Výroky a moudra

[durana]

Adieu: To mi pripomenulo jednu frazu, tusim Dusana Duseka.
Su len 2 sposoby, ako sa clovek moze vratit do raja. Smiech a sex.

[sevencreature]

<jaminkle> i just figured out why google put out google earth.. it's a early brag to what they own

[Sadako]

Magazín MF Dnes, rubrika Porota aneb otázka na aktuální téma.


Dotaz: Urazili čeští fotbalisté svým pozápasovým večírkem fanoušky?

Odpověď: Ano, na druhou stranu vypatlanost tak nějak patří k fotbalu.

Václav Klaus, ředitel gymnasia

[Dalcor]

Nejlepší způsob jak jim rozšlápnout lebku je useknout jim nohy.

Neznámý trpaslík z Kampfgruppe Reorgsson, aneb co všechno nevymyslí můj bratr.

HOVNO!
Velící generál 101st ABN "Screaming Eagles" v obklíčeném Bastogne na německou nabídku k jejich kapitulaci

Kdysi jsem posbíral pár motivačních citátů, tak si dovolím ;)

Víš proč prohrály? Protože měly pro co žít!
Chareos Šermíř

My word is my honor, and my honor is my life.
Mým světem je má čest a má čest je můj život.
Sturm Brightblade

Nadirové jsme,
Zrození mladí,
Krvavá písmena,
Sekery nosiči
Vítězi stále.
Tenaka Chán, tanečník s čepelí, kníže stínů

Vrať tohoto muže na Humovu hruď;
Ať v slunce se rozplyne,
v proudění vzduchu, kde tiší se dech;
U hranic oblak přijmi ho

Za mraky divými, co nepatří nikomu
dej mu spočinout navždy,
v osadách hvězd, kde na meč se
navíjí touha a nezmlká zpěv.

Odpočinek válečníka dejmu,
přes naše vyzívání a zpěvy.
Ať léta pokoje mu uplynou jak den.
Nechť v srdci Paladina spočine.

Morných mraků války budiž zbavený
čistý, jak z dětství povstalý
s krásami světa možná před sebou.
Pane náš Humo, vysvoboď ho.

Od pochodní hvězd, co nedopsaly
přečistou slávu duše dětské
od nepravosti a zloby země
Pane náš Humo, vysvoboď ho.

Ať do posledního dechu svého
užívá plodů a vína a květů.
Soužení lásky nechť nepodléhá,
Pane náš Humo vysvoboď ho.

V poledním vánku zkolébej ho
srdce ochraňuj před mečem pádným,
před bitvou, kdy jedna se na druhou vrší
Pane náš Humo, vysvoboď ho.

Nad sněním havranů, kteří
ho slýchali první, klidu mu dej,
od soužení války do konců jich
Pane náš Humo, vysvoboď ho.

Nechť smrti jeho vzpomene jestřáb,
až skončí na zemi, soumrak když
zahalí smysly už dávno vděčné.
Pane náš Humo, vysvoboď ho.

Nechť stín jeho k Humovi dojde
zbavený těla, jen mysl pouhá,
již čisté nic,
pokorně a vděčně žádáme tebe
Pane náš Humo, vysvoboď ho.

Za mraky divými, jenž nepatří nikomu
dej mu spočinout navždy,
v osadách hvězd, kde na meč se
navíjí touha a nezmlká zpěv.
Za mraky divými, co nepatří nikomu.
Odpočinek válečníka dejmu,
Morných mraků války budiž zbavený,
Od pochodní hvězd, co nedopsaly slávu.
Ať do posledního dechu užívá slávu.
V poledním vánku zkolébej ho
Nad sněním havranů,
Nechť smrti jeho vzpomene jestřáb.
Nechť stín jeho k Humovi dojde.
Za mraky divými, jenž nepatří nikomu

Solamnijský zpěv za mrtvé

Est Sularus Oth Mithas
Má čest je můj život
Zákon řádu rytířů ze Solamnie


Já sloužím!

