tebe letící fotonové torpédo
Uživatelský avatar
Arian
Lim-Lim
Příspěvky: 2147
Registrován: 28.9.2005 20:11
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Arian »

4.Odboj

Jack na město hleděl s otevřenou pusou a vyvalenýma očima. Sněhobílý Tarent byl důmyslně postaven na malé vyvýšenině, takže z něj bylo krásně vidět do okolní krajiny. Celé město mělo kruhový tvar, přičemž všechny ulice -dokonale souměrné- stoupaly k obrovské budově uprostřed, která byla snad třikrát větší než senát ve Vault city. Tarent byl přinejmenším 10x větší než Vault city a stejně byl celé obehnaný zdí a laserovými věžemi. Z města vedly 4 brány- na sever, na jih, na východ a na západ a od každé vedla malá prašná cesta (jedna vedla směrem na Vault city a Modoc, jedna na New California Republic, jedna na New Reno a jedna na San Francisco.) James město ještě několikrát obletěl, a pak Vertibirda navedl na přistání k budově u západního okraje. Jak Jack při přistání zjistil, všechny budovy jsou postaveny z GECKu, což nechápal, protože jeden by na to rozhodně nestačil. Hned po přistání Jack uviděl, že se nacházejí na malém letišti na okraji města a v hangáru, vzdáleného od nich maximálně padesát metrů, viděl přinejmenším pět dalších vertibirdů. Cassidy vedle něj zatím obdivně hleděl na obrovskou hlavní budovu, tyčící se majestátně do výšky nad celým Tarentem.
James vedl oba dva přes jednu z ulic do kopce k hlavní budově a ukazoval jim všechno možné i nemožné. Většina domů byla obytných, byli tu však i takové stavby jako výzkumný ústav, obchody a vojenské velitelství, které sloužilo i jako věznice a policejní stanice zároveň. Kromě toho viděli cestou asi tři kanóny, které, jak jim James vysvětlil, fungují jako pozemní i protivzdušná obrana v případě útoku. Jack si také všimnul, že ostatní lidé mají na rozdíl od vojáků zbroje nazlátlé barvy a místo červených pruhů mají modré. Největší budova nesla název Hlavní centrála a pod nápisem byla známá značka- kruh, v něm meč, ozubená kola a ozdobné T. Vedle pak zase dva znaky s medvědí hlavou. Vnitřek budovy nebyl nijak honosný, ale to ani Jack nepředpokládal. James je zavedl do nejvyššího patra, a pak jim ukázal na úzké mramorové schody vedoucí ještě o patro víš.
,,Narg vás už určitě očekává. Mějte se hoši,“ pokynul jim, a pak sešel dolů..
Jack s Cassidym vyšli po schodech nahoru a ocitli se v kruhovité místnosti, jejíž stěny a strop byli tvořeny jednou velkou skleněnou kopulí, takže byl odtud vidět nejen celý Tarent, ale i velká část pustiny za městem. Okolo celé místnosti byly pohodlné židle a uprostřed dlouhý dřevěný stůl pro devět osob, proti stolu pak čtyři další židle. Určitě to bylo něco jako jednací sál. U stolu sedělo zrovna pět osob a o něčem horlivě diskutovali. Když však Jack a Cassidy vstoupili do místnosti, jedna z osob zvedla hlavu a hned se na ně usmála.
,,Cassidy, můj bože, jak rád tě zase vidím,“ řekl muž u stolu a vrhl se k němu.
,,Já tebe taky Nargu, opravdu jsem rád, že jsi pro mě poslal.“
Zatímco se Cassidy s Nargem vítali, Jack měl čas si Vrchního velitele pořádně prohlédnout. Nemohlo mu být více jak pětatřicet, měl krátké černé vlasy a tak zjizvený obličej, až Jackovi hned došlo, že putovat pustinou není zřejmě žádná legrace.
Mezitím se Narg otočil k Jackovi a zeptal se: ,,A kdo je tohle??“
Cassidy odpověděl: ,,To je Jack, můj kamarád z Vault city, chtěl odejít se mnou.“
Narg se usmál i na něj a podal mu ruku: ,,Výborně, správné lidi můžeme vždycky potřebovat. Rád bych vás představil- pánové, tohle je vrchní rada Tarentu: Vic, vrchní vědec pro technologický výzkum (Narg ukázal na menšího, podsaditějšího muže, kterému mohlo být asi 55 let),Myron, vrchní vědec pro chemický a biologický výzkum (byl to asi 30letý blonďatý mladík), Ken, náš armádní velitel (asi 35letý černovlasý muž s přísným výrazem ve tváři) a Sulik, ministr pro meziměstské styky.“(asi 40letý skoro holohlavý muž, který vypadal, že má barbarské předky.) Kromě toho zde byli ještě 4 prázdná místa s cedulkami: Kathrin McDonellová- Ministryně infrastruktury, Jane Bonesová- vrchní lékařka, Rick Award- velitel leteckého a pozemního provozu a Brian Joshua- ministr přírodních aktivit.
Na Sulika se Cassidy zářivě usmál a poplácal ho po rameni: ,,Suliku, tebe bych nepoznal. Vypadáš už konečně jako člověk.“
,Díky Cassi, rád tě vidím.“
,,Já tebe taky kámo. Nevěděl jsem, že už ses naučil mluvit.“
Sulikův pohled ho ale natolik probodl, že radši těch narážek už nechal.
Všichni se posadili a Narg se pustil do řeči: ,,Určitě byste oba dva rádi věděli o Tarentu co nejvíc, takže vám povím jeho historii: Před více než deseti lety jsme použili jeden z GECKů k vytvoření malého městečka- Tarentu. Z počátku tu žili jen původní obyvatelé Arroya a pár barbarů, ale poté, co v Broken Hills vytěžili všechnu rudu a město bylo zrušeno, mnozí z obyvatel se sem nastěhovali a z Tarentu se stalo důležité sídlo. Začali se sem stěhovat lidé z různých míst Severní Kalifornie, takže dnes má město podle posledního sčítání 5 632 obyvatel: 2 574 žen a 3 058 mužů. Samozřejmě jsme z počátku nevěděli, jak ten nápor zvládnou, pak jsme ale ve Vaultu 11 poblíž San Francisca našli další GECK. Spojili jsme ho s tím, který nám zbyl z naší enklávské mise a vyrobili SUPERGECK, který je možné používat neomezeně, takže můžeme stavět obrovské množství budov prakticky bez jakékoliv potřeby surovin. Tím byl zajištěn rozvoj města. Jen málo lidí umělo ale zacházet se zbraněmi, takže jsme neměli nikoho na vytvoření armády. A my jsme nutně potřebovali obranu, už kvůli Enklávě. Naštěstí se nám podařil geniální tah. Přesvědčili jsme CELÉ Bratrstvo Oceli, aby se přidalo k nám. Mělo okolo 400 členů, takže to jako armáda stačilo naprosto dokonale.“
,,Bratrstvo Oceli je vojenská organizace podporující starý řád,“ řekl Ken poté, co uviděl zmatený výraz v Jackově obličeji.
,,Ano,“ pokračoval Narg, ,,Tady Ken byl jejich vůdce a dnes je to taky velitel armády- ta má nyní přesně 560 členů, tedy desetinu obyvatelstva. O zbraně jsme neměli nouze, protože ty jsme získali z armádního skladu Sierra poblíž New Rena, Vojenské báze u San Francisca a taky samozřejmě z Navarra, základny Enklávy. Tam jsme taky získali většinu Vertibirdů, které dnes používáme. Problémy s vodou jsme zvládli výrobou vodního čipu a potraviny máme hlavně z Modocu výměnou právě za vodu.
Pak si nás všimla NCR a netrvalo dlouho a Tarent se stal členem Nové Kalifornské Republiky. Je to pro nás prospěšné, máme teď věci, které jsme dříve neměli, například brahmíny…
No, a asi tak před rokem a půl nás poprvé napadli enklávané. Poprvé město docela poškodili, ale když zaútočili podruhé, byli jsme připraveni. Ty kanóny umístěné po městě zničli jejich Vertibirdi a pěchotu rozprášila naše armáda. Byl to jeden z našich největších vojenských úspěchů. Od té doby jsme něco jako odboj proti Enklávě a ona to dobře ví. Jsme jí trnem v oku.“
Teď se do rozhovoru přidal Cassidy: ,,Armáda je tedy NAŠÍ největší výhodou. Jak se vám ale podařilo vyrobit tak dokonalé zbroje a lehké zbraně?“
Narg se usmál: ,,To vám nejlíp vysvětlí tady Vic, on se podílel na jejich výrobě.“
Vic se pohodlně opřel do své židle a spustil: ,,Musím přiznat, že to bylo velice, velice složité. Asi před osmi lety k nám přišel jistý lovec z Klamathu, známy jako RadaR. Oznámil nám, že by chtěl žít v Tarentu a na výměnu za naší pohostinnost nám nabídl zbroje z kůží ohnivého geckona- to je taková přerostlá ještěrka. Ta zbroj se samozřejmě nemohla energozbroji používané Enklávou vůbec rovnat, ale dělali jsme na ni dlouhé pokusy a nakonec jsme zjistili, že po přidání olova a lithia při nízké teplotě se zbroj stane naprosto nepropustnou. Pak už stačilo jen pár nápadů a dokonalá zbroj pod názvem FG-Armor (Fire Geckon Armor) byla na světě. Pak jsme to samé zkusili s kůží častěji se vyskytujícího a méně nebezpečného zlatého geckona a vyšla podobná zbroj, jen o něco málo propustnější. Touto GG-Armor (Gold Geckon Armor) jsme vybavili normální obyvatelstvo, protože je levnější na výrobu. No a co se týče zbraní, tam jde o správnou soustředěnost energetického zdroje do malého prostoru, to je těžké na vysvětlováni.“
,,A co ty pilulky, které mají vojáci??“ zeptal se Jack. ,,To je práce tady Myrona“ řekl Narg a pokračoval, ,,Myron pracoval pro rodinu Mordiniovců v New Renu. Vyráběl pro ně drogu zvanou Jet. Naštěstí se mi ho podařilo dostat na naši stranu a Myron se nám odměnil těmito pilulkami. Je sice pravda, že občas musíme pro jisté ,,suroviny“ do New Rena, ale to není problém. Ty pilulky však působí návykově, a proto je vojáci nesmí brát pořád. Navíc se nám Myron odvděčil tím, že naše doktory naučil vyrábět léky, jako jsou stimpaky ,Rad X a RadAwaye. Ve světě plném radiace je to setsakramentsky dobrá věc.“
Myron při těch slovech zčervenal.
,,Tak pánové, to by bylo z historie asi všechno. Jestli už nemáte žádné otázky, pak prosím sejděte do přízemí a vyhledejte slečnu Rightovou. Řekněte ji, že jsem vám udělil povolení na stavbu domu v sektoru D11, ona už zařídí zbytek. Dnes si už odpočiňte a projděte se po městě. Zítra v 18.00 se tady koná porada. Jste zváni.“ Poté se Narg znovu posadil za stůl. Cassidy s Jackem se rozloučili a sešli po schodech dolů…
Naposledy upravil(a) Arian dne 22.11.2005 21:35, celkem upraveno 1 x.
Vidíš-li na konci černého tunelu světlo, pak je to obvykle na tebe letící fotonové torpédo
Uživatelský avatar
Arian
Lim-Lim
Příspěvky: 2147
Registrován: 28.9.2005 20:11
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Arian »

