Myslím, že se na mě podepisuje ta už málem před rokem absolvovaná třicítka.
a) Už strašně dlouho se mi nestalo, že bych vylezla ven komplet v černým. Pokorně jsem přijala fakt, že jsem tinted autumn a šla jsem do zelenejch, šedejch, hnědejch a zemitě červenejch barevnejch škál. Guess what, vypadám v tom líp.
b) Odhodlala jsem se čelit faktu, že jsem tlusté prase s naprosto nefunkčním pohybovým aparátem a značně omezenou plicní kapacitou. Vlastně mě asi definitivně nakopla frustrace z tý mý neexistující kondičky spíš než frustrace z toho, jak vypadám, každopádně jsem začala cvičit. První den před dvěma týdny - 20 minut na eliptickým trenažéru. S přestávkama. Po 20 minutách skoro mrtvá.
Dneska 40 minut a (podle asi značně nespolehlivýho měření na mým dost levným přístroji) 15 km (o 7 víc než před 14 dny). Přestávky už nepotřebuju. Při protahování se ohnutá a s napnutejma nohama bez problémů chytnu prstama (dlaněma zatím ne) za špičky - což, jakkoli je to smutný, by před měsícem prostě nešlo. Jídelníček jsem zatím dramaticky neupravila, ale i tak si připadám jako velkej vítěz...
Takže držte pěsti, ať to jde.
(Pořád nemám ráda děti, mám ráda Lakaieny, miluji Cheng Haofenga, na poli mezinárodní politiky fandím Číně a v Silmarillionu Fëanorovcům, takže zas tolik se toho nezměnilo.)