Napsal: 18.1.2007 17:56
Nemůžu a nebudu mluvit za jiné lidi. To co do diskuse vnesl Tokkar se mi zdá hodně blízké mému pohledu. Jako ostatní myšlenky podobného typu však došlo k destrukci myšlenky. Je zde problém . Já jsem ženatý 22 let. To je déle než mnoha lidem na situlu je vůbec let. Doba kdy jsem si našel svého kocoura se od dnešní liší tak , že asi není možno sesouladit naše pohledy na manželství. Proto se pokusím vyjádřit k pár myšlenkám které mě zaujaly:
Ajantis – sňatek a tedy oddací list Ti partnera nikdy nepojistí. Pokud Ti partner nebude chtít zůstat věrný a žít s Tebou není možno ho tímto způsobem donutit. Manželství nevidím jako žalář – já se v něm cítím dobře. A pokud by můj kocour chtěla odejít tak prostě půjde. A kdybych naznal já, že je to nutné tak prostě půjdu také. Ale je zde potřeba vidět, že pokud se tak stane, nemůže se stát, že jeden nebo druhý prudce zchudne a ztratí jistotu přiměřené kvality života. Ale pokud bych chtěl odejít i toto riziko podstoupím.
Hamster – Tvoje příspěvky k diskusi mě vyvádí z míry. Nemyslím to zle. Jen prostě mám pocit jako bys manželství jako instituci doslova nesnášel a dopředu odmítal vidět v ní cokoliv pozitivního.
Železná koule? No nevím. Manželství je závazek. Přijatý za normálních podmínek dobrovolně. Dává lidem určitá práva ale předpokládá povinnosti a odpovědnost. Ale to přece není koule u nohy. To co si vezmu za své dobrovolně, mě nezatěžuje. A pokud zjistím, že mě to svazuje více než jsem ochoten snášet mám dvě možnosti. Partnerovi to sdělit a pokusit se najít kompromis, nebo odejít.
Tím, že jsem si svého kocoura vzal jsem jí nic nedokazoval. Ani jsem ji nechtěl vlastnit, ani jsem si ji nechtěl pojistit. Prostě jsem se zeptal, jestli si myslí, že spolu dokážeme žít jako manželé a ona řekla že ano.
Mám vážnou obavu, že na straně sňatku jsem tady sám. A to se nedá nazvat frakcí.
Tokkar – souhlasím, na ten den nikdy nezapomenu. A kdyby si to šlo zopakovat nějakou formou jako potvrzení mnohaletého společného života, klidně to udělám.
Ajantis – sňatek a tedy oddací list Ti partnera nikdy nepojistí. Pokud Ti partner nebude chtít zůstat věrný a žít s Tebou není možno ho tímto způsobem donutit. Manželství nevidím jako žalář – já se v něm cítím dobře. A pokud by můj kocour chtěla odejít tak prostě půjde. A kdybych naznal já, že je to nutné tak prostě půjdu také. Ale je zde potřeba vidět, že pokud se tak stane, nemůže se stát, že jeden nebo druhý prudce zchudne a ztratí jistotu přiměřené kvality života. Ale pokud bych chtěl odejít i toto riziko podstoupím.
Hamster – Tvoje příspěvky k diskusi mě vyvádí z míry. Nemyslím to zle. Jen prostě mám pocit jako bys manželství jako instituci doslova nesnášel a dopředu odmítal vidět v ní cokoliv pozitivního.
Železná koule? No nevím. Manželství je závazek. Přijatý za normálních podmínek dobrovolně. Dává lidem určitá práva ale předpokládá povinnosti a odpovědnost. Ale to přece není koule u nohy. To co si vezmu za své dobrovolně, mě nezatěžuje. A pokud zjistím, že mě to svazuje více než jsem ochoten snášet mám dvě možnosti. Partnerovi to sdělit a pokusit se najít kompromis, nebo odejít.
Tím, že jsem si svého kocoura vzal jsem jí nic nedokazoval. Ani jsem ji nechtěl vlastnit, ani jsem si ji nechtěl pojistit. Prostě jsem se zeptal, jestli si myslí, že spolu dokážeme žít jako manželé a ona řekla že ano.
Mám vážnou obavu, že na straně sňatku jsem tady sám. A to se nedá nazvat frakcí.
Tokkar – souhlasím, na ten den nikdy nezapomenu. A kdyby si to šlo zopakovat nějakou formou jako potvrzení mnohaletého společného života, klidně to udělám.
). V dnešní době je mezi mladší generací asi "cool" se neženit a nevdávat - hehe, těžko říct, všichni moji kamarádi a kamarádky (a spolužáci/spolužačky) se žení a vdávají...
U toho druhého výroku jsi nadhodil "možná", ale není příliš jasné, jak se k němu tedy osobně stavíš.