5.Tarentská komunita

Najít slečnu Rightovou v přízemí nebyl žádný problém, protože to teď bylo skoro liduprázdné. Byla to mladá a velice ochotná slečna. Jakmile ji řekli, že mají povolení k výstavbě, zašla do trezoru a přinesla jim černý kufřík.
,,Umíte to používat?“ zeptala se.
,,Ehm, a co to vlastně je?“ zajímal se Jack.
Cassidy se ušklíbl: ,,No tak Jacku, vždyť tohle je přece GECK, tak nedělej hloupého. Ne slečno, neumíme ho používat.“
,,Dobrá, půjdu tedy s vámi. Cole, vezmi to tady na chvíli za mě, ano??“
Postarší muž, pracující s terminálem opodál, přikývl.
Všichni tři vyšli ven z budovy a Cindy (tak se slečna Rightová jmenovala, což Cassidy mazácky zjistil hned, jakmile vyšli z centrály) je vedla jednou z ulic směrem k jižní bráně. Slunce zrovna zapadalo, ale i přesto byl všude docela čilý ruch. Vypadalo to, že všichni jsou navzájem přátelé a i Jacka s Cassidym někteří zdravili. Jak se tak Jack rozhlížel kolem, připadal si jako zpět ve Vault city. Jen žádná nařízení, zakazující vám téměř každou činnost a omezující vaší svobodu.
,,Cindy??“ napadlo ho najednou, ,,odkud berete všechnu elektřinu?? Ve Vault city jsme ji brali z Vaultu, ale tady???“
,,Všechny domy mají malé solární elektrárny. To je další úspěch našich vědců. Není to nic moc, ale večer si s tím posvítíš a terminály to udrží naprosto v pohodě pod proudem.“
Cindy se náhle zastavila na malém prostranství mezi dvěma domy, kde tryskala ze země malá fontánka. ,,Ta bude muset pryč,“ prohlásila a položila GECK na patník na okraji chodníku.
Uvnitř byla spousta jakýchsi podivných přístrojů, převodů a chemikálií, jen vpravo dole byl malý počítač. Cindy na displej naťukala: CLEAN TERITORY a zmáčkla Enter. Obrazovka se změnila, ukazovala teď miniaturní mapu Tarentu. Cindy na ní zaměřila místo, které mělo být upraveno a zmáčkla znovu Enter. Ozval se zvuk, jako když se startuje nějaký elektrický generátor, který později přešel v trvalé hučení. Přístroje v GECKu začali najednou pracovat a pár chemikálií se navzájem pospojovalo. V prostředku obalu GECKu se objevila asi tři centimetry široka čočka, z níž vystřelil zelený paprsek, který se od čočky rozptyloval nad celé území mezi domy. Jackovi ten výjev připomněl staré kinematografy, které podobným způsobem promítali na plátna filmy. Chvíli to vypadalo, že se nic neděje ,pak však najednou začala fontánka i tráva mizet a za pár sekund už po nich zbyla jen holá zem. Cindy se teď znovu sklonila nad klávesnici a naťukala: BUILD STANDARD HOUSE. Z čočky nyní vystřelil modrý paprsek a opět pokryl celé území. Za několik sekund se nad pozemkem začala objevovat silueta sněhobílého domu, rotovala kolem své osy, mizela a objevovala se, jakoby se nemohla rozhodnout. Po chvíli už byl dům jasně rozpoznatelný, ale vypadal spíš jako nějaký temný průhledný přízrak, než jako budova v pravém slova smyslu. Energie však proudila do stavby dál a dům se začal čím dál tím více zhmotňovat. Objevoval se zřetelněji a zřetelněji a asi po minutě se zhmotnil úplně. Paprsek pak náhle zmizel, hučení ustalo a Cindy GECK zase zaklapla.
,,Tak a je to. Bůh žehnej téhle technologii. Přeji hezké bydlení a dobrou noc. Doufám, že se brzy uvidíme.“ Pak zamířila, nyní už světly ozářenou ulicí, zpět k Hlavní centrále.
Jack a Cassidy vešli do domu. První místnost byla něco jako přijímací hala a byly zde také dva terminály. Další dvě místnosti představovaly bezpochyby ložnice, pak záchod a poslední místnost sloužila jako obývací pokoj a kuchyň současně. Dům sice nevypadal extra útulně, našli tu však všechno, co můžou potřebovat.
,,No tak kámo, dobrou noc,“ zívl po chvilce Cassidy a ulehl do jedné z ložnic.
Jack se svalil na postel v druhé ložnici.
Připadalo mu to tak zvláštní, ještě před dvěma dny byl ve Vault city, naštvaný na celý svět a dnes je v Tarentu, který připomíná ráj. Jen kdyby nebylo té Enklávy. Proč se snaží je zničit? A jak to, že jich je tolik, když byl celý svět zničen jadernou válkou? Takhle uvažoval ještě chvíli, až nakonec usnul.
Na druhý den ráno ho probudila pípající obrazovka, kterou měl po pravé ruce. Ukazovala 7:30 a Jack usoudil, že je to asi standardní čas na vstávání. Cassidyho to zřejmě vzbudilo také, protože už byl venku a protahoval se do slunného dne.
Na Jackovu otázku, kde mají sehnat jídlo, odpověděly menší zástupy lidí trousící se jednou z ulic. Ulice vedla k budově asi 3x větší než ostatní domy v okolí a nad vchodem se nesla cedule „jídelna“. Nakonec zjistili, že celé město má čtyři jídelny a každá z nich zásobuje čtvrtinu města. Uvnitř bylo okolo 50-ti stolů a na protější straně od dveří byl dlouhý pult, za nímž stálo několik kuchařů. Podle vzoru ostatních položili ruku na malou podložku na pultu a postaršímu kuchaři se na počítači objevilo jejich jméno.
,,Noví co??“ zeptal se jich, ,,každý den máte nárok na dva přiděly jídla. Většinou je to jen zelenina, nebo ovoce. Na maso máte nárok třikrát týdně, ale jsou to stejně jenom brahmíny. Voda se tu nepodává, na to máte vodní čip. Samozřejmě si můžete dopřát i něco extra v některém z barů, ale za to se už přirozeně platí.“ Poděkovali mu za informace a zamířili se svým přídělem (dušený hrášek a rýže) k jednomu ze stolů.
,,Co myslíš, že všichni ti lidé dělají??“ zeptal se Jack Cassidyho.
Cassidy se zamyslel: ,,No, mnozí jsou v armádě, někteří pracují jako vědci nebo doktoři, jiní zase dělají v zemědělství. Pak někdo na infrastrukturu, někteří jezdí s karavanami, někdo musí vyrábět vodní čipy a brnění no, a zbylí loví v poušti geckony. Jak znám Narga, nebude tu moc lidí, co nic nedělají. To on nemá rád.“
Celý den si pak trávil každý zvlášť. Jak Jack zjistil při prohlídce města, všechny důležité budovy se nacházejí ve středu. Byla tu nemocnice, výzkumné ústavy, obchody,a taky budovy ministerstva obchodu a přírodních aktivit. Ty všechny budovy tvořili další symetrickou část města, obklopující Hlavní centrálu. Jediné důležité budovy, které se nacházely jinde než ve středu, byly Vojenská základna se zbrojnicí, která byla dost velká na to, aby v ní bylo dostatek zbraní pro celou Kalifornii, a letiště s garážemi. Poslední Jackova otázka -kde se chovají brahmíny- zůstala nezodpovězená až téměř do večera. Těsně před Tarentskou hranicí na severu města se totiž nacházela velká farma, na níž se nejen chovali brahmíny, ale pěstovalo i dostatek zeleniny pro celé město.
Procházením Tarentu strávil Jack skoro celý den a málem by nakonec zapomněl na poradu konající se v Hlavní centrále, kdyby náhodou nepotkal při cestě domů Cassidyho: ,,Člověče pohni, za deset minut máme být na centrále.“
Společně tedy rychle uháněli jednou z ulic mírně do kopce k Hlavní centrále, vyběhli po schodech a posadili se na židle lemující obvod pracovny. U hlavního stolu ještě nikdo neseděl, a proto se Jack zadíval na ostatní přísedící. Většinu z nich tvořili vojáci, bylo tu však také pár vědců a pár doktorů, což Jack usoudil z odznaku hada otočeného kolem tyče, jenž měli na levém rameni. Dál už se však dívat nemohl, protože do místnosti vstoupila Vrchní rada s Nargem v čele a porada začala…
Naposledy upravil(a) Arian dne 22.11.2005 21:36, celkem upraveno 3 x.
Vidíš-li na konci černého tunelu světlo, pak je to obvykle na tebe letící fotonové torpédo
Uživatelský avatar
Arian
Lim-Lim
Příspěvky: 2147
Registrován: 28.9.2005 20:11
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Arian »

