Tak tady je druhý příspěvek. Je to povídka už starší (teď už pro mne neuvěřitelných pět let a taky jedna z mých prvních... tedy prvních co jsem dopsal. I tato povídka se odehrává v mém světě Creetu).
TAK JAKO VŽDY
„Accipe quam primus, brevis est occasio lucri.“ („Ber co nejdříve, příležitost jen krátká je k zisku.“)
Probudilo ji až náhlé smýknutí. Trhla sebou, aby se osvobodila ze sevření a v její ruce se jako kouzlem objevila dlouhá, nebezpečně vyhlížející dýka. Hostinský se nezdál být příliš veselý, když se čepel lehce otřela o jeho krk.
„Než mě zabiješ Kočičko, měla bys alespoň zaplatit dluhy,“ řekl podrážděně, ale po tváři mu stékala kapička potu. „A teď už vypadni, musím uklidit hospodu.“
Mladá žena se na něho zašklebila, ale pak schovala nůž a zamířila k východu.
„Dělá to už pět argentů a šest štístek,“ prohlásil odvážně, když odsunula závoru.
Ve dveřích se otočila, aby si ho znovu změřila pohledem. „Zítra zaplatím,“ prohlásila sebejistě a zmizela v ulicích.
* * *
Jablko bylo dobré – vzhledem k ceně. Za pět prstů by bylo dobré cokoliv. Rozhodně nehodlala platit směšně nadsazenou cenu tří štístek za kus. Znovu se do něj s chutí zakousla. Sladká šťáva jí svlažila vyprahlé hrdlo. Pak zachytila letmým pohledem podezřelý pohyb. Její instinkty byly stejně rychlé jako ty kočičí. Proto byla také Kočička, alespoň pro některé. Jiní ji říkali Šílená. A ani ti neměli k pravdě daleko.
Rychle se rozhlédla a zpozorovala nejméně tucet stráží. Všechny navlečené v těch směšných brněních. Jako by je snad mohla ochránit proti jejím čepelím.
Prostor kolem ní se začal kvapně vyprazdňovat. Městská hlídka kolem ní vytvářela veliký kruh. Konečně zahlédla někoho známého. Byl to velitel jednotek Podhradí. Spiklenecky na něj mrkla.
„Radil bych ti, abys nedělala potíže,“ prohlásil autoritativním hlasem velitel, kterému pocit jistoty dodávala natažená kuše, kterou na ni mířil.
Levačkou potěžkala jablko a na chvíli zauvažovala. Na náměstíčku bylo ticho jako v hrobě. Pak hodila. Ozvalo se zasvištění čepele letící vzduchem. Jeden ze strážných se zhroutil. Velitele zasáhlo jablko.
,Škoda ho,’ pomyslela si.
Odrazila se, aby vzápětí přistála na dvoukoláku naloženého několika sudy. Strážní nebyli hloupí a věděli, co bude následovat. Několik z nich se již rozběhlo ke schodišti, které vedlo na domovní terasy. Kočička znovu skočila. Zachytila se okraje střechy výstavního sídla a vyhoupla se nahoru. Dalším důvodem, proč jí říkali Kočička, byly její časté útěky po atlantských střechách. Kolem ní prolétla další šipka z kuše. Na dohled se objevili mohutní strážní. Na její vkus tu začínalo být trochu horko.
Běh po plochých střechách domů lemujících Stříbrnou ulici byl snadný. Potíže začaly, když zabočila na sedlové střechy domků, které obklopují Širokou. Mnoho šindelů zde bylo uvolněných nebo kluzkých takže rychlý běh po nich se rovnal šílenství. Lidé dole křičeli, někteří si i ukazovali. To prostě patřilo k místnímu koloritu.
Dupot těžkých vojenských bot najednou utichl. Riskovala pohled dozadu, jen aby zahlédla, že strážní se rozhodli neriskovat. Jeden z nich však již natahoval kuši. Skočila na další střechu. Šindele zde byly v ještě horším stavu než ty předešlé. A potom se propadla.
* * *
Točila se jí hlava. Ležela ve tmě na něčem, trochu připomínajícím pytle s obilím. Cítila bolest. Sáhla si dozadu na temeno hlavy, aby nahmátla mokrou lepkavou ránu.
„Sakra,“ zaklela. Prohmátla i nohu, ale ukázalo se, že je jenom pohmožděná. Znovu zaklela. Její oči si již stačily přivyknout na příšeří, které na půdě panovalo. Pomalu se rozhlédla kolem, ale dávala pozor, aby s hlavou příliš prudce nehýbala.
Slyšela strážné, blížící se pomalu po střeše, jejich opatrné kroky. Musela rychle něco vymyslet.
,Proč se tohle muselo stát zrovna mně a zrovna dnes.’
Opatrně se přesunula co nejdál od díry ve střeše, kterou dovnitř vnikala trocha světla.
