2. ISS - REPORT

Známý též jako PISS.

Moderátor: yenn

Zamčeno
Uživatelský avatar
Ajantis
Sigil Team
Příspěvky: 5040
Registrován: 28.9.2005 22:38
Bydliště: die beschattete Berge
Kontaktovat uživatele:

2. ISS - REPORT

Příspěvek od Ajantis » 11.1.2007 13:18

Tentokrát přichází report se značným zpožděním, ale snad si alespoň osvěžíte události, jež už zavála slušná vrstva prachu.

2. Internacionální Sigil sraz


OBSAH:
1..........Cesta na konec světa
1.1.......Pražská větev
1.1.1....Cesta Tokkarovy skupiny
1.1.2....Cesta Lerekovy divize SS
1.1.3....Ke Šplíchalům na drakeově oři
1.2.......Cesta a život slovenské větve
1.3.......Ostravská větev - Cesta na jih
2..........U Šplíchalů
2.1.......Co se vlastně dělo
2.2.......První večer
2.2.1....Malá a nemilá příhoda s notebookem
2.3.......FK Sigil - Team Deathmatch
3..........Dobrodružství ve sférách nadpozemských
3.1........Forgotten Realms DnD
3.2........Planescape DnD
3.3........PostApo RPG
4...........Závěrečný účet
4.1........Odjezd ostravské větve - Cesta na sever
4.2........Poslední přeživší
5...........Doslov
5.1........A zase ta španělská inkvizice...





1..........Cesta na konec světa


1.1.......Pražská větev (Ajantis)

1.1.1....Cesta Tokkarovy skupiny (Ajantis)

Na počátku bylo slovo a to slovo bylo kulečník. U toho se již krátce po čtvrtečním poledni sešli dva pražští dobrodruhové – yenn a Ajantis - aby si užili poslední minuty své oblíbené zábavy před odjezdem na PISS 2. Ten byl z Prahy stanoven na 17, resp. 21 hodin. Bohyně štěstěny už však sbírala veškeré své síly, které jistě bude potřebovat k dohlížení nad skupinkou, již poveze na Moravu svým autem Tokkar, a nebohým hráčům kulečníku se její pozornosti těžce nedostávalo. Výsledkem bylo obrovské množství předčasně potopených černých koulí, promarněných snadných úderů, nelogických odrazů a bílých koulí, dunivě skákajících po kachlíkové dlažbě. Skrývaný posměch opodál stojících asi 11 letých dětí budiž jim spravedlivým trestem.

Tokkar travel svůj odjezd stanovil na 17 hodin z Dejvic, společně s řidičem měli cestovat ještě Ajantis, Kong Bao-tan (kterého jsme v jeho nepřítomnosti familiárně oslovovali „čongu“) a Jab, jenž si prozřetelně už dopředu zamluvil místo na sedadle smrti. Už tady se začalo kupit naše ve výsledku téměř 2hodinové zpoždění, automobil byl přistaven v půl šesté a Ajantis, využiv slabé chvilky v Jabově pozornosti, se zmocnil místa na předním sedadle. Admin si to však nechtěl nechat líbit jen tak a jal se v praxi vyzkoušet několik triků, jež pochytil při nedávném hraní KotORu za Temnou stranu – zjevně se mu zalíbilo obzvláště škrcení, žel kvůli nízké úrovni si musel vystačit pouze s rukami, posléze ručníkem. Zasedací pořádek však zůstal zachován, čehož Ajantis ještě nejednou litoval. Říká se, že co oči nevidí, srdce nebolí – na předním sedadle toho lze ovšem vidět až až – např. automobil stojící asi 5 metrů před vámi v pruhu, do kterého jste právě myškou ladně zapluli. Shodou okolností jsme ale nástrahy pražských ulic překonali a další hodinu a čtvrt si vychutnávali poctivý dopravní kolaps na magistrále směr Vladivostok. Ovšem nenudili jsme se – nejdříve se smáli Jabovi, který dělá autoškolu už několik let a stále se mu nechce končit, pak jsme pomlouvali inteligenci uživatelů fóra a nakonec se uchýlili k vděčným vtipům kalibru („tady za Prahou jsou jako dopravní cedule s nápisem Praha a šipkou zpět?“) na účet venkova, kam jsme měli namířeno.

Tokkar proměnil cestu v demonstraci svého řidičského umu a kvalit brzdového systému už-při-koupi-vytuněné-felicie a dočkali jsme se i takových libůstek jako konzumace několika housek s pivním salámem rozloženým na palubní desce ve více než stokilometrové rychlosti. Chybělo jen pivo. To naopak zjevně nechybělo řidiči, s nímž jsme se seznámili při svém malém (tentokrát úmyslném) výletu z dálnice. Leč ke společné láhvi nás nepřizval, měl totiž mnoho práce s narážením a opětovným couváním svou škodověnkou s vozíkem (jenž při tom sa mozřejmě zlomil) do nějakých umělohmotných bariér opřených o strom u cesty vedle kolejí. Došlo v nás ke konfliktu přesvědčení, zda na něj zavolat policii či nikoliv, ovšem nakonec i jediný lawful good mezi námi našel dostatečnou záminku, kterou ospravedlnil svou nečinnost a my mohli v poklidu pokračovat. Rozhodli jsme se totiž vyhnout koloně na dálnici menší zkratkou v okolí, která byla o to pestřejší, že neschopný navigátor Ajantis nejen že používal víc než 10 let starou mapu, ale především se neustále díval na zcela jinou dálnici.

Největší vzrušení jsme ale zažili těsně po definitivním odbočení z dálnice, kdy projížděje kolem cedule „Grand Prix“ se Tokkar zaradoval, že „už jsme na tom okruhu“ a pořádně šlápl na plyn. Bohužel právě před prudkou klesající devadesátistupňovou zatáčkou, která se dovedně skrývala za obzorem tonoucím v přízemní mlze. Zvládli jsme však i toto, v modlitbách k všemožným bohům přečkali i zbytek rally a po vypotácení se z vozu se jen hlasitě klaněli Moskvě.



1.1.2....Cesta Lerekovy divize SS (Adieu)

Trochu jsem přecenil možnosti pražské MHD a na Hlavní nádraží, u něhož jsem se měl setkat s Hamsterem, jsem dorazil v odporném spěchu. K náladě mi nepomohli ani tupci zastupivší mi cestu z vozu metra a na eskalátorech. Avšak já se hrdinně probil přes tyto stáda zvířat a na nádraží jsem dorazil s minutovým předstihem - v 15:29. S Hamsterem jsem se setkal na strašlivém místě, kde neplatí žádná pravidla. Místě plném hladových přistěhovalců a pubertálních prostitutů. V Sherwoodu. Překvapivě nás nikdo neokradl/neunesl a my pokračovali do hlavní haly nádraží. Po koupi lístků jsme se rozhodli zakoupiti i zlatavý mok u místní stánkařky. O trapné chvilky jsem se postaral, když mi z přeplněných rukou vypadly dvě plechovky piva a já je honil po zemi, proplétaje se mezi dolními končetinami cestujících... Proč tohle píšu, ksakru...

Vlak jedoucí přes Kolín jsme objevili bez problémů, horší to bylo s volnými kupé. Prošli jsme celý vlak tam i zpátky, abysme našli volné kupé v posledním možném vagónu. Rozvalili jsme se přes celé sedačky, vychutnávali si malé vítězství a přerozdělovali expy za vyřešený quest. Ale rozžhnutý oheň dobré nálady přilákal jistý hmyz - spolucestující. Po pár minutách to vypadalo, že se do našeho kupé přemístí celý vlak. A to zkazí náladu. S desetiminutovým zpožděním se vlak ráčil rozjet a já s Hamsterem probíral všeliká témata: od počítačových her přes školu a povídání si o minulém PISSu, až po nadávání na vymatloidní pípavý zvuk pocházející kdesi od topení.

S tmou za okny vlaku přišla i mlha hustá jako umělé oční řasy a my se marně snažili zjistit, kdeže to vlastně nyní jsme. Naše nervozita stoupala s vědomím, že má vlak nezanedbatelné zpoždění. Lerek čekal v Kolíně, aby nás vzal pod svá křídla s kilometrickou bankou zadarmo až do Brna, a my jsme se rozhodli mu zavolat. Dozvěděli jsme se, že to sice bude hektické, ale že to snad do Kolína stihneme. A také že ano! Radostně jsme se s Lerekem POZDRAVILI, načež se mě otázal, co to proboha mám na hlavě. Jako všem kritikům i obdivovatelům mé nekonvenční pokrývky hlavy jsem odpověděl: "Čepičku." Měli jsme pár minut, než přijede náš druhý, ještě pekelnější vlak. A za tu chvilku jsme stihli dokoupit píva i zanalyzovat inteligenci Necromanckera.