Toho bohdá nebude, aby král český z boje utíkal

Hlavně si přeji, mí páni, aby jste mě vedli vepředu abych mohl zasaditi ránu mečem!
Jan Lucemburský, král český, Kresčak 1346

Hle, zde vidím svého otce!
Hle, zde vidím svou matku,
své sestry i své bratry!
Hle, zde vidím zástupy
svých lidí od samého počátku,
kteří mě volají,
abych zaujal své místo
ve Valhalle,
kde udatní mohou žít věčně!
Beowulf, vikingský hrdina

Co je zaseto jako pomíjivé,
vstává jako nepomíjitelné.
Co je zaseto v poníženost, vstává v slávě.
Co je zaseto v slabosti, vstává v moci
Rytíři kříže

Sílu a čest!
Maximus Decimus Meridius, generál Severních armád, velitel legie Felix

Let the Fear Go Through! Fear is a Mind Killer!
Strach musí projít skrze Mě! Strach zabíjí Mysl!
Jeho Milost vévoda Atreides, Paul Muad´Dib, Fremen Mahdi



Alespoň budeme bojovat ve stínu!
Dienekes, jeden ze Tří set o informaci o počtu perských lučišníků,jejichž šípy zastíní slunce, Thermopyly 480 př.n.l.

Láska je opakem strachu
Dinekes, jeden ze Tří set, Thermopyly 480 př.n.l.

[Neferit Sr.]

Dalcor - hezký soubor. Ale Slovo Hovno čili "Merde" padlo i za jiné příležitosti.

Bylo to v bitvě u Waterloo a má vazbu na zánik francouzké gardy.

Tři poslední prapory gardy se staly terčem anglo-batavského útoku i náporu Zietenova pruského sboru. Tyto prapory tvořily poslední překážku mezi vítězi a poraženými. Britové je vyzvali, ať se vzdají. Z části z obdivu k jejich statečnosti, z části proto, aby tento ostrůvek v cestě přívalu zmizel. Roguetův, Christianiho i Cambronnův prapor odmítly. Pro gardu neexistovala možnost vzdát se. Tehdy se zrodila legenda. Generál baron Pierre Cambronne prý odpověděl na anglickou výzvu vojácky stručně: "Merde!"
Hovno!
O chvíli později klesl těžce zraněn a tak jej zajali vojáci Colina Halketta. Tři praporní čtverce se krok za krokem, stále řidší a řidší, stahovaly až k Maison-du-Roi. Tady se rozdrobené na skupinky skryly mezi domy, porosty, stromy a sady a odolávaly až do úplné tmy.

Jen doplněk z mé strany který je stejně chronicky znám. Americký velitel Bastogne a jeho muži bojovali stejně těžkou bitvu. Na rozdíl od svých francouzkých předchůdců u Waterloo však nakonec zvítězili.

[yenn]

Povinná školní docházka trvá již pár století, prošli jí všichni, všechny státy do ní investují šílené peníze a společnost je naprosto rezistentní vůči jakýmkoliv hlubším změnám školského systému. Zdá se, že onen systém funguje, ale zjevně dělá něco jiného, než je deklarováno. Podobně je tomu s politikou, člověk si usmyslí, že politici mají pomáhat s věcmi veřejnými, potom je sleduje a rozčiluje se, že se starají jenom o sebe, a že jsou to tudíž špatní politici. Možná jsou to dobří politici, ale ona premisa o správě věcí veřejných je špatná. Analogicky pokud si člověk usmyslí, že škola má vychovávat vzdělané, svobodné občany, a poté vidí, že ne, tak může říkat, že škola je špatná, ale také si může říct: Proč vlastně mám tomuhle věřit? Jenom proto, že to říká ministryně školství vždy prvního září do rádia? Jsou ještě vůbec nějaké jiné zdroje pro víru, že škola má vyrábět tvůrčí osobnosti? Zjevně tak nečiní. A zároveň to skoro nikomu nevadí a takoví ti liberální reformátoři školství u nás nemají žádný pozorovatelný ohlas. Otázkou je, zda smysl školy není jiný, totiž výhradně socializační - dítě je vyrvané z rodiny, kde ho mají všichni rádi, a dostane se do společnosti, kde ho nemá rád prakticky nikdo, a musí si zvykat na základní antropologické konstanty, jako že nadřízený je idiot a nemá se mu to říkat. Kde se má takovouto informaci dozvědět, když ne ve škole? No a něco tam ta paní učitelka dětem říkat musí, když je drží tolik hodin zavřené. Dalším z aspektů školy je, že hlídá děti. Když učitelé hrozí stávkou, největší problém vždycky je, jestli budou zavřené družiny. Když se řekne, že ne, rodiče se uklidní, protože v podstatě školství bude svůj úkol plnit dál. To je zásadní moderní problém, mizí práce pro všechny lidi, boj za snižování nezaměstnanosti je aktivita odsouzená k čím dál chmurnějším koncům, a to, co by mohly dělat děti, to už nedělá vůbec nikdo. Kdo dnes pase housátka? Dětská práce je navíc zakázaná a mravně nepřístupná, a co tedy s dětmi? Někam je zamknout a vést při tom řeči o vzdělanostní společnosti. [RNDr. Jan Zrzavý v rozhovoru pro Salon]