Jeden ze strážných se jal prolézat otvorem. Pustil se a s pořádným zaduněním dopadl na zetlelou podlahu. Rozhlédl se a zamrkal, ale nic neviděl, ani nůž, který zasvištěl vzduchem a zakousl se mu do hrdla. Strážník se zhroutil a z úst se mu vyřinula bublající krev. Tělo sebou ještě několikrát trhlo, než skonalo docela.
Kočička proklela stráže, bohy i osud a zkusmo utáhla šátek, kterým si ovázala zranění. Druhý strážný lelkoval u otvoru, ale neopovažoval se lézt dovnitř dostatečně poučen osudem, který potkal jeho kolegu. Kočička se ušklíbla.
,Dobře děláš.’
* * *
Hlava jí výstražně pulzovala, když sestupovala po nebezpečně se tvářícím žebříku do nitra domu. Ani se nerozhlížela po něčem, co by mohla nějak zpeněžit. Jednak jí nebylo zrovna dvakrát do zpěvu a navíc lidé z Široké nepatřili zrovna k boháčům.
Dům byl bohudík prázdný, zato na ulici se už formoval oddíl Hlídky, chystající se vpadnout dovnitř. Nebylo zbytí, bude muset utéct stokou. Už jen při té představě se jí zvedal žaludek. Otvor byl dost úzký a taky dost zaneřáděný, ale Kočička byla mistryní v prolézání úzkými škvírami. I když latrínou to bylo poprvé.
Zaslechla úder a domyslela si, že stráže vyrážejí dveře. Pak uslyšela dupot nohou. Ale to už byla skrz a spadla do vody. Naštěstí dostatečně hluboké. Atlantské stoky byly vybudovány opravdu velkoryse. Pokusila se zachytit kraje úzkého chodníčku lemujícího stoku, ale ruka jí sklouzla a ona se znovu ponořila do vody.
* * *
Křivozub se na ní obdivně podíval. „Vidím, že si se přidala k nám – krysám,“ prohlásil a roztáhl rty v podivné nápodobě úsměvu, přičemž odhalil propastnou mezeru mezi zuby.
„Drž hubu, nebo začnu zvracet,“ přikázala mu Kočička a Křivák opravdu raději utichnul. Ale dlouho mu to nevydrželo. Byl přece znám jako Kecal, Kvákal i Propastná tlama. I když to poslední jste mu do očí řekli většinou jen jednou.
„Slyšel jsem, že chystáš něco velkýho,“ začal znovu a dal si nonšalantně ruku v bok.
„Tos slyšel špatně,“ odsekla zlodějka a přitiskla si na ránu na hlavě mokrý šátek.
„Prý jsi to včera vykřikovala nahlas U ryby a háčku,“ hájil se Křivák, ale pak starostlivě dodal: „Měla bys říct raději Felčarovi, aby se ti na to podíval.“
„Seš snad moje chůva,“ zasyčela na něho zlostně v odpověď, ale ve skutečnosti se rozhodla jeho doporučení poslechnout.
„Takže proč si přišla?“ zajímal se.
„Potřebuju nějaké vybavení,“ vysvětlila a upřeně se na Křivozuba zadívala.
„Musím to mít dneska do půlnoci,“ dodala po chvíli důrazně.
* * *
„Mohlo to být i horší, ale být tebou dával bych si příště větší pozor,“ napomínal Kočičku vytáhlý, nervózně působící mladík. Jeho prsty zkušeně pracovaly na ráně společně s jehlou a nití.
„Slyšel jsem, že jdeš tentokrát do něčeho velkého,“ vyzvídal.
„Ještě ty začínej,“ usekla ho rázně.
„Říkal to Tříprsťák Tom, když jsem mu ošetřoval tu ruku, co jsi mu tuhle přerazila,“ řekl Felčar nevzrušeně.
„Nevzpomínám si,“ zamumlala jen a jala se přemýšlet, kdo všechno o tom asi ještě ví.
„Tak a hotovo,“ ohlásil posléze.
„Kolik?“ zeptala se suše.
„Víš, že od tebe nic nechci,“ řekl mladík a do hlasu se mu vmísil neznatelný přídech obdivu.
„Tentokrát zaplatím. Opravdu,“ slíbila, ještě než zmizela ve dveřích.
Felčar ještě notnou chvíli civěl na pootevřené dveře.
* * *
Zvony Triina chrámu právě odbíjely půlnoc. Celé město bylo ponořené do tmy, snad až na pár oken, ve který se ještě svítilo. Poslední opozdilci spěchali domů v oprávněném strachu z přepadení. Po Královské třídě přecházela čtyřčlenná městská hlídka, rozhodnutá, za žádnou cenu nevkročit do bočních uliček města.
Byla to bezměsíčná noc jako stvořená k činům.
Ze stínu podloubí se vyloupla postava. Rychle přeběhla otevřené prostranství a opět se přikrčila u protější zdi. Snad to ani nebylo potřeba, ale patřilo to už prostě k tradici.