Dle Lerekových slov jsme s Hamsterem očekávali, že ve vlaku EC 175 pojedeme první třídou, ale věci se měly jinak... Za první třídu bychom si museli připlatit každý 44 Kč, a protože si v ní nešlo sednout úplně stejně jako ve třídě druhé, přesunuli jsme se do vozů pro plebejce. A to bylo ono peklo. Představte si osvětimský expres plný takových nevychovanců, jakými Slováci bezesporu jsou. Hrozné, že? Ovšem my, vynalézaví Češi, jsme to vykoumali - usadili jsme se v jídelním voze s tím, že si dáme jednoho Pillsnera, kterého budeme pomaličku usrkávat. Byli jsme unešeni genialitou toho plánu... alespoň do doby, kdy jsme nahlédli do jídelních lístků. Pak jsme z jídelního vozu rychle vypadli. Další plán už vyšel lépe - sedli jsme si v neobsazené části vlaku, oddělující první a druhou třídu. Číšník z jídelního vozu na nás měl nějaké řečičky, ale protože nemluvil česky, mohl si trhnout nohou. Lerek mě a Hamstera ujistil, že v Pardubicích se vlak vyprázdní a že si pokusíme najít sedačku. Chyba lávky - v Pardubicích se nahrnuly hromady lidí a vozy druhé třídy už nepřipomínaly Osvětimské vlaky, jako spíš masové hroby. Cestu jsme si krátili upíjením piva a hlavně výtečným šňupacím tabákem. Témat diskuzí bylo nepřeberné množství, vzpomenu třeba léčitelství, vyprávění o předcích a vlastním původu nebo Lerekův popiSS amerického životního stylu a vzhledu tamějších dívek (boilerů). Do Brna jsme dojeli s tradičním spožděním ČD. První dojem? Ošklivé a zmatečné město plné vesničanů. Druhý? Tentýž.

Lerek brnknul Tokkarovi, jestli by nás nedovezl autem přímo k penzionu. Informace, které přetlumočil, nás překvapily: Tokkar se nacházel teprve u Benešova. Nebylo tedy jiné cesty... Koupili jsme lístky na místní úděsnou hromadnou dopravu, za jejíž chod by měl být někdo zmučen a popraven. A začala pravá jízda. Nejdříve jsme zjišťovali, jakým směrem se to máme vydat. Vzali jsme to doleva a nasedli na tramvaj s konečnou ve stylové stanici Pis(s)árky. Něco nebylo v pořádku - zastávky neodpovídaly těm z Tokkarova popiSSu. Netrvalo dlouho a dojeli jsme na konečnou. Po vystoupení z tramvaje nám však jistý pán vysvětlil, že tramvaj jede dál a my máme nastoupit. To překvapilo i zbytek pasažerů. Nejvíce nějakou starou ošklivou paní od rány, která řidiče tramvaje seřvala za to, že nehlásil výluku a že ona je zaměstnankyní dopravních podniků a dá mu to spočítat. Tiráda se začala hrotit a řidič demonstrativně milé paní pustil nahrávku ohlašující výluku. Páni..., tohle by se v Praze nestalo. Tramvaj se rozjela a zavezla nás někam. Přesně tak - někam. Nebudu vás nudit popiSSem toho příšerného bloudění a pachtění se za tím správným spojem, ale vězte, že za tu dobu Tokkar dojel do Brna. Na autobusovém nádraží, kde jsme čekali na vysněný spoj jedoucí přes zastávku "Jelenice," jsme narazili na čtyřčlennou skupinku obsahující následující entity: Ariana, javora, Frostyho a MCZeta. Tito nás upozornili na razantní výluku MHD. To jsme se dověděli FÁKT brzo, grrr... Frosty ještě zmínil stanici Pisárky s tím, že by se mohla přejmenovat na Dissárky a popsal vtipně řešené hajzlíky v penzionu, jež nebyly určeny humanoidům. Poblíž zastavilo Tokkarovo auto, do něhož se vměstnal Lerek a javor. Zbytek čekal na spásný autobus. A ten - světe div se! - přijel.



1.1.3....Ke Šplíchalům na drakeově oři (yenn)

Situace se vyvrbila tak, že namísto jedné velké výpravy se z Prahy vypravovalo několik výprav menších. Ta naše, ve složení drake127, Daemon, Saruman, yenn, vyrážela ve večerních hodinách od koleje 17. listopadu, kde šéf pobývá.

Zbylá trojice se shodla na srazu na zastávce metra Nádraží Holešovice ve 20:30. Dorazil jsem zhuba načas, zatímco Daemon již čekal na místě. Oba jsem se mohli ještě deset minut podivovat, kde vznikl mýtus, že Saruman chodí všude pozdě. Když tato pověstmi opředená osoba dorazila, opustili jsem metro, prohlédli si zastávku meziměstských autobusů a zastávku taxíků, poté jsme se vrátili zpět na perón a vylezli druhou stranou k zastávkám busů MHD, abychom nastoupili do hromadného dopravního prostředku číslo 112.

O dvě zastávky později vystupujeme a míříme k vysokým budovám na severu (tedy aspoň drake tvrdil, že je to sever). Kontaktujem drakea a ten nám z hloubi kolejního komplexu přikazuje vyhledet na parkovišti nejšpinavějšího modrého peugota. Úkol se nám daří splnit ještě před adminovým příchodem. Zavazadla ukádáme do kufru, vozka usedá na kozlík a zmíněným motorovým vozidlem s nefunkčními neesenciálními částmi (např. tachometrem) vyrážíme po deváté hodině večerní ku moravské metropoli.

Až na chvilkový pobyt v pražské zácpě probíhá cesta poklidně a plynule. Saruman nás během ní obšťastňuje historkou o tom, kterak s Lerekem zabloudili při cestě z pražského srázku na Hlavní nádraží (námět se prý chystá zpeněžit - prodá jej Davidu Lynchovi). Pohodový průběh naruší telefonát od Vlasáka, který nám oznamuje, že byl unesen Markusem a Qualdezarem někam poblíž brněnského hlavního nádraží, a prosí nás, abychom jej zachránili ze spárů chacharů. drake souhlasí, že je třeba příteli urychleně pomoci, a navrhuje zastávku na dálničním odpočívadle.

Po několika desítkách minut vjíždíme do Brna a spojujeme se s únosci. Ti jako místo předání výkupného navrhují nonstop v centru. Navigace na správné místo se ukáže býti dosti obtížná (kupříkladu když Markusovi natřikráte nerozumím, že je ten týpek, který nám běží za autem), leč nakonec zdárně parkujeme před oním sídlem neřesti, kde se obsluha chodí ptát, co že vám to vlastně přinesla.

Uvnitř se prodíráme davy pochybných individuí, abychom pronikli až do zadní místnosti, kde je Vlasák zadržován. Daemon nasadí svůj šarm a hbitý jazyk a vyprávěním o nešťastných Vlasákových fanoušcích obměkčí srdce všech přítomných, pročež vycházíme ze vzlykajícího podniku zhruba o patnáct minut později v počtu n + 1 (kulečník byl totiž stále obsazen).

Venku se soukáme do nejšpinavějšího modrého peugota a za pomocí mapy bloudíme z Brna, zatímco Saruman z jakéhosi nepochopitelného důvodu nabyl dojmu, že Vlasáka bude zajímat pohádka Kterak Lerek a Saruman bloudili při cestě



1.2.......Cesta a život slovenksé větve (CrowX)

Cesta na DISS:
Vzhľadom k Yachikovej chorobe som znovu skončil ako jediný slovenský účastník a tým pádom aj ako jediné zaistenie písmena I v D(I)SS-e. whatever

Takže zo Žiliny som vyrazil cca o 12:45 - trasa Žilina - Bohumín - Brno - cesta vlakom prebehla bez nejakých zvláštností/problémov. Po príchode do Brna (cca 17:25) som si nemohol nevšimnúť početnej vietnamskej(?) komunity v obchodnej pasáži pod stanicou a v okolí - tomu už hovorím invázia. Niekde na stanici sa mal nachádzať Frosty, ale v mase valiacich sa tiel som sa vzdal nádeje, že by som ho mohol nájsť (a k tomu som si nebol istý, či tam vôbec je <organiza> Pisárky -> Mendelovo n. -> náhradný bus č. 1 -vozovna Komín -> el.(alebo bus?) č.3 -zoologická zahrada - a kvôli tomuto postupu som tam prišiel 10 min po odchode 303 - keďže dotyčný bus chodí iba každú hodinu tak som sa rozhodol podstúpiť pešiu túru a dopraviť sa po vlastných nohách - kto mohol vedieť, že je to tak ďaleko (cca 6 km)? V celom Brne zastávky pomaly každých 150 metrov a tu naraz iba každý 1 km? Najlepšie bolo, že za druhou zastávkou od východzej už nebolo žiadne osvetlenie - tým pádom som prešiel cca 4,5 km v naprostej tme, občas osvetlenej osamotenou lampou pri nejakom dome alebo svetlami idúcich áut. Najväčšie zlo ale na mňa čakalo až pri samotnom cieli - v úplnej tme som asi 3 krát prešiel okolo tabule ukazujúcej na odbočku k penziónu, ale vôbec som ju nevidel - a cesta viedla pomedzi stromy, takže ani voľným okom som ju nedokázal nájsť hoci penzión osvetlený samozrejme bol - nakoniec som prešiel cez les od penz. u Kohouta (? tak sa myslím volal). Paradoxne 7c, ktorý už bol na mieste, sa asi 3 min predtým vyšiel pozrieť na cestu(?), či už niekto zo Sigilanov prichádza - takže som sa nechcene "preplížil" poza jeho pozíciu a konečne zakotvil v samotnom penzióne.


K pobytu:
Pozrel som si pár filmov a anime titulov, videl tanečné vystúpenie Neferit a Sr., pokecal s ľuďmi, navštívil okolie jedného hradu, prebrala sa organizácia SGT a webu, trochu pomohol Arianovi s notebookom a proste načerpal dobrú náladu.

