Vyassaultujem a všechny rozassaultujem!!!
Napsal: 28.9.2005 16:30
VYASSAULTUJEM A VŠECHNY ROZASSAULTUJEM!!!
Všechny postavy v povídce jsou smyšlené. V povídce padají sprostá slova a proto by ji nikdo, nikde a nikdy NEMĚL ČÍST !!! KURVA TOŽ TAK…
Bylo nebylo. Spíš bylo než nebylo, neboť kdyby nebylo bylo by to bývalo hodně v řiti. Takže bylo… bylo jedno království, zvoucí se Alvem. V tomto kraji spočívalo na samotném hřbetě obrovského kopce hlavní město Skorsk. Ostatním končinám světa bylo toto město známo spíše jako Býg Fabrýk, protože se pyšnilo spotřebou kartonu cigaret na jedno obyvatele. A to za den! Ti kdož někdy shlédli Skorsk zdáli tvrdí, že se nic nevyrovná pohledu na mohutnou masu kouře stoupající v jakoukoli denní i noční hodinu směrem k obloze. Alexovy větráky nejsou schopny dostatečně rychle odfoukávat cigaretový kouř a tak není ve Skorsku vidět na krok. Ten, kdo chce do města vstoupit musí absolvovat náročný výcvik, jak dokázat přežít bez kyslíku. Nicméně to je bohaté město s mnoho honosnými domy a nulovou nezaměstnaností (továrna na výrobu cigaret). A jednou takhle v pátek večer bylo v hospodě Prázdný měšec…
Editor: Ve Skorsku žádná taková hospoda není!
Autor: Jak není?
Editor: Jak to mám vědět, já to píšu?
Autor: Tak to jsme se celkem sekli.
No nic, tohle není naše město, na ty řeči kolem o jeho nádherách můžete v klidu zapomenout, protože musíme dál. Od Skorsku, co byste kamenem určitě nedohodili, stálo další město – Varden. Nebylo sice tak bohaté jako metropole, ale stále bylo velice vznešené, vystavěné lidmi, kteří naslouchali radám mistrů trpaslíků. Ideální místo kam šoupnout pár nabušených herojů a odstartovat naše žůžo dobrodružství! Obyvatelé se zde k sobě chovali slušně, pořádek v ulicích dodržovala výkonná městská hlídka, ALE JAK NA SVIŇU TU NEBYLA TA SPRÁVNÁ HOSPODA!!! Přátelé jsme nuceni pokračovat dál, ale nebojte my ten debilní Prázdný měšec stejně najdeme. Tam kdesi za jednou horou, dvěmi údolími, třemi propastmi, čtvero jezery, patero lesy, šestero řekami, sedmero rybníky, osmero potoky, devatero tůňkami, desatero přikázáními, desetitisícero kalužemi, tam kde by to nikdo nečekal, uprostřed ničeho, na samotném kraji Velkého Zkurveného Oceánu, absolutně out of civilization, leží naprosto nezajímavá vesnice, kde schválně ti parchanti postavili Prázdný měšec, aby nás všechny pěkně nasrali! Vidlákov, jak se ta vesnice jmenovala, byla hodna svého jména. Většina obyvatel tu měla IQ na úrovni šumící trávy, technologicky na tom byli třeba i kytky lépe a peněz byl nedostatek. Kdysi dávno tu přistála loď slovutného cestovatele, hrdiny a dobrodruha Baldur-Onea (čti Baldurvana). Jeho loď do tohoto zapadákova přinesli zrádné proudy oceánu a Baldur-One se, když zjistil kam se to dostal, vydal urychleně a naprosto znechucen opět na širé moře. Ale obyvatelé vesnice vzali hrdinovu patnáctiminutovou návštěvu jako požehnání celého Vidlákova. Od té doby tu najdeme Baldur-Oneovo náměstí, kde uprostřed stojí jeho socha v nadživotní velikosti (pěkně trapná a vůbec nevypadá jako Baldur-One). V hospodě se čepuje Baldur-Oneovo pivo a jedna místní stařena, která jako jediná z celé vesnice pamatuje hrdinův příjezd, peče Baldur-Oneovy koláče. V „přístavišti“ má zabookované VIP místo pro svou loď, které dennodenně stráží Baldur-Oneova čestná stráž a každý den začíná tím, že se celá vesnice sleze na břehu a patnáct minut nadrženě vyhlíží zda Baldur-One znovu přijede. Prostě debilismus na druhou. Celý Vidlákov se skládá z deseti příbytků okolo náměstí, kostela, kde o sobotách káže fanatický Baldur-Oneův kněz, kovárna a – jak všichni správně tušíte – hospoda Prázdný Měšec.
V pátek večer bylo v Prázdném měšci nezvykle rušno. Způsobili to dva cizinci, kteří se před dvěma hodinami (máme to teda pěkný skluz) usadili v rohu místnosti a čekali až se k nim konečně dostaneme. Cizinci – muž a žena – vypadali exoticky. Muž měl na sobě samurajské brnění, odznak tajemných bojovníků slepě následujících svůj kodex. Lidé ve Vidlákově věděli o samurajích jen z doslechu a to co o nich slyšeli v nich rozhodně nevzbuzovalo příliš důvěry. Vlasy měl sepnuty do culíku a jeho tvář hyzdila jizva pravděpodobně z některého z bojů, do kterých se tito šílenci beze strachu pouštěli. Zrovna si jednou ze svých katan odstraňoval špínu zpod nehtů. Žena byla velice pěkná, na poměry vesnice nutno říct že přímo nádherná. Dokazovali to nadržené pohledy okolo sedících mužů. Rajcovní špičaté uši naznačovali její spojitost se vznešenou rasou elfů. Ve svých hnědých vlasech měla plno listí, takže bezesporu patřila k lesním elfům. Pleť měla lehce opálenou a hebkou (že by něco od Avonu?). Byla oblečena v zelené tunice a plášť měla sepnut stříbrnou sponou. Své dvě zbraně - luk a válečné kladivo opřela o stůl a prsty bezmyšlenkovitě brnkala o tětivu. Evidentně se nudila. Tak jsme ready, takže k nim okamžitě přicupital hostinský Světnička, muž baculatější postavy, stár asi 50 let a pyšníc se pěstěným knírem.
„Co to bude?“ zeptal se dvou neznámých hostů
„Pivo!“ poručil si Samuraj
„A mě vodu,“ poprosila elfka
„Osmnáct už bylo?“ vyzvídal Světnička a elfka se lehce pousmála. Mě už táhne k první tisícovce, pomyslela si.
„Jasně,“ řekl znechuceně muž, takové otázky neměl v oblibě.
„A občanky máte?“
„Co to je?“ podivila se elfka
„To je taková legitimace, která mi řekne kolik je vám let.“
Samurajova katana se rychlostí blesku nebezpečně přiblížila hrdlu hostinského.
„Je toto dostatečnou legimi… letigi… tam tím?“ zeptal se chladně Samuraj a Světnička vystrašeně pokýval hlavou.
„Takže jednoho Baldur-Onea a dámě sklenici vody,“ dořekl hostinský, otočil se k výčepu a rázoval si to k němu.
„Tu vodu nechcu z kohoutku!“ zavolala za ním elfka
Samurajovo obratné zacházení s katanou udělalo na okolo sedící veliký dojem. A to viděli jediné máchnutí. Jeden z hostů spěšně odešel, ale to cizinci nezaregistrovali. Když krčmář donesl to co si žádali nahnul se Samuraj k elfce.
„Írimë co tady v tom zapadákově budeme dělat?“
„A kdo říkal: Pojďme tady bude tu sranda? Prý ‚vyrazíme po stopách Baldur-Onea‘! A jak to dopadlo? Tou jeho sochou si se kochal asi dvě vteřiny, kněze, který prorokoval jeho příchod si vzal katanou a z těch jeho koláčků si se poblil. Dva týdny bratříčku, dva týdny nám trvalo než jsme se sem dostali. Došli nám peníze, jsem zvědava čím teda chceš zaplatit to pivo a to ani nezmiňuju to, že nás možná sejme ta stráž u mola až jim skončí šichta. To jsi musel kolem nich neustále chodit a provokovat je tím tvým ‚A nejede a nejede‘? Vždyť ty jsi jim zničil prakticky celý mýtus a vůbec bych se nedivila kdyby nás ráno ukamenovali! Že já husa raději nezůstala s Dha-vhydem…“
Samuraji došlo během toho co Írimë mluvila pivo. Vlastně mu došlo už po první větě, ale on ze slušnosti čekal až jeho sestra domluví, přece jen byla starší a stále od ní mohl dostat přes držku. Teď si konečně mohl objednat další…
„Pivo hostinský! A hejbni sebou,“ zahulákal a znovu věnoval pozornost sestře, „Jako klerik je teď potřeba jinde, dobře to víš. Ve Spamu zuří občanská válka. A tohle není náš boj. Neboj se ségra, brzo se s ním znova setkáš.“
„Ta nesmyslná válka,“ zněla Írimina odpověď, „copak není jedno, kdo má víc příspěvků? Ty, co za tím stojí bych pověsila za koule ze srázu! Pitomá politika!“
Poté se oba na dlouhou chvíli odmlčeli.
***
Stojatou hladinu nudy rozčeřil až po třech hodinách příchod bezrukého muže. Mohl se chlubit mohutnou postavou, měřil něco kolem dvou sáhů. Jeho šaty vypovídali o vyšším společenském postavení než jakého byli všichni kolem a i když mu muselo být tak třicet jeho tvář byla vrásčitá, zřejmě se mu nedostávalo dobré nálady. A ani teď to nevypadalo, že by mu bylo do zpěvu. Kouknul na Světničku a ten mu posunkem ukázal na místo kde seděli Írimë a Samuraj. Muž k nim bez otálení přistoupil, Samuraj do sebe právě lil desáté pivo a příchozího vůbec nezaregistroval.
„Ehm… Mohl bych si přisednout?“ zeptal se muž zdvořile a Írimë přikývla, „Zrovna jsem se dozvěděl, že do naší vesnice zavítali dobrodruzi…“
Írimë se tázavě zadívala na svého bratra. „Jsme dobrodruzi?“
Samuraj konečně zvedl hlavu od svého džbánu a všiml si neznámého. Alkohol v krvi mu brzdil myšlení. Musel si uspořádat myšlenky a uvědomit si kolik jich do krčmy přišlo. Dopočítal se čísla dva. Takže buď přišel s tím chlapem nebo, podíval se nalevo, s tou elfkou. Anebo přišli ti dva spolu a on byl u stolu vlastně cizí. Risknul to.
„Co je to za týpka?“ zeptal se Írimë lehce přiožralým hlasem.
„Co já vím,“ odpověděla, „ptám se: Jsme dobrodruzi?“
Takže měl pravdu, chlap byl nový. Samuraj se pomalu dostával z alkoholového opojení a začali mu docházet souvislosti. Vidlákov = nuda = to pivo před ním. Elfka = sestra. Sestra = dotaz. Dotaz = Jsme dobrodruzi?
„A co když jo?“ nadhodil Samuraj
„Měl bych pro vás práci…“ odpověděl jejich nový společník
„Tak sme! A co ste vůbec zač?“
„Tisícero omluv. V tom rozrušení jsem zapomněl na své dobré vychování. Jmenuji se Bučivoj Zmetek a jsem starostou této vesnice. A mohl bych znát vaše jména?“ Bučivoj mluvil velice spisovným dialektem, takže Samuraji trvalo než to dokázal všechno přeložit.
„Aha, tak tohle sem já a tohle je má sestra.“
„Já?“
„Ne vy! Já!“
„A vaše jméno?“
„Sem řikal Samuraj.“
„Neříkal…“ snažil se oponovat Bučivoj, ale v tom okamžiku se k němu naklonila Írimë.
„Řekněte, že to říkal, je to cholerik jak kráva. Jinak já jsem Írimë“ pošeptala mu
Ještě nedávno by starosta dokázal se Samurajem vytřít podlahu za jeho nepřijatelné chování, jenže nyní byl jaksi indisponován. Raději rezignoval.
„Říkal.“
„TAK CO SE SE MNOU HÁDÁŠ!!!“
Starosta pro jistotu takticky mlčel. Až když se Samuraj trochu zklidnil, dal se znovu do řeči.
„Měli by jste teda zájem o menší brigádu?“
„A o co by se jednalo?“ ptala se elfka
„Tak vzali by jste to nebo ne?“
„Jak máme něco vzít aniž bychom věděli do čeho jdeme?“
„ANO nebo NE?“ vyjekl Bučivoj a po zdvořilosti ze začátku nebylo ani památky. V jeho hlase se mísil tón strachu a nervozity. Pohledem se střetl se Samurajem. Ten celý zbrunátněl a starosta polkl. Samuraj chytl další korbel (pro jistotu si těch piv objednal pět najednou, kdo má pořád čekat na další, že?), hltavě ho pil a stále pozoroval Bučivoje. Druhou rukou zabloudil k jedné ze svých katan a provokativně po ní přejížděl prstem.
„No…ééé…jednalo by se o zabití…draka,“ řekl starosta a Samuraj vyprskl všechno pivo co měl v ústech, „je to takový malý dráček, úplně malinký…“
„Ty vole to si děláš prdel či co??? Do toho nejdu ani za nic!!!“
„Deset zlatých?“ zkusil to starosta a Samuraj se zarazil, jeho sestra se na něho významně zadívala, člověk nenajde deset zlaťáků jen tak na ulici a navíc teď peníze celkem potřebovali. Bučivoj si všiml, že Samurajovo rozhodné NE je teď na vážkách a přisadil:
„Navíc zapomeneme na jisté nepříjemnosti vámi způsobené. Olin a Domino jsou fajn chlapíci, pokud je tedy někdo nerozčílí…“
Írimë pod stolem kopla do svého bratra. Vlastně chtěla kopnout do svého bratra, ale naneštěstí se trefila holeně starosty. Kované špičky jejích bot udělali své.
„ÍÍÍÍÍÁÁÁÁÁUUUU,“ zakňučel Bučivoj a do tváře mu vyhrkly slzy. Bolestí byl chvíli mimo a elfka bratrovi pohrozila, že jestli to nepřijme hodí ho holubům (velice krutý trest, spočívá v tom, že jste politi medovinou či jinou lepkavou tekutinou, poté je na vás naházeno zrní a poté proti vám pošlou holuby). Samuraj se zatřásl a jakmile byl starosta zase OK pronesl k němu.
„Dobrá, přesvědčil ste nás, ale potřebujem slyšet více.“
Starosta začal tím, že drak je vlastně ještěr s netopýru podobnými křídly chrlící oheň, ale tady ho elfka přerušila s tím, že ví jak vypadá drak. Potřebovali se dozvědět něco o tom ‚jejich‘ drakovi, ale Bučivoj jim nebyl schopen nic konkrétního sdělit. Nevěděl jak se jmenuje ani kde se usídlil, netušil jak je mocný ani jakými vládne silami. Při otázce proč chce drakovu smrt znejistěl, neustále pokukoval po dveřích jakoby se tam drak měl každou chvíli objevit a mumlal něco ve smyslu ‚dluh z minula‘. Bylo jasné, že z Bučivoje nic nedostanou.
„Takže to nakonec berem! A plácnem si na to!“ řekl Samuraj a když si uvědomil, že si plácnout nějak nemůžou vlepil starostovi velkou facku. „Dohodnuto.“
Bučivoj Zmetek, i když to byl pořádný kus chlapa, se otřesen ránou zapotácel a měl co dělat aby se udržel na nohou. Síla jakou byla facka vedena ho překvapila, alespoň za tu chvilku bolesti zjistil, že si na svůj delikátní problém najal ty správné lidi. Kretén, ale alespoň silný, pomyslel si starosta. Nepochyboval, že elfka je stejně nebezpečná jako její bratr.
„Pak tedy dohodnuto,“ řekl a v hlavě mu dunělo, „stavte se u mě zítra ráno, sepíšeme řádnou pracovní smlouvu,“ dokončil a otočil se k odchodu.
„Šéfe nemohl byste to za nás zacálovat?“ zavolal za ním Samuraj
„Připiš mi to na účet, ano?“ pronesl starosta k hostinskému
„Ale my tu ještě budem…“
Starosta se podíval na Světničku a ten přikývl.
***
Samuraj se probral s pocitem, že mu musí uvnitř hlavy bušit tisíce permoníků se svými malými warhammříky. Namáhavě ji zvedl a čelo měl celé otlačené od desky stolu na níž měl kebuli položenou. Promnul si oči a uviděl Írimë jak stojí na jedné noze, ruce má rozpřaženy a medituje.
