Mám v zásadě dva usínací módy:
1.) Rozvalený na břiše, přičemž jednu paži mám přehouzenou ven přes deku, kterou si tlačím k tělu. Druhá ruka leží volně pod těla. Jednu z nohou mívám pokrčenou.
2.) Stočený na boku (jedno který). Zachumlám se do deky i v čase největších veder, kdy jsem ochotný vystrčit ven nanejvýš chodidla. Dlaněmi však zevnitř svírám deku a tisknu jí k sobě. Proto se mi obvzlášť dobře usíná, když je venku zima, anebo ještě lépe - je bouřka a prší. Neboť si pak mohu spokojeněji uzurpovat deku a libovat si, že na mě neprší, nefouká, nemrzne...
Nijak drasticky se určitě nechruji (kouzelný výraz spolužačky z gymnázia pro všelijakés vrtění se

), protože bych jinak ráno měl rozseklou hlavu o poličku ukotvenou vedle palandy. Nanejvýš, klasicky, změním během spánku bok.
Ačkoliv si během spánku tvrdošíjně bráním deku, bez velkého polštáře se dokážu obejít. Kolikrát jsem se v improvizovaných podmínkách krásně vyspal s pouhou mikinou pod hlavou. Co se pohodlí týče, asi si na něm moc nezakládám. Usuzuji dle propisovačky, na které jsem se nedávno vzbudil. Ačkoliv na Michala Rybku, který usnul s hrnkem horké kávy či dvaceticentrimetrovým nožem v ruce, zatím nemám.
Poslední dobou se mi zase povedlo usínat takřka automaticky. Sny mívám vzácně (tedy takové, jaké si aspoň matně pamatuji). Jestli mluvím, to nevím - zatím si však nikdo nestěžoval. Spím docela tvrdě, neboť život v paneláku mě naučil ignorovat různé zvuky. Naopak jsem ovšem citlivý na to, mám-li ráno někam vstávat v určitý čas. V takovém případě si sice nařídím budík, ale v 90% případů ho vůbec nepotřebuji a proberu se vždy tak o 2-3 minuty s předstihem.