[Sadako]

Toto napsal o své smrti, pohřbu a věcech s tím spojených Egon Bondy snad někdy v sedmdesátých letech. Docela by mne zajímalo, jestli mu budou poslední přání splněna. Zvlášť ten epitaf...

Vážený pane Lopatko!

Po dobu své existence byl jsem vám i vašim přátelům nepochybně vždy zdrojem poučení a srandy. Nyní dovršiv své práce i čtyřicátý pátý rok života hodlám učinit poslední opatření ohledně svých posledních věcí. Za služby, které jste mi prokázal a ještě prokážete, poukazuji vám sto tisíc vzpomínek, jež jistě využijete prospěšně pro sebe i pro mne i pro v rodinu. Současně s tím vás však prosím, abyste se postaral, abych byl pohřben jako normální člověk a ne zžat či rozprášen po trávníku. Vynajděte nějaký dosud nezničený hřbitov v blízkém okolí Prahy a tam složte moje ostatky.

V běhu žití jsem se častokrát zaobíral úvahami o svém úmrtí a plod toho je několik pohřebních básní a epitafů, jež jsem pro sebe složil. Aby nebylo mýlky, určuji tedy výslovně, aby na “desce mramorové” (podle známé písně o psovi a jitrnici) byl vyryt jedině epitaf tento (vám ostatně známý):


Na život a smrt se vyser

tady leží Zbyněk Fišer.


Pokud by místní kostelník nejevil pro něj porozumění, je na vašem příteli dr. Deutschovi, aby porozumění vzbudil či zabezpečil glejtem papežské stolice.

Hrob předplaťte na patřičně dlouhou dobu, neboť jak známo, hodlám být při nejbližší příležitosti přenesen na vyšehradský hřbitov a jest tedy - postarati se, aby i třeba ve třetí generaci bylo ještě co přenášet.

Pohřební obřad by bylo nejsnáze odbýt potichu. Jestliže by však někomu bylo libo učinit ho důstojným, pak tedy ať je z města i z venkova důrazným dopisem sezváno lidu, kolik jen sehnat možno, každý ať se dostaví se vší rodinou podle přiloženého seznamu, ať sezve každý, koho ještě nadto může, ať je vydána výzva k vlasatcům ze všech pražských hospod a ať si každý ten den vezme volno. Obřad pak nechť hudebně doprovázejí Plastičtí lidé (pokud by se jim nedovolilo hrát přímo na hřbitově, pak ať si stoupnou za zeď), takže je možno spojit obřad s kulturním pořadem, na nějž jsou rozeslány pozvánky, případně prodávány vstupenky.