Cesta späť:
Prezieravo som si dal dvojité raňajky, a o 9:25 vyrazil - bus išiel v pohode a od ZOO išla priamo na hl. nádraží el. s označením X. Do odchodu vlaku mi ale zostávali ešte cca 2 hod a tak som čas vyplnil pochôdzkou po centre a obzeraním historických budov. Cesta samotným vlakom bola úplne bez problémov a do Žiliny som prišiel cca o 17:00.



1.3.......Ostravská větev - Cesta na jih (MCZ)

Cesta do Ostravy pro mě začala víceméně tradičně jako každá jiná cesta do tohoto místa, totiž vysilujícím během na autobus, tentokrát navíc s těžkým báglem na zádech. Rozhodl jsem se nepokoušet štěstí a jet dřívějším autobusem, díky čemuž jsem pak zdarma získal asi hodinový pobyt v prostorách hlavního nádraží v Ostravě. Takže jsem tiše seděl na sedadle v hale a zrakem pravidelně přeskakoval z vchodu do haly na tabuli odjezdů a zase zpátky. Pro zpestření jsem občas pohlédl na jeden z mnoha prodejních stánků v mém zorném úhlu. A když se člověk dobře baví, čas rychle utíká, takže už po půlhodince čekání začalo Sigilanů v nádraží přibývat. Nejprve se objevil velkým kufrem a batohem ověšený Arian, eskalátorem vyjel na patro, kde jsem se nacházel a začal se rozhlížet všemi směry. Nejprve jsem dělal, že spím, ale samozřejmě jsem to byl zase jenom já, kdo musí odchytávat druhé. Pozdravili jsme se, odložil si věci ke mně coby hlídacímu psu a šel koupit jízdenky; při návratu od pokladny jsem opět filmoval spánek uvědomujíc si, že vedle mě se mimo kufru s hromadou jídla na jedné straně a spousty zvláštních a nepřátelských lidí na straně druhé nachází také notebook Arianova otce, se kterým jsem se později tolik nasmáli :mrgreen: . Zhruba za čtvrt hodiny pak dorazil i javor a mohli jsme vyrazit na nástupiště.

Ve vlaku jsme našli (já jsem našel) prázdné kupé a po krátkých, ehm, dohadech, kdo bude sedět po směru (opět já) a kdo proti (Arian a javor) jsme se konečně usadili, leč soukromí nám nebylo přáno, a hned v Ostravě jsme přibrali několik spolupasažérů. Mám dojem, že to nebyla nejšťastnější volba jejich života, jelikož sedět poblíž nás a hlavně poslouchat naše diskuse, to musí být pro obyčejném pozemšťana nad jeho síly a nervy. Témata hovorů se rychle střídala, od Sigilu, přes hry (ano, naťukli jsme i náš oblíbený W3, ale moudře jsme se o něm moc dlouho nebavili), až po pseudointelektuální debatu o cestování časem, jiných dimenzích apod. Zvláště pak finální a průlomová Arianova teorie o dvou dimenzích, kdy v jedné zvedne levou ruku a v druhé pravou, musela být pro spolusedící opravdu silným kafé, ostatně to byla i pro javora a mě. To už jsme naštěstí dorazili do Brna a naše, byť zapálené, přesto v podstatě lehkovážné rozmluvy skončily. Teď šly (skoro) všechny žerty stranou, museli jsme se totiž za každou cenu dostat na cílové místo. Naštěstí jsme se (mimo původní plán) na nádraží setkali s čekajícím Frostym, a to nikoli čekajícím na nás, ale na slovenskou větev, jelikož však byl již několikátým dnem offline, nevěděl, že ze slovenské sestavy přijede pouze polovina a dost možná i v jiný čas. Zde musím důrazně upozornit, že se ostravští Sigilané opět podíleli na zahájení dalšího ISSu, a opět zcela neplánovaně, tentokrát však díky Frostymu. Ten neskrýval nadšení, že si díky svému čekání na nikoho nechal ujet autobus jedoucí ke Šplíchalům, přičemž další pojede až za několik hodin.

Zatímco Frosty nám podal pomocnou ruku, brněnské MHD nám házelo pod nohy jeden klacek za druhým. Byly totiž zahájeny nějaké přestavby, opravy a hlavně výluka, takže všechno jelo jinam a jinak, navíc se objevily tramvaje označené záhadnými X. Škoda, že jsme nezjistili dříve, že právě ona tramvaj X je ta správná, a tak jsme si mohli dopřát menší okružní jízdu po Brně. Čili jsme se v osudné tramvaji č. 1 na konečné stanici otočili, jeli pár zastávek zpátky a rozhodli se dle doporučení jednoho ze zaměstnanců tohoto transportního podniku pro změnu vyzkoušet autobus. V hlučném autobuse plném lidí mi pak zavolal 7c a hlásil, že je na místě, U Šplíchalů. A sám. Bylo kolem půl deváté večer, a o nějakém velkém mezinárodním srazu nemohla být řeč. Nevěděli jsme jistě, kam jedeme, a pokud vůbec někam dojedeme, o ostatních nemluvě. Navíc mi totiž sdělil, že Tokkarova posádka uvízla kdesi na dálnici v koloně a hned tak se sem nedostanou.

I přesto jsme si dokázali udržet optimistickou náladu, autobus zdárně opustili a odchytli onu záhadnou tramvaj X, která nás o pár zastávek dál vyklopila u Zoo. Co se chvílemi zdálo neuskutečnitelné, se nakonec přeci jen stalo. To bylo slávy a radosti! Také jsme při té příležitosti pořídili pár fotek, trochu ale nechápu, proč se do výběru dostala zrovna ta nejhorší :think: . Přesunuli jsme se na autobusovou zastávku, kde se mimo jiných existencí nacházela také tři velmi podezřelá individua. Musím říct, že jsem napoprvé nepoznal ani jedno z nich, ale byli to opravdu oni, totiž Lerek a jeho nohsledi, Adieu a Hamster. Autobus ke Šplíchalům měl přijet již za několik minut, když tu objevil Tokkar Travel se třemi volnými místy, které obsadili javor a Lerek, já si dobrovolně vzal "sedadlo smrti" vedle řidiče. Nutno podotknout, že jízda ke Šplíchalům byla opravdu docela silným zážitkem; pořád samý les a jedna ostrá zatáčka za druhou, dopředu šlo vidět maximálně jen na pár metrů a navíc se mi místy (tj. každých 5 metrů) zdálo, že Tokkar zkouší svůj řidičský um a jede nejrychleji, jak může, aby to ještě zvládl uřídit. Sedadlo smrti se ale naštěstí nekonalo a všichni jsme živí a zdraví dorazili ke kýženému penzionu. Vstoupili jsme dovnitř a v jídelně/hospodě nalezli několik dalších Sigilanů, jmenovitě Ajantise, CrowXe, Jaba, Kong Bao-tana a samozřejmě sevena. Velký PISS2 právě začal…




2..........U Šplíchalů


2.1.......Co se vlastně dělo (Ajantis)

Hlavní náplň srazu tentokráte tvořily převážně soukromé aktivity různých skupin na srazu se družících. Tedy konverzace v téměř pořád otevřené hospodě či na pokojích, sledování filmů ve společenské místnosti atd.

Kolektivních akcí tentokráte bylo méně, dá se za ni označit fotbálek, 3 uskutečnivší se RPG hry a poslední večer, v němž se kromě schůze odbyly přednášky a taneční číslo. Většina přednášek i divadelní hra byly odřeknuty, ale snad se Sigilané pro příště polepší!


2.2.......První večer (Ajantis)

U Šplíchalů už na nás již čekali CrowX a Sevencreature a dobrá zpráva, že žádná večeře ani jiné pokrmy na dny následující objednány nejsou, tudíž se bude stravování řešit nějak individuálně. Zmocnili jsme se tedy pohrabáčů složených v krbu a vyčkávali Tokkara, až se vrátí s další skupinkou dobrodruhů, že si o tom společně pohovoříme. Ještě ten večer ovšem dorazil několik dnů strarý email i sem za Kavkaz a my se tak nakonec dočkali ujištění, že společné stravování možné od zítřka bude.

Postupně byly na místo přiváženy další a další skupinky, o což se staral především Tokkar. Poslední a speciální povoz pak byl vypraven pro Vampirii, která místo a čas pro společný odvoz z Brna bojkotovala, protože 4 její koťátka těžce onemocněla, další 2 srazilo auto a 1 mělo zrovna první školní den. V nepříliš prostorné jídelně chyběl nějaký společný oltář a tak se Sigilané rozptýlili do porůznu složených skupinek a debatovali. O jediné společné oživení se večer postarala Arianova skupina, kdy je za prehlížení poněkud „zákonně-sporných“ materiálů stihl trest z samotného nebe. K půlnoci dorazila i drakeova výprava společně s nezvěstným Vlasákem a dozvěděli jsme se, že se zdržela ještě na nějakém dobrodružství v nejmenovaném brněnském podniku.