„Ty krávo to musela být ale kalba,“ pronesl
Írimë otevřela oči. „Vypil si třicet piv a deset panáků ‚Polibku smrti‘ (99% alkohol). Už je skoro poledne, tak vstávej, protože nás čeká starosta. Pamatuješ si doufám, že jsme vzali práci??“
Samuraj znechuceně přikývl. Vidina toho, že se se svou kocovinou potáhne k nějakému drakovi se mu vůbec nezamlouvala. Rozhlédl se po místnosti a až na jediného zákazníka nebyl v hospodě nikdo. Osoba sedíc v protilehlém rohu byla zahalena v černém a jen oči dávali tušit někoho skrývajíc se pod šaty. Asi ženu. Upřeně sourozence pozorovala. Samurajec se zvedl k odchodu a neznámá udělal to samé. Samuraj se zarazil. Znovu se posadil a neznámá také. Zvedl se a ona s ním. Rychle si sedl a znovu se postavil, zahalená žena taky.
„Írimë mohla bys mi říct kdo to, do hajzlu, je?“
„To kdybych věděla, celou nos tu sedí a neustále na nás zírá. Pokoušela jsem se o ní zjistit více, ale bylo to jak hustit do šutru. Pořád mlčí! Myslela jsem, že si pro tebe přišla smrtka, ale když si se nakonec probral…“ sdělila suše elfka
Oba ji prozatím ignorovali a vydali se ke dveřím, neznámá jim v patách. Samuraj vzal za kliku a poté co vyšel ze dveří málem zakopl o opilce. Byla to další žena, kratší černé vlasy jí zakrývali část obličeje. Samuraj do ní kopl.
„To je hrozné ti otrapové! Ani to nedojde domů. Proč to chlastá, když to neumí?!?“ rozhořčil se
„Vypila toho stejně jako ty. Divím se, že máte stále ještě játra. Je to místní čarodějka.“
„Ty ji znáš?“ podivil se Samuraj
„Překvapuje mě, že ty ne, na to jak jste se k sobě včera měli…“
„Bylo něco?“
„Jen takové lehké flirtování. Hráli jste spolu kdo toho snese více, ale když se ke konci snažila čárymáryfukovat…“
„Říká se fakovat!“ přerušil ji Samuraj
„Ne, sloveso od slova čárymáryfuk je čárymáryfukovat!“
„Hmm, jak chceš…“
„Mno, tak když se snažila čárymáryfukovat aniž by věděla co vůbec dělá, rozhodla se raději vydat se domů. O vteřinu později si padl ty. Takže remíza,“ informovala Írimë
„Magič říkáš?“ Víš co, berem ji sebou, možná se bude hodit,“ řekl Samuraj, chytl čarodějku za kotník a táhl ji po zemi. Dům starosty nebylo vůbec obtížné najít, byl to ten nejhonosnější z celé vesnice. Jak by ne, každý z vyšších úředníků neřkuli politiků je svině hrabivá. Opilého mága pro jistotu nechali ležet před budovou. Podepsali řádnou pracovní smlouvu a dostali pět zlaťáků předem na nákup potřebného vybavení. Nejprve museli zajít ke kováři, neboť si Samuraj během bujaré noci ztupil obě katany a ty byly okamžitě postiženy penalizací -4 THAC0. Samuraj odmítl s takovými šmejdy bojovat a Írimë nakonec souhlasila uvolnit část zálohy za nabroušení. Když vstoupili do obligátně vybavené kovárny, kde bylo horko jako kráva, uviděli svalnatého muže jak se dohaduje s malým, ale vůbec ne roztomilým poníkem.
„Chendo kolikrát ti mám povídat, že ti žádný meč neprodám!“ zlobil se kovář
„Mečík…“ prosil poník
„Ne!“
„Dýku…“
„Ne!“
„Kudličku…“
„NE! A neotravuj, mám tu zákazníky!“ ukončil debatu kovář
Samuraj k němu přistoupil a sdělil mu svůj požadavek, poník mezitím smutně odkráčel. Katany byly po chvíli opět ve skvělém stavu. Čtyři zlaté v háji. To Írimë hrozně dopálilo, protože přes moc sepsala seznam věcí, které by mohli potřebovat a na 6 pochodní, čtvrtku oleje, křesadlo, dvousáhový provaz, kladívko, 30 hřebíků, 40 šípů, několik listů pergamenu, léčivé lektvary a menší balistu jim zbýval jediný zlaťák. Samuraj navrhl aby ho propili a Írimë, když to slyšela ze zlosti kopla do stále ještě spící čarodějky. Ta se s trhnutím probrala a když ji Samuraj nastínil situaci a sdělil jí, že se stala součástí skupiny jdoucí na draka, snažila se předstírat nevědomí. Ovšem to jí ani náhodou nepomohlo, Írimë ji odnevědoměla dalším rázným kopancem. Dvě hodiny do ní museli hustit než se svou účastí na výpravě souhlasila. A to teprve poté co jí Írimë řekla, že by z toho mohly kápnout docela slušný peníze na nějakou tu kalbičku. Byla to Rumová Pralinka, Alkoholomancer. Nálada v družině okamžitě stoupla s vědomím, že do svých řad získali mága. Jenže to netušili, že Pralinka byla kdysi (přesněji tři dny po nástupu) vyhozena z magické univerzity pro svou rebelantskou snahu vytvořit nový obor čarování, založený na tvrdém alkoholu. V chlastu se opravdu skrýval magický potenciál. Naneštěstí úspěšné seslání alkoholického kouzla spočívá v kombinaci přesného vyřčení složité magické formule (něco jako: Ulvux nyidray in dhial altrawhyldthn duielm s velkým důrazem na intonaci…) a minimálně tří promilí (to platí pro základní útočné kouzlo Poblij) alkoholu v krvi. Ta formule se pak říká docela blbě. Proto je Pralinka jediný Alkoholomancer na světě. Z výše uvedeného vyplývá, že úplně na nic, ale to ostatní nevěděli. Čarodějka je na chvíli opustila, aby si doma mohla sbalit svou výbavu.
S přispěním trošky toho elfího šarmu se jim podařilo nakoupit vše potřebné na dluh. K Írimininu seznamu si ještě Samuraj vyřval karton cigaret a sud piva. Jenže tady narazili na problém: sama se ta halda věcí opravdu k drakovi nedostane. Osud jim však do cesty přivanul poníka, kterého prvně potkali u kováře. Ostýchavě přistoupil k sourozencům a s nervozitou v hlase pravil.
„Vesnicí se rozletěla zpráva, že se chystáte na toho přerostlého netopýra…“
„Sakra! Starosta tvrdil, že je to drak, si ho asi podám!“ zaklel Samuraj
„Jasně, drak,“ pokračoval poník, „ta obrovská mrcha! Hele rád bych mu nakopal prdel, mám s ním totiž nevyřízené účty. Kvůli němu sem přišel o domov…“
„Bratře podívej na toho nebohého poníka,“ spustila Írimë, „zoufalý, se strachem v očích přišel prosit nás o pomoc. Zákeřná dračí stvůra přiletěla v temnotě a její dech proměnil noc v den. Spalující žár zničil poníkův domov!“
„Co to potíš??? Prostě jak sem ho uviděl, tak sem tak zesral svou stáj, že se tam nemůžu vrátit,“ usadil Írimë poník, „Navíc jak vidím máte hafo věcí, které vám můžu nést. Jmenuju se Chenda, the Semolina a nabízím své služby!“
„Hmmm to je sice hezké, ale máš nějaké doporučení?“ zeptal se Samuraj
„Víte kdo byl můj prapraprapraděda?“
„Vůbec.“
„Vilík!“ vyhrkl ze sebe poník
„Ten ze Včelky Máji?“ ptala se Írimë
„Ne, ten z Pána Prstenů!“
Írimë se nechápavě podíval na svého bratra, ale ten jen pokrčil rameny.
„Pomáhal nést Jeden Prsten do Mordou,“ snažil se je Chenda navést na správnou stopu
„Jenom jeden? Tož to se moc nepronesl…“
Poník tušil, že tudy cesta nevede, tak vytáhl ze své hřívy několik lehce pokrčených pergamenů.
„Tady mám doporučení od Kiliho Třpytky. Napsal: Supr poňyk.“
„Toho neznáme,“ řekli jednohlasně sourozenci
„Tak tady od Slavuše Koroptvy, potulného rytíře, nesl sem jeho vybavení až do Skorsku.“
„Toho taky ne…“
„Kelvem Tyrask? Stěhoval sem mu minulé léto nábytek.“
„Negativní.“
„Hraběnka Enilva? Ta byla ze mě tak unešená, že mi nabídla místo dvorního poníka. Je to tu napsané!“
„Nic nám to jméno neříká.“
Sakra, jak vás mám přesvědčit když nikoho… Počkat!“ zarazil se Chenda a do tváře se mu vlil úsměv od ucha k uchu, „tady mám ocenění Poník roku v kategorii Samec od Asociace Nezávislých Poníků,“ triumfoval
„Tak to zní celkem přijatelně, ale tu organizaci neznáme. Bohužel, konkurzem si neprošel, ale nevěš hlavu, příležitostí se všude skrývá plno…“ ukončil diskuzi Samuraj a Chenda měl co dělat, aby se nerozbrečel. V tu chvíli však do krámku vstoupila Pralinka, která viditelně už stačila oslavit své přijetí do družiny, protože narazila do blízkého sloupku a rozplácla se na zem.
„Pralinka!“ vyrazil ze sebe Chenda, „ta vám určitě řekne jak skvělý a úžasný poník sem! Těch nocí co sme propili, co my se spolu nablili…“
Když se jejich novému mágovi podařilo dostat na nohy, došel až k nim. Chenda se snažil upoutat na sebe pozornost máváním kopyta. Povedlo se mu to.
„Nazdár Chendo!“ pozdravila poníka Pralinka a ten důležitě pokynul v odpověď
„Znáš ho?“ optal se Samuraj
„Mnó jiště! Těch nocí co sme propili, co my se spolu nablili…“
„Sem to řikal,“ ucedil Chenda
„A můžeme mu věřit?“
„Chendovi? Ani náhodou! To je taková svině, že se až divím, že je to poník. Ale dá se skvěle využít. Něco unese, něco prozkoumá a když tak ho použijem jako živý štít, ne?“
Írimë koukla na svého bratra a ten ji odpověděl pohledem ‚Je mi to jedno, ale krmit cigárama ho nebudu!“
„Dobrá,“ rozhodla Írim, „co si žádáš za své služby?“
Chendovi se vzrušením zježila srst. „Sehnali by ste mi meč?“
„Myslím, že až prokážeš, že si ho zasloužíš, tak to nebude problém,“ řekla elfka
„Tak tím ste si získali mou věrnost!“ přísahal poník
***
Zahalená postava, která se k nim přidala v Prázdném Měšci je neustále následovala. Nepomohlo když po ní házeli kamením ani když ji Írimë těsně k nohám střílela šípy (nadávala přitom proč že to nemůže naprat do ní, neboť si snižovala accuraci). Pro svou mlčenlivou povahu, nejasnou minulost, přítomnost i budoucnost jí začali říkat Unknown. Tak se společnost rozrostla již na pětičlennou… tedy šestičlennou pokud počítáme i Pralinčina mazlíčka – želvu Rozárku (mezi její zvláštní schopnosti patří jednou za čas proměna v Ninju Želvu. Moc Ninji závisí na výběru jednoho ze čtyř Avatarů – Danoneho, Mikhailova, Raflathea, Legonarda). Teď jim zbývala už jen poslední věc, aby se mašina jménem dobrodružství rozjela: někdo, kdo by jim řekl kde toho svého draka vůbec najdou. Každého kolemjdoucího (dva lidi) zastavovali a ptali se. Nikdo jim však nedokázal pomoci. Několik hodin uplynulo a nastal večer. Družina se utápěla v beznaději stojíc kousek od břehu. Když se na obloze objevili první hvězdy, zoufalá Írimë k nim zvolala.
„Elbereth Gilthoniel! Rozsvětitelko hvězd! Tvá služebnice Tě pokorně žádá, pomoz nám!“
Jenže se nic nestalo. Voda šplouchala, hvězdy svítili a Chenda se nudil.
„Asi už spí,“ sdělila Írimë, „vždyť už je noc…“
Už už se chystali k odchodu, najít si nějaké teplé místečko a přespání, když se kousek od nich na břeh vynořila nějaká postava. Namáhavě se dobelhala k blízké zídce, opřela se o ni a hluboce oddychovala. Jelikož hvězdy tu noc mocně zářili, i na těch 10 sáhů poznali, že se jedná o muže. Měl mladý obličej a krátké hnědé vlasy. Byl docela hubený a na sobě měl hnědý háv. Írimë se otočila ke zbytku.
„Elbereth nás vyslyšela,“ řekla a poté v čele skupiny přistoupila k cizinci.
„Zdravím tě Maio! Tak si nakonec dorazil.“ přivítala připlavšího
„Jak dorazil???“ odvětil naštvaně neznámý
„To já tě tu povolala…“
„A proč si to sakra udělala?“
„Musíme se dostat k jedné dračí sluji…“
„Jaká dračí sluj? Co to meleš ženská? Kde to vůbec sem? Mezigalaktický navigátor se úplně ucvikl, nedokáže lokalizovat mou polohu a háže mi samé fatal errory!
„Jsi na pobřeží Albenu, přesněji ve Vidlákově. Já jsem Írimë a toto jsou mí společníci. Chystáme se zabít jednoho draka a ty bys nám měl ukázat jak se k němu dostaneme.“
„Hele, nevím nic o nějakém blbém drakovi. Nevím co ste za bandu a je mi to upřímně jedno. Pěkně sem si to kalil s kámošem v naší hospodě, když mě na hajzlu vcucla mušle a hodila mě na nějaký debilní ostrov, všude samá zasraná voda. Tak sem čtyři dni plaval k tomuhle vyjekanému pobřeží. Sem fakt maximálně vytočený, takže jestli si mě sem dostala, tak mě laskavě hoď zpátky. V hostě mi totiž stojí pivo a jestli mi ho ti parchanti vypili, tak si ho hezky zaplatíš!!!“
„Nemůžu udělat vůbec nic, jsi tu z vůle Elbereth!“
„Tak ať to udělá ona!“
„Jsi tu, protože tu máš být a odejdeš až bude čas odejít!“ zařvala Írimë a poté se hádka přenesla do roviny vražedných pohledů. Neznámý nevěděl, jestli se má nad absurdností té situace vztekat či brečet. To už k němu ale přišel Samuraj.
„Já sem vůdce téhle skupiny,“ řekl a zbytek se na něho tázavě podíval kdeže vzal toho vůdce, Samuraj však pokračoval, „dovol, abych zhodnotil tvou situaci: Si v prdeli. Jak říká sestra, si tu abys nám pomoh, takže navrhuju to udělat a ono se to na konci nějak vsákne.“
„Vy tvrdíte, že jediný způsob jak se dostat domů je pomoct vám?“
„Přesně tak!“
Cizinec chvíli váhal, ale nakonec souhlasil, co jiného mu zbývalo. Společnost se dala do jásotu… teda kromě Unknown, která mlčela. Pralinka při této sváteční příležitosti otevřela flašku a sama ji sobecky vykalila.
„Jak se jmenuješ?“ optal se Samuraj
„Ljúk Skajvókr, Rytíř Jedi.“
„Kdo sou Džedájové?“
„Mno, abych to nějak vysvětlil, na začátku, kdysi dávno, sme si řekli, že by bylo fajn vytvořit skupinu , která by bojovala proti tomu šmejdu co se válí všude po vesmíru. To víte, situace pro nás nevypadala příliš růžově. Já na pracálu, otec na pracáku, Mistr Soda platil šílené alimenty, Abdul van Kenabdul splácel hypotéku a Han Věčně Sólo trpěl napoleonským komplexem. Celou kampaň, které sme dali krycí jméno Hvězdné Války, sme vyhypovali. Dokonce sme si pořídili takové super silné baterky jako zbraně, ale málem nám celý podnik zkrachoval na nezájmu okolí. Tak sme vyslali jednoho našeho kámoše, Jirku Lukáše, do minulosti a on o nás natočil propagační film. Ten, když se dostal až k nám, způsobil v celé galaxii paniku gigantických rozměrů a zakázky se nám hned hrnuly. Za peníze Republiky můj otec Dark Vandrák vystavěl obrovskou hospodu, kde chlast teče proudem a holky nemaj co na sebe. Pojmenovali sme ji Hvězda Smrti a jakože je to totálně devastující zbraň a jakože my sme ti jediní kdo ji dokáže zničit. Aby to vypadalo věrohodně, tak Mistr Soda vymyslel takové fajn kouzla Světlé a Temné strany Síly. Celé je to taková konspirace, jejímž jediným účelem je vytřískat z Republiky co nejvíc peněz. Otec navíc zbouchnul jednu z důležitých osob Říšského Senátu, takže Aminedala v tom jede s náma. Docela good byznys. Jen nevím jak to tam kluci beze mě teďkonc zvládnout… Ale dost řečí, kdo ste vy?“
„Takže,“ spustil Samuraj, „mě říkají… ehm… é... Kontrolní otázka pro Pralinku! Schválně, jestli víš jak se jmenuju.“
„Samuraj, vole,“ ucedila čarodějka
„Jo, máš recht. Jen sem tě zkoušel, prece jen si tu nová..“
Vůdce začal s představováním jednotlivých složek skupiny.
