Souboje s bossy nemusím. V hodně hrách, které jsem hrál, to byla jen taková nic moc slabá tečka za třeba povedenou hrou (napadá mě teba Blood 2 nebo Undying). Tak nějak považuji bossy za přežitek, resp. myslím, že k nim vyvojáři často přistupují ze špatného směru > zvětšit a nadupat (třeba vybavit možností vidění i střelby přes zeď

). Nicméně pár zajímavých uvedu...
Lizbeth (Clive Barker's Undying) - nejlepší boss, kterého jsem kdy skolil. Ve hře je hned první, přímo v nejlepší části hry. Lizbeth je nemrtvá, vypadá
takto. To asi není nic zvláštního, vtip je v tom, že ji nepronásledujete vy, ale ona, a to skrze své temné kobky. Běžíte jako o život (no, v té hře vlastně opravdu běžíte o život

), slyšíte za sebou její hlasitý křik, mrazí vám z něj po zádech a jak probíháte chodbami, ze zdí vylézají další a další kostlivci. Lizbethin konec je pak přímo poetický. Bravo

.
Ravel, Trias, Transcedent One (PST) - obtížností nikterak zaskočující, ale jejich provedení je skvělé (ať už jde o vzhled, namluvení nebo třeba dialogy). PST je jedinou hrou, o které vím, že hlavního bosse nemusíte umlátit, ale můžete ho ukecat, jsou-li staty. Zajímavý přístup a dobře proveden.
Generá Guba (Operace Flashpoint, datadisk Resistance) - sovětský generál se dvěma atomovkami a vlastní armádou. Co víc si může americký hrdina přát? Přitom na konci OFP je zcela na vás, zda uposlechnete rozkazy a zatknete jej anebo budete mít během zatýkání "nehodu" a omylem ho smrtelně postřelíte

.