S přibývajícími hodinami a alkoholem v krvi zábava upadala, první rozumní Sigilané odcházeli spát a hlavní zábavy se ujmul Tokkar s Vlasákem, kteří namol opilé Vampirii sebrali všechny krabičky cigaret i se zapalovačem a ta se je v pravidelných hysterických záchvatech snažila přesvědčit k jejich vrácení. Po vyřešení osobních sporů tohoto stvoření se Vlasák rozhodl pomoci i další sigilské sirotě – Sarumanovi – tentokrát s výběrem životní partnerky. K tomu posloužil opodál stojící počítač pána domu a portál http://www.lide.cz. Nejdříve bylo nutné ujasnit si, o jaký typ vztahu Saruman stojí – zda vztah vážný, nebo půjde pouze o sex. Následně jsme se pustili do několikahodinové přehlídky tamních kusů masa, jež kromě přebytečných kilogramů zpravidla oplývaly i touhou vypadat co nejvíce „sexy“, což tvořilo opravdu vražednou kombinaci. Ukázalo se, že Sarumanovy nároky jsou značné a když už se mu nějaká zálíbila, Vlasák jej odradil slovy „počkej, vždyť vypadá jako lehká“. V této oblasti se však Vlasákovy schopnosti ukázaly nedostatečné a dívků Sarumanových snů jsme nenalezli i proto, že kolem 5. ráno majitel naše shromáždění ukončil s tím, že chce jít spát. Na odchodu jsme z vděku vzbudili celý dům a stalo se nečekané – rozespalá paní domu, která se zmateně vypotácela ze dveří, se Sarumanovi zalíbila a říká se, že od této chvíle se Saruman z nešťastné lásky na žádnou ženu od pasu nahoru už nepodíval.



2.2.1....Malá a nemilá příhoda s notebookem (Arian)

V tomhle byl pro mě diss opravdu nezapomenutelný. Nejdříve jsem Sigilskému osazenstvu slíbil zajištění projektoru, což mi málem i vyšlo nebýt chamtivosti mého ředitele a pak jsem tedy rozhodl, že vezmu alespoň notebook. (ovšem nutno podotknout, že se nejedná o notebook můj, nýbrž taťkův pracovní, a že mě opravdu stálo několik dní, než jsem ho k tomuto aktu dobré vůle přemluvil) Notebook měl sloužit buď jako záloha drakova přenosného počítače, nebo jako možnost vypálit ty gigabity dat, jež pro mě drake127 na diss přivezl. Ovšem to jsem asi neměl dělat, protože mě čekalo nějakých 12 hodin naprostých depresí. Ale tak tedy od začátku.

Počítač jsem poctivě zabalil do batohu a ze všech stran obložil oblečením, aby nebyl odírán a byl v teple. :-) Na sraz byla moje cenost dopravena bez úhony, což mě rozhodně potěšilo a vůbec jsem si nepřipouštěl, že by se s ním mohlo něco stát. Po krátké večeři a pár společných slovech v restauraci se však má maličkost rozhodla si vzít počítač s sebou ke stolu, protože jsem měl pro sigilany pár věcí, které jsem jim chtěl ukázat a rozhodl jsem se je v tomto relativně volném čase přenést na pevný disk (sezení v hospodě nikdy nebylo to, co by mě bavilo). Ovšem zde přichází kámen úrazu. Javor si do kompu přehrál pár svých „úžasných“ obrázků z dob kdovíjak minulých a společně jsme je začali prohlížet. Ovšem Javor jaksi nezaznamenal, že při nahlížení na obrázky se nějak nebezpečně nahýbá přes svůj půllitr, a ten pak samozřejmě skončil celý přímo na klávesnici. Samozřejmě klávesnice není věc vodotěsná a tak náš národní mok skončil prakticky celý uvnitř notebooku a ten v okamžení potemněl.

Mé pocity v ten moment zde radši nebudu prezentovat, jelikož určitě čtete tento článek před 22. hodinou, ovšem představy bolestivé smrti pro Javora se mi v té chvíli v hlavě jen hemžily. Také mi nepomohla ani hláška Tokkara, že „notebook do hospody nepatří.“ Spakoval jsem se tedy a zamířil do svého pokoje. Zde jsem notebook co nejvíc rozebral, oddělal baterii, DVD-Rom i veškeré krytky a vnitřek rozšrouboval. Ovšem do Aceru se člověk dostává jen těžko, tak jsem se asi za 20 minut pokusů dostat se dovnitř vzdal. Utřel jsem všechno, co se utřít dalo, notebook jsem postavil na skříň (kde by mělo být teoreticky tepleji než u země) a z neznámého důvodu jsem odmítl i fén přinesený Javorem – což mohla být možná osudová chyba. Poté jsem okolo 11 zalehl s tím, že dneska večer už mám stejně zkažený a že ráno moudřejší večera.

Hned jakmile bylo v pokoji alespoň trochu vidět, zkusil jsem počítač znovu rozjet, i tentokrát ale bez úspěchu. Naštěstí v tuhle chvíli už jsem byl přístupný novým myšlenkám a využil nabízený fén. Účinek se dostavil za několik minut – notebook se rozjel. Povzbuzen tímto úspěchem jsem se dal do sušení už s mnohem lepší náladou, což už většina z vás mohla sama na vlastní oči vidět u stolu v jídelně (ovšem zřejmě vás bavilo mi neustále připomínat, že šance na úplnou obnovu je téměř nulová, že zkratovat uvnitř může téměř cokoliv či mi laskavě připomínat, že mít v takovémhle případě Acera je téměř na mašli.)

Okolo poledne jsem se pak přemístil zpátky do pokoje s úmyslem podstoupit moment pravdy – všechno nebo nic. Notebook najel, ovšem hned při první obrazovce se sekl s nápisem „Stuck key“. Naštěstí zdroj problému nebylo těžké odhalit. Při sušení klávesnice se nejspíš přejelo větší sílu přes klávesu „home“ a ta teď v prapodivné pozici trčela ven z klávesnice. Rozhodl jsem se tedy jednat a klávesu vyndal ven s tím, že přece nebude problém ji tam vrátit zpět. Ovšem to jsem se mýlil – mechanismus pod klávesou totiž asi ze všeho nejvíc připomínal tramvajovou trolej, navíc byl celý plastový a tak malý, že vrátit ho do původního stavu bez poškození aspoň jedné ze 4 částí se zdálo zhola nemožné.

Ovšem zde nastoupil CrowX se svou schopností pokusit se o nemožné – přidali se i další a Jab nám laskavě oznámil, že se klidně snažit můžeme i více a klidně tu klávesu můžeme i zničit, protože o notebook přijdu (i při pouhém navrácení klávesy) na 3 měsíce tak jako tak. Ovšem jak se ukázalo – nic není nemožné a po cca 45 minutách titěrného piplání se nám podařilo dostat klávesu zpět na své místo. Chybová hláška zmizela a po několika pomalých pokusem se notebook znovu rozjel jako dřív a bez problému funguje až do dnes. End of story – happy end.



2.3.......FK Sigil - Team Deathmatch (Frosty)

V sobotu kolem poledního, po trochu rozpačitém dohadování, kdo, kde, v kolik - nakonec někdo plácl míčem o zem a řekl ve 3… I sešla se kolem třetí hodiny na nohejbalovém plácku poblíž penzionu skupina složená z AlieNa, drakea, Frostyho, Tafifa a Vlasáka coby aktivních hráčů, Neferit zastávala funkci roztleskávačky a Pan Bača nad vším dohlížel jakožto vrchní sudí. S tím že ještě dorazí další hráči jsme počali do míče (povětšinou neobratně:D) po různu kopati a šťouchati. Někdo přes celé hřiště, někdo pod sítí a někdo zase řízenými střelami schopnými změnit svůj směr v neskutečných variacích. Poté se objevil Tokkar a soupeře okamžitě demoralizoval rozběháváním a protahováním svalů na noze v průběhu hry…

Po pár (desítkách :mrgreen:) vylovených míčů z všudypřítomného roští jsme se nakonec shodli, že klasický fotbálek bude přeci jen lepší. (pasáž o tom kterak Frosty na nedaleké prostoře přehlédl do země zarostlá polena a kameny a vítězoslavně oznamoval nalezení nové hrací plochy raději vynechám :whistle:) Chvilku jsme počkali na dorazivšího KEBULEho, kterého Neferit briskně naverbovala jako dalšího hrajícího člena. Pan Bača řekl že se taktéž přidá a tak jsme byli 4 na 4.

Přesunuli jsme se na nedaleké (10 min. chůze) parkoviště, jež bylo po okrajích zaplněné auty tichých bláznů, kterých se podél přehrady placatilo dost a dost. O ťip ťop střely míjející auta o pár cm tedy nebyla nouze :twisted: Stejně tak jako o dobíhání míčů k blízké silnici. Naštěstí většinu těchto ‘bokovek‘ jistila Neferit ze svého fotostanoviště :)

Složení týmů bylo následující AlieN, Frosty, Pan Bača, Tokkar vs. drake, KEBULE, Vlasák, Tafif…. Již od prvních minut náš (první jmenovaný) tým neponechal nic náhodě a pustil se do utkání s plným nasazením, což se záhy projevilo i na skóre. Naším drtivým nástupem a svými vlastňáky otřesený druhý tým nenacházel na neprůstřelnou obranu a rychlé brejky pražádný recept. I vzali si oddechový čas a naplánovali další postup…. Nutno říci že to zabralo, neb začali aktivněji přistupovat k hráčům a i obrana byla pečlivější. Tokkar kontroval útokem na nervy a duševní vyrovnanost protihráčů výkřiky o jejich beznaději a únavě.