Kočička shodila tmavý plášť, který by jí při výstupu spíše překážel, a znovu překontrolovala celé vybavení. Šplhání po průčelí Chrámu byla hračka, jelikož byl bohatě zdoben reliéfy, které jí poskytovaly tolik potřebnou oporu pro ruce i nohy. Konečně dosáhla balkónu, z něhož tak často žehnal velekněz zástupům.
„Nech mě hádat,“ ozvalo se zašeptání vedle ní.
V její ruce se v mžiku objevila dýka.
„Tohle je moje výprava Křiváku,“ zavrčela.
„Snad nechceš ukrást Triinu slzu?“ nenechal se Křivozub vyvést z míry. „Víš, že se to ještě nikomu nepodařilo?“
„Někdo musí být první,“ nedala se a přesunula se ke dveřím. „A teď mě nech. Víš, že dělám zásadně sama.“
Odkudsi z četných kapes svého oděvu vylovila šperhák. Chvíli si hrála se zámkem, než se ozvalo lupnutí, oznamující úspěch.
„Myslela jsem, že už jsi šel,“ řekla, když zaslechla za zády Křivozubův zrychlený dech.
„Víš, že tě do toho nenechám jít samotnou,“ zašeptal posléze. „Jsi pro mě jako dcera.“
„Hlavně když z toho něco kápne, co?“ Kočička se zašklebila, ale to nebylo v tak hluboké tmě vidět.
Chvíli naslouchali, ale když se nic neozvalo, vstoupili dovnitř.
* * *
„Je načase použít Vílí prach,“ připomněl Kočičce Křivák.
„Nemusíš mi radit,“ odsekla mu. „Vím dobře, co mám dělat.“
Pak ale odkudsi vyprostila umně zdobenou krabičku. Rozfoukala trochu jemného prášku okolo, a chodba začala slabě světélkovat. Přímo před nimi se zhmotnily obrysy mohutných mříží, oddělujících chrámovou loď od vstupního komplexu.
„Co chceš dělat s tímhle,“ zeptal se Křivozub, marně pátrající po jakémkoliv náznaku otevíracího mechanizmu.
„Nic,“ prohlásila rozhodně Kočička. Pak opět zalovila v kapsách. „Není to skutečné,“ vysvětlila překvapenému Křivákovi. „Viděla jsem, jak to ráno otvírají. Je to nějaká magie.“ Konečně vytáhla amulet. „A tohle je klíč.“
Křivozub překvapeně vydechl. Kočička zakroužila amuletem kolem mříže a ta se rozplynula jako dým.
* * *
„Prima,“ zaradoval se Křivák. Přímo proti nim se leskl největší známý démant – Triina slza. Socha bohyně ho držela v dlaních jako by ho měla již, již upustit.
Kočička se pro něho natáhla. Její ruka se zastavila jen několik málo palců od kamene. Najednou nemohla dál. Nemohla… Nechtěla…
„Dělej!“ poháněl ji Křivák páčící mezitím rubín z podstavce sochy.
„Nejde to,“ ozvala se Kočička. „Já prostě –“ hlas jí odumřel.
Křivozub se na ni tázavě zadíval, ač v šeru, které prostupovalo lodí nemohl spatřit nic, než její siluetu. Rozhodl se to udělat sám. Sáhl po Slze. Ani jeho ruka se však nedotkla artefaktu. Hrubě zaklel, ale nedokázal ruku dostat ani o coul blíž.
„Kašlem na to,“ prohlásil po chvilce, která mu však připadala jako celá věčnost. Berem to ostatní.
Kočička neznatelně přikývla, ale pořád se nehýbala. Konečně se dokázala odtrhnout od kouzla kamene. Popadla zlatý svícen a hodila ho do pytle. Za ním rychle následoval krásně zdobený kalich a několik dalších maličkostí.
Zaslechli kroky.
„Padáme,“ přikázal Křivozub, který zcela převzal iniciativu a rozběhl se k východu. Kočička ho loudavě následovala.
„Dělej,“ zasyčel na ni.
* * *
„Vidim to tak na padesát argentů pro každýho,“ ohlásil radostně Křivozub.
Kočička zamručela v odpověď jen něco nejasného.
„Cos tam viděl?“ zeptala se konečně a hlas se jí podivně chvěl.
„Prachy, holka. Spoustu prachů,“ odpověděl nadšeně.
„Myslím, když jsi šáhnul po Slze. Co jsi viděl?“ zeptala se znovu napjatě.
„To, co už bych nechtěl vidět nikdy znova,“ zakabonil se Křivák.
Kočička jen němě přikývla.
* * *
„V noci prý někdo vyloupil Triin chrám,“ prohlásil Felčar konverzačním tónem.
„Slyšela jsem,“ odpověděla stejným tónem Kočička. „Tady je tvoje odměna,“ prohlásila a položila na lavici váček s penězi.“
„Prý ale odnesli jen několik drobností a Slzy se ani nedotkli,“ pokračoval nevzrušeně Felčar.
„To tím asi moc nezískali,“ odvětila Kočička a nenápadně ohmatala v kapse poslední zbývající zlaťák.
Bylo to jako vždycky. Byla bez peněz.
)