Četl jsem to v Právu, jehož on-line archiv je jen přes registraci, takže posílám celé do příspěvku:
29.12.2007 - Zdeněk Jičínský - str. 06
Méně předpojatosti a více objektivity!
Lidové noviny pod titulem hodným bulváru „ČSSD chválí komunistický režim před rokem 1989“ včera pohaněly návrh poslanců ČSSD podaný Ústavnímu soudu na zrušení zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů.
Je smutné, že se LN uchylují k dezinformaci. Takové je mj. tvrzení článku, že „sociální demokraté převzali komunistickou argumentaci a tvrdí, že režim před listopadem 1989 nebyl totalitní a měl řadu světlých stránek“. Martin Zvěřina píše: „Kdyby stížnost podepsali jen komunisté, nestálo by to za řeč. Jenže do útoku zatroubila ČSSD stavící se ráda do pozic ochránkyně demokracie, a to v reprezentativním obsazení. Že Zdeňku Jičínskému nepřipadala 60. léta jako totalita, dokážeme pochopit, nikoli omluvit.“
V novinovém článku je těžké reagovat na všechna ta krátká spojení a demagogické závěry dvou článků psaných v duchu pojmového mccarthismu, abych užil přiléhavého výrazu Václava Bělohradského pro tento druh české publicistiky. Proto připomenu jen základní skutečnosti.
Už v době Federálního shromáždění v roce 1991, kdy se poprvé jednalo o návrhu zákona o době nesvobody, byl hlavní spor o to, zda lze pro 40 let trvání komunistického režimu v Československu nalézt jednu přesnou charakteristiku. Tyto spory se znovu opakovaly v roce 1993, v době jednání o návrhu zákona o protiprávnosti komunistického režimu, který jej prohlašoval za zločinný.
Hlavní námitky proti takovému zjednodušujícímu určení spočívaly v argumentaci, že 40 let je v moderní historii doba velmi dlouhá, během níž došlo k významným změnám vnitropolitickým i mezinárodním, jež měnily i působení politického režimu.
Zvláště se dokazovalo, že nelze dobu 60. let s jejich vyvrcholením v době Pražského jara s jeho reformním programem, který přesahoval vše, co se do té doby i potom stalo v kterékoli zemi sovětského tábora – kdy nastal neobyčejný rozkvět kulturního života a umění – zahrnovat pod společný pojem, vztahující se k nejhrůznějším letům stalinismu u nás z přelomu 40. a 50. let.
Obdobně asi všichni lidé, kteří to zažili, si uvědomují veliký rozdíl mezi šedesátými léty, léty demokratizace politického a společenského života, a léty normalizace po potlačení reforem vojsky Varšavské smlouvy.
Ústavní soud, který rozhodoval o návrhu na zrušení zákona o protiprávnosti komunistického režimu, dospěl k závěru, že prvé jeho čtyři paragrafy, které tento režim charakterizují, mají ideologický, nikoli normativní, tj. právní charakter. Tento jeho závěr a rozdíl, který je mezi ideologickým a právním soudem, se ovšem v mediích nebere na vědomí.
V návrhu poslanců ČSSD se samozřejmě uznává, že komunistický režim byl nedemokratický. Byl jistě celých 40 let autoritativní, neposkytoval základní občanská a politická práva tak, jak je znají současné demokracie. Pojem totalitní je však pojem spíše ideologický než vědecký, proto se také používá ve velmi vágním smyslu.
Je úkolem historického zkoumání, aby prokázalo, zda, kdy a v jakém smyslu lze mluvit o komunistickém režimu u nás jako o totalitním. A tomu právě koncepce zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů s jeho preambulí, která tento soud předjímá, brání. Proto podali poslanci ČSSD návrh Ústavnímu soudu.
Dějiny jsou složité, plné paradoxních jevů. Zjednodušeně lze říci, že federalizace z doby Pražského jara, jež v normalizaci existovala jen formálně, vytvořila institucionální rámec a předpoklady pro pokojný vývoj vztahů českého a slovenského národa po 17. 11. 1989 a pro klidné rozdělení státu.
O vzniku ČNR v době Pražského jara 1968, kdy jsem se stal jejím poslancem (na podzim 1969 v rámci začínající normalizace jsem byl nucen tuto dráhu ukončit), a o federalizaci jsem napsal studii, jež vyšla začátkem 80. let v Kolíně n. Rýnem. Dávám podnět redakci LN, aby o ní uspořádala diskusi – za účasti dalších členů ČNR z té doby. Pro čtenáře LN by mohla být užitečná.
Foto popis|
O autorovi| Zdeněk Jičínský (Autor je poslanec ČSSD)
A aby to nebylo jen strohé zkopírování, tak něco svého k tomu... Jen houšť a větší kapky
hnus, hnus, a ještě jednou hnus. Jičínský se tímto v mých očích definitivně zařadil do pozice největšího zmrda v téhle zemi.