„Takže já sem Samuraj vole,“ řekl a podal Ljúkovi ruku, „tohle je má sestra Írimë a pokud bys měl o ní zájem, tak ti musím říct, že nemáš šanci, bo už chodí s jedním klerikem…“
Írimë se na svého bratra zahleděla pohledem vysokoúrovňového fireballu.
„Díky, nechci,“ sdělil pohrdavě Ljúk Skajvókr
„Tak nic, no. Toto je v celé své kráse naše kouzelnice Pralinka, dívčím jménem Rumová.“
Čarodějka obdařila nového člena zářivým úsměvem, zmínka o Hvězdě Smrti ji nebývale nadchla.
„Tohle,“ pokračoval Samuraj, „je Unknown, nevíme o ní zhola nic, je záhadná jak trik se špičatým kloboukem…“
Neznámá na pozdrav typicky zamlčela.
„A dostáváme se k poslednímu, ne však užitečností, našemu, tjadá, poníku Chendovi!“
Chenda vystřihl pózu hodnou vítěze vietnamské Hvězdné Pěchoty v jejich soutěži Cete bit Suprstar?
Rytíř Jedi si ho nedůvěřivě změřil od hlavy k patě.
„Na co tak vejráš?“ vystartoval poník
„Říká ti něco Incident na Vatu?“
„Co je incidentnavatu?“ podivil se Chenda
„Hmmm, čtu ti ve tváři…“
„Kurva, kterej hajzl mě pomaloval fixkou?“ zuřil Chendouš
„Ale to se jen tak říká,“ upřesnil Ljúk, „čtu ve tvé tváři upřímnost, chápeš? Máš štěstí, že to šlo mimo tebe.“
„Mohl bys to upřesnit?“
„Jednoho dne se všichni poníci v Galaxii zcvokli a začali zabíjet své pány, plenit města a znásilňovat. Vedl je poník, kterému jeho majitel říkal Zmrde. Shromáždil armádu dvou set miliónů poníků a dobyl planetu Vatu. Tam se jim postavil milión droidů a protože to byla dobrá šance jak se ještě více zviditelnit, do všeho sme se zapletli i my, Rytíři Jedi. Následoval masakr, blastery umlčeli většinu rebelantů dřív než se dostali na dosah svých kopyt. Vyhráli sme 199 999 999 : 0. Zmrdovi se podařilo z Vatu uprchnout ve svém křižníku Ponik One. A od té doby po něm není ani vidu ani slechu, stal se nejhledanějším teroristou vesmíru. Jen škoda, že všichni ví jak vypadá… Mno nic… Tohle je v kronikách zapsáno jako VVVPKJ – Velké Vesmírné Vyvraždění Poníků Kromě Jednoho.“
Chendovi nad strašným osudem jeho soukmenovců běhal mráz po zádech. Ostatním to bylo, jak vidno, šum a fuk. O „pár“ poníků méně či více, no matter. Soustrastné ticho, které vyluzoval Chenda, přerušila až slova vůdce.
„No jo, Ljúku, ale na rytíře si nějak málo vyzbrojen, nemyslíš? Na, pučím ti tady tuhle svou dýku,“ řekl a podával Jediovi zbraň a aby si šplhl, dodal, „je to má nejmilovanější zbraň, už jako malý kluk sem s ní zabíjel, věz tedy, že ti tímhle aktem prokazuji přátelství nejvyšší míry, opatruj ji jako by si s ní ty zabíjel už od dětství…“
Dýka, nebo spíše tupý, zrezivělý kus kovu, nebyla zbraní válečníka Ljúkova formátu. On měl tu svou.
„Však sem vám říkal o našich světelných baterkách, ne?“ řekl Ljúk a vytáhl věc, která vypadala jako úplně obyčejná baterka. Jenže jen vypadala. Ljúk Skajvókr zmáčkl čudlík ‚buton‘, ozvalo se džúúúin a Jedi držel v rukou dosti nakopaný…
„…světelný meč Světelňák,“ osobně informoval Ljúk, „Několik tisíckrát sme zhustili kužel světla baterky tak, aby se dala použít k mordování. Ani by ste nevěřili, co to ten meč všechno dokáže… Plus pětková zbraň, vypůjčil sem si ho od Mistra Sody. Ten bude ale naštvaný až to zjistí…“
Samuraj se zahleděl na dýku.
„Hmm, stejně sem ji chtěl vždycky vyhodit…“ řekl a hodil dýku do vody.
„Fakt dík,“ smutněl poník, „mohl si ji dát mě…“
„Ty svoje dostaneš až prokážeš, že si to zasloužíš!“ upozornil ho Samuraj
Když Ljúka dostatečně vyzpovídali se znenadání ozvala Írimë.
„Bratře?“
„Sestro?“
„Kde jsi přišel na to, že jsi vůdce? Nevzpomínám si, že bychom tě na něho pasovali…“
„Hele, vidíš tu jizvu?“ dotázal se Samuraj a ukazoval si přitom na tvář, „Protitanková střela, pěkná bestie. Přiletěla a hnedka byla zase pryč. Avšak stačila mi zasadit tenhle zákeřný úder… Takže když sem přežil střet s hrozně rychlým nepřítelem, nemyslíš, že bych si vůdcovství zasloužil?“
Ljúk při zmínce o Samurajově ‚souboji‘ jen uznale pokyvoval hlavou.
„Si první člověk,“ spustil, „který přežil střet s protitankovou střelou a ta dokáže divy! Navrhuju, aby Samuraj byl skutečně vůdcem…“
Írimë taktéž nakonec hlasovala pro bratra, Pralinka se přidala, neboť si hned ze startu nechtěla dělat nepřátele, Unknown mlčela a mlčení znamená souhlas. Jen poník Chenda mručel.
„A proč by vůdcem nemohla být Unknown? Když už pořád mlčí, tak ať k nám taky k něčemu je, ne?“
Nakonec byl vůdcem zvolen stejně Samurajník. Unknown dostala funkci květinářky v družině. Poník Chenda byl spokojen, Unknown tu teď nebyla úplně zbytečně. Zkontrolovali si své vybavení. Vše nasvědčovalo tomu, že je všechno v pořádku.
„Můžem vyrazit, dobrodružství začíná!“ vykřikl nadšeně Ljúk
„Ale to-to-to-to sem měl říct já,“ poznamenal Samuraj
„Tak to řekni…“
„Tjádydádydádydá… To je konec, přátelé!“
Samuraj byl evidentně hodně mimo.
„Cože, snad začátek, ne?“
„Dobrodružství začíná právě teď!“ křikla Írimë
Nic se nestalo. Hvězdy svítili, voda šplouchala a Chenda se nudil.
„Myslím, že je to právě na vůdci, aby to odstartoval…“ hádala Pralinka
Když to Samuraj slyšel schválně zdržoval. Vytáhl cigárko a neuvěřitelně pomalu potahoval. To, že na něm závisel osud celé družiny si zjištně vychutnával.
„Můžeme vyrazit. Dobrodružství začíná právě… … …TEĎ!“ řekl konečně
Ve 22 hodin, 46 minut, 11 sekund, 12. Vedrenu 937. roku, oficiálně začíná dobrodružství družiny, která má změnit tvář světa. VYRAZILI!!!
Castingem nám teda nakonec prošli :
SAMURAJ
Pohlaví : Muž Věk : 22
Rasa : Člověk Specializace : boj na kataní způsob
Zvláštní znamení : Na pravém líci má škrábanec, aby vypadal drsně! On sám tvrdí, že je od protitankové střely. Většina družiny bohužel neví co to je, takže mu to všichni, vyjma Jedie, děsně žerou. Musím říct, že ANI Samuraj sám neví co to protitanková střela je, ale připadalo mu to jako COOL slovo.
Je to vůdce družiny. Moc se o něm neví. Je tajemný jako tajemnost sama. Málomluvný-za něho mluví machroviny s jeho katanami. V boji na meče na něho moc lidí nemá, prostě ten typ člověka, kterého chcete mít při sobě když vám jde o držku. Vlastní trubičku se záhadnou směsí.
LJÚK SKAJVÓKR – Rytíř Jedi
Pohlaví : Muž Věk : neřekne
Rasa : Člověk Specializace : světlá strana Síly
Zvláštní znamení : světelný meč „Světelňák“ +5, +2k8 zranění popálením, nositel imunní vůči jedům a nemocem. Jediný ví co je to protitanková střela.
Díky nekonečné nepravděpodobnosti se dostal o několik světelných let dál, než původně předpokládal. Navíc 200 miliónů let dozadu („Zasraný cestování v čase.“) a navíc na ostrůvek o poloměru 2 sáhy uprostřed širého moře. K pevnině to bylo přibližně 138,78 mil („Co jsem komu udělal?“). Jakmile doplaval do nejbližší civilizace, najala ho družina, aby jí dovedl k dračí sluji („Ale já jsem cizinec.“).
RUMOVÁ PRALINKA
Pohlaví : Žena Věk : asi 20
Rasa : Půlelf Specializace : kouzla ze sféry alkoholu
Zvláštní znamení : její kouzla vyžadují přesné dávkování alkoholu, které se však Pralince zatím ještě nepodařilo vychytat a vždy ho přežene, takže družina musí většinou najít nějaký jiný způsob jak se s problémem/situací/věcí vypořádat. (Mrakoplaš 4EVER!)
Jak se k družině dostala je jí záhadou. To si tak člověk (v jejím případě půlelf) jde domů z kalby a ráno se probudí na začátku strastiplné mise. Chlastá. Hrozně chlastá. Má s sebou plno různobarevných flakónků s nápisy: „RUM“, „FERNET“, „VODKA“, atd. Ovládá kouzla jako Mocné Slovo: Ožer, Ranní kocovina či Alkoholická Metakriplóza.
PONÍK CHENDA
Pohlaví : Samec Věk : 5 poníkovských let
Rasa : Konikus Ponikus Specializace : nosič, občasný průzkum
Zvláštní znamení : mluví, mluví sprostě, mluví ze spaní, mluví i pod vodou, mluví když není tázán
Neocenitelný pomocník a kamarád družiny. Plánuje, že si za peníze utržené z dobrodružství koupí meč! Je úplně blázen do mečů. Ve stáji má pověšeno mnoho plakátů právě s meči. Tvrdí, že jeho prapraprapraděd byl Vilík, který pomáhal nést Jeden Prsten do země Mordor, kde se snoubí šero se šerem.
ÍRIMË – the elven sniper
Pohlaví : Žena Věk : 2000 let
Rasa : No co asi? Specializace : head shots
Zvláštní znamení : špičaté uši
Nevlastní sestra Samuraje. Co ta umí s lukem/Ljúkem (a nejen s ním……………………………….…..myslím, že na domyšlení jsem dal dost místa…no dobře, tak ještě chvilku…………………………..to stačí! Vlastní speciální luk elitních elfích lukostřelců, navíc upgradovaný o optiku, laserový zaměřovač, tepelné navádění šípů a tětivu z hvězdného svitu (na černém trhu se dá dneska sehnat cokoli). Tuhle holku radši nenasrat.
UNKNOWN
Pohlaví : podle objemnější hrudi by se dalo usuzovat že žena, ale kdo ví…
Rasa : N/A Věk : N/A Specializace : N/A
Jak se ke družině dostala neví vůbec nikdo. Prostě přišla a následuje družinu jako stín. Je celá zahalena v černé, jen oči má nezakryty – takový muslimský styl oblékání. Promluví jen při velmi zvláštních situacích.
Jak už bylo řečeno, družina dostala zakázku, na jejímž konci má být zabit drak. Odměnou jim budiž 10 zlatých (5 zlaťáků předem, 5 po dokončení úkolu). Chenda sice namítal, že 10 zlatých je za draka nějak málo, načež mu Samuraj odvětil, že jsou teprve na druhé úrovni, takže se to s těmi penězi nesmí zatím přehánět. Navíc Chendu ujistil, že svůj meč stejně dostane a pokud bude hodný, tak i nějaký hudební nástroj, (všiml si totiž, že si Chenda v hřívě schovává fotku světoznámého barda Hair Dylina i s podpisem) to Chendu, alespoň prozatím, uspokojilo. Když nakoupili všechno potřebné vybavení (lano, křesadlo, kladivo a hřebíky, pochodně, šípy pro Írimë a cigárka pro všechny), najali zrovna připlavšího Ljúka Skajvókra, aby je dovedl k dračí jeskyni. Cesta pod jeho velením trvala rovných 10 let a přitom stačilo jen přejít kopec za městem, údolím jít dvě míle a u cedule „DRAK TAM“ zahnout právě TAM. Ale Ljúk to bral přes lesy, hvozdy, řeky, jezera, pohoří, pláně, louky a stráně, království i republiky a tak se nám výlet trošku prodloužil. Během této nebezpečné pouti družina vraždila všechno, co znamenalo alespoň 1XP (experience points – chcete-li zkušenosti). Jejich krvelačnými zbraněmi umírali skřeti, hobité, právníci, babky kořenářky, dedečci hříbečci a všechno, co nebylo tak rychlé, aby se okamžitě vzdálilo. A všechno co tak rychlé bylo, stejně dohnaly Iriminy šípy. Poslední, co tito zdrhající ubožáci slyšeli, bylo vítězoslavné „HEAD SHOT“ linoucí se z úst snipera. Poté co zbavili veverčí kolonii její královny-despoty, pro jistotu i se všemi jejími poddanými a vším co veverku, byť jen vzdáleně, připomínalo (tj. křečci, sysli, bobři, myši, krysy, atd.), všichni postoupili na další úroveň. Chenda opět namítal, že když už jsou na té třetí úrovni, tak mohli za toho draka dostat tak o 5 zlatých víc, takže Samuraj musel slíbit, že mu sežene i lupeny na Dylinův koncert. A poník si mnul kopyta; ještě chvíli bude takhle otravovat a všechny utržené peníze z dobrodružství půjdou do jeho kapsy.
Za rozbřesku jednoho letního dne se jim konečně podařilo dorazit na konec své cesty. Před očima jim vyvstanula nevábně vyhlížející jeskyně.
„Na to, kolik musí mít ten drak prachů, ji mohl trochu zkrášlit,“ spustil Samuraj, „Komu se potom chce lézt do tak hnusné jeskyně.“
„Možná proto vypadá tak hnusně,“ bystře postřehla jeho nevlastní sestra.
„No jasně, aby sis k tomu neřekla svoje, že jo?“ oponoval jí vůdce, „To mi musíš kazit moji vůdcovskou řeč?“
„Já jen chtěla…“
„Přece se tady nebudete hádat!“ vložil se do toho Jedi.
„Nemohl by ze mě někdo sundat všechno to vybavení, plís, už mě bolí záda,“ prosil Chenda.
A tak všichni pomohli poníkovi od břemene jež nesl a po chvíli se opět ozval Samuraj: „Takže lidi, kdo tam půjde první?“
Ticho
Stále ticho.
Po hodině ticha se ozvala mágyně.
„Já bych navrhovala,“ navrhovala Pralinka, „Kámen – Nůžky – Pergamen, co vy na to?“
„DsOuBpReÝr nápad,“ Chendovo super skoro zaniklo ve jednohlasném dobrý. Hold, Chenda musí mít vždy něco extra.
KÁMEN –
…všichni se pekelně soustředili…
– NŮŽKY –
…ještě pekelněji…
– PERGAMEN!
Samuraj se ujal role soudce: „Takže, všichni máme pergamen a jen Chenda má kámen.“
„Já nemám kámen! Zkus si s tím kopytem udělat pergamen, to nejde!“, bědoval poník.
„Dobře, tak nám řekni co chceš dát a pojedem ještě jednou.“
Chenda: „Pergamen!“
KÁMEN – NŮŽKY – PERGAMEN
Samuraj se opět jal soudcovat, evidentně se mu to líbilo: „Všichni máme nůžky a Chenda, jak jste všichni slyšeli chtěl pergamen. Chendo je to jasné…“
Chenda: „Prosím, prosím, smutně koukám, ještě jednou, já se teď nějak nesoustředil, tentokrát chci nůžky!“
„Dobře, ale abys věděl, děláme to jen proto, že jsi kámoš.“
KÁMEN – NŮŽKY – PERGAMEN
Chenda pomalu otevřel jedno očko, potom druhé…
Samuraj na vrcholu blaha: „Chenda nůžky, ostatní kámen.“
Bylo vidět, že poník zesmutněl, protože komu by se chtělo jít jako prvnímu. Mě teda ne. A ty nemachruj, tobě by se taky nechtělo!