Ať při svém muzicírování neztrácejí ze zřetele, že v témž okamžiku řvou nadšením všichni vikingové s lebkou rozštípnutou sekyrkou, utopení v oceánu či na provaze skončivší, že pěji všichni básníci, co jich kdy bylo - neboť na výsostech básník básníka pozná a miluje ho - že pronášejí chvalořečení i nečetní, zato však kapitální filosofové v čele s brankářem známého fotbalového klubu Arsenal Karlem Marxem, že křičí všechny labutě a nebeští jeřábi, na nichž poletují mí přátelé Lao-c' a předseda Mao, takže hlahol na nebesích se v touž chvíli bude slívat s kapelou Plastiků v jednu jedinou nedokončitelnou symfonii - to ať Plastiky morálně povzbuzuje, aby činili rámus co největší a ze srdce. Neboť tak, jako se roztrhla kdysi opona chrámová, upadne teď v tu chvíli knoflík od poklopce všem policajtům a nebudeť jim zpomoženo, všechny Ústřední výbory budou si nasazovat na hlavu nočníky a všichni ministrové budou mít migrénu, takže se nebude moci úřadovat, čímž z konaného pohřbu stane se pravý státní svátek, jehož výročí slaviti budou po prvou dobu sic jen rozptýlené obce vzpomínajících, časem však stále více lidu všeho, neboť každý ví, že Buddha nevěděl, co chce, Ježíš chtěl něco, o čemž nevěděl, co to je, Lao-c'věděl, že je nejrozumnější nechtít nic, ale stejně se toho nedržel, ale já vím, co chci, a chci, co vím,

totiž aby měl každý svátek,

a to přinejmenším každý den.

Vám pak, milý příteli Lopatko, výše zmíněných sto tisíc vzpomínek koneckonců může stát za to, abyste se vycvičil ve čteni mého rukopisu, jejž jinak nyní nikdo nikdy nepřečte.


S pozdravem váš Bondy.

[wosmahl]

"Kámoši mi říkaj Anry, doma mi říkaj Jindro a holky mi říkaj kreténa"
-D347h moderátor PG24

[Sadako]

Li Čching-čao, psáno na melodii Cuej chua jin (Ve stínu opilých květů), překlad Jan Vladislav a Zlata Černá, ze sbírky Jizvy rosy


Lehká mha, těžká oblaka, den, že tě smutek jímá.
Tyčika v zlaté misce sotva dýmá.
Zase ten krásný svátek podzimu.
Na lůžku pod sítěmi začíná
k půlnoci opět prosakovat zima.

Navečer stojím s pohárem zas u východní stěny.
V rukávech vůně skrytě chytá se mi.
Neříkej mi, že nejsem samý žal.
Západní vítr vzdouvá závěsy
a já jsem tenčí než ty chryzantémy.


Li Po - Krčma na jaře

Sedm bílých koní
letí.
Jarní vítr honí
je kol zkvetlých snětí.
Před hospodou - přijde host ? -
starý krčmář seděl.
Sedm jezdců vyklání se z postříbřených sedel.
Sedm jezdců - všechněm dost:
mladé jaro, děvče šumné, staré víno.
Sedm jezdců z koní seskočilo


Tu Fu - Konec jara

Opřeni o sebe jdem ostrůvkem,
já a má hůl, truchlíme potají,
že jaro opouští nás nevěrné.
Ve větru tančí vrby rozverné
a na hláď vod s koketním úsměvem
záletné lístky květů slétají.


Já jsem byl opilý... - lidová píseň z Jihu

Já byl jsem opilý a dlouho sladce dřímal,
a když jsem doslechl, že jaro záhy mine,
přidal jsem do kroku,
pak s mnichem v cele stinné
jsme potlachali si -- kos venku jasně zpíval:
tak protek žití den. Jak -- to jsme nevěděli.


Je Li - Výjev pozdě na jaře

Dokořán okno -- sedím, čtu a sním
o Knize proměn. Vlaštoviček pár
se kmitá kolem police mých knih
a za listem list jako kapky deště
mi tuš kane s korun okvětních.
Čtu Knihu proměn, nemyslím,
jak dlouho bude letos jaro ještě.


Poslední vládce Li - Kdy ustanou jara...

Kdy ustanou jara, jdy ustanou jeseně,
co znám ?
Z minulých jesení, z minulých jar,
co vím, co mám ?
Věžičku naší včera zas protáh
východní vítr jiskřící,
proč nemohu tvář svou obrátit
k rodnému kraji,
měsíci ?