6.Druhý stupeň

Poté, co se všichni usadili, se Narg ještě chvíli přehraboval v papírech, které měl na stole, a pak vstal: ,,Vážení, vítejte na dnešní mimořádné poradě zaměřené na problémy týkající se Enklávy. Porada byla svolána poté, co se včera okolo šestnácté hodiny vrátili dva muži z hlídky 21 -hlídající Navarro- a oznámili nám, že jejich hlídka byla napadena a Navarro že je nyní zpět v rukou Enklávy. Nejhorší ale na tom je ta síla jejich útoku. Byla tak velká, že dokázali zabít třináct našich vojáku na jeden útok a to se ještě nikdy nikomu nepodařilo. S Enklávou jsme měli vždycky problémy, ale za posledních šest měsíců je to jejich nejmasivnější útok. Mám obavy, aby se Enkláva nestala stejně nebezpečnou, jako před patnácti lety, ne-li silnější. Svolali jsme tuto mimořádnou poradu, abychom vás informovali o dalších krocích proti nepříteli a zároveň podnikli bezpečnostní opatření na ochranu města,“ pronesl Narg pochmurně.
„S Vrchní radou jsme se okamžitě rozhodli přejít na druhý stupeň pohotovosti. Všechny předsunuté hlídky se okamžitě vracejí do Tarentu. Bude posílena hraniční stráž a zvýšen počet vojáků hlídajících město. Zároveň jsme se rozhodli poslat výsadky do důležitých středisek- Modocu, NCR, New Rena a San Franciska. Tyto města musíme udržet pod kontrolou. Je sice málo pravděpodobné, že by se Enkláva pokusila na ně zaútočit, ale nelze to vyloučit. Velitelství NCR bude informováno o enklávské aktivitě a bude mu navrhnuto, aby byla okamžitě vyhlášena částečná mobilizace. Veškeré karavany z Modocu budou nyní posíleny o hlídkující vojáky. Tady Ken vytvoří třicetičlennou údernou skupinu, která se pokusí dobýt Navarro zpět… Apeluji na všechny členy rady, aby ve městě nyní všechno fungovalo na 120 procent a aby bylo vše připraveno na případné napadení Tarentu…“
Narg pak asi ještě dvacet minut rozprávěl podrobněji o věcech, které je třeba udělat, zajistit a zabezpečit a poté věnoval slovo ostatním členům rady, kteří svým přítomným podřízeným sdělili instrukce. Tím porada skončila. Členové rady i přísedící se postupně začali trousit ze zasedací místnosti a scházeli po schodech dolů do přijímací haly.
Jack a Cassidy chtěli jít také, ale zastavil je Narg a dal se s Cassidym do řeči: ,,Cassi, nechceš zajít ke mně na sklenku něčeho dobrého? Máme si hodně co povídat.“
Cassidy se podíval na Jacka, který na něj mrkl, jako že mu to nevadí, a pak souhlasně přikývl.
,,Výborně,“ pokračoval Narg a otočil se na Jacka, ,,přesvědčil jsem Kena, že jsi dost schopný na nějakou tu akci… Zařadil tě do skupiny, která vyjíždí zítra ráno hlídat Modoc. Odlétáte v devět.“
,,To je výborné“ zajásal Jack.
Narg s úsměvem kývl a zamířil i s Cassidym do přijímací haly. Jack se ještě naposled radostně zahleděl na stmívající se Tarent, a potom sešel taky dolů.
Vstupní hala byla plná lidí, proto se tam Jack dlouho nezdržoval a šel domů. Tarent byl v tu chvíli už přikryt nočním závojem. Jack se znovu dal do hlubokého přemýšlení a začala na něj padat deprese…
Tak už je to tady…Enkláva se znovu ozvala…Jak jen tohle dopadne…Jestli je opravdu tak silná, jak všichni říkají, může zničit všechno a všechny… I Tarent, Modoc…Vault City. Vault City?…Nebylo by dobré je varovat?…
Z úvah ho vyrušil zvuk jakési sirény, rozléhající se po celém městě. Siréna za několik sekund ale zmlkla a městem se rozlehl hrubý mužský hlas, zřejmě nahraný na holodisk.
,,Druhý stupeň,…druhý stupeň,…druhý stupeň. Toto není cvičení. Celé město okamžitě přechází na druhý stupeň pohotovosti…druhý stupeň, druhý stupeň“
Jakmile hlas utichl, všechny patníky se rozzářili červenou barvou a začali blikat do houstnoucí tmy.
,,Tak a je to tady, celé město už teď ví, že něco není v pořádku!“ povzdychl si Jack a pokračoval v cestě domů. Není tady ještě ani dva dny a už je Tarent namočen do války.
Byl už téměř před svým domem, když najednou zbystřil pozornost. Před budovou stáli čtyři vysocí muži- vojáci. Jack chvíli přemýšlel, jestli k nim má jít, nakonec však odhodlaně vyrazil. Vojáci ho brzo zpozorovali, přišli k němu a obklopili ho.
,,Tak ty jsi ten Jack Morrow co s námi zítra vyráží do Modocu?“ zeptal se jeden z nich.
,,Ach, ano to jsem já. Děje se něco?“
,,Náš velitel svolal poradu, myslím,že bys tam měl být.
,,Dobrá,“ usmál se Jack, ,,pak tedy půjdeme.“
Pětičlenná skupinka vyrazila směrem k vojenské základně. Chvíli šli mlčky, jen občas některý z vojáků po Jackovi zvědavě mrknul. Pak však jeden z vojáků promluvil: ,,Měl bys vědět Morrowe, že náš tým už je spolu tři roky a nemáme příliš rádi nováčky, takže doufám,že nás nezklameš. Však i velitel ti řekne svoje. Je to přísnej chlap, ale pravdou je, že pod jeho velením ještě žádný voják nebyl zabit. Náš tím má osm členů: Marca, Toma, Jamese (přitom ukázal rukou na vojáky jdoucí vedle nich), mě- Nicka, tebe, Lauru, Jane a samozřejmě našeho velitele Edwardse.“
Nick se pak rozpovídal o tom, kde všude jejich tým už byl a co zažil, ale netrvalo ani deset minut a už stáli před vojenskou základnou. Vešli dovnitř a zamířili do jedné z menších místností v prvním patře. Uvnitř byl oválný stůl pro osm osob, měkké pohodlné židle a několik terminálů. Místnost byla bez oken, ale svítily tu dost silné zářivky. V čele stolu seděl zhruba třicetiletý muž s podmračenou tváří. Jack usoudil, že to bude velitel Ewards. Na druhé straně místnosti se spolu bavili dvě ženy, jedna asi čtyřicetiletá, druhá dvacetiletá. Všichni se usadili a čekali, co se bude dít. Ewards si je všechny změřil přísným pohledem, a pak téměř zařval: ,,Tak ty jsi ten zelenáč?“ Přitom probodl Jacka pohledem.
,,Ano, to jsem já,“ řekl Jack.
Edwards ho probodl pohledem ještě víc, postavil se, přešel k němu a zařval: ,,Vztyk!!“
Jakmile se Jack postavil, Ewards se k němu přiblížil na tak blízko, že se téměř svými nosy dotýkali, a vychrlil na něj: ,,Tak zaprvé zelenáči, když chceš něco říct, neskákej mi do řeči, za druhé, za každou větou řekneš PANE, a za třetí mi sakra vysvětli, kde ses potloukal, že si vůbec nevěděl o naší poradě?!! Vždyť na tom může záviset tvé přežití!!!!“
„Ehm, já jsem nevěděl, kde se to mám dozvědět …pane a…to že s vámi odlétám do Modocu jsem se dozvěděl teprve před hodinou…a…,“ vykoktával ze sebe Jack.
,,TO MĚ VŮBEC NEZAJÍMÁ!! JESTLI NEBUDEŠ ZÍTRA VĚDĚT TO CO MÁŠ, NAKOPU TĚ DO ZADKU A POJEDEŠ DO PR… A NE DO MODOCU!! JE TO JASNÉ ZELENÁČI??“
,,Ano pane,“ vysoukl ze sebe Jack a sklopil hlavu.
,,Výborně,“ procedil skrz zuby Ewards a vrátil se na místo.
Jack se zdrceně zhroutil do křesla. Nejradši by okamžitě z místnosti utekl…taková ostuda. Přivítání si rozhodně představoval jinak.
To už se k němu ale naklonil Nick a s úsměvem na tváři mu pošeptal: ,,Z toho si nic nedělej chlapče, takhle přivítal každého z nás. Za pět minut už vůbec nebude vědět, že tě seřval.“
Tahle slova Jacka uklidnila. Usmál se na Nicka a otočil se na Edwardse, který začal přednášku:
,,Všichni už víte, co nás čeká. Máme za úkol zajistit bezpečí Modocu a farmy Světloplachů. Modočané jsou převážně zemědělci, nebo lovci a v případě útoku Enklávy by neměli šanci se ubránit. Proto Vrchní rada rozhodla poslat nás tam, abychom jim zajistili bezpečí. Nemám tušení, jak dlouho tam zůstaneme, zřejmě do té doby, než pomine největší hrozba ze strany Enklávy. To může být týden, měsíc nebo třeba i rok. Nezapomínejte na to, že i když jsme už nějaký ten čas armáda Tarentu, pořád se řídíme pravidly Bratrstva Oceli. To znamená mimo jiné- žádné slitování s nepřáteli!!…“
Ewards se na všechny podíval přísným pohledem. Chvíli bylo v místnosti napjaté ticho, pak se však velitel opřel do křesla a klidným hlasem pronesl: ,,Sraz zítra v devět na letišti Vertibirdů. Zajděte si všichni ještě dnes večer pro zbraně a vybavení, protože ráno na to nebude čas. Označení týmu pro tuhle akci je M-4… Nějaké otázky??“ Nikdo se nepřihlásil.
,,Výborně! Všichni kromě pana Morrowa můžou odejít do zbrojnice. Rozchod!“
Celý tým kromě Edwardse a Jacka se zvedl a pomalu vykráčel z místnosti. Někteří po nich při odchodu mrkli pohledem. Jack tiše seděl na svém místě- nevěděl co se bude dít dál. Velitel Ewards vstal ze svého křesla a několikrát přešel se založenýma rukama místnost. Pak se vrátil zpátky ke svému křeslu, ale neposadil se na něj.
Opřel se rukama o stůl, podíval se na Jacka a promluvil: ,,Tak hele Morrowe, kdyby to záleželo jenom na mě, okamžitě bych tě s týmu vykopnul. Jenže ses z nějakého neznámého důvodu zalíbil Vrchnímu veliteli a ten přesvědčil Kena, aby tě přijal do tohohle týmu. Netěší mě to, ale vždy jsem rozhodnutí nadřízených respektoval… Prodělal jsi nějaký armádní výcvik?“
,,Ano pane,“ potvrdil Jack, ,,pocházím z Vault city a tam jsme museli prodělat výcvik se střelnými zbraněmi a nacvičovali jsme taktické situace.“
Edwards se ušklíbl: ,,O taktických scénářích Vault city jsem už slyšel- zapomeň na ně a v boji si ušetříš bolení hlavy. Umíš zacházet s nějakým druhem energetické zbraně?“
,,Když jsme cestovali z Vault city sem, přepadli nás enklávané pane a nafasoval jsem plasmovou pušku. Myslím, že jsem si s ní vedl docela dobře- pane.“
,,Dobrá. Jakožto nováčkovi ti přidělím prozatím hodnost vojína. Až dorazíme do Modocu, vyzkouším si tě osobně ze všech možných i nemožných vojenských oborů a taktických scénářu. Je VÁM to jasné, vojíne?“
,,Ano pane,“odpověděl Jack.
,,Jsem rád že souhlasíš,“ ušklíbl se Edwards, ,,můžeš tedy jít…a Morrowe…vítej v týmu“
,,Děkuji pane,“odvětil potěšeně Jack a vyběhl z místnosti.
Jelikož se ve vojenské základně Jack vůbec nevyznal, trvalo mu dostat se do zbrojnice určitě podstatně déle, než vojákům, kteří se tady vyznali. Vedl do ní docela malý, nenápadný tunel, začínajíc v přizemí základny.
Zbrojnice byla obrovská hala, plná nejrůznějšího vybavení, seřazeného podle druhu, a umístěného na obrovských pohyblivých podstavcích. Úplně vzadu haly byla střelnice, kde právě trénovali vojáci z Jackova týmu M-4. Když k nim Jack došel, všichni nechali střelby a dali se s ním do řeči:
,,Tak si ten rozhovor s Edwardsem přestál, co?“ usmál se na něj James.
,,A proč by ho nepřestál, přestáli jsme ho všichni ne?“ vložila se do rozhovoru starší z žen.
,,My jsme se ti vlastně ještě nepředstavily, že?? Já jsem Laura a tohle je Jane.“
,,Moc mě těší Jacku,“ pronesla Jane a podala Jackovi ruku. Jack si nemohl nevšimnout, že je velice hezká. ,,Taky mě těší,“ vykoktával ze sebe a přitom si všimnul, jak se na sebe Nick a Tom ušklíbli.
,,No dobrá, toho vítání by snad stačilo- ne??“
To k nim došel jakýsi vysoký voják. ,,Já jsem podplukovník Kinsley a vedu tady armádní sklad. Mým úkolem je vás vybavit vojáku. Takže, jak vidím, FG-Armor i se vším vybavením máte. Vodní čip vám funguje?“
,,Dokonale…pane.“ ,,Dobrá, pak vás teda stačí vybavit už jenom zbraněmi. Jakou energetickou zbraň byste si představoval?“
,,Plasmovou pušku pane. Už jsem se s ní naučil zacházet,“ odpověděl bez zaváhání Jack.
,,Dobrá,“ přikývl podplukovník, ,,plasmovou pušku vám můžu svěřit. Dám vám upravený typ s vyhřívanou komorou, můžete tak střílet rychleji po sobě, jelikož pochybuji, že jako nováček trefíte všechno napoprvé.“ Při těch slovech přišel k malému počítači, který stál mezi střelnicí a skladištěm, chvíli na něm něco ťukal a potom se otočil směrem do skladiště. Podstavce s vybavením se začali po kolejnicích různě hýbat a přemisťovat, až za pár vteřin jeden z nich povyjel ven a zastavil se asi metr od podplukovníka. Na podstavci bylo dvacet plasmových pušek, na každé straně deset. ,,Vezmi si tu druhou napravo,“zavelel Kinsley. Jack poslechl a vzal si ji.
Stejným způsobem pak Kinsley vybral Jackovi i střelnou zbraň- opakovací brokovnici ,,Pancor Johhammer“ a malou pistoli- Gaussovou(,,S tou si tak neublížíš“). Následovala krátká ukázka v jejich používání, a potom už Jack nelenil a spěchal domů, aby byl na zítřek dobře odpočatý…
Vidíš-li na konci černého tunelu světlo, pak je to obvykle na tebe letící fotonové torpédo
Uživatelský avatar
Arian
Lim-Lim
Příspěvky: 2147
Registrován: 28.9.2005 20:11
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Arian »