Írimë se chudáčka poníka zželelo a proto řekla: „Chendo, já ti to tam ponejprv vystřílím a když se na to pak ještě rozběhneš…“
Jak řekla, tak i udělala. Ozvalo se: SVIS, SVIS, SVIS, SVIS.
„…tak pokud tam něco bylo, tak už je to mrtvý…“
„…a pokud tam byl někdo důležitý, tak už je taky pod kytkama,“ narážel Samuraj.
Írimë po něm hodila spalující pohled, ale to už si Chenda odměřoval od ústí jeskyně 10 sáhů na rozběh. Stále si mumlal něco ve smyslu „Jak to jen dělají“. Jo, pokud vás zajímá co zrovna teď dělá Unknown, tak musím říct, že stojí a je ticho. Ale zpět k našemu průzkumníkovi, ten se zrovna otočil a pohlédl do děsivého chřtánu jeskyně, zvoucího ho do svých útrob. Nadechl se. Vydechl.
„Můžeš při tom i zemřít,“ řekl Ljúk a náhle na tváři ucítil něčí pěst. Byla to pěst Pralinky.
„Ty vole, proč mu to říkáš???“ zašeptala.
„Jako jestli při tom exne, tak chci mít čistý svědomí, že jsem ho varoval,“ zněla odpověď.
Chenda se však nedal zastrašit, od dob Vilíka tu tak statečný poník nebyl. Nadechl se. Vydechl. Rozběhl se. 9 sáhů, 8 sáhů, 7 sáhů. Chendovy kopýtka se rozkmitaly do smrtelného kmikotu. 6 sáhů, 5 sáhů, 4 sáhy, a sakra, už jen 3 sáhy, 2 sáhy, jeden a Chenda se ztratil ve tmě jeskyně. Dvě vteřiny nebylo slyšet nic, poté se ozvalo hlasité BUCH! a hned potom AUUU!
„Do prdele, jsou tu dveře,“ sténal Chenda.
Celá kompanie se rychle dostala k poníkovi. Skutečně tam byly dveře. A byly masivní. A do, pravděpodobně javorového dřeva, byly zabodnuty 4 elfí šípy. Samuraj se uchechtl.
„Drž hubu!“ rázně ho uzemnila Írimë, náhle ji však zaujal nápis nad těmi dveřmi. Stálo tam: „PRESS ENTER OR KLIKA TO BEGIN A MISSION“
„Co to je?“ zeptala se Pralinka a přímo zírala na nápis.
„Pokud já vím,“ ozval se Samuraj, „tak přes jazyky jsou tady mágové a ...“
„Hele co jsem našel,“ skočil mu do řeči Chendouš a už v tlamě nesl podivnou bílou věc obdélníkového tvaru. Taková tabulka s písmeny které po přečtení nedávaly vůbec smysl.
„Fuj, škaredý pejsek!“ řekla Írimë, „dá to z pusinky, no dá.“
Chenda tu věc vyplivl a tázavě se na snipera podíval: „Si něco hulila, či co?“
V tom se do toho vložil Ljúk: „Tak tomu se u nás říká klávesnice a pokud se nemýlím tak tady stačí zmáčkout Enter a ty dveře se otevřou.
Zmáčkl Enter. Mýlil se. Asi proto, že klávesnice nebyla zapojená.
„Ta klávesnice není zapojená,“ řekl.
A ani nemohla být, protože z ní nevedl žádný kabel.
„Nóóó, ona ani nemůže být zapojená, tady není žádný kábl,“ dodal vzápětí.
„A co takhle zkusit klasicky kliku, hmm?“ zapojil se Chenda.
„Ty budeš asi velký magor, že jo?“ obořil se na něho vůdce, „My jdeme na nabušeného draka a do jeho sluje se dostaneme trapně, jednoduše a klasicky klikou. V tom musí být nějaká jiná čertovina. Kdybychom aspoň dokázali přeložit ten nápis. Pralinko ty seš pěkně na hovno čaroděj. Co si dělala když ste brali cizí jazyky?“
„Chlastala…“ odpověděla Pralinka a oči jí jiskřili. To vůdci stačilo.
„Co počkat než ty dveře zhnijou?“ zazněl nápad z úst Jedie
Tak strávili několik hodin tím, že čekali až dveře zhnijí. Ani po pěti hodinách nic.
„Neopálíme ty dveře dynamitem?“ řekl opět Jedi
„Tak na ten nezbyly peníze…“ zhatila Ljúkovi plány Írimë
Samuraje to přestalo bavit.
„Nevím jak vy, ale já jdu domů“, netrpělivost vůdce podtrhla morálku celého mužstva, tří žen a jednoho poníka. Všichni se otočili od ústí jeskyně. A odhodlaně se vydali úkol nesplnit.
Editor: Nemyslíš, že jsme to trochu posrali?
Autor: Můžu já snad za to, že jsou to volové a tu kliku nezkusili?
Editor: A co Deus Ex Machina?
Dveře se jakoby nějakou nadpřirozenou silou samy otevřeli. A všichni se dali do jásotu. Málem bych zapomněl, Unknown stála a mlčela, tak, když opět dostala trochu prostoru, Pralinka vzala za kliku.
Objevil se obrovský nápis LOADING...
***
První otevřel oči Jedi. Byl sám. A sakra…, pomyslel si
Potom procitla Írimë. Nikdo nikde. Hmmm, sem v pěkný kaši, řekla si v duchu
A Samuraj otevřel oči zrovna……….teď. Ostatní byli pryč. Kurva kde to sem!? zaklel si pro sebe
Chenda, Pralinka a Unknown se probrali současně. Každý. Chenda: Zmrdi!, Pralinka: Do prdele!, Unknown: Ticho. Byli odděleni. Nikdo se ani neodvažoval pohnout z míst kde stál. Kde jsou ostatní? proletělo každému hlavou. Nakonec po nekonečných deseti vteřinách strachu zařval Samuraj:
„Jestli je to ňáká past, šmejdi, tak vás nakopu do prdele!!!“
„Ty vole tys nás ale vylekal!“ ozvalo se sáh od něj
„To ste vy? Identifikujte se!“
„Ljúk Skajvókr.“
„Írimë.“
„Rumová Pralinka.“
„Chenda.“
Ticho
„A kde je Samuraj?“ zeptal se zděšeně vůdce, „aha to sem já,“ dodal s viditelnou úlevou v hlase, „takže sme tu všici, dejte mi chvilku ať můžu vydýchat to, že sem se kurva málem ztratil. Uf, sem ready. Nemá někdo nápad jak se z téhle šlamastyky dostanem?“ Nastalo hrobové ticho.
„Ano, Unknown, chtěla si něco říct?“ zeptal se Ljúk
Ticho
„Aha, chápu.“
Popisovat ticho následující hodiny by bylo trochu nudné a zabralo by docela dost místa, tak to zkrátím jen na: Hodinu bylo ticho. Najednou se však ozvala Írimë.
„Ljúku, ty hovado, dej IHNED ze mě ty svý nadržený pracky!!!“
„Ehm…,“ řekl Ljúk, „já je mám podél svýho těla…“
„CHENDO???“
„Vůbec,“ dementoval volaný, „já mám přece kopýtka…“
„Čí sou to teda pracky?“
„Moje.“ řekl tajemný hlas
Teď se do toho vložil vůdce, vytočený tím, že si někdo dovoluje tak nehorázným způsobem šahat na jeho sestřičku: „Všichni kromě mě, Ljúka, Chendy, Írimë, Pralinky a Unknown hezky hlasitě a zřetelně řeknou svý jméno jinak tu někoho sejmu!!!“
„Georgius Cvrlikot,“ řekl tajemný hlas
„Aha takže pane Cvrlikot mohl byste…“ spustila Írimë
„Pro tebe Georgo, můžeš mi klidně tykat…“
„OKAMŽITĚ DEJ TY SVÝ PRACKY Z MOJÍ HRUDI!!!“
„Klídek pusinko, vždyť stačilo jen říci a…“ svou větu nedokončil, neboť ucítil něco odporně ostrého na té JEHO hrudi, takže raději kapituloval. Nastalo trapné ticho do kterého si Chenda trapně pískal. Chendův trapný pískot přerušil až Jedi.
„Tak Georgo a teď bys nám mohl říct co tady děláš a jaký to bylo, když…“
„Ty by si chtěl jednu schytat, že jo? A ty odpověz!“ řekla elfka a příkaz směřovala na Georga.
„Já se tu šel schovat před deštěm,“ odpověděl, „kdybych věděl kam se to dostanu tak radši zmoknu. Strávil sem tu v beznaději hodiny a hodiny. Potom sem se tedy odhodlal najít ty zasraný dveře. Tak si to tak tápu ve tmě, tápu a tápu a najednou, co se mi to nedostalo pod ruku… No a zbytek už znáte…“
„A jaké řemeslo provozuješ?“ optala se Pralinka
„No řekněme, že se zabývám činností, která by u jistých úřadů nesklidila moc nadšení. Jsem lupič. Každý zámek odemknu, každou past zneškodním, odepnu každou halenku, každou holku… no radši nic…“
„A taky trochu jebeš bardům do fochu…“ narážela Írimë
„Já se ti tedy moc omlouvám a slibuju, že už to nikdy neudělám!“
„Drž si svý ručky na uzdě nebo si to zodpovíš…“
„…jejímu klerikovi,“ dokončil za elfu Jedi
Docela hustou atmosféru prořízl vůdcův hlas: „Georgo nechceš se k nám přidat, jdeme na draka a párek obratnějších rukou by se nám hodil.“ A lupič souhlasil, poté co mu ovšem zaručili rovnocenný podíl na drakově pokladu. Ale pořád to nic neměnilo na tom, že byli stále ve stejném srabu jako na začátku. Po několika zamyšlených minutách situaci vyřešil, kdo jiný než ctihodný vůdce, ten si totiž do úst vložil cigaretu, zapálil sirku a…
„SVĚTLO!!!“ ozvalo se sborově, „my potřebujem světlo!“
„Mě se zdálo, že nám tu něco chybí,“ řekl si pro sebe Samuraj a byl pyšný, že situaci, ač úplnou náhodou, vyřešil (a potom, že kouření se nevyplácí). Sirka zhasla.
„ ROŽNI!!!“ zařvali všichni, teda kromě Unknow, a tak velitel znovu zažehl sirku, která po několika vteřinách opět zhasla.
„NO TÁÁÁK!!!“ Samuraj tedy pálil jednu sirku za druhou, aby se mohli podívat, kam že se to vůbec dostali. Místnost vypadala kruhově. Tma. Škrtnutí sirkou. Naproti nim ležela jakási dlouhá věc. Tma. Další sirka. Skupina se tedy dala k opatrnému postupu k té věci, kryjíc při tom nejslabší článek družiny – mága a… Tma. Vůdci došla trpělivost a vysvětlil, že jestli si ještě chvíli takhle budou hrát se sirkami, tak si potom nebudou mít čím zapálil cigára. Po chvíli se rozžehli tři pochodně a konečně se všem naskytl pohled na…
„ÁÁÁÁÁÁ,“ zaječela Pralinka, „u mě stojí nějaký cizí chlap!!!“
„To jsem já, Georgo, váš nový člen vzpomínáš?“ řekl Pralince, která k tomu vzpomenutí musela vyžahnout půlku z litrového flakónku FERNET.
„To si mjel říct hned, frajere…“ pauzu využila na další doušek, „...já sem brutal magič, he-he,“ flakónek v její ruce spěl rychle ke svému dnu…. á teď už byl na dně, „umim čáry-máry a pokud Geordžíku ne-nebldeš vjedjet kam s-ssss rukama, tak, tak…. BLÉÉÉÉ“ dokončila čarodějka konverzaci a skácela se na zem.
„Pralinko zakazuju ti chlastat!!!“ zařval velite, „Ljúku pomož jí na nohy a hlídej ji ať něco nevyvede.“ Konečně tedy měla družina čas porozhlédnout se po místnosti. Byla opravdu kruhová a na severu pokračovala chodbou, podlaha byla hliněná a zdi z hrubě otesaného kamene, byla prázdná až na velice dlouhý žebřík. Společnost žebřík ignorovala a vydala se chodbou. Ušli pár sáhů a narazili na jámu. Velice hlubokou jámu. Na druhou stranu to bylo zhruba deset sáhů, kolik dolů to si nikdo netroufal odhadnout. Problém. Jedi odložil Pralinku, která mezitím usnula a zeptal se: „Co budeme dělat?“ Po hlasité výměně názorů se dohodli, k velké nelibosti poníka, že se Chenda skočí podívat co je na dně, popřípadě jak by jim dno mohlo pomoci. Uvázal si jistící lano a po slibu, že mu navíc očarují kopýtka na ‚Vražená kopýtka +3‘ skočil do hlubin. Ozvalo se deset sáhů dlouhé ÁÁÁÁÁÁ a potom ŽUCH. Chenda se dole rozplakal. Tu k jámě přistoupila Unknown a zeptala se:
„Proč pláčeš? Tobě někdo umřel?“
Upřely se na ni čtyři páry nevěřících očí.
„NE krávo, mám zpřerážené všechny kopyta, KURVA!!! Tak už mě vytáhněte!!!“
Vzhledem k prostému matematickému zákonu, který říká, že dvousáhové lano je 5x kratší než desetisáhová jáma to nešlo.
„Ehm… Chendo, si tam?“ zeptala se Írimë
„Ne kurva, šel sem pryč.“
„Kam mohl jít?“ zeptala se zbytku, ale ten jen zmateně krčil rameny
„Doprdele tak co bude? Sem pořád tady!!!“
„A kde si byl předtím?“
„Kde asi???“
„Nevíme!“
„VYTÁHNĚTE MĚ!!!!“
„My nemáme konec…“ sdělil Samuraj a Chenda se dal znovu do pláče.
„Nemám ho sejmout, ať se netrápí?“ navrhl sniper
„A ty se potom potáhneš s těma krámama co nesem?“ oponoval Samuraj.
Tenhle nápad nepřipadal v úvahu.
„A co kdyby sme,“ převzal otěže Ljúk, „vzali všechny tekutiny co máme a nalily je dolů. To Chendu nadnese a my tu jámu budeme moct potom i přeplavat.“
Trefa do černého! Po chvíli jásotu začala kompanie vylévat vše co vypadalo jako tekutina. Healing potion, fernet, Vodku, Rum i vodu z čutor. Nic. Samuraj potom do jámy párkrát plivl, ale stále nic.
„Že by sme tam toho nalili málo?“ podivil se vůdce a chtěl dále svou úvahu rozvinout, když se z temnoty dole ozvalo: „TJADADADÁÁÁ, PAM PADAM!!!“ Ten blbec to všechno vypil, byla jediná myšlenka v celé skupině.
„PONÍCI JDOU DO BOJÉÉÉ!! JUCHůůůů!“ zněl ožralý hlas.
„Víte co,“ řekl Jedi zklamaný svým předchozím neúspěchem, „serem na něho, serem na draka, vrátíme se, ten žebřík co sme viděli prodáme tak za dva zlaťáky a…“
„Počkej, počkej!“ přerušila ho Írimë, „slyšeli jste to???“
„ZA DVA ZLAŤÁKY!!!“ řekl nadšeně Samuraj
„Néééé, Ljúku řekni to ještě jednu!“ pobízela elfka
„Víte co,“ řekl Jedi znovu, „kašlem na něho…“
„…minule tam bylo serem!“ opravil ho vůdce
„Víte co,“ znovu Ljúk, „serem na něho, serem na draka, vrátíme se, ten žebřík co sme viděli prodáme tak za dva zlaťáky a… No a tady sem skončil“
„Slyšeli jste tam tu myšlenku?“ tázala se elfka
„Necháme se podat!!!“ vybafli na ni Samuraj i Jedi. Unknown po své strhující replice na začátku opět mlčela. Pralinka spala a Georgo... Kde je sakra Georgo??? Aha tady... Zrovna přicházel a v rukou nesl žebřík.
"Mě tak napadlo..." spustil
"Počkej teď neruš," okřikl ho Samuraj, "Írimë slyšela myšlenku v... Ljúku řekni to ještě jednou..."
"ŽEBŘÍK VY PAKA!!!" zařvala Írimë
A pak už jednoduše spustili žebřík, vzali napraného, ale vyléčeného (healing potiony) Chendu a napranou čarodějku a na druhém konci opět vylezli. Nechali ty dva vystřízlivět a pln nadějí hleděli vstříc budoucnosti...