Tam ještě stojí z nefritu schody,
ozdobné zábradlí,
jen tenké rety, ruměnné rety,
jen ty se propadly.
Teskníte stále ještě
a moc ?
Rozlitá voda mohutné Řeky
valí se na východ
v noc.


Lidová píseň z Jihu - Zab kohouta...

Zab kohouta, jenž věčně plaší noc,
zab kohouta jenž přivolává den:
na vlnách tmy se chceme kolébat
až na věčnosti lem.


Čen Ngo - Lotos

Květino lotosu, svůj čepec zelený
do vody namáčíš, když vítr povívá,
však rudá se a nahá objevíš,
když jista jsi: nikdo se nedívá.


Li Po - Hledal jsem marně horského mnicha

Kamenů plnou
stezičkou úzkou
pomalu stoupám
Údolím rudým :
jedlová vrátka
zakrývá závoj
zelených mechů ;
na pustých schodech
drobné jsou křížky
stojáčků ptačích.
Nahlédnu oknem:
sprašovač bílý
na stěně visí
v závěji prachu.
Chtěl bych si vzdychnout,
odejít chtěl bych --
toulám se kolem.

Vonivá mlha
spadává dolů,
déšť kvítím voní,
snáší se na zem.

Samota chutná
jak selský chléb !
Opice modré
žalobně křičí.

Jak je to člověk
od svět vzdálen !
Vzdálený světa,
jak krásný je svět
v podhorském koutku !


Li Po - Na zříceninách paláců Su-čou

Zborcený teras
shoustlý sad,
oblékly vrby
nový šat.
Zelenou vodou
splývá
vodních trs kaštanů
Zpívá
nápěvek hravý.

Ze staré slávy
zbyl už jen měsíc
nad řekou Západu:
ten, který zářil
kdys na krásné ženy
v palácích krále země Wu.

[Cozzinnni]

Gerroldovy zákony pekelné dynamiky:
-Je-li těleso v pohybu, pohybuje se tam, kam nemá.
-Je-li těleso v klidu, leží tam, kde nemá.

[yenn]

Skutečná promiskuita je pro člověka naprosto nepřirozená situace, a to i pro muže - to je vidět už na tom, jak pečlivě si vybíráme partnerky. Nejvíce promiskuitní jsou vojáci, vězňové a obecně lidé držení v extrémních chovných podmínkách. Takové ty komické sexuologické výzkumy, které říkají, že muž má průměrně patnáct partnerek a žena osm, jenom ukazují, že obě pohlaví lžou a každé jinak. Muži si přidávají a ženy se stydí. Částečně by to mohlo být reálně lehce vychýleno existencí vzácných extrémně promiskuitních jedinců, pokud jsou významně soustředěni v jednom z pohlaví. Což jsou. Prostitutek je celkem málo, takže se vám neobjeví ve vzorku, kterého se ptáte na počet partnerů, ale zároveň jsou dostatečně oblíbené na to, aby se vám ve vzorku objevili muži, kteří za nimi chodí. [RNDr. Jan Zrzavý v rozhovoru pro Salon]

[Sadako]

Asi nejlepší definice skautů, jakou jsem kdy viděla.

Skauti - děti oblečený jako debilové pod vedením debila oblečeného jako dítě.

Tak pravila Majucha.

[KEBULE]

S tímhle prý ruským příslovím teď došla Neferit...

...neexistují málo hezké ženy.
Je jen málo vodky...

[SneZhulak]

"Občas je potřeba se ožrat, jinak se člověk zasukuje"

-můj známý o jehož duševním zdraví silně pochybuji

[Geralt]

Mám moc těžké boty na to abych je po vás házel.

docent P. v reakci na trestuhodnou skutečnost, že nikdo z hrstky přítomných studentů (včetně mě) v pondělí po ránu se nedokázal rozpomenout na obsah Pařížských mírových smluv. To, že jaksi nebyly na pořadu dne, je nepodstatné.