7. Na sever

Když se druhý den ráno Jack probudil, venku panovala ještě naprostá tma. Bylo teprve půl páté, ale Jack věděl, že už neusne - byl totiž rozrušený na nejvyšší míru. Vstal a oblékl si zbroj. Zkontroloval každou maličkou, jestli je vše jak má být a na svém místě, a pak vyšel na ulici. Chvíli se jen tak procházel ještě pořád ztichlým tmavým Tarentem a poté vyšplhal na jednu z laserových věží. V dáli začalo pomalu svítat - Jack v tu chvíli pocítil hlubokou nostalgii. Není to zase tak dávno, co se naposledy podíval na zapadající slunce ve Vault city, a teď tady v Tarentu, o mnoho kilometrů dál, sleduje jeho východ - začátek něčeho nového. Seděl tam asi hodinu, než se celý sluneční kotouč vynořil z písečných dun. Teprve potom slezl dolů, přemýšlejíce o tom, co ho čeká. Cassidy už byl vzhůru, když se Jack vrátil. Vypadal docela nevyspale, zřejmě se od Narga vrátil až velice pozdě večer.
,,Myslím že je čas se rozloučit Jacku. Narg svolal dnes na osmou poradu Vrchní rady a pozval tam i mě. Řekl, že jestli se mu to podaří prosadit, udělá ze mě desátého člena rady. Hodně štěstí v Modocu kamaráde, asi ho budeš potřebovat.“
,,Proč myslíš Cassy?“ zeptal se zvědavě Jack.
,,No, víš já bych ti to vlastně neměl říkat, ale Narg mi včera pověděl, že předsunuté hlídky hlásí poslední dobou velké množství enklávanů poblíž Modocu. Určitě se na něco chystají. Nevím jestli je moudré posílat tam jen osm lidí.“
,,Snad to zvládneme Cassidy, ale díky za varování. Měj se tu dobře.“
Pak si podali ruce a Cassidy odešel na poradu.
Deset minut před devátou dorazil Jack na letiště. Byl tu zatím jenom Edwards a James, kteří zrovna nakládali do jednoho ze dvou připravených Vertibirdů obrovské bedny. Velitel byl zřejmě ve velice dobré náladě, jelikož když Jacka spatřil, usmál se na něj: ,,Jsem rád, že jsi přišel včas Jacku, nesnáším totiž, když musím na někoho čekat. Pojď a pomoz nám naložit ty bedny do Vertibirdů, je v nich vybavení, které budeme potřebovat.“
Jack se ochotně pustil do díla. Zatímco nakládali bedny, přiloudali se i ostatní z týmu, natěšení i plní obav z toho, co je čeká.
Edwards si je pozorně prohlédl, od špiček bot až po vrch hlavy, a jelikož zřejmě nenašel nic, co by jim mohl vytknout, pokynul jim, aby si nastoupili…
Ranní slunce ozářilo dva Vertibirdy, pomalu stoupající do výšky nad Tarentem. Jack Morrow na palubě jednoho z nich sledoval se zatajeným dechem tu krásu města při ranním slunci.
,,Tenhle pohled mám nejradši,“ řekl James a připojil se k Jackovi. ,,Vždycky při odletu pociťuji vzrušení a zároveň radost.“
Společně pak ještě několik desítek sekund sledovali vzdalující se zemi, než byl Vertibird dostatečně vysoko, aby mohl zažehnout hlavní motory a vydat se na cestu k Modocu.