Všechny postavy v povídce jsou smyšlené. V povídce padají sprostá slova a proto by ji nikdo, nikde a nikdy NEMĚL ČÍST !!! KURVA TOŽ TAK…
Bylo nebylo. Spíš bylo než nebylo, neboť kdyby nebylo bylo by to bývalo hodně v řiti. Takže bylo… bylo jedno království, zvoucí se Alvem. V tomto kraji spočívalo na samotném hřbetě obrovského kopce hlavní město Skorsk. Ostatním končinám světa bylo toto město známo spíše jako Býg Fabrýk, protože se pyšnilo spotřebou kartonu cigaret na jedno obyvatele. A to za den! Ti kdož někdy shlédli Skorsk zdáli tvrdí, že se nic nevyrovná pohledu na mohutnou masu kouře stoupající v jakoukoli denní i noční hodinu směrem k obloze. Alexovy větráky nejsou schopny dostatečně rychle odfoukávat cigaretový kouř a tak není ve Skorsku vidět na krok. Ten, kdo chce do města vstoupit musí absolvovat náročný výcvik, jak dokázat přežít bez kyslíku. Nicméně to je bohaté město s mnoho honosnými domy a nulovou nezaměstnaností (továrna na výrobu cigaret). A jednou takhle v pátek večer bylo v hospodě Prázdný měšec…
Editor: Ve Skorsku žádná taková hospoda není!
Autor: Jak není?
Editor: Jak to mám vědět, já to píšu?
Autor: Tak to jsme se celkem sekli.
No nic, tohle není naše město, na ty řeči kolem o jeho nádherách můžete v klidu zapomenout, protože musíme dál. Od Skorsku, co byste kamenem určitě nedohodili, stálo další město – Varden. Nebylo sice tak bohaté jako metropole, ale stále bylo velice vznešené, vystavěné lidmi, kteří naslouchali radám mistrů trpaslíků. Ideální místo kam šoupnout pár nabušených herojů a odstartovat naše žůžo dobrodružství! Obyvatelé se zde k sobě chovali slušně, pořádek v ulicích dodržovala výkonná městská hlídka, ALE JAK NA SVIŇU TU NEBYLA TA SPRÁVNÁ HOSPODA!!! Přátelé jsme nuceni pokračovat dál, ale nebojte my ten debilní Prázdný měšec stejně najdeme. Tam kdesi za jednou horou, dvěmi údolími, třemi propastmi, čtvero jezery, patero lesy, šestero řekami, sedmero rybníky, osmero potoky, devatero tůňkami, desatero přikázáními, desetitisícero kalužemi, tam kde by to nikdo nečekal, uprostřed ničeho, na samotném kraji Velkého Zkurveného Oceánu, absolutně out of civilization, leží naprosto nezajímavá vesnice, kde schválně ti parchanti postavili Prázdný měšec, aby nás všechny pěkně nasrali! Vidlákov, jak se ta vesnice jmenovala, byla hodna svého jména. Většina obyvatel tu měla IQ na úrovni šumící trávy, technologicky na tom byli třeba i kytky lépe a peněz byl nedostatek. Kdysi dávno tu přistála loď slovutného cestovatele, hrdiny a dobrodruha Baldur-Onea (čti Baldurvana). Jeho loď do tohoto zapadákova přinesli zrádné proudy oceánu a Baldur-One se, když zjistil kam se to dostal, vydal urychleně a naprosto znechucen opět na širé moře. Ale obyvatelé vesnice vzali hrdinovu patnáctiminutovou návštěvu jako požehnání celého Vidlákova. Od té doby tu najdeme Baldur-Oneovo náměstí, kde uprostřed stojí jeho socha v nadživotní velikosti (pěkně trapná a vůbec nevypadá jako Baldur-One). V hospodě se čepuje Baldur-Oneovo pivo a jedna místní stařena, která jako jediná z celé vesnice pamatuje hrdinův příjezd, peče Baldur-Oneovy koláče. V „přístavišti“ má zabookované VIP místo pro svou loď, které dennodenně stráží Baldur-Oneova čestná stráž a každý den začíná tím, že se celá vesnice sleze na břehu a patnáct minut nadrženě vyhlíží zda Baldur-One znovu přijede. Prostě debilismus na druhou. Celý Vidlákov se skládá z deseti příbytků okolo náměstí, kostela, kde o sobotách káže fanatický Baldur-Oneův kněz, kovárna a – jak všichni správně tušíte – hospoda Prázdný Měšec.
V pátek večer bylo v Prázdném měšci nezvykle rušno. Způsobili to dva cizinci, kteří se před dvěma hodinami (máme to teda pěkný skluz) usadili v rohu místnosti a čekali až se k nim konečně dostaneme. Cizinci – muž a žena – vypadali exoticky. Muž měl na sobě samurajské brnění, odznak tajemných bojovníků slepě následujících svůj kodex. Lidé ve Vidlákově věděli o samurajích jen z doslechu a to co o nich slyšeli v nich rozhodně nevzbuzovalo příliš důvěry. Vlasy měl sepnuty do culíku a jeho tvář hyzdila jizva pravděpodobně z některého z bojů, do kterých se tito šílenci beze strachu pouštěli. Zrovna si jednou ze svých katan odstraňoval špínu zpod nehtů. Žena byla velice pěkná, na poměry vesnice nutno říct že přímo nádherná. Dokazovali to nadržené pohledy okolo sedících mužů. Rajcovní špičaté uši naznačovali její spojitost se vznešenou rasou elfů. Ve svých hnědých vlasech měla plno listí, takže bezesporu patřila k lesním elfům. Pleť měla lehce opálenou a hebkou (že by něco od Avonu?). Byla oblečena v zelené tunice a plášť měla sepnut stříbrnou sponou. Své dvě zbraně - luk a válečné kladivo opřela o stůl a prsty bezmyšlenkovitě brnkala o tětivu. Evidentně se nudila. Tak jsme ready, takže k nim okamžitě přicupital hostinský Světnička, muž baculatější postavy, stár asi 50 let a pyšníc se pěstěným knírem.
„Co to bude?“ zeptal se dvou neznámých hostů
„Pivo!“ poručil si Samuraj
„A mě vodu,“ poprosila elfka
„Osmnáct už bylo?“ vyzvídal Světnička a elfka se lehce pousmála. Mě už táhne k první tisícovce, pomyslela si.
„Jasně,“ řekl znechuceně muž, takové otázky neměl v oblibě.
„A občanky máte?“
„Co to je?“ podivila se elfka
„To je taková legitimace, která mi řekne kolik je vám let.“
Samurajova katana se rychlostí blesku nebezpečně přiblížila hrdlu hostinského.
„Je toto dostatečnou legimi… letigi… tam tím?“ zeptal se chladně Samuraj a Světnička vystrašeně pokýval hlavou.
„Takže jednoho Baldur-Onea a dámě sklenici vody,“ dořekl hostinský, otočil se k výčepu a rázoval si to k němu.
„Tu vodu nechcu z kohoutku!“ zavolala za ním elfka
Samurajovo obratné zacházení s katanou udělalo na okolo sedící veliký dojem. A to viděli jediné máchnutí. Jeden z hostů spěšně odešel, ale to cizinci nezaregistrovali. Když krčmář donesl to co si žádali nahnul se Samuraj k elfce.
„Írimë co tady v tom zapadákově budeme dělat?“
„A kdo říkal: Pojďme tady bude tu sranda? Prý ‚vyrazíme po stopách Baldur-Onea‘! A jak to dopadlo? Tou jeho sochou si se kochal asi dvě vteřiny, kněze, který prorokoval jeho příchod si vzal katanou a z těch jeho koláčků si se poblil. Dva týdny bratříčku, dva týdny nám trvalo než jsme se sem dostali. Došli nám peníze, jsem zvědava čím teda chceš zaplatit to pivo a to ani nezmiňuju to, že nás možná sejme ta stráž u mola až jim skončí šichta. To jsi musel kolem nich neustále chodit a provokovat je tím tvým ‚A nejede a nejede‘? Vždyť ty jsi jim zničil prakticky celý mýtus a vůbec bych se nedivila kdyby nás ráno ukamenovali! Že já husa raději nezůstala s Dha-vhydem…“
Samuraji došlo během toho co Írimë mluvila pivo. Vlastně mu došlo už po první větě, ale on ze slušnosti čekal až jeho sestra domluví, přece jen byla starší a stále od ní mohl dostat přes držku. Teď si konečně mohl objednat další…
„Pivo hostinský! A hejbni sebou,“ zahulákal a znovu věnoval pozornost sestře, „Jako klerik je teď potřeba jinde, dobře to víš. Ve Spamu zuří občanská válka. A tohle není náš boj. Neboj se ségra, brzo se s ním znova setkáš.“
„Ta nesmyslná válka,“ zněla Írimina odpověď, „copak není jedno, kdo má víc příspěvků? Ty, co za tím stojí bych pověsila za koule ze srázu! Pitomá politika!“
Poté se oba na dlouhou chvíli odmlčeli.
***
Stojatou hladinu nudy rozčeřil až po třech hodinách příchod bezrukého muže. Mohl se chlubit mohutnou postavou, měřil něco kolem dvou sáhů. Jeho šaty vypovídali o vyšším společenském postavení než jakého byli všichni kolem a i když mu muselo být tak třicet jeho tvář byla vrásčitá, zřejmě se mu nedostávalo dobré nálady. A ani teď to nevypadalo, že by mu bylo do zpěvu. Kouknul na Světničku a ten mu posunkem ukázal na místo kde seděli Írimë a Samuraj. Muž k nim bez otálení přistoupil, Samuraj do sebe právě lil desáté pivo a příchozího vůbec nezaregistroval.
„Ehm… Mohl bych si přisednout?“ zeptal se muž zdvořile a Írimë přikývla, „Zrovna jsem se dozvěděl, že do naší vesnice zavítali dobrodruzi…“
Írimë se tázavě zadívala na svého bratra. „Jsme dobrodruzi?“
Samuraj konečně zvedl hlavu od svého džbánu a všiml si neznámého. Alkohol v krvi mu brzdil myšlení. Musel si uspořádat myšlenky a uvědomit si kolik jich do krčmy přišlo. Dopočítal se čísla dva. Takže buď přišel s tím chlapem nebo, podíval se nalevo, s tou elfkou. Anebo přišli ti dva spolu a on byl u stolu vlastně cizí. Risknul to.
„Co je to za týpka?“ zeptal se Írimë lehce přiožralým hlasem.
„Co já vím,“ odpověděla, „ptám se: Jsme dobrodruzi?“
Takže měl pravdu, chlap byl nový. Samuraj se pomalu dostával z alkoholového opojení a začali mu docházet souvislosti. Vidlákov = nuda = to pivo před ním. Elfka = sestra. Sestra = dotaz. Dotaz = Jsme dobrodruzi?
„A co když jo?“ nadhodil Samuraj
„Měl bych pro vás práci…“ odpověděl jejich nový společník
„Tak sme! A co ste vůbec zač?“
„Tisícero omluv. V tom rozrušení jsem zapomněl na své dobré vychování. Jmenuji se Bučivoj Zmetek a jsem starostou této vesnice. A mohl bych znát vaše jména?“ Bučivoj mluvil velice spisovným dialektem, takže Samuraji trvalo než to dokázal všechno přeložit.
„Aha, tak tohle sem já a tohle je má sestra.“
„Já?“
„Ne vy! Já!“
„A vaše jméno?“
„Sem řikal Samuraj.“
„Neříkal…“ snažil se oponovat Bučivoj, ale v tom okamžiku se k němu naklonila Írimë.
„Řekněte, že to říkal, je to cholerik jak kráva. Jinak já jsem Írimë“ pošeptala mu
Ještě nedávno by starosta dokázal se Samurajem vytřít podlahu za jeho nepřijatelné chování, jenže nyní byl jaksi indisponován. Raději rezignoval.
„Říkal.“
„TAK CO SE SE MNOU HÁDÁŠ!!!“
Starosta pro jistotu takticky mlčel. Až když se Samuraj trochu zklidnil, dal se znovu do řeči.
„Měli by jste teda zájem o menší brigádu?“
„A o co by se jednalo?“ ptala se elfka
„Tak vzali by jste to nebo ne?“
„Jak máme něco vzít aniž bychom věděli do čeho jdeme?“
„ANO nebo NE?“ vyjekl Bučivoj a po zdvořilosti ze začátku nebylo ani památky. V jeho hlase se mísil tón strachu a nervozity. Pohledem se střetl se Samurajem. Ten celý zbrunátněl a starosta polkl. Samuraj chytl další korbel (pro jistotu si těch piv objednal pět najednou, kdo má pořád čekat na další, že?), hltavě ho pil a stále pozoroval Bučivoje. Druhou rukou zabloudil k jedné ze svých katan a provokativně po ní přejížděl prstem.
„No…ééé…jednalo by se o zabití…draka,“ řekl starosta a Samuraj vyprskl všechno pivo co měl v ústech, „je to takový malý dráček, úplně malinký…“
„Ty vole to si děláš prdel či co??? Do toho nejdu ani za nic!!!“
„Deset zlatých?“ zkusil to starosta a Samuraj se zarazil, jeho sestra se na něho významně zadívala, člověk nenajde deset zlaťáků jen tak na ulici a navíc teď peníze celkem potřebovali. Bučivoj si všiml, že Samurajovo rozhodné NE je teď na vážkách a přisadil:
„Navíc zapomeneme na jisté nepříjemnosti vámi způsobené. Olin a Domino jsou fajn chlapíci, pokud je tedy někdo nerozčílí…“
Írimë pod stolem kopla do svého bratra. Vlastně chtěla kopnout do svého bratra, ale naneštěstí se trefila holeně starosty. Kované špičky jejích bot udělali své.
„ÍÍÍÍÍÁÁÁÁÁUUUU,“ zakňučel Bučivoj a do tváře mu vyhrkly slzy. Bolestí byl chvíli mimo a elfka bratrovi pohrozila, že jestli to nepřijme hodí ho holubům (velice krutý trest, spočívá v tom, že jste politi medovinou či jinou lepkavou tekutinou, poté je na vás naházeno zrní a poté proti vám pošlou holuby). Samuraj se zatřásl a jakmile byl starosta zase OK pronesl k němu.
„Dobrá, přesvědčil ste nás, ale potřebujem slyšet více.“
Starosta začal tím, že drak je vlastně ještěr s netopýru podobnými křídly chrlící oheň, ale tady ho elfka přerušila s tím, že ví jak vypadá drak. Potřebovali se dozvědět něco o tom ‚jejich‘ drakovi, ale Bučivoj jim nebyl schopen nic konkrétního sdělit. Nevěděl jak se jmenuje ani kde se usídlil, netušil jak je mocný ani jakými vládne silami. Při otázce proč chce drakovu smrt znejistěl, neustále pokukoval po dveřích jakoby se tam drak měl každou chvíli objevit a mumlal něco ve smyslu ‚dluh z minula‘. Bylo jasné, že z Bučivoje nic nedostanou.
„Takže to nakonec berem! A plácnem si na to!“ řekl Samuraj a když si uvědomil, že si plácnout nějak nemůžou vlepil starostovi velkou facku. „Dohodnuto.“
Bučivoj Zmetek, i když to byl pořádný kus chlapa, se otřesen ránou zapotácel a měl co dělat aby se udržel na nohou. Síla jakou byla facka vedena ho překvapila, alespoň za tu chvilku bolesti zjistil, že si na svůj delikátní problém najal ty správné lidi. Kretén, ale alespoň silný, pomyslel si starosta. Nepochyboval, že elfka je stejně nebezpečná jako její bratr.
„Pak tedy dohodnuto,“ řekl a v hlavě mu dunělo, „stavte se u mě zítra ráno, sepíšeme řádnou pracovní smlouvu,“ dokončil a otočil se k odchodu.
„Šéfe nemohl byste to za nás zacálovat?“ zavolal za ním Samuraj
„Připiš mi to na účet, ano?“ pronesl starosta k hostinskému
„Ale my tu ještě budem…“
Starosta se podíval na Světničku a ten přikývl.
***
Samuraj se probral s pocitem, že mu musí uvnitř hlavy bušit tisíce permoníků se svými malými warhammříky. Namáhavě ji zvedl a čelo měl celé otlačené od desky stolu na níž měl kebuli položenou. Promnul si oči a uviděl Írimë jak stojí na jedné noze, ruce má rozpřaženy a medituje.