Akrobatickým kouskům se meze nekladli a tak byly k vidění nejrůznější piruety, parakotouly, polorozštěpy, tance svatého Víta, valčíky atp :D
A co by to bylo za týmovou hru, kdyby nedošlo na nějaká ta zranění :twisted: Troufám si ale tvrdit, že všechny střety byly nechtěné a udály se v zápalu hry :angel: Co jsem stihl registrovat, tak pořádnou petelici míčem do břicha dostal Tafif, nějakou pohmožděninu inkasoval i Vlasák. Dále tam došlo ke střetu drakea s Tokkarem ten jsem ale neviděl. Někdy v těchto fázích se začalo smrákat a někteří jedinci nevybaveni infraviděním začali mít problém odlišit spoluhráče od soupeře a chvílemi ztráceli z dohledu i míč. A než abychom si začali házet na výdrž, tak se přistoupilo ke standardnímu ‘kdo dá góla vyhrál‘… Ve středu hřiště se tak v jednu chvíli vytvořil hlouček asi 4 lidí, ze kteréhož potom najednou vylétl míč směrem k naší brance. Nic mu nestálo v cestě a tak jsme nakonec prohráli..

I když – nadneseně řečeno - tato hra neměla poražených ni vítězů, jelikož myslím, že většině z přítomných šlo hlavně o zábavu, která tam také byla. Důkazem toho budiž i pokus o kolektivní zpěv odehrávající se při zpáteční cestě. Co na tom že bylo možné v jednu chvíli slyšet až 3 různé popěvky dohromady :D




3..........Dobrodružství ve sférách nadpozemských


3.1........Forgotten Realms DnD (Frosty)

Již mnoho družin putovalo po Planinách ledového větru a na první pohled ani ta, která se jednoho zamračeného dne vypravila z Luskanu do Targu nebyla od ostatních nijak odlišná. Dva průvodci Alexander a Frederick vedli skupinu lidí, kteří se až na dva členy mezi sebou neznali. Těmito členy byli dva zkušení (njn osmá úroveň je osmá úroveň :) hraničáři – Max [Arian] a Silverius [Frosty] - oba pocházející z vísky Sedloňov na okraji Mlžného údolí. Ve skupině byl také namyšlený Helmut von Sajrajt [Tafif] ze vznešeného rodu Sajrajtů, jež měl jako jediný svého koně. Další dva už totiž byli jen u povozu s koberci, který patřil slavnému ankhegobijci, bojovníkovi Arlenovi [drake127], známému také pod přezdívkou ‘‘11 nic‘‘ (11 byla totiž hodnota jeho inteligence, ale přírodažel také síly :D). Tento kdysi udatný bojovník pověsil své řemeslo na skobu a věnoval se už pouze ručnímu tkaní koberců, které následně vysoko nad cenou prodával (bylo-li komu:). Se skupinou cestoval i záhadný Wazi [překvapivě Wazikashi:)], o kterém skupina věděla asi tolik, že veze do Targu důležité psaní a že se velmi podobá jednomu dobrodruhovi Wazikashimu, ale na rozdíl od něj měl vlasy a neměl vousy:D

Krom dvou průvodců byli NPC zastoupeni ještě prostou dívkou Mínou, kterážto byla bodrého srdce, veselé povahy a sexy postavy (:anxious: o tom nevím jestli se DM zmiňoval, nebo jestli si to všichni přítomní zástupci opačného pohlaví prostě jen automaticky domysleli :D). Zbytek družiny tvořil stále zamlklý a nevrlý bijec Olaf a postarší sir Roa z rodu de Frontegéres.

Již při prvním nocování na zamrzlé pláni nebylo skupině dopřáno klidného spánku, neboť všechny probudili zvuky boje a křik dvou průvodců. Alexander s Frederickem bojovali s jakýmsi podzemním ještěro-červem. No – bojovali – Alexander měl ukouslou nohu a Frederick se marně snažil mečem potvoru skolit. Tou dobou již byla celá skupina na nohou a taktéž se do boje zapojila. Tedy krom Míny, Olafa (oba ve stanech) a Helmuta, který si laxně upravoval šálu, nemaje žádný větší zájem o životy či zdraví svých spolucestovatelů.

Nestvůra dále ignorovala rány mečem a snažila se dostat k Alexandrovi, kterého již naštěstí Arlen stačil dotahnout o kus dál k ohništi.
Náhle se ze tmy vynořila postava s tmavou pletí a zvolala na skupinu, aby na tu potvoru použili oheň. Noc tak osvítili zapálené šípy a ohnivé střely. V tu chvíli se mrazivou nocí ozvaly chraplavé zvuky, které přírodažel nevydal onen ještěr na znamení svého skonu, ale další dvě potvory vzhledem připomínající přerostlého ptáka kiwi :mrgreen: Záhadný cizinec ještě stihl všechny varovat, že tato stvoření dokáží vystřelovat jedovaté ostny a pak už se spolu s ostatními členy družiny vrhl o boje.

Jen Helmut (poté co ho magickou střelou poslal k zemi) dál na ještěro-červa sesílal útočná kouzla a řezal do něj mečem. Ignoroval výkřiky ostatních, že ta bestie je mrtvá a v jakémsi transu očekával, kdy se nad nebohou ještěrkou konečně objeví info o získaných expech :D Kiwi komando bylo obstojným soupeřem a tak nějaká ta zranění porozdávalo. Uhm – on tedy asi druhé nejtěžší zranění inkasoval Arlen, kterého neuchránila ani jeho supa-trupa helma z ankhega, ve které mohl používat ‘ultravidění‘ a ještě mu při tom svítili zeleně oči. Při boji s ještěro-červem, mu totiž tento uhryzl kus boku pomalu i s ledvinou, ale to nikoho – krom Arlena samotného - moc netrápilo :lol:

Po boji skupina zjistila, že Frederick zmizel. Dalším znepokojivým zjištěním bylo nalezení Olafa. Ač byl živ, tak skutečnost, že po celou dobu boje seděl ve stanu nebyla nikterak uklidňující... V křížovém výslechu záhadného cizince skupina zjistila, že mají co dočinění s jakýmsi polo-drowem Bao de Tanem [Kong Bao-tan], který v minulosti spolupracoval s elfy a nyní pronásleduje skupinu drowů, jež má na svědomí vyvraždění jeho rodiny. Po nezbytné hádce s rasisty o přítomnost drowa ve skupině se Roa odebral ošetřovat Alexandera a ostatní (až na hlídky) šli po náležitém využití léčivých schopností bylin ‘kdovíco bla bla‘ (které vlastnili oba hraničáři) spát.

Ráno přivítal Roa všechny zprávou o tom, že Alexander v noci zemřel. Rozhořela se tak debata o tom, kdo nyní skupinu povede, když se ocitla uprostřed ledové pustiny bez průvodce. Pan Roa naštěstí zdejší kraje znal a tak všechny nakonec přesvědčil, že on je ten pravý, kdo karavanu bezpečně dovede do Targu. Nezapomněl při tom ovšem zmínit svou pestrou minulost, kdy skolil spousty trolů, gnolů, wyvern, orků, obřích pavouků, banditů, draků, obrů atd. atd. atd.

A tak družina pohřbila Alexandera a vydala se na další cestu. Stejně jako pod vedením prvních dvou průvodců šli všichni držíce se za dlouhé lano. Jediný kdo se nedržel byl Olaf, který zvolna kráčel pár desítek metrů za karavanou, takže ho družina místy i ztrácela z dohledu. Během cesty se také mohli někteří vzdělat a dozvědět se něco málo o městě Bla bla, ze kterého skutečně bylinka bla bla pochází. A že tedy nepochází z města bla bla, jak je občas mylně uváděno, ale že jde o pouhou shodu jmen :D
Za soumraku rozbili tábor. Vzhledem k jeho ‘oblíbenosti‘ nikdo ani moc neřešil Olafa, který se ani po pár hodinách neobjevil. Arlen povyhazoval ze svých koberců naložených ve voze výtečníky, kteří byly líní si postavit stan, určili se hlídky a šlo se spát.

Ráno na skupinu čekalo nemilé překvapení v podobě prázdného stanu sira Roa de Frontegéres. Nastala panika. Hlídky si přes noc ničeho zvláštního nevšimli, takže nikdo nevěděl kdy, nebo jak Roa zmizel. Objevila se i teorie zbabělého útěku a ponechání družiny vlastnímu osudu. V průběhu dohadů dvě největší straky – Helmut a Wazi rabovali Roův stan, takže je starosti ostatních o to, jak se teď bez průvodce dostanou do Targu moc nezajímali. Max věděl kde Targ přibližně leží, takže navrhl držet se původního směru, místo návratu zpět.

Spěšně se tedy vydali na další cestu. Krátce po poledni ovšem uslyšeli z východu několik táhlých zavytí. Karavana zastavila, Mína byla poslána do vozu, Max šel na průzkum a zbytek družiny zaujal pozice zvané ‘takže já mám luk v pohotovostní poloze‘ :D

Za pár vteřin se na horizontu objevilo 5 zimních vlků, za nimi sněžný medvěd a všichni se jako smyslů a strachu zbavení hnali k vozu. Bao de Tan zkonstatoval, že takhle rozzuřená tahle zvířata ještě neviděl a že je nejspíše ovládá nějaké kouzlo. Helmut začal kouzlit ohnivou kouli, hraničáři vyslali první šípy, Arlen si nasadil svojí ‘ultra-helmu‘ a se zeleně zářícíma očima se začal tvářit hrozně zle :D

Prvních pár vlků padlo ještě dříve, než se dostali na dosah chladným čepelím a ti zbylí dva, kterým se to povedlo mrazivým dechem na svých protivnících nikterak nešetřili :twisted: Max použil svůj prsten přátelství zvířat a na chvíli tak zpomalil méďu béďu. Čtveřice Bao, Wazi, Arlen a Helmut se naň srdnatě vrhla, zatímco Silverius s Maxem jim stříleli šípy kolem uší :mrgreen: Ani nevím kdo toho mrchoňe nakonec zabil, ale jemu se podařilo přizabít Waziho :D

Pár masochistů chtělo bez odpočinku vyrazit urychleně na další cestu, ale tento návrh nakonec neprošel. Naopak se večer prošel Silverius s Mínou. Snažil se z ní vytahnout nějaké info o její cestě, minulosti a.... jinak měl úmysly čisté jako čerstvě padlý sníh :angel:

Arlen na hlídce spokojeně podřimoval, když do tábora přiběhl Silverius a začal všechny burcovat, aby s ním šli pomoci Míně, že je napadla skupina medvědů. Moc se jim nechtělo, ale nakonec šli. Na místě ovšem už nebyla ani Mína, ani medvědi a krom Silveriových a Míniných stop ani žádné jiné. Silverius tak následně čelil křížovému výslechu co že se vlastně stalo, ale byl zmaten jako lesní včela a tak se skupina rozhodla raději Mínu nehledat a odpočinout si na další pochod.

