Alnagova tvůrčí dílna
Napsal: 26.9.2006 23:14
Tak většinou píšu povídky, ale zkoušel jsem i jiné literární útvary a také kresbu, ale to bych nechal na jindy. První povídka je situována do mého fantasy světa Creetu, ve kterém vedu RPG hry a který je za roky používání už docela propracovaný. Nicméně dost úvodů. Tady je...
Hlad
Ležel pod stromem schoulen do klubíčka. Vlhká země už po něm natahovala svoje studené pařáty, které se draly i přes silnou vrstvu oblečení. Zpola přivřenýma očima se díval na brázdy v rozbahněné lesní půdě, které naznačovaly trasu, po níž se sem před několika hodinami doplazil. Bolest už ho přemohla natolik, že ani nekňučel. Jeho oči s každým okamžikem získávaly víc a víc skelný nádech a blížící se soumrak zvěstoval jediné. Jistou smrt. Pokud ne kvůli zraněním, které utrpěl, pak kvůli zimě, která zde v noci panovala. Dospěl až sem, aby tu nyní skonal. Tak blízko své vyvolené a přece tak daleko...
Znovu procitl, až když už na obloze svítil měsíc. Za cenu strašlivé bolesti vystřelující z pochroumané nohy do boku se mu podařilo posadit se. Litoval, že už nemá hůl, moc by mu pomohla. A vyčítal si svou naivní hloupost, která ho přivedla do těchto míst.
* * *
Plížil se pomalu kolem krčmy. Vzrušený hovor i zevnitř linoucí se teplo ho přitahovaly stejně jako můru plamen. Už mnohokrát se mu stalo, že ho z knajpy vykázali, ale on to musel stejně zkoušet znovu a znovu. Právě se chystal vzít za klepadlo, když na jeho rameni spočinula čísi ruka. Udiveně se ohlédl, poněvadž až doposud necítil ničí přítomnost. A jeho žluté oči se upřely na to nejkrásnější stvoření, jaké měl kdy možnost v tomto bohem zapomenutém kraji spatřit.
Spoře oděná divoženka si na plné rudé rty přitiskla ukazovák zakončený sotva znatelným drápkem, mírně přivřela oči hluboké jako tůně a vydala ze sebe cosi připomínající zamručení. Jako zbavený smyslů pustil klepadlo a následoval o poznání méně snadno její ladné kroky do mlází za vsí. Když ji znovu dohnal, zasmála se tím svým hrdelním hláskem jeho toužebnému výrazu, který se mu rozléval po zarostlém obličeji.
Chystal se něco říct, cokoliv… ale ona si znovu položila prst na rty a pak, aby mu zabránila i v posledních pokusech protestovat, ho políbila. Až do té doby nikdy skutečnou vílu neviděl. Věděl, že jsou krásné, krásnější, než by kdy mohla být lidská žena. Stačilo si zamanout a mít kohokoliv. A přesto si tato vybrala právě jeho.
„Jsme stvoření magie, ty i já,“ špitala mu do ucha, mezi hlasitými vzdechy, které doprovázely jejich milování. V tu chvíli nechápal, co tím myslí. Ale měl pochopit. A pochopil. Brzy. Když měsíc vyšel nad obzor, obrovské plné kolo, zakrývající snad polovinu oblohy, změnil se z vousatého chlapce ve vlka. A divoce na něm rajtující víla zplna hrdla vykřičela celou svou vášeň ke hvězdám.
V tu chvíli se rozštěkali psi a krátce na to se rozlétly dveře několika nejbližších stavení. A pak už běželi tmou, vlk a dívka, která se stala ženou. Myslel si, že ho miluje. Jak byl bláhový. Použila ho. A její slova nebyla nic než omamné řeči. Když se nad ránem probudil, byla pryč. A ta tam byla i jeho vlčí podoba. Byl zase vousatý chlapec, odsouzený putovat od vesnice k vesnici a doufat, že mu v té další dají alespoň okoralou kůrku chleba a nepoštvou na něj psy.
* * *
Nějakým zázrakem nezahynul jako stovky jemu podobných. Jeho čelo teď sice zdobil šrám po zásahu kamenem, což mu dodávalo ještě děsivějšího vzezření. A třináct úplňků po jejich prvním setkání se jejich cesty zkřížily podruhé. Už dávno nebyla tak sladce krásná jako tehdy. Její kdysi alabastrová pleť byla umouněná od popela, její oči ztratily lesk a místo tichého šibalského smíchu se v nich zračil strach a soužení.