„Ty krávo to musela být ale kalba,“ pronesl
Írimë otevřela oči. „Vypil si třicet piv a deset panáků ‚Polibku smrti‘ (99% alkohol). Už je skoro poledne, tak vstávej, protože nás čeká starosta. Pamatuješ si doufám, že jsme vzali práci??“
Samuraj znechuceně přikývl. Vidina toho, že se se svou kocovinou potáhne k nějakému drakovi se mu vůbec nezamlouvala. Rozhlédl se po místnosti a až na jediného zákazníka nebyl v hospodě nikdo. Osoba sedíc v protilehlém rohu byla zahalena v černém a jen oči dávali tušit někoho skrývajíc se pod šaty. Asi ženu. Upřeně sourozence pozorovala. Samurajec se zvedl k odchodu a neznámá udělal to samé. Samuraj se zarazil. Znovu se posadil a neznámá také. Zvedl se a ona s ním. Rychle si sedl a znovu se postavil, zahalená žena taky.
„Írimë mohla bys mi říct kdo to, do hajzlu, je?“
„To kdybych věděla, celou nos tu sedí a neustále na nás zírá. Pokoušela jsem se o ní zjistit více, ale bylo to jak hustit do šutru. Pořád mlčí! Myslela jsem, že si pro tebe přišla smrtka, ale když si se nakonec probral…“ sdělila suše elfka
Oba ji prozatím ignorovali a vydali se ke dveřím, neznámá jim v patách. Samuraj vzal za kliku a poté co vyšel ze dveří málem zakopl o opilce. Byla to další žena, kratší černé vlasy jí zakrývali část obličeje. Samuraj do ní kopl.
„To je hrozné ti otrapové! Ani to nedojde domů. Proč to chlastá, když to neumí?!?“ rozhořčil se
„Vypila toho stejně jako ty. Divím se, že máte stále ještě játra. Je to místní čarodějka.“
„Ty ji znáš?“ podivil se Samuraj
„Překvapuje mě, že ty ne, na to jak jste se k sobě včera měli…“
„Bylo něco?“
„Jen takové lehké flirtování. Hráli jste spolu kdo toho snese více, ale když se ke konci snažila čárymáryfukovat…“
„Říká se fakovat!“ přerušil ji Samuraj
„Ne, sloveso od slova čárymáryfuk je čárymáryfukovat!“
„Hmm, jak chceš…“
„Mno, tak když se snažila čárymáryfukovat aniž by věděla co vůbec dělá, rozhodla se raději vydat se domů. O vteřinu později si padl ty. Takže remíza,“ informovala Írimë
„Magič říkáš?“ Víš co, berem ji sebou, možná se bude hodit,“ řekl Samuraj, chytl čarodějku za kotník a táhl ji po zemi. Dům starosty nebylo vůbec obtížné najít, byl to ten nejhonosnější z celé vesnice. Jak by ne, každý z vyšších úředníků neřkuli politiků je svině hrabivá. Opilého mága pro jistotu nechali ležet před budovou. Podepsali řádnou pracovní smlouvu a dostali pět zlaťáků předem na nákup potřebného vybavení. Nejprve museli zajít ke kováři, neboť si Samuraj během bujaré noci ztupil obě katany a ty byly okamžitě postiženy penalizací -4 THAC0. Samuraj odmítl s takovými šmejdy bojovat a Írimë nakonec souhlasila uvolnit část zálohy za nabroušení. Když vstoupili do obligátně vybavené kovárny, kde bylo horko jako kráva, uviděli svalnatého muže jak se dohaduje s malým, ale vůbec ne roztomilým poníkem.
„Chendo kolikrát ti mám povídat, že ti žádný meč neprodám!“ zlobil se kovář
„Mečík…“ prosil poník
„Ne!“
„Dýku…“
„Ne!“
„Kudličku…“
„NE! A neotravuj, mám tu zákazníky!“ ukončil debatu kovář
Samuraj k němu přistoupil a sdělil mu svůj požadavek, poník mezitím smutně odkráčel. Katany byly po chvíli opět ve skvělém stavu. Čtyři zlaté v háji. To Írimë hrozně dopálilo, protože přes moc sepsala seznam věcí, které by mohli potřebovat a na 6 pochodní, čtvrtku oleje, křesadlo, dvousáhový provaz, kladívko, 30 hřebíků, 40 šípů, několik listů pergamenu, léčivé lektvary a menší balistu jim zbýval jediný zlaťák. Samuraj navrhl aby ho propili a Írimë, když to slyšela ze zlosti kopla do stále ještě spící čarodějky. Ta se s trhnutím probrala a když ji Samuraj nastínil situaci a sdělil jí, že se stala součástí skupiny jdoucí na draka, snažila se předstírat nevědomí. Ovšem to jí ani náhodou nepomohlo, Írimë ji odnevědoměla dalším rázným kopancem. Dvě hodiny do ní museli hustit než se svou účastí na výpravě souhlasila. A to teprve poté co jí Írimë řekla, že by z toho mohly kápnout docela slušný peníze na nějakou tu kalbičku. Byla to Rumová Pralinka, Alkoholomancer. Nálada v družině okamžitě stoupla s vědomím, že do svých řad získali mága. Jenže to netušili, že Pralinka byla kdysi (přesněji tři dny po nástupu) vyhozena z magické univerzity pro svou rebelantskou snahu vytvořit nový obor čarování, založený na tvrdém alkoholu. V chlastu se opravdu skrýval magický potenciál. Naneštěstí úspěšné seslání alkoholického kouzla spočívá v kombinaci přesného vyřčení složité magické formule (něco jako: Ulvux nyidray in dhial altrawhyldthn duielm s velkým důrazem na intonaci…) a minimálně tří promilí (to platí pro základní útočné kouzlo Poblij) alkoholu v krvi. Ta formule se pak říká docela blbě. Proto je Pralinka jediný Alkoholomancer na světě. Z výše uvedeného vyplývá, že úplně na nic, ale to ostatní nevěděli. Čarodějka je na chvíli opustila, aby si doma mohla sbalit svou výbavu.
S přispěním trošky toho elfího šarmu se jim podařilo nakoupit vše potřebné na dluh. K Írimininu seznamu si ještě Samuraj vyřval karton cigaret a sud piva. Jenže tady narazili na problém: sama se ta halda věcí opravdu k drakovi nedostane. Osud jim však do cesty přivanul poníka, kterého prvně potkali u kováře. Ostýchavě přistoupil k sourozencům a s nervozitou v hlase pravil.
„Vesnicí se rozletěla zpráva, že se chystáte na toho přerostlého netopýra…“
„Sakra! Starosta tvrdil, že je to drak, si ho asi podám!“ zaklel Samuraj
„Jasně, drak,“ pokračoval poník, „ta obrovská mrcha! Hele rád bych mu nakopal prdel, mám s ním totiž nevyřízené účty. Kvůli němu sem přišel o domov…“
„Bratře podívej na toho nebohého poníka,“ spustila Írimë, „zoufalý, se strachem v očích přišel prosit nás o pomoc. Zákeřná dračí stvůra přiletěla v temnotě a její dech proměnil noc v den. Spalující žár zničil poníkův domov!“
„Co to potíš??? Prostě jak sem ho uviděl, tak sem tak zesral svou stáj, že se tam nemůžu vrátit,“ usadil Írimë poník, „Navíc jak vidím máte hafo věcí, které vám můžu nést. Jmenuju se Chenda, the Semolina a nabízím své služby!“
„Hmmm to je sice hezké, ale máš nějaké doporučení?“ zeptal se Samuraj
„Víte kdo byl můj prapraprapraděda?“
„Vůbec.“
„Vilík!“ vyhrkl ze sebe poník
„Ten ze Včelky Máji?“ ptala se Írimë
„Ne, ten z Pána Prstenů!“
Írimë se nechápavě podíval na svého bratra, ale ten jen pokrčil rameny.
„Pomáhal nést Jeden Prsten do Mordou,“ snažil se je Chenda navést na správnou stopu
„Jenom jeden? Tož to se moc nepronesl…“
Poník tušil, že tudy cesta nevede, tak vytáhl ze své hřívy několik lehce pokrčených pergamenů.
„Tady mám doporučení od Kiliho Třpytky. Napsal: Supr poňyk.“
„Toho neznáme,“ řekli jednohlasně sourozenci
„Tak tady od Slavuše Koroptvy, potulného rytíře, nesl sem jeho vybavení až do Skorsku.“
„Toho taky ne…“
„Kelvem Tyrask? Stěhoval sem mu minulé léto nábytek.“
„Negativní.“
„Hraběnka Enilva? Ta byla ze mě tak unešená, že mi nabídla místo dvorního poníka. Je to tu napsané!“
„Nic nám to jméno neříká.“
Sakra, jak vás mám přesvědčit když nikoho… Počkat!“ zarazil se Chenda a do tváře se mu vlil úsměv od ucha k uchu, „tady mám ocenění Poník roku v kategorii Samec od Asociace Nezávislých Poníků,“ triumfoval
„Tak to zní celkem přijatelně, ale tu organizaci neznáme. Bohužel, konkurzem si neprošel, ale nevěš hlavu, příležitostí se všude skrývá plno…“ ukončil diskuzi Samuraj a Chenda měl co dělat, aby se nerozbrečel. V tu chvíli však do krámku vstoupila Pralinka, která viditelně už stačila oslavit své přijetí do družiny, protože narazila do blízkého sloupku a rozplácla se na zem.
„Pralinka!“ vyrazil ze sebe Chenda, „ta vám určitě řekne jak skvělý a úžasný poník sem! Těch nocí co sme propili, co my se spolu nablili…“
Když se jejich novému mágovi podařilo dostat na nohy, došel až k nim. Chenda se snažil upoutat na sebe pozornost máváním kopyta. Povedlo se mu to.
„Nazdár Chendo!“ pozdravila poníka Pralinka a ten důležitě pokynul v odpověď
„Znáš ho?“ optal se Samuraj
„Mnó jiště! Těch nocí co sme propili, co my se spolu nablili…“
„Sem to řikal,“ ucedil Chenda
„A můžeme mu věřit?“
„Chendovi? Ani náhodou! To je taková svině, že se až divím, že je to poník. Ale dá se skvěle využít. Něco unese, něco prozkoumá a když tak ho použijem jako živý štít, ne?“
Írimë koukla na svého bratra a ten ji odpověděl pohledem ‚Je mi to jedno, ale krmit cigárama ho nebudu!“
„Dobrá,“ rozhodla Írim, „co si žádáš za své služby?“
Chendovi se vzrušením zježila srst. „Sehnali by ste mi meč?“
„Myslím, že až prokážeš, že si ho zasloužíš, tak to nebude problém,“ řekla elfka
„Tak tím ste si získali mou věrnost!“ přísahal poník
***
Zahalená postava, která se k nim přidala v Prázdném Měšci je neustále následovala. Nepomohlo když po ní házeli kamením ani když ji Írimë těsně k nohám střílela šípy (nadávala přitom proč že to nemůže naprat do ní, neboť si snižovala accuraci). Pro svou mlčenlivou povahu, nejasnou minulost, přítomnost i budoucnost jí začali říkat Unknown. Tak se společnost rozrostla již na pětičlennou… tedy šestičlennou pokud počítáme i Pralinčina mazlíčka – želvu Rozárku (mezi její zvláštní schopnosti patří jednou za čas proměna v Ninju Želvu. Moc Ninji závisí na výběru jednoho ze čtyř Avatarů – Danoneho, Mikhailova, Raflathea, Legonarda). Teď jim zbývala už jen poslední věc, aby se mašina jménem dobrodružství rozjela: někdo, kdo by jim řekl kde toho svého draka vůbec najdou. Každého kolemjdoucího (dva lidi) zastavovali a ptali se. Nikdo jim však nedokázal pomoci. Několik hodin uplynulo a nastal večer. Družina se utápěla v beznaději stojíc kousek od břehu. Když se na obloze objevili první hvězdy, zoufalá Írimë k nim zvolala.
„Elbereth Gilthoniel! Rozsvětitelko hvězd! Tvá služebnice Tě pokorně žádá, pomoz nám!“
Jenže se nic nestalo. Voda šplouchala, hvězdy svítili a Chenda se nudil.
„Asi už spí,“ sdělila Írimë, „vždyť už je noc…“
Už už se chystali k odchodu, najít si nějaké teplé místečko a přespání, když se kousek od nich na břeh vynořila nějaká postava. Namáhavě se dobelhala k blízké zídce, opřela se o ni a hluboce oddychovala. Jelikož hvězdy tu noc mocně zářili, i na těch 10 sáhů poznali, že se jedná o muže. Měl mladý obličej a krátké hnědé vlasy. Byl docela hubený a na sobě měl hnědý háv. Írimë se otočila ke zbytku.
„Elbereth nás vyslyšela,“ řekla a poté v čele skupiny přistoupila k cizinci.
„Zdravím tě Maio! Tak si nakonec dorazil.“ přivítala připlavšího
„Jak dorazil???“ odvětil naštvaně neznámý
„To já tě tu povolala…“
„A proč si to sakra udělala?“
„Musíme se dostat k jedné dračí sluji…“
„Jaká dračí sluj? Co to meleš ženská? Kde to vůbec sem? Mezigalaktický navigátor se úplně ucvikl, nedokáže lokalizovat mou polohu a háže mi samé fatal errory!
„Jsi na pobřeží Albenu, přesněji ve Vidlákově. Já jsem Írimë a toto jsou mí společníci. Chystáme se zabít jednoho draka a ty bys nám měl ukázat jak se k němu dostaneme.“
„Hele, nevím nic o nějakém blbém drakovi. Nevím co ste za bandu a je mi to upřímně jedno. Pěkně sem si to kalil s kámošem v naší hospodě, když mě na hajzlu vcucla mušle a hodila mě na nějaký debilní ostrov, všude samá zasraná voda. Tak sem čtyři dni plaval k tomuhle vyjekanému pobřeží. Sem fakt maximálně vytočený, takže jestli si mě sem dostala, tak mě laskavě hoď zpátky. V hostě mi totiž stojí pivo a jestli mi ho ti parchanti vypili, tak si ho hezky zaplatíš!!!“
„Nemůžu udělat vůbec nic, jsi tu z vůle Elbereth!“
„Tak ať to udělá ona!“
„Jsi tu, protože tu máš být a odejdeš až bude čas odejít!“ zařvala Írimë a poté se hádka přenesla do roviny vražedných pohledů. Neznámý nevěděl, jestli se má nad absurdností té situace vztekat či brečet. To už k němu ale přišel Samuraj.
„Já sem vůdce téhle skupiny,“ řekl a zbytek se na něho tázavě podíval kdeže vzal toho vůdce, Samuraj však pokračoval, „dovol, abych zhodnotil tvou situaci: Si v prdeli. Jak říká sestra, si tu abys nám pomoh, takže navrhuju to udělat a ono se to na konci nějak vsákne.“
„Vy tvrdíte, že jediný způsob jak se dostat domů je pomoct vám?“
„Přesně tak!“
Cizinec chvíli váhal, ale nakonec souhlasil, co jiného mu zbývalo. Společnost se dala do jásotu… teda kromě Unknown, která mlčela. Pralinka při této sváteční příležitosti otevřela flašku a sama ji sobecky vykalila.
„Jak se jmenuješ?“ optal se Samuraj
„Ljúk Skajvókr, Rytíř Jedi.“
„Kdo sou Džedájové?“
„Mno, abych to nějak vysvětlil, na začátku, kdysi dávno, sme si řekli, že by bylo fajn vytvořit skupinu , která by bojovala proti tomu šmejdu co se válí všude po vesmíru. To víte, situace pro nás nevypadala příliš růžově. Já na pracálu, otec na pracáku, Mistr Soda platil šílené alimenty, Abdul van Kenabdul splácel hypotéku a Han Věčně Sólo trpěl napoleonským komplexem. Celou kampaň, které sme dali krycí jméno Hvězdné Války, sme vyhypovali. Dokonce sme si pořídili takové super silné baterky jako zbraně, ale málem nám celý podnik zkrachoval na nezájmu okolí. Tak sme vyslali jednoho našeho kámoše, Jirku Lukáše, do minulosti a on o nás natočil propagační film. Ten, když se dostal až k nám, způsobil v celé galaxii paniku gigantických rozměrů a zakázky se nám hned hrnuly. Za peníze Republiky můj otec Dark Vandrák vystavěl obrovskou hospodu, kde chlast teče proudem a holky nemaj co na sebe. Pojmenovali sme ji Hvězda Smrti a jakože je to totálně devastující zbraň a jakože my sme ti jediní kdo ji dokáže zničit. Aby to vypadalo věrohodně, tak Mistr Soda vymyslel takové fajn kouzla Světlé a Temné strany Síly. Celé je to taková konspirace, jejímž jediným účelem je vytřískat z Republiky co nejvíc peněz. Otec navíc zbouchnul jednu z důležitých osob Říšského Senátu, takže Aminedala v tom jede s náma. Docela good byznys. Jen nevím jak to tam kluci beze mě teďkonc zvládnout… Ale dost řečí, kdo ste vy?“
„Takže,“ spustil Samuraj, „mě říkají… ehm… é... Kontrolní otázka pro Pralinku! Schválně, jestli víš jak se jmenuju.“
„Samuraj, vole,“ ucedila čarodějka
„Jo, máš recht. Jen sem tě zkoušel, prece jen si tu nová..“
Vůdce začal s představováním jednotlivých složek skupiny.