Tanner Richardson, starosta Modocu, seděl ve svém z plechu sbitém domě, který měl zařízený jako malou radnici a pročítal záznamy o úrodě zemědělských plodin za poslední kvartál. Ty údaje ho věru nepotěšili. Urodilo se o čtyřicet procent méně zeleniny, o obilí a ovoci ani nemluvě. Rostliny hynou neznámými plísněmi, jsou napadeny různými chorobami a ještě nikdy nebylo tolik drobných hmyzích škůdců, jako teď. Tanner odložil záznamy a mnul si oči. Začínal pomalu věřit těm informacím zaslaných Tarentem, podle kterých Enkláva sabotuje pěstování zeleniny ovoce a obilí, aby v Modocu, a tím pádem i Tarentu, propukl hladomor. Vždyť už kolikrát měli s enklávany drobné problémy, které nakonec vyřešili jen s pomocí Tarentu.
Starosta vstal a nalil si trochu vody. Už si s ní chtěl zpátky sednout, že se vrátí k pročítání záznamů, když tu se náhle ozval z návsi zvon - modocké poplašné znamení. Tanner nelenil, popadl v rychlosti svou vzduchovou pušku, kterou měl pověšenou na hřebíku vedle dveří, a vyřítil se z kanceláře. Hned jak vyběhl, bylo mu jasné, proč ten rozruch. Na návsi stálo asi dvacet vyzbrojených mužů, kteří byli natočení k jižní obloze. Na ní byly jasně vidět dvě černé tečky, rychle se přibližující přímo k vesnici.
,,Vertibirdy!!!“ křikl Tanner, ,,všichni se kryjte…Tommy, Royi, nachystejte protivzdušné kanóny, asi je budeme potřebovat…“
Dva ohromní muži okamžitě zaběhli do nedaleké stodoly a vytáhli z ní dvě obrovská děla. Půl minuty nato už mohl každý z Modočanů jasně rozeznat tvar vrtulníku a nebylo nejmenší pochyb, že míří přímo na Modoc.
Richardson, který se zatím ukryl za jedním ze sudu, se jenom potichu modlil: ,,Jen ať to nejsou enklávané…jen ať to nejsou enklávané,“ věděl totiž moc dobře proč. Poslední tarentští vojáci odjeli s kolonou před týdnem a teď tu není ani jediný. A bez nich nejde vesnici prakticky vůbec ochránit.
Vertibirdi zatím začali pomalu zpomalovat, načež počali i klesat. Tommy a Roy nabili děla, připraveni k okamžité palbě…když tu náhle jeden z mužů, kteří stáli v první linii, vykřikl: ,,Počkat, nestřílet!!! Ten Vertibird má na křídlech znak Tarentu! Jsou to Tarenťané,“ zajásal.
Všem mužům náhle spadl kámen ze srdce. Nejen že nehrozí žádný útok, ale navíc je tu i obrana. Muži vyklidili hlavní náves, aby na ni mohli helikoptéry přistát. Dva ohromné stroje se pak zlehka snesly a hladce, bez jediné známky obtíží, přistály na návsi.
Ohromné vrtule Vertibirdů ještě notných pár sekund prudce vířily kolem sebe prach, ale potom se stroje úplně zastavili. Hned jak k zastavení vrtulí došlo, začali se zvolna otevírat dveře jednoho z Vertibirdů a pár okamžiků nato i druhého. Vystoupilo z nich osm vysokých vojáků, v kovově lesklém brnění. Starosta Richardson zatím opustil svůj úkryt za sudem a teď si to šinul přímo k veliteli.
,,Vítejte v Modocu přátelé, opravdu jsme rádi, že vás tu vidíme,“ pronesl starosta svou krátkou úvodní řeč. ,,Také mě těší,“ oznámil stroze vojenským tónem velitel, ,,já jsem velitel Edwards a jak jste se jistě dovtípili, přilétáme z Tarentu. Rád bych si, pane starosto, promluvil s vámi v soukromí, bylo by to možné??“ Na Richardsonovi bylo vidět, že je poněkud překvapen tou naléhavostí, která byla cítit z velitelova hlasu, nakonec ale kývl: ,,Dobrá veliteli, prosím, pojďte za mnou do mé kanceláře.“ ,,Výborně,“ řekl Edwards a pak se obrátil na své lidi, ,,Nicku, postarej se o vybudování tábora někde na okraji vesnice, ostatní ať vynesou z Vertibirdů věci. Jack a Jane ti pomůžou postavit tábor, zbývající obhlédnou celou vísku a určí naše výchozí pozice.“
Velitel nečekal ani na to obligátní: ,,Ano, pane!!“ a odešel s Tannerem do kanceláře.
Nyní se ujal velení Nick: ,,Tak bando, slyšeli jste velitele, nejdřív si vybalíme svoje cetky, a pak si můžem dát leháro.“
Společně s celou družinou nakonec jako tábořiště vybrali menší mítinku na okraji vesnice, na spojnici mezi Modocem a farmou Světloplachů. To byl ovšem jen začátek. Samotné založení tábora totiž nebylo zdaleka tak snadné, jak si Jack představoval. Už i vynesení obrovských beden z Vertibirdů bylo náročné, načež přišlo jejich vybalování, skládání stanů a úprava tábořiště. Byla to velice úmorná a zdlouhavá práce, navíc při teplotě 40 stupňů ve stínu, takže i když dorazil tým do Modocu už kolem poledne, teprve v pozdním večeru byl tábor hotov.
Jakmile byl zatlučen poslední hřebík, Jack si pořádně oddychl. Takhle tvrdě snad ještě nikdy v životě nepracoval, výsledek však stál za to. Tábor tvořilo celkem šest obrovitých stanů z pravé geckoní kůže - čtyři obytné (po dvojicích), jeden stan představující kuchyň a jeden, který sloužil jako společenská místnost. Celé tábořiště bylo obehnáno nízkým ostnatým plotem a území v okruhu sto metrů od tábora vojáci prošpikovali pohybovými senzory, aby se k nim nikdo nemohl v noci nepozorovaně přiblížit. Nejdůmyslnější se však Jackovi zdáli dva obrovské reflektory na solární energii, které se zapínaly vždy po západu slunce a které bez nejmenších problémů osvítili okolí táboru do vzdálenosti minimálně padesáti metrů.
Nick s Jackem a Jane ještě stačili uvařit první večeři, když přišel zbytek týmu. Společně pak u večeře prodiskutovávali zprávy z dnešního dne. Jak jim velitel Edwards pověděl, starosta Modocu nebyl příliš nadšený zprávou, že tu Tarenťané možná zůstanou několik měsíců. Je prý sice rád, že má teď Modoc obranu, ale ta prý nemusí být tak velká a na tak dlouho. Teprve když se Edwards rozčílil a z plných plic mu pověděl, jaké nebezpečí mu ze strany Enklávy hrozí, uvolil se souhlasit s delším pobytem ozbrojených sil na území Modocu.
,,Od zítřka si rozdělíme služby a budeme hlídat Modoc a farmu Světloplachů vždy minimálně šestnáct hodin denně. Dokud nedojde z velitelství zpráva, že hrozba Enklávy pominula,“ doplnil ještě Edwards. ,,Nyní bych ještě prosil podat zprávu o průzkumu terénu.“
Toho se ujal James. ,,Vše vypadá tak, jak jsme se mohli dočíst z map z Tarentu. V Modocu se nedá využít prakticky žádné výhody terénu, protože město je postavené snad na té nejrovnější části pouště, která v Kalifornii existuje. Ze všech konců města je dohled minimálně deset kilometrů, což nám sice dává výhodů brzo spatřit nepřítele, ale zároveň není Modoc prakticky vůbec chráněn přírodními překážkami. Jestliže je hrozba Enklávy opravdu tak velká, měli bychom na okrajích města vybudovat alespoň nějaké drobné kryty.“ ,,Souhlasím,“ řekl Edwards, ,,Jak to vypadá u Světloplaší farmy???“
,,Farma má výhodu, že je ukrytá ve velké dolině, takže z vrchu je možný krásný pohled na celé údolí. Jenže jestliže by se nepřátelům podařilo získat výhodné pozice na vrcholu kopce, mohli by z něj bez problému celou farmu ostřelovat. Proto doporučuji některé úseky nad údolím zaminovat.“
Edwards se zamyslel: ,,To musíme probrat se Světloplachy. Nevím, jak budou reagovat na návrh zaminování okolí farmy. Děkuji za zprávu Jamesi, to by bylo pro dnešek vše. Důrazně doporučuji všem jít brzo spát, budíček je v pět ráno.“
Tím schůze skončila a všichni se rozešli do svých stanů…
Naposledy upravil(a) Arian dne 29.11.2005 12:33, celkem upraveno 1 x.
Vidíš-li na konci černého tunelu světlo, pak je to obvykle na tebe letící fotonové torpédo
Uživatelský avatar
Arian
Lim-Lim
Příspěvky: 2147
Registrován: 28.9.2005 20:11
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Arian »