Ráno se dohodli na co nejopatrnějším a přitom pokud možno rychlém postupu. Silverius navrhl utvoření předvoje ve složení on a Bao de Tan z důvodu včasného varování skupiny před případnými dalšími útoky. Překvapivý zádrhel nastal při určování přesunové formace pro povoz a 4 muže (aneb kam se hrabe přesun okurek do sektoru B5 :D). Nakonec přeci jen vyrazili. Po chvíli z poza horizontu k vozu přiběhl Bao de Tan s tím, že byli přepadeni drowy, kteří Silveria unesli a on že unikl jen o vlásek. Na určeném místě, ale opět nebylo po drowech či jejich stopách ani památky. Max chytil Bao se Tana pod krkem s tím, že chce jasné odpovědi, a že je chce hned. Těch se mu ale nedostalo a tak měl za chvíli Bao u krku čepel Maxova meče. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by za Silveriovo zmizení skutečně mohl.

Už by ho snad nechali být, kdyby si Helmut nevšiml zvláštního prstenu, který měl drow na ruce. Následoval další křížový výslech, při kterém se mimo jiné družina dozvěděla, že Bao de Tan pochází vlastně ze spojení drowa a avariela :D Po výslechu násilím Baovi prsten sundali a Wazimu se ho podařilo identifikovat. Jednalo se o prsten teleportace. Ovšem teleportace pouze jedním směrem a s pevně určenou cílovou destinací – jakou, to už se určit nepodařilo. Úvahy družiny nad tím, jak s prstenem a Bao de Tanem naloží byly přerušeny divokými výkřiky tří drowů, ženoucích se na osedlaných ještěro-červech směrem ke skupině. Bao se okamžitě začal obhajovat, že nekecal, a že tohle jsou právě ti drowové, kteří unesli Silveria. Max zaujal před povozem svou oblíbenou pohotovostní polohu :D a zřejmě se chystal vyjednávat, neb kolo ve kterém mohl jako první zaútočit neudělal nic. Naneštěstí pro něj jeden z drowů toto velkorysé gesto ignoroval a tak se Maxovi v zápětí do ramene zabodl mohutný šíp... Wazi je přivítal o poznání nevrleji a to ohnivou koulí, kterou drowy celkem rozhodil.... Jeden z nich se však účinkům vyhnul a jel dál rovnou k povozu, kde se po Baovi dožadoval prstenu. Wazimu se v té chvíli sevřelo hrdlo a vyschlo v ústech, neb prsten o jehož nositelství se družina tak přela, měl právě on. To už ale drowího jezdce požádal o sesednutí z ještěro-červa svým obouručním mečem Arlen. Po té (co mu po půlhodinovém dohadování družina rozmluvila neviditelnost s tím, že ten kůň na kterém sedí prostě viditelný bude :mrgreen:) na sebe Helmut nahodil zrcadlový obraz, vytáhl své meče a jal se neohroženě do drowího masa títi.

Tak se tam tak chlapci porůznu kočkovali, když s radikálním vyčištěním přeplněného prostoru přišla drowí kněžka, která se konečně vzpamatovala z té ohnivé šlehy a oplácela stejnou mincí. Odnesl to drowí jezdec, Bao de Tan a ... ale NE! ... Arlenovi vypadl z ruky obouručák, když pohlédl na hořící vůz s koberci. Ihned po tomto kněžku zasáhla Waziho barevná koule a padla mrtvá k zemi. Stala se také ještě jedna věc. Baovo doutnající ohořelé tělo se změnilo na podivně vyhlížející mrtvolu stvoření s bílou kůží, jež jen vzdáleně připomínalo tělo člověka.
Max pod tíhou všeho propadl naprosté beznaději, únavě a chtěl střídavě zemřít, nebo se dostat rychle do Targu. Všechny ovšem překvapil Arlen, který rezolutně prohlásil, že musí zachránit Mínu, protože prý bez koberců i bez Míny ztratil jeho život smysl. Po ne zrovna jednotném hlasování Wazi použil na všechny okolo teleportační prsten a následně ho obrátil i na sebe.

Všichni se objevili v jakési jeskyní kobce, ve které mohli vidět části těl Alexandera, Fredericka, Olafa, Roa, zbídačenou Mínu, o něco málo lépe vypadajícího Silveriuse a Bao de Tana. Místnost byla uzavřena mříží nepevného vzezření, za kterou se táhla dlouhá chodba ztrácející se v temnotě.

Všichni byly spokojení, když přišli na to, že všechna ta zmizení měl na svědomí onen prsten a jeden doppleganger. Jejich nadšení mírnil Silverius - poukazujíc na to, že tohle zjištění zrovna moc neřeší skutečnost, že jsou momentálně zavřeni v nějaké kobce. Společnými silami tedy vylomili mříž a postrčili Waziho k průzkumu. Chodba je zavedla až do kruhové místnosti, uprostřed které stál sarkofág. Arlen v tu chvíli zapomněl na Mínu i nedávnou ztrátu koberců a zmocnila se ho myšlenka na velký pokad ležící právě v tom sarkofágu. Wazi po chvilce váhání nakonec jemným pohybem ruky poodsunul desku, která se poté jakoby sama úplně odsunula. Uvnitř byla kostra oděná do zvláštního šatu, jehož původ nebyl nikdo schopen ani odhadnout. Max prohlásil, že je to na tuty lich, že to byl pěkně blbej nápad rušit ho ze spánku a od skupiny se distancoval návratem do kobky s vylomenou mříží :D

Kostra se počala pomalu narovnávat, zvedla se ze sarkofágu, až nakonec zůstala levitovat ve vzpřímené poloze těsně nad podlahou. Arlen byl pro, tohle stvoření zabít a vybrat konečně ten sarkofág, Helmut s nahozenou ochranou proti zlu se vypravil milou kostru osahat a Wazi chtěl takticky ustoupit ze scény. Kostěj však počal ke skupině mluvit. No a jelikož byl nejblíže a měl ze všech nejvyšší inteligenci, tak nezbylo Wazimu nic jiného, než začít oné bytosti odpovídat.

Skupina se dozvěděla, že se jedná o jakéhosi liche, který se živí lidskými dušemi, a jakmile jich spořádá dost na to, aby se mohl znovu zhmotnit, pak se vrátí na zem a dokoná svou pomstu na drowech. (ano - ti kteří skupinu pronásledovali o záměru liche věděli, a tak se snažili do hrobky dostat a zničit ji).

V každém případě byla skupina celkem v loji, jelikož jim bylo oznámeno, že se nedostanou ven dřív než jeden z nich vydá svou duši – ať už dobrovolně či nedobrovolně - onomu lichovi a stane se tak jeho pomocníkem. Wazi se pokoušel liche oblafnout a dezorientovat, ale ani takové otázky, jako ‘jsou dva zající - jeden dělá hupky hupky, druhý dělá hupky hupky – kam jdou‘ :D nezabírali. Lich trval na svém, Arlen ho chtěl sejmout, Wazi se z toho snažil nějak vybruslit a tak se Silverius rozloučil s Mínou a nabídl lichovi dobrovolně svou duši (protože věřil, že DM zařídí happy end :P)

Lup – najednou stáli všichni přeživší členové na místě, odkud Wazi a spol. provedli teleport. Silverius měl na ruce teleportační prsten, ale ten již nevypadal jako dřív. Používán sluhou, který nedobrovolně svou duši vydal - bral dříve prsten duše. Nyní byl přetvořen, aby pro liche vstřebával pouze pozitivní energii lidmi vyzařovanou.

Tak – takové to tedy bylo :D

Pokud to někdo přečetl celé od začátku do konce, aniž by přitom usnul, či si ukousal všechny prsty na ruce – pak má takový člověk ty nejlepší předpoklady pro shlédnutí jednoho bezva filmu - Stalker :twisted:

Poděkování za doplnění prázdných míst na mém paměťovém modulu patří Arianovi a Tafifovi ;)



3.2........Planescape DnD (MCZ)

Velmi mě potěšilo, že jsem doma nemusel studovat žádné sáhodlouhé materiály o Fate a piplat a vymýšlet svou postavu. Na místě Vlasák během pár minut stručně vysvětlil, o čem že ten Fate je, postava mi pak byla přidělena (resp. na mě jiná nezbyla). Měl jsem sice na "výběr" ze dvou postav, nějak jsem se ale nemohl rozhodnout a nakonec jsem tento výběr nechal na Tafifovi, který si – jak jsem odstupem času ke své úlevě zjistil - vzal tu horší postavu :mrgreen: a ta lepší (tiefling Erynaceus) nakonec zbyla na mě. Mimochodem, jakmile se Tafif své role (na šlechtice si hrající Albus Bělavec) zhostil, ihned jsem jej začal nenávidět, což přetrvalo až dokonce hry a také jsem mu to průběžně dával najevo (samozřejmě mám pořád na mysli hraní ;-) ). AlieN se rozhodl hrát za jakéhosi mystického starce-mistra jménem Kun Kamun, Neferit zvolila bariaurku Abecedu, sevencreature zvláštního chlapíka imunního vůči jedům, Royce (později byl vystřídán Daemonem) a Saruman si pak k velkému potěšení ostatních hráčů vzal spalovače Hadremona Hroznýše, takže o hlášky bylo až do konce hry vystaráno ;-).