„Takže já sem Samuraj vole,“ řekl a podal Ljúkovi ruku, „tohle je má sestra Írimë a pokud bys měl o ní zájem, tak ti musím říct, že nemáš šanci, bo už chodí s jedním klerikem…“
Írimë se na svého bratra zahleděla pohledem vysokoúrovňového fireballu.
„Díky, nechci,“ sdělil pohrdavě Ljúk Skajvókr
„Tak nic, no. Toto je v celé své kráse naše kouzelnice Pralinka, dívčím jménem Rumová.“
Čarodějka obdařila nového člena zářivým úsměvem, zmínka o Hvězdě Smrti ji nebývale nadchla.
„Tohle,“ pokračoval Samuraj, „je Unknown, nevíme o ní zhola nic, je záhadná jak trik se špičatým kloboukem…“
Neznámá na pozdrav typicky zamlčela.
„A dostáváme se k poslednímu, ne však užitečností, našemu, tjadá, poníku Chendovi!“
Chenda vystřihl pózu hodnou vítěze vietnamské Hvězdné Pěchoty v jejich soutěži Cete bit Suprstar?
Rytíř Jedi si ho nedůvěřivě změřil od hlavy k patě.
„Na co tak vejráš?“ vystartoval poník
„Říká ti něco Incident na Vatu?“
„Co je incidentnavatu?“ podivil se Chenda
„Hmmm, čtu ti ve tváři…“
„Kurva, kterej hajzl mě pomaloval fixkou?“ zuřil Chendouš
„Ale to se jen tak říká,“ upřesnil Ljúk, „čtu ve tvé tváři upřímnost, chápeš? Máš štěstí, že to šlo mimo tebe.“
„Mohl bys to upřesnit?“
„Jednoho dne se všichni poníci v Galaxii zcvokli a začali zabíjet své pány, plenit města a znásilňovat. Vedl je poník, kterému jeho majitel říkal Zmrde. Shromáždil armádu dvou set miliónů poníků a dobyl planetu Vatu. Tam se jim postavil milión droidů a protože to byla dobrá šance jak se ještě více zviditelnit, do všeho sme se zapletli i my, Rytíři Jedi. Následoval masakr, blastery umlčeli většinu rebelantů dřív než se dostali na dosah svých kopyt. Vyhráli sme 199 999 999 : 0. Zmrdovi se podařilo z Vatu uprchnout ve svém křižníku Ponik One. A od té doby po něm není ani vidu ani slechu, stal se nejhledanějším teroristou vesmíru. Jen škoda, že všichni ví jak vypadá… Mno nic… Tohle je v kronikách zapsáno jako VVVPKJ – Velké Vesmírné Vyvraždění Poníků Kromě Jednoho.“
Chendovi nad strašným osudem jeho soukmenovců běhal mráz po zádech. Ostatním to bylo, jak vidno, šum a fuk. O „pár“ poníků méně či více, no matter. Soustrastné ticho, které vyluzoval Chenda, přerušila až slova vůdce.
„No jo, Ljúku, ale na rytíře si nějak málo vyzbrojen, nemyslíš? Na, pučím ti tady tuhle svou dýku,“ řekl a podával Jediovi zbraň a aby si šplhl, dodal, „je to má nejmilovanější zbraň, už jako malý kluk sem s ní zabíjel, věz tedy, že ti tímhle aktem prokazuji přátelství nejvyšší míry, opatruj ji jako by si s ní ty zabíjel už od dětství…“
Dýka, nebo spíše tupý, zrezivělý kus kovu, nebyla zbraní válečníka Ljúkova formátu. On měl tu svou.
„Však sem vám říkal o našich světelných baterkách, ne?“ řekl Ljúk a vytáhl věc, která vypadala jako úplně obyčejná baterka. Jenže jen vypadala. Ljúk Skajvókr zmáčkl čudlík ‚buton‘, ozvalo se džúúúin a Jedi držel v rukou dosti nakopaný…
„…světelný meč Světelňák,“ osobně informoval Ljúk, „Několik tisíckrát sme zhustili kužel světla baterky tak, aby se dala použít k mordování. Ani by ste nevěřili, co to ten meč všechno dokáže… Plus pětková zbraň, vypůjčil sem si ho od Mistra Sody. Ten bude ale naštvaný až to zjistí…“
Samuraj se zahleděl na dýku.
„Hmm, stejně sem ji chtěl vždycky vyhodit…“ řekl a hodil dýku do vody.
„Fakt dík,“ smutněl poník, „mohl si ji dát mě…“
„Ty svoje dostaneš až prokážeš, že si to zasloužíš!“ upozornil ho Samuraj
Když Ljúka dostatečně vyzpovídali se znenadání ozvala Írimë.
„Bratře?“
„Sestro?“
„Kde jsi přišel na to, že jsi vůdce? Nevzpomínám si, že bychom tě na něho pasovali…“
„Hele, vidíš tu jizvu?“ dotázal se Samuraj a ukazoval si přitom na tvář, „Protitanková střela, pěkná bestie. Přiletěla a hnedka byla zase pryč. Avšak stačila mi zasadit tenhle zákeřný úder… Takže když sem přežil střet s hrozně rychlým nepřítelem, nemyslíš, že bych si vůdcovství zasloužil?“
Ljúk při zmínce o Samurajově ‚souboji‘ jen uznale pokyvoval hlavou.
„Si první člověk,“ spustil, „který přežil střet s protitankovou střelou a ta dokáže divy! Navrhuju, aby Samuraj byl skutečně vůdcem…“
Írimë taktéž nakonec hlasovala pro bratra, Pralinka se přidala, neboť si hned ze startu nechtěla dělat nepřátele, Unknown mlčela a mlčení znamená souhlas. Jen poník Chenda mručel.
„A proč by vůdcem nemohla být Unknown? Když už pořád mlčí, tak ať k nám taky k něčemu je, ne?“
Nakonec byl vůdcem zvolen stejně Samurajník. Unknown dostala funkci květinářky v družině. Poník Chenda byl spokojen, Unknown tu teď nebyla úplně zbytečně. Zkontrolovali si své vybavení. Vše nasvědčovalo tomu, že je všechno v pořádku.
„Můžem vyrazit, dobrodružství začíná!“ vykřikl nadšeně Ljúk
„Ale to-to-to-to sem měl říct já,“ poznamenal Samuraj
„Tak to řekni…“
„Tjádydádydádydá… To je konec, přátelé!“
Samuraj byl evidentně hodně mimo.
„Cože, snad začátek, ne?“
„Dobrodružství začíná právě teď!“ křikla Írimë
Nic se nestalo. Hvězdy svítili, voda šplouchala a Chenda se nudil.
„Myslím, že je to právě na vůdci, aby to odstartoval…“ hádala Pralinka
Když to Samuraj slyšel schválně zdržoval. Vytáhl cigárko a neuvěřitelně pomalu potahoval. To, že na něm závisel osud celé družiny si zjištně vychutnával.
„Můžeme vyrazit. Dobrodružství začíná právě… … …TEĎ!“ řekl konečně
Ve 22 hodin, 46 minut, 11 sekund, 12. Vedrenu 937. roku, oficiálně začíná dobrodružství družiny, která má změnit tvář světa. VYRAZILI!!!
Castingem nám teda nakonec prošli :
SAMURAJ
Pohlaví : Muž Věk : 22
Rasa : Člověk Specializace : boj na kataní způsob
Zvláštní znamení : Na pravém líci má škrábanec, aby vypadal drsně! On sám tvrdí, že je od protitankové střely. Většina družiny bohužel neví co to je, takže mu to všichni, vyjma Jedie, děsně žerou. Musím říct, že ANI Samuraj sám neví co to protitanková střela je, ale připadalo mu to jako COOL slovo.
Je to vůdce družiny. Moc se o něm neví. Je tajemný jako tajemnost sama. Málomluvný-za něho mluví machroviny s jeho katanami. V boji na meče na něho moc lidí nemá, prostě ten typ člověka, kterého chcete mít při sobě když vám jde o držku. Vlastní trubičku se záhadnou směsí.
LJÚK SKAJVÓKR – Rytíř Jedi
Pohlaví : Muž Věk : neřekne
Rasa : Člověk Specializace : světlá strana Síly
Zvláštní znamení : světelný meč „Světelňák“ +5, +2k8 zranění popálením, nositel imunní vůči jedům a nemocem. Jediný ví co je to protitanková střela.
Díky nekonečné nepravděpodobnosti se dostal o několik světelných let dál, než původně předpokládal. Navíc 200 miliónů let dozadu („Zasraný cestování v čase.“) a navíc na ostrůvek o poloměru 2 sáhy uprostřed širého moře. K pevnině to bylo přibližně 138,78 mil („Co jsem komu udělal?“). Jakmile doplaval do nejbližší civilizace, najala ho družina, aby jí dovedl k dračí sluji („Ale já jsem cizinec.“).
RUMOVÁ PRALINKA
Pohlaví : Žena Věk : asi 20
Rasa : Půlelf Specializace : kouzla ze sféry alkoholu
Zvláštní znamení : její kouzla vyžadují přesné dávkování alkoholu, které se však Pralince zatím ještě nepodařilo vychytat a vždy ho přežene, takže družina musí většinou najít nějaký jiný způsob jak se s problémem/situací/věcí vypořádat. (Mrakoplaš 4EVER!)
Jak se k družině dostala je jí záhadou. To si tak člověk (v jejím případě půlelf) jde domů z kalby a ráno se probudí na začátku strastiplné mise. Chlastá. Hrozně chlastá. Má s sebou plno různobarevných flakónků s nápisy: „RUM“, „FERNET“, „VODKA“, atd. Ovládá kouzla jako Mocné Slovo: Ožer, Ranní kocovina či Alkoholická Metakriplóza.
PONÍK CHENDA
Pohlaví : Samec Věk : 5 poníkovských let
Rasa : Konikus Ponikus Specializace : nosič, občasný průzkum
Zvláštní znamení : mluví, mluví sprostě, mluví ze spaní, mluví i pod vodou, mluví když není tázán
Neocenitelný pomocník a kamarád družiny. Plánuje, že si za peníze utržené z dobrodružství koupí meč! Je úplně blázen do mečů. Ve stáji má pověšeno mnoho plakátů právě s meči. Tvrdí, že jeho prapraprapraděd byl Vilík, který pomáhal nést Jeden Prsten do země Mordor, kde se snoubí šero se šerem.
ÍRIMË – the elven sniper
Pohlaví : Žena Věk : 2000 let
Rasa : No co asi? Specializace : head shots
Zvláštní znamení : špičaté uši
Nevlastní sestra Samuraje. Co ta umí s lukem/Ljúkem (a nejen s ním……………………………….…..myslím, že na domyšlení jsem dal dost místa…no dobře, tak ještě chvilku…………………………..to stačí! Vlastní speciální luk elitních elfích lukostřelců, navíc upgradovaný o optiku, laserový zaměřovač, tepelné navádění šípů a tětivu z hvězdného svitu (na černém trhu se dá dneska sehnat cokoli). Tuhle holku radši nenasrat.
UNKNOWN
Pohlaví : podle objemnější hrudi by se dalo usuzovat že žena, ale kdo ví…
Rasa : N/A Věk : N/A Specializace : N/A
Jak se ke družině dostala neví vůbec nikdo. Prostě přišla a následuje družinu jako stín. Je celá zahalena v černé, jen oči má nezakryty – takový muslimský styl oblékání. Promluví jen při velmi zvláštních situacích.
Jak už bylo řečeno, družina dostala zakázku, na jejímž konci má být zabit drak. Odměnou jim budiž 10 zlatých (5 zlaťáků předem, 5 po dokončení úkolu). Chenda sice namítal, že 10 zlatých je za draka nějak málo, načež mu Samuraj odvětil, že jsou teprve na druhé úrovni, takže se to s těmi penězi nesmí zatím přehánět. Navíc Chendu ujistil, že svůj meč stejně dostane a pokud bude hodný, tak i nějaký hudební nástroj, (všiml si totiž, že si Chenda v hřívě schovává fotku světoznámého barda Hair Dylina i s podpisem) to Chendu, alespoň prozatím, uspokojilo. Když nakoupili všechno potřebné vybavení (lano, křesadlo, kladivo a hřebíky, pochodně, šípy pro Írimë a cigárka pro všechny), najali zrovna připlavšího Ljúka Skajvókra, aby je dovedl k dračí jeskyni. Cesta pod jeho velením trvala rovných 10 let a přitom stačilo jen přejít kopec za městem, údolím jít dvě míle a u cedule „DRAK TAM“ zahnout právě TAM. Ale Ljúk to bral přes lesy, hvozdy, řeky, jezera, pohoří, pláně, louky a stráně, království i republiky a tak se nám výlet trošku prodloužil. Během této nebezpečné pouti družina vraždila všechno, co znamenalo alespoň 1XP (experience points – chcete-li zkušenosti). Jejich krvelačnými zbraněmi umírali skřeti, hobité, právníci, babky kořenářky, dedečci hříbečci a všechno, co nebylo tak rychlé, aby se okamžitě vzdálilo. A všechno co tak rychlé bylo, stejně dohnaly Iriminy šípy. Poslední, co tito zdrhající ubožáci slyšeli, bylo vítězoslavné „HEAD SHOT“ linoucí se z úst snipera. Poté co zbavili veverčí kolonii její královny-despoty, pro jistotu i se všemi jejími poddanými a vším co veverku, byť jen vzdáleně, připomínalo (tj. křečci, sysli, bobři, myši, krysy, atd.), všichni postoupili na další úroveň. Chenda opět namítal, že když už jsou na té třetí úrovni, tak mohli za toho draka dostat tak o 5 zlatých víc, takže Samuraj musel slíbit, že mu sežene i lupeny na Dylinův koncert. A poník si mnul kopyta; ještě chvíli bude takhle otravovat a všechny utržené peníze z dobrodružství půjdou do jeho kapsy.
Za rozbřesku jednoho letního dne se jim konečně podařilo dorazit na konec své cesty. Před očima jim vyvstanula nevábně vyhlížející jeskyně.
„Na to, kolik musí mít ten drak prachů, ji mohl trochu zkrášlit,“ spustil Samuraj, „Komu se potom chce lézt do tak hnusné jeskyně.“
„Možná proto vypadá tak hnusně,“ bystře postřehla jeho nevlastní sestra.
„No jasně, aby sis k tomu neřekla svoje, že jo?“ oponoval jí vůdce, „To mi musíš kazit moji vůdcovskou řeč?“
„Já jen chtěla…“
„Přece se tady nebudete hádat!“ vložil se do toho Jedi.
„Nemohl by ze mě někdo sundat všechno to vybavení, plís, už mě bolí záda,“ prosil Chenda.
A tak všichni pomohli poníkovi od břemene jež nesl a po chvíli se opět ozval Samuraj: „Takže lidi, kdo tam půjde první?“
Ticho
Stále ticho.
Po hodině ticha se ozvala mágyně.
„Já bych navrhovala,“ navrhovala Pralinka, „Kámen – Nůžky – Pergamen, co vy na to?“
„DsOuBpReÝr nápad,“ Chendovo super skoro zaniklo ve jednohlasném dobrý. Hold, Chenda musí mít vždy něco extra.
KÁMEN –
…všichni se pekelně soustředili…
– NŮŽKY –
…ještě pekelněji…
– PERGAMEN!
Samuraj se ujal role soudce: „Takže, všichni máme pergamen a jen Chenda má kámen.“
„Já nemám kámen! Zkus si s tím kopytem udělat pergamen, to nejde!“, bědoval poník.
„Dobře, tak nám řekni co chceš dát a pojedem ještě jednou.“
Chenda: „Pergamen!“
KÁMEN – NŮŽKY – PERGAMEN
Samuraj se opět jal soudcovat, evidentně se mu to líbilo: „Všichni máme nůžky a Chenda, jak jste všichni slyšeli chtěl pergamen. Chendo je to jasné…“
Chenda: „Prosím, prosím, smutně koukám, ještě jednou, já se teď nějak nesoustředil, tentokrát chci nůžky!“
„Dobře, ale abys věděl, děláme to jen proto, že jsi kámoš.“
KÁMEN – NŮŽKY – PERGAMEN
Chenda pomalu otevřel jedno očko, potom druhé…
Samuraj na vrcholu blaha: „Chenda nůžky, ostatní kámen.“
Bylo vidět, že poník zesmutněl, protože komu by se chtělo jít jako prvnímu. Mě teda ne. A ty nemachruj, tobě by se taky nechtělo!
