Btw. za poslední dva dny jsem po delší odmlce shlédla tři filmy. Moc se mi tedy nedařilo, výsledkem jsou jedna, dvě a tři hvězdy. Ale zase to vypadá hezky a příště budu líp vybírat, abych ty 4* a 5* mohla už sakra zase dát.
Komentáře:
Ashes of Time
Krásně nasnímané poetické drama? Ne, bohužel nehezká nuda. Filosofické věty, nejrůznější, na první pohled notně zmatečné obrazy, schizofrenní postavy - s tím vším jsem počítala. Ale s do nebe volající nudou v ošklivém balení už moc ne. Nejspíš bych filmu nevyčítala, že je dost jednoduchý a tu jednoduchost zakrývá zdánlivou překombinovaností - hádám, že na nějaké veliké myšlence a složitém příběhu ani stavět nechtěl. Pokud ano, tím hůř. Leč opravdu nehezká grafická stránka - vyblité barvy, nekvalitní obraz, nepěkné kostýmy a divně nasnímané souboje - to mi hodně vadilo. Dost mě šokovala i hudba, výjimečně byla příjemná, naneštěstí většinu času znělo cosi, co mi připomínalo ukázky ze vzdělávacích pořadů československé televize, rok výroby 1975. I celý film vypadá, jako by jej natočil někdo v tomtéž roce a nejspíš v Mongolsku. Též bych ráda věděla, do čeho bylo investováno těch 40 milionů dolarů (dle Wikipedie) rozpočtu, ve filmu nejsou ani v nejmenším vidět, všechno působí lacině. Dokonce jsem získala dojem, že pro všechny interiéry byl použit jediný stůl, ale to se mi snad zdálo. Bylo by to dost dobře možné, při sledování jsem upadala do jakési letargie, neb se přede mnou velkou část stopáže neodehrávalo nic, co by mne dokázalo výrazně zaujmout. U některých scén jsem měla pocit, že si ze mě snad dělá režisér legraci - bíle nalíčená žena, vášnivě osahávající tmavého mokrého koně byla asi nejvíc "WTF?!?" okamžik.
Three... Extremes
Kdepak extrém. A žádný horror. Jediné, v čem se název a přidružené info strefují přesně, je číslovka tři. Ano, povídky jsou opravdu tři, tady žádná mýlka nastat nemůže. Miikeho Krabice je zbytečně rozvleklá a snadno předvídatelná, ale v některých částech překvapí až nebesky křehkou melancholií a zvláštním pocitem znepokojení. Je škoda, že zrovna těchto momentů je v něm spíš méně a převážná většina se nese v líně ospalém tempu. Knedlíčky od Fruit Chan by mohly být dílem nějakého obskurního asijského klonu Tales from the Crypt. Bizarní způsob omlazování za pomoci požírání embryí ("šestiměsíční jsou nejúčinnější!") ještě umocňuje jeho roztomile střelená amorální provozovatelka teta Mei aka Bai Ling, která ráda zpívá hostům k jídlu. Ze všech tří povídek mi tahle přišla nejzábavnější. Závěrečný Parkův Střih je taky celkem vtipný, ale pro mě převážně z důvodu, který autor zajisté nepředpokládal. Frustrovaný neúspěšný mladík, který unese populárního režiséra a jeho ženu, aby trpěli za jeho zpackaný život, mi nemohl nepřipomenout nedávný incident se střílením korejského studenta ve Virgnii. Musím říci, že Korejci umí své komplexy a vztek vůči světu ventilovat skutečně razantními metodami. :) Střih je z povídek nejdynamičtější a nejnásilnější, nechybí dokonce ani jedno taneční číslo. Jen by mě zajímalo, jestli musí mít Park v každém filmu nějaké prohlášení o pomstě, nebo se jednalo o čirou sebeparodii, případně obojí. Nicméně, také obsahuje hluchá místa, zvláště v závěru. A všechny tři filmy mají jedno společné (i proto je mé hodnocení tak nízké) - nedostatečně využitý potenciál slušného základního nápadu a v případě Krabice i autorů - Miike se zde opravdu moc v dobrém světle neukázal.
One Missed Call
Tradiční asijská duchařina v rukou lehce úchylného Miikeho není rozhodně příliš pečlivě vycizelovaný šperk. Prokletá hlasová zpráva, pocit nevyhnutelnosti a neúprosná júrei - ano, nepřináší naprosto nic nového. Navíc okatě vykrádá starší filmy, převážně Ringu a Dark Water. Dokonce i jeho vlastní dílo Oodishon se mi tam v pár záběrech připomenulo. V jednom případě dokonce používá naprosto totožnou lekačku (mohlo by se to zdát pošetilé, vytýkat zrovna tohle, nicméně ono se až do druhého použití v Chakushin ari jednalo o dost originální provedení lekačky), interiér nemocnice je také podezřele povědomý, včetně přehršle mokrých skvrn na stěnách a stropě. Ale nešť, nevykrádá zase tak špatně, aby se to nedalo odpustit. Bohužel, až na některé vypjatější scény, si ze svých starších sourozenců nevypůjčil dusnou atmosféru, takže o nějakém tíživém pocitu či omdlévání strachy nemůže být ani řeči. Nicméně, pochopitelně jsem sebou u některých pasáží trhla. Hlavně, když mi přišla na mobil zpráva, to vážně potěší. Asi jediná originální věc ve filmu je živé vysílání v TV studiu. Musím říci, že ač je to ve své podstatě lehké klišé, funguje a je to vítané osvěžení po dosavadním spíše klidném průběhu. Od této části se dění tradičně zrychluje, přidává na děsících momentech a spěje do finále..které by bývalo bylo docela fajn. Pobíhání po ošklivé opuštěné nemocnici, hravá júrei, vystrašení lidé - potud by to bylo OK. Pak se Miike asi zcvoknul a mým očím předvedl něco, co mělo zůstat navždy zakopáno v nějakém podřadném seriálu či béčkovém horroru západní provenience. Zručně rozbil už tak ne moc silný pocit gradujícího finále, jen jsem zhnuseně čekala, kdy to nepatřičné z obrazovky půjde zase pryč. Naneštěstí se pak až do konce nepodařlo navodit byť jen zdání atmosféry, navzdory i celkem příjemně nejednoznačnému závěru. A i navzdory snaze jedné z nejlepších věcí na celém filmu - kvalitnímu zvuku. A tu prokletou melodii si snad pořídím coby vyzvánění na mobil...
... hlaven ze ked som ho dopozeral, mal som z neho dobry pocit... 
Takže Garland nejen neumí napsat slušný scénář, ale neumí vymyslet ani nějakou vlastní základní zápletku.
.
remake VĚCi? Pro moderní generaci? Já si myslím, že VĚC má potenciál obstát i dneska. Nevíš kdo to má točit? Nebo nějaký info? Já o tom vůbec nic neslyšel... 
:)