8. Farma Světloplachů

Příštím dnem ráno začal pro Jacka i pro celý tým M-4 náročný mnohatýdenní kolotoč, plně nabitý nejrůznějšími příhodami a situacemi. Velitel Edwards je hned po východu slunce vyhnal ze stanů a hned napařil svým podřízeným ranní rozcvičku.
Po nepříliš zdravé a výživné snídani (tučně opečenými klobásami z brahmín), rozdělil Edwards služby na první týden. James, Laura a Nick zaujali jako první obranné pozice v Modocu, Jane s Marcem a Tomem se vrhli na stavbu obranných valů a Edwards s Jackem se vydali na obchůzku k farmě Světloplachů. Jack z toho příliš velkou radost neměl, jelikož k Světloplaší farmě to bylo asi šest kilometrů chůze, přičemž vůbec nevěděl, o čem by si měl s velitelem povídat.
Ten naštěstí navodil rozhovor sám: ,,Tak Morrowe, jak se ti líbí v Modocu?? Byli jsme tu s týmem už před pěti lety, ale tahle vesnice se mění každým dnem.“
,,Je to úplně jiné než ve Vault city nebo v Tarentu pane,“ rozpovídal se Jack, ,,To jsou čistá bílá města, kdežto v téhle vesnici to vypadá…no jako v poušti. Domy sbité jen z pár prken, hlavní náves není nic jiného než vyšlapaný písek, lidé chodí v tom, co ještě drží pohromadě…Myslím, že tohle místo má něco do sebe. Je to tu opravdu jiné, ale ne horší.“
,,Souhlasím s tebou. Tahle vesnice i lidé v ní žijící se od nás velice liší. Nesmíš se tomu divit. Předkové mnohých z nich nebyli za války ve Vaultu a jadernou zimu přečkávali jako ti nejubožejší divoši. Něco z toho asi přešlo i na jejich děti a na děti jejich dětí. Jsou v těhle podmínkách zvyklí žít…měl bys je vidět, jak se bránili, když jsme jim nabízeli, aby se přestěhovali do Tarentu.“
Jack se zamyslel: ,,Pane,váš tým už navštívil hodně míst že?“
,,Minimálně patnáct jich bylo. Proč se ptáš?“
,,Jen by mě zajímalo…jak to vlastně vypadá jinde? Od narození jsem neznal nic jiného než Vault city a když jsem spatřil Modoc, uvědomil jsem si, jaké jsem měl vlastně štěstí, že jsem žil v dětství právě tam. Vždyť tihle lidé žijí na pokraji nouze…“
,,To je úhel pohledu Jacku. Tihle lidé jsou na tom pořád o mnoho lépe, než v jiných komunitách a koloniích. Narg nám o tom jednou vypravoval. Procestoval prý místa, kde lidé, zmutovaní radiací, žili na dlažbě a ve špíně. Třeba Klamath nebo Den, to jsou příklady vesnic opravdu v nouzi. Hrozně to prý vypadalo i na předměstí Vault city, nebo v Gecku. Modoc je díky naší pomoci a spolupráci se Světloplachy na tom ještě docela slušně. Jeho obyvatelé mají vše, co lze v dnešní době považovat za luxus: dostatek jídla, čistou vodu, střechu nad hlavou i ošacení.“
I když to Jack nepředpokládal, cesta nakonec uběhla pozoruhodně rychle. Už za 40 minut stáli na vrcholku a shlíželi na Světloplaší farmu. A byl to pohled vskutku fascinující. Pod pojmem ,,farma“ si totiž Jack představoval nanejvýš nějakou malou stavbu a k tomu pár hektarů půdy. Skutečnost byla ovšem úplně jiná: Světloplaší farma ležela na dně obrovského kráteru, zřejmě vytvořeného po pádu nějakého obrovského meteoritu, nebyla velká jen několik ,,hektarů“, ale táhla se minimálně kilometr na každou světovou stranu a kráter sám byl kompletně pokryt hustou zelení, spoustou zeleniny a dokonce i několika druhy ovocných stromů. Pouze uprostřed prohlubně byla postavená drobná budova, nejspíš centrum celé farmy.
,,Tak proto ta farma nebyla z Modocu vidět,“ prohlásil Jack a zahleděl se směrem k vesnici, která byla i odsud dobře patrná.
Edwards přitakal: ,,Máš pravdu, tahle pole jsou ze země naprosto neviditelná, jelikož leží na dně kráteru. Je to skvěla výhoda proti banditům, bohužel Enkláva na farmu přišla i tak. Viděli ji asi při průzkumu terénu z Vertibirdu.
Pojď, sejdeme dolů,“ rozkázal velitel a ukázal na malou cestičku, pomalu se svažující do kráteru. Jack si brzy uvědomil, že dolů vede asi jen pár takovýhle cest, protože stěny prohlubně byli většinou velice strmé. ,,Veliteli, proč se tomu tady vlastně říká farma Světloplachů??“ zeptal se Jack při zvědavě.
,,Světloplachové si říkají lidé, kterým tahle farma patří. Jsou to potomci obyvatelů některého z Vaultu, ale v jejich krytu prý chyběly protisluneční brýle. Abys tomu rozuměl- léta života v přítmí Vaultu způsobila, že oči přivykli na tmu, a když pak lidé po letech Vault opouštěli, slunce by jim způsobovalo slepotu, proto se používaly speciální brýle na postupné odvykání závislosti na tmě. Jenže v jejich krytu ty brýle chyběly, a tak se všichni z Vaultu museli uchýlit do jeskyní, aby je slunce neoslepilo. Časem se pak u jejich potomků objevili stejné příznaky…Proto ani jeden z nich nemůže vyjít přes den na povrch a proto se jim také říká Světloplachové.“
,,Chcete říct, že oni se o všechnu tu zeleň starají v noci?“
,,Přesně tak. Jsou pro zemědělství mimořádně nadaní.“
Když sešli oba vojáci níž, zjistili, že je dole obrovské horko a vlhko, jako v nějakém obřím skleníku. Všude kolem nich se navíc vznášela poloprůhledná perleťová mlha, která, jak se zdálo, vycházela z několika průduchů po celé délce farmy. Edwards zamířil k budově uprostřed polí. Byla to jen docela malá chýše s polorozpadlou střechou, částečně pokrytou slámou. Nebylo pochyb o tom, že ji postavili Světloplachové.
Jack vlezl dovnitř. Uvnitř nebylo vůbec nic, dokonce i země byla pokrytá vrstvou hlíny. Velitel však vytáhl z batohu pušku a několikrát s ní uhodil do země. Zvuk zněl dunivě, jakoby pod podlahou byl nějaký dutý prostor. A skutečně!! V podlaze se najednou otevřely ohromné padací dveře, kterými mohli oba vojáci bez problémů slézt do podzemí. Jeskyně, do které slezli, se musela táhnou po celé délce farmy, byla krásně osvětlená a vypadala velice útulně, neboť zde viděli jak postele, tak menší kuchyně, společenské prostory, tedy všechno vybavení nutné k trvalému pobytu. Víc se však už Jack rozhlížet nemohl, protože to už u nich byli dva strážní, vysocí jako hory, a nedůvěřivě hleděli na něj a na Edwardse.
Ten si však věděl rady: ,,Já jsem Edwards, velitel tarentských ozbrojených sil. Žádám o schůzku z vašim vůdcem- Henrym Boltnem.“
,,Pojďte za mnou,“ kývnul na ně jeden ze strážných a vedl je hlouběji do jeskyně. V podzemí muselo podle Jackova odhadu žít přinejmenším sto lidí, což bylo patrné z velkého množství postelí a také lidí, které cestou potkali.
,,Co je to za plyn, který stoupá z těch průduchů na povrchu?“ zeptal se Jack strážného, i když podle pohledu Edwardse to nebyl nejlepší nápad.
,,Silně koncentrované vodní páry, vytváří nad kráterem skleníkový efekt a zvlhčují ovzduší na farmě.“ zabručel stručně jejich průvodce.
Strážní je zavedli do jakési slepé uličky, která byla zakončena masivními kovovými dveřmi. Jeden ze strážných pak zabušil na dveře a vstoupil…Za pár sekund pak vyšel ven a kývl na Edwardse a Jacka: ,,Můžete jít dál. Bolton vás očekává.“
Uvnitř to vypadalo jako v nějakém kanadském srubu z devatenáctého století. Všude vonělo dřevo a pryskyřice, na stěnách visely lovecké trofeje a nábytek byl zhotoven jen z prvků, které je možné najít v přírodě. Za jedním z kusů nábytku -přesněji za mohutným dubovým stolem- seděl ještě poměrně mladý tmavovlasý muž, s neuvěřitelně roztaženými zorničkami a zářivě se na ně usmíval. Když oba vešli a Jack zavřel dveře, mladík vstal ze svého místa a horečně si potřásal s oběma rukou.
,,Vítejte pánové, vítejte. Musím říct ,že jsem opravdu rád, že tu konečně vidím Tarenťany. Už jsem se opravdu obával o osud naší farmy, když mi Modočané přišli sdělit, že poslední vojáci opustili Modoc a vrátili se do Tarentu. Doufám, že tu nějakou dobu pobudete?“ zeptal se Bolton, posadil se za svůj stůl a ukázal vojákům na dvě dřevěné stoličky naproti němu.
,,Obávám se, že ano,“ odpověděl chmurně Edwards, ,,Myslím, že starosta Richardson už vám o hrozbě Enklávy pověděl. Vrchní rada si je tohoto nebezpečí vědoma a proto poslala Modocu vojáky na pomoc.“ ,,Naší farmě dozajista také, že?“zeptal se poněkud podezřívavě Bolton.
,,Samozřejmě, to je vlastně také důvod, proč jsem tady. Obhlédli jsme situaci na úpatí kráteru a došli k závěru, že by bylo dobré úpatí zaminovat. Kdyby se totiž enklávané rozhodli farmu napadnout, nepochybuji že by ji odstřelovali z vrchu. Miny by jejich snažení mohli zpomalit do doby,než sem dorazíme my.
,,Mí lidé z toho moc nadšení nebudou,“ zabručel Bolton. ,,Musíte pochopit, že Světloplachové jsou nedůvěřiví vůči všem druhům zbraní, zvláště kdyby tyhle zabraně měli být umístěny přímo nad jejich hlavami. Nicméně s vámi souhlasím. Je to menší zlo, než aby se nám pak nad hlavami proháněly enklávské střeli.“
,,Výborně, v tom případě mě prosím omluvte. Musíme okamžitě začít s hledáním příhodných prostor a rozmisťováním min.
,,Nezdržíte se ani na chvilku?“ podivil se Bolton.
,,Ne, děkujeme. Je toho do večera ještě spoustu co udělat a času není nazbyt…Prosím, informujte své lidi o naší přítomnosti a poproste je, ať jsou nám nápomocni. Až zabezpečíme úpatí, projdeme si ještě jednou celou farmu a informujeme vás o jejich nedostatcích z vojenského hlediska. Souhlasíte?“
Vůdce Světloplachů jen přikývl.
Valnou část dopoledne pak Jack a Edwards trávili rozmisťováním min na vrcholu kráteru a když jim kolem poledne donesl James trochu vody a sušeného masa, padl Jack vyčerpáním do písku a rovných pět minut se téměř nepohnul. Počítal sice, že práce bude náročná, ale rozhodně ne s tím, že všechnu vodu vyčerpá ze svého vodního čipu za první hodinu práce, a pak že bude muset několik hodin dřít na suchu při teplotě 50 stupňů ve stínu.
Edwards na něj jen po očku mrkl a potom si odfrkl: ,,Vítej ve skutečném životě v poušti Morrowe!!…“
Vidíš-li na konci černého tunelu světlo, pak je to obvykle na tebe letící fotonové torpédo
Uživatelský avatar
Arian
Lim-Lim
Příspěvky: 2147
Registrován: 28.9.2005 20:11
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Arian »

Abyste i vy měli nějaký užitek z mé radosti ohledně nového netu, posílám další dvě kapitoly


