Tak to já se se šikanou setkala jako pozorovatel, jako oběť, i jako pachatel.
Teda - učitelka mě měla za pachatele šikany, ale když jednu vrazíte o dva roky mladší holce, protože je to prostě kráva, žalobníček, fiflena a vůbec si o sobě myslí, že je děsná hvězda, která si může dovolit říkat ošklivý věci o vás a o vaší mámě (!), žádná šikana to IMHO není.
Ale ne - je fakt, že tak do druhý třídy všichni šikanovali mě a pak jsem se prostě nasrala a začala jsem jim to vracet. Uznávám, že při tom lesa kácení lítaly třísky, nějak mi začalo bejt jedno, kdo to schytá. Ale zbabělá jsem zas byla, na páťáka bych si netroufla - těm jsem jenom hrozně sprostě nadávala. Zatímco na mladších jsem si tu a tam vylila zlost (ale ty relativně fajn mladší děcka jsem nechávala na pokoji, tejrala jsem jenom nafoukaný zlý spratky - který se mimochodem sami něčeho na způsob šikany dopouštěli denně).
I když v naší třídě byli dva kluci, se kterýma jsem se rvala pořád. Vždycky mě přeprali, schytala jsem pár kopanců do píšťaly a dost ran do břicha. Já ovšem zanechávala trvalejší jizvy - škrábala jsem jako kočka a kousala jako pitbul. Věčně měli do krve rozdrápaný ruce nebo krk a na zápěstích každou chvilku hodně fialovej a nepěknej otisk zubů. Když tekla krev, tak většinou jim.
Když to shrnu - byla jsem docela brutální spratek, ale moc na výběr jsem neměla - buď je všechny občas zkopat, anebo bejt ta tiše plačící někde vzadu.
Bože, ta základka byla
příšerná.