„Teď jsi otec,“ řekla mu prostě a dala mu nahlédnout pod listěnou halenu, kde se v záňadří schovávalo dítě. Vousatý chlapec vyjeveně zíral na droboučké stvoření, mnohem menší než jakékoliv nemluvně, které kdy spatřil. A ono se zase zpod rudé kštice dívalo svýma jako talíře velkýma očima na něj. Spočinuli tak v bezhlesném okamžiku, otec a syn. Čas jako by se zastavil. Ale ten moment byl ten tam, když divoženka opět přivinula halenu k tělu a odvířila pryč v krouživých skocích. Běžel za ní, seč mu síly stačily, ale zanedlouho se mu začal krátit dech a bodání pod srdcem ho přinutilo zastavit. Zcela vysílen padl pod jeden z habrů, kterých byly všude kolem zástupy. Mučivý hlad, který dnes pociťoval celý den, se s novou naléhavostí přihlásil o slovo jako pěst mačkající mu žaludek a už mu nedovolil vstát.
Chvíli zkoušel hrabat v zemi a hledat nějaké kořínky, ale trpce palčivá pachuť těch, které našel, ho od tohoto snažení rychle odradila. Po čtyřech jako zvíře, kterým ostatně byl, pokračoval dál směrem, kterým cítil, že utíkala. Opět se mu zdálo, že ji zahlédl, což ho přimělo vyskočit a zase chvíli běžet. Jeho běh ale skončil neslavně. Šlápl do jámy, snad nějakého doupěte, a ošklivě si pochroumal nohu. Náhlý šok mu nakrátko zbystřil uvažování. Zapřemýšlel, má-li smysl dál pokračovat v marné honičce a chvíli se s pomocí hole pokoušel vrátit zpět po vlastní stopě.
Jeho kulhání přerušil smích, který se ozval těsně za ním. Obrátil se, hůl mu vypadla z ruky a tak se jí poslušně složil k nohám. Se zájmem si ho prohlížela, zabláceného a špinavého, jak leží uprostřed lesa. Její oči v sobě měly jakýsi fanatický výraz.
Pomalu od něj odcházela, ale nepřestávala ho sledovat. Plazil se za ní, co mu ubývající síly dovolovaly, ale vždycky mu unikla o krok či dva. S blížící se tmou se zcela vyčerpal. Ležel schoulen do klubíčka pod mohutným dubem a čekal na smrt.
Pozorovala ho z nedalekého mlází a čekala, až zdechne. V jednu chvíli se vzpamatoval a jí se ho téměř zželelo. Skoro.
„Bude to trvat dlouho, matko?“ zavibroval jí v hlavě hlas. „Mám hlad. Co takhle toho člověka dorazit.“
Víla potěžkala v ruce sukovici, kterou nešťastnému chlapci sama sebrala. Rozvážným krokem zamířila k jeho tělu. Bylo hubené a kostnaté, ale musí to stačit. Musí nakrmit dítě. Konec konců, je to jen člověk.
Hlad
Ležel pod stromem schoulen do klubíčka. Vlhká země už po něm natahovala svoje studené pařáty, které se draly i přes silnou vrstvu oblečení. Zpola přivřenýma očima se díval na brázdy v rozbahněné lesní půdě, které naznačovaly trasu, po níž se sem před několika hodinami doplazil. Bolest už ho přemohla natolik, že ani nekňučel. Jeho oči s každým okamžikem získávaly víc a víc skelný nádech a blížící se soumrak zvěstoval jediné. Jistou smrt. Pokud ne kvůli zraněním, které utrpěl, pak kvůli zimě, která zde v noci panovala. Dospěl až sem, aby tu nyní skonal. Tak blízko své vyvolené a přece tak daleko...
Znovu procitl, až když už na obloze svítil měsíc. Za cenu strašlivé bolesti vystřelující z pochroumané nohy do boku se mu podařilo posadit se. Litoval, že už nemá hůl, moc by mu pomohla. A vyčítal si svou naivní hloupost, která ho přivedla do těchto míst.
* * *
Plížil se pomalu kolem krčmy. Vzrušený hovor i zevnitř linoucí se teplo ho přitahovaly stejně jako můru plamen. Už mnohokrát se mu stalo, že ho z knajpy vykázali, ale on to musel stejně zkoušet znovu a znovu. Právě se chystal vzít za klepadlo, když na jeho rameni spočinula čísi ruka. Udiveně se ohlédl, poněvadž až doposud necítil ničí přítomnost. A jeho žluté oči se upřely na to nejkrásnější stvoření, jaké měl kdy možnost v tomto bohem zapomenutém kraji spatřit.
Spoře oděná divoženka si na plné rudé rty přitiskla ukazovák zakončený sotva znatelným drápkem, mírně přivřela oči hluboké jako tůně a vydala ze sebe cosi připomínající zamručení. Jako zbavený smyslů pustil klepadlo a následoval o poznání méně snadno její ladné kroky do mlází za vsí. Když ji znovu dohnal, zasmála se tím svým hrdelním hláskem jeho toužebnému výrazu, který se mu rozléval po zarostlém obličeji.