9. Vyčkávání

Když se však Jack po několika týdnech zamýšlel nad oním prvním dnem v modocké poušti, musel si přiznat, že byl alespoň zajímavý a plný zážitků - což se už o těch ostatních říct nedalo. Každý den nastával úplně stejný stereotyp, který se začal zajídat už po několika dnech, natožpak týdnech. Budíček přesně v pět ráno, tedy v době, kdy se slunce teprve začínalo vynořovat nad jižním obzorem byl jen začátek. Hroznou zimu, která hned po ránu nastávala, vystřídal už za dvě hodiny nesnesitelný žár trvající bez přestávky až do pozdních večerních hodin. Žádný mrak, který by alespoň na pár minut zakryl palčivé slunce se nedal čekat. Podle toho, co se Jack od starousedlíků dozvěděl, totiž v téhle oblasti nepršelo už přes sedmdesát let. Nejhorší ze všech rozmarů počasí v téhle části Kalifornie však byly písečné bouře. Přicházeli takřka pravidelně jednou do týdne, většinou ve večerních hodinách, kdy už byla viditelnost i tak dost špatná a bouřemi se ještě zhoršila. Pro Modočany i Tarenťany to vždy znamenal rychlý úprk do úkrytů, které však (zvláště v případě Modočanů) příliš dobré útočiště neposkytovali, protože pár prken jen velice těžko odolávalo náporu masy písku. Jediný, komu tak písečné bouře dělali radost, byl velitel Edwards. Jak sám jednoho večera při písečné vichřici prohlásil, byl by skutečně hodně udivený, kdyby se enklávané v tomhle počasí rozhodli napadnout Modoc.
Možná ještě horší než písečné bouře a padesáti stupňový žár bylo ale samotné střežení Modocu a Světloplaší farmy. Hned po ranní rozcvičce a snídani se jednotliví vojáci dělili na dvojčlenné skupinky a ty pak odcházeli na svá stanoviště, kde zůstávali mnoho hodin, většinou až do pozdní noci. Jack měl v prvních dnech to štěstí, že byl společně s Nickem přidělen na hlídku, která střežila severní část Modocu a která jako jediná měla pozici zastřešenou, takže se alespoň trochu vyhnul žhnoucímu slunci. Po sedmi dnech se však hlídky střídaly, takže se Jack postupně dostal na všechny čtyři hlídací stanoviště a věru nejhorší bylo to na úpatí Světloplaší farmy, jelikož nebylo chráněno ani proti větru, ani proti slunci.
Hlídkování města rozhodně nebylo činností nikterak zábavnou. V dobách, kdy byli všichni Modočané schování před hrozivým poledním žárem ve svých chatrčích, zůstávali Tarenťané pořád ve střehu a připraveni na případné objevení Enklávanů.
Na člověka padala z horka otupělost a ospalost, byl malátný a leckdy i dehydrovaný. Jen vyjímečně se však stalo, aby Edwards nechal některého člena týmu alespoň jeden den odpočinout, jelikož byl do obrany města úplně posedlý - jako pravý člen Bratrstva Oceli a tarentské armády.
Ačkoliv bylo hlídkování jakkoliv vyčerpávající a nudné, musel si Jack připustit, že ještě nikdy se nedozvěděl tolik věci o tolika různých lidech, jako právě teď. Po Nickovi mu byl na druhou hlídku přidělen James, třetí trávil celý týden s Laurou a čtvrtý dokonce se samotným Edwardsem a od každého z nich se dozvěděl spoustu zajímavých věcí z jejich života.
Nick mu povyprávěl svůj příběh, jak se jeho malá barbarská vesnice přidala před lety k tarentskému společenství, Laura bez ostychu vylíčila, kterak se jako mladá živila prostitucí v New Renu, odkud ji nakonec dostal Myron, dnešní člen Vrchní rady. Dokonce i Edwards se nakonec rozpovídal a bylo až k nevíře, že býval kdysi po Kenovi druhým nejvlivnějším mužem Bratrstva Oceli.
,,Nesouhlasil jsem ale s připojením Bratrstva k Tarentu a to mě stálo místo. Dnes vím, že to byla chyba,“ vyprávěl velitel. „Tarent dokázal za patnáct let své existence zvednout úroveň života daleko více, než Bratrstvo oceli za více než sto let. Snad je tu konečně šance, že se lidem vrátí alespoň trochu toho ztraceného ráje z dob před válkou.“
Z velitele se vůbec vyklubal velice rozumný a inteligentní člověk. Bral svou úlohu velice vážně, ale nezapomínal na to, že boj má být vždy až tou poslední alternativou a že by se vždy mělo snažit zabránit krveprolití…
Nicméně i přesto, že Edwards ukázal Jackovi svou přívětivou stránku, a že se stali víceméně přátelé (rozhodně se u nich utvořil lepší vztah, než na jaký to vypadalo při jejich prvním setkání) nezapomínal, že Jackovi před odjezdem slíbil přezkoušení ze všech vojenských situací a scénářů, které by se mu mohli hodit. Jednoho dne tak vyrazili hlídat Modoc pouze tři hlídky a velitel se vydal spolu se svým vojákem do okolní pustiny. Našli si místo asi patnáct kilometrů severně od Modocu na začátku mírné vrchoviny a pustili se do trénování. Spoustu věcí velitel od Jacka vyžadoval: Od mistrného pohybu v terénu (s plnou zátěží), přes souboje muž proti muži, až po střelbu na statické i pohyblivé cíle. Od časného východu slunce, až po jeho krvavý západ musel Jack vynakládat všechnu svou fyzickou i psychickou sílu k tomu, aby vydržel. A když slunce zapadlo za západní okraj a oni stanuli zpět v táboře, velitel spokojeně pronesl:
„Vím, že to dnes byl pro tebe náročný den Morrowe, ale takovýhle výcvik podstoupil každý z nás a já s potěšením musím konstatovat, že ty jsi v něm nezklamal - prošel jsi zkouškami a budeš moci být oficiálně přijat do Bratrstva Oceli. Zítra oznámím tuto informaci Kenovi a ten tě zapíše na listinu vojáků Tarentu…blahopřeji“ řekl důstojně Edwards a podal Jackovi ruku.
Ten ji rozechvěle, ale pevně stiskl…
Od toho dne měl Jack plnou důvěru nejen velitele, ale i celého týmu. Už se nebáli ho samotného pustit na nějaký úkol, či průzkumnou misi, neboť věděli, že si s tím Jack poradí. Navíc velitel zjistil, že je z celého týmu nejrychlejší běžec, takže když bylo něco třeba vyřídit starostovi Richardsonovi či vůdci Boltonovi, posílali už jen výhradně jeho. Bylo sice nesmírně namáhavé běžet v obrovském vedru těch šest kilometrů z farmy do města či naopak, Jacka však těšilo, že má od velitele důvěru a plnil tyhle úkoly s chutí.
V poklidném střežení uplynul vojákům první týden, pak i druhý, třetí, najednou to byl už celý měsíc, dva, tři. Jelikož byli všichni po každém dni tak unavení z celodenní služby, ani rychlost ubíhání času příliš nevnímali. Vlastně by si nejspíš neuvědomili ani to, že už jsou v Modocu čtvrt roku, kdyby si je jednoho dne starosta nenechal zavolat na náves a tam jim veřejně nepoděkoval za to, jak svědomitě plní svůj úkol obrany města a neuspořádal oslavu na výročí tří měsíců od jejich příjezdu.
To, že byli tak daleko od domovského Tarentu však vůbec neznamenalo, že by byli ochuzeni o příjem informací z domova: jelikož si velitel Edwards vymohl, aby byla do jednoho z Vertibirdů naložena i menší radiostanice, mohli pravidelně dvakrát týdně dostávat aktuální informace z Tarentu, a to jak o běžných záležitostech, tak i o pokračující válce proti Enklávě. Tak se například dozvěděli, že v NCR byli chyceni dva enklávští špehové, kteří však spáchali sebevraždu dřív, než mohli být vyslechnuti, že v Navarru se zdržuje nepřátelská posádka o síle už více jak padesáti mužů a nebo že Vrchní rada schválila výstavbu dalších čtyř laserových věží na obranu města.
Nicméně pořád tu nebyl žádný náznak toho, že by se Enkláva snažila obsadit nějakou vesnici či město, natož některé z těch důležitých, hlídaných tarentskou armádou. A vojáci si toho byli vědomi a dávali to čím dál víc najevo také veliteli. Ten zprvu jejich stížnosti ignoroval, ale když uplynul čtvrtý měsíc a pozvolna začínal pátý, i jemu začala docházet trpělivost a stále častěji se tarentského velitelství ptal, jestli je hrozba Enklávy opravdu tak akutní.
Jenže Enkláva své plány neopustila a brzy měl přijít den, kdy měl procitnout nejen tým M4, ale i celý Tarent…
Vidíš-li na konci černého tunelu světlo, pak je to obvykle na tebe letící fotonové torpédo
Uživatelský avatar
Arian
Lim-Lim
Příspěvky: 2147
Registrován: 28.9.2005 20:11
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Arian »