Írimë se chudáčka poníka zželelo a proto řekla: „Chendo, já ti to tam ponejprv vystřílím a když se na to pak ještě rozběhneš…“
Jak řekla, tak i udělala. Ozvalo se: SVIS, SVIS, SVIS, SVIS.
„…tak pokud tam něco bylo, tak už je to mrtvý…“
„…a pokud tam byl někdo důležitý, tak už je taky pod kytkama,“ narážel Samuraj.
Írimë po něm hodila spalující pohled, ale to už si Chenda odměřoval od ústí jeskyně 10 sáhů na rozběh. Stále si mumlal něco ve smyslu „Jak to jen dělají“. Jo, pokud vás zajímá co zrovna teď dělá Unknown, tak musím říct, že stojí a je ticho. Ale zpět k našemu průzkumníkovi, ten se zrovna otočil a pohlédl do děsivého chřtánu jeskyně, zvoucího ho do svých útrob. Nadechl se. Vydechl.
„Můžeš při tom i zemřít,“ řekl Ljúk a náhle na tváři ucítil něčí pěst. Byla to pěst Pralinky.
„Ty vole, proč mu to říkáš???“ zašeptala.
„Jako jestli při tom exne, tak chci mít čistý svědomí, že jsem ho varoval,“ zněla odpověď.
Chenda se však nedal zastrašit, od dob Vilíka tu tak statečný poník nebyl. Nadechl se. Vydechl. Rozběhl se. 9 sáhů, 8 sáhů, 7 sáhů. Chendovy kopýtka se rozkmitaly do smrtelného kmikotu. 6 sáhů, 5 sáhů, 4 sáhy, a sakra, už jen 3 sáhy, 2 sáhy, jeden a Chenda se ztratil ve tmě jeskyně. Dvě vteřiny nebylo slyšet nic, poté se ozvalo hlasité BUCH! a hned potom AUUU!
„Do prdele, jsou tu dveře,“ sténal Chenda.
Celá kompanie se rychle dostala k poníkovi. Skutečně tam byly dveře. A byly masivní. A do, pravděpodobně javorového dřeva, byly zabodnuty 4 elfí šípy. Samuraj se uchechtl.
„Drž hubu!“ rázně ho uzemnila Írimë, náhle ji však zaujal nápis nad těmi dveřmi. Stálo tam: „PRESS ENTER OR KLIKA TO BEGIN A MISSION“
„Co to je?“ zeptala se Pralinka a přímo zírala na nápis.
„Pokud já vím,“ ozval se Samuraj, „tak přes jazyky jsou tady mágové a ...“
„Hele co jsem našel,“ skočil mu do řeči Chendouš a už v tlamě nesl podivnou bílou věc obdélníkového tvaru. Taková tabulka s písmeny které po přečtení nedávaly vůbec smysl.
„Fuj, škaredý pejsek!“ řekla Írimë, „dá to z pusinky, no dá.“
Chenda tu věc vyplivl a tázavě se na snipera podíval: „Si něco hulila, či co?“
V tom se do toho vložil Ljúk: „Tak tomu se u nás říká klávesnice a pokud se nemýlím tak tady stačí zmáčkout Enter a ty dveře se otevřou.
Zmáčkl Enter. Mýlil se. Asi proto, že klávesnice nebyla zapojená.
„Ta klávesnice není zapojená,“ řekl.
A ani nemohla být, protože z ní nevedl žádný kabel.
„Nóóó, ona ani nemůže být zapojená, tady není žádný kábl,“ dodal vzápětí.
„A co takhle zkusit klasicky kliku, hmm?“ zapojil se Chenda.
„Ty budeš asi velký magor, že jo?“ obořil se na něho vůdce, „My jdeme na nabušeného draka a do jeho sluje se dostaneme trapně, jednoduše a klasicky klikou. V tom musí být nějaká jiná čertovina. Kdybychom aspoň dokázali přeložit ten nápis. Pralinko ty seš pěkně na hovno čaroděj. Co si dělala když ste brali cizí jazyky?“
„Chlastala…“ odpověděla Pralinka a oči jí jiskřili. To vůdci stačilo.
„Co počkat než ty dveře zhnijou?“ zazněl nápad z úst Jedie
Tak strávili několik hodin tím, že čekali až dveře zhnijí. Ani po pěti hodinách nic.
„Neopálíme ty dveře dynamitem?“ řekl opět Jedi
„Tak na ten nezbyly peníze…“ zhatila Ljúkovi plány Írimë
Samuraje to přestalo bavit.
„Nevím jak vy, ale já jdu domů“, netrpělivost vůdce podtrhla morálku celého mužstva, tří žen a jednoho poníka. Všichni se otočili od ústí jeskyně. A odhodlaně se vydali úkol nesplnit.
Editor: Nemyslíš, že jsme to trochu posrali?
Autor: Můžu já snad za to, že jsou to volové a tu kliku nezkusili?
Editor: A co Deus Ex Machina?
Dveře se jakoby nějakou nadpřirozenou silou samy otevřeli. A všichni se dali do jásotu. Málem bych zapomněl, Unknown stála a mlčela, tak, když opět dostala trochu prostoru, Pralinka vzala za kliku.
Objevil se obrovský nápis LOADING...
***
První otevřel oči Jedi. Byl sám. A sakra…, pomyslel si
Potom procitla Írimë. Nikdo nikde. Hmmm, sem v pěkný kaši, řekla si v duchu
A Samuraj otevřel oči zrovna……….teď. Ostatní byli pryč. Kurva kde to sem!? zaklel si pro sebe
Chenda, Pralinka a Unknown se probrali současně. Každý. Chenda: Zmrdi!, Pralinka: Do prdele!, Unknown: Ticho. Byli odděleni. Nikdo se ani neodvažoval pohnout z míst kde stál. Kde jsou ostatní? proletělo každému hlavou. Nakonec po nekonečných deseti vteřinách strachu zařval Samuraj:
„Jestli je to ňáká past, šmejdi, tak vás nakopu do prdele!!!“
„Ty vole tys nás ale vylekal!“ ozvalo se sáh od něj
„To ste vy? Identifikujte se!“
„Ljúk Skajvókr.“
„Írimë.“
„Rumová Pralinka.“
„Chenda.“
Ticho
„A kde je Samuraj?“ zeptal se zděšeně vůdce, „aha to sem já,“ dodal s viditelnou úlevou v hlase, „takže sme tu všici, dejte mi chvilku ať můžu vydýchat to, že sem se kurva málem ztratil. Uf, sem ready. Nemá někdo nápad jak se z téhle šlamastyky dostanem?“ Nastalo hrobové ticho.
„Ano, Unknown, chtěla si něco říct?“ zeptal se Ljúk
Ticho
„Aha, chápu.“
Popisovat ticho následující hodiny by bylo trochu nudné a zabralo by docela dost místa, tak to zkrátím jen na: Hodinu bylo ticho. Najednou se však ozvala Írimë.
„Ljúku, ty hovado, dej IHNED ze mě ty svý nadržený pracky!!!“
„Ehm…,“ řekl Ljúk, „já je mám podél svýho těla…“
„CHENDO???“
„Vůbec,“ dementoval volaný, „já mám přece kopýtka…“
„Čí sou to teda pracky?“
„Moje.“ řekl tajemný hlas
Teď se do toho vložil vůdce, vytočený tím, že si někdo dovoluje tak nehorázným způsobem šahat na jeho sestřičku: „Všichni kromě mě, Ljúka, Chendy, Írimë, Pralinky a Unknown hezky hlasitě a zřetelně řeknou svý jméno jinak tu někoho sejmu!!!“
„Georgius Cvrlikot,“ řekl tajemný hlas
„Aha takže pane Cvrlikot mohl byste…“ spustila Írimë
„Pro tebe Georgo, můžeš mi klidně tykat…“
„OKAMŽITĚ DEJ TY SVÝ PRACKY Z MOJÍ HRUDI!!!“
„Klídek pusinko, vždyť stačilo jen říci a…“ svou větu nedokončil, neboť ucítil něco odporně ostrého na té JEHO hrudi, takže raději kapituloval. Nastalo trapné ticho do kterého si Chenda trapně pískal. Chendův trapný pískot přerušil až Jedi.
„Tak Georgo a teď bys nám mohl říct co tady děláš a jaký to bylo, když…“
„Ty by si chtěl jednu schytat, že jo? A ty odpověz!“ řekla elfka a příkaz směřovala na Georga.
„Já se tu šel schovat před deštěm,“ odpověděl, „kdybych věděl kam se to dostanu tak radši zmoknu. Strávil sem tu v beznaději hodiny a hodiny. Potom sem se tedy odhodlal najít ty zasraný dveře. Tak si to tak tápu ve tmě, tápu a tápu a najednou, co se mi to nedostalo pod ruku… No a zbytek už znáte…“
„A jaké řemeslo provozuješ?“ optala se Pralinka
„No řekněme, že se zabývám činností, která by u jistých úřadů nesklidila moc nadšení. Jsem lupič. Každý zámek odemknu, každou past zneškodním, odepnu každou halenku, každou holku… no radši nic…“
„A taky trochu jebeš bardům do fochu…“ narážela Írimë
„Já se ti tedy moc omlouvám a slibuju, že už to nikdy neudělám!“
„Drž si svý ručky na uzdě nebo si to zodpovíš…“
„…jejímu klerikovi,“ dokončil za elfu Jedi
Docela hustou atmosféru prořízl vůdcův hlas: „Georgo nechceš se k nám přidat, jdeme na draka a párek obratnějších rukou by se nám hodil.“ A lupič souhlasil, poté co mu ovšem zaručili rovnocenný podíl na drakově pokladu. Ale pořád to nic neměnilo na tom, že byli stále ve stejném srabu jako na začátku. Po několika zamyšlených minutách situaci vyřešil, kdo jiný než ctihodný vůdce, ten si totiž do úst vložil cigaretu, zapálil sirku a…
„SVĚTLO!!!“ ozvalo se sborově, „my potřebujem světlo!“
„Mě se zdálo, že nám tu něco chybí,“ řekl si pro sebe Samuraj a byl pyšný, že situaci, ač úplnou náhodou, vyřešil (a potom, že kouření se nevyplácí). Sirka zhasla.
„ ROŽNI!!!“ zařvali všichni, teda kromě Unknow, a tak velitel znovu zažehl sirku, která po několika vteřinách opět zhasla.
„NO TÁÁÁK!!!“ Samuraj tedy pálil jednu sirku za druhou, aby se mohli podívat, kam že se to vůbec dostali. Místnost vypadala kruhově. Tma. Škrtnutí sirkou. Naproti nim ležela jakási dlouhá věc. Tma. Další sirka. Skupina se tedy dala k opatrnému postupu k té věci, kryjíc při tom nejslabší článek družiny – mága a… Tma. Vůdci došla trpělivost a vysvětlil, že jestli si ještě chvíli takhle budou hrát se sirkami, tak si potom nebudou mít čím zapálil cigára. Po chvíli se rozžehli tři pochodně a konečně se všem naskytl pohled na…
„ÁÁÁÁÁÁ,“ zaječela Pralinka, „u mě stojí nějaký cizí chlap!!!“
„To jsem já, Georgo, váš nový člen vzpomínáš?“ řekl Pralince, která k tomu vzpomenutí musela vyžahnout půlku z litrového flakónku FERNET.
„To si mjel říct hned, frajere…“ pauzu využila na další doušek, „...já sem brutal magič, he-he,“ flakónek v její ruce spěl rychle ke svému dnu…. á teď už byl na dně, „umim čáry-máry a pokud Geordžíku ne-nebldeš vjedjet kam s-ssss rukama, tak, tak…. BLÉÉÉÉ“ dokončila čarodějka konverzaci a skácela se na zem.
„Pralinko zakazuju ti chlastat!!!“ zařval velite, „Ljúku pomož jí na nohy a hlídej ji ať něco nevyvede.“ Konečně tedy měla družina čas porozhlédnout se po místnosti. Byla opravdu kruhová a na severu pokračovala chodbou, podlaha byla hliněná a zdi z hrubě otesaného kamene, byla prázdná až na velice dlouhý žebřík. Společnost žebřík ignorovala a vydala se chodbou. Ušli pár sáhů a narazili na jámu. Velice hlubokou jámu. Na druhou stranu to bylo zhruba deset sáhů, kolik dolů to si nikdo netroufal odhadnout. Problém. Jedi odložil Pralinku, která mezitím usnula a zeptal se: „Co budeme dělat?“ Po hlasité výměně názorů se dohodli, k velké nelibosti poníka, že se Chenda skočí podívat co je na dně, popřípadě jak by jim dno mohlo pomoci. Uvázal si jistící lano a po slibu, že mu navíc očarují kopýtka na ‚Vražená kopýtka +3‘ skočil do hlubin. Ozvalo se deset sáhů dlouhé ÁÁÁÁÁÁ a potom ŽUCH. Chenda se dole rozplakal. Tu k jámě přistoupila Unknown a zeptala se:
„Proč pláčeš? Tobě někdo umřel?“
Upřely se na ni čtyři páry nevěřících očí.
„NE krávo, mám zpřerážené všechny kopyta, KURVA!!! Tak už mě vytáhněte!!!“
Vzhledem k prostému matematickému zákonu, který říká, že dvousáhové lano je 5x kratší než desetisáhová jáma to nešlo.
„Ehm… Chendo, si tam?“ zeptala se Írimë
„Ne kurva, šel sem pryč.“
„Kam mohl jít?“ zeptala se zbytku, ale ten jen zmateně krčil rameny
„Doprdele tak co bude? Sem pořád tady!!!“
„A kde si byl předtím?“
„Kde asi???“
„Nevíme!“
„VYTÁHNĚTE MĚ!!!!“
„My nemáme konec…“ sdělil Samuraj a Chenda se dal znovu do pláče.
„Nemám ho sejmout, ať se netrápí?“ navrhl sniper
„A ty se potom potáhneš s těma krámama co nesem?“ oponoval Samuraj.
Tenhle nápad nepřipadal v úvahu.
„A co kdyby sme,“ převzal otěže Ljúk, „vzali všechny tekutiny co máme a nalily je dolů. To Chendu nadnese a my tu jámu budeme moct potom i přeplavat.“
Trefa do černého! Po chvíli jásotu začala kompanie vylévat vše co vypadalo jako tekutina. Healing potion, fernet, Vodku, Rum i vodu z čutor. Nic. Samuraj potom do jámy párkrát plivl, ale stále nic.
„Že by sme tam toho nalili málo?“ podivil se vůdce a chtěl dále svou úvahu rozvinout, když se z temnoty dole ozvalo: „TJADADADÁÁÁ, PAM PADAM!!!“ Ten blbec to všechno vypil, byla jediná myšlenka v celé skupině.
„PONÍCI JDOU DO BOJÉÉÉ!! JUCHůůůů!“ zněl ožralý hlas.
„Víte co,“ řekl Jedi zklamaný svým předchozím neúspěchem, „serem na něho, serem na draka, vrátíme se, ten žebřík co sme viděli prodáme tak za dva zlaťáky a…“
„Počkej, počkej!“ přerušila ho Írimë, „slyšeli jste to???“
„ZA DVA ZLAŤÁKY!!!“ řekl nadšeně Samuraj
„Néééé, Ljúku řekni to ještě jednu!“ pobízela elfka
„Víte co,“ řekl Jedi znovu, „kašlem na něho…“
„…minule tam bylo serem!“ opravil ho vůdce
„Víte co,“ znovu Ljúk, „serem na něho, serem na draka, vrátíme se, ten žebřík co sme viděli prodáme tak za dva zlaťáky a… No a tady sem skončil“
„Slyšeli jste tam tu myšlenku?“ tázala se elfka
„Necháme se podat!!!“ vybafli na ni Samuraj i Jedi. Unknown po své strhující replice na začátku opět mlčela. Pralinka spala a Georgo... Kde je sakra Georgo??? Aha tady... Zrovna přicházel a v rukou nesl žebřík.
"Mě tak napadlo..." spustil
"Počkej teď neruš," okřikl ho Samuraj, "Írimë slyšela myšlenku v... Ljúku řekni to ještě jednou..."
"ŽEBŘÍK VY PAKA!!!" zařvala Írimë
A pak už jednoduše spustili žebřík, vzali napraného, ale vyléčeného (healing potiony) Chendu a napranou čarodějku a na druhém konci opět vylezli. Nechali ty dva vystřízlivět a pln nadějí hleděli vstříc budoucnosti...