Chystal se něco říct, cokoliv… ale ona si znovu položila prst na rty a pak, aby mu zabránila i v posledních pokusech protestovat, ho políbila. Až do té doby nikdy skutečnou vílu neviděl. Věděl, že jsou krásné, krásnější, než by kdy mohla být lidská žena. Stačilo si zamanout a mít kohokoliv. A přesto si tato vybrala právě jeho.
„Jsme stvoření magie, ty i já,“ špitala mu do ucha, mezi hlasitými vzdechy, které doprovázely jejich milování. V tu chvíli nechápal, co tím myslí. Ale měl pochopit. A pochopil. Brzy. Když měsíc vyšel nad obzor, obrovské plné kolo, zakrývající snad polovinu oblohy, změnil se z vousatého chlapce ve vlka. A divoce na něm rajtující víla zplna hrdla vykřičela celou svou vášeň ke hvězdám.
V tu chvíli se rozštěkali psi a krátce na to se rozlétly dveře několika nejbližších stavení. A pak už běželi tmou, vlk a dívka, která se stala ženou. Myslel si, že ho miluje. Jak byl bláhový. Použila ho. A její slova nebyla nic než omamné řeči. Když se nad ránem probudil, byla pryč. A ta tam byla i jeho vlčí podoba. Byl zase vousatý chlapec, odsouzený putovat od vesnice k vesnici a doufat, že mu v té další dají alespoň okoralou kůrku chleba a nepoštvou na něj psy.
* * *
Nějakým zázrakem nezahynul jako stovky jemu podobných. Jeho čelo teď sice zdobil šrám po zásahu kamenem, což mu dodávalo ještě děsivějšího vzezření. A třináct úplňků po jejich prvním setkání se jejich cesty zkřížily podruhé. Už dávno nebyla tak sladce krásná jako tehdy. Její kdysi alabastrová pleť byla umouněná od popela, její oči ztratily lesk a místo tichého šibalského smíchu se v nich zračil strach a soužení.
„Teď jsi otec,“ řekla mu prostě a dala mu nahlédnout pod listěnou halenu, kde se v záňadří schovávalo dítě. Vousatý chlapec vyjeveně zíral na droboučké stvoření, mnohem menší než jakékoliv nemluvně, které kdy spatřil. A ono se zase zpod rudé kštice dívalo svýma jako talíře velkýma očima na něj. Spočinuli tak v bezhlesném okamžiku, otec a syn. Čas jako by se zastavil. Ale ten moment byl ten tam, když divoženka opět přivinula halenu k tělu a odvířila pryč v krouživých skocích. Běžel za ní, seč mu síly stačily, ale zanedlouho se mu začal krátit dech a bodání pod srdcem ho přinutilo zastavit. Zcela vysílen padl pod jeden z habrů, kterých byly všude kolem zástupy. Mučivý hlad, který dnes pociťoval celý den, se s novou naléhavostí přihlásil o slovo jako pěst mačkající mu žaludek a už mu nedovolil vstát.
Chvíli zkoušel hrabat v zemi a hledat nějaké kořínky, ale trpce palčivá pachuť těch, které našel, ho od tohoto snažení rychle odradila. Po čtyřech jako zvíře, kterým ostatně byl, pokračoval dál směrem, kterým cítil, že utíkala. Opět se mu zdálo, že ji zahlédl, což ho přimělo vyskočit a zase chvíli běžet. Jeho běh ale skončil neslavně. Šlápl do jámy, snad nějakého doupěte, a ošklivě si pochroumal nohu. Náhlý šok mu nakrátko zbystřil uvažování. Zapřemýšlel, má-li smysl dál pokračovat v marné honičce a chvíli se s pomocí hole pokoušel vrátit zpět po vlastní stopě.
Jeho kulhání přerušil smích, který se ozval těsně za ním. Obrátil se, hůl mu vypadla z ruky a tak se jí poslušně složil k nohám. Se zájmem si ho prohlížela, zabláceného a špinavého, jak leží uprostřed lesa. Její oči v sobě měly jakýsi fanatický výraz.
Pomalu od něj odcházela, ale nepřestávala ho sledovat. Plazil se za ní, co mu ubývající síly dovolovaly, ale vždycky mu unikla o krok či dva. S blížící se tmou se zcela vyčerpal. Ležel schoulen do klubíčka pod mohutným dubem a čekal na smrt.
Pozorovala ho z nedalekého mlází a čekala, až zdechne. V jednu chvíli se vzpamatoval a jí se ho téměř zželelo. Skoro.
„Bude to trvat dlouho, matko?“ zavibroval jí v hlavě hlas. „Mám hlad. Co takhle toho člověka dorazit.“
Víla potěžkala v ruce sukovici, kterou nešťastnému chlapci sama sebrala. Rozvážným krokem zamířila k jeho tělu. Bylo hubené a kostnaté, ale musí to stačit. Musí nakrmit dítě. Konec konců, je to jen člověk.