10. Konec rutiny

Nastal osmnáctý týden pobytu tarenťanů v Modocu. A nutno podotknout, že nezačínal příliš vesele. Hned v pondělí přišla obrovská písečná bouře, která nejen že neskončila do pondělního večera, jak bývalo obvyklé, ale pokračovala i celé úterý až do středečního rána. Ve středu ráno se sice vítr mírně utišil a písek usadil, však po celý zbytek dne duněly modockou plání silné západní větry směrem od moře, v této oblasti také jev velice neobvyklý.
Tímhle rozmarem počasí to ale vlastně všechno teprve začalo. Samotná písečná bouře, i když takhle nezvykle dlouhá, sama o sobě vlastně nic neznamenala, byla však podivnou předzvěstí toho, co mělo přijít. Ta první krutá zpráva přišla ve čtvrtek večer u pravidelného rádiového spojení s Tarentem. Edwards jako obvykle usedl ke stanici a napojil se na tarenstský signál, místo obvyklého hlasu plukovníka Josepha se mu však ozval jen kapitán Marock: „M4, tady Tarent - operační středisko. Spojení navázáno, slyšíte mě dobře?“
„Přenos je v pořádku kapitáne,“ odpověděl Edwards, „kde je plukovník Joseph?“
„Byl povolán na mimořádnou schůzi Rady veliteli. Máme tady v Tarentu bohužel velice závažnou situaci.“
„Co se stalo?“ zeptala se vylekaně Jane.
„Bohužel je to velice špatné. Úderná skupina, která se snažila dobít Navarro, selhala. Když jsme na ně zaútočili poprvé před čtyřmi měsíci, pouze nás Enklávané vytlačili, teď náš tým ale úplně zmasakrovali. Bylo jich snad sto a obklíčili naše jednotky ze všech stran. Padesát lidí šlo do útoku a jen devět se vrátilo. Ostatní jsou mrtví, nebo padli do zajetí. Prý padl dokonce i Ken…“
„Ne, to není možné,“ vyhrkl náhle Nick, „Ken byl příliš schopný na to, aby padl rukou nějakých prašivých enklávanů!“ V jeho hlase však byla slyšet bezmoc…
Toho večera vládlo ve vojenském táboře poblíž Modocu hrobové ticho. Jack, Nick, James, Jane, Laura, Marc, Tom i Edwards seděli potichu ve společenském stanu a nikomu nebylo do řeči - Bratrstvo Oceli, to neporazitelné Bratrstvo Oceli, slavná armáda Tarentu, bylo přemoženo.
Ani druhý den se nálada v táboře nezlepšila. Ráno se sice všechny týmy jako obvykle rozešli na svá stanoviště, ale nejradši by od hlídkování okamžitě upustili a kontaktovali Tarent, aby se dozvěděli, co je nového. Jenže na každodenní přenos nebylo dost energie a bylo tedy nutné počkat si až do pondělí. Před obyvateli Modocu se sice snažili vojáci vypadat pevně a odhodlaně jako jindy, ve skutečnosti však byli rozrušeni na nejvyšší míru, neboť tušili, že útok na Navarro může mít těžké následky. A nebyli sami, kdo si to myslel. K večeru jim z Tarentu přišla mimořádná zpráva, která vyzývala všechny týmy mimo město, aby okamžitě přešli do stavu zvýšené pohotovosti, neboť prý akutně hrozí masivní protiútoky. Edwards na zprávu reagoval pozměněním systému hlídek: dva týmy střežily Modoc deset hodin v kuse a pak byly vystřídány dalšími dvěma týmy. Týmy A a B měly mezitím deset hodin volno a pak znovu nastoupily do služby, aby bylo střežení zajištěno i v noci. Do té doby totiž nepředpokládal, že by se enklávané pokusili o útok po západu slunce, teď už si tím ovšem nebyl tak jistý…
V tíživé atmosféře uběhl pátek i sobota, pak neděle a začal nový týden. V pondělí večer kontaktovali vojáci Tarent a dozvěděli se,že ve městě panuje relativní klid, podle Narga je to však jen klid před bouří - později se ukázalo, že se nemýlil.
Běžel právě středeční večer devatenáctého týdne. Slunce se blížilo k obzoru, písek pokryla jeho červená záře. Jack společně s Jane procházeli úpatí Světloplaší farmy a bavili se o předválečné hudbě. Pro mladé lidi opravdu nebyl problém, najít si společné téma. Jane právě obdivovala dvacáté století a skupinu “Beatles“, když tu se na druhé straně kráteru, v místech, kam díky tmě už nedohlédli, ozval výbuch. Jack i Jane ho okamžitě poznali, byla to jedna z jejich nášlapných min. Oba okamžitě zpozorněli a vytáhli zbraně. Samozřejmě, mohlo jít jen o planý poplach a mina mohla vybouchnout samovolně, či na ni mohlo šlápnout nějaké zvíře, ale tomu příliš nevěřili.
Začali se pomalu plížit podél úpatí kráteru k místu, kde zaslechli výbuch. Našlapovali opatrně, snažili se zabránit jakémukoliv zvuku, který by mohli vydat. Náhle spatřili asi padesát metrů před sebou, poblíž jedné ze stezek, která vedla do údolí, skupinu asi desíti lidí. Něco mezi sebou vzrušeně rozebírali a Jackovi se podařilo část rozhovoru zachytit: „…povídám vám plukovníku, že tu někde budou vojáci z Tarentu. Světloplachové by si sami nenalíčili na úpatí miny. Zabalme to tady a vyžádejme si posily!“
„Ne!“ odpověděl na to druhý z mužů. „Jestli to byla jejich mina, tak za smrt Teddyho draze zaplatí. Útok začne podle plánů, jakmile nám tým alfa oznámí, že je na místě.“
„Proboha Jacku, oni chtějí napadnout farmu…co budeme dělat?“ šeptla vyděšeně Jane.
Jack se zamyslel: „Schovej se za nějaký balvan a sleduj je. Já se odplížím kousek zpátky do tmy a vysílačkou kontaktuji zbytek týmu.“ Poté se nenápadně zvedl a odcouval do tmy.

V táboře byl zatím téměř úplný klid. Hlídky A a B byli už téměř hodinu na svých stanovištích a „céčko“ s „déčkem“ si právě dopřávalo v kuchyni večeři. Jen velitel Edwards se procházel po základně a pátravě zkoumal okolí. Zdálo se mu to, nebo k večeru skutečně zahlédl v houstnoucí tmě na západ od Modocu několik postav? Za normálních okolností by si to prověřil, dnes mu však starosta oznámil Richardson oznámil, že k večeru má přijet karavana obchodníků z Reddingu a poprosil ho, ať si jich nevšímá. Když však teď jeho mysl začala zase horečně pracovat, uvědomil si, že Redding leží na jihovýchodě a karavana by se tedy rozhodně neměla dostat na západ od Modocu. Ve chvíli, kdy mu to došlo, na něj padla silná nervozita a nejraději by se k tomu místu ihned rozběhl, ale zrovna v tu chvíli se ozvala jeho vysílačka.
„Tady Edwards, slyším,“ pronesl do mikrofonu obvyklou formuli.
„Vojín Morrow pane, máme vážný problém.“
„Co se děje Jacku?“ zeptal se velitel znepokojeně.
„Na úpatí farmy jsou enklávané a zřejmě se na ni chystají zaútočit. Žádáme s Jane o okamžité posily!“
„Jaký je jejich počet?“ otázal se Edwards
„Napočítali jsme jich deset pane, ale podle toho, co jsme vyslechli jich v okolí bude víc.“
Edwards si znovu vzpomněl na postavy ve tmě a měl jasno: „Máš pravdu Jacku, myslím, že další skupina se chystá napadnout Modoc… Posílám vám na pomoc C tým, ostatní budu potřebovat tady. Hodně štěstí!“
„Vám taky pane,“ popřál Jack a ukončil spojení.
Edwards nelenil a okamžitě vtrhnul do kuchyně: „Poplach vojáci, máme tu enklávany! Nicku, Marcu - okamžitě upalujte k farmě. Jack s Jane mi právě u farmy ohlásili zhruba desetičlennou skupinku nepřátel. A hoďte sebou. Můžou každou chvíli zaútočit.“
„Ano pane,“ odpověděli oba dva a vylétli z kuchyně.
Nyní se Edwards obrátil na Toma: „My se musíme spojit s A týmem. Chystá se zřejmě i napadení Modocu.“
Tom okamžitě popadl svou zbraň a vyběhl společně s Edwardsem k městu.

Jack se připlížil zpátky k Jane, která se mezitím schovala za velký balvan a společně mlčky několik minut sledovali enklávany, kterak si kontrolují své zbraně a rozebírají plán útoku.
„Stejně vás nechápu plukovníku,“ promluvil zničehonic jeden z nich, „proč stojíme hned u místa, kde vybuchla mina a neschováme se raději někde dál od farmy? Vždyť jestli někdo ten výbuch slyšel, určitě se sem přijde podívat, ne?“
„Jestli by ho byl někdo slyšel, už by tady dávno přiběhl a v tom případě by byl už dávno pod drnem. Krom toho si uvědomte poručíku, že tohle je mise na ovládnutí prašivé farmy,která nemá obranu o nic silnější, než kterákoliv barbarská vesnice, takže kašlete na všechny postupy. Prostě tady nad tím převezmeme kontrolu a zajmeme Světloplachy!“ pravil rozzuřeně plukovník.
„Ale jestli jsou tady někde Tarenťané…“
„TAK DOSTANOU NAPRÁSKÁNO STEJNĚ, JAKO PŘED TÝDNEM U NAVARRA. A tím končím debatu poručíku! Radši se připravte, každou chvíli se nám ozve tým Alfa a my vyrazíme!“ rozkázal naštvaně velitel enklávanů a začal se opět věnovat své pušce.
Poté bylo opět několik minut hrobové ticho, až se nakonec Jane potichu naklonila k Jackovi a se strachem v hlase se zeptala: „Proč tu vlastně nedorazili Světloplachové, copak ten výbuch neslyšeli?“
Vylézají těsně před půlnocí, až se vzduch dostatečně ochladí. A pod zemí zřejmě nebyla ta rána vůbec slyšet,“ odvětil ji klidně Jack
„A Jacku…za jak dlouho si myslíš, že dorazí naše posily? Budou tu včas?“
„Neboj se Jane, budou tu každou chvíli. Neměj vůbec…“
Větu však už nedokončil. Najednou se totiž jeden z enklávanů zadíval ke kameni, za nímž byli skryti a než se nadáli , letěl proti nim elektrický výboj z pulsní pušky. Byli prozrazeni…
Vidíš-li na konci černého tunelu světlo, pak je to obvykle na tebe letící fotonové torpédo
Odpovědět

Zpět na „Lazzova akademie bujné rozladěnosti“