Děj mě upřímně nijak zvlášť neoslovil, bylo to v podstatě jen několik různě velkých questů. Základním kamenem se stala společná práce všech našich postav u prestižní Sigilské zásilkové služby Ulsz Spedio, pro kterou jsme měli zadané úkoly plnit. Začátek byl sice slabší, naštěstí se od návštěvy jistého hobitího plesu v hospodě jménem Zelený mlýn, hra opravdu solidně rozjela. V Zeleném mlýně měl svůj úkol Tafif, který sebou vzal ještě Neferit alias Abecedu. Už se mi ale opravdu nechtělo čekat, až na mě zase vyjde řada, abych mohl hrát já. Navíc představa, že budu jen nečině přihlížet, jak se Albus Bělavec promenáduje po tanečním sále, aniž bych po něm nemohl něco hodit a nejlépe celý ples převrátit vzhůru nohama se mi zrovna moc nezamlouvala. Sice jsem mohl obětovat Fate point, abych se "převtělil" do nějaké cizí postavy na plese a prostřednictvím jí do děje zasáhnout, pro tento účel však byl mnohem lepší můj hlavní charakter. A ostatní to evidentně viděli stejně, takže se nakonec na ples plný drobných hobitů vydala smečka plná oblud (Erynaceus, Abeceda) zvláštních existencí (Kun Kamun, Hadremon Hroznýš, Royce) v čele s existencí ztracenou (Albus Bělavec), která se jaksi ke zbytku družiny ze záhadných důvodů nehlásila. Zatímco tedy Tafif plnil své závazky coby tanečník, ostatní se mohli bavit po svém, nezapomenutelný byl především Saruman buďto vrhající z pod své kápě na nebohé hobity děsivé pohledy či pro změnu rituálně se bodající skalpelem do ruky s až fanaticky znějícím provoláním "Bolest osvobozuje".

Hlavní úkol, na který tedy už nezbývalo moc času, se pak točil okolo vyvolání chaosu v jisté úřednické budově v jisté sféře. Zúčastnili se ho všichni vyjma mé postavy, jelikož hned na začátku došlo k menšímu nedorozumění s prvním úředníkem, na kterého jsme narazili. Následovala potyčka se strážemi, které jsem tedy evidentně podcenil a spoluhráče samozřejmě ani nenapadlo, že by mi snad v boji pomohli… Co si pamatuji, tvorbu chaosu a likvidaci jakéhokoli řádu či byrokracie v cílové budově si zúčastnění náležitě užívali a mám takový pocit, že někteří tím dávali najevo i svůj postoj ve vlastním životě. Vlasák se pak zachoval jako "hodný DM" a nechal mne si svou roli dohrát trochu důstojněji a udělat tak za Erynaceovým příběhem takovou milou tečku. Konec příběhu je v podstatě otevřený, ale s velkou pravděpodobností nakonec všichni při dalším úkolu zařvali (tedy mimo mne). Což se samozřejmě událo k velké spokojenosti spalovače Hadremona, čímž bylo happyendu učiněno za dost.

Krátce ještě zmíním pravidla, použitý systém Fate mi byl velice sympatický, poměrně jednoduchý, ale dostatečně flexibilní a na rozdíl od slavného dnd mi zde kostky nevadily ani v nejmenším a to je teda co říct ;-). Ještě jednou díky za hru, Vlasáku.



3.3........PostApo RPG (yenn)


Mise 2109/07/15/2
Kategorie: C - Intervence

Popis: 2109/07/11 byl ztracen kontakt se satelitní posádkou Lucia/7 ve městě Tango. Spojení dodnes nebylo navázáno.

Úkol: Tým se co nejrychleji dopraví do Tanga a pokusí se kontaktovat velení Lucia/7. Získá potřebné informace o tamní situaci a informuje o nich velení základny Lucia.

Tým: velitel Kennedy (Daemon), veterán Ringo (javor), medik Kentusák (Adieu), technik Arachno (yenn), Jason (Saruman).

Vrchní velení: Hamster.


Tým dorazil dle plánu do Tanga a přes město dojel k základně, před kterou je natažen ostnatý drát. Protože není jisté, jaká situace panuje uvnitř, velitel nařizuje přiblížit se k objektu obchvatem. Cestou je prozkoumána také přilehlá budova, v níž Jason z nervozity vystřelí do prázda, za což si vyslouží první z mnoha nadávek a kopanců od Kennedyho a Kentusáka. Následuje postup k základně. Před ní stojí voják, který tým přátelsky upozorňuje na kulomet mířící z okna a zve dále. Zatímco se voják vrací do budovy, tým postupuje podél stěny ke vchodu. Uvnitř sedící nižší šarže, vědoma si kulometu hlídajícího vchod, si z Kennedyho utahuje a přinucuje všechny k odložení zbraní. Poté se vyjasňuje, že z osmičlenné posádky základny se čtveřice vzbouřila a velitel se třemi muži uprchl neznámo kam. Kennedy zuří, leč kulomet nad hlavou mu dává prostor pouze pro plané výhrůžky. Ringo naopak poznává jednoho z rebelů a po krátké rozmluvě se k nim přidává.

O jednoho člena chudší tým odjíždí do města a zde vyhledá budovu radních, vedle níž stojí zřejmě funkční tank, a vchází dovnitř. V místnosti sedí pouze jeden z radních a ten ani přes Kennedyho výhrůžky nesděluje žádné nové informace. A tak když se chystá odejít, Kentusák mu na rozloučenou ustřelí nohu a Kennedy jej podřízne, aby se netrápil... Poté jde tým prozkoumat tank. V něm se nachází technik, jenž dává na vědomí, že za stroj je odpovědný šerif. Nakonec Kennedy rozhoduje, že je třeba pokusit se kontaktovat uprchlého velitele základny. Spojení se zdaří, ovšem velitel odmítá prozradit, kde se se svými muži ukrývá. Tolik neposlušnosti během jednoho dne je už na Kennedyho příliš, pročež vztekle odvrhuje nabídku setkat se mimo město. Na noc jsou ustanoveny dvoučlenné hlídky, ovšem nic pamětihodného se nestane.

Ráno Kennedy rozhoduje, že je definitivně nutné získat tank, takže se celý tým vydává za šerifem. Ten stručně oznamuje, že tank půjčí pouze tomu, kdo předloží povolení od radních. Tedy zpět na radnici, kde Kennedy nic nedbá na radního starost ohledně mrtvého kolegy a hned se domáhá půjčení tanku. O mnoho výhrůžek, nadávek a minut později docházejí diskutující ke "shodě" a Kennedy se skřípěním zubů podepíše smlouvu, v níž se jménem armády zavazuje snížit Tangu výpalné o 40%. Za to získává povolení k půjčení tanku, s nímž tým okamžitě kluše k šerifovi, který si ještě klade podmínku, že stroj bude řízen jeho muži. Následně se tým pokouší opět spojit s velitelem základny a domluvit se na útoku, leč radista jim oznamuje, že velitel momentálně není přítomen, pročež nezbývá než čekat. Mezitím nezáhalejí ani rebelové, rozmisťují nášlapné miny a domlouvají se s místní militantní anti-militaristickou skupinou Hořící prapor na pomoci při obraně proti očekávanému útoku.

Po x pokusech (kde x=hodně velké číslo) je velitel konečně zastižen. Domlouvá se setkání u silnice, kde je stručně probrán útok. Nákladní a terénní vůz jsou ponechány pár set metrů od základny a dále všichni postupují pěšky v krytu za tankem. Jeho motor je slyšet už z velké dálky, na což vzbouřenci reagují urychleným přesunem ze základny do vedlejší budovy. Tank s doprovodem se zastavuje před ostnatým drátem a Kennedy rozhoduje, že Arachno a Jasonem prozkoumají cestu k základně. Oba se vcelku bez problémů dostávají až k ní, přičemž Arachno zjišťuje, že nejvíce min je podél ostnatého drátu, zatímco na jiným místech je jejich hustota podstatně nižší, o čemž informuje Kennedyho. Ten s Kentusákem a velitelem základny vybíhají poklusem k základně. Když přebíhají pláň, jednomu ze vzbouřenců selžou nervy a vystřelí, k čemuž se okamžitě přidávají i ostatní. Kentusák a velitel bídně hynou, těžce raněný Kennedy se ještě doplazí k základně, aby vypustil duši o několik minut později. Tank opětuje palbu, ale až na pár zranění sutinami nezpůsobí rebelům výraznější újmy.

Mezitím Arachno s Jasonem opouštějí budovu základny postranním oknem a v době, kdy rebelům kryje výhled prach z rozbořených stěn, se vracejí k vozům. Zde potkávají zbylé dva muže z velitelovy jednotky a domlouvají se, že mimo město kontaktují vrchní veliteství ohledně dalších pokynů. Cestou z města začnou tým pronásledovat dvě auta Hořícího praporu, ovšem Arachnovu řidičkskému umění nečiní problém zbavit se jich Velitelství oznamuje, že do dvou dnů dorazí posily, ovšem do té doby se má tým za pomoci tanku pokusit základnu znovu dobýt. Nikomu se do toho nechce, což vyústí kázeňskými tresty, ale co... přežili jsme! Než dorazily posily, vzbouřenci město opustili.




4...........Závěrečný účet


4.1........Odjezd ostravské větve - Cesta na sever (MCZ)

Poslední den už byl velmi krátký a rovněž velmi hektický. Konaly se všechny přednášky (tedy až na jednu) a někteří lidé navíc beze slov odjeli už ráno, aniž by se stihli rozloučit. Všem již bylo jasné, že druhý PISS pomalu končí. První velký hromadný odjezd uspořádala většina Pražáků a U Šplíchalů bylo najednou takové ticho :-D. Zůstali všichni Neferiti, Tafif, AlieN a mám pocit, že i Kong. Tokkar, Vampiria a Ajantis dokonce uvažovali, že zůstanou ještě do příštího rána, nicméně nevím, jak se nakonec rozhodli. Asi půl hodiny po odjezdu Pražáků jsme pak penzion opustili my a s námi ještě Pan Bača a samozřejmě Frosty. Zbývající srazovníci nám ještě z hlavních dveří mávali a Šplíchalové nám pomalu mizeli za zády. Musím ještě zmínit jednu milou příhodu, která se mi udála, když jsem v autobuse kupoval jízdenku a řekl jsem řidiči "Do zoo", na což mě on s úsměvem opravil "K zoo" a já stále nedokázal pochopit, proč ta oprava, snad nějaká nemístná lekce češtiny nebo co? Když jsem (ještě v autobuse) konečně pochopil, docela mě to pobavilo ;-).

Absolvovali jsme opět projížďku Brnem naší oblíbenou tramvají X, tentokrát naštěstí bez přestupů a zbytečných zmatků a u hlavního nádraží naši výpravu opustil Pan Bača. Na nástupišti se pak s námi rozloučil člověk, se kterým jsme sraz zahájili, což mi připadá jako docela velká náhoda. Skrze pevně uzavřené okno naší kabiny jsme pak Frostymu naposledy zamávali a vlak se konečně pomalu rozjel k milované Ostravě. Cesta ubíhala poklidně a dokonce jsme na Arianově notebooku ještě stihli shlédnout pár dílů Futaramy (mluvit už se nikomu moc nechtělo). Navíc mi ve vlaku zavolal jeden spolužák s otázkou k domácí práci, čímž mi mile připomněl můj zítřejší návrat do šedé reality plné školy a jiných povinností. Po příjezdu do Ostravy jsme nakonec náš sraz definitivně (a trochu zmateně) ukončili a rozprchli se každý svým směrem. Můj krizový scénář, totiž, že nejede žádný autobus, se nakonec nekonal, takže i naprostý závěr PISSu pro mě proběhl bez nejmenších problémů. Navíc jsem nepropadl žádnému smutku či depresi jako minule a na uplynulé dny jsem tak mohl jen s úsměvem vzpomínat. Bylo to prostě fajn. Sakra, a teď zase čekat půl roku.

Uživatelský avatar
Ajantis
Sigil Team
Příspěvky: 5040
Registrován: 28.9.2005 22:38
Bydliště: die beschattete Berge
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Ajantis » 11.1.2007 13:44

4.2........Poslední přeživší (Vampiria)


I sešel se den se dnem a nastal poslední den velké slavnosti všech Sigilanů, kteří měli to štěstí, čas, peníze a chuť a nebojácně se účastnili sjezdu v srdci Asie v taverně u Šplíchalů. Bylo to krásné, ale bylo toho dost, říkali si nejspíše hoši a dívka a jedna skupinka za druhou mizela za obzorem, ať už směr Praha či směr Ural. Až na čtyři vyděděnce – Ajantise, AlieNa, Tokkara a Vampirii, anžto tito si z nutnosti, tu z rozmaru pobyt o pár hodin prodloužili.
Se všemi se náležitě rozloučili, jak velí dobré mravy a začali hloubat, jakouže kratochvílí si zpříjemní následující čas. Po bedlivém prozkoumání filmů, které se nacházely blízko jejich lačných pařátů, nacpal AlieN za Vampiriina mohutného povzbuzování placku s Kouřem do mechaniky toho času ještě drakeova notebooku a ve složení dva zasvěcení a dva novicové začali sledovat toto evangelium industrialistů, diskotékových šílenců a pochopitelně náruživých kuřáků. Zábava náramná, leč přerušil ji příjezd nejvyššího ze všech adminů, jež si sbalil svých pět švestek + jeden laptop a vysublimoval. Co naplat, na piedestal se umístil stroj Ajantise a do něj se opět vložil Kouř a nyní již nic nebránilo hlubokému uměleckému prožitku, jakož i vstřebání naléhavých sdělení typu „Je to fajn!“ či „Hele kotě, vo co ti jde?“
Po skončení této existenciální hříčky se dostalo pozornosti asi nejhodnotnější části celého dne – Tokkarově přednášce o bytostech nadpřirozených. Vrcholně zajímavé. Nezbývá, než doufat, že si ji výše zmíněný soudruh v rozšířené verzi připraví i na další ISS, abyste z ní něco měli také vy ostatní. Následovala debata a posléze tematické diorama Poslední večeře páně. Existenciální krizí a náboženským rozkolem stíhaný AlieN nevydržel muka informací a nových obrazů, které se na něj valily ze všech stran a prchal do bezpečí domova. A dobře učinil.
U zbylé trojice totiž začaly náhle nabírat na síle masochistické choutky, které vyústily v nápad pustit si Idiota od pana Kurosawy. Postupem času začínalo účastníky orgie napadat, zda si omylem nepromítají idiota Kurosawu a pokradmu se kolem sebe rozhlíželi, kdy se už objeví zombie Fjodora Michajloviče. Téměř tříhodinovou torturu se však naštěstí podařilo překonat bez nějakých extrémních následků, pomineme-li to, že se nejspíš po skončení cítili diváci jako idioti, ale mohlo být hůře. A taky, že hůře bylo.
Hlubokým kulturním zážitkem zmožený strejda Tokkar se odebral rovnou spát, ale jeho dva souputníci využili síly mládí a rozhodli se pro dobrodružnou výpravu do sprch. Již sestup po schodech dolů byl naplňoval duši obavami, ve vzduchu se vznášel podivný pach a pohled na očistné zařízení jen dovršil dojem zvící Dantova Pekla. Špinavé, popraskané kachličky byly posety hmyzem, který dále posedával i na oknech a stropě. Při vstupu do místnosti a následné snaze o odložení ručníků na okno začalo hmyzí komando poletovat a útočit na dva insektofobní nebožáky
a oni tímto započali provozovat něco mezi kung-fu a slalomem. Když si hovada létavá posedala, nastalo ticho přerušované jen jektáním zubů a důkladnější obhlídka bezobratlého nadělení. Nebylo toho málo a vyskytoval se tam mj. vypasený pavouk a přerostlý pakomár, což jsou věci, které nevyvedou z míry snad jen rodilého Malajce. Vampiria s Ajantisem se pokusili nepozorovaně proplížit každý ke své kóji s plynem, leč nezdařilo se – pakomár se probral a krouživě poletoval po místnosti, na což Vampijantis zareagovalo pištěním a zběsilým útěkem do vedlejších sprch. Tam ovšem dlel pakomár srovnatelné a pavouk nesrovnatelně větší velikosti, tedy následoval trapný ústup na staré bojiště. Pakomár si ještě chvíli zalétal a pak usedl na strop a na pavouka Ajantis hodil bezprizorný ručník. Proces sprchování byl proveden v nejkratší možné rychlosti a za neustálých myšlených i hlasitých modliteb k panu Cthulhu, aby své přívržence ubohé ušetřil a do nožek s háčky a sosáků je nevydal. Jestli je vyslyšel či ne, to už se neví, nicméně k žádným dalším útokům podbytostí nedošlo a tak se mohlo Vampijantis v klidu osušit a odplazit vyčerpaně nahoru, kde složilo své po stránce fyzické i psychické zničené tělo na pryčnu vedle spokojeně chrupajícího Tokkara.
Následující ráno proběhlo ve znamení balení, úklidu a placení, kde nastalo milé překvapení, neboť obsluha byla vskutku u Šplíchalů to nejlepší – správně, nikdo nic nepřipsal, za což by jim měli asi postavit pomník. Nesourodá trojice se naložila do přemisťovadla strejdy Tokkara a poté, co vyložila Vampirii, která se vydala na cestu do nitra Říše Středu, odjeli Ajantis a majitel oře vstříc blahobytnému Západu, nechávajíc za sebou kromě spousty zážitků také hmyz, Starobrno jakož i další asijské vývozní artikly.




5...........Doslov


5.1........A zase ta španělská inkvizice...

Poděkování na závěr patří jak těm, kteří se DISSu zúčastnili, tak těm, kteří pomáhali vytvořit tento report. Z druhé skupiny jmenovitě:

Ajantis (Koordinátor, finální editor a autor)
Autoři:
Adieu, Arian, CrowX, Frosty, MCZ, Vampiria, yenn

Zamčeno

Zpět na „Pravidelný internacionální